diff --git "a/cs-en/test.cs-en.doc_trans.json" "b/cs-en/test.cs-en.doc_trans.json"
new file mode 100644--- /dev/null
+++ "b/cs-en/test.cs-en.doc_trans.json"
@@ -0,0 +1,500 @@
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství více než 820 milionů lidí z celého světa postrádalo v roce 2017 přístup k dostatečnému množství potravin; více než dvě miliardy lidí se potýkají s nedostatkem klíčových stopových prvků a více než polovina lidí žijících v nízkopříjmových zemích neví jistě, kde seženou příští jídlo. Bude-li současný trend přetrvávat, objem pěstovaných potravin nasytí do roku 2050 pouhou polovinu světové populace. Tyto trendy však lze změnit – a Afrika je pro to dobrým začátkem. Jak řekl Akinwumi Adesina, prezident Africké rozvojové banky a vítěz Světové potravinové ceny za rok 2017, „v budoucnu by Afrika neměla nasytit jen sama sebe, ale musí přispívat i k nasycení světa“. Jakákoliv strategie na podporu potravinové bezpečnosti musí klást důraz na zvyšování produktivity a snižování ztrát po sklizni. Vlády i agrokombináty by se proto měly podílet na rozvoji nákladově efektivních opatření, která budou využívat nových technologií, posilovat infrastrukturu a nabízet venkovským malopěstitelům výcvik a podporu. Vlády mohou prostřednictvím různých zemědělských programů pomáhat venkovským farmářům se zakládáním družstev, v nichž budou moci farmáři uplatňovat svou kolektivní sílu. Soukromé firmy zase mohou těmto farmářům poskytovat externí služby a vstupy a fungovat jako velkoodběratelé jejich produktů. Je to osvědčený přístup. V nigerijském státě Kebbi zvýšil plán s názvem Anchor Borrower – vypracovaný pro Sdružení nigerijských pěstitelů rýže a zavedený ve spolupráci s nigerijskou centrální bankou a vládním úvěrovým programem – výnosy a příjmy venkovských farmářů tím, že jim pomohl zakládat družstva, poskytl jim výcvik i vstupy a zaručil jim odběratele. Při koncipování jakéhokoliv podobného plánu musí dbát politici na to, aby podporovali trvale udržitelné zemědělské postupy, které minimalizují využívání přírodních zdrojů včetně půdy a vody. Všechny vlády by se měly zasazovat o to, aby jejich zemědělská, potravinová a výživová politika byla v souladu s principy moderního stravování, jež kladou důraz na rozmanitost a trvalou udržitelnost stravy založené ve velké míře na zemědělských plodinách. Cíl mezinárodního společenství skoncovat do roku 2030 s hladem je dosažitelný. Úspěch však bude vyžadovat závazek vlád i soukromého sektoru pomoci venkovským farmářům s přechodem na trvale udržitelné – a ziskové – zemědělské postupy. Pokud k tomu dojde, pak nejen skoncujeme s potravinovou nejistotou, ale můžeme se přiblížit i k naplnění Adesinovy předpovědi, že „příští generaci miliardářů v Africe budou tvořit zemědělci“.", "en": "According to the Food and Agriculture Organization, more than 820 million people worldwide lacked access to sufficient food in 2017; more than two billion people experience deficiencies of key micronutrients; and more than half of the people living in low-income countries are not sure where their next meal will come from. If current trends hold, the amount of food being grown will feed only half of the world population by 2050. But these trends can be changed – and Africa is a good place to start. As Akinwumi Adesina, President of the African Development Bank and winner of the 2017 World Food Prize, has put it, “Africa in the future should not only feed itself but it must contribute to feeding the world.” Any strategy to boost food security must emphasize increasing productivity and reducing post-harvest losses. To that end, governments and agro-processing companies should each be doing their part to advance cost-effective measures that take advantage of new technologies, strengthen infrastructure, and offer training and support to rural smallholders. Governments, through their various agricultural programs, can help rural farmers to form cooperatives, where they can leverage their collective strength. Private firms, for their part, can provide those farmers with extension services and inputs, and serve as major bulk buyers of produce. This is a proven approach. In Kebbi State, Nigeria, the Anchor Borrower scheme for the Rice Farmers Association of Nigeria – implemented in collaboration with the Central Bank of Nigeria and a government loan program – has boosted rural farmers’ output and incomes, by helping them to form cooperatives, providing training and inputs, and guaranteeing a buyer. When designing any such scheme, policymakers must make sure to promote sustainable farming practices that minimize agriculture’s use of natural resources, including soil and water. All governments should commit to ensuring that their agriculture, food, and nutrition policies are aligned with modern dietary guidelines, which emphasize variety and sustainability in largely plant-based diets. The international community’s goal of ending hunger by 2030 is achievable. But success will require a commitment from both governments and the private sector to help rural farmers shift to sustainable – and profitable – agricultural practices. If that happens, then not only will we end food insecurity; Adesina’s prediction that “the next generation of billionaires in Africa will be farmers” may come closer to being realized."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Je to moc dobrý,” zašeptal Švejk svému sousedovi, na kterém lpělo podezření, že za tři koruny usekl svému kamará­dovi sekyrou všechny prsty na ruce, aby se ten dostal z vojny.", "en": "“It is very good,” Švejk whispered to the inmate next to him. This prisoner was in jail under the suspicion that, for three crowns, he had cut all the fingers off his friend’s hand with an axe, just so his friend could avoid military service. “The best is yet to come,” Švejk’s fellow inmate answered."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Eurozóna je stále zranitelná BRUSEL – Přestože eurozóna v poslední době zažívá celkové mírné ekonomické zlepšení, zůstává křehká a nepojištěná proti riziku další krize. Významnou příčinou je přitom přetrvávající náchylnost k asymetrickým cyklům vzestupů a poklesů. Řečeno jednoduše, za dobrých časů mohou profitovat všichni členové eurozóny, kdežto během propadu někteří utrpí mnohem víc než jiní. To znamená, že jakmile udeří příští krize, investoři dbalí bezpečnosti prchnou z fiskálně slabých do fiskálně silných zemí, které prokázaly schopnost dosahovat hospodářského růstu. Až se ekonomický kalkul otočí, lze očekávat, že zažijeme pocit déjà vu. Zisk každé země bude znamenat ztrátu jiné země. To podlomí spolupráci uvnitř eurozóny a vyvolá politická pnutí. Důsledky budou patrně rezonovat v domácí politice každé ze zemí, což upevní síly upřednostňující dezintegraci. Jistěže, reformy uskutečněné v reakci na poslední krizi situaci na agregátní úrovni zlepšily; fundamentální asymetrii eurozóny ale nevyřešily. Základy fiskálních pozic se stále v jednotlivých zemích liší, navzdory všem snahám dosáhnout pomocí shora zaváděných pravidel fiskální konvergence. Ani evropské reformy finančního sektoru posledních let, ač významné, nezajistily adekvátní řešení problému. Evropská bankovní unie dnes už zčásti zbrzdila jeden z primárních kanálů – domácí banky –, skrze nějž se během poslední krize hromadil veřejný dluh. Finanční dohled se přesunul na úroveň EU, nejsou jím tedy pověřeny národní orgány.", "en": "The Eurozone is Still Vulnerable BRUSSELS – Despite recently experiencing an overall economic uptick, the eurozone remains fragile and uninsured against the risk of another crisis. And a major reason is that it is still vulnerable to asymmetric boom-and-bust cycles. Simply put, while all eurozone members can benefit during good times, some suffer far more than others during busts. This means that whenever the next crisis hits, safety-conscious investors will flee from fiscally weak countries toward fiscally strong ones that have a proven track record of generating economic growth. When the economic calculus reverses, we can expect to experience a sense of déjà vu. Each country’s gain will entail another country’s loss, which will undermine inter-eurozone cooperation and fuel political tensions. The effects will likely reverberate through each country’s domestic politics, strengthening forces that favor disintegration. To be sure, reforms that were implemented in response to the last crisis have improved the situation at the aggregate level; but they have not resolved the eurozone’s fundamental asymmetry. Underlying fiscal positions still vary from one country to another, despite all the efforts to achieve fiscal convergence through top-down rules. Likewise, Europe’s financial-sector reforms in recent years, while significant, have not provided an adequate solution to the problem. The European banking union has now partly muted one of the primary channels – domestic banks – through which public debt piled up during the last crisis. Financial supervision has been placed at the EU level, rather than being delegated to national authorities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle nedávné studie Světové zdravotnické organizace není 84% z 94 zemí připraveno detekovat náhlý výskyt nemocí a reagovat na něj. Neschopnost učinit zdravotnické systémy odolnými nejen poškozuje okamžitou reakci na katastrofy, ale podkopává i dlouhodobé zajišťování základních zdravotnických intervencí, čímž prohlubuje zranitelnost systému i populace, které má sloužit. V mnoha případech mají lidé, kteří budou klimatickými změnami pravděpodobně trpět nejvíce – například chudí občané –, nejhorší přístup ke spolehlivé a účinné primární zdravotní péči včetně nejzákladnějších služeb. S pokračujícími klimatickými změnami se důsledky takových slabin budou zhoršovat. A navíc se zkombinují s dalšími globálními trendy, především s urbanizací. Očekává se, že do roku 2050 budou v městských oblastech bydlet dvě třetiny světové populace – to je o 2,5 miliardy víc lidí než dnes. Tak rychlá urbanizace – zčásti tažená faktory, jako jsou chudoba, konflikty a samozřejmě i klimatické změny – zhorší riziko epidemických i endemických onemocnění. Vyšší hustota obyvatel usnadňuje nákazu a zvýšené znečištění životního prostředí a zatížení veřejné kanalizace může vést k respiračním onemocněním (jako je zápal plic) a k průjmovým onemocněním (rotaviru či choleře). Bát se nemusí jen chudé země. Očekává se, že v nadcházejících desetiletích urychlí rostoucí teploty návrat přenašečů nemocí, jako je komár Aedes aegypti, do některých částí Evropy a Severní Ameriky, a dokonce způsobí jejích rozšíření do nových regionů nacházejících se daleko na severu, například do Kanady. To by mohlo vést k opětovnému výskytu žluté zimnice, která byla kdysi velmi rozšířená ve Spojených státech a v některých částech Evropy, a k propuknutí horečky dengue a viru Zika. Podle údajů Mezivládního panelu pro změny klimatu se očekává, že kombinace klimatických změn a růstu populace rozšíří hrozbu nákazy horečkou dengue do roku 2080 o dalších 6 miliard lidí. Bez účinné primární zdravotní péče bude reakce na šoky vždy ve vleku událostí, nákladná a neefektivní. Naštěstí už existuje systém, jenž dokáže zprostředkovat zajištění nezbytné úrovně péče. Jde o stejný systém, který už zajistil, aby se imunizace dotkla většího počtu lidí než kterákoliv jiná zdravotnická intervence. Více než 80% dětí z celého světa – včetně mnoha dětí z nejchudších zemí a z nejsložitějších prostředí – má dnes přístup k běžným vakcínám, které je chrání proti nemocím, jako jsou záškrt, tetanus a černý kašel.", "en": "According to a recent World Health Organization study, 84% of 94 countries assessed are not prepared to detect and respond to a disease outbreak. Beyond compromising immediate disaster response, failure to build resilience into health-care systems undermines the long-term delivery of basic health interventions, exacerbating the vulnerability of the system – and of the population it serves. In many cases, those who are likely to suffer the most severe consequences of climate change – such as the poor – have the least access to reliable and effective primary health care, including even the most basic services. As climate change continues, the consequences of such weaknesses will worsen. And they will be compounded by other global trends, beginning with urbanization. By 2050, two-thirds of the world’s population is expected to be living in urban areas – 2.5 billion more people than today. Such rapid urbanization – partly driven by factors like poverty, conflict, and, indeed, climate change – will aggravate the risk of both epidemics and endemic disease. Higher population density facilitates contagion, while increased pollution and pressure on public sanitation can lead to respiratory disease (such as pneumonia) and diarrheal disease (like rotavirus and cholera). It is not just poor countries that need to worry. In the coming decades, rising temperatures are expected to accelerate the return of disease vectors, such as the Aedes aegypti mosquito, to parts of Europe and North America, and even cause them to spread to new regions as far north as Canada. This could lead to a resurgence of yellow fever, which was once pervasive in the United States and parts of Europe, and outbreaks of dengue fever and Zika virus. Based on Intergovernmental Panel on Climate Change data the combination of climate change and population growth is predicted to put an additional 6 billion people at risk of dengue infection by 2080. Without effective primary health care, the response to shocks will always be reactive, costly, and inefficient. Fortunately, there is already a system in place that can facilitate the delivery of the necessary level of care. That system is the one that has ensured that immunization reaches more people than any other health intervention. More than 80% of children worldwide – including many in the world’s poorest countries and most challenging settings – now have access to routine vaccinations, which protect them against diseases like diphtheria, tetanus, and pertussis."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A současně to znamená, že pokud se ve školách vůbec budou probírat válečné dějiny Japonska, pak budou vykreslovány spíše jako hrdinné počínání předků, na které by mládež měla být pyšná. V minulosti USA navzdory všem svým chybám a zločinným konfliktům stále představovaly sílu dobra. Ideál americké otevřenosti a demokracie byl stále hodný obdivu. Závislost na vojenské ochraně USA však měla zároveň – a opět podobně jako v případě západní Evropy – jeden méně pozitivní důsledek. Proměnila Japonsko ve svého druhu vazalský stát; ať Američané zatoužili po čemkoliv, Japonci to nakonec museli udělat. To může politiku zdětinštit. V Trumpově éře už Amerika není tak spolehlivá. To by mohlo přispět k tomu, aby se Japonci přinejmenším zamysleli nad otázkou, jak se ve světě obejít bez Američanů. USA však současně přestaly být vzorem svobody a otevřenosti. Naopak se staly příkladem úzkoprsého nacionalismu, xenofobie a izolacionismu. Japonské nacionalisty není třeba dvakrát pobízet, aby tento model následovali. Pokud to učiní, pak jim Trump zajisté nebude stát v cestě. Jejich chování se stane obrazem nejhorších aspektů současné Ameriky – a zahodí to nejlepší, co USA kdysi mohly nabídnout.", "en": "It also means that the history of Japan’s wartime role, if taught in classrooms at all, will be related more as a heroic enterprise, in which the young should take pride. In the past, the US, despite all its own flaws and criminal conflicts, still stood as a force for good. An ideal of American openness and democracy was still worthy of admiration. At the same time, again as in the case of Western Europe, dependence on US military protection has had a less positive affect. It made Japan into a kind of vassal state; whatever the Americans wanted, Japan ends up having to do. This can have an infantilizing effect on politics. In the age of Trump, America is no longer so dependable. This might at least help to concentrate Japanese minds on how to get on in the world without the Americans. But the US has also ceased to be a model of freedom and openness. On the contrary, it has become an example of narrow nationalism, xenophobia, and isolationism. Japanese nationalists need no encouragement to follow this model. If they do so, Trump certainly will not stand in their way. They will echo the worst aspects of contemporary America – and throw away the best of what the US once had to offer."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový model Číny Jako každý rok se čínská politická špička sjíždí do přímořského letoviska v Pej-taj-che. Jejich hlavním tématem - na které se spolu s nimi zaměřuje vesměs celý svět - je nástupnictví prezidenta Ťiang Ce-mina a premiéra Ču Žung-ťi. Jakou Čínu zdědí Ťiangovi nástupci? Svou analýzu nabízí Keniči Ómae. V příštích desetiletích se z Číny stane zcela nová politická a ekonomická entita. Čína, která bude brutálně konkurovat jak v politice, tak na světových trzích, se vedle Spojených států stane nejvlivnějším státem světa. K takovému posunu v globální rovnováze sil dochází zhruba jen jednou za sto let a lze jej přirovnat k vzestupu Spojených států coby světové mocnosti před sto lety. Za významností této změny stojí zčásti radikální a rapidní posun uvnitř čínského režimu. Vzhledem k jeho nenadálosti bychom nad ním mohli mávnout rukou a označit jej za náhodu. Ovšem restrukturalizace Číny pokračuje a ovlivní nejen všechny stránky jejího života, ale i její globální postavení. Čínská lidová republika dnes představuje dva systémy: centralizovanou autokratickou komunistickou administrativu, které vévodí přežitá ideologie a vojenské zájmy, a decentralizovaný hospodářský režim volného trhu. Ať už to Čína dělá záměrně či nikoli, reorganizuje se tak, aby nalezla rovnováhu mezi ústřední mocí a společným zájmem na jedné straně a decentralizovanou svobodou na straně druhé - stejně tak, jako agilní firmy hledají rovnováhu mezi prací z domova a prací v kanceláři. Výsledkem je naprosto nový geopolitický model - stát jako korporace. Nazvěme novou Čínu \"Čchung-chua, a.s.\" (Čchung-chua se překládá jako \"Čína\" a doslova znamená \"vzkvétající střed všehomíru\"). Podobně jako ve většině korporací i Čína přesouvá většinu rozhodovacích procesů na úroveň \"obchodních jednotek\" - polosamostatných, samosprávných \"regionálních států\", které se mezi sebou nelítostně rvou o kapitál, technologie a lidské zdroje (podobně to dělají státy USA). Tento nový, decentralizovaný režim volného trhu dnes zahrnuje jen malou část rozsáhlého čínského území a je zde stále mnoho úředníků, kteří odmítají uznat jeho existenci. Vždyť ještě před sedmi lety bylo slovo \"federace\" v čínském slovníku zakázáno. Firmy s názvy Federální dopravní společnosti nebo Federální velkoobchod musely svůj štít přemalovat. Přitom dnes má Čína ze všech velkých zemí světa nejfederalizovanější správní strukturu - hned za USA. V Číně lze vysledovat dvě šířeji pojaté kategorie regionálních států. První skupinu tvoří regiony relativně malé, skládající se z měst a přilehlých oblastí se zpravidla pěti až sedmi miliony obyvatel.", "en": "New Model China China's leaders are gathered for their annual retreat at the seaside resort of Beidaihe. They, and the world at large, are focusing on the succession to President Jiang Zemin and Premier Zhu Rongji. What sort of China will Jiang's successors inherit? Kenichi Ohmae offers his analysis. Over the coming decades, China will become a thoroughly new form of political and economic entity. Brutally competitive in both politics and world markets, innovative and resilient, China will be more dominant than any nation save America. Such a shift in the global balance of power occurs only about once every century and is comparable to the emergence of the US as a world power a century ago. The magnitude of this change is due, in part, to a radical and rapid shift in China's governance. Because of its suddenness, it is tempting to write this shift off as a fluke. But China's restructuring is permanent and will affect every aspect of its national life, as well as its global standing. The People's Republic now embodies two systems: the centralized, autocratic Communist administration, dominated by an outdated ideology and military interests, and the decentralized free-market economic regime. Whether deliberately or not, China is reorganizing itself to balance central authority and common purpose with decentralized freedom, in the same way that nimble companies balance home-office and divisional control. The result is an entirely new geopolitical model--the country as corporation. Call the new China \"Chung-hua, Inc.\" ( Chunghua translates as \"China\" and actually means \"the prosperous center of the universe.\") Like many corporations, China is moving most decisionmaking to the \"business unit\" level--semi-autonomous, self-governing economic region-states that compete fiercely against each other for capital, technology, and human resources (just as America's states do). This new, decentralized free-market regime currently encompasses only a small part of China's vast territory, and many Chinese officials still refuse to acknowledge its existence. Indeed, only seven years ago, the word federation was banned from the Chinese language; companies like Federal Transport or Federation Merchants were required to change their names. Today, China has the most federal governance structure of any large nation except the US. Two broad categories of region-states exist. The first are relatively small, composed of cities and their surrounding areas, generally with a population of 5-7 million people."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pochybovat o tom není pouze pomýlené – je to i nevlastenecké, ba přímo „protičínské“. Z tohoto hlediska byly kritické názory Liou Siao-pa skutečně podvratné. Vrhají totiž pochybnosti na oficiální věrouku a tím i na legitimitu státu. Klást si spolu s mnoha dalšími lidmi otázku, proč čínský režim odmítl v roce 1989 jednat se studenty – nebo proč dnes odmítá urovnat nějakým způsobem vztahy se svými kritiky –, znamená nepochopit podstatu náboženské politiky. Jednání, kompromis a urovnání jsou známkami ekonomické politiky, v níž má každá dohoda nějakou cenu. Naproti tomu ti, kdo vládnou na základě sdílené víry, si jednání nemohou dovolit, protože by podkopalo víru samotnou. To neznamená, že ekonomické pojetí politiky je Číňanům naprosto cizí – nebo že demokratický Západ nezná její náboženské pojetí. Lpění na ortodoxii je však v Číně dodnes natolik silné, že zůstává prvotní obranou proti politické krizi. Tyto věci se mohou změnit. V jiných konfuciánských společnostech, jako jsou Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Japonsko, dnes existují vzkvétající liberální demokracie a není důvod se domnívat, že v Číně takový přechod není možný. Změnu však pravděpodobně nevyvolají tlaky zvenčí. Mnoho cizinců včetně mě podepsalo dopis protestující proti uvěznění Liou Siao-pa. Lze doufat, že to Liouovi poskytne útěchu a dodá to morální vzpruhu Číňanům, kteří jeho názory sdílejí. Je však nepravděpodobné, že takové aktivity zapůsobí na ty, kdo věří v současnou ortodoxii čínského nacionalismu.", "en": "To doubt this was not just mistaken, but unpatriotic, even “anti-Chinese.” From this perspective, Liu Xiaobo’s critical views were indeed subversive. They cast doubt on the official orthodoxy, and thus on the legitimacy of the state. To wonder, as many have, why the Chinese regime refused to negotiate with the students in 1989 – or to find some accommodation with its critics today – is to misunderstand the nature of religious politics. Negotiation, compromise, and accommodation are the marks of economic politics, where every deal has its price. By contrast, those who rule according to a shared belief cannot afford to negotiate, for that would undermine the belief itself. This is not to say that the economic concept of politics is utterly strange to the Chinese – or, for that matter, that the religious notion of politics is unknown in the democratic West. But the insistence on orthodoxy is still sufficiently strong in China to remain the default defense against political critics. These things can change. Other Confucian societies, such as South Korea, Taiwan, and Japan, now have thriving liberal democracies, and there is no reason to believe that such a transition is impossible in China. But external pressure is unlikely to bring it about. Many non-Chinese, including me, have signed a letter of protest against the jailing of Liu Xiaobo. One hopes that this will lend comfort to him, and give a moral boost to Chinese who share his views. But it is unlikely to impress those who believe in the current orthodoxy of Chinese nationalism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na začátku roku 2015 potkal Mariam Bassey (reprezentující ETC Group) farmáře v Keni aby pochopil, co pro ně může znamenat soupeření se syntetickou biologií. Byli velmi ustaraní. Pro Ann Nduta Kanini, ovdovělou matku osmi dětí, znamenal prodej stévie možnost, jak děti uživit a poslat je do školy. Když jsme se zeptali Paila Mwangi Kigaa, dalšího drobného zemědělce, co by použití syntetické biologie firmy Cargill znamenalo pro něj a jeho sousedy, odpověděl, že “pěstování stévie v jejich továrnách ovlivní naše životy!“ Kromě toho, chudí farmáři byli aktivně pobízeni k investici do stévie, protože její kultivace může pomoci zachovat křehké a unikátní ekosystémy. Světové ekonomické fórum ve svém každoročním průzkumu o hlavních globálních rizicích uvedlo, že “vynález levných, syntetických alternativ k zemědělskému vývozu vysoké hodnoty … by mohlo náhle destabilizovat zranitelné ekonomiky, když by odstranilo zdroj příjmu, na kterém jsou farmáři závislí.“ A farmáři stévie nejsou jediní, kdo by měl být znepokojen. Ingredience, které jsou nebo pravděpodobně budou nahrazovány, zahrnují vanilku, šafrán, kokosový olej, pačuli, olivový skvalen a růžový olej. Největší světové kosmetické, potravinářské a parfémářské společnosti doufají, že syntetická biologie jim pomůže nahradit více než 200 přírodních extraktů. Podle Mezinárodní federace esenciálních olejů a obchodu s aromatem (IFEAT) je zhruba 95% těchto rostlinných výtažků produkováno drobnými zemědělci, což přináší velice žádaný přísun peněz do jedněch z nejchudších světových společenství. Konzumenti jsou si naštěstí čím dál více vědomi rizik představovaných syntetickou biologií a firmy na to reagují. Ikonická zmrzlinářská společnost Ben and Jerry’s počátkem tohoto roku přislíbila, že nebude používat žádné ingredience, které jsou výsledkem syntetické biologie. Stejně tak potvrdil Häagen-Dazs, že do své zmrzliny nebude používat vanilkovou příchuť vyráběnou díky syntetické biologii. A společnost Ecover, prodávající přírodní čisticí prostředky, byla po petici desítek tisíc rozhněvaných spotřebitelů nucena rychle zastavit experiment, ve kterém do pracího prostředku používala algalový olej produkovaný skrze syntetickou biologii. Tohle stěží zůstanou izolované příklady. Non-GMO Project, čím dál vlivnější štítkovací organizace, rozhodla, že 33000 produktů nesoucích její pečeť nesmí používat syntetickou biologii.", "en": "Early in 2015, Marian Bassey (representing the ETC Group) met stevia farmers in Kenya to understand what competition from synthetic biology might mean for them. They were very worried. For Ann Nduta Kanini, a widowed mother of eight, selling stevia has allowed her to send her children to school and put food on the table. When we asked Paul Mwangi Kigaa, another small-scale farmer, what Cargill’s use of synthetic biology would mean for him and his neighbors, he answered that “growing stevia in their factories will affect our lives!” Moreover, poor farmers have been actively encouraged to invest in stevia, because its cultivation can help preserve fragile and unique ecosystems. In its annual survey of leading global risks, the World Economic Forum noted that, “the invention of cheap, synthetic alternatives to high-value agricultural exports … could suddenly destabilize vulnerable economies by removing a source of income on which farmers rely.” Nor are stevia farmers the only ones who should be concerned. Ingredients that are being replaced or are likely to be exchanged for products made through synthetic biology include vanilla, saffron, coconut oil, patchouli, olive squalene, and rose oil. Indeed, the world’s largest cosmetics, flavor, and fragrance companies are hoping that synthetic biology will help them replace more than 200 natural botanical extracts. According to the International Federation of Essential Oils and Aroma Trades (IFEAT), around 95% of these botanical products are produced by small-scale farmers, bringing much-needed cash income to some of the world’s poorest communities. Fortunately, consumers are becoming increasingly aware of the risks posed by synthetic biology, and companies are responding. Earlier this year, the iconic ice cream brand Ben and Jerry’s pledged not to use any ingredients produced through synthetic biology. Similarly, Häagen-Dazs confirmed that it will not use vanilla flavor produced through synthetic biology in its ice cream. And, after the natural cleaning products brand Ecover was petitioned by tens of thousands of angry consumers, the company quickly rolled back an experiment in which it used algal oil produced through synthetic biology in a laundry detergent. These are unlikely to remain isolated examples. The Non-GMO Project, an increasingly influential labeling organization, has ruled that the 33,000 products carrying its seal must not use synthetic biology."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chemický pomeranč OXFORD – V novele Anthonyho Burgesse (a ve filmu Stanleyho Kubricka) Mechanický pomeranč má Alex, psychopat bez výčitek svědomí, oči násilím otevřené dokořán a je nucen sledovat násilné obrazy. Jako Pavlovovu psu je Alexovi vštěpována reakce nevolností na násilí a sex. Tato scéna je stále šokující, ale tak jako většina science fiction zestárla. Behavioristická psychologie, z níž čerpala, dávno ztratila platnost a strach, že věda bude zneužita k morálnímu vylepšování lidí, dokonce snad násilného, dnes už zní zastarale. Science fiction sice stárne rychle, ale má dlouhý posmrtný život. V uplynulém desetiletí se zástupy psychologů, neurovědců a evolučních biologů snažily odhalit neuronový „mechanický strojek“, z něhož lidská mravnost vychází. Vydali se po stopách evolučních počátků prosociálních citů, jako je empatie, a začali odhalovat jednak geny způsobující náchylnost některých jedinců k nesmyslnému násilí a jiných k projevům altruismu, jednak dráhy v lidském mozku formující naše etické rozhodování. Pochopit, jak něco funguje, je ovšem také začátkem objevování způsobů, jak to pozměnit, nebo dokonce řídit. Vědci skutečně neobjevili jen některé z mozkových drah utvářejících naše etická rozhodnutí, ale také chemické látky, které tuto nervovou činnost modifikují. Nedávná studie doložila, že antidepresivum Citalopram dokáže změnit reakce jedinců na hypotetické scénáře mravních dilemat. Osoby, jimž byl lék podáván, projevily menší ochotu obětovat jedince, aby zachránily život několika dalším. Jiná série studií ukázala, že podávání hormonu oxytocinu pomocí nosního spreje zvyšuje důvěru a kooperativní chování uvnitř sociálních skupin, ale zároveň omezuje spolupráci s těmi, kdo jsou považováni za cizince. Neurovědci dokonce magneticky „vypnuli“ pečlivě zaměřené oblasti v mozku vybraných lidí, aby překvapivými způsoby ovlivnili jejich mravní úsudek – například jim usnadnili lhaní. Nikdo samozřejmě nevyvíjí „pilulku mravnosti“, která nás promění ve světce. Výzkum ale rychle postupuje a je téměř jisté, že naznačí nové způsoby jak přetvořit naše morální instinkty, city a motivace. Měli bychom své rozšiřující se vědecké poznání základů lidské mravnosti využít k morálnímu zlepšování lidí? Mechanický pomeranč byl obviňován z glorifikace násilí a některé jeho scény je stále těžké sledovat.", "en": "A Clockwork Chemistry OXFORD – In Anthony Burgess’s novella (and Stanley Kubrick’s film) A Clockwork Orange, Alex, an unrepentant psychopath, has his eyes pried wide open and is forced to watch violent images. Like Pavlov’s dog, Alex is being programmed to respond with nausea to violence and sex. This scene remains shocking, but, like most science fiction, it has aged. The behaviorist psychology it drew upon has long expired, and the fear that science will be used to make, or even force, people to be morally better now sounds old-fashioned. Science fiction ages fast, but it has a long afterlife. Over the past decade, an army of psychologists, neuroscientists, and evolutionary biologists has been busy trying to uncover the neural “clockwork” that underlies human morality. They have started to trace the evolutionary origins of pro-social sentiments such as empathy, and have begun to uncover the genes that dispose some individuals to senseless violence and others to acts of altruism, and the pathways in our brain that shape our ethical decisions. And to understand how something works is also to begin to see ways to modify and even control it. Indeed, scientists have not only identified some of the brain pathways that shape our ethical decisions, but also chemical substances that modulate this neural activity. A recent study has shown that the anti-depressant Citalopram can change the responses of individuals to hypothetical moral dilemma scenarios. Individuals given the drug were less willing to sacrifice an individual to save the lives of several others. Another series of studies has shown that when the hormone oxytocin is administered via nasal spray, it increases trusting and cooperative behavior within social groups, but also decreases cooperation with those perceived as outsiders. Neuroscientists have even magnetically “zapped” carefully targeted areas of people’s brains to influence their moral judgments in surprising ways – for example, making it easier for them to lie. Of course, no one is developing a “moral pill” that will transform us into saints. But the research is advancing fast, and it is almost certain to suggest new ways to reshape our moral intuitions, sentiments, and motivations. Should we use our growing scientific understanding of the basis of human morality to try to make people morally better? A Clockwork Orange was accused of glorifying violence, and some of its scenes are still hard to watch."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Potom chodila od postele k posteli a rozdávala cigarety a čokoládové pralinky a vrátila se ze své obchůzky opět k Švejkovi, pohladila mu vlasy se slovy „Behüť euch Gott” a vyšla s celým průvodem ze dveří. Načež dostával taktéž stereotypní odpověď:", "en": "The baroness then went from bed to bed and handed out cigarettes and chocolate pralines. Eventually, she returned to Švejk. She stroked his hair gently, and with the words, “Behut euch Gott. God protect you all,” she led her whole procession solemnly out the door. To this, he was getting only one answer:"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příkladným reformátorem bylo Chile, avšak i další země – včetně Botswany, Číny, Jižní Koreje Kostariky, Malajsie či Filipín – se vyhnuly procyklické fiskální politice. Tento historický odklon od procykličnosti bohužel ohrožuje zpátečnická politika. Země jako Brazílie nevyužily zotavení v letech 2010 až 2014 k posílení svých rozpočtů a dnes se nacházejí ve složité situaci. Některé z těchto států využily obnoveného přílivu kapitálu k hospodaření s velkými schodky běžného účtu i po roce 2010. Kvůli těmto schodkům v kombinaci s vysokou mírou inflace si Brazílie, Turecko a Jihoafrická republika vysloužily členství mezi státy „křehké pětky“, které Bernankeho prohlášení v roce 2013 zasáhlo obzvláště tvrdě. Na tomto seznamu figurovaly také Indie a Indonésie, avšak tyto země se od té doby vydaly správným směrem (částečně i díky novým vládám). A pak jsou zde země – například Venezuela, Argentina a Rusko –, které se reformním směrem nevydaly vůbec. Dočasně je zachránily vysoké světové ceny jejich exportních komodit, ale i to loni skončilo. Méně viditelnou hrozbou je denominace dluhu v dolarech a jiných zahraničních měnách. Měnové krize v 80. a 90. letech byly obzvláště ničivé, protože devalvace tak často zasahovaly země, které si půjčily v dolarech. To vyústilo v „měnový nepoměr“ mezi dolarovými závazky a příjmy denominovanými často v místních měnách. A když se cena dolaru v poměru k pesu nebo rupii zdvojnásobila, nedokázali ani jinak solventní místní banky a výrobci obsloužit své dolarové dluhy. Kvůli tomuto nepříznivému dopadu na účetní bilanci měla nakonec devalvace kontrakční účinek, což vedlo k těžkým recesím. Většina vypůjčovatelů ze zemí s rozvíjejícími se trhy si odnesla ponaučení ještě před koncem století, neboť rizika měnového nepoměru se stala kvůli volatilitě devizových kurzů reálnějšími. Když mezinárodní investoři začali v roce 2003 opět klepat na dveře, mnoho rozvíjejících se trhů si odmítlo půjčovat v dolarech či jiných zahraničních měnách. Místo toho přijímaly kapitál formou přímých investic, majetku nebo dluhu denominovaného v místní měně. Relativní absence měnového nepoměru byla jedním z důvodů, proč si rozvíjející se trhy vedly oproti předchozím krizím mnohem lépe, když se jejich měny v letech 2008-2009 znehodnotily. Výjimky typu Maďarska, kde si majitelé domů bláhově půjčovali ve zdánlivě levných eurech a švýcarských francích, jen potvrdily pravidlo.", "en": "Chile was the star reformer, but other countries – including Botswana, China, Costa Rica, Malaysia, the Philippines, and South Korea – also avoided pro-cyclical fiscal policies. Unfortunately, policy backsliding is jeopardizing this historic “graduation” from pro-cyclicality. Countries like Brazil did not take advantage of the recovery from 2010 to 2014 to strengthen their budgets, and are now in a difficult position. Some of these countries used the renewed capital inflows to run large current-account deficits after 2010 as well. Such deficits, together with high inflation rates, earned Brazil, Turkey, and South Africa their membership on the Fragile Five list of countries that were hit particularly hard by Bernanke’s announcement in 2013. India and Indonesia were on this list as well, though they have begun to move in the right direction since then (thanks in part to new governments). Then there are the countries – including Venezuela, Argentina, and Russia – that never moved in the reform direction in the first place. They were temporarily bailed out by strong world prices for their export commodities, but that ended last year. A less visible threat is the denomination of debt in dollars and other foreign currencies. The currency crises of the 1980s and 1990s were particularly devastating because devaluations so often hit countries that had borrowed in dollars. This resulted in a “currency mismatch” between dollar liabilities and revenues that were often denominated in local currencies. When the cost of dollars doubled in terms of pesos or rupiah, otherwise-solvent local banks and manufacturers could no longer service their dollar debts. Owing to this adverse balance-sheet effect, devaluation turned out to be contractionary, leading to severe recessions. Most emerging-market borrowers had learned their lesson by the turn of the century, as exchange-rate volatility had made the risks of currency mismatch more tangible. When international investors came knocking again in 2003, many emerging markets declined to borrow in dollars or other foreign currencies. Instead, they took the inflows in the form of direct investment, equity, or debt denominated in local currency. The relative absence of mismatch was one of the reasons why emerging markets did much better when their currencies depreciated in 2008-2009 than in past crises. Exceptions like Hungary, where homeowners had foolishly borrowed in seemingly cheap euros and Swiss francs, proved the rule."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Voda a mír PRAHA – Globální finanční krize sice plní všechny titulky, ale neměli bychom dopustit, aby její řešení zastínilo další životně důležitá témata. Na Blízkém východě například Izraelci a Palestinci – jakož i mnoho dalších lidí z celého světa – začínají věřit, že jednání o trvalém statusu, který by předurčil budoucnost Palestiny, nikam nevedou. Situace je možná slibnější, než vypadá, ale nikdo nemůže popřít, že naděje na skutečné změny v regionu od opětovného zahájení rozhovorů přede dvěma lety pohasly. Tato ztráta víry bohužel vytváří dynamiku, která bude sama o sobě bránit ústupkům potřebným k nalezení trvalé dohody. Protože se na obzoru rýsuje slepá ulička, je životně důležité pracovat v těch oblastech, kde mají intenzivní jednání potenciál přinést rychlé výsledky. Jednou z takových oblastí je pitná voda. Na celém Blízkém východě je voda bezpečnostním tématem. Lidé si dnes uvědomují dvě důležitá fakta. Za prvé že státy, jejichž nároky na vodu byly ve vzájemném konfliktu, nacházely v dějinách způsoby, jak spíše spolupracovat než bojovat. Dokonce i během 60 let konfliktu v Jordánském údolí byla voda častěji předmětem spolupráce než střetů. A za druhé je nedostatek vody jen zřídkakdy absolutní a ještě méně často vysvětluje chudobu. Citujme ze Zprávy Organizace spojených národů o lidském rozvoji pro rok 2006: „Na světě je více než dost vody pro domácí účely, pro zemědělství i pro průmysl… Nedostatek vzniká prostřednictvím politických procesů a institucí, které znevýhodňují chudé.“", "en": "A Peace of Water PRAGUE – The global financial crisis may be grabbing all the headlines, but resolving it should not be allowed to crowd out other vital issues. In the Middle East, for example, Israelis and Palestinians – as well as many others around the world – are beginning to believe that the permanent status negotiations to determine the future of Palestine are going nowhere. The situation may be more promising than it appears, but one cannot deny that hope for real changes on the ground has faded since talks were re-launched two years ago. This loss of faith is, sadly, establishing a dynamic that will itself inhibit the concessions that are needed if a permanent agreement is to be found. Because an impasse beckons, it is vitally important to work on those areas where intensive negotiations have the potential to produce quick results. Fresh water is one such area. Across the Middle East, water is a security issue. Indeed, people are now recognizing two important facts. First, nations faced with conflicting claims to water have historically found ways to collaborate rather than to fight. Even during the 60 years of conflict in the Jordan Valley, water has more often been a source of cooperation than of conflict. Second, water scarcity is seldom absolute, and even less often an explanation of poverty. To quote the United Nations Human Development Report for 2006: “There is more than enough water in the world for domestic purposes, for agriculture and for industry….Scarcity is manufactured through political processes and institutions that disadvantage the poor.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V jiných zemích, které se staly demokraciemi, často instituce a postupy svobody vzešly z fungování volnotržního hospodářství. Obchodování tříbí zvyklosti důvěry a spolupráce, na nichž stabilní demokracie závisí. Není náhodou, že v mnoha zemích Latinské Ameriky a Asie ve druhé půli dvacátého století demokratické politice předcházela právě volnotržní ekonomika. I v tomto je Egypt v nevýhodě. Jeho ekonomika je jistou odrůdou kmotrovského kapitalismu, v němž úspěch závisí na politických konexích podnikatele, nikoli na meritokratické soutěži na volném trhu, z níž vyrůstá svoboda. Egypt postihuje ještě další politický handicap: jde o arabskou zemi a žádná arabská demokracie neexistuje. To má svou váhu, jelikož země, stejně jako jednotlivci, mají sklon napodobovat ostatní, jimž se podobají a k nimž vzhlížejí. Po svržení komunismu v roce 1989 národy střední Evropy tíhly k demokracii, protože právě tato forma vlády převažovala v zemích západní Evropy, s níž se silně ztotožňovali. Egypt žádný takový demokratický model nemá. Egypt má ovšem lepší předpoklady stát se demokracií než jiné arabské země, poněvadž překážky na cestě k demokracii jsou v Egyptě menší než jinde v arabském světě. Ostatní arabské státy – například Irák, Sýrie a Libanon – jsou ostře rozštěpené podél kmenových, etnických a náboženských linií. V rozdělených společnostech často nejmocnější skupina postrádá ochotu dělit se s ostatními o moc, což vede k diktatuře. Egypt je naproti tomu poměrně homogenní. Jedinou početnější menšinou jsou křesťané, kteří tvoří asi 10 % populace. Ropa, v arabských zemích Perského zálivu hojná, hraje také v neprospěch demokracie, neboť se pro vládce stává pobídkou, aby si moc udrželi napořád. Zisky z ropy jim dávají možnost uplácet obyvatelstvo, aby zůstalo politicky pasivní, a současně bránit vzniku takového volnotržního systému, z něhož se rodí demokracie. Egypt má, naštěstí pro jeho demokratické vyhlídky, jen velmi skrovné zásoby zemního plynu a ropy. Skutečnost, že rozsáhlé protestní hnutí, které se znenadání objevilo, bylo doposud nenásilné, je pro budování demokracie také přínosem. Když vláda padne násilím, nový režim obvykle nevládne demokratickými postupy, ale silou, i kdyby jen proto, aby si od těla udržel ty, které porazil.", "en": "In other countries that have become democracies, the institutions and practices of liberty have often emerged from the working of a free-market economy. Commerce fosters the habits of trust and cooperation on which stable democracy depends. It is no accident that a free-market economy preceded democratic politics in many countries in Latin America and Asia in the second half of the twentieth century. Here, too, Egypt is at a disadvantage. Its economy is a variant of crony capitalism, in which economic success depends on one’s political connections, rather than on the meritocratic free-market competition from which liberty grows. Egypt suffers from another political handicap: it is an Arab country, and there are no Arab democracies. This matters, because countries, like individuals, tend to emulate others that they resemble and admire. After they overthrew communism in 1989, the peoples of Central Europe gravitated to democracy because that was the prevailing form of government in the countries of Western Europe, with which they strongly identified. Egypt has no such democratic model. Egypt is, however, better placed to embrace democracy than the other Arab countries, because the obstacles to democracy in the Arab world are less formidable in Egypt than elsewhere. Other Arab countries – Iraq, Syria, and Lebanon, for example – are sharply divided along tribal, ethnic, and religious lines. In divided societies, the most powerful group is often unwilling to share power with the others, resulting in dictatorship. Egypt, by contrast, is relatively homogeneous. Christians, who make up 10% of the population, are the only sizable minority. The oil that the Arab countries of the Persian Gulf have in abundance also works against democracy, for it creates an incentive for the rulers to retain power indefinitely. Oil revenues enable them to bribe the population to remain politically passive, while discouraging the creation of the kind of free-market system that breeds democracy. Fortunately for its democratic prospects, Egypt has only very modest reserves of natural gas and oil. The fact that the large protest movement that suddenly materialized has, until now, been a peaceful one also counts as an advantage for building democracy. When a government falls violently, the new regime usually rules by force, not by democratic procedures, if only to keep at bay those it has defeated."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Imperativ čisté nuly OXFORD – Svět dospěl k historické dohodě o klimatických změnách. Dohoda uzavřená na pařížské konferenci OSN o změnách klimatu zavazuje státy, aby podnikly kroky k omezení globálního oteplování na úroveň „výrazně pod“ 2º Celsia oproti předindustriálnímu období a aby vynaložily „úsilí“ o omezení oteplování na úroveň 1,5º Celsia. Zároveň zavazuje rozvinuté země, aby poskytovaly rozvojovým zemím pomoc ve výši 100 miliard dolarů ročně. Ze závěrečných vyjednávání bohužel vypadlo jediné číslo, které má pro budoucnost naší planety skutečný význam: nula. Takové je čisté množství oxidu uhličitého, které můžeme emitovat, máme-li někdy stabilizovat teplotu planety na jakékoliv úrovni. Nula, nic, nicka. Planetární systém atmosféra-oceán je jako vana, která se plní CO2 a dalšími skleníkovými plyny: čím vyšší je jejich hladina, tím teplejší planeta bude. Kohoutek emisí se musí zcela uzavřít, jakmile vana dosáhne hladiny spojené s určitou úrovní oteplení – řekněme 2ºC, nad kteroužto hodnotou začínají podle téměř jednomyslného názoru vědců hrozit vážná rizika, vzniká možnost zlomových bodů a adaptační schopnost civilizace přestává být zaručená. Jinak se atmosférická vana bude plnit dál a oteplovat planetu o 3º, 4º, 5º a tak dále, až emise konečně ustanou – nebo až vyhyneme. Čím dříve kohoutek uzavřeme, tím na nižší teplotě se klima stabilizuje, tím menšímu riziku budeme čelit a tím nižší budou náklady naší adaptace na teplejší planetu. Jen asi polovina CO2 vypuštěného do atmosféry tam skutečně zůstane – zbytek se rychle redistribuuje do oceánů a biosféry. Protože jsou však oceány stále nasycenější a dokážou absorbovat menší objem, snižuje se i redistribuované množství. Rostoucí teploty navíc způsobují, že půdy uvolňují vyšší množství CO2, což vede k dalšímu oteplování. Jediným způsobem, jak dostat CO2 z vany, jakmile se tam ocitne, je téměř doslova jeho vylití. Existují přírodní procesy, které CO2 „refosilizují“, ale ty jsou tak pomalé, že nemají praktický význam. Technologie zachycování a ukládání oxidu uhličitého (CCS) odstraňuje CO2 z emisí uhelných a plynových elektráren a ukládá ho pod zemí. Přítomnost již existujícího CO2 sice tato metoda neřeší, ale technicky je schopná snížit emise z uhlí a zemního plynu téměř na nulu.", "en": "The Net-Zero Imperative OXFORD – The world has reached an historic agreement on climate change. The deal concluded at the United Nations Climate Change Conference in Paris commits countries to take steps to limit warming to “well below” 2º Celsius relative to pre-industrial levels and to pursue “efforts” to limit warming to 1.5ºC. It also obliges developed countries to provide $100 billion per year in assistance to developing countries. But, unfortunately, the final negotiations dropped the one number that truly matters for the future of our planet: zero. That is the net amount of carbon dioxide we can emit if we are ever to stabilize the planet’s temperature at any level. Zero, none, nada. The Earth’s atmosphere-ocean system is like a bathtub filling up with CO2 and other greenhouse gases: The higher the level, the warmer the planet will be. The emissions tap must be turned off once the bathtub reaches a level associated with a certain level of warming – say, 2ºC, above which, scientists nearly unanimously agree, the risks become severe, tipping points become possible, and civilization’s ability to adapt is not guaranteed. Otherwise, the atmospheric bathtub will keep being filled, warming the planet 3º, 4º, 5º, and so on, until emissions eventually stop – or we go extinct. The sooner we turn off the tap, the lower the temperature at which the climate stabilizes, the less risk we will face, and the lower the cost we will incur in adapting to a warmer planet. Only about half the CO2 we dump into the atmosphere stays there – the rest is quickly redistributed into the oceans and biosphere. But, as the oceans become increasingly saturated and able to absorb less, the amount that is redistributed is declining. Likewise, warming temperatures cause soils to release more CO2, causing yet more warming. The only way to get CO2 out of the bathtub once it’s there is, almost literally, to bail it out. There are natural processes that “re-fossilize” CO2, but they are far too slow to matter. Carbon capture and storage (CCS) technology takes CO2 out of emissions from coal- and gas-powered generating plants and sequesters it underground. While this does not do anything about the existing CO2 in the bathtub, CCS is technically capable of reducing emissions from coal and gas close to zero."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "G20 v Ósace TOKIO – Osmadvacátého června budu v Ósace hostit letošní summit skupiny G20. Naše agenda se zaměří na tři klíčová témata, z nichž každé má pro Asii zvláštní důležitost. První bod agendy se týká dle mého názoru nejdůležitější výzvy naší doby: pracovat na udržení a konečném posílení mezinárodního řádu volného a spravedlivého obchodu. Pro vedoucí představitele z Asie to znamená vytvořit RCEP neboli Regionální všeobecné ekonomické partnerství, tedy pokročilou dohodu o volném obchodu mezi deseti členy Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a šesticí indopacifických států (Austrálií, Čínou, Indií, Japonskem, Jižní Koreou a Novým Zélandem). Tyto diskuse už nějakou dobu probíhají. Nyní se musíme střemhlav vrhnout do cílové rovinky. Druhá položka v agendě se týká digitální ekonomiky. Digitalizace hospodářství umožnila vznik jedinečných a bezprecedentních obchodních modelů, ale současně přinesla nové problémy, jako je dvojí nezdanění nadnárodních společností. Tyto překážky můžeme překonat pouze prostřednictvím mezinárodní spolupráce. Datům putujícím okamžitě přes celý svět jsou národní hranice lhostejné. Domnívám se, že ekonomický a společenský dopad těchto dat bude srovnatelný nebo možná i větší, než byl význam ropy a spalovacího motoru ve dvacátém století. Data už ze své podstaty snadno překonávají fyzické překážky. Pokud vytvářejí sítě, pak se jejich účinky a výhody násobí a poté znovu násobí. Ale platí to i naopak: objeví-li se někde byť jen jediný ekvivalent zavřených dveří, výsledné ztráty se rozšíří po celé síti. Japonsko prosazuje systém DFFT neboli „volného toku dat s důvěrou“, což je přístup, který se snaží umožnit volný tok dat v rámci pravidel, na která se všichni mohou spolehnout. Připravme tedy pravidla, která umožní rozšíření přínosů digitální ekonomiky na všechny lidi v Asii i po celém světě. Procesu, který k tomu povede, říkáme „ósacká cesta“ a my doufáme, že se nám ji na chystaném summitu podaří nastoupit. Rozumí se samo sebou, že body jedna a dvě – obchod a data – jsou neoddělitelné od reformy Světové obchodní organizace (WTO). Od jejího založení uplynulo čtvrt století. Během této doby se světová ekonomika měnila ohromující rychlostí. WTO s ní však nedokázala držet krok, což má stále patrnější nepříznivé následky.", "en": "The G20 in Osaka TOKYO – On June 28, I will host the 2019 G20 summit in Osaka. Our agenda will focus on three key issues, each of which is particularly important for Asia. The first agenda item concerns what I believe is the most important challenge of our times: working to maintain and ultimately strengthen the international order for free and fair trade. For Asia’s leaders, this means forging the RCEP, or the Regional Comprehensive Economic Partnership, an advanced free-trade agreement between the ten members of the Association of Southeast Asian Nations (ASEAN) and the six Indo-Pacific states (Australia, China, India, Japan, South Korea, and New Zealand). Those discussions have gone on for some time. We must now make a dash toward the goal line. The second item on the agenda concerns the digital economy. Digitalization of the economy has enabled unique and unprecedented business models, but it has also brought new challenges, such as double non-taxation for multinational companies. We can resolve such issues only through international cooperation. The data traveling instantaneously around the world are indifferent to national boundaries. I believe that the economic and social impact of such data will rival, even surpass, the roles that petroleum and the internal combustion engine played in the twentieth century. By its nature, data easily overcomes physical obstacles. Networked, its effects and advantages multiply and then multiply further. Conversely, should the equivalent of even a single closed-off room appear anywhere, the resulting losses extend to the entire network. Japan is advocating a system of “Data Free Flow with Trust,” or “DFFT,” an approach that attempts to allow the free flow of data under rules upon which all can rely. So let us prepare rules that allow the digital economy’s benefits to spread to everyone in Asia and around the world. The process for doing that is what we call the “Osaka Track,” which we hope to launch at the upcoming summit. It goes without saying that points one and two – trade and data – are inseparable from reform of the World Trade Organization. A quarter-century has passed since the WTO was established. During that time, the world economy has changed at amazing speed. But the WTO has failed to keep up, and the adverse effects of this are becoming increasingly apparent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato schopnost mobilizovat zdroje za účelem investic do veřejných statků v takto velkém měřítku odráží jednu z nejsilnějších stránek KS Číny. Strana má dost politické síly, aby prosadila hospodářskou politiku, která je dobrá pro celkový růst, a to i v oblastech, kde by soukromé investice nebyly zcela optimální. Zdravotnictví, školství, obnovitelná energie a infrastruktura nepochybně přispívají k hospodářskému růstu a vytvářejí značnou sociální hodnotu. Občané, kteří z nich mají prospěch, však nejsou vždy těmi, kdo za ně platí. Vzdělaní a zdraví lidé jsou sice hospodářsky produktivnější, avšak rodiče, kteří příslušné investice realizovali, nemusí nutně sklízet jejich plody. Obnovitelná energie prospívá budoucím generacím, ale poškozuje místní ekonomiky, které jsou dnes závislé na uhlí. Nové dálnice prospívají nově propojeným populacím, avšak zemědělci přicházejí o živobytí, protože jejich půdu stát vykupuje kvůli stavbě nové komunikace. Toto jsou učebnicové příklady, jak mohou rozdíly mezi soukromým a společenským ohodnocením vést k neoptimálním investicím. Bez vládní intervence se nerealizuje dostatek investic. Zatímco však v některých zemích mohou mít soukromé zájmy schopnost se prosadit, v Číně má sílu vynucovat si rozhodnutí o hospodářské politice komunistická strana. Rozhodné politické vedení přitom často umocňuje pokrok, avšak vzhledem k rozsahu a intenzitě zavádění ekonomické politiky v Číně se také může stát, že když se politici zmýlí, má to neblahé následky. K tomu došlo během Velkého skoku vpřed, kdy kolektivizace zemědělství donutila rolníky pěstovat plodiny bez finanční kompenzace nebo bez práva na soukromé vlastnictví. Tyto pokřivené pobídky ztížily jak udržování výroby, tak i sledování výkonnosti a kapacit v regionech. Výsledný velký čínský hladomor si během pouhých dvou let vyžádal22-45 milionů úmrtí, ekonomika stagnovala a Čína následujících dvacet let zažívala nulový či záporný hospodářský růst. Další vážný problém může vyvolat čínská politika porodnosti. Když v roce 1949 vznikla Čínská lidová republika, žilo v ní 540 milionů obyvatel. KS Číny pak zavedla propopulační politiku, například omezením přístupu k antikoncepci, a počet obyvatel do roku 1971 vzrostl na 841 milionů. Protože však Čína krátce předtím zažila hladomor, přistoupila KS Číny k omezování porodnosti a zavedla extrémní politiku jednoho dítěte, která trvala od roku 1979 do roku 2016. Počet obyvatel v tomto období nadále rostl a dnes činí 1,4 miliardy. Politika jednoho dítěte však podstatně zvýšila podíl nevýdělečně činných osob ve vysokém věku a přispěla k výraznému vychýlení poměru pohlaví ve prospěch mužů.", "en": "This ability to mobilize resources to invest in public goods on such a large scale reflects one of the CPCs greatest strengths. It has the political power to push through economic policies that are good for overall growth, in areas where private investment would be sub-optimal. Health care, education, renewable energy, and infrastructure undoubtedly contribute to economic growth and create significant social value. But the people who gain are not always the same as those who pay. While educated and healthy people are more economically productive, the parents who made the relevant investments don’t necessarily reap the rewards. Renewable energy benefits future generations but hurts local economies that depend on coal today. New highways benefit newly connected populations, but farmers lose their livelihoods as their land is requisitioned for the new road. These are textbook examples of how the divergence between private and social valuation can lead to sub-optimal investment. Without government intervention, not enough investment is made. But whereas private interests might be able to press their case in some countries, the CPC has the power to impose its policy decisions in China. And while decisive political leadership has often boosted progress, the scale and intensity of Chinese policy implementation mean that when policymakers get it wrong, the consequences can easily prove calamitous. This happened during the Great Leap Forward, when the collectivization of agriculture forced peasants to cultivate crops without financial compensation or private property rights. The distorted incentives made it difficult both to maintain production and to track regional output and capacity. The ensuing Chinese Great Famine resulted in 22-45 million deaths in just two years, and the economy stagnated, with China experiencing zero or negative annual growth for the next two decades. China’s fertility policy threatens to create another serious problem. When the People’s Republic was founded in 1949, it had a population of 540 million. Then the CPC implemented pro-natal policies, such as limiting access to contraception, and the population grew to 841 million by 1971. But, with China having recently endured famine, the CPC then moved to restrict fertility, with the extreme one-child policy lasting from 1979-2016. The population continued to grow during that period, and stands at 1.4 billion today. But the one-child policy increased the old-age dependency ratio substantially, and contributed to a highly male-skewed sex ratio."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnes již zesnulý nositel Nobelovy ceny za ekonomii Franco Modigliani ve své poslední zveřejněné studii (jejímž spoluautorem byl Shi Larry Cao) v roce 2004 tvrdil, že tato demografická změna z velké části vysvětluje zvýšení míry úspor, neboť Číňané nahradili investice do dětí investicemi do kapitálu. Růst příjmů a demografický vývoj však nevysvětlují vše. Chvályhodný cyklus vysokých úspor a vysokého růstu koneckonců funguje v Číně silněji než v jiných rozvojových zemích, kde příjmy stoupají a porodnost klesá. To naznačuje, že na pozadí rozdílné míry úspor v Číně a v USA existují i další, hlubší faktory – faktory, které odrážejí odlišné životní zkušenosti i způsob, jakým tyto zkušenosti infiltrují do kultury obou zemí. Ačkoliv například Číňané nevolí své představitele, důvěřují vládě více. Podle nedávného průzkumu World Values Surveys vyjádřilo 96,7% Číňanů důvěru ve svou vládu, zatímco v případě Američanů to bylo jen 37,3%. Stejně tak bylo 83,5% Číňanů přesvědčeno, že jejich země je řízena ve prospěch všech lidí, nikoliv ve prospěch několika velkých zájmových skupin, zatímco mezi Američany si totéž o své zemi myslelo jen 36,7% respondentů. Díky této poměrně vysoké důvěře se čínské vládě a podnikům lépe daří uzákoňovat a zavádět přísnou politiku podporující úspory a růst. V obou zemích se navíc sice prohlubuje ekonomická nerovnost, avšak Číňané a Američané vnímají tento jev velmi odlišně. V USA, které jsou všeobecně označovány za „zemi příležitostí“, je chudoba spojena s nesnesitelným pocitem studu a neexistují zde žádné kulturní zdroje, které by chudým lidem umožnily zachovat si sebeúctu, zvláště když je tato země celkově tak úspěšná. S prohlubováním nerovnosti se mnozí lidé, kteří zůstávají pozadu, usilovně snaží zachovat si tvář a spotřebovávají více, aby budili zdání úspěšnosti. Současně platí, že ti, kdo se ze špatného ekonomického postavení vyšvihli vzhůru, oslavují nově nabyté bohatství okázalými projevy osobní spotřeby. Naproti tomu chudí lidé v Číně většinou vnímají svou osobní situaci jako přechodnou. Lidé si stále pamatují kulturní revoluci a pokládají se za ty, jimž se podařilo přežít společnou traumatickou zkušenost, což posiluje vůli ke kolektivní oběti za účelem přestavby země. Být chudý v Číně není žádná ostuda, pokud si člověk představí, že jeho děti nebo vnoučata budou bohaté a úspěšné.", "en": "The late Nobel laureate economist Franco Modigliani, in his last major published paper in 2004 (co-authored with Shi Larry Cao), argued that this demographic change explains much of the increase in the saving rate, as Chinese substituted investment in capital for investment in children. But income growth and demographics do not explain everything. After all, the virtuous circle of high savings and rapid growth operates more strongly in China than in other developing countries where incomes are rising and birth rates are falling. This suggests that there are other, deeper factors that underlie the differences in Chinese and US saving rates – factors that reflect different life experiences and how these experiences are filtered through the two countries’ cultures. For one thing, although the Chinese don’t elect their leaders, they trust their government more. According to recent World Values Surveys, 96.7% of Chinese expressed confidence in their government, compared to only 37.3% of Americans. Likewise, 83.5% of Chinese thought their country is run for all the people, rather than for a few big interest groups, whereas only 36.7% of Americans thought the same of their country. With this relatively higher trust, China’s government and enterprises are better able to enact and implement strict policies that promote saving and growth. Moreover, while economic inequality is on the rise in both countries, Chinese and Americans comprehend this very differently. In the US, widely called “the land of opportunity,” the shame of being poor is unbearable, and there are no cultural resources to enable such people to maintain self-esteem, especially when the country is so successful overall. As inequality deepens, many who fall behind struggle to save face, consuming in order to maintain the appearance of success. At the same time, those who rise from low economic status revel in their newfound wealth by engaging in spectacular displays of personal spending. By contrast, poor people in China mostly view their personal situation as transitional. People still remember the Cultural Revolution and view themselves as survivors of a shared traumatic experience, underpinning a commitment to collective sacrifice in order to rebuild the country. There is no shame in being poor in China if one reflects that one’s children or grandchildren will be wealthy and successful."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problém nespočívá v nedostatku investičního kapitálu. V roce 2011 v bilancích evropských veřejně obchodovatelných firem leželo odhadem 750 miliard eur v hotovosti, což se rovná dvojnásobku propadu investic soukromého sektoru v EU v letech 2007 až 2011. Vzdor mizernému stavu veřejných financí, zoufalé potřebě růstu a pracovních míst a historicky nízkým úrokovým sazbám však úřady nedělají nic pro to, aby povzbudily investice. Je zapotřebí, aby evropské vlády naléhavě provedly hloubkovou revizi regulatorního prostředí, zejména v těch odvětvích, která mají největší vliv na širší ekonomiku. Po šesti desetiletích vměšování by tvůrci politik EU měli udělat krok vzad a zvážit, která omezení už jsou škodlivá nebo bezpředmětná a jak lépe podporovat podnikatele a průmyslová odvětví v budoucnosti. Velkou část základů už položila OECD, v několika řídicích principech: ekonomické cíle, zejména růst a konkurenční schopnost, by měly být stejně důležité jako cíle sociální a environmentální, přínosy regulace musí ospravedlnit její cenu, regulace by měla procházet častými revizemi a vždy by se měla provést analýza nákladů a přínosů všech alternativ, včetně prostého zachování stávajícího stavu. Evropská unie, tvořící 7 % světové populace, 25 % globálního HDP a 50 % celosvětových sociálních výdajů, vytvořila model, který je pro mnoho lidí důvodem ke snu o emigraci do Evropy. Historický důraz EU na dosahování sociálních cílů na úkor dlouhodobých potřeb jejího průmyslu však podkopává celý evropský projekt. EU nemůže být inkluzivním, vzkvétajícím a demokratickým domovem, o němž sní miliony lidí, dovolíme-li aby průmyslová odvětví se zásadním významem pro evropskou prosperitu dusil úřední šiml.", "en": "The problem is not a lack of investment capital. In 2011, Europe’s publicly traded firms had an estimated €750 billion in cash sitting on their balance sheets, equivalent to twice the decline in private-sector investment in the EU from 2007 to 2011. But, despite the dire state of public finances, the desperate need for growth and jobs, and historically low interest rates, the authorities are doing nothing to encourage investment. Europe’s governments urgently need to undertake a root-and-branch review of the regulatory environment, especially in those industries that have the greatest impact on the wider economy. And, after six decades of meddling, EU policymakers should step back and consider which restrictions have become harmful or irrelevant, and how better to support the entrepreneurs and industries of the future. Much of the groundwork has already been laid by the OECD, in several guiding principles: economic goals, especially growth and competitiveness, should be as important as social and environmental goals; a regulation’s benefits must justify its costs; regulations should be reviewed frequently, and a cost-benefit analysis of all the alternatives – including simply maintaining the status quo – should always be carried out. With 7% of the global population, 25% of global GDP, and 50% of global welfare expenditure, the EU has created a model that inspires millions of people to dream of emigrating to Europe. However, the EU’s historic emphasis on achieving its social goals, to the exclusion of industry’s long-term needs, is undermining the entire European project. The EU cannot be the inclusive, thriving, and democratic home that millions dream of if red tape is allowed to strangle the industries that are crucial to European prosperity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Investice pro udržitelný růst NEW YORK – Velkým zklamáním v dnešní světové ekonomice je nízká míra investic. Růst v zemích s vysokými příjmy během let směřujících k finanční krizi roku 2008 poháněly výdaje za bytovou výstavbu a soukromou spotřebu. Když udeřila krize, zřítily se oba typy výdajů a investice, které měly mezeru zaplnit, se nikdy nezhmotnily. To se musí změnit. Po krizi se přední světové centrální banky pokusily oživit výdaje a zaměstnanost sražením úrokových sazeb. Tato strategie se v jistém rozsahu osvědčila. Zaplavením kapitálových trhů likviditou a držením tržních úrokových sazeb na nízké úrovni tvůrci politik povzbudili investory ke šroubování cen akcií a dluhopisů. To skrze kapitálové výnosy vytvořilo bohatství a zároveň povzbudilo spotřebu a – prostřednictvím počátečních veřejných nabídek – určité investice. Tato politika ovšem narazila na své meze – a přinesla nepopiratelné náklady. Při úrokových sazbách na nule či dokonce pod nulou si investoři půjčují na vysoce spekulativní účely. Celková kvalita investic proto upadla a zároveň se prodloužila dluhová páka. Až centrální banky konečně zpřísní úvěry, bude hrozit riziko podstatných poklesů cen aktiv. Jak se měnová politika hnala do krajnosti, vytratilo se zvýšení dlouhodobých investic do vysokorychlostních železnic, silnic, přístavů, nízkouhlíkové energetiky, nezávadné vody a sanitace, zdravotnictví a školství. Vzhledem k tomu, že veřejné investice drží zkrátka rozpočtová spořivost a soukromé investice brzdí zásadní nejistoty ohledně veřejné politiky a mezinárodního zdanění, tyto výdaje v zemích s vysokými příjmy obecně poklesly. Navzdory slibům amerického prezidenta Baracka Obamy ohledně investic do vysokorychlostní železnice a další moderní infrastruktury, se během osmi let, kdy byl u moci, nepostavila ani míle rychlých tratí. Je načase proměnit slova v činy, ve Spojených státech i jinde, a zahájit novou éru vysokých investic do udržitelného rozvoje. Takovou strategii čekají tři náročné úkoly: určit vhodné projekty, vypracovat ucelené plány, které zahrnou veřejný i soukromý sektor (často víc než jedné země), a strukturovat financování. Aby uspěly, vlády musí umět účinně dlouhodobě plánovat, rozpočtovat a realizovat projekty. V posledních dvaceti letech tyto schopnosti předvedla Čína (ovšem s významnými nedostatky v oblasti životního prostředí), kdežto USA ani Evropě se nedařilo.", "en": "Investment for Sustainable Growth NEW YORK – The big disappointment in the world economy today is the low rate of investment. In the years leading up to the 2008 financial crisis, growth in high-income countries was propelled by spending on housing and private consumption. When the crisis hit, both kinds of spending plummeted, and the investments that should have picked up the slack never materialized. This must change. After the crisis, the world’s major central banks attempted to revive spending and employment by slashing interest rates. The strategy worked, to some extent. By flooding capital markets with liquidity and holding down market interest rates, policymakers encouraged investors to bid up stock and bond prices. This created financial wealth through capital gains, while spurring consumption and – through initial public offerings – some investment. Yet this policy has reached its limits – and imposed undeniable costs. With interest rates at or even below zero, investors borrow for highly speculative purposes. As a result, the overall quality of investments has dropped, while leverage has risen. When central banks finally tighten credit, there is a real risk of significant asset-price declines. As monetary policy was being pushed to its limits, what went missing was an increase in long-term investments in high-speed rail, roads, ports, low-carbon energy, safe water and sanitation, and health and education. With budget austerity restraining public investment, and major uncertainties concerning public policy and international taxation hampering private investment, such spending has generally declined in the high-income countries. Despite US President Barack Obama’s promises of investment in high-speed rail and other modern infrastructure, not one mile of fast rail was built during his eight years in office. It is time to translate words into action, in the United States and elsewhere, and usher in a new era of high investment in sustainable development. There are three challenges facing such a strategy: identifying the right projects; developing complex plans that involve both the public and private sectors (and often more than one country); and structuring the financing. To succeed, governments must be capable of effective long-term planning, budgeting, and project implementation. China has demonstrated these capabilities in the last 20 years (though with major environmental failures), whereas the US and Europe have been stymied."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Každý stát má náležitou úlohu při regulaci hospodářských činností a používání a šíření nových technologií. Demokratická politika je často motorem poptávky po takové regulaci. Je též nejlepší obranou proti strategiím uchvácení státu firmami vyhledávajícími renty, které se na trhu pokoušejí zvýšit svůj podíl nebo zisk. Demokracie také poskytuje nejlepší mechanismus k nadnášení rozmanitých názorů a organizování odporu proti nákladným či nebezpečným vrcholně modernistickým plánům. Veřejným vyjádřením stanoviska můžeme zpomalit, nebo dokonce odvrátit nejzhoubnější uplatnění sledování, dohledu a digitální manipulace. Právě demokratický hlas byl upřen lidem, kteří se potýkali s kolektivizačními plány na ukrajinském a tanzanském venkově. Abychom velkým technologickým firmám zabránili v uskutečnění vrcholně modernistické noční můry, nepostačí však pravidelné volby. Jelikož nové technologie dokážou potlačovat svobodu projevu a politické kompromisy a prohlubovat koncentraci moci ve veřejné správě a soukromém sektoru, mají schopnost mařit fungování samotné demokratické politiky a tím vytvářet bludný kruh. Pokud si technologický svět zvolí vrcholně modernistické směřování, může nakonec narušit naši jedinou spolehlivou obranu proti jeho domýšlivosti: demokratický dohled nad tím, jak jsou nové technologie vyvíjeny a uváděny do praxe. My jako spotřebitelé, pracující a občané bychom si tuto hrozbu měli tím víc uvědomovat, neboť právě jen my ji můžeme zastavit.", "en": "Every state has a proper role to play in regulating economic activity and the use and spread of new technologies. Democratic politics often drives the demand for such regulation. It is also the best defense against the capture of state policies by rent-seeking businesses attempting to raise their market shares or profits. Democracy also provides the best mechanism for airing diverse viewpoints and organizing resistance to costly or dangerous high-modernist schemes. By speaking out, we can slow down or even prevent the most pernicious applications of surveillance, monitoring, and digital manipulation. A democratic voice is precisely what was denied to Ukrainian and Tanzanian villagers confronted with collectivization schemes. But regular elections are not sufficient to prevent Big Tech from creating a high-modernist nightmare. Insofar as new technologies can thwart free speech and political compromise and deepen concentrations of power in government or the private sector, they can frustrate the workings of democratic politics itself, creating a vicious circle. If the tech world chooses the high-modernist path, it may ultimately damage our only reliable defense against its hubris: democratic oversight of how new technologies are developed and deployed. We as consumers, workers, and citizens should all be more cognizant of the threat, for we are the only ones who can stop it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "S ohledem na tyto tlaky navrhli experti na finance několik alternativ financování, které snižují riziko investic v biofarmaceutickém sektoru a současně zlepšují efektivitu a produktivitu celého výzkumného a vývojového řetězce. Současní zástupci sektoru možná mění staré zvyky pomalu, avšak rozvojové země zakládající biofarmaceutická centra příští generace mají jedinečnou příležitost tyto alternativní modely zavést a těžit z nich. Mnohé z těchto modelů stavějí na společné strategii snižování investičního rizika: na sestavování diverzifikovaného portfolia. Firma s názvem Royalty Pharma odstartovala před dvaceti lety diverzifikovaný model založený na existenci fondu vlastnických podílů v řadě různých směrů duševního vlastnictví léčiv. Firma se soustředila na schválené léky s vysokým komerčním potenciálem, díky čemuž vytvořila stabilní příjmové toky s impozantní návratností – a to i během období extrémní volatility akciových trhů. Model firmy Royalty Pharma však nepřeklene propast ve financování mezi základním výzkumem podporovaným vládními granty a pozdní fází vývoje léčiv procházejících klinickými zkouškami. Jelikož jsou léčiva ucházející se o schválení v tomto „údolí smrti“ výzkumu a vývoje riskantnější než vše, do čeho firma Royalty Pharma investuje, bylo by zapotřebí ještě větší portfolio sloučenin, aby se míra rizika a míra návratnosti dostaly na úroveň přijatelnou pro běžné investory. Jak velké by toto portfolio muselo být? Jeden z nás (Lo) provedl simulace diverzifikovaných fondů pro léky proti rakovině v rané a střední fázi. Tyto simulace ukazují, že takzvaný megafond v objemu 5-30 miliard dolarů obsahující 100-200 sloučenin by mohl dostatečně snížit investiční riziko a generovat výnos ve výši 9-11%. Pro rizikové kapitalisty a private-equity investory není tato oblast lákavá, avšak splňuje očekávání institucionálních investorů, jako jsou penzijní fondy, nadace či suverénní fondy. Snížení rizika diverzifikací by navíc megafondu umožnilo emitovat velké objemy dluhu a také akcií, čímž by se okruh potenciálních investorů ještě více rozšířil. Abychom zasadili tato čísla do kontextu, vezměme v úvahu, že americké Národní instituty zdraví financují základní lékařský výzkum v objemu pouze něco přes 30 miliard dolarů ročně a členové sdružení Americký farmaceutický výzkum a výroba vynaložili v loňském roce na výzkum a vývoj přibližně 51 miliard dolarů. Přístup založený na megafondech by pomohl zvýšit produktivitu obou investic tím, že by zaplnil propast financování, která mezi nimi existuje. Tento model by navíc mohl fungovat i v menším měřítku.", "en": "Spurred by these pressures, finance experts have proposed several funding alternatives that reduce the risk of biopharma investments while improving the efficiency and productivity of the R&D pipeline. Although industry incumbents may be slow to shift gears, developing countries creating next-generation biopharma hubs have a unique opportunity to adopt and benefit from alternative models. Many of those models build upon a common strategy for de-risking investments: assembling a diversified portfolio. Two decades ago, a company called Royalty Pharma launched a diversified model, building a fund of ownership interests in multiple drug royalty streams. Royalty Pharma focused on approved drugs with blockbuster potential, creating stable revenue streams and impressive equity returns – even during periods of extreme stock-market volatility. But Royalty Pharma’s model will not bridge the funding gap between the basic research supported by government grants and the late-stage development of drugs that are in clinical trials. Because the candidate drugs in this R&D “valley of death” are riskier than anything in which Royalty Pharma invests, an even larger portfolio of compounds would be needed to yield levels of risk and rates of return that are acceptable to typical investors. How large would that portfolio have to be? One of us (Lo) has carried out simulations of diversified funds for early- and mid-stage cancer drugs, which show that a so-called megafund of $5-30 billion, comprising 100-200 compounds, could sufficiently de-risk the investment while generating returns of between 9-11%. That’s not exciting territory for venture capitalists and private-equity investors, but it is in keeping with the expectations of institutional investors, such as pension funds, endowments, and sovereign wealth funds. Moreover, the risk reduction from diversification would allow the megafund to issue large amounts of debt as well as equity, further broadening the pool of potential investors. To put these numbers in context, consider that the US National Institutes of Health funds just over $30 billion annually in basic medical research, and members of the Pharmaceutical Research and Manufacturers of America spent about $51 billion last year on R&D. A megafund approach would help to make both investments more productive by filling the funding gap between them. Moreover, this model may work on a smaller scale."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Záleží vůbec na něčem? OXFORD – Mohou být morální soudy pravdivé nebo falešné? Anebo je etika v podstatě ryze subjektivní záležitostí závisející na individuální volbě, případně se vztahuje ke kultuře společnosti, v níž člověk žije? Možná jsme odpověď právě našli. Názor, že morální soudy konstatují objektivní pravdy, je mezi filozofy z módy už od 30. let, kdy logičtí pozitivisté tvrdili, že jelikož neexistuje způsob, jak ověřit pravdivost morálního soudu, nemůže jít o nic jiného než o výraz našich pocitů či postojů. Když tedy například řekneme: „Neměl byste bít to dítě,“ ve skutečnosti tím jen vyjadřujeme svou nelibost nad bitím dítěte nebo daného člověka vybízíme, aby dítě bít přestal. Na otázku, zda je, či není nesprávné bít dítě, přitom neexistuje objektivně pravdivá odpověď. Ačkoliv byl tento pohled na etiku často napadán, mnohé námitky přicházely od náboženských myslitelů, kteří se odvolávali na Boží přikázání. V sekulárním světě západní filozofie však mají takové argumenty jen omezenou působivost. Jiné obhajoby objektivní pravdy v etice se sice neodvolávaly na náboženství, ale proti převládající filozofické náladě se nedokázaly nijak výrazně prosadit. Minulý měsíc však došlo k významné filozofické události: k vydání dlouho očekávané knihy Dereka Parfita O tom, na čem záleží. Parfit, který je emeritním členem oxfordské All Souls College, dosud napsal jen jednu knihu Důvody a osoby, která vyšla v roce 1984 a setkala se s obrovským ohlasem. Parfitovy veskrze sekulární argumenty a obsáhlost, s níž se vypořádává s alternativními stanovisky, poprvé za několik desítek let zatlačila ty, kdo odmítají objektivismus v etice, do defenzívy. O tom, na čem záleží je kniha ohromujícího rozsahu: dva velké svazky mají dohromady přes 1400 stránek argumentačně hutného textu. Hlavní argument se však objevuje na prvních 400 stránkách, což není pro intelektuálně zvídavé čtenáře žádná nepřekonatelná překážka – zvlášť vzhledem k faktu, že se Parfit drží nejlepší tradice anglicky psané filozofie, vždy usiluje o jasnost a nikdy nepoužívá obskurní výrazy tam, kde postačí obyčejná slova. Každá věta je přímočará, každý argument zřejmý a navíc Parfit často používá názorné příklady, aby svá stanoviska objasnil.", "en": "Does Anything Matter? OXFORD – Can moral judgments be true or false? Or is ethics, at bottom, a purely subjective matter, for individuals to choose, or perhaps relative to the culture of the society in which one lives? We might have just found out the answer. Among philosophers, the view that moral judgments state objective truths has been out of fashion since the 1930’s, when logical positivists asserted that, because there seems to be no way of verifying the truth of moral judgments, they cannot be anything other than expressions of our feelings or attitudes. So, for example, when we say, “You ought not to hit that child,” all we are really doing is expressing our disapproval of your hitting the child, or encouraging you to stop hitting the child. There is no truth to the matter of whether or not it is wrong for you to hit the child. Although this view of ethics has often been challenged, many of the objections have come from religious thinkers who appealed to God’s commands. Such arguments have limited appeal in the largely secular world of Western philosophy. Other defenses of objective truth in ethics made no appeal to religion, but could make little headway against the prevailing philosophical mood. Last month, however, saw a major philosophical event: the publication of Derek Parfit’s long-awaited book On What Matters. Until now, Parfit, who is Emeritus Fellow of All Souls College, Oxford, had written only one book, Reasons and Persons, which appeared in 1984, to great acclaim. Parfit’s entirely secular arguments, and the comprehensive way in which he tackles alternative positions, have, for the first time in decades, put those who reject objectivism in ethics on the defensive. On What Matters is a book of daunting length: two large volumes, totaling more than 1,400 pages, of densely argued text. But the core of the argument comes in the first 400 pages, which is not an insurmountable challenge for the intellectually curious – particularly given that Parfit, in the best tradition of English-language philosophy, always strives for lucidity, never using obscure words where simple ones will do. Each sentence is straightforward, the argument is clear, and Parfit often uses vivid examples to make his points."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve svém druhém funkčním období, kdy na ministerstvu zahraničí je Condoleezza Riceová a Karen Hughesová a Rumsfeldovu pověst pošramotily nezdary, jež by v soukromém sektoru vedly k propuštění nebo k odchodu, naštěstí Bush prokazuje zvýšený zájem o měkkou moc Ameriky. Jistěže, měkká moc není všelék. Nikam například nevedla během snahy v 90. letech po dobrém přimět vládu Tálibánu k ukončení podpory al-Káidy. K přetržení této vazby bylo zapotřebí tvrdé vojenské moci. Obdobně platí, že severokorejský diktátor Kim Čong-il sice rád sleduje filmy z Holywoodu, ale to jej stěží ovlivní při rozhodování, zda se má vzdát svého programu jaderných zbraní. O této volbě rozhodne tvrdá moc, zejména pokud bude Čína souhlasit s ekonomickými sankcemi. Měkká moc rovněž nepostačí na zastavení íránského jaderného programu, ačkoliv legitimita současného multilaterálního přístupu Bushovy administrativy může napomoci získání dalších zemí do koalice, jež Írán uzavře do izolace. Jiných cílů, například prosazování demokracie a lidských práv, se však lépe dosahuje měkkou mocí. Nátlaková demokratizace má své meze, jak USA poznaly v Iráku. To neznamená, že Rumsfeldův Pentagon je vzhledem k americké měkké moci bezvýznamný. Vojenská moc se občas považuje za synonymum tvrdé moci, ale právě tento zdroj může někdy přispět k moci měkké. Dobře spravovaná armáda může být zdrojem přitažlivosti a vojenská spolupráce a výcvikové programy mohou vytvářet mezinárodní vazby, které měkkou moc země posilují. Působivá práce armády USA při poskytování humanitární pomoci po cunami v Indickém oceánu v roce 2004 napomohla oživení americké přita��livosti a upevnila americkou měkkou moc. Zneužívání armády ovšem také může měkkou moc podkopat. Sovětský svaz měl v letech po druhé světové válce značnou dávku měkké moci. Přitažlivost Sovětů jako osvoboditelů však zničil způsob, jímž později použili svou tvrdou moc proti Maďarsku a Československu. Brutalita a lhostejnost k zásadám rozlišování a přiměřenosti coby principům „spravedlivé války“ mohou legitimitu také obrátit v trosky. Účinnost počáteční americké vojenské invaze do Iráku v roce 2003 vzbudila obdiv mnoha cizinců.", "en": "A high price was paid for that ignorance. Fortunately, in his second term, with Condoleezza Rice and Karen Hughes at the State Department and Rumsfeld’s reputation dented by failures that in the private sector would have led to his firing or resignation, Bush has shown an increased concern about America’s soft power. Of course, soft power is no panacea. For example, soft power got nowhere in attracting the Taliban government away from its support for Al Qaeda in the 1990’s. It took hard military power to sever that tie. Similarly, North Korean dictator Kim Jong Il likes to watch Hollywood movies, but that is unlikely to affect his decision about whether to give up his nuclear weapons program. Such a choice will be determined by hard power, particularly if China agrees to economic sanctions. Nor will soft power be sufficient to stop Iran’s nuclear program, though the legitimacy of the Bush administration’s current multilateral approach may help to recruit other countries to a coalition that isolates Iran. But other goals, such as promoting democracy and human rights, are better achieved by soft power. Coercive democratization has its limits, as the US has learned in Iraq. This does not mean that Rumsfeld’s Pentagon is irrelevant to American soft power. Military force is sometimes treated as synonymous with hard power, but the same resource can sometimes contribute to soft power. A well-run military can be a source of attraction, and military cooperation and training programs can establish transnational networks that enhance a country’s soft power. The US military’s impressive work in providing humanitarian relief after the Indian Ocean tsunami in 2004 helped restore America’s attractiveness, and enhanced its soft power. But the misuse of military resources can also undercut soft power. The Soviet Union possessed a great deal of soft power in the years after World War II. But the Soviets’ attractiveness as liberators was destroyed by the way they later used their hard power against Hungary and Czechoslovakia. Brutality and indifference to “just war” principles of discrimination and proportionality can also destroy legitimacy. The efficiency of the initial American military invasion of Iraq in 2003 created admiration in the eyes of some foreigners."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Naplnit potenciál čínského předsednictví v G20 NEW YORK – Před zářijovým summitem G20 v čínském Chang-čou se mnoho hovoří o posilování globální makroekonomické spolupráce a o reformě mezinárodní měnové soustavy. Není to sice ani zdaleka poprvé, co se tato témata objevují (měnovou reformu třeba v roce 2011 prosazovala Francie, leč ze zálohy tehdy zaútočila krize eurozóny), čas už snad ale nazrál na opravdový pokrok. Dnešní globální ekonomiku zamořila nejistota. Kolísavé údaje nedávno vzbudily otázky ohledně sil ekonomiky Spojených států. Co se týče Japonska, data jsou ještě nevyzpytatelnější. Evropská unie čelí nejen vytrvale slabému zotavení, ale také možnosti, že přijde o Spojené království jako členský stát. Rozvíjející se svět přitom zažívá strmé hospodářské zpomalení. Obzvlášť Čína představuje značné riziko a řada pozorovatelů se obává, že její pokles bude vážnější, než se zprvu očekávalo. Mnohé to přimělo přesunout svůj kapitál mimo zemi, což dostalo žen-min-pi pod silný tlak. To zdůrazňuje další dnešní pramen nejistoty: směnné kurzy. Od poklesu eura v letech 2014-2015 přes pokles amerického dolaru poté, co Federální rezervní úřad signalizoval odklad zvyšování sazeb, po čerstvý propad britské libry, vyvolaný nejistotou obklopující nedávné referendum o členství v EU, jsou významné měny v posledních letech jako na horské dráze. Někteří dokonce vyslovili podezření z konkurenční devalvace. V době, kdy se změna politiky v jedné zemi nese ozvěnou napříč globální ekonomikou, by pro zlepšení celkové stability mohla mít zásadní význam užší spolupráce. V určitém rozsahu už si tuto nezbytnost světoví lídři skutečně uvědomují. Od propuknutí globální finanční krize v roce 2008 se uskutečnila řada iniciativ zaměřených na posílení makroekonomické spolupráce. Skupina G20 například spustila Proces vzájemného hodnocení, v němž se členské země posuzují na základě dohodnutých indikátorů. Posílen byl také dohled Mezinárodního měnového fondu nad makroekonomickými politikami, přičemž byl zaveden nový soubor nástrojů multilaterálního dohledu, zaměřených na přední ekonomiky. Tyto reformy, bylo řečeno, tvoří nejpropracovanější systém mnohostranné makroekonomické spolupráce v dějinách.", "en": "Realizing the Potential of China’s G20 Presidency NEW YORK – In the run-up to this September’s G20 summit in Hangzhou, China, there has been much talk about strengthening global macroeconomic cooperation and reforming the international monetary system. While this is far from the first time these topics have come up – in 2011, for example, France pushed for monetary reform, but was waylaid by the eurozone crisis – the time may be ripe for genuine progress. Today’s global economy is plagued by uncertainty. Inconsistent data have lately raised questions about the strength of the United States’ economy. When it comes to Japan, the data are even more erratic. The European Union faces not only a still-weak recovery, but also the possibility of losing the United Kingdom as a member. The emerging world, meanwhile, is experiencing a sharp economic slowdown. China, in particular, poses a significant risk, with many fearing that its downturn will be more severe than initially anticipated. This has spurred many to move their capital out of the country, generating strong downward pressure on the renminbi. This highlights another source of uncertainty today: exchange rates. From the euro’s decline in 2014-2015 to the US dollar’s decline after the Federal Reserve signaled a postponement of its rate increases to the British pound’s recent drop, spurred by uncertainty surrounding the recent referendum on EU membership, major currencies have been all over the map in recent years. Some have even mooted suspicions of competitive devaluation. At a time when a policy change in one country reverberates throughout the global economy, stronger cooperation could be vital to enhancing overall stability. And, indeed, to some extent, world leaders have already recognized this imperative. Since the global financial crisis erupted in 2008, many initiatives aimed at boosting macroeconomic cooperation have been undertaken. For example, the G20 launched the Mutual Assessment Process, whereby member countries are evaluated on the basis of agreed indicators. The International Monetary Fund’s surveillance of macroeconomic policies has also been enhanced, with the implementation of a new set of multilateral surveillance tools that focus on major economies. These reforms, it has been said, make for the most elaborate system of multilateral macroeconomic cooperation in history."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč snižování uhlíkových emisí nestačí Dateline – Před dvaceti lety přijaly vlády Montrealský protokol, úmluvu chránící ozonovou vrstvu Země před emisemi škodlivých látek. Jen málokdo tehdy předvídal, jak dalekosáhlé toto rozhodnutí nakonec bude. Protokol se konkrétně zaměřil na eliminaci látek, jako jsou chlor-fluorované uhlovodíky (CFC nebo také freony) obsažené v některých výrobcích – v ledničkách, pěnách či sprejích na vlasy –, ve snaze obnovit tenkou plynnou slupku, která filtruje škodlivé ultrafialové sluneční paprsky. Do roku 2010 bude po celém světě eliminováno bezmála 100 látek poškozujících ozonovou vrstvu, včetně freonů. Nebýt rozhodnutí přijatého před 20 lety, zvýšila by se v atmosféře koncentrace látek poškozujících ozonovou vrstvu do roku 2050 desetinásobně. To by mohlo zvýšit počet případů rakoviny kůže až o 20 milionů a počet případů šedého očního zákalu až o 130 milionů, nemluvě o škodách na imunitní soustavě lidí, na přírodě a na zemědělství. To je však jen jedna část příběhu, který si budeme připomínat během Mezinárodního dne ochrany ozonové vrstvy (16. září). V uplynulých dvou letech se totiž zjistilo, že Montrealský protokol zároveň uchránil lidstvo před výraznými klimatickými změnami, protože plyny, jejichž používání brání, rovněž přispívají ke globálnímu oteplování. Studie z roku 2007 vypočetla přínos protokolu o ozonové vrstvě při zmírňování klimatických změn jako ekvivalent 135 miliard tun CO2 uvolněných od roku 1990, což se rovná zpomalení globálního oteplování o 7-12 let. Poučení z Montrealského protokolu tedy mohou mít širší význam. Vědci dnes odhadují, že téměř 50% klimatických změn způsobují jiné plyny a znečišťující látky, než je CO2, a to včetně sloučenin dusíku, přízemního ozonu vznikajícího v důsledku znečišťování ovzduší a černého uhlíku. Jistá míra vědecké nejistoty ohledně přesného podílu těchto polutantů na globálním oteplování pochopitelně přetrvává. Rozhodně však tyto látky hrají významnou roli. Mnohé z těchto plynů je potřeba likvidovat i kvůli jejich širšímu ekologickému dopadu na veřejné zdraví, zemědělství a planetární ekosystémy včetně lesů, jejichž hodnota dosahuje mnoha bilionů dolarů. Vezměme si například černý uhlík, složku emisí sazí z dieselových motorů a nedokonalého hoření kamen na biomasu, která souvisí s 1,6 až 1,8 miliony předčasných úmrtí ročně v důsledku působení v uzavřených prostorách a s 800 000 úmrtími v důsledku působení venku.", "en": "Why Cutting Carbon Emissions is not Enough Twenty years ago, governments adopted the Montreal Protocol, a treaty to protect the Earth’s ozone layer from emissions of destructive chemicals. Few could have foreseen how far-reaching that decision would prove to be. The Protocol explicitly aimed at phasing-out substances such as chlorofluorocarbons (CFCs) – found in products such as refrigerators, foams, and hairsprays – in order to repair the thin gassy-shield that filters out the sun’s harmful, ultra-violet rays. By 2010, close to 100 ozone-depleting substances, including CFCs, will have been phased-out globally. Without the decisions taken 20 years ago, atmospheric levels of ozone-depleting substances would have increased ten-fold by 2050. This could have led to up to 20 million additional cases of skin cancer and 130 million more cases of eye cataracts, not to speak of damage to human immune systems, wildlife, and agriculture. But this is only part of the story that we celebrate on the International Day for the Preservation of the Ozone Layer (September 16). Over the past two years, it has been established that the Montreal Protocol has also spared humanity a significant level of climate change, because the gases that it prohibits also contribute to global warming. Indeed, a study in 2007 calculated the climate mitigation benefits of the ozone treaty as totalling the equivalent of 135 billion tons of CO2 since 1990, or a delay in global warming of 7-12 years. So the lessons learned from the Montreal Protocol may have wider significance. Scientists now estimate that somewhere close to 50% of climate change is being caused by gases and pollutants other than CO2, including nitrogen compounds, low-level ozone formed by pollution, and black carbon. Of course, a degree of scientific uncertainty about some of these pollutants’ precise contribution to warming remains. But they certainly play a significant role. Meanwhile, many of these gases need to be curbed because of their wider environmental impact on public health, agriculture, and the planet’s multi-trillion dollar ecosystems, including forests. Consider black carbon, a component of the soot emissions from diesel engines and the inefficient burning of biomass cooking stoves that is linked to 1.6 million to 1.8 million premature deaths annually as a result of indoor exposure and 800,000 as a result of outdoor exposure."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Takové rámování probíhajícího boje je neudržitelné, protože vyžaduje zakrývání role samotné Evropy v otroctví, kolonialismu, fašismu a tak dále. Je zásadně důležité ukrajinskou věc hájit v univerzálních pojmech, kolem sdílených představ a výkladů slov jako „okupace“ a „svoboda“. Redukovat válku na Ukrajině na zápas o Evropu znamená používat tentýž rámec jako „dvorní filozof“ Vladimira Putina Alexandr Dugin, který odděluje „ruskou pravdu“ a „evropskou pravdu“. Zúžení konfliktu na Evropu posiluje globální propagandu samotného Ruska, které invazi na Ukrajinu vykresluje jako akt dekolonizace – součást zápasu proti neoliberální dominanci Západu a nutný krok k multipolárnímu světu. Vykládáním izraelské kolonizace Západního břehu jako obranného zápasu za svobodu Ukrajina stvrzuje agresi jiné mocnosti, a tedy podráží nohy svému vlastnímu plně oprávněnému zápasu za svobodu. Dříve či později si bude muset vybrat. Bude opravdu evropská a zapojí se do univerzálního emancipačního projektu, který Evropu definuje? Anebo se stane součástí populistické vlny nové pravice? Když se Ukrajina zeptala Západu: „Můžete nám poslat houfnice?“ Západ nežertoval slovy: „Ano, můžeme!“ po nichž by nepřišly žádné činy. Západní země rozumně odpověděly odesláním zbraní k boji proti okupantům. Když si ale o jakoukoli podporu řeknou Palestinci, nedostanou nic než prázdná prohlášení, často doprovázení deklaracemi solidarity s tím, kdo je utlačuje. Když oni požádají o sůl, dostane ji jejich protivník.", "en": "This framing of the fight is untenable, because it requires glossing over Europe’s own roles in slavery, colonialism, fascism, and so forth. It is crucial that Ukraine’s cause be defended in universal terms, around shared concepts and interpretations of words like “occupation” and “freedom.” To reduce Ukraine’s war to a struggle for Europe is to use the same framing as Russian President Vladimir Putin’s “court philosopher” Aleksandr Dugin, who draws a line between “Russian truth” and “European truth.” Confining the conflict to Europe reinforces Russia’s own global propaganda, which presents the invasion of Ukraine as an act of decolonization – part of the struggle against Western neoliberal domination and a necessary step toward a multipolar world. By treating Israel’s colonization of the West Bank as a defensive struggle for freedom, Ukraine is validating another power’s aggression and thus compromising its own fully justified struggle for freedom. Sooner or later, it will have to make a choice. Will it be truly European, by participating in the universal emancipatory project that defines Europe? Or will it become a part of the new right’s populist wave? When Ukraine asked the West, “Can you pass the howitzers?” the West did not cynically quip, “Yes, we can!” and then do nothing. Western countries replied reasonably by sending weapons to fight the occupiers. Yet when Palestinians ask for support of any kind, they receive nothing but empty statements, often accompanied by declarations of solidarity with their oppressor. When they ask for the salt, it is handed to their opponent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Největší světoví znečišťovatelé, kteří stojí za problémem, sklízejí nadále miliardové zisky a zároveň od vlád pobírají obří energetické subvence (odhadované na celkem 5,3 bilionu dolarů v roce 2015, tedy asi deset milionů dolarů za minutu). Kdo jsou tito znečišťovatelé? Podle studie, již roku 2013 předložil vědec Rick Heede, lze bezmála dvě třetiny oxidu uhličitého, který byl vypuštěn od poloviny 18. století, připsat na vrub pouhým 90 největším producentům fosilních paliv a cementu, z nichž většina stále vyvíjí činnost. Padesát z nich jsou akciové společnosti, mimo jiné ChevronTexaco, ExxonMobil, Shell, BP a Peabody Energy, 31 z nich jsou státní společnosti, například Saudi Aramco a norský Statoil, a devět jsou státy jako Saúdská Arábie a Čína. Při vědomí nehorázné nespravedlnosti tohoto stavu věcí, o jeho zhoubnosti ani nemluvě, vznikla nová iniciativa, zahájená Projektem zpoplatnění uhlíku a podporovaná narůstajícím počtem jedinců a organizací, aby od velkých znečišťovatelů požadovala kompenzaci pro rozvojové země. Projekt zpoplatnění uhlíku konkrétně navrhuje zdanění v místě těžby fosilních paliv. Taková daň je v souladu s mezinárodním právem, včetně zásady „znečišťovatel platí,“ a zajistila by nový a předvídatelný zdroj finančních prostředků – ve výši miliard dolarů – pro komunity, které je nejvíc potřebují, aniž by to vlády zbavilo zodpovědnosti za zajištění veřejných zdrojů financování. Zvýšením nákladů na těžbu fosilních paliv by pak v posledku přispěla k postupnému útlumu sektoru, který v klimaticky bezpečném světě nemá místo. Svět naštěstí nebude muset čekat, až znečišťovatele morálně přesvědčí. Společnosti a vlády podnikající v oblasti fosilních paliv už čelí sílícímu právnímu tlaku. Přeživší tajfunu na Filipínách podali stížnost k tamní Komisi pro lidská práva, v níž požadují vyšetření zodpovědnosti velkých firem v oblasti fosilních paliv za vyvolání změny klimatu. Nizozemská skupina Urgenda s téměř 900 dalšími navrhovateli úspěšně žalovala nizozemskou vládu a přiměla ji zavést přísnější klimatické politiky. Peruánský zemědělec se chystá zažalovat německou uhelnou společnost RWE, aby uhradila náklady na ochranu jeho domova, který leží v záplavové trase ledovcového jezera. Konečně signatáři Deklarace národů za klimatickou spravedlnost ze zemí na tichomořských ostrovech jsou odhodláni podat žalobu na velké znečišťovatele za činnosti vedoucí k destrukci jejich domovů.", "en": "Those behind the problem – the world’s biggest polluters – continue to reap billions in profits, while receiving huge energy subsidies from governments (projected to reach $5.3 trillion in 2015, or about $10 million per minute). So who are these polluters? According to a 2013 study by the scientist Rick Heede, nearly two-thirds of carbon dioxide emitted since the 1750s can be traced to just 90 of the largest fossil fuel- and cement-producing entities, most of which still operate. Fifty are investor-owned companies, including ChevronTexaco, ExxonMobil, Shell, BP, and Peabody Energy; 31 are state-owned companies, such as Saudi Aramco and Norway’s Statoil; and nine are states like Saudi Arabia and China. Recognizing the blatant injustice – not to mention the destructiveness – of this state of affairs, a new initiative, launched by the Carbon Levy Project and supported by a growing number of individuals and organizations, has emerged to demand compensation for vulnerable developing countries from the big polluters. Specifically, the Carbon Levy Project proposes a tax at the point of extraction for fossil fuels. Such a tax is consistent with international law, including the “polluter pays” principle, and would provide a new and predictable source of finance – amounting to billions of dollars – for the communities that need it most, without letting governments off the hook for providing public sources of finance. And, by raising the cost of extracting fossil fuels, it would contribute to the eventual phase-out of a sector that has no place in a climate-safe world. Fortunately, the world will not have to wait for moral suasion to carry the day. Fossil-fuel companies and governments are already facing intensifying legal pressure. Typhoon survivors in the Philippines delivered a complaint to the country’s Commission on Human Rights, calling for an investigation into big fossil-fuel companies’ responsibility for causing climate change. The Dutch group Urgenda and nearly 900 co-plaintiffs successfully sued the Dutch government, forcing it to adopt more stringent climate policies. A Peruvian farmer now intends to sue the German coal company RWE to cover the costs of protecting his home, which lies in the flood path of a glacial lake. And the signatories of the Peoples’ Declaration for Climate Justice from Pacific Island countries are committed to bringing a case against big polluters for activities resulting in the destruction of their homes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stejně tak nás nečeká ztracená dekáda hospodářské stagnace, kterou si v 90. letech prožilo Japonsko. Připusťme, že v případě tohoto srovnání je laťka nízko. Naši politici ji však překonali. Stojí za to poodstoupit a položit si otázku: Jak by dnes vypadala světová ekonomika, kdyby politici byli podlehli populistickému volání po nulové podpoře bankéřům? Jak by dnes vypadala světová ekonomika, kdyby odpor republikánů v Kongresu vůči Programu na podporu problémových aktiv (TARP) a dodatečným deficitním výdajům na stimulaci zotavení slavil úspěch? Jedinou přirozenou historickou analogií je velká hospodářská krize samotná. To bylo jediné období, kdy (a) finanční krize vyvolala rozsáhlý, vleklý a vzájemně se posilující řetězec bankovních krachů a (b) vláda ani nezasáhla, ani nepředala štafetový kolík konsorciu soukromých bank, aby podpořila systém jako celek. Nyní uplynulo 19 měsíců od 16. března 2008, kdy padla banka Bear Stearns a JP MorganChase ji převzala za pomoci až 30 miliard dolarů z prostředků Federálního rezervního systému, přičemž průmyslová výroba je dnes o 14% nižší než v době svého vrcholu v roce 2007. Naproti tomu 19 měsíců po 11. prosinci 1930, kdy zkrachovala Bank of the United States s 450 000 vkladatelů – byl to první kolaps velké banky v New Yorku od krachu Knickerbocker Trustu během paniky a deprese v roce 1907 –, byla průmyslová výroba podle indexu Federálního rezervního systému o 54% pod maximem z roku 1929. Kritikové nedávné hospodářské politiky se bouří proti hypotéze, že hospodářský pokles dnešní velikosti mohla vytvořit absence vládních intervencí a podpory. Moderní ekonomiky jsou přece stabilní a houževnaté útvary a tržní systémy jsou odolné pavučiny, které nabízejí nejlepší možné podněty, aby lidé produktivně uzavírali dohody a využívali prostředky. Čtyřiapadesátiprocentní pokles průmyslové výroby mezi vrcholem z roku 2007 a dneškem je nemyslitelný – nebo snad ne? Pokud ano, pak z toho musí vyplývat nevyhnutelný závěr, že situace by nebyla tak zlá, kdyby vláda odmítla zavést expanzivní fiskální politiku, rekapitalizovat banky, zestátňovat problémové instituce a nestandardními cestami nakupovat finanční aktiva. Problém však tkví v tom, že všechny teoretické důvody k přesvědčení, že tak hluboké deprese, jako byla velká hospodářská krize, tržní ekonomiky jednoduše nepostihují, platily ve 30. letech stejně jako dnes. Přesto k velké hospodářské krizi došlo.", "en": "Nor will we have a lost decade of economic stagnation, as Japan did in the 1990’s. Admittedly, the bar is low when making this comparison. But our policymakers did clear it. It is worth stepping back and asking: What would the world economy look like today if policymakers had acceded to the populist demand of no support to the bankers? What would the world economy look like today if Congressional Republican opposition to the Troubled Asset Relief Program (TARP) program and additional deficit spending to stimulate recovery had won the day? The only natural historical analogy is the Great Depression itself. That is the only time when (a) a financial crisis caused a widespread, lengthy, and prolonged reinforcing chain of bank failures, and (b) the government neither intervened nor passed the baton to a consortium of private banks to support the system as a whole. It is now 19 months after Bear Stearns failed and was taken over by JP MorganChase with the assistance of up to $30 billion of Federal Reserve money on March 16, 2008, and industrial production stands 14% below its peak in 2007. By contrast, 19 months after the Bank of the United States, with 450,000 depositors, failed on December 11, 1930 – the first major bank collapse in New York since the Knickerbocker Trust failure during the panic and depression of 1907 – industrial production, according to the Federal Reserve index, was 54% below its 1929 peak. Opponents of recent economic policy rebel against the hypothesis that an absence of government intervention and support could produce an economic decline of that magnitude today. After all, modern economies are stable and stubborn things. Market systems are resilient webs that offer the best possible incentives to people to make deals and use resources productively. A 54% fall in industrial production between its 2007 peak and today is inconceivable – isn’t it? If so, then the unavoidable conclusion must be that things would not have been so bad if the government had refused to implement an expansionary fiscal policy, recapitalize banks, nationalize troubled institutions, and buy financial assets in non-standard ways. The problem, though, is that all the theoretical reasons to think that depressions as deep as the Great Depression simply do not happen to market economies applied just as well to the 1930’s as they do to today. But it did happen."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skandály se jeví ještě nevýznamněji, když si člověk uvědomí, že seznam nečestných amerických firem jako Enron je krátký. Roku 2002 bývalý předseda Komise pro burzy a cenné papíry USA Harvey Pitt dramaticky vyzval výkonné ředitele amerických společností, jejichž zisky přesahují 1,2 miliard USD, aby do 14. srpna 2002 podepsali své finanční výkazy - a byli pak trestně zodpovědní, prokáží-li se tyto výkazy jako podvodné. Svět očekával, že znejistělí ředitelé začnou výkazy ve velkém přepracovávat. Avšak z více než šesti stovek výkonných ředitelů, kteří v termínu výkazy podepsali, ani jediný nepřiznal závažnější pochybení. Je účetnictví v horším stavu? Velké účetní firmy zřetelně zavedly kulturu shovívavosti vůči manipulacím se zisky. V 90. letech došlo k nebývalému nárůstu počtu kvartálů, v nichž zisky o cent na akcii předčily odhady analytiků, takže se na povrch může dostat víc případů nekalého jednání. Skutečnost, že zisky v každém kvartále překonávaly odhady o cent na akcii, je sama o sobě jen náznakem čtvrtletně opakovaných manipulací zisků, nikoliv ale jejich naprosté smyšlenosti. A konečně, praktiky načasování obchodů, jež byly dosud odhaleny u podílových fondů, jednoduše nečiní v celkovém měřítku až tolik. Eric Zitzewitz ze Stanfordovy univerzity odhaduje, že načasování obchodů stálo investory amerických podílových fondů kolem 5 miliard USD za rok, tedy méně než 0,1% sedmibiliónových aktiv podílových fondů. Tato částka, odpovídající uměřenému správnímu poplatku, pro investory prostě není rozhodujícím kritériem. (Některé zprávy v médiích předkládaly Zitzewitzovy odhady tak, aby se zdály mnohem vyšší, a to tím, že je nevyjádřily jako procento všech aktiv podílových fondů, nýbrž jako procento aktiv nejzranitelnějších.) Skandály paradoxně vyzdvihly silnou americkou regulační soustavu. Jsou-li něčeho dokladem, pak nikoliv široce rozšířené korupce, nýbrž bdělosti regulačních orgánů USA - a právě proto nejsou tyto dnes mediálně známé případy pravidlem, ale výjimkou. Bdělost úřadů se odráží i v pohotové legislativní reakci na nedávné finanční skandály. Zákon z roku 2002 (Sarbanes-Oxley Act) velice ztížil práci těm, kdo by chtěli zopakovat to, co provedl Enron a Arthur Anderson. Sněmovnou reprezentantů USA prošel návrh reformního zákona, který by měl podílovým fondům zabránit ve zneužívání načasování obchodů. Obdobně platí, že regulační agentury jsou dnes lépe vybavené pro boj s finančními nekalostmi.", "en": "Indeed, the scandals look even punier when one realizes that the list of crooked US companies, like Enron, is short. In 2002, Harvey Pitt, the former chairman of the US Securities and Exchange Commission, made a dramatic call for CEOs of US companies with revenues exceeding $1.2 billion to sign their financial statements by August 14, 2002--and then be held criminally liable if the statements turn out to be fraudulent. The world anticipated a wave of \"restatements\" of past performance by anxious CEOs. But, of the more than 600 CEOs who signed by the deadline, not a single one admitted major error. Is accounting in worse shape? The major accounting firms have clearly established a culture of permissiveness towards earnings manipulation. The 1990's saw an unprecedented rise in the number of quarters in which earnings beat analysts' estimates by a penny a share, suggesting that more irregularities could be discovered. But the fact that earnings beat estimates by a penny a share every quarter is itself only a sign of quarter-to-quarter manipulations of earnings, not of their wholesale fabrication. Finally, the market-timing practices of mutual funds that have been revealed to date simply don't amount to all that much in the broader scheme of things. Eric Zitzewitz of Stanford University estimates that market timing has cost US mutual fund investors about $5 billion a year--less than 0.1% of the $7 trillion mutual fund assets. This amount, akin to a modest management fee, is simply not a dominating consideration for investors. (Some media accounts have made Zitzewitz's estimates appear much larger by taking them as a percent of the most vulnerable mutual funds' assets, rather than of all mutual funds assets.) Paradoxically, the scandals themselves have highlighted America's strong regulatory system. If anything, they are evidence not of widespread corruption, but of the vigilance of US regulatory authorities--which is precisely why the cases now in the news are the exception rather than the rule. This vigilance is also reflected in the prompt legislative response to recent financial scandals. The Sarbanes-Oxley Act of 2002 has made it a lot more difficult to repeat the kinds of things that Enron and Arthur Anderson did. The US House of Representatives has passed a reform bill that would prevent mutual-fund market-timing abuses. Similarly, regulatory agencies are now better equipped to deal with financial irregularities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Úpadek amerických vojenských inovací NEW YORK – Spojeným státům hrozí riziko ztráty vojenského náskoku. Americké ozbrojené síly jsou zatím stále ještě zřejmě nejvyspělejší na světě; vždyť oproti velmocím jako Francie a Rusko vynakládají USA na vojenský výzkum a vývoj víc než dvakrát tolik prostředků. Pokračující technologické prvenství Ameriky ale není ani zdaleka zaručené. Ministerstvo obrany USA od roku 2005 seškrtalo výdaje do výzkumu a vývoje o 22 %. V roce 2013 Kongres USA v rámci dohody, jejímž cílem bylo odvrátit konfrontaci nad dluhovým stropem, nařídil automatické výdajové škrty ve výši zhruba 1,2 bilionu dolarů. Administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy označila tento krok, který vyžaduje nižší výdaje v mnoha programech, včetně řady iniciativ v obranném výzkumu, za „hluboce destruktivní pro národní bezpečnost“. Budou-li americké obranné inovace nadále slábnout, nejenže utrpí americké obranné schopnosti, ale zemi bude také hrozit úpadek s ohledem na komerční inovace a konkurenční schopnost. Rozpočtová omezení tvoří část největších výzev pro snahy armády USA zachovat si technologický náskok. Obzvlášť tvrdě byla postižena Agentura pro armádu a protiraketovou obranu, jejíž rozpočet na výzkum a vývoj se od roku 2005 snížil téměř na polovinu. Výzkumný rozpočet námořnictva byl snížen o zhruba 20 % a Agentura vyspělých výzkumných projektů v obraně (DARPA) – pověřená úkolem udržet americkou armádu na špici technologického vývoje – musela své výdaje do výzkumu a vývoje zkrátit o 18 %. Seškrtat rozpočet o přibližně 4 % bylo dokonce nuceno i letectvo, kde výzkumné výdaje bývaly tradičně kongresovou prioritou. Když už se nějaké peníze alokují, tlak na snižování nákladů často motivuje k investicím do projektů, které nabízejí rychlé výsledky – tendence jdoucí na úkor dlouhodobých inovací, které mohou přinést strategickou výhodu. I DARPA podléhá tlaku na uskutečňování výzkumu, který dokáže předvést bezprostřední pokrok. Situace je horší ještě o to, že americké snahy o vojenské inovace narážejí na několik strukturálních problémů. Šest desetiletí úsilí o reformu akvizičního postupu v obraně dosud nepřineslo výsledky. Většinu projekčních prací, vývoje a výroby vojenských systémů provádí civilní průmysl, ale rozhodování zůstává pevně v rukou vojenských představitelů, kteří nemusí být schopni nastavit správnou rovnováhu mezi snižováním nákladů a inovativností.", "en": "The Decline of US Military Innovation NEW YORK – The United States is at risk of losing its military edge. America’s armed forces may still be the most advanced in the world; after all, the US spends more than twice as much on military research and development as major powers like France and Russia, and nine times more than China and Germany. But America’s continued technological leadership is far from assured. Since 2005, the US Department of Defense has cut R&D spending by 22%. In 2013, as part of a deal to avert a showdown over the debt ceiling, the US Congress mandated some $1.2 trillion in automatic spending cuts. The move, which requires reduced spending in numerous programs, including many defense research initiatives, was described by US President Barack Obama’s administration as “deeply destructive to national security.” If US defense innovation continues to erode, not only will America’s defense capabilities suffer; the country will also risk slipping in terms of commercial innovation and competitiveness. Budget limitations pose some of the greatest challenges to the US military’s efforts to maintain its technological edge. The Army and the Missile Defense Agency have been particularly hard hit, with R&D spending nearly halved since 2005. The Navy’s research budget has been cut by some 20%, and the Defense Advanced Research Projects Agency (DARPA) – the organization tasked with keeping the US military ahead of the technological curve – has had to slash R&D spending by 18%. Even the Air Force, where research spending has traditionally been a congressional priority, has been forced to cut its budget by roughly 4%. When money does get allocated, cost pressures too often encourage investment in projects that promise quick results – a bias that comes at the expense of long-term innovation that could provide a strategic advantage. Even DARPA has fallen prey to pressure for research that can demonstrate immediate progress. To make matters worse, the US military’s innovation efforts face several structural problems. Six decades of attempts to reform the defense acquisition process have yet to yield fruit. Most of the design, development, and production of military systems is carried out by civilian industry, but decision-making remains firmly in the hands of military officials, who may not be able to strike the right balance between cost-cutting and innovation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rizikové stavy států LONDÝN – Velkou recesi z let 2008-2009 odstartovalo nadměrné hromadění dluhů a transakce s vypůjčenými penězi na straně domácností, finančních institucí, a dokonce i podnikového sektoru v mnoha rozvinutých ekonomikách. A zatímco se s polevováním krize hodně hovoří o omezení zadluženosti, skutečnost je taková, že ukazatele zadluženosti v soukromém sektoru se stabilizovaly na velmi vysokých úrovních. V důsledku fiskálního stimulu a socializace části ztrát soukromého sektoru nyní naopak dochází k mohutnému nárůstu transakcí s vypůjčenými penězi ve veřejném sektoru. V mnoha rozvinutých ekonomikách lze nalézt deficity přesahující 10% HDP a očekává se, že prudce vzrostou i poměry dluhu k HDP – v některých případech se v příštích několika letech zdvojnásobí. Jak ukazuje nová kniha Tentokrát je to jinak z pera Carmen Reinhartové a Kena Rogoffa, takové krize účetní bilance vedly v minulosti k hospodářským zotavením, která byla pomalá, chudokrevná a po mnoho let podprůměrná. Vzhledem k mohutnému opětovnému rozmachu transakcí s vypůjčenými penězi ve veřejném sektoru jsou další silnou možností problémy suverénních dluhů. V zemích, které nemohou emitovat dluh ve vlastní měně (tradičně jsou to země s rozvíjejícími se ekonomikami) nebo které sice emitují dluh ve vlastní měně, ale nemohou nezávisle tisknout peníze (jako je tomu v eurozóně), vedou neudržitelné fiskální deficity v mnoha případech k úvěrové krizi, suverénní platební neschopnosti nebo k jiné vynucené formě restrukturalizace veřejného dluhu. Ve státech, které si půjčují ve vlastní měně a mohou monetizovat veřejný dluh, je suverénní dluhová krize nepravděpodobná, avšak monetizace fiskálních deficitů může vést v konečném důsledku k vysoké inflaci.", "en": "States of Risk LONDON – The Great Recession of 2008-2009 was triggered by excessive debt accumulation and leverage on the part of households, financial institutions, and even the corporate sector in many advanced economies. While there is much talk about de-leveraging as the crisis wanes, the reality is that private-sector debt ratios have stabilized at very high levels. By contrast, as a consequence of fiscal stimulus and socialization of part of the private sector’s losses, there is now a massive re-leveraging of the public sector. Deficits in excess of 10% of GDP can be found in many advanced economies, and debt-to-GDP ratios are expected to rise sharply – in some cases doubling in the next few years. As Carmen Reinhart and Ken Rogoff’s new book This Time is Different demonstrates, such balance-sheet crises have historically led to economic recoveries that are slow, anemic, and below-trend for many years. Sovereign-debt problems are another strong possibility, given the massive re-leveraging of the public sector. In countries that cannot issue debt in their own currency (traditionally emerging-market economies), or that issue debt in their own currency but cannot independently print money (as in the euro zone), unsustainable fiscal deficits often lead to a credit crisis, a sovereign default, or other coercive form of public-debt restructuring. In countries that borrow in their own currency and can monetize the public debt, a sovereign debt crisis is unlikely, but monetization of fiscal deficits can eventually lead to high inflation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ne, nemůžete KODAŇ – Několik tisíc představitelů z 194 zemí se sešlo v mexickém Cancúnu na dalším summitu o globálním klimatu. Mnozí jednotlivci, zklamaní tempem klimatické diplomacie, si dnes kladou otázku, co mohou v otázce klimatických změn udělat sami. Klimatičtí aktivisté od Ala Gorea po Leonarda DiCapria už celá léta tvrdí, že chování jednotlivců, jako je jízda v hospodárnějších automobilech a používání úspornějších žárovek, představuje klíčový prvek v úsilí o řešení globálního oteplování. Klimatický panel Organizace spojených národů a Mezinárodní energetická agentura tomuto názoru přizvukují a trvají na tom, že vyšší energetická účinnost by mohla snížit spotřebu energie až o 30% – čímž by se z ní stal účinný lék na klimatické změny. Je tomu však opravdu tak? Zde je jeden námět k přemýšlení. Počátkem 70. let spotřeboval průměrný Američan zhruba 70 milionů britských tepelných jednotek (BTU), tedy něco přes 70 milionů kilojoulů ročně na vytápění, chlazení a napájení svého domu. Od té doby jsme samozřejmě v oblasti energetické účinnosti udělali obrovský krok vpřed. Jak nedávno uvedl list Washington Post, myčky nádobí dnes spotřebovávají o 45% méně energie než před dvaceti lety a ledničky o 51% méně. Kolik energie tedy Američané spotřebovávají ve svých domovech dnes? Při přepočtu na hlavu je tento údaj zhruba stejný jako před 40 lety: 70 milionů BTU. Tato překvapivá absence změny je výsledkem jevu, kterému ekonomové říkají „indukce spotřeby“ („rebound effect“).", "en": "No, You Can’t COPENHAGEN – Several thousand officials from 194 countries just gathered in Cancún, Mexico, for yet another global climate summit. Dissatisfied with the pace of climate diplomacy, many individuals are now wondering what they can do about climate change on their own. For years now, climate activists from Al Gore to Leonardo DiCaprio have argued that individual actions like driving more economical cars and using more efficient light bulbs are a crucial element in the effort to address global warming. The United Nations’ climate panel and the International Energy Agency both echo this sentiment, insisting that higher energy efficiency could reduce energy consumption by up to 30% – making improved efficiency an effective remedy for climate change. But is this really true? Here’s something to think about. Back in the early 1970’s, the average American expended roughly 70 million British thermal units per year to heat, cool, and power his or her home. Since then, of course, we have made great strides in energy efficiency. As The Washington Post recently reported, dishwashers now use 45% less power than they did two decades ago, and refrigerators 51% less. So how much energy do Americans use in their homes today? On a per capita basis, the figure is roughly what it was 40 years ago: 70 million BTUs. This surprising lack of change is the result of something economists call the “rebound effect.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak hrubě se mýlili a jak zázračně se Mandelovi podařilo i pro své nejnesmiřitelnější nepřátele vytvořit v Jižní Africe po pádu apartheidu prostor, v němž se mohli cítit doma. Ale tady, v mé cele, se mé duše nedotýká a mou představivost nevzněcuje státník Mandela. „Můj“ Mandela je vězeň, Mandela na Robben Island, který za mřížemi přestál 27 let (z toho na skalnatém ostrově v jižním Atlantiku 18 let), a přesto se vrátil s nepoškozeným duchem, překypujícím vizí tolerantní Jižní Afriky, země osvobozené i pro strůjce apartheidu a poživatele jeho výhod. Konec bělošské nadvlády nepoznamenaly žádné čistky. Nedošlo k honu na čarodějnice ani ke zkráceným procesům. Jediným Mandelovým požadavkem bylo, aby se odhalila pravda o minulosti. Díky unikátní novince v podobě Komise pravdy a usmíření Mandela našel jediný schůdný most klenoucí se od rasistického dědictví jeho vlasti k její mnohorasové současnosti a budoucnosti – čímž projevil kombinaci politické geniality a lidské moudrosti, jíž se vyznačují jen největší vůdci. Mandela dokázal Jižní Afriku dovést ke svobodě, protože její budoucnost viděl jasněji než ti, kdo roky apartheidu prožili mimo káznici. Skutečně mu byla vlastní ona jasnost mravní vize, již dokáže vypěstovat žalář – zřejmě lépe než jakékoli jiné prostředí. Věznění přineslo tuto jasnozřivost i Alexandru Solženicynovi. „Postupně se mi odhalovalo, že hranice oddělující dobro a zlo neprochází mezi státy, mezi třídami ani mezi politickými stranami – ale že přímo protíná každé lidské srdce – a všechna lidská srdce,“ napsal v Souostroví Gulag. „Tato hranice se posouvá… I v srdci zachváceném zlem se zachová maličké předmostí dobra. I v srdci nejdobrotivějším zůstává… nevykořenitelný růžek zla.“ Schopnost začít jasněji rozeznávat nejhlubší hnutí lidské duše je jeden z nemnoha darů, jejž věznění člověku může dát. Přinucen vypořádat se s vlastní zranitelností, odloučeností a ztrátami (a zdánlivě promarněným úsilím) naučí se nahlížet pozorněji do lidského srdce – jak do svého, tak do srdcí svých věznitelů. Mandela byl ztělesněním tohoto vzácného daru. Jak jinak by mohl osobně pozvat jednoho ze svých dozorců ve věznici na Robben Island, aby se zúčastnil inaugurace, když se stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem Jižní Afriky?", "en": "How wrong they were, and how miraculous was Mandela’s achievement in making even his most implacable enemies feel at home in post-apartheid South Africa. But here, in this place, it is not Mandela the statesman who touches my soul and fires my imagination. “My” Mandela is the prisoner, the Mandela of Robben Island, who endured 27 years behind bars (18 of them on a rock in the South Atlantic) and yet emerged with his spirit intact, brimming with a vision of a tolerant South Africa, a country liberated even for apartheid’s architects and beneficiaries. No purges marked the end of white rule. There were no witch-hunts, nor was there summary justice. All that Mandela demanded was that the truth about the past be revealed. Through the unique innovation of the Truth and Reconciliation Commission, Mandela found the only viable bridge between his country’s racist legacy and its multi-racial present and future – a combination of political genius and humane wisdom that only the greatest of leaders possess. Mandela was able to guide South Africa to freedom, because he was able to see its future more clearly than those who lived through the apartheid years outside of prison. Indeed, he possessed that rare clarity of moral vision that prison – perhaps like no other environment – can nurture. Imprisonment brought Aleksandr Solzhenitsyn this clarity as well. “Gradually it was disclosed to me that the line separating good and evil passes not through states, nor between classes, nor between political parties, either – but right through every human heart – and through all human hearts,” he wrote in The Gulag Archipelago. “This line shifts….And even within hearts overwhelmed by evil, one small bridgehead of good is retained. And even in the best of all hearts, there remains...an un-uprooted small corner of evil.” The ability to begin to see more clearly than most the inner workings of the human soul is one of the few gifts that imprisonment can bestow. Forced to reckon with your own vulnerability, isolation, and losses (and seemingly lost cause), you learn to look more carefully into the human heart – yours and that of your jailers. Mandela epitomized this rare gift. How else could he have personally invited one of his Robben Island jailers to attend his inauguration as South Africa’s first democratically elected president?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mladí lidé se nestávají fundamentalisty proto, že Západ přehlíží kulturu jejich rodičů. Fundamentalistická religiozita je osobní a generační, je vzpourou proti víře rodičů. Jistěže, náboženští fundamentalisté všech vyznání často kladou důraz na podobné zákony, pravidla a hodnoty. Když se Pim Fortuyn v Holandsku rozhodl vést kampaň proti muslimskému vlivu, bránil sexuální svobodu, nikoliv tradiční křesťanské hodnoty. Avšak jak u tohoto tématu, tak u dalších - jmenujme rodinu a potraty - stojí věřící muslimové v Evropě na téže straně jako konzervativní křesťané. Takové shody nicméně nevysvětlují politický a radikální islám. Usáma bin Ládin je mnohem více výrazem vykořenění než tradice politického násilí v islámu. Muhammad Atta, Zacharias Moussaoui a Kamel Daoudi se „znovu narodili\" v Marseille, v Londýně a v Montrealu, nikoliv v Egyptě či Maroku (a všichni zpřetrhali své rodinné vazby). Mladí radikálové navíc neodcházejí bojovat do zemí, odkud pocházejí, nýbrž do Bosny, Čečenska, Afghánistánu nebo Kašmíru, neboť Střední východ nepovažují za srdce muslimské civilizace obléhané křižáky. Žijí v globálním světě; vůbec se nepovažují za obyvatele Středního východu. Nevýznamnost tradiční kultury vysvětluje rostoucí počet konvertitů ve všech sítích radikálů, které byly v poslední době odhaleny. Členové Beghalovy sítě ve Francii byli konvertité zhruba z jedné třetiny. Francouzská policie ve spojitosti s teroristickým útokem na synagogu v tuniské Džerbě zatkla německého občana s polským jménem. Konvertitou je jak Richard Reid, který se pokusil vyhodit do vzduchu britské letadlo, a José Padilla, obviněný z přípravy útoku „špinavou bombou\" ve Spojených státech, tak americký tálibánec John Walker Lindh. V Evropě se dnes náboženská konverze obvykle omezuje na chudinské čtvrti, obývané mladými lidmi bez vyhlídek na zaměstnání, kteří z velké části žijí v prostředí podzemní kriminální ekonomiky. Radikální a násilná levice se z těchto zón sociálního vyloučení v Evropě už stáhla. Radikálové se učívali zacházet s kalašnikovem a unášet letadla s Palestinci. Teď se učí zacházet s kalašnikovem a unášet letadla s al-Káidou. Hledání mytického, mesianistického, nadnárodního osvobozeneckého hnutí se nemění, stejně jako nepřítel: americký imperiální kolos. Radikálové nejsou plodem dějin Západu ani Středního východu, ale směsi všech dějin, globalizace.", "en": "Young people do not become fundamentalists because their parents' culture is ignored by Western civilization. Fundamentalist religiosity is individual and generational, a rebellion against the religion of one's parents. Of course, religious fundamentalists of whatever stripe often emphasize similar codes, norms, and values. When Pim Fortuyn in Holland decided to wage a campaign against Muslim influence, he was defending sexual freedom, not traditional Christian values. But on this subject and others - say, family and abortion - religious Muslims in Europe side with conservative Christians. Nevertheless, such commonalities do not explain political and radical Islam. Osama Bin Laden is much more the expression of deracination than of a tradition of political violence in Islam. Muhammad Atta, Zacharias Moussaoui, and Kamel Daoudi were \"born again\" in Marseilles, London, and Montreal, not in Egypt or Morocco (and they all broke ties with their families). Moreover, young radicals go to fight in Bosnia, Chechnya, Afghanistan, or Kashmir rather than in their countries of origin, because they do not regard the Middle East as the heart of a Muslim civilization under siege by crusaders. They live in a global world; they do not perceive themselves as Middle Easterners. The irrelevance of traditional culture explains the growing number of converts in all the recently discovered radical networks. The members of the Beghal network in France were roughly one-third converts. The French police arrested a German citizen with a Polish name in connection with the terrorist attack on the synagogue in Djerba, Tunisia. Richard Reid, who tried to blow up a British airplane, José Padilla, accused of plotting a \"dirty bomb\" attack in the United States, and John Walker Lindh, the American Taliban, are all converts. In Europe, conversion is typically confined to underprivileged neighborhoods, populated by young people with no job prospects who generally live in an underground economy of delinquency. The radical and violent left in Europe today has abandoned these zones of social exclusion. Radicals used to learn to handle a Kalashnikov and hijack planes with the Palestinians. Now they learn to handle a Kalashnikov and hijack planes with Al Qaeda. Their quest for mythic, messianic, transnational movements of liberation remains the same, as does the enemy: America's imperial colossus. They are the product not of Western or Middle Eastern history, but the fusion of all histories, of globalization."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bydlení a vzdušné zámky Během uplynulých šesti měsíců se pozornost a neklid přesunuly od ohromného obchodního deficitu USA k tamnímu dmoucímu se trhu s nemovitostmi a bublině realit. Přinejmenším dvěma důvodům vysokých – a rostoucích – cen bydlení ve Spojených státech dobře rozumíme. Co však zůstává dosti nejasné, je to, zda lze zřetelně se přehřívající trh zchladit, aniž bychom Ameriku a její hlavní obchodní partnery po celém světě postrčili k hospodářskému propadu. Boom bydlení v USA způsobují zaprvé nízké úrokové sazby, díky nimž si při nevysokých měsíčních splátkách lze na hypotéku půjčit hodně peněz. Nízké úrokové sazby posilují schopnost platit, a tedy pohánějí poptávku. A je-li poptávka vysoká, přičemž nabídka bydlení je – alespoň krátkodobě – pevná, ceny rostou. Zadruhé, 70 let trvající období, jež začalo všeobecným rozšířením automobilu a během něhož bylo možné se v typické velkoměstské oblasti dostat odkudkoli kamkoli nanejvýš během půlhodiny, je za námi. Než se vlastnictví automobilu stalo běžnou věcí, závisely ceny pozemků na jejich poloze a cenu zvyšovala blízkost ke středu města či místní železniční stanici. Vzhledem k současné přehlcenosti, jež ve velkoměstech zpomaluje dopravu až do šnečího tempa, je gradient umístění parcely u cen bydlení opět strmý. Možná že bychom toto zostřování sklonu křivky lokality mohli na desetiletí pozdržet, kdybychom byli ochotni se posunout k modelům s hustší bytovou zástavbou. Mohli bychom například strhnout sanfranciské řadové domy a nahradit je budovami po vzoru čtvrti Upper West Side v New Yorku.", "en": "Houses in the Air Over the past six months, attention and worry have shifted from America’s enormous trade deficit to its surging property markets and real-estate bubble. At least two of the reasons for high – and rising – home prices in the United States are well understood. What remains highly uncertain, however, is whether an obviously overheating market can be cooled without sending America, and its main trading partners around the world, into an economic tailspin. The US housing boom is due, first, to low interest rates, which mean that large amounts of money can be borrowed for mortgages with moderate monthly payments. Low interest rates strengthen the ability to pay, and thus boost demand. And, with demand high and housing supply fixed – at least in the short run – prices go up. Second, the 70-year period that began with the widespread diffusion of the automobile –during which one could get nearly anywhere in a typical metropolitan area in half an hour or less – is over. Before there was widespread automobile ownership, land prices depended on location, and proximity to the central city or to the local railroad station carried a premium. Now, with serious congestion slowing traffic in major cities to a crawl, the land gradient in housing prices is steep once again. Perhaps this steepening of the location gradient could be delayed for a decade if we were willing to shift to denser residential patterns. We could, for example, tear down San Francisco’s row houses and replace them with buildings more like those of New York’s Upper West Side."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poukazuje na to, že v žádné jiné situaci nejsou dobrovolné pohlavní vztahy mezi svéprávnými lidmi zakázané. Podle zprávy tak vyvstává potřeba jasného a přesvědčivého opodstatnění zásahu do této nejniternější oblasti soukromého života. Zpráva zkoumá, za jakých okolností by se dalo tvrdit, že toto břemeno tvrzení bylo naplněno. Jednou z takových okolností je riziko zplození geneticky postižených dětí; i kdyby však byla tato okolnost dostatečná, ospravedlňovala by pouze zákaz, který by byl užší a současně širší než současný zákaz incestu. Zmíněný zákaz by byl užší v tom, že by se vztahoval pouze na případy, kdy nelze vyloučit narození dětí: muž z Lipska, jehož případ vzbudil zájem o toto téma, podstoupil v roce 2004 vasektomii; ani ta ho však nezbavila trestněprávní zodpovědnosti. A snaha předejít genetickým abnormalitám by zase odůvodňovala zákaz sexuálních vztahů mezi všemi páry, u nichž hrozí vysoké riziko, že budou mít postižené potomky. Vzhledem k nacistické minulosti Německa je dnes pro Němce obtížné přistupovat k této snaze jakkoliv jinak než jako k umožnění státu, aby rozhodoval o tom, kdo se smí reprodukovat. Rada se zabývala také potřebou chránit rodinné vztahy. Ve zprávě se uvádí, že incest mezi sourozenci je vzácný ne proto, že jde o zločin, nýbrž proto, že společná výchova v rodině nebo v prostředí podobném rodině (včetně izraelských kibuců, kde se kolektivně vychovávají nepříbuzné děti) směřuje k negaci sexuální přitažlivosti. Zpráva však uznává legitimitu cíle ochránit rodinu a využívá ho k omezení rozsahu svého doporučení v otázce pohlavních vztahů mezi dospělými sourozenci. Pohlavní vztahy mezi jinými blízkými příbuznými, například mezi rodiči a jejich dospělými dětmi, spadají podle zprávy do jiné kategorie kvůli odlišným „silovým“ vazbám mezi generacemi a většímu potenciálu napáchat škody na jiných rodinných vztazích. Tabu incestu má hluboké kořeny, jak názorně ukázal sociální psycholog Jonathan Haidt, když řekl experimentálním subjektům o Julii a Markovi, dospělých sourozencích, kteří jezdí na společné dovolené a rozhodli se mít sex, aby zjistili, jaké to bude. V tomto příběhu bere Julie hormonální antikoncepci, ale Mark pro všechny případy používá kondom. Oběma se vzájemný sex líbí, avšak rozhodnou se v něm nepokračovat. Zůstane to jejich tajemství, které je ještě více sblíží. Haidt se poté zeptal svých subjektů, zda je v pořádku, že Julie a Mark měli sex.", "en": "It points out that in no other situation are voluntary sexual relationships between people capable of self-determination prohibited. There is, the report argues, a need for a clear and convincing justification for intruding into this core area of private life. The report examines the grounds on which it might be claimed that this burden of justification has been met. The risk of genetically abnormal children is one such reason; but, even if it were sufficient, it would justify only a prohibition that was both narrower and wider than the current prohibition on incest. The prohibition would be narrower, because it would apply only when children are possible: The Leipzig man whose case brought the issue to attention had a vasectomy in 2004, but that did not affect his criminal liability. And the goal of avoiding genetic abnormalities would justify widening the prohibition to sexual relationships between all couples who are at high risk of having abnormal offspring. Given Germany’s Nazi past, it is difficult for Germans today to treat the desirability of that goal as anything but permitting the state to determine who may reproduce. The Council also considered the need to protect family relationships. The report notes that incest between siblings is rare, not because it is a crime, but because being brought up together in a family or family-like environment (including Israeli kibbutzim that rear unrelated children collectively) tends to negate sexual attraction. The report does recognize the legitimacy of the objective of protecting the family, however, and makes use of it to limit the scope of its recommendation to sexual relations between adult siblings. Sexual relations between other close relatives, such as parents and their adult children are, the report argues, in a different category because of the different power relations between generations, and the greater potential for damage to other family relationships. The taboo against incest runs deep, as the social psychologist Jonathan Haidt demonstrated when he told experimental subjects about Julie and Mark, adult siblings who take a holiday together and decide to have sex, just to see what it would be like. In the story, Julie is already on the Pill, but Mark uses a condom, just to be safe. They both enjoy the experience, but decide not to do it again. It remains a secret that brings them even closer. Haidt then asked his subjects whether it was okay for Julie and Mark to have sex."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Aby se vazba mezi výplatou a výkonem ještě posílila a aby se omezila možnost manažerů oslabovat ji využitím interních informací a kontroly nad zveřejňováním firemních informací, od manažerů by se mohlo požadovat, aby své zvolené období ohlásili se značným předstihem. Případně by toto období mohlo být určeno předem, už když se akciově založené odměny rozdávají. Podle ujednání o včasném oznámení odprodeje by manažer rozhodnutý prodat určitý počet akcií musel svůj záměr oznámit se značným předstihem, řekněme víc než šestiměsíčním. Aby tedy řídící pracovník směl prodat například 100 tisíc akcií v období od července do prosince a obdržel průměrnou cenu za toto období, musel by prodej oznámit před začátkem daného roku. Při takto včasném oznámení by se mohly objevit veškeré interní informace, které manažer během svého rozhodování zná, a promítnout se do ceny akcií dřív, než se určí výše výplaty za daný odprodej. Tržní cena by navíc mohla zohlednit i důsledky plynoucí z avízovaného manažerova plánu prodeje. Průměrná cena akcií během výplatního období by tak ve výsledku přesněji odrážela skutečnou hodnotu akcií, což by upevňovalo vazbu mezi výplatou a výkonem. Alternativou k požadavku včasného oznámení odprodeje je zavést neovlivnitelné ujednání, které manažerům neponechá žádnou volnost ohledně toho, kdy svou akciově založenou odměnu zpeněží. Podle takového aranžmá by se vyhrazené akcie a opce na akcie přidělené v určitém roce vyplácely v budoucích letech podle pevného, postupného a předem ohlášeného kalendáře, stanoveného v době, kdy se vyhrazené akcie a opce na akcie rozdávají. Představenstvo společnosti by mělo tento kalendář nastavit tak, aby se zajistilo, že řídící pracovníci budou vždy vlastnit žádoucí akciový podíl. Poněvadž takovýto samočinný přístup neponechává řídícím pracovníkům žádnou volnost ohledně toho, kdy své akciově založené odměny zpeněží, zajišťuje nejefektivnější metodu jak manažerům zabránit, aby si trh proměňovali v „hazardní hru“, a zajistit, aby nebyli odměňováni za své informační zvýhodnění. Neexistuje naprosto žádný důvod proč dovolovat, aby se výplaty manažerů zakládaly v nejlepším případě na náhodné ceně akcií k jedinému dni, natož na jejich schopnosti seznamovat se s interními informacemi či ovlivňovat zveřejňování informací. Zrušením této možnosti bychom významně posílili přínosy akciově založeného odměňování pro výkonnost firem – a pro jejich akcionáře.", "en": "To improve the link between pay and performance further, and limit executives’ ability to weaken it by using their access to inside information and control over company disclosures, executives could be required to announce their choice of period substantially in advance. Alternatively, this period could be specified in advance when equity-based compensation is granted. Under a pre-trading disclosure arrangement, an executive wishing to sell a given number of shares would have to announce such an intention substantially in advance, say, more than six months. So, to be able to sell 100,000 shares from July to December of a given year and receive the average stock price during that period, an executive might, for example, have to announce the sale before the year begins. With such advance disclosure, any inside information that the executive has when making the sale decision could emerge and become incorporated into the stock price before the payoff from the sale is determined. Furthermore, the market price would incorporate inferences made from the executive’s notice of the planned sale. As a result, the average stock price during the payoff period would more accurately reflect the stock’s actual value, improving the link between pay and performance. An alternative to requiring pre-trading disclosure is to adopt a “hands-off” arrangement that leaves executives no discretion over when their equity-based compensation is cashed out. Under such an arrangement, the restricted shares and stock options granted in any given year are cashed out in future years according to a fixed, gradual, and pre-announced schedule set at the time the restricted shares and stock options are granted. The company’s board should set the schedule in a way that ensures that executives always retain the desired level of equity ownership. Because such a hands-off approach leaves executives no discretion over when they cash out their equity-based compensation, it provides the most effective method for preventing executives from “gaming” the market and for ensuring that they are not rewarded for their information advantage. There is absolutely no reason to let executives’ payoffs be based on the happenstance of the stock price on a single day, at best, much less on their ability to use their access to inside information or control over disclosures. By removing that possibility, we would substantially enhance the benefits of equity-based compensation for the performance of firms – and for their shareholders."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co dál po stažení z Gazy? Stažení izraelských vojsk a odsun židovských osadníků z Gazy, po 38 letech okupace, je nejčerstvější důkaz mezí vojenské moci, byť jde o moc s drtivou převahou. Nastal čas bilancovat ponaučení z let okupace a odporu, abychom porozuměli tomu, co mají Izraelci a Palestinci učinit dál. Zaprvé je nezbytné pochopit, jak velkou zásluhu na izraelském stažení si mohou věrohodně nárokovat Palestinci. Pravda, palestinský odpor a oběti byly jedním z faktorů podílejících se na rozhodnutí Ariela Šarona zvrátit politiku, již desítky let obhajoval. Bylo by ale chybou přisuzovat izraelské stažení výhradně palestinské bojovnosti. Ostatně, tento sladkobolný izraelský krok nebyl ani jasným výsledkem vojenské porážky, ani plodem politických jednání. Unilateralismus ovšem není racionální dlouhodobou a účinnou politikou, neboť k ryzímu a trvalému míru na Středním východě nepovede. Právě tak, jak zjistil prezident Bush v Iráku, bude Šaron rovněž nucen uznat meze své strategie. Unilateralismus se zdá velice účelný krátkozrakým politikům, neboť se vyhýbá potřebě toho, co považují za šlamastyku skutečného vyjednávání – totiž potřebě osobních schůzek s jejich protějšky a zjišťování lidských důsledků jejich politik. Jednostranné jednání se jeví jako politicky výhodné i vnitrostátně, protože vůdci mohou rozhodovat, jak přísně a v jakém rozsahu chtějí určitou politiku uskutečnit.", "en": "What Next After the Gaza Withdrawal? The withdrawal of Israeli troops and the evacuation of Jewish settlers from Gaza, after 38 years of occupation, is the most recent proof of the limits of military power, even when that power is overwhelming. Now is the time to take stock of the lessons learned from the years of occupation and resistance in order to understand what Israelis and Palestinians should do next. To begin with, it is imperative to understand how much credit Palestinians can credibly claim for the Israeli withdrawal. True, Palestinian resistance and sacrifices were a contributing factor in Ariel Sharon’s decision to reverse a policy he had espoused for decades. But it would be a mistake to attribute the Israeli withdrawal exclusively to Palestinian militancy. After all, this bittersweet Israeli action was neither a clear result of military defeat nor a consequence of political negotiations. But unilateralism is not a rational long-term and effective policy, for it will not lead to a genuine and lasting peace in the Middle East. Just as President Bush has discovered in Iraq, Sharon will also be forced to acknowledge the limits of his strategy. Unilateralism seems very expedient to shortsighted politicians, for it obviates the need for what they perceive as the mess of actual negotiations – that is, meeting their counterparts face to face and discovering the human results of their policies. Going it alone also seems politically advantageous domestically, because leaders can decide how much and how far they want to carry out a particular policy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Plány prezidentských kandidátů ohledně BCB bohužel zdaleka nenabízí, co je třeba. Rousseffové Strana pracujících historicky odmítá dát bance formální autonomii a ona sama v kampani rozehrála výrazně populistickou kartu tvrzením, že autonomie BCB by přenesla příliš mnoho pravomocí na představitele soukromých bank. Marina Silva, kandidátka Socialistické strany, vznesla požadavek formální nezávislosti banky – a její argument přijal kandidát Sociálnědemokratické strany Aécio Neves, který teď stojí proti Rousseffové ve druhém kole. Neves ale chce faktickou, nikoliv formální autonomii fungování BCB. Neves podobně jako Cardoso pevně stojí za cílováním inflace, vytvářením primárního přebytku a zachováním plovoucího směnného kurzu. Takové politiky sice mohou přispět ke stabilitě cen, avšak jeho návrh přehlíží dvě nejvýznamnější otázky týkající se BCB: zákonnou autonomii a institucionální reformy, které zajistí zodpovědnost vůči občanům. Zákonný závazek k autonomii BCB by přispěl k důvěře v měnu způsobem, jakým to neformální autonomie udělat nemůže. Zákonné struktury mají přímý vliv na inflační očekávání, protože právo může veřejným statkům, jako je cenová a finanční stabilita, poskytovat institucionální ochranu. Vhodně navržená a uskutečněná institucionální reforma by také mohla zvýšit zodpovědnost BCB obecně vůči společnosti a zároveň ji chránit před nemístným politickým vlivem a lobbingem velkých bank. BCB je zralá na reformu. Jedná se o 50 let starý byrokratický aparát zřízený za vojenské diktatury, bez dostatku právních nástrojů pro politickou a společenskou zodpovědnost.", "en": "Unfortunately, the presidential candidates’ plans for the BCB fall short of what is required. Historically, Rousseff’s Workers’ Party (PT) has resisted giving the bank formal autonomy, and she has played a distinctly populist card during the campaign, arguing that BCB autonomy would hand too much control to private bankers. Marina Silva, the Socialist Party’s candidate, demanded formal bank independence – an argument subsequently adopted by the Social Democratic Party (PSDB) candidate, Aécio Neves, who now faces Rousseff in the election run-off. But Neves wants de facto, rather than formal, operational autonomy for the BCB. Like Cardoso, Neves is committed to inflation targeting, creating a primary surplus, and maintaining a floating exchange rate. While such policies may promote price stability, his proposal neglects the two most important issues for the BCB: legal autonomy and institutional reforms that ensure accountability to citizens. A legal commitment to BCB autonomy would contribute to currency confidence in a way that informal autonomy cannot. Legal structures have a direct impact on inflation expectations, because law can provide institutional protection to public goods, such as price and financial stability. Properly designed and executed, institutional reform could also increase BCB accountability to society at large while guarding against undue political influence and lobbying by the big banks. The BCB is ripe for reform. It is a 50-year-old technocratic bureaucracy established under a military dictatorship, with few legal instruments for political and social accountability."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přestože se první soubor obvinění týká dobře zdokumentovaného zabíjení v Dudžailu a dalších místech v 80. letech, Miloševičův proces před ICTY ukazuje, že je mnohem těžší prokázat „pravomoc nadřízeného orgánu“, spojující vůdce s vražděním. Podle iráckého prezidenta Džalála Talabáního byl tento problém údajně „vyřešen“ prostřednictvím vytěžených doznání. Samozřejmě, je-li cílem IST navodit možnost demonstračních procesů, nikoliv posílit právní řád, Talabání má naprostou pravdu: problém je vyřešen. Trestní řízení lze zredukovat na přiznání se k jedinému masakru, aby se další soudy odložily ad acta a tím se otevřela cesta k trestu – na rozdíl od řekněme Miloševičova procesu, který se teď už táhne do čtvrtého roku. Hrozí však, že rychlý trest – s největší pravděpodobností poprava – ukryje úplný záznam o desetiletích tyranie za zřejmě prvořadý účel boje proti povstání jinými prostředky. Saddámův proces tak předvede omezené možnosti zákona nastartovat proměnu režimu. Neřešitelným dilematem spravedlnosti v době transformace je to, že společnosti zpustošené odkazem brutálního porušování lidských práv často od práva požadují, aby bylo oporou legitimity nástupnického režimu, avšak dočkají se jen toho, že tyto prospěšné cíle podkopou obtíže a kompromisy, jež jsou vlastní samotné transformaci.", "en": "While the first set of charges concerns the well-documented killings in Dujail and elsewhere in the 1980’s, Milosevic’s trial by the ICTY shows that it is far more difficult to establish “superior authority,” linking the killings to the leader. According to Iraqi President Jalal Talabani, this problem has ostensibly been “solved” by means of extracted confessions. Of course, if the IST’s aim is to evoke the possibility of show trials rather than bolstering the rule of law, Talabani is quite right: problem solved. Criminal proceedings may then be downsized to a confession of a single massacre, as subsequent trials are shelved to open the way for punishment – unlike, say, the Milosevic trial, which is now dragging into its fourth year. But rapid punishment – most likely execution – threatens to bury the full record of decades of tyranny under the apparently overriding purpose of fighting the insurgency by other means. Saddam’s trial will thus demonstrate the limits of the law in jumpstarting regime transition. An intractable dilemma of transitional justice is that societies ravaged by brutal human rights legacies often appeal to the law to shore up the legitimacy of the successor regime, only to see these salutary aims subverted by the challenges and compromises that are inherent to the transition itself."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velké zklidnění Je tomu už 20 let od chvíle, kdy se předsedou americké Federální rezervní banky stal Alan Greenspan. Roky, jež od té doby uplynuly, přinesly ze všech generací nejrychlejší globální tempo růstu průměrných výdělků a rovněž pozoruhodně málo případů vzplanutí deflace způsobující masovou nezaměstnanost či inflace ničící majetek. Za skutečné makroekonomické katastrofy rozsahu, jenž byl v předchozích desetiletích k uzoufání běžný, se počítají pouze ztracená dekáda a půl Japonska a těžkosti přechodu od komunismu. Když Alan Greenspan nastupoval do úřadu, toto „velké zklidnění“ se neočekávalo. Americká fiskální politika byla tehdy naprosto vyšinutá – mnohem víc než v současnosti. Indie se zdála být po uši ve stagnaci. Čína sice rostla, ale střední životní úrovně zjevně nebyly vyšší než v dobách takzvaných „zlatých let“ Číny na počátku 50. let, po přerozdělení půdy, ale ještě před tím, než násilná kolektivizace proměnila rolníky v nevolníky. Evropská nezaměstnanost krátce předtím opět výrazně povyskočila a „socialistické“ státy se s racionálním hospodářským rozvojem neslučovaly natolik, že jejich politické systémy dva roky nato padly. Latinská Amerika se topila ve své vlastní ztracené dekádě, poté co na počátku 80. let propukla krize zadluženosti. Samozřejmě, léta od roku 1987 neuběhla bez velkých makroekonomických šoků. Americký akciový trh se hned na podzim onoho roku z technických důvodů propadl. Invaze Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1991 byla šokem pro světový trh s ropou. V roce 1992 se zhroutil evropský mechanismus pevného měnového kurzu. Zbytek dekády přerušily krize mexického pesa roku 1994, východoasijská krize let 1997-98 a potíže v Brazílii, Argentině, Turecku a dalších zemích; nové milénium začalo v roce 2000 krachem internetové bubliny a ekonomickými důsledky teroristických útoků z 11. září 2001. Dnešní globální nevyváženosti a nevyrovnané reálné směnné kurzy navíc hrozí, že vyústí nejen v mírnou recesi, ale ve významnou a trvající depresi. Přesto zatím žádná z těchto událostí – kromě Japonska od počátku 90. let a nezdarů transformace v zemích na východ od Polska – nevyvolala dlouhotrvající krizi. Ekonomové předložili tři vysvětlení toho, proč makroekonomické katastrofy v uplynulé generaci nevyvolaly více lidského strádání a nenarušovaly dlouhodobý hospodářský růst.", "en": "The Great Moderation It has been 20 years since Alan Greenspan became chairman of America’s Federal Reserve Bank. The years since then have seen the fastest global average income growth rate of any generation, as well as remarkably few outbreaks of mass unemployment-causing deflation or wealth-destroying inflation. Only Japan’s lost decade-and-a-half and the hardships of the transition from communism count as true macroeconomic catastrophes of a magnitude that was depressingly common in earlier decades. This “great moderation” was not anticipated when Alan Greenspan took office. America’s fiscal policy was then thoroughly deranged – much more so than it is now. India appeared mired in stagnation. China was growing, but median living standards were not clearly in excess of those of China’s so-called “golden years” of the early 1950’s, after land redistribution and before forced collectivization turned the peasantry into serfs. European unemployment had just taken another large upward leap, and the “socialist” countries were so incompatible with rational economic development that their political systems would collapse within two years. Latin America was stuck in its own lost decade after the debt crisis at the start of the 1980’s. Of course, the years since 1987 have not been without big macroeconomic shocks. America’s stock market plummeted for technical reasons in the fall of that year. Saddam Hussein’s invasion of Kuwait in 1991 shocked the world oil market. Europe's fixed exchange rate mechanism collapsed in 1992. The rest of the decade was punctuated by the Mexican peso crisis of 1994, the East Asian crisis of 1997-98, and troubles in Brazil, Argentina, Turkey, and elsewhere, and the new millennium began with the collapse of the dot-com bubble in 2000 and the economic fallout from the September 11, 2001, terrorist attacks. Moreover, today’s global imbalances and misaligned real exchange rates threaten to bring on not just mild recession, but significant and prolonged depression. Yet, so far, none of these events – aside from Japan starting in the early 1990’s and the failures of transition in the lands east of Poland – has caused a prolonged crisis. Economists have proposed three explanations for why macroeconomic catastrophes have not caused more human suffering and deranged long-run economic growth over the past generation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Myslím, že problém je v tom, že se Barro pokouší využít let „totálních“ válek ve dvacátém století – první světové války, druhé světové války a korejské války –, aby „stimul realisticky zhodnotil“, protože „multiplikátor výdajů za obranu lze přesně odhadnout…“. To je ale jako hledat ztracené klíče pod lampou, protože tam je líp vidět. Ano, multiplikátor obranných výdajů během totálních válek lze relativně snadno odhadnout. Jenže nás nezajímá výše multiplikátoru v době, kdy míra nezaměstnanosti činí 3 % a vláda se přídělovým hospodářstvím a propagací vlastenecky založených dluhopisů snaží snížit spotřebu a posílit soukromé úspory. Nás zajímá výše multiplikátoru za běžných poměrů a v době, kdy míra nezaměstnanosti dosahuje 10 %. Myslím, že situaci lépe uchopil Bob Hall: „S tolerancí pro jiné faktory, které mohly HDP během těchto válek brzdit, se multiplikátor spojující vládní nákupy s HDP může pohybovat v rozmezí 0,7 až 1,0… ale vyloučené nejsou ani vyšší hodnoty… Multiplikátory jsou pak vyšší – snad kolem 1,7 –, když je nominální úroková sazba na své dolní, nulové mezi, jak tomu bylo během roku 2009…“ (a jak je tomu dnes). Barrova analýza má i další problémy. Stimulační zákon charakterizuje jako dvouleté zvýšení vládních nákupů o 600 miliard dolarů. Jenže zhruba polovina peněz, jež byly dosud ze stimulačního balíčku utraceny, je na straně daní a transferů a zhruba čtvrtinu tvoří přímá pomoc státům federace, která jim umožňuje nezvyšovat daně.", "en": "The problem, I think, is that Barro tries to use the years of “total” war in the twentieth century – World War I, World War II, and the Korean War – to “realistically evaluate the stimulus,” because “the defense-spending multiplier can be precisely estimated....” But this is like looking for one’s lost keys under the lamppost because the light is better there. Yes, the total war defense-spending multiplier can be relatively precisely estimated. But we are not interested in what the multiplier is when the unemployment rate is 3% and the government is trying to diminish consumption and boost private savings via rationing and patriotism-based bond drives. We are interested in what the multiplier is under more normal conditions, and when the unemployment rate is 10%. I think Bob Hall has a better read on what is going on: \"With allowance for other factors holding back GDP growth during those wars, the multiplier linking government purchases to GDP may be in the range of 0.7 to 1.0... but higher values are not ruled out.... Multipliers are higher – perhaps around 1.7 – when the nominal interest rate is at its lower bound of zero, as it was during 2009...” (and is today). There are other problems with Barro’s analysis. He characterizes the stimulus bill as a two-year $600 billion increase in government purchases. But about half of the stimulus money spent to date is on the tax and transfer side, and about a quarter is direct aid to states, which enables them not to raise taxes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Důležitější ne�� obvyklé dělení na transformační a „transakční“ lídry jsou jiné schopnosti vůdců. Připomeňme si prezidenta George H.W. Bushe, který se sice nevěnoval „vizionářství“, ale jeho řízení a výkon se staly oporou jedné zamp#160;nejúspěšnějších zahraničněpolitických agend USA za poslední půlstoletí. Možná že genetičtí inženýři jednou dokážou vytvářet lídry rovnoměrně nadané jak vizí, tak manažerskými schopnostmi; srovnáme-li si oba Bushe (kteří měli společnou polovinu genů), je jasné, že příroda tento problém doposud nevyřešila. Nejde mi o argumentaci proti transformačním lídrům. Móhandás Gándhí, Nelson Mandela a Martin Luther King sehráli zásadní roli v proměně identity a aspirací mnoha lidí. Nevystupuji ani proti transformačním lídrům vamp#160;zahraniční politice USA. Franklin Roosevelt a Truman kamp#160;ní přispěli podstatným způsobem. Při posuzování vůdců však musíme věnovat pozornost konání uskutečněnému i opomenutému, tomu, co se stalo i před čím se uhýbalo, psům, kteří štěkali, i těm, kteří neštěkali. Velkým problémem vamp#160;zahraniční politice je spletitost souvislostí. Žijeme ve světě rozmanitých kultur a víme velmi málo o sociálním inženýrství a „budování národů“. Když si nemůžeme být jisti jak svět zlepšit, důležitou ctností se stává obezřetnost a velkolepé vize mohou přinášet obrovská nebezpečí. Vamp#160;zahraniční politice je stejně jako vamp#160;lékařství zapotřebí připomínat si Hippokratovu přísahu: zaprvé neuškodit. Zamp#160;těchto důvodů jsou velmi důležité klady transakčních lídrů samp#160;dobrou kontextovou inteligencí. Člověk jako George H.amp#160;W. Bush, neschopný formulovat vizi, leč schopný úspěšně kormidlovat vamp#160;krizových vodách, se ukazuje jako lepší vůdce než někdo jako jeho syn, posedlý silnou vizí, ale se slabou kontextuální inteligencí a manažerským umem. Bývalý ministr zahraničí George Shultz, který působil za Ronalda Reagana, kdysi svou úlohu přirovnal kamp#160;zahradničení – „neustálé péči o spletitou spoustu aktérů, zájmů a cílů“. Shultzova stanfordská kolegyně Condoleezza Riceová ale chtěla diplomacii se silnějším transformačním potenciálem, která se nespokojí se světem, jaký je, ale pokusí se jej změnit. Jak řekl jistý pozorovatel: „Riceová má ctižádost nebýt jen zahradníkem – chce se stát krajinným architektem“.", "en": "Other leadership skills are more important than the usual distinction between transformational and “transactional” leaders. Consider President George H.W. Bush, who did not do “the vision thing,” but whose sound management and execution underpinned one of the most successful US foreign-policy agendas of the past half-century. Perhaps genetic engineers will one day be able to produce leaders equally endowed with both vision and management skills; comparing the two Bushes (who shared half their genes), it is clear that nature has not yet solved the problem. This is not an argument against transformational leaders. Mohandas Gandhi, Nelson Mandela, and Martin Luther King, Jr., played crucial roles in transforming people’s identity and aspirations. Nor is this an argument against transformational leaders in US foreign policy. Franklin Roosevelt and Truman made crucial contributions. But, in judging leaders, we need to pay attention to acts of both omission and commission, to what happened and to what was avoided, to the dogs that barked and to those that did not. A big problem in foreign policy is the complexity of the context. We live in a world of diverse cultures, and we know very little about social engineering and how to “build nations.” When we cannot be sure how to improve the world, prudence becomes an important virtue, and grandiose visions can pose grave dangers. In foreign policy, as in medicine, it is important to remember the Hippocratic Oath: first, do no harm. For these reasons, the virtues of transactional leaders with good contextual intelligence are very important. Someone like George H. W. Bush, unable to articulate a vision but able to steer successfully through crises, turns out to be a better leader than someone like his son, possessed of a powerful vision but with little contextual intelligence or management skill. Former Secretary of State George Shultz, who served under Ronald Reagan, once compared his role to gardening –“the constant nurturing of a complex array of actors, interests, and goals.” But Shultz’s Stanford colleague, Condoleezza Rice, wanted a more transformational diplomacy that did not accept the world as it was, but tried to change it. As one observer put it, “Rice’s ambition is not just to be a gardener – she wants to be a landscape architect.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jestliže podnikové výnosy stoupají jako funkce trendového růstu (fundamentálního tempa růstu), ale náklady na finance zůstávají funkcí ještě nižšího R*, pak násobky akcií by strukturálně měly být vyšší než dřív a úvěrová rozpětí by obecně měla být užší. Byť se dnes takové vysvětlení zdá přesné, investoři mají přinejmenším dva důvody k obavám. Zaprvé, v rozsahu, ve kterém rozdíl mezi trendovým růstem a přirozenými měrami tlačí hodnoty cen nahoru, by mezní změny tohoto rozdílu měly vyvolávat změny těchto ocenění. Kdyby centrální banky tak jako v minulosti jednoduše posouvaly krátkodobé úrokové sazby, tradiční nástroj měnové politiky, vzbuzovalo by to méně obav. V současném cyklu jsou ale centrální banky mnohem závislejší na nepřímých nástrojích – konkrétně na dlouhodobých úrokových sazbách. Účinky takových nástrojů utvářejí očekávání investorů, a jsou proto náchylné k náhlým a extrémním výkyvům. Když například v roce 2013 Federální rezervní systém USA naznačil, že začne zužovat jeden ze svých programů kvantitativního uvolňování, vznikla „panika ze zužování“, během níž odtékaly peníze z trhu s dluhopisy a podstatně rostly výnosy dluhopisů. Druhým stěžejním důvodem k obavám je to, že vyšší ocenění nemusí nutně znamenat vyšší výnosy ani lepší výnosy očištěné o volatilitu. Třebaže kladný rozdíl mezi potenciálním růstem a přirozenou úrokovou mírou ospravedlňuje vyšší ocenění, nižší potenciální růst naznačuje nižší výnosy napříč třídami aktiv. Až budou úrokové sazby stoupat k přirozené míře, finanční podmínky by měly zpřísňovat a ocenění rizikových aktiv klesat. Centrální banky chtějí, aby se toto zpřísnění odehrálo postupně, ale krátká historie nekonvenční měnové politiky naznačuje, že k přecenění aktiv obvykle dochází náhle – někdy až ničivě. Proč tedy investoři nevyužívají mimořádně nízké volatility k nákupu levného pojištění? Trhy neexplodují vždy, když je volatilita nízká, ale když trhy explodovaly, volatilita zatím byla vždy extrémně nízká. Pojištění je nejvíc zapotřebí, když extrémně zesílí nevyváženosti. Ceny akcií a úvěrů nejsou laciné, ale nejsou ani nehorázně drahé. Tady na Zemi je centrálním bankéřům a investorům do dluhopisů něco společného: obavy, že nynější období mimořádně nízké volatility není udržitelné ani žádoucí.", "en": "If corporate earnings grow as a function of trend growth (the underlying rate of growth), but funding costs remain a function of an even lower R-star, then equity multiples should be higher than in the past on a structural basis, and credit spreads should generally be tighter. But, while this argument appears accurate today, investors have at least two reasons to be worried. First, to the extent that the gap between trend growth and natural rates drives up asset valuations, marginal changes in that gap should lead to changes in those valuations. If central banks were simply altering short-term interest rates – the traditional tool of monetary policy – as they have done in the past, this would be less of a concern. But, in the present cycle, central banks have become far more dependent on indirect tools – namely, long-term interest rates. The effects of such tools are shaped by investor expectations, and are thus prone to sudden and extreme shifts. In 2013, for example, the US Federal Reserve’s suggestion that it would begin to taper off one of its quantitative easing programs triggered a “taper tantrum,” with money pouring out of the bond market and bond yields rising substantially. The second key cause for concern is that higher valuations do not necessarily mean higher returns or better volatility-adjusted returns. Even if the positive gap between potential growth and natural interest rates justifies higher asset valuations, lower potential growth denotes lower returns across asset classes. As interest rates rise toward the natural rate, financial conditions should tighten, and risky asset valuations should fall. Central banks want this tightening to come about gradually, but the brief history of unconventional monetary policy suggests that asset re-pricing tends to occur abruptly – sometimes disruptively so. Why, then, don’t investors take advantage of extremely low volatility to buy cheap insurance? Markets do not explode every time volatility is low, but volatility has always been extremely low when markets have exploded. Insurance is needed most when imbalances become extreme. Equity and credit valuations are not cheap; but they are not egregiously expensive, either. Here on Earth, central bankers and bond investors have something in common: both worry that the current period of extremely low volatility is neither sustainable nor desirable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Joycein příběh je poučný i z dalšího důvodu. Joyce je pro budoucnost Afriky důležitá nejen proto, že je farmářka, ale i proto, že je žena. V Nadaci Gatesových trávím spoustu času snahou pochopit mnoho způsobů, jimiž ženy a dívky táhnou kupředu rozvoj: investováním do výživy, zdraví a vzdělání svých dětí, ale i poskytováním zemědělské práce. Dnes zjišťuji, že pokud Afrika doufá v nastartování zemědělské transformace, budou jednotlivé státy nejprve muset odstranit jednu z hlavních překážek, které tento sektor brzdí: všudypřítomnou genderovou propast. Tato propast se netýká samotného počtu farmářek. Ve skutečnosti tvoří ženy zhruba polovinu všech afrických zemědělců. Propast spočívá v produktivitě. Farmy řízené ženami mají obecně na celém kontinentu nižší výnosy na hektar než farmy řízené muži. Svět má důkazy o této genderové propasti nejméně od roku 2011, avšak disponuje jen omezenými údaji o jejím rozsahu, podobě a příčinách. Abychom tomuto problému lépe porozuměli, provedly nedávno Světová banka a organizace ONE Campaign dosud nevídanou analýzu problémů, jimž ženy-farmářky čelí. Jejich zpráva od počátku zdůrazňuje jeden neúprosný fakt: genderová propast je skutečná a v některých případech extrémní. Porovnáme-li farmáře a farmářky obhospodařující srovnatelně velké pozemky v podobném prostředí, může rozdíl v produktivitě dosahovat až 66%, jak je tomu například v Nigeru. Experti se dříve domnívali, že ženské farmy produkují méně, poněvadž ženy mají menší přístup ke vstupům, jako jsou hnojiva, voda nebo i informace. Dnes však víme, že realita je mnohem složitější. Díky novým datům vidíme, že rozdíl v produktivitě přetrvává i v případech, kdy mají ženy rovný přístup ke vstupům. Přesné důvody se stát od státu liší, avšak mnohé z nich pramení ze zakořeněných kulturních norem, které ženám brání plně využít svůj potenciál. Zpráva například zjistila, že ženy narážejí na překážky při mobilizaci pracovní síly, kterou potřebují, aby jejich farmy vzkvétaly. Ženy mají obvykle víc závazků spojených s péčí o dítě a o domácnost než muži, takže je pro ně těžší věnovat tolik času práci na farmě nebo dohlížet na najaté pracovníky.", "en": "Joyce’s story is relevant for another reason, too. She is important to Africa’s future not only because she is a farmer, but also because she is a woman. At the Gates Foundation, I spend a lot of my time understanding the many ways that women and girls drive development forward: by investing in their children’s nutrition, basic health, and education – and also by providing farm labor. What I am now learning is that if Africa hopes to spark an agricultural transformation, countries will first need to remove one of the main barriers holding the sector back: a pervasive gender gap. This gap is not about the number of women farmers. In fact, roughly half of Africa’s farmers are women. The gap is one of productivity. Across the continent, farms controlled by women tend to produce less per hectare than farms controlled by men. The world has had evidence of this gender gap since at least 2011, but only limited data about its scope, shape, and causes. To help us better understand the problem, the World Bank and the ONE Campaign recently conducted an unprecedented analysis of the challenges facing women farmers. Their report highlights one stark fact from the start: The gender gap is real, and in some cases it is extreme. When we compare male and female farmers with similar land sizes across similar settings, the productivity gap can be as high as 66%, as it is in Niger. Previously, experts believed that women’s farms produced less because women have less access to inputs like fertilizer, water, and even information. But we now know that the story is much more complicated. With the new data in hand, we can see that, surprisingly, the productivity gap persists even when women have equal access to inputs. The precise reasons vary from country to country – but many of them stem from entrenched cultural norms that prevent women from reaching their full potential. For example, the report found that women face obstacles mobilizing the labor they need to help their farms flourish. Women usually have more childcare and household responsibilities than men, which make it difficult for them to devote as much time to farm work, or even to supervise hired labor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Noviny dnes soutěží v rychle se měnícím a přeplněném mediálním prostředí, kde neudávají tempo: každé ráno musí zaujmout čtenáře, kteří předchozího dne sledovali televizi. Místo předestírání souvislostí, hloubky a analýz proto noviny chrlí titulky podněcující chlípnost či rozhořčení. Výsledek je, mírně řečeno, znepokojující. Předkládání názorů je nejlacinější způsob jak vyplnit vysílací čas; nejvyšší sledovanosti dosahují moderátorské tirády. To dál posiluje motivaci zapojit se do senzačních spekulací, třeba sebeméně podložených, jako v případě Šridéví. Ještě podstatnější je, že chvátání s cílem zpravodajsky předhonit televizi oslabuje motivaci novinářů věnovat své práci náležitou péči, tedy dohledávat souvislosti a ověřovat tvrzení. Tato eroze profesních standardů nepříjemně často mění noviny v ochotné komplice šiřitelů zmanipulovaných „úniků“ a zlovolných nařčení. Rozlišování mezi fakty, názory a spekulacemi, mezi reportáží a fámou a mezi informací s jasným zdrojem a nepodloženými tvrzeními – všude na světě vtloukané studentům žurnalistiky do hlav – už v dnešních indických médiích upadlo do bezvýznamnosti. Přezíravý přístup k faktům ještě umocňuje mimořádná nechuť k otiskování oprav. Výšleh křiklavých a neověřených titulků tak působí nevýslovnou újmu. Když už se opravy otisknou, jsou příliš mdlé a přicházejí příliš pozdě, aby dokázaly očistit pověst nevinných lidí.", "en": "Newspapers are now competing in a fast-changing and overcrowded media landscape where it is not they, but TV, that sets the pace: every morning, they must reach readers who have watched TV the previous day. So, instead of providing context, depth, and analysis, newspapers are blasting out headlines that stimulate prurience or outrage. The result has been disturbing, to put it mildly. The airing of opinions is the cheapest way to fill a broadcast hour; ranting anchors score the highest TRPs. This reinforces the motivation to engage in sensational speculation, however baseless, as has occurred in Sridevi’s case. More fundamentally, the rush to beat TV by breaking stories has weakened journalists’ incentive to perform due diligence, in terms of researching stories and verifying claims. This erosion of professional standards has too often made newspapers willing accomplices of purveyors of manipulated “leaks” and malicious allegations. The distinctions among fact, opinion, and speculation, between reportage and rumor, and between sourced information and unfounded claims – which are drummed into journalism students’ heads the world over – have faded into irrelevance in today’s Indian media. The cavalier attitude toward facts is compounded by extreme reluctance to issue corrections. So a blaze of lurid and unverified headlines does untold damage. When corrections are offered, they are too feeble and come too late to restore innocent people’s reputations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V Iráku nastala chvíle pro Evropu Formální ukončení americké okupace Iráku, po němž svrchovanost země přejde na iráckou vládu, dává Evropě příležitost sehrát významnou roli při určování budoucnosti tohoto životně důležitého státu. Evropská unie musí sestoupit z tribuny a začít jednat, aby zajistila, že přechodná vláda vypíše volby a vytvoří životaschopný stát, a současně aby v této oblasti zachovala evropské zájmy a hodnoty. Totální selhání irácké politiky v podání Bushovy administrativy otevřelo dveře Evropě, která může nabídnout seriózní alternativní vizi budoucnosti Iráku. Co by však měli evropští odpůrci války nabídnout poté, co se potvrdily jejich nejhorší obavy? Pochopitelně je lákavé, aby Evropa nenavrhovala a nečinila nic a jednoduše vyčkávala, až irácká krize vynese Johna Kerryho do Bílého domu a George Bushe zpátky do Texasu. Americké - a irácké - neštěstí však není v souladu s evropskými zájmy. Politika „čím hůře, tím lépe\" je jednoduše nepřijatelná: odráží cynismus, za který je americká administrativa oprávněně kritizována. EU by měla představit vlastní strategický návrh v kontextu debaty, jež se nyní odehrává v OSN, a nastínit podmínky, které by USA musely přijmout, pokud skutečně chtějí najít cestu z krize a zajistit aktivní účast Evropanů. To vyžaduje, aby byl evropský návrh všeobecně chápán a přijímán. Pouze společný evropský postoj - včetně Británie - má naději, že se mu podaří ovlivnit Bushovu administrativu.", "en": "Europe's Moment in Iraq Has Arrived The formal end of America's occupation of Iraq, with sovereignty transferred to an Iraqi government, provides Europe with a chance to play a serious role in determining the future of that vital nation. The European Union must get off the sidelines and act, both to assure that the transitional government holds elections and creates a viable Iraqi state, and to preserve Europe's own interests and values in the region. The total failure of the Bush administration's Iraq policy has opened the door for Europe to offer a serious alternative vision for Iraq's future. But what should European opponents of the war, having seen their worst fears confirmed, propose? Of course, it is tempting for Europe not to propose or do anything, and simply wait for the Iraqi crisis to sweep John Kerry into the White House and George Bush back to Texas. But America's misfortune - and Iraq's - is inimical to European interests. A policy of \"the worse the better\" is simply not acceptable: it mirrors the cynicism that the US administration is rightly criticized of adopting. The EU should present its own policy proposal in the context of the debate now taking place within the UN, and it should outline the conditions that the US would have to accept if it truly wants to find a way out of the crisis and ensure active European involvement. This requires that Europe's proposal be universally understood and embraced. Only a common European position - Britain included - has any chance of influencing the Bush administration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sláva technokratům KODAŇ – Šíří se dnes údajný „demokratický deficit“ Evropské unie ve světle suverénní dluhové krize do jednotlivých evropských zemí? Nástup nikým nevolených technokratů k politické moci v Řecku a Itálii přinejmenším na povrchu naznačuje, že staré tabu vůči technokratickým vládám realizujícím agendu nadiktovanou EU se rozpadá. Vezměme si Itálii. Většina Italů si kolektivně oddechla úlevou, že trojnásobného premiéra Silvia Berlusconiho střídá ve funkci technokrat par excellence, totiž někdejší evropský komisař a uznávaný ekonom Mario Monti. Také Řecko předává otěže vládnutí nikým nezvolenému a údajně apolitickému technokratovi Lucasi Papademosovi, jenž dříve působil jako viceprezident Evropské centrální banky. Na dnešní EU je samozřejmě špatně mnoho věcí, ale rozšiřování takzvaného „demokratického deficitu“ k nim nepatří. Tento pociťovaný deficit je spíše politicky výhodným mýtem. Experti jako Andrew Moravcsik z Princetonské univerzity už dlouho tvrdí, že legitimita EU se neodvozuje od volební urny, nýbrž od její schopnosti poskytovat občanům konkrétní užitek. To, čeho EU dosáhne díky integrujícím se trhům – nebo i zrušeným pasovým kontrolám –, pak jen podtrhuje přínos její „delegované demokracie“. Je to právě odtrženost eurokratů od každodenní politiky, co unii umožňuje dosahovat výsledků.", "en": "Hail to the Technocrats COPENHAGEN – Is the European Union’s supposed “democratic deficit” now spreading to individual European countries in the wake of the sovereign-debt crisis? The rise of unelected technocrats to political power in Greece and Italy suggests, at least superficially, that the old taboo against technocratic governments pursuing an EU-dictated agenda has been shattered. Consider Italy. Most Italians breathed a collective sigh of relief that three-time Prime Minister Silvio Berlusconi is being replaced by a technocrat par excellence, former European Commissioner Mario Monti, a respected economist. Greece, too, is turning over the reigns of government to an unelected, and supposedly apolitical, technocrat, Lucas Papademos, a former vice president of the European Central Bank. Of course, there are many things wrong with the EU nowadays, but a widening of its so-called “democratic deficit” is not one of them. Indeed, that perceived deficit is something of a politically convenient canard. Scholars such as Princeton University’s Andrew Moravcsik have long argued that the EU’s legitimacy comes not from the ballot box, but from its ability to provide concrete benefits to citizens. What the EU achieves through integrating markets – or even eliminating passport controls – underscores the benefits of its “delegated democracy.” Indeed, it is precisely the Eurocrats’ detachment from everyday politics that has enabled the EU to deliver."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přesto nelze vyloučit ani možnost, že pokud se naplní některá finanční rizika, přejde současná expanze v další globální zpomalení – ne-li přímo v zastavení. Například jsou trhy ve vztahu k Trumpovi evidentně příliš optimistické. Americký prezident nedokáže prosadit kteroukoliv z radikálních růstových politik, které navrhl, a veškeré politické změny, jež se mu podaří prosadit, budou mít jen omezený dopad. Navzdory rozpočtovým projekcím americké administrativy je šance, že by roční hospodářský růst v USA zrychlil z 2% na 3%, téměř nulová. Současně s tím trhy podcenily rizika Trumpových politických návrhů. Administrativa by například stále mohla prosazovat protekcionistická opatření, jež by urychlila obchodní válku, a už dříve omezila migraci, což pravděpodobně sníží růst v důsledku eroze nabídky pracovních sil. Trump by se navíc dál mohl věnovat korporativistickému mikromanagementu, což by narušilo investice soukromého sektoru, zaměstnanost, výrobu a cenová rozhodnutí. A jeho návrhy v oblasti fiskální politiky by znamenaly přehnaný stimul pro ekonomiku, která se už blíží plné zaměstnanosti. Fed by pak byl nucen zvyšovat úrokové sazby ještě rychleji, což by narušilo americké zotavení, neboť by vzrostly náklady na dlouhodobé půjčky a posílil by dolar. Trump vnesl do fiskální oblasti tak hlubokou nejistotu, že by se i Fed mohl ve své měnové politice dopustit chyby. Nebude-li zvyšovat sazby dostatečně rychle, mohla by se nekontrolovaně nafouknout inflace. Fed by pak musel sazby rychle zvednout, aby dohnal tempo, a hrozilo by vyvolání recese. S tím souvisí i riziko, že příliš pomalé zvyšování sazeb povede k bublině cen aktiv se všemi doprovodnými hrozbami, které přinese její zákonité splasknutí – zamrzlé úvěrové trhy, prudce rostoucí nezaměstnanost, hluboký propad spotřeby a další. Současná šéfka Fedu Janet Yellenová pravděpodobně chybu neudělá. V průběhu příštího roku však bude mít Trump možnost jmenovat pět a možná i šest nových členů sedmičlenné Rady guvernérů Fedu. Pokud zvolí špatně, riziko vážných strategických chyb se podstatně zvýší. Trhy také podceňují dnešní geopolitická rizika, z nichž mnohé pramení z Trumpovy zmatené a riskantní zahraniční politiky. Globální ekonomiku by mohl destabilizovat kterýkoliv z řady scénářů s účastí USA.", "en": "And yet one cannot rule out the possibility that the current expansion will turn into another global slowdown – if not an outright stall – if some downside risks materialize. For example, markets have clearly been too bullish on Trump. The US president will not be able to pass any of the radical growth policies he has proposed; and any policy changes that he does make will have a limited impact. Contrary to what the administration’s budget projections claim, annual economic growth in the US has almost no chance of accelerating from 2% to 3%. At the same time, markets have underestimated the risks of Trump’s policy proposals. For example, the administration could still pursue protectionist measures that would precipitate a trade war, and it has already imposed migration restrictions that will likely reduce growth, by eroding the labor supply. Moreover, Trump might continue to engage in corporatist micromanagement, which would disrupt the private sector’s investment, employment, production, and pricing decisions. And his fiscal-policy proposals would provide excessive stimulus to an economy that is already close to full employment. This would force the Fed to raise interest rates even faster, which would derail the US’s recovery, by increasing long-term borrowing costs and strengthening the dollar. Indeed, Trump has introduced such profound fiscal uncertainty that the Fed could make a mistake in its own policymaking. If it does not increase rates fast enough, inflation might balloon out of control. The Fed would then have to hike rates rapidly to catch up at the risk of triggering a recession. A related risk is that increasing rates too slowly could lead to an asset-price bubble and all the dangers – frozen credit markets, soaring unemployment, plummeting consumption, and more – implied by its inevitable deflation. The current Fed chair, Janet Yellen, is unlikely to make a mistake. But over the course of the next year, Trump will have the option of appointing five, and possibly six, new members to the Fed’s seven-member Board of Governors. If he chooses poorly, the risk of serious policy errors will increase substantially. Markets are also underestimating today’s geopolitical risks, many of which stem from Trump’s confused and risky foreign policies. Indeed, the global economy could be destabilized by any number of scenarios involving the US."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "My Indové si rádi myslíme, že se naši lidé dokážou v jakémkoliv oboru vyrovnat nejlepším na světě: náš Kálidása se může měřit s jejich Shakespearem, náš Rámánudžan s jejich Einsteinem, náš Bollywood s jejich Hollywoodem a v dnešní době i náš Infosys s jejich Microsoftem. Ve sportu je to však úplně něco jiného. Naši hráči kriketu nemají daleko k tomu, aby byli pokládáni za nejlepší na světě, jenže kriket není olympijský sport. Naším jediným mistrem světa v kterékoliv sportovní disciplíně je šachový velmistr Višvánáthán Ánand – šachy jsou však rovněž neolympijským sportem, kde nezáleží na síle svalů, nýbrž myšlení. Indická olympijská bilance zkrátka postupně uvadá. Jediná disciplína, ve které jsme si od roku 1920 zvykli získávat zlaté medaile, je pozemní hokej, avšak ani zde nám na posledních olympijských hrách pšenka nekvetla, protože naši hráči na umělé trávě klopýtali. Letos indičtí pozemní hokejisté na hry vůbec nepostoupili. Všude tam, kde je zapotřebí obyčejná lidská zdatnost – běhy, skoky, plavání, vzpírání, hody –, na to Indové zkrátka nemají. Indická královna krásy Madhu Sapreová se jednou stala nechtěnou obětí tohoto národního zahanbení z naší sportovní bezvýznamnosti. V roce 1992 jí nespravedlivě upřeli titul Miss World kvůli odpovědi na otázku v posledním kole: „Kdybyste se stala ve své zemi panovnicí, co byste udělala jako první?“ Její odpověď – „Postavila bych sportovní stadion.“ – pokládali porotci za hloupou a nakonec jí téměř jistou korunku (Sapreová byla drtivou favoritkou) nepřiznali. Její replika možná nebyla z nejbystřejších, avšak kdyby byli porotci tušili, jak zoufale Indové touží po sportovním úspěchu, pochopili by, že vyjádření priorit indické krásky nebylo až tak absurdní. Proč indičtí sportovci podávají tak špatné výkony? Vysvětlení jsou různá, od antropologických až po bezmála rasistická: Indové nemají správné geny, postavu, energii, podnebí, prostě cokoliv. Pak jsou zde strukturální a infrastrukturální vysvětlení: nedostatek tréninkových center, tělocvičen, atletických drah, vybavení, finančních prostředků.", "en": "Indians like to think we can hold our own against the best in the world in any field: our Kalidasa can stand up to their Shakespeare, our Ramanujan to their Einstein, our Bollywood to their Hollywood and, these days, our Infosys to their Microsoft. In sport, however, it is a different story. Our cricketers have come close to being considered the best in the world, but cricket is not an Olympic sport. Our sole world champion in any sport is the chess grandmaster Vishwanathan Anand – in another non-Olympic sport, and one that calls for brain, not brawn. In fact, in the Olympics, India’s record has declined over time. The one gold medal we had become used to winning since the 1920’s, in field hockey, has proved elusive in recent Games, as our players have stumbled on Astroturf. This year, India’s hockey players failed even to qualify for the Games. In everything where simple human prowess is at stake – running, jumping, swimming, lifting, throwing - Indians simply don’t have what it takes. An Indian beauty queen, Madhu Sapre, once became an unwitting victim of Indians’ sense of national shame at our sporting insignificance. She was unjustly denied a Miss World title in 1992 because of her answer to the final-round question, “What is the first thing you would do if you became the ruler of your country?” Her response – “I would build a sports stadium” – was considered stupid by the judges, and the almost-certain crown (she was the overwhelming favorite) slipped from her grasp. Sapre’s answer might not have been the brightest, but if the judges had any idea of how desperate Indians are for sporting success, they would have understood that she was not expressing such an absurd priority. Why do Indian athletes perform so badly? The explanations range from the anthropological to the borderline racist: Indians don’t have the genes, the build, the stamina, the climate, whatever. There are structural and infrastructural explanations: lack of training facilities, gymnasiums, running tracks, equipment, financial resources."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pozitivní dopady zvýšení konkurenční schopnosti na růst mohou, tak jako u kurzovní devalvace, posílit fiskální pozici, neboť zvýší příjmy z daní. Významná výhoda fiskálních devalvací je navíc v tom, že generují další příjmy v úměře k obchodnímu deficitu země. Pro země, které trpí slabou konkurenceschopností, a proto hospodaří s obchodním deficitem, to obvykle znamená vyšší státní důchod, zejména krátkodobě. Fiskální devalvace, stejně jako ty kurzovní, mají své vítěze a poražené. Obě fungují jako daň z majetku: inflace znamená, že držitelé dluhopisů utrpí reálnou ztrátu, úměrnou svému bohatství a rozsahu devalvace. Pokud se neupraví daně z kapitálu, srovnatelná ztráta postihne držitele domácích akcií. Naproti tomu mnohé transfery, například pomoc v nezaměstnanosti, nemocenské dávky a veřejné penze, jsou indexované k inflaci, a tak si reálnou hodnotu zachovají. Totéž platí pro minimální mzdy. Tyto přerozdělovací efekty hrají v politice kurzovních devalvací důležitou úlohu a většina těchto účinků se dostavuje i při fiskáln��ch devalvacích. Fiskální devalvace mají už své zastánce. Vláda francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho dokonce takovou devalvaci právě ohlásila. Obavám, že fiskální devalvace bude v rozporu s pravidly eurozóny, lze čelit prostým poukazem na to, že německá vláda takovou devalvaci uskutečnila už v roce 2007, byť pod jiným názvem, když zvýšila DPH ze 16 % na 19 % a srazila odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění z 6,5 % na 4,2 %.", "en": "As is true of an exchange-rate devaluation, the positive impact on growth of an increase in competitiveness can strengthen the fiscal position by raising tax revenues. Moreover, an important advantage of fiscal devaluations is that they generate additional revenues in proportion to the country’s trade deficit. For countries that are suffering from weak competitiveness and, as a consequence, running trade deficits, this typically means more revenues, especially in the short run. Like exchange-rate devaluations, fiscal devaluations create winners and losers. Both act as a wealth levy: inflation means that bondholders suffer a real loss in proportion to their wealth and the size of the devaluation. If taxes on capital are not adjusted, holders of domestic stocks suffer a comparable loss. By contrast, many transfers, such as unemployment benefits, health benefits, and public pensions, are indexed to inflation, and thus maintain their real value. The same is true of minimum wages. These distributive effects play an important role in the politics of exchange-rate devaluations, and most of these effects appear in fiscal devaluations as well. Fiscal devaluations already have some advocates. Indeed, French President Nicolas Sarkozy’s government just announced one. And concerns that a fiscal devaluation will conflict with euro rules can be met by simply pointing out that Germany’s government carried one out in 2007, though by another name, when it raised VAT from 16% to 19% and cut employers’ contribution to social insurance, from 6.5% to 4.2%."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je třeba zapojit také občanskou společnost a veřejné mínění. · Podpořit demokratický přechod. Stávající vedoucí činitelé musí mít patřičné pobídky, aby zahájili postupné reformní procesy. Podporována by měla být každá pozitivní iniciativa, ať už vychází od vlád, nebo od občanských společností. Historickou paralelou zde není Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jak se často uvádí, nýbrž Marshallův plán, který přinesl skutečné pobídky, nikoliv jen nabubřelá řečnická cvičení a nabádavé výzvy k integraci a demokratickému sjednocení. · Posílit protiteroristickou spolupráci. Boj proti terorismu, který si žádá krátkodobé úspěchy, je nutno odlišit od dlouhodobého procesu reformy. Prioritou v boji proti terorismu by měla být spolupráce policejních a zpravodajských složek, jež přináší mnohem rychlejší výsledky a omezuje schopnost extremistů mobilizovat se. · Být soudržní a důslední. Lidská práva nelze hájit, nebudou-li protiteroristické aktivity respektovat vládu zákona. Stejně tak nelze pokročit při zavádění demokracie, budou-li současně podporovány autoritářské režimy pouze proto - jako v případě Iráku Saddáma Husajna -, že jsou sekulární a protiislamistické. · Dodržovat dlouhodobé závazky. Mají-li iniciativy jako Euro-středozemní partnerství nebo Evropská politika sousedství fungovat, potřebují trvalé politické angažmá a prostředky. Úsilí NATO o změnu veřejného vnímání svých cílů a operací je rovněž v podstatě dlouhodobou snahou. Větší projekty, jako je iniciativa pro širší Blízký východ, jsou mnohem méně udržitelné než iniciativy cílené a současně jsou daleko citlivější k potřebám předvolebních kampaní. · Vyjasnit roli Ameriky. Stejně jako v případě poválečné evropské integrace hrají klíčovou roli Spojené státy.", "en": "Civil society and public opinion must also be included. · Support democratic transition. Incumbent leaders must have the proper incentives to initiate gradual processes of reform. Each positive initiative, whether it comes from governments or civil societies, should be supported. The historical parallel here is not, as is often suggested, with the Organization for Security and Cooperation in Europe, but with the Marshall Plan, which provided real incentives, not lofty rhetoric and hortatory appeals, for integration and democratic consolidation. · Reinforce anti-terrorist cooperation. The fight against terrorism, which requires short-term successes, must be differentiated from the long-term process of reform. The priority in fighting terrorism should be police and intelligence service cooperation, which produces much faster results and limits the capacity of extremists to mobilize. · Be coherent and consistent. Human rights cannot be defended if antiterrorism activities fail to respect the rule of law. Nor can democracy be advanced if authoritarian regimes are supported simultaneously merely because - like Saddam Hussein's Iraq - they are secular and anti-Islamist. · Sustain long-term commitments. Initiatives such as the Euro-Mediterranean Partnership and the European Neighborhood Policy need sustained political engagement and resources if they are to work. NATO's attempt to change public perceptions of its objectives and operations is also in effect a long-term effort. Larger projects, such as the Greater Middle East initiative, are much less sustainable than targeted initiatives and are more susceptible to the exigencies of electoral campaigns. · Get America's role right. As with postwar European integration, America has a crucial role to play."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kupříkladu analýzy nákladů a výnosů zvažovaných infrastrukturních projektů, které při hodnocení potenciálních přínosů spoléhají na tržní kritéria, jako jsou výše mezd či ceny nemovitostí, budou přinášet neustále přibývající investice kolem Londýna a bludný kruh zjevně čím dál méně atraktivních investic do severu Británie. Strategický pohled by připustil, že produktivitě prospěje zasetí nových center jinam – jako u náhodných opatření, která dostala britské automobilky na severovýchod Anglie a v zemi druhý největší sektor vysílajících médií mimo Londýn do Salfordu v oblasti Velkého Manchesteru, když tam BBC přesunula část svých provozů. Existuje mnoho historických důkazů o silných (a slabých) stránkách konkrétních politik. Jelikož Británii už dlouho trápí rozkolísané politiky a přemíra mediálně ohromujících (ale neúčinných) iniciativ, skutečnou výzvou je vytvořit rámec politik a institucí, který dokáže zavádět životaschopné iniciativy, a utvářet interakci vlády se soukromým sektorem. Samozřejmě, předvolební politické nápady mohou padnout za oběť politickým dohodám nebo prostě obrovské nejistotě, která plyne z nedávného volebního výsledku. Byla by to škoda. Čím větší politická nestabilita, tím akutnější potřebnost rámce, který konečně začne řešit hluboké rozdíly a výzvy, jimž britské hospodářství čelí.", "en": "For example, cost-benefit analyses of proposed infrastructure projects that rely on market metrics such as wage rates or property prices to assess potential benefits will create ever-increasing investment around London, and a vicious circle of apparently decreasingly attractive investment in the UK’s north. A strategic view would recognize the productivity benefits of seeding new clusters elsewhere – like the happenstance measures that put UK automakers in the northeast of England and the country’s second-biggest broadcast-media sector outside London in Salford, Greater Manchester, when the BBC moved part of its operations there. There is ample historical evidence of the merits (and demerits) of specific policies. As Britain has long been plagued by seesaw policies and a plethora of headline-grabbing (but ineffective) initiatives, the real challenge will be to establish a political and institutional framework to implement viable initiatives, and to shape governmental interaction with the private sector. Of course, any pre-election policy ideas might fall victim to political deals or simply the massive uncertainty implied by the recent election result. That would be a shame. The greater the political instability, the more acute is the need for a framework that will finally start to address the deep divisions and challenges facing the British economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pohleďme na Rusko, stát s rozsáhlými přírodními zdroji, vzdělaným obyvatelstvem a bohatým odkazem vědeckých a kulturních úspěchů. Stejně jako Američané a ostatní všude na světě jsou ohrožováni násilným extremismem. Rusko je v některých bezpečnostních otázkách partnerem USA a celkově je náš vztah nejlepší, jaký za celá desetiletí byl. V jiných ohledech ovšem Rusko pomoc nenabízí – zdrojů energie například využívá jako politické zbraně a klade odpor vůči pozitivním politickým změnám v sousedních zemích. Totéž platí pro Čínu. Čínský lid je vzdělaný a talentovaný a jejich země skýtá obrovský potenciál, vzhledem k vysokému tempu hospodářského růstu a pilné pracovní síle. Nicméně některé aspekty čínského chování zůstávají znepokojující a komplikují naše vztahy. Loni zpráva Ministerstva obrany USA poznamenala, že se čínské obranné výdaje jeví jako podstatně vyšší, než čínská vláda připouští. Ve spojitosti s výrazným nedostatkem transparentnosti to pochopitelně zneklidňuje čínské sousedy. Vedle rozhodnutí, která činí tyto a další země, budou důležitým faktorem určujícím, jaké budoucnosti bude Amerika čelit, rovněž její vlastní rozhodnutí. Čas od času se veřejná nálada v USA stavěla proti přijímání aktivní úlohy ve světě a proti plnění našich závazků vůči spojencům – ba vlastně proti zájmu svobody. Pamatuji si, že jsem v 70. letech musel jako velvyslanec USA při NATO odletět z Evropy, abych v Kongresu vypovídal proti legislativě, která by vedla ke stažení vojsk USA ze západní Evropy a NATO, právě když se Sovětský svaz ocital vprostřed obrovského nárůstu vojenského potenciálu. Státy, které bývaly členy Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem, a rovněž některé z bývalých sovětských republik – země, jež jsme kdysi nazývali „národy v zajetí“ –, jsou dnes ceněnými členy NATO a představují jedny z našich nejoddanějších spojenců ve válce proti teroru. To se nestalo ani nedopatřením, ani náhodou. Při pohledu vpřed jsem přesvědčen, že budeme-li mít potřebný rozum, odvahu a sílu, abychom dokázali přizpůsobovat svá strategická uspořádání, přijímat nové partnery a především navzdory nepřízni a těžkostem vytrvat, nadějeme se podobného vítězství i v této „dlouhé válce“ proti násilnému extremismu a dalším hrozbám, které se v nejistém novém století mohou objevit.", "en": "Consider Russia, a nation with vast natural resources, an educated population, and a rich heritage of scientific and cultural achievements. Like Americans and others around the world, they are threatened by violent extremism. Russia is a partner with the US on some security issues, and our overall relationship is the best it has been in decades. But in other ways Russia has been unhelpful – using energy resources as a political weapon, for example, and in their resistance to positive political changes in neighboring countries. The same holds true for China. The Chinese people are educated and talented, and their country has great potential, with high economic growth rates and an industrious work force. Nonetheless, some aspects of Chinese behavior remain unsettling and complicate our relationship. Last year, a US Department of Defense report noted that China’s defense expenditures appear to be much higher than acknowledged by the Chinese government. Coupled with a notable lack of transparency, this understandably concerns China’s neighbors. In addition to the choices that these and other countries make, America’s own choices will be an important factor determining what kind of future it faces. From time to time, US public sentiment has opposed playing an active role in the world and fulfilling our commitments to allies – and, indeed, to the cause of freedom. In the early 1970’s, as US ambassador to NATO, I remember having to fly back from Europe to testify against legislation in our Congress that would have pulled US troops out of Western Europe and NATO, just as the Soviet Union was in the midst of a huge military buildup. Today, nations that were members of the Soviet Union’s Warsaw Pact, as well as some of the former Soviet Republics – countries that we used to call “captive nations” – are valued members of NATO and represent some of our most stalwart allies in the War on Terror. This did not happen by accident or by chance. Looking forward, I am convinced that if we have the wisdom, courage, and strength to adjust long-standing strategic arrangements, embrace new partners, and, above all, persevere in the face of adversity and difficulty, we will see a similar victory in this “long war” against violence extremism and the other threats that may emerge in an uncertain new century."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak účet za uprchlíky platí chudé země PAŘÍŽ – Syrská uprchlická krize obrátila pozornost na potřebu zkvalitnit řízení uprchlických toků během krizí. Znepokojivá je zejména jedna věc: za úsilí bohatých zemí možná platí vysokou nepřímou cenu chudé státy. Data ukazují, že značná část nákladů spojených s přílivem uprchlíků a uchazečů o azyl do některých evropských zemí se vykazuje jako oficiální rozvojová pomoc (ODA) – Komise pro rozvojovou pomoc OECD (DAC) používá tento ukazatel ke sledování mezinárodních výdajů na pomoc. V důsledku toho zbývá méně prostředků z ODA k vytváření, udržování či rozšiřování hospodářských rozvojových projektů v chudých zemích. V roce 2015 vynaložily členské státy DAC pocházející z Evropské unie 9,7 miliardy dolarů ze svých ODA rozpočtů na přibližně 1,2 milionu uchazečů o azyl ve vlastních zemích. Pro srovnání: do Sýrie, Afghánistánu, Somálska, Jižního Súdánu a Súdánu – což je pětice států, z nichž uprchlo nejvíce uchazečů o azyl – poslaly tyto země ODA ve výši 3,2 miliardy dolarů. Pravidlo umožňující dárcům vykazovat takzvané „vnitrodárcovské“ náklady spojené s uprchlíky jako ODA bylo zavedeno v roce 1988 ve směrnicích statistického výkaznictví OECD-DAC. Zpočátku ho využívalo jen málo dárců DAC. Od roku 2010 do roku 2015 se však procento celkové ODA vykázané jako vnitrodárcovské výdaje více než ztrojnásobilo, a to z 2,7% na 9,1%. DAC pracuje na zavedení jasnějších pravidel pro využívání ODA k úhradám vnitrodárcovských výdajů na uprchlíky. Založila Dočasnou pracovní skupinu pro uprchlíky a migraci, která má pomoci stanovit, zda dárci zaměřují svou pomoc správným způsobem, na správné místo a ve správnou dobu. Očekáváme, že výsledky této práce budeme moci zveřejnit někdy kolem července. Globální pozornost, kterou syrská krize upřela na toky uprchlíků a s nimi spojené humanitární potřeby, je sama o sobě pozitivní. Syřané však představují jen malou část z více než 21 milionů osob z celého světa, které Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) klasifikuje jako „uprchlíky“ (přes 65 milionů osob pak UNHCR kategorizuje jako „násilně vysídlené“). A ačkoliv se dnes hlavní pozornost upírá na uchazeče o azyl v Evropě, většina uprchlíků – více než 86% – zůstává v rozvojových zemích v blízkosti států, z nichž uprchli. Například Uganda přijala v roce 2016 více uprchlíků z Jižního Súdánu, než kolik činil celkový počet migrantů, kteří se ve stejném období přepravili přes Středozemní moře do Evropy.", "en": "How Poor Countries Foot the Refugee Bill PARIS – The Syrian refugee crisis has focused attention on the need to improve management of refugee flows during times of crisis. One issue is particularly worrying: poor countries may be paying a large indirect price for rich countries’ efforts. Data show that a substantial portion of the costs associated with the influx of refugees and asylum-seekers in some European countries is being reported as official development assistance (ODA) – the measure the OECD Development Assistance Committee (DAC) uses to track international aid spending. This leaves less ODA available to launch, sustain, or expand economic development projects in poor countries. In 2015, the European Union’s DAC member states spent $9.7 billion of their ODA budgets on approximately 1.2 million asylum-seekers in their own countries. By comparison, they spent $3.2 billion of ODA in Syria, Afghanistan, Somalia, South Sudan, and Sudan – the top five countries from which those asylum-seekers had fled. The rule enabling donors to report so-called “in-donor” refugee costs as ODA was introduced in the OECD-DAC Statistical Reporting Directives back in 1988. At first, few DAC donors took advantage of it. From 2010 to 2015, however, the share of total ODA reported as in-donor spending more than tripled, from 2.7% to 9.1%. The DAC is working to establish clearer rules for using ODA to cover in-donor refugee costs. It has established a Temporary Working Group on Refugees and Migration to help determine whether donors are targeting their assistance in the right way, in the right place, and at the right time. We expect to be able to communicate the results of this work around July. The global attention that the Syrian crisis has focused on refugee flows and associated humanitarian needs is a positive development. Yet Syrians constitute only a small portion of the more than 21 million people worldwide listed as “refugees” by the United Nations Refugee Agency (the UNHCR categorizes more than 65 million people as “forcibly displaced”). And while the spotlight today is on asylum-seekers in Europe, most refugees – over 86% – remain in developing countries, close to the countries they have fled. Uganda, for example, took in more refugees from South Sudan in 2016 than the total number of migrants crossing the Mediterranean into Europe over the same period."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jako by Mauricijci chtěli Meadeovi ukázat, jak se mýlil, zvýšili svůj příjem na hlavu z necelých 400 dolarů v době kolem vzniku nezávislosti na dnešních víc než 6700 dolarů. Z monokultury zaměřené na výrobu cukru se země během 50 let vyvinula v diverzifikovanou ekonomiku zahrnující turismus, finančnictví, textilní průmysl, a přinesou-li ovoce nynější plány, také vyspělé technologie. Během pobytu bylo mým cílem lépe porozumět tomu, co vyústilo v realitu, která bývá označována za Mauricijský zázrak, a v čem by se z ní mohli ostatní přiučit. Ponaučení je tu skutečně mnoho a některá z nich by během svých rozpočtových bitev měli mít na paměti politici v USA i jinde. Zaprvé, otázka nezní tak, zda si můžeme dovolit poskytovat zdravotní péči či vzdělání všem anebo zajistit široce rozšířené vlastnické bydlení. Jestliže si tyto věci může dovolit Mauricius, Amerika a Evropa – o několik řádů bohatší – si je mohou dovolit rovněž. Otázka spíš tkví v tom, jak organizovat společnost. Mauricijci si zvolili cestu směřující k vyšším úrovním sociální soudržnosti, blahobytu a hospodářského růstu – a k nižší míře nerovnosti. Zadruhé, na rozdíl od mnoha jiných malých zemí Mauricius usoudil, že vojenské výdaje jsou plýtváním. USA nemusejí zacházet tak daleko: už pouhý zlomek peněz, jež Amerika utrácí za zbraně, které nefungují proti nepřátelům, již neexistují, by významně napomohl k vytvoření humánnější společnosti, včetně zajištění zdravotní péče a vzdělání pro ty, kdo si je nemohou dovolit.", "en": "As if to prove Meade wrong, the Mauritians have increased per capita income from less than $400 around the time of independence to more than $6,700 today. The country has progressed from the sugar-based monoculture of 50 years ago to a diversified economy that includes tourism, finance, textiles, and, if current plans bear fruit, advanced technology. During my visit, my interest was to understand better what had led to what some have called the Mauritius Miracle, and what others might learn from it. There are, in fact, many lessons, some of which should be borne in mind by politicians in the US and elsewhere as they fight their budget battles. First, the question is not whether we can afford to provide health care or education for all, or ensure widespread homeownership. If Mauritius can afford these things, America and Europe – which are several orders of magnitude richer – can, too. The question, rather, is how to organize society. Mauritians have chosen a path that leads to higher levels of social cohesion, welfare, and economic growth – and to a lower level of inequality. Second, unlike many other small countries, Mauritius has decided that most military spending is a waste. The US need not go as far: just a fraction of the money that America spends on weapons that don’t work against enemies that don’t exist would go a long way toward creating a more humane society, including provision of health care and education to those who cannot afford them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zlato pořízené na dluh vyvolává při extrémním zadrhnutí úvěrů nucené prodeje, neboť po každé korekci ceny přicházejí výzvy k doplatku. Na vrcholu krize tudíž zlato může být velice volatilní – nahoru i dolů. Zadruhé, zlato se nejlépe osvědčí, hrozí-li riziko vysoké inflace, neboť se zvyšuje jeho obliba coby uchovatele hodnoty. Vzdor velice důrazné měnové politice mnoha centrálních bank – opakované vlny „kvantitativního uvolňování“ v řadě vyspělých zemí zdvojnásobily, nebo dokonce ztrojnásobily množství oběživa – je globální inflace ve skutečnosti nízká a dále klesá. Důvod je prostý: zatímco měnová báze bobtná, rychlost oběhu peněz se zhroutila a banky hromadí likviditu ve formě nadměrných rezerv. Probíhající zkracování soukromého i veřejného dluhu drží globální poptávku pod úrovní nabídky. Firmy tudíž mají kvůli přebytečné kapacitě malý vliv na určování cen, zatímco pracující mají slabou vyjednávací sílu, vzhledem k vysoké nezaměstnanosti. Nadto nadále slábnou odborové svazy a globalizace přenesla lacinou výrobu zboží náročného na pracovní síly do Číny a na další rozvíjející se trhy, což ve vyspělých ekonomikách stlačuje mzdy a zaměstnanecké vyhlídky nekvalifikovaných pracujících. Vzhledem k nízké mzdové inflaci je nepravděpodobná vysoká inflace cen zboží. Celosvětově teď dokonce inflace dále klesá, jelikož se dolů korigují komoditní ceny v reakci na slabý globální růst. A zlato následuje trend aktuální a očekávané inflace. Zatřetí, na rozdíl od jiných aktiv zlato nezajišťuje žádný příjem. Zatímco akcie mají dividendy, dluhopisy kupóny a domy nájemné, zlato je čistě hra na zhodnocování kapitálu. Teď když se globální ekonomika zotavuje, jiná aktiva – akcie, nebo dokonce oživené reality – tak zajišťují vyšší výnosy. Americké i světové akcie skutečně výrazně předčí zlato od strmého vzestupu cen zlata zkraje roku 2009. Začtvrté, ceny zlata prudce narůstaly, když se reálné (inflačně očištěné) úrokové sazby po opakovaných vlnách kvantitativního uvolňování posouvaly čím dál silněji do záporných čísel. Okamžik vhodný k nákupu zlata přichází, když jsou výnosy z hotovosti a dluhopisů záporné a dále klesají. Optimističtější vyhlídky americké a globální ekonomiky však znamenají, že Federální rezervní systém a další centrální banky od kvantitativního uvolňování a nulových sazeb ustoupí, z čehož plyne, že reálné sazby nebudou klesat, ale zvýší se.", "en": "In an extreme credit crunch, leveraged purchases of gold cause forced sales, because any price correction triggers margin calls. As a result, gold can be very volatile – upward and downward – at the peak of a crisis. Second, gold performs best when there is a risk of high inflation, as its popularity as a store of value increases. But, despite very aggressive monetary policy by many central banks – successive rounds of “quantitative easing” have doubled, or even tripled, the money supply in most advanced economies – global inflation is actually low and falling further. The reason is simple: while base money is soaring, the velocity of money has collapsed, with banks hoarding the liquidity in the form of excess reserves. Ongoing private and public debt deleveraging has kept global demand growth below that of supply. Thus, firms have little pricing power, owing to excess capacity, while workers’ bargaining power is low, owing to high unemployment. Moreover, trade unions continue to weaken, while globalization has led to cheap production of labor-intensive goods in China and other emerging markets, depressing the wages and job prospects of unskilled workers in advanced economies. With little wage inflation, high goods inflation is unlikely. If anything, inflation is now falling further globally as commodity prices adjust downward in response to weak global growth. And gold is following the fall in actual and expected inflation. Third, unlike other assets, gold does not provide any income. Whereas equities have dividends, bonds have coupons, and homes provide rents, gold is solely a play on capital appreciation. Now that the global economy is recovering, other assets – equities or even revived real estate – thus provide higher returns. Indeed, US and global equities have vastly outperformed gold since the sharp rise in gold prices in early 2009. Fourth, gold prices rose sharply when real (inflation-adjusted) interest rates became increasingly negative after successive rounds of quantitative easing. The time to buy gold is when the real returns on cash and bonds are negative and falling. But the more positive outlook about the US and the global economy implies that over time the Federal Reserve and other central banks will exit from quantitative easing and zero policy rates, which means that real rates will rise, rather than fall."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kouzelný proutek pro Francii? WASHINGTON – Emmanuel Macron vytáhl minulý měsíc z volebního klobouku příslovečného králíka. Navzdory nevalným vyhlídkám zvítězil tento nezávislý centrista rozhodujícím způsobem ve francouzských prezidentských volbách, když porazil krajně pravicovou populistku Marine Le Penovou – a současně pokořil starou gardu francouzského establishmentu. A nebyl to jeho poslední trik: zdá se, že si nyní zajistí také výraznou většinu ve francouzském Národním shromáždění. Zda je však politický nováček Macron něčím více než jen volebním mágem, to se ukáže až podle úspěchu či neúspěchu ekonomického programu, který jeho vláda uzákoní. Přátelé Francie a sjednocené Evropy nepochybně pocítili po Macronově vítězství úlevu. A v prvních dnech jeho prezidentského působení za ním stojí i francouzská veřejnost; podle nedávného průzkumu veřejného mínění se prezident těší důvěře 62% obyvatel. Dobrá vůle se však může rychle rozplynout, a proto musí Macron svého prvotního mandátu hbitě využít k zavedení reforem fiskální a daňové politiky, trhu práce a školství, abychom jmenovali alespoň několik oblastí, v nichž jsou už dlouho zapotřebí změny. Dvěma nejbezprostřednějšími problémy Francie jsou neduživý růst a nedostatečná tvorba pracovních míst. V uplynulých 12 letech se francouzský HDP zvyšoval tempem sotva 1% ročně, což bylo méně než nikterak závratný růst v Evropské unii jako celku, přičemž míra nezaměstnanosti se v současné době pohybuje těsně nad hranicí 10%. Pouze pět zemí EU – Chorvatsko, Itálie, Kypr, Španělsko a Řecko – má nezaměstnanost vyšší. Macron by se proto měl během svého prvního pětiletého funkčního období zaměřit na zvýšení růstu francouzského HDP na průměrnou hodnotu nejméně 2% ročně a stlačení nezaměstnanosti pod hranici 6%. Nejsnazším způsobem, jak obou cílů dosáhnout, je soustředit se na oblasti, v nichž má Francie oproti jiným státům EU neuspokojivé výsledky. Problém nezaměstnanosti částečně souvisí se skrytými náklady. Francie vykazuje jedny z nejvyšších mzdových nákladů na zaměstnance v EU a přirozeným důsledkem tohoto stavu je velmi vlažný nábor pracovníků. A protože roste také nerovnost, mnohé Francouze právem rozčiluje, že práce je zdaněna více než kapitálové příjmy. Objem daní ze mzdy dosahuje ve Francii 19% HDP – což značně převyšuje unijní průměr 13%. Tato daň je obzvláště zhoubná, protože zatěžuje pouze zaměstnavatele. Macron by ji proto měl snížit jako první.", "en": "A Magic Wand for France? WASHINGTON, DC – Last month, Emmanuel Macron pulled the proverbial rabbit from the electoral hat. Against the odds, the independent centrist won the French presidency by a decisive margin, beating the far-right populist Marine Le Pen – and vanquishing the old guard of the French establishment along the way. Now, for his latest trick, Macron looks set to secure a huge majority in the French National Assembly. But whether Macron, a political newcomer, is more than an electoral wizard will depend on the success, or failure, of the economic program that his government enacts. Friends of France, and of a united Europe, were no doubt relieved by Macron’s victory. And in the early days of his presidency, the French public is behind him, too; recent polling puts his approval rating at 62%. Yet goodwill can dissipate quickly, which is why Macron must move to capitalize on his early mandate by implementing reforms of fiscal policy, taxation, the labor market, and education, to name but a few areas where change is long overdue. France’s most immediate problems are anemic growth and inadequate job creation. For the last 12 years, France’s GDP has increased by barely 1% a year, less than the mediocre uptick in the European Union as a whole, while unemployment currently hovers just above 10%. Only five EU countries – Croatia, Italy, Cyprus, Spain, and Greece – have higher unemployment rates. During Macron’s first five-year term, therefore, he should focus on raising France’s GDP growth to an average of at least 2% a year, and reducing unemployment to below 6%. The easiest way to achieve both goals would be to focus on where France is underperforming relative to other EU countries. Part of the unemployment challenge is tied to hidden costs. France has some of the highest labor costs for hourly employees in the EU, and a natural consequence is tepid hiring. With inequality also growing, many French are rightly upset that labor is taxed much more than capital gains. Indeed, France’s payroll taxes amount to 19% of GDP – far exceeding the EU average of 13%. This is a particularly pernicious tax, because only employers are affected by it. It should therefore be the first tax Macron moves to cut."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pojmy jako spravedlnost a zákon, zákonnost a důstojnost, ochrana před tyranským režimem a účast ve věcech veřejných existují v každé společnosti; výzvou pro zastánce lidských práv není rozhazovat rukama nad nemožností univerzalismu, ale hledat společné jmenovatele. V těchto námitkách se odráží klamný rozdíl mezi prvenstvím jednotlivce a prvořadostí společnosti. O kultuře se možná až často hovoří jako o zbrani, jíž se proti lidským právům brání samovládci, kteří kulturu likvidují, kdykoli se jim to hodí. Koneckonců která země může prohlásit, že se řídí svou čistou ,,tradiční kulturou\"? Ono totiž nelze řídit se modelem ,,moderního\" státu, který porušuje hranice a konvence tradičních národů a kmenů, a spolu s tím tvrdit, že postoje, jež daný stát zaujímá k lidským právům, je třeba vnímat ve světle kmenových tradic. Na kultuře ostatně není nic posvátného ani nedotknutelného. Kultura se v každé živé společnosti vyvíjí, reaguje na vnitřní i vnější stimuly a téměř každou kulturu její společnost nakonec přeroste a zavrhne. Připusťme, že sňatek mezi dětmi, ženská obřízka a další podobné kulturní úkazy nejsou pro celou řadu společenství nic trestuhodného; zkusme se ale zeptat obětí těchto praktik, co si o nich myslí ony. Tam, kde je nátlak, jsou práva porušována. Takové porušování práv je třeba odsuzovat bez ohledu na tradiční důvody. Zkouškou je tedy nátlak, nikoli kultura. Pokud jde o náboženství, každé z nich obsahuje jisté pravdy, které platí pro všechny lidi bez rozdílu - spravedlnost, pravda, milosrdenství, soucit -, a lidé se mnohdy nezdráhají, aby za své hříchy vinili Boha.", "en": "Concepts of justice and law, legitimacy and dignity, protection from oppressive rule, and participation in community affairs are found in every society; the challenge facing human rights advocates is to identify the common denominators, and not throw up their hands at the impossibility of universalism. These objections reflect a false opposition between the primacy of the individual and the paramountcy of society. Culture is too often cited as a defence against human rights by authoritarians who crush culture whenever it suits them. Besides, which country can claim to be following its pure \"traditional culture\"? You cannot follow the model of a \"modern\" nation-state cutting across tribal boundaries and conventions, and then argue that tribal traditions should be applied to judge the state's human-rights conduct. There is nothing sacrosanct about culture anyway. Culture constantly evolves in any living society, responding to both internal and external stimuli, and societies outgrow and reject much in every culture. Let us concede that child marriage, female circumcision, and the like are not found reprehensible by many societies; but let us also ask the victims of these practices how they feel. Where coercion exists, rights are violated, and these violations must be condemned whatever the traditional justification. Coercion, not culture, is the test. As for religion, every religion embodies certain verities that are applicable to all mankind - justice, truth, mercy, compassion - and men often allow God to be blamed for their own sins."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "I kdyby světu v nadcházejících letech došla ropa a plyn, bude stále dostatek uhlí, které lze s poměrně nízkými náklady přeměňovat na kapalná paliva do automobilů i pro další využití. Žel bohu, čisté, obnovitelné zdroje energie, jež neuvolňují oxid uhličitý, jako je větrná nebo geotermální energie, prozatím nedostačují. Sluneční energii lze sice v potřebném rozsahu vyrábět, ale se současnými technologiemi je příliš drahá. Jaderná energie je relativně levná a lze jí vyrábět spousty, avšak představuje obrovské nebezpečí nárůstu šíření materiálů pro výrobu atomových zbraní. Takže: fosilní paliva jsou sice hojná, ale škodlivá. Obnovitelné zdroje jako vítr jsou příznivé pro klima, ale není jich dostatek. Sluneční energie je mnoho, ale není levná. Jaderné energie je rovněž mnoho, ale není bezpečná. Tento bludný kruh mohou rozetnout dokonalejší technologie, ale jedině budeme-li myslet a jednat dopředu. Nejslibněji se jeví dva zásadní druhy technologií. První je úspora energií prostřednictvím vozidel s efektivnější spotřebou paliv. Nové hybridní automobily, jejichž průkopníkem je Toyota, využívají jak benzínovou, tak elektrickou energii, aby tak přibližně dvojnásobně zvýšily využití benzinu. Rozsáhlý přechod k palivově úsporným vozidlům by měl veliký význam, zejména proto, že v Číně, Indii a dalších rozvojových zemích prudce rostou počty vozidel na silnic��ch. Druhá zásadní technologie, která by mohla mít podstatný význam, se nazývá „zachytávání a ukládání uhlíku“. Myšlenka spočívá v „zachytávání“ oxidu uhličitého, který se vypouští z elektráren a jiných velkých továren, kde se spalují fosilní paliva, čímž by se zabraňovalo jeho pronikání do atmosféry. Zachycený uhlík by se poté přečerpával do podzemních úložišť, jako jsou prázdná ropná pole a další vhodná místa. Všechny klíčové aspekty této technologie – zachytávání oxidu uhličitého, jeho potrubní přeprava a následné ukládání pod zem – byly již v praxi předvedeny, ale nebyly ještě vyzkoušeny a ověřeny ve velkém měřítku. Existují však přesvědčivé důkazy, že zavedení zachytávání a ukládání uhlíku by svět nestálo závratné sumy. Problém spočívá v načasování. Celosvětový přechod k hybridním vozidlům a dalším efektivním technologiím si nevyžádá roky, nýbrž desítky let. Totéž platí pro přechod elektráren k zachytávání a ukládání uhlíku. Budeme-li otálet, nebezpečí, jež přináší změna klimatu, nás zastihne ještě během rozhovorů, debat a plánování.", "en": "Even if the world runs out of oil and gas in the coming years, coal will prove to be plentiful, and solid coal can be converted at relatively low cost to liquid fuels for automobiles and other uses. Unfortunately, clean, renewable energy sources that do not emit carbon dioxide, such as wind power and geothermal power, are not yet sufficient. Solar power can be produced on the required scale but is too expensive under current technologies. Nuclear power is relatively cheap, and could be plentiful, but poses huge dangers for increased proliferation of nuclear-weapons materials. So: fossil fuels are plentiful, but harmful; renewable sources like wind are good for the climate but not plentiful. Solar power is plentiful but not cheap. Nuclear power is plentiful but not safe. Improved technologies can offer a way out of this bind, but only if we think and act ahead. There are two main kinds of technologies that look most promising. The first is energy conservation through more fuel-efficient vehicles. New hybrid automobiles, pioneered by Toyota, use both gasoline and electric power to boost gasoline efficiency by approximately two-fold. A massive changeover to more fuel-efficient vehicles would make a big difference, especially as the numbers of vehicles on the road soars in China, India, and other developing countries. The second big technology that could make a major difference is called “carbon capture and storage.” The idea is to “capture” the carbon dioxide that is emitted in power plants and other big factories when fossil fuels are burned, thereby preventing it from entering the atmosphere. The captured carbon is then pumped into underground storage sites such as empty oil fields and other suitable locations. All of the key aspects of the technology – capturing the carbon dioxide, putting it into pipelines for shipment, and then depositing it underground – have already been demonstrated, but they have not yet been tried, and proven, on a large scale. There is strong evidence, however, that it would not cost the world huge amounts to undertake large-scale carbon capture and storage. The problem is timing. The changeover of the world’s vehicles to hybrid and other efficient technologies will take decades, not years. So will the changeover of power plants to carbon capture and storage. If we procrastinate, the dangers posed by climate change will confront us as we talk, debate, and plan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nadcházející finanční volatilita LONDÝN – Investoři do dluhopisů jsou z Marsu, centrální bankéři z Venuše – nebo to alespoň naznačuje negativní reakce trhu s dluhopisy na signály, že výjimečná akomodace měnové politiky posledního desetiletí slábne. Výstražné praporky, jimiž mávají trhy s dluhopisy, však ignorují trhy s rizikovými aktivy. Mají pravdu? Dnes ještě ve velké části vyspělého světa zůstává inflace nízká. Dříve holubičí centrální banky třeba ve Spojených státech a Velké Británii už ale mají cukání akomodační měnové politiky, jimiž se řídí od propuknutí globální finanční krize roku 2008, potlačovat. Centrální banky cílující inflaci předpokládají, že když jsou inflační očekávání stabilní, pohyby inflace vycházejí z rozsahu nevyužitých rezerv v ekonomice. Když se rezervy ztenčují – jak se aktuálně děje, neboť nezaměstnanost je dnes zřetelně pod průměrnými hladinami během hospodářského cyklu (v USA a Británii dokonce na minimu za desítky let) –, inflace nakonec poroste. Tyto banky už uvolněné měnové politiky udržují mnohem déle než v minulosti, aby vyrovnávaly protivítr, který růstu a inflaci přinesla finanční krize. Přesto ze zkušenosti s minulými bublinami aktiv vědí, že když se měnová politika nechá příliš volná příliš dlouho, hrozí riziko, že vykopou ještě hlubší díru, takže přirozené úrokové míry a potenciální růst v příštím cyklu skončí ještě níž. Jsou tedy investoři do trhů s rizikovými aktivy právem tak nevzrušení? Prozatím nelze jednoznačně odpovědět. Zkušenosti z minulých období poklidu ale naznačují, že když je na trhu napříč aktivy nízká volatilita, je rozumné snižovat riziko. Jistěže by investoři měli větší důvod k obavám, kdyby tu byly zřetelnější známky nadměrného riskování na finančních trzích a v reálné ekonomice – onoho excesu, který se domáhá břitkosti měnové politiky. Jelikož období euforických cen aktiv – kupříkladu za internetové a realitní bubliny v letech 2000-2008 – se obvykle vyznačují mimořádně uvolněnou měnovou politikou, centrální banky se teď snaží protáhnout hospodářský cyklus tím, že budou postupně a předvídatelně odstraňovat měnovou akomodaci. Bubliny cen aktiv se ale také často vyznačují inovacemi, jež trhy a centrální banky uvádějí v pokušení domnívat se, že tentokrát je to opravdu jiné. Nejpravděpodobnějším vysvětlením vyššího hodnocení cen aktiv v situaci po krizi je globální pokles „ceny“ úspor (přirozená úroková míra) čili R s hvězdičkou (R*).", "en": "The Coming Financial Volatility LONDON – Bond investors are from Mars, and central bankers are from Venus – or so suggests the bond market’s negative reaction to signals that the exceptional monetary-policy accommodation of the last decade is winding down. Risky asset markets, however, are ignoring the red flags that the bond markets are waving. Are they right? Today, inflation remains low in much of the developed world. But previously dovish central banks in countries like the United States and the United Kingdom are itching to roll back the accommodative monetary policies that they have pursued since the eruption of the global financial crisis of 2008. Inflation-targeting central banks assume that, when inflation expectations are stable, changes in inflation stem from changes in the amount of slack in the economy. When slack diminishes – as is happening now, with unemployment now well below average levels over the business cycle (and at multi-decade lows in the US and the UK) – inflation will eventually rise. Already, these central banks have maintained loose monetary policies for much longer than in the past, in order to offset the headwinds to growth and inflation that the financial crisis produced. Yet they know from past asset bubbles that leaving monetary policy too loose for too long risks digging an ever deeper hole, with natural interest rates and potential growth ending up even lower in the next cycle. So are investors in risky asset markets right to be so complacent? For now, there can be no definitive answer. But the record from past periods of calm suggests that, when cross-asset market volatility is low, de-risking is prudent. To be sure, investors would have greater cause for concern if there were clearer signs of excessive risk-taking in financial markets and the real economy – the kind of excess that craves the monetary-policy punch. Because periods of asset-price euphoria – exemplified by the dotcom and real-estate bubbles of 2000-2008 – typically feature exceptionally loose monetary policy, central banks are now trying to extend the business cycle by removing monetary accommodation in a gradual and predictable manner. But asset-price bubbles also tend to feature new innovations that entice markets and central banks into believing that this time really is different. In the post-crisis context, the most likely justification for higher asset-price valuations is the global decline in the “price” of savings (the natural rate of interest), or R-star."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pomoci ženám rozluštit „šifru exportu“ NEW YORK – Když jsem se v roce 2014 poprvé setkala s módní návrhářkou Chiedzou Makonnenovou žijící v Akkře, prodávala mimo Ghanu velmi málo. Dnes se však Makonnenové značka Afrodesiac Worldwide vyjímá na červených kobercích v Hollywoodu a na pódiích Festivalu Essence v New Orleans. Protože Makonnenová rozluštila „šifru exportu“, její společnost navýšila produkci, personál posílila na trojnásobek a obrovsky rozšířila svůj mediální profil. Rozluštit šifru exportu znamená překonat představu, že podniky vlastněné a řízené ženami nemohou být globální, protože splnit standardy požadované v přeshraničním obchodu je příliš náročné a nákladné. Všeobecně se předpokládá (byť otevřeně se to neříká), že podniky vlastněné ženami jsou rizikovější, a tedy méně přitažlivé pro investory. Ale tak jako před 50 lety ženy zapalovaly podprsenky, aby zničily symbol útlaku, dnes musí odstranit překážky, které jim brání v globální ekonomice volně obchodovat. Jistěže, na letošní Mezinárodní den žen se ženám v mnoha zemích daří lépe a mají víc příležitostí, než měly jejich maminky a babičky, díky významným posunům v přístupu ke vzdělávání a zdravotní péči. Zůstávají však značné mezery a vzhledem k pomalému a nestálému tempu pokroku není sebeuspokojení na místě. Jestliže budeme pokračovat současným tempem změn, podle Světového ekonomického fóra bude uzavření celkové genderové mezery napříč 106 zeměmi trvat 108 let; v subsaharské Africe, kde je problém nejpalčivější, to bude trvat přinejmenším 135 let.", "en": "Helping Women Crack the “Export Code” NEW YORK – When I first met the Accra-based fashion designer Chiedza Makonnen in 2014, her sales beyond Ghana were minimal. Yet today, Makonnen’s brand, Afrodesiac Worldwide, is featured on the red carpets of Hollywood and the stages of the Essence Festival in New Orleans. Because Makonnen cracked the “export code,” her company has scaled up production, tripled its staff, and vastly expanded its media profile. Cracking the export code means overcoming the notion that businesses owned and managed by women cannot be global, because meeting the standards required for cross-border trade is too challenging and expensive. It is widely assumed (albeit not stated outright) that women-owned businesses are riskier and therefore less attractive to investors. But just as women 50 years ago burned their bras to destroy a symbol of oppression, women today must remove the barriers preventing them from trading freely in the global economy. To be sure, on this International Women’s Day, women in many countries are better off and enjoy more opportunities than their mothers and grandmothers did, owing to significant improvements in access to education and health care. But major gaps remain, and, given the slow and uneven pace of progress, there is no room for complacency. According to the World Economic Forum, closing the overall gender gap across 106 countries will take 108 years if we continue at the current pace of change; in Sub-Saharan Africa, where the problem is most acute, it will take at least 135 years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mauricijský zázrak NEW YORK – Představme si, že by někdo chtěl popsat malou zemi, která zajišťuje bezplatné univerzitní vzdělání všem svým občanům, dopravu pro školáky a zdravotní péči – včetně operace srdce – pro všechny zdarma. Mohl by vzniknout dojem, že taková země je buď nesmírně bohatá, anebo na rychlé cestě k fiskální krizi. Vždyť bohaté země v Evropě čím dál naléhavěji zjišťují, že univerzitní vzdělávání platit nedokážou a od mladých lidí a jejich rodin žádají, aby si náklady hradili. Spojené státy se nikdy ani nepokusily poskytovat bezplatné vysokoškolské vzdělání všem a zajištění dostupnosti zdravotnictví pro americké chudé se neobešlo bez líté bitvy – a Republikánská strana se teď právě tuto záruku ze všech sil snaží odstranit a tvrdí, že si ji země nemůže dovolit. Mauricius, malý ostrovní stát u východního pobřeží Afriky, ovšem není ani obzvlášť bohatý, ani nesměřuje k rozpočtovému ztroskotání. Strávil nicméně poslední dekády úspěšným budováním rozmanité ekonomiky, demokratického politického systému a zároveň pevné sociální záchranné sítě. Z jeho zkušeností by se mohla poučit řada zemí, v neposlední řadě USA. Při nedávné návštěvě tohoto tropického souostroví, kde žije 1,3 milionu lidí, jsem měl možnost vidět některé z velkých skoků vpřed, jež Mauricius udělal – úspěchy, které se ve světle debaty v USA i jinde mohou zdát omračující. Vezměme si vlastnické bydlení: zatímco američtí konzervativci tvrdí, že snaha vlády rozšířit vlastnické bydlení na 70 % americké populace nese vinu za finanční zhroucení, 87 % Mauricijců vlastní nemovitost, v níž bydlí – aniž by nafoukli realitní bublinu. Teď zazní bolestivé číslo: mauricijský HDP už téměř 30 let roste o víc než 5 % ročně. Za tím se určitě ukrývá nějaký „trik“. Mauricius musí být štědře obdařen diamanty, ropou nebo jinou drahocennou komoditou. Jenže Mauricius žádné zužitkovatelné přírodní zdroje nemá. Ostatně když se blížila jeho nezávislost na Británii, již získal v roce 1968, vyhlídky země byly tak bezútěšné, že James Meade, ekonom poctěný Nobelovou cenou, v roce 1961 napsal: „Bude obrovským úspěchem, když [tato země] najde pro své obyvatele produktivní zaměstnání, aniž by došlo k vážnému snížení stávající životní úrovně… vyhlídky na mírový rozvoj jsou chabé.“", "en": "The Mauritius Miracle NEW YORK – Suppose someone were to describe a small country that provided free education through university for all of its citizens, transportation for school children, and free health care – including heart surgery – for all. You might suspect that such a country is either phenomenally rich or on the fast track to fiscal crisis. After all, rich countries in Europe have increasingly found that they cannot pay for university education, and are asking young people and their families to bear the costs. For its part, the United States has never attempted to give free college for all, and it took a bitter battle just to ensure that America’s poor get access to health care – a guarantee that the Republican Party is now working hard to repeal, claiming that the country cannot afford it. But Mauritius, a small island nation off the east coast of Africa, is neither particularly rich nor on its way to budgetary ruin. Nonetheless, it has spent the last decades successfully building a diverse economy, a democratic political system, and a strong social safety net. Many countries, not least the US, could learn from its experience. In a recent visit to this tropical archipelago of 1.3 million people, I had a chance to see some of the leaps Mauritius has taken – accomplishments that can seem bewildering in light of the debate in the US and elsewhere. Consider home ownership: while American conservatives say that the government’s attempt to extend home ownership to 70% of the US population was responsible for the financial meltdown, 87% of Mauritians own their own homes – without fueling a housing bubble. Now comes the painful number: Mauritius’s GDP has grown faster than 5% annually for almost 30 years. Surely, this must be some “trick.” Mauritius must be rich in diamonds, oil, or some other valuable commodity. But Mauritius has no exploitable natural resources. Indeed, so dismal were its prospects as it approached independence from Britain, which came in 1968, that the Nobel Prize-winning economist James Meade wrote in 1961: “It is going to be a great achievement if [the country] can find productive employment for its population without a serious reduction in the existing standard of living….[T]he outlook for peaceful development is weak.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Celoživotní požehnání vakcinace KAPSKÉ MĚSTO – Svět, ve kterém budou naše děti a jejich děti vyrůstat bez hrozby obrny a dalších nemocí, jimž lze předcházet, je společným snem všech. Na rozdíl od většiny snů je však tento sen dosažitelný. Měl jsem to štěstí, že jsem byl během života svědkem mimořádného vlivu vakcín při ochraně dětí před nemocemi a úmrtími – zejména v rozvojovém světě. Vakcíny pro mě vždy měly zvláštní význam. Jako malý chlapec v Jihoafrické republice jsem téměř zemřel na obrnu. V té době – poč��tkem 30. let – neexistovala proti této vysoce nakažlivé nemoci vakcína. Rodiče všude na světě se oprávněně obávali, že poliovirus překročí jako mor práh jejich domu, zasáhne jejich dítě a způsobí mu ochrnutí během několika hodin nebo v horším případě smrt během několika dnů. Lékaři mým rodičům oznámili, že se se mnou nedá mnoho dělat, a tak otec zahájil přípravy mého pohřbu. Naštěstí jsem se zotavil, pouze nemám plně funkční pravou ruku. Prožil jsem nádherný život, ovšem ochrnutí ruky je mi každodenní připomínkou, proč musíme naléhavě usilovat o vymýcení obrny a zajistit, aby měly všechny děti přístup k potřebným vakcínám. Ještě před čtvrt stoletím byla obrna endemická ve 125 zemích – a denně ochromila více než tisíc dětí. Dnes máme nejméně případů obrny v menším počtu zemí než kdykoliv v minulosti. Loni byla za stát bez výskytu této nemoci označena Indie – kdysi považovaná za nejobtížnější místo k zastavení obrny. Ve zbývajících třech zemích, kde se obrnu dosud nepodařilo eliminovat – v Pákistánu, Afghánistánu a Nigérii –, se v roce 2012 objevilo pouhých 223 hlášených případů. To mě naplňuje optimismem, že se dožiju dne, kdy bude tato úděsná nemoc navždy vymýcena. Pozoruhodný pokrok, jehož jsme zatím dosáhli, je výsledkem trvalého celosvětového úsilí za podpory značných prostředků, které věnují dárci i postižené země, milionů oddaných zdravotníků a usilovné politické vůle splnit tento úkol. Musíme však dokončit, co jsme začali. Dokud nebude virus obrny vymýcen všude, není žádná země bezpečná před opětovnou nákazou.", "en": "Vaccination’s Lifetime of Blessings CAPE TOWN – A world in which our children and their children grow up free from the threat of polio and other preventable diseases is a dream that everyone shares. But, unlike most dreams, this one is achievable. Over my lifetime, I have been fortunate to witness the extraordinary impact that vaccines have had on protecting children from illness and death – especially in the developing world. Vaccines have always had a special meaning for me. As a young child in South Africa, I nearly died from polio. Back then – in the early 1930’s – there was no vaccine for this highly infectious disease. With good reason, parents everywhere were terrified that poliovirus would reach their doorstep – like a plague – striking a child and causing irreversible paralysis in a matter of hours, or, worse, death in a matter of days. The doctors told my parents that little could be done for me, so my father prepared for my funeral. Fortunately, I recovered, except for the use of my right hand. I have gone on to live a wonderful life, but the paralysis in my hand is a daily reminder of why we must urgently pursue the eradication of polio and ensure that all children have access to the vaccines that they need. Just a quarter-century ago, polio was endemic in 125 countries – and paralyzed more than 1,000 children every day. Today, we have the fewest cases of polio, in fewer countries, than ever before. Last year, India – once thought to be the most difficult place to stop polio – was declared polio-free. In the remaining three countries where polio has not yet been eliminated – Pakistan, Afghanistan, and Nigeria – there were just 223 reported cases in 2012. This makes me optimistic that I will live to celebrate the day when this dreaded disease is stamped out forever. The remarkable progress that we have made so far is the result of a sustained global effort, supported by significant resources committed by donor and affected countries, millions of dedicated health workers, and sustained political will to get the job done. But we must finish what we have started. Until the polio virus is eradicated everywhere, no country is safe from reinfection."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To otevřelo Číně cestu k tomu, aby si nárokovala Arunáčalpradéš (třikrát větší než Tchaj-wan) jakožto „jižní Tibet“, a zároveň to posílilo čínský náhled na územní spory: jakákoliv Čínou obsazená oblast je čínským územím a veškeré územní nároky Číny se musí vyřešit na základě „vzájemného uspokojení a porozumění“. Vádžpejího přehmat se přiřadil k Néhrúově chybě z roku 1954, kdy premiér v Pančašílské smlouvě nepřímo akceptoval anexi Tibetu Čínou, aniž si zajistil (nebo se o to byť jen pokusil) uznání tehdy existující indicko-tibetské hranice. Na základě této smlouvy pozbyla Indie veškerá mimoúzemní práva a výsady v Tibetu, která zdědila od imperiální Británie. V souladu s tímto paktem stáhla Indie z Tibetu své „vojenské eskorty“ a postoupila čínské vládě za „rozumnou“ cenu poštovní, telegrafní a veřejné telefonní služby provozované indickou vládou v „tibetském regionu Číny“. Peking přitom tuto osm let trvající úmluvu opakovaně porušoval, až nakonec v roce 1962 podnikl transhimálajskou invazi. Stručně řečeno využila Čína Pančašílskou smlouvu k tomu, aby Indii přelstila a ponížila. Přesto nová vláda premiéra Nárendry Módího vyslala letos v létě do Pekingu indického viceprezidenta Hamída Ansariho, aby se tam zúčastnil oslav 60. výročí podepsání této smlouvy. Ansariho doprovázela ministryně obchodu Nirmala Sitharamánová, která během své návštěvy podepsala dohodu umožňující Číně – bez jakéhokoliv protiplnění – budovat v Indii průmyslové parky. To dále zhorší stávající nerovnováhu v bilaterálním obchodu – Čína v současné době vyváží do Indie trojnásobek objemu svého dovozu z této země, přičemž nejdůležitějšími dováženými komoditami jsou suroviny. Tím vystavuje Indii zvýšenému strategickému tlaku a realizuje vlastní zájem zabránit vzestupu Indie do role rovnocenného konkurenta. Skutečnost, že se nyní hlavní pozornost zaměřuje na čínský nárok na Arunáčalpradéš navázaný na Tibet, a nikoliv na status samotného Tibetu, jen podtrhuje dominanci Číny při určování bilaterální agendy. Vzhledem k závislosti Indie na přeshraničních vodních tocích z Tibetu by za to země nakonec mohla draze zaplatit.", "en": "That opened the way for China to claim Arunachal Pradesh (three times the size of Taiwan) as “South Tibet” and reinforced China’s view of territorial issues: Whatever area it occupies is Chinese territory, and whatever territorial claims it makes must be settled on the basis of “mutual accommodation and understanding.” Vajpayee’s blunder compounded Nehru’s 1954 mistake in implicitly accepting, in the Panchsheel Treaty, China’s annexation of Tibet, without securing (or even seeking) recognition of the then-existing Indo-Tibetan border. In fact, under the treaty, India forfeited all of the extraterritorial rights and privileges in Tibet that it had inherited from imperial Britain. As agreed in the pact, India withdrew its “military escorts” from Tibet, and conceded to the Chinese government, at a “reasonable” price, the postal, telegraph, and public telephone services operated by the Indian government in the “Tibet region of China.” For its part, China repeatedly violated the eight-year pact, ultimately mounting the trans-Himalayan invasion of 1962. In short, China used the Panchsheel Treaty to outwit and humiliate India. Yet, just this summer, Prime Minister Narendra Modi’s new government sent Vice President Hamid Ansari to Beijing to participate in the treaty’s 60th anniversary celebrations. Ansari was accompanied by Commerce Minister Nirmala Sitharaman, who, during her stay, signed an agreement allowing China – without any quid pro quo – to establish industrial parks in India. This will exacerbate existing imbalances in the bilateral trade relationship – China currently exports to India three times more than it imports from the country, with most of these imports being raw materials –thereby exposing India to increased strategic pressure and serving China’s interest in preventing India’s rise as a peer competitor. The fact that the spotlight is now on China’s Tibet-linked claim to Arunachal Pradesh, rather than on Tibet’s status, underscores China’s dominance in setting the bilateral agenda. Given India’s dependence on cross-border water flows from Tibet, it could end up paying a heavy price."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Žně hladu New York – Nedostatek potravin je příčinou hladovění lidí jen zřídka. I dnes je na světě potravin dostatek, vzhledem k letošní nadúrodě, avšak větší počet lidí si nemůže dovolit nákup potravin, které potřebují. Řešení této narůstající krize je cílem Globální konference o potravinové bezpečnosti, která se bude konat 3. až 5. června v Římě. I před současnými nárůsty cen potravin trpěla podle odhadů chronickým hladověním miliarda lidí a další dvě miliardy postihovala podvýživa, takže celkový počet lidí žijících v potravní nejistotě dosahoval asi tří miliard čili bezmála poloviny světové populace. Na přímé či nepřímé následky podvýživy zemřelo každý den zhruba 18 tisíc dětí. Je jasné, že nedávné nárůsty cen potravin pravděpodobně povedou k dalšímu zvýšení počtu lidí vystavených potravinovému stresu. Teď je naléhavě zapotřebí financovat stávající programy potravinové pomoci, abychom se vypořádali s přibývající poptávkou po potravinách, odvrátili další sociální nepokoje a zajistili, že zemědělci se dostanou k nákladnějším zemědělským vstupům, jež potřebují na příští období sadby. Zatímco však budeme reagovat na současný stav humanitární nouze zapříčiněný vyššími cenami potravin, nesmíme pouštět ze zřetele dlouhodobější problémy, které podkopaly potravinovou bezpečnost v posledních desetiletích. Je zjevné, že ve věci potravinové bezpečnosti naléhavě potřebujeme „novou úmluvu“. Značné nárůsty produkce potravin spojené se zelenou revolucí 60. let minulého století – s výraznou podporou vlád a mezinárodních neziskových organizací – ustoupily v 80. letech novým politickým prioritám. Růst nabídky potravin zpomalil, leč poptávka vytrvale rostla, a to nejen kvůli přibývání populace. S vyššími příjmy roste spotřeba masa a vyžaduje větší množství obilovin ke krmení dobytka. Od 80. let byly vlády pod tlakem, aby propagovaly export, získávaly tak cizí měnu a dovážely potraviny. K potravinám ale nelze přistupovat jen jako k další komoditě a vlády by měly rozvíjet vhodné politické přístupy, infrastrukturu a instituce, jež zajistí potravinovou bezpečnost (která není totožná s naprostou soběstačností) na národní i regionální úrovni. Potíž je v tom, že vzhledem k několika desítkám let zanedbávání potravinové bezpečnosti a výrobních sektorů svých ekonomik dnes mnohé vlády rozvojových zemí nemají fiskální kapacity k navýšení veřejných výdajů tak, aby posílily produkci potravin a zemědělskou produktivitu. Sílící urbanizace a další nezemědělská využití krajiny navíc snížily rozlohu půdy využitelnou k výrobě potravin, zatímco zemědělská půda se čím dál větší měrou využívá k produkci nepotravinových komodit, jako jsou biopaliva.", "en": "Harvests of Hunger New York – Lack of food is rarely the reason people go hungry. Even now, there is enough food in the world, with a bumper harvest this year, but more people cannot afford to buy the food they need. Addressing this growing crisis is the aim of the Global Conference on Food Security in Rome on June 3-5. Even before the recent food price spikes, an estimated billion people were suffering from chronic hunger, while another two billion were experiencing malnutrition, bringing the total number of food-insecure people to around three billion, or almost half the world’s population. Roughly 18,000 children died daily as a direct or indirect consequence of malnutrition. Obviously, the recent increases in food prices are likely to drive the number of people vulnerable to food stress even higher. There is now an urgent need to finance existing food aid programs to address mounting food demands, avert further social unrest, and ensure that farmers get the costlier farm inputs they need for the next planting season. But, as we respond to the current humanitarian emergency due to higher food prices, we must not lose sight of the longer-term problems that have undermined food security in recent decades. Clearly, a “new deal” for food security is urgently needed. The major increases in food production associated with the Green Revolution in the 1960’s – with considerable government and international not-for-profit support – gave way to new policy priorities in the 1980’s. As food supply growth slowed, demand continued to grow, and not only due to population increase. With higher incomes, rising meat consumption requires more grain for animal feed. Since the 1980’s, governments have been pressed to promote exports to earn foreign exchange and import food. But food cannot be treated as just another commodity, and governments should develop appropriate policies, infrastructure, and institutions to ensure food security (not to be equated with total self-sufficiency) at the national or regional level. The problem is that, having neglected food security and the productive sectors of their economies for several decades, many developing countries’ governments now lack the fiscal capacity to increase public spending in order to increase food production and agricultural productivity. Moreover, growing urbanization and other non-agricultural uses of land have reduced acreage available for food production, while agricultural land is increasingly used to produce commodities other than food, such as bio-fuels."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Generální oprava úvěrové politiky MMF Mezinárodní měnový fond by měl být základním útočištěm pro rozvíjející se a rozvojové země čelící finanční tísni. Díky schopnosti mobilizovat velké finanční zdroje a podepírat politickou důvěryhodnost může MMF napomáhat ke zmírňování značných ekonomických a sociálních nákladů, které jdou často ruku v ruce s krizemi. S tímto vědomím se svět uprostřed krize sešel, aby radikálně přehodnotil rámec pro půjčky od MMF. Dnes i v budoucnu svět potřebuje, aby MMF reagoval pružně a efektivně na potřeby svých členů. Za prvé a především by naše finanční balíky měly být dostatečně objemné a odpovídat velikosti problému, aby mohly něco změnit. Kromě toho je velkou mezerou v globální finanční architektuře absence pojišťovacího nástroje MMF s přijatelnými podmínkami, a to zejména pro dynamičtější rozvíjející se tržní ekonomiky. Tento nástroj chybí navzdory všem důkazům o důležitosti včasného přístupu k financím MMF, dříve než složitá situace přeroste v krizi. Navíc je sice i nadále nutné navazovat programy podporované MMF na politické podmínky, avšak ty by se měly zaměřovat výlučně na řešení kritických problémů dané země, aby neobtěžovaly, ale šly na podstatu věci. S podporou členských zemí zavádíme důležitou reformu naší úvěrové politiky, která podnítí státy, aby oslovovaly MMF dostatečně brzy, než se krize stane vážnou a téměř neřešitelnou. Tato reforma obsahuje tři základní prvky: Za prvé budou politické podmínky spojované s budoucími půjčkami MMF lépe šité na míru poměrům v dané zemi.", "en": "The IMF’s Lending Overhaul The International Monetary Fund should be an essential port of call for emerging-market and developing countries facing financing needs. With its ability to mobilize large financial resources and buttress policy credibility, the IMF can help mitigate the large economic and social costs often associated with crises. Against this background, the world has come together in the midst of the crisis to radically overhaul the framework for IMF lending. Now and in the future, the world needs the IMF to respond flexibly and effectively to its members’ needs. First and foremost, our financing packages should be large enough relative to the size of the problem to make a difference. In addition, the absence of an IMF insurance facility with acceptable terms has been a major gap in the global financial architecture, especially for the more dynamic emerging-market economies. This is despite all the evidence of the value of early access to IMF financing, before a tough situation deteriorates into a crisis. Moreover, while it remains essential to attach policy conditions to IMF-supported programs, they should be focused squarely on solving a country’s critical problems, so that the conditions will be relevant rather than intrusive. With our members’ support, we are implementing important reforms to our lending policies that will encourage countries to approach the IMF early on, before crises become severe and almost intractable. The reform comprises three core elements: First, policy conditions associated with future IMF lending will be better tailored to country circumstances."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Seděli všichni chvíli mlčky proti sobě, až uznal nadporu­čík za vhodné přerušit trapnou situaci slovy: „Kdy jste přijel, pane Wendler?” „Věděl jste o tom, že je to kradený pes?” Řeč polního kuráta byla velice stručnou. Komorník, připomínající svými ježatými licousy Babinského, přitáhl objemný koš k posteli, zatímco společnice staré baronky, vysoká dáma s uplakanou tváří, sedla si na Švejko­vu postel a urovnávala mu slaměný polštář pod záda s fixní myšlenkou, že se to patří dělat nemocným hrdinům. „Já reflektuji na větší, kteří by hlídali,” odvětil Bret­schneider, obávaje se, aby nezatížil tajný fond státní policie. Švejk činil přitom různé poznámky, že je lehko obohaco­vat chudý kostel na účet vojenského eráru. „Chudý” řekl v uvozovkách. 5. Zabalení do prostěradla namočeného ve studené vodě.", "en": "They all sat for a while staring at each other in silence. Finally, the Senior Lieutenant judged it fitting to interrupt the embarrassing silence with these words: “When did you arrive, Mister Wendler?” “Did you know the dog was stolen?” The field chaplain’s sermon was very terse. Because of his bristly side-burns, her footman reminded many of the famous outlaw, Bábinský. He dragged a big, overflowing basket to the bed. Meanwhile, the old baroness’ lady companion, a tall dame with a sad face, sat on Švejk’s bed and straightened out the straw pillow under his back. She seemed fixated on the idea that this was the proper thing to do for sick heroes. “I’m inclined to get a bigger one that could be a guard dog,” replied Bretschneider, afraid to deplete the secret fund of the state police. Švejk remarked that it had been all too easy to enrich a poor church at the expense of the military’s inventory. With the inflection of his voice, Švejk put the word “poor” into quotes. 5. The subject was wrapped in a bed sheet soaked in cold water."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rok „čínského modelu“ Rok 2008 bude rokem Číny. Olympijské hry – nepochybně dokonale zorganizované, bez jediného protestujícího, bezdomovce, náboženského disidenta či jiného kazisporta na dohled – pravděpodobně pozvednou čínskou globální prestiž. Zatímco americká ekonomika je stahována do bažiny nedobytných dluhů za nemovitosti, Čína bude nadále vzkvétat. Díky vzrušujícím novým budovám projektovaným nejvěhlasnějšími architekty světa budou Peking a Šanghaj vypadat jako vzory modernosti jedenadvacátého století. V každoročních seznamech nejbohatších lidí světa přibude Číňanů. A čínští umělci budou na mezinárodních aukcích dosahovat cen, o nichž se ostatním může jen zdát. Vycouvat z pokraje bídy a krvavé tyranie během jedné generace je obrovský výkon a patří se vzdát za to Číně poctu. Úspěch Číny je ale také nejvážnější výzvou, jíž od vzestupu fašismu ve 30. letech 20. století čelí liberální demokracie. Není to tím, že by Čína představovala vojenskou hrozbu: válka se Spojenými státy, ba i s Japonskem je jen fantazií v představách několika ultranacionalistických pomatenců a paranoiků. Bez ohledu na dopady na životní prostředí boduje čínský politicko-ekonomický model a v oblasti idejí vypadá jako přitažlivá alternativa k liberálně demokratickému kapitalismu. A skutečně to alternativa je. V rozporu s tvrzeními některých učenců se čínský kapitalismus nepodobá evropskému kapitalismu devatenáctého století.", "en": "The Year of the “China Model” It will be China’s year in 2008. The Olympic Games – no doubt perfectly organized, without a protester, homeless person, religious dissenter, or any other kind of spoilsport in sight – will probably bolster China’s global prestige. While the American economy gets dragged down further in a swamp of bad property debts, China will continue to boom. Exciting new buildings, designed by the world’s most famous architects, will make Beijing and Shanghai look like models of twenty-first century modernity. More Chinese will be featured in annual lists of the world’s richest people. And Chinese artists will command prices at international art auctions that others can only dream of. To come back from near destitution and bloody tyranny in one generation is a great feat, and China should be saluted for it. But China’s success story is also the most serious challenge that liberal democracy has faced since fascism in the 1930’s. This is not because China poses a great military threat – war with the United States, or even Japan, is only a fantasy in the minds of a few ultra-nationalist cranks and paranoiacs. It is in the realm of ideas that China’s political-economic model, regardless of its environmental consequences, is scoring victories and looking like an attractive alternative to liberal democratic capitalism. And it is a real alternative. Contrary to what some pundits say, Chinese capitalism is not like nineteenth-century European capitalism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Situace připomíná nabité kino s jediným východem. Všichni vědí, že v případě požáru budou v bezpečí jen ti, kdo prchnou jako první. Takže je-li východ úzký, i ten nejjemnější závan kouře může vyvolat tlačenici. Pokud se ale východ zdá pohodlně široký, veřejnost mnohem pravděpodobněji zachová klid, i když se některé části sálu začnou plnit kouřem. Šířka východu na finančním trhu závisí na finančních prostředcích, jež jsou k dispozici na plnou výplatu krátkodobých investorů. K financování hromadného odchodu krátkodobých investorů se však velikost EFSF bohužel jeví jako nedostatečná. Když byl EFSF zřízen, předpokládalo se, že jediným úkolem je zajistit financování vládních schodků u čtyř výhledově problémových zemí (Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko). Z této perspektivy medializovaná částka ve výši 750 miliard eur alokovaná pro EFSF vypadala adekvátně. Zakladatelé EFSF ale nevzali v úvahu enormní krátkodobá pasiva bank, která se za krize prakticky stávají vládním dluhem, jak naposledy ukázalo Irsko. EFSF možná tak akorát dostačuje jako garance veřejného dluhu čtyř problémových zemí, ale rozhodně už ne pasiv tamních bankovních sektorů. Jen španělský bankovní sektor má kupříkladu krátkodobá pasiva ve výši několika set miliard eur. Abychom se vrátili k přirovnání ke kinosálu: investoři vědí, že východ není natolik široký, aby se ze sálu dokázali protáhnout všichni najednou. Všichni proto chtějí být mezi prvními, kdo se proderou ven.", "en": "The situation resembles that of a crowded cinema with only one exit. Everyone knows that in case of fire, only the first to leave will be safe. So, if the exit is small, even the faintest whiff of smoke can trigger a stampede. But if the exit looks comfortably large, the public will be much more likely to remain calm, even if parts of the room are already filling with smoke. For the financial market, the size of the exit depends on the funds available to make short-term investors whole. Unfortunately, the size of the EFSF looks inadequate to finance a collective exit by short-term investors. When the EFSF was created, it was assumed that the only problem was to ensure financing for the government deficits of the four prospective problem countries (Portugal, Ireland, Greece, and Spain). From this perspective, the headline figure of €750 billion allocated to the EFSF looked adequate. But the EFSF’s founders did not take into account banks’ enormous short-term liabilities, which in a crisis effectively become government debt, as Ireland has been the most recent to demonstrate. The EFSF might be just enough to guarantee the public debt of the four problem countries, but certainly not their banking sectors’ liabilities as well. For example, the Spanish banking sector alone has short-term liabilities of several hundred billion euros. To return to the cinema analogy: investors know that the exit is not large enough to allow them all to squeeze through at the same time. So each one want to be among the first to get out."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zdiskreditoval debakl FTX efektivní altruismus? PRINCETON – Po krachu kryptoměnové burzy FTX a ve světle zpráv, že zakladatel FTX Sam Bankman-Fried odklonil miliardy dolarů z fondů svých klientů, spojili někteří pozorovatelé tuto údajnou finanční nepravost se všeobecně rozšířenými myšlenkami hnutí „efektivního altruismu“, o němž Bankman-Fried tvrdí, že mu bylo inspirací. Konkrétně poukazují na etický názor, že účel světí prostředky. Efektivní altruismus hlásá, že jedním z našich cílů by mělo být vykonání tolika dobrých věcí, kolik jich vykonat můžeme. Při sledování tohoto cíle, věří efektivní altruisté, bychom se měli řídit rozumem a důkazy. Například bychom měli vycházet z průzkumů, abychom zjistili, které charitativní organizace vykonají za obdržený dolar nejvíce dobrého. V souladu s těmito myšlenkami jsem založil charitativní organizaci The Life You Can Save, která podněcuje dary a vede seznam dobročinných organizací, jež nejefektivněji pomáhají lidem žijícím v extrémní chudobě. Jiná webová stránka efektivního altruismu, 80,000 Hours, zase poskytuje rady pro volbu takové kariéry, která člověku umožní konat dobro. Mezi řadou možností figuruje i varianta „vydělej, abys rozdal“ – snaha dosáhnout slušného výdělku, avšak nikoliv s cílem žít rozmařile, nýbrž získat možnost darovat více prostředků efektivním dobročinným organizacím. Vydělat, aby mohli rozdat, se snaží mnoho lidí, ale až do minulého měsíce se zdálo, že Bankman-Fried je mezi nimi zdaleka nejúspěšnější. V říjnu 2021 se v hlavním článku časopisu Forbes objevila informace, že Bankman-Fried před dovršením 30 let nashromáždil 22,5 miliardy dolarů. Následoval dovětek: „Přeje si jen, aby jeho jmění vydrželo tak dlouho, aby ho mohl celé rozdat.“ Pro klienty, investory a zaměstnance FTX i pro ty, kdo mohli mít prospěch z charitativních organizací, jimž by Bankman-Fried možná daroval peníze, je tragédií, že se tak nestalo. Fond, který tento muž založil, aby přes něj daroval prostředky na efektivní altruistické cíle, rozdělil do června granty v celkové hodnotě 132 milionů dolarů, což je necelé 1% jmění, jímž Bankman-Fried údajně v té době disponoval. (Organizace The Life You Can Save od něj žádné peníze nezískala.)", "en": "Has the FTX Debacle Discredited Effective Altruism? PRINCETON – In the wake of the collapse of the cryptocurrency exchange FTX, and amid reports that FTX’s founder, Sam Bankman-Fried, diverted billions of dollars of clients’ funds, some observers have linked the alleged financial malpractice to ideas widely held within the “effective altruism” movement, which Bankman-Fried says inspired him. More specifically, they point to the ethical view that the end justifies the means. Effective altruism holds that one of our aims should be to do as much good as we can. In pursuing this goal, effective altruists believe, we should use reason and evidence to guide us. We should draw on research to find which charities do the most good, per dollar received. In keeping with these ideas, I founded The Life You Can Save, a charity that encourages giving and curates a list of the most effective charities aiding people in extreme poverty. Another effective altruism website, 80,000 Hours, provides guidance on choosing a career that will enable one to do good. Included among a range of options is “earning to give” – seeking to earn well, not in order to live lavishly, but to be able to donate more to effective charities. Many people seek to earn to give, but, until last month, Bankman-Fried seemed to be by far the most successful. In October 2021 a Forbes cover story reported that he had amassed $22.5 billion before turning 30, adding, “He just wants his wealth to survive long enough to give it all away.” Tragically for FTX’s clients, investors, employees, and those who would have benefited from the charities to which he might have donated, it didn’t. The fund Bankman-Fried created to donate to effective altruist causes had, by June, distributed grants totaling $132 million, less than 1% of the wealth he was believed to have at the time. (The Life You Can Save has not received any money from Bankman-Fried.)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V eurozóně a v Japonsku jsou vyhlídky pro roky 2009 a 2010 ještě horší, přičemž ještě napřesrok se tu bude růst pohybovat kolem nuly. Čína sice ještě letos zaznamená svižnější oživení, ale růst za letošek dosáhne jen 5% a v roce 2010 pouze 7%, což je výrazně pod průměrem ve výši 10% za předchozí dekádu. Vzhledem k těmto chatrným vyhlídkám předních ekonomik budou nadále pokračovat ztráty bank a dalších finančních ústavů. Mým nejčerstvějším odhadem je 3,6 bilionu dolarů ztrát u půjček a cenných papírů vydaných americkými ústavy a 1 bilion dolarů ve zbytku světa. Říká se, že Mezinárodní měnový fond, který svůj odhad bankovních ztrát letos už jednou upravil směrem nahoru, a to z bilionu dolarů na 2,2 bilionu dolarů, oznámí nový odhad ve výši 3,1 bilionu dolarů u amerických aktiv a 0,9 bilionu dolarů u zahraničních aktiv, což jsou čísla velice blízká těm mým. Podle tohoto měřítka jsou mnohé americké i zahraniční banky v podstatě insolventní a budou je muset převzít vlády. Zadrhnutí úvěrů bude trvat mnohem déle, budeme-li udržovat naživu mátožné banky bez ohledu na jejich rozsáhlé a setrvalé ztráty. S ohledem na tyto vyhlídky reálné ekonomiky a finančních institucí je třeba na současnou úlevu amerických i světových akciových trhů pohlížet jako na oddech medvědího trhu. Ekonomové obvykle žertují, že akciový trh předpověděl 12 z posledních devíti recesí, neboť trhy často prudce padají, aniž by následovala recese. V posledních dvou letech ale akciový trh předpověděl šest z posledních nula hospodářských oživení – šest odrazů medvědího trhu, které nakonec vyšuměly a vedly dalším propadům. Současný „odraz mrtvé kočky“ může sice ještě chvíli trvat, ale tři faktory jej dřív nebo později opět otočí směrem dolů. Zaprvé, makroekonomické ukazatele budou horší, než se očekává, takže tempo oživení růstu zaostane za konsenzuální prognózou. Zadruhé, výnosy a zisky korporací a finančních ústavů se neobrátí k lepšímu tak rychle, jak konsenzus očekává, neboť slabý hospodářský růst, deflační tlaky a přibývající případy platební neschopnosti u podnikových dluhopisů omezí schopnost firem zvyšovat ceny a jejich marže zůstanou nízké. Zatřetí, finanční šoky budou horší, než se očekává. V určitou chvíli si investoři uvědomí, že ztráty bank jsou masivní a že některé banky jsou insolventní.", "en": "In the euro zone and Japan, the outlook for 2009 and 2010 is even worse, with growth close to zero even next year. China will have a more rapid recovery later this year, but growth will reach only 5% this year and 7% in 2010, well below the average of 10% over the last decade. Given this weak outlook for the major economies, losses by banks and other financial institutions will continue to grow. My latest estimates are $3.6 trillion in losses for loans and securities issued by US institutions, and $1 trillion for the rest of the world. It is said that the International Monetary Fund, which earlier this year revised upward its estimate of bank losses, from $1 trillion to $2.2 trillion, will announce a new estimate of $3.1 trillion for US assets and $0.9 trillion for foreign assets, figures very close to my own. By this standard, many US and foreign banks are effectively insolvent and will have to be taken over by governments. The credit crunch will last much longer if we keep zombie banks alive despite their massive and continuing losses. Given this outlook for the real economy and financial institutions, the latest rally in US and global stock markets has to be interpreted as a bear-market rally. Economists usually joke that the stock market has predicted 12 out of the last nine recessions, as markets often fall sharply without an ensuing recession. But, in the last two years, the stock market has predicted six out of the last zero economic recoveries – that is, six bear market rallies that eventually fizzled and led to new lows. The stock market’s latest “dead cat bounce” may last a while longer, but three factors will, in due course, lead it to turn south again. First, macroeconomic indicators will be worse than expected, with growth failing to recover as fast the consensus expects. Second, the profits and earnings of corporations and financial institutions will not rebound as fast as the consensus predicts, as weak economic growth, deflationary pressures, and surging defaults on corporate bonds will limit firms’ pricing power and keep profit margins low. Third, financial shocks will be worse than expected. At some point, investors will realize that bank losses are massive, and that some banks are insolvent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konečným cílem je samozřejmě povzbudit podniky, aby se polepšily, a rostoucí podíl podnikatelských lídrů dnes chápe, že zpoplatnit uhlík je jedním z nejlepších způsobů jak zakročit proti změně klimatu. Uvědomují si také, že jejich podniky mohou vzkvétat i během úsilí o snižování emisí. Řada významných podnikatelů dokonce patří mezi nejnadšenější zastánce účinného zpoplatnění uhlíku. Projekt zveřejňování uhlíku minulý měsíc odhalil, že počet společností, které mají plány k využívání interních mechanismů zpoplatnění uhlíku, se celosvětově rozrostl na téměř 1400, oproti 150 v roce 2014. Patří mezi ně víc než sto největších společností světa, s úhrnem ročních výnosů kolem sedmi bilionů dolarů. Společnost Royal DSM (řízená jedním z autorů tohoto článku) si stanovila cenu uhlíku na 50 eur za tunu; připojila se tak k dalším globálním společnostem, jako jsou Michelin, Danone a General Motors, ve využívání smysluplných cen uhlíku k zajištění, že jejich podnikání odolá budoucnosti. Uhlíkové znečištění zpoplatňuje také zhruba 40 zemí, včetně Kanady, a další vlády se chystají brzy zavést podobné systémy. Čína v roce 2015 oznámila plány na vytvoření největšího systému zpoplatnění uhlíku na světě. Ontario, Québec a Kalifornie letos podepsaly dohodu o vytvoření druhého největšího trhu s uhlíkem na světě. Tento trend musí pokračovat – z ekologických i ekonomických důvodů.", "en": "The ultimate goal, of course, is to encourage businesses to clean up their acts, and today, a growing share of business leaders understand that pricing carbon is one of the best ways to combat climate change. They also recognize that their businesses can thrive even as they work to reduce emissions. In fact, many business leaders are among the most enthusiastic supporters of effective carbon pricing. Just last month, the Carbon Disclosure Project revealed that the number of companies with plans to pursue internal carbon price mechanisms has grown to almost 1,400 globally, up from 150 in 2014. This includes more than 100 of the world’s largest companies, with total annual revenues of some $7 trillion. Royal DSM (which is led by one of the authors) has set a carbon price of €50 ($59) per ton, joining other global companies like Michelin, Danone, and General Motors in applying meaningful carbon prices to “future-proof” their business. Some 40 countries – including Canada – are also putting a price on carbon pollution, and more governments are planning to implement similar schemes soon. In 2015, China announced plans to create the world’s largest carbon-pricing system. And earlier this year, Ontario, Québec, and California signed an agreement to create the world’s second-largest carbon market. This trend must continue – for environmental and economic reasons."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Etika a Obama TÜBINGEN – Ledaskdo říká, že světovou finanční krizi nebylo možné předvídat. Bylo to sice snad mimo schopnosti finančníků a ekonomů, ale ti z ostatních, kdo – často se zděšením – sledovali vývoj trhů, měli víc než jen obavy. Už v roce 1997 jsem ve své knize Světový étos pro politiku a hospodářství varoval před opakováním krachu ekonomického řádu z let 1929-1933: „Už nejnepatrnější poznámka, například z úst předsedy americké centrální banky Alana Greenspana počátkem prosince 1996, že „iracionální rozjařilost“ vedla k nadhodnocení finančních trhů, vyvedla nervózní investory na bombastických burzách v Asii, Evropě i Americe z míry a přiměla je k panickým prodejům. To také ukazuje, že v globalizaci se krize apriorně nevyvažují, nýbrž možná že se přírůstkově zjitřují.“ Troufal jsem si tehdy vyslovit, co je pro ekonomy kacířským předpokladem: totiž že v ekonomii by se měla upotřebit teorie chaosu, že z nejdrobnějších příčin mohou vyvstávat zničující účinky. Vůbec se nedal vylučovat „návrat celosvětové hospodářské krize a zhroucení světového ekonomického řádu let 1929-1933.“ Rychlost ani rozsah událostí posledních měsíců mě tedy nijak nepřekvapily. Před neblahým vývojem událostí, které se v dnes už globalizované ekonomice hromadily, skutečně varovala jen hrstka ekonomů, například laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 Joseph Stiglitz a laureát z roku 2008 Paul Krugman. Přes četné prognózy ekonomických expertů se krize neomezuje jen na finanční sektor. Vyvolává naopak mohutné dopady na reálnou ekonomiku – obzvlášť tvrdě postihuje automobilový a chemický průmysl. Na rozdíl od roku 1929 se dnes úvěry nepřiškrcují; právě naopak, do bank i do ekonomiky se pumpují veřejné peníze. Tato opatření ale uspějí, jen nebudou-li se brát izolovaně a populisticky. Je spíše zapotřebí, aby byla součástí přesvědčivého celkového plánu, který zkombinuje státní intervence s ulehčováním finančních břemen konkrétních občanů a s úsporami ve veřejných rozpočtech. Nepředvídatelné zadlužování státu – na účet příštích generací – není ani životaschopné, ani etické řešení. Naštěstí existují náznaky, že všeobecné smýšlení, které ke zrodu krize přispělo, se mění.", "en": "Ethics and Obama TUBINGEN – Many say that the world financial crisis could not have been foreseen. Perhaps not by financiers and economists, but others who were watching how markets were developing – often with dismay – were more than worried. As early as 1997, I warned about a repeat of the collapsed economic order of 1929-1933 in my book A Global Ethic for Global Politics and Global Economics : “The slightest remark, for example by the President of the American Federal Bank, Alan Greenspan, at the beginning of December 1996, that an “irrational exuberance” had led to an overvaluation of the financial markets was enough to drive the nervous investors on the high-flying stock markets of Asia, Europe and America into a spin, and panic selling. This also shows that crises in globalization do not a priori balance out, but perhaps get progressively worse.” Back then, I was already venturing what is, for economists, a heretical presumption: that chaos theory should be applied to the economy; that devastating effects can follow from the smallest causes. One could by no means rule out “a return of the world economic crisis and the collapse of the world economic order of 1929-1933.” So I was not at all surprised by the speed and dimension of events in recent months. Indeed, only a few economists – such as the 2001 Nobel economics laureate Joseph Stiglitz and the 2008 laureate Paul Krugman – warned against fatal developments that were mounting in the now globalized economy. Contrary to many predictions by economic experts, the crisis has not been limited to the financial sector. Instead, it is generating a massive impact on the real economy – hitting the automobile and chemical industries especially hard. In contrast to 1929, credits are not now being throttled; on the contrary, public money is being pumped into banks and the economy. But these measures will be successful only if they are not taken in an isolated and populist way. Instead, they need to be part of a convincing overall plan that combines responsible state intervention with relief of the financial burdens of individual citizens, as well as savings in public budgets. Unforeseeable state debt – at the cost of coming generations – is neither a viable nor an ethical solution. Fortunately, there are signs that the general state of mind that helped spawn the crisis is changing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stimulační program je však tříletý. Pro roky 2009-2010 je vyčleněno přibližně 584 miliard dolarů, takže na letošek zbývá zhruba 300 miliard. Ani tak ovšem není zřejmé, jak velká část této sumy bude utracena. Lze to ilustrovat na jednoduchém příkladu. Předpokládejme, že vláda rozdá občanům peníze v hotovosti navíc. Část těchto peněz půjde na úspory . Úspory amerických domácností se od počátku recese prudce zvýšily z 0% na 5%, pochopitelně na splácení dluhu. Další část peněz navíc bude vynaložena na dovoz, který nijak nestimuluje výdaje na americký výstup. Odečtěme za tyto dvě položky 20%. Špatnou zprávou tedy je, že zpočátku bude vynaloženo pouze 80% z 300 miliard, to znamená 240 miliard dolarů. Dobrou zprávou naopak je, že se toto číslo znásobí při několika po sobě jdoucích kolech výdajů, neboť výdaj jednoho člověka se stane příjmem jiného člověka a tak dále. Hodnota multiplikátoru závisí na předpokladech velikosti „mezery“, „únicích“ z výdajového toku a vlivu vládních programů na důvěru. Odhady výše multiplikátoru se pohybují od přibližně dvou do nuly. Multiplikátor v hodnotě dvě by generoval extra výdaje ve výši 480 miliard dolarů, zatímco multiplikátor jedna by generoval pouze původních 240 miliard. Je-li multiplikátor nulový, jak se domnívají konzervativně smýšlející ekonomové, pak stimul nebude mít na výstup žádný vliv a ovlivní jen ceny. Dalším zdrojem stimulu je „kvantitativní uvolňování“ neboli jednoduše řečeno tisk peněz. Nákupem vládních cenných papírů pumpuje centrální banka do bankovní soustavy hotovost. Cílem je stimulovat soukromé výdaje snížením úrokové sazby, za kterou banky půjčují zákazníkům. Tímto způsobem byly do bank po celém světě napumpovány stamiliardy dolarů. Stimulační efekt kvantitativního uvolňování je však ještě mnohem méně jistý než účinek fiskálního stimulu. Tato politika sice přinesla zúžení úvěrových rozpětí a zlepšení likvidity na trzích cenných papírů, avšak mnoho bank využívá extra peněz spíše k obnově svých účetních bilancí (což je ekvivalent zvýšených úspor domácností) než k jejich půjčování firmám a jednotlivcům. Z výpočtů, které – připusťme – nejsou zcela exaktní, lze vyvodit několik závěrů.", "en": "But it is in fact a three year-program. Some $584 billion is allocated for 2009-2010, leaving perhaps $300 billion of extra money for this year. Even so, it is not clear how much of that will be spent. This can be illustrated by a simple example. Suppose the government distributes the extra cash to its citizens. Some of it will be saved. American household saving has shot up from 0% to 5% since the start of the recession, understandably to pay off debt. Another part of the extra money will be spent on imports, which does nothing to stimulate spending on US output. Let’s subtract 20% for these two items. The bad news, then, is that only 80% of the $300 billion, or $240 billion, will be spent initially. The good news is that this figure is multiplied over successive rounds of spending, as one person’s spending becomes another person’s income, and so on. The value of the multiplier depends on assumptions about the size of the “gap,” “leakages” from the spending stream, and the effect of government programs on confidence. Estimates vary from a multiplier of about two all the way down to zero. A multiplier of two would generate $480 billion of extra spending, compared to a multiplier of one, which would generate just the initial $240 billion. If the multiplier is zero, as conservative-minded economists believe, there will be no effect on output, only on prices. A further source of stimulus is “quantitative easing,” or, more simply, printing money. By buying government securities, the central bank injects cash into the banking system. This is intended to stimulate private spending by bringing down the rate of interest at which banks lend to their customers. Extra hundreds of billions of dollars have been injected into banks worldwide by this means. But the stimulus effect of quantitative easing is far less certain than even that of fiscal stimulus. While the policy caused credit spreads to narrow and bond market liquidity to improve, many banks have been using the extra money to rebuild their balance sheets (the equivalent of increased household savings) rather than lending it to businesses and individuals. Several conclusions can be drawn from what admittedly are back of the envelope calculations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Den pro planetární spravedlnost PRINCETON – To, co nedbalou produkcí skleníkových plynů způsobujeme naší planetě, dětem a vnoučatům a chudým lidem, patří k největším mravním špatnostem našeho věku. 24. října se proti této nespravedlnosti můžete postavit. 24. říjen je Den 350. Tento název pochází od počtu částic na milion (ppm) oxidu uhličitého v atmosféře, který bychom podle Jima Hansena, zřejmě nejpřednějšího světového klimatologa, neměli překročit, máme-li se vyvarovat potenciálně katastrofální změně klimatu. Mírou závažnosti našeho problému je, že už teď CO2 dosahuje 386 ppm a každoročně jej o dvě ppm přibývá. Nutnost snižovat skleníkové plyny začala být čím dál jasnější, když se opakovaně ukázalo, že prognózy globálního oteplování – pranýřované jako „poplašné zprávy“, když se před pouhými několika lety objevily – jsou příliš konzervativní. Blížíme se do bodu, za nímž už nebude návratu, neboť začnou působit zacyklené zpětné vazby a budou planetu nadále ohřívat, ať děláme, co děláme. Jedním příkladem je tání arktického letu. Před čtyřmi sty let cestovatelé hledali legendární „severovýchodní průliv“ podél severu Evropy a Ruska do Číny. Zjistili, že arktický ledovec je nepřekonatelný a brzy od svého úsilí ustoupili. Letos severovýchodní cestou zdárně proplouvala komerční plavidla. To je jen jedna z mnoha čerstvých dramatických známek toho, že klima se mění a planeta je teplejší, než po velice dlouhou dobu byla. Arktické vody bez ledu ale nejsou pouhým symptomem globálního oteplování. Jsou zároveň příčinou dalšího oteplování: led a sníh odrážejí sluneční paprsky. Povrch bez ledu pohltí více tepla ze slunce než s pokrývkou sněhu či ledu. Jinými slovy, tím, že naše emise skleníkových plynů zapříčinily takové oteplení, že taje arktický led, vytvořily smyčku zpětné vazby, která vyvolá další oteplování a tání ledu, i kdybychom hned zítra přestali skleníkové plyny vypouštět. Další zpětnovazební smyčky představují podobné nebezpečí. V oblastech Sibiře, které se dříve nazývaly „permafrost“, neboť se mělo za to, že půda je zde neustále promrzlá, jsou uvězněna obrovská množství metanu, mimořádně silného skleníkového plynu.", "en": "A Day for Planetary Justice PRINCETON – What we are doing to our planet, to our children and grandchildren, and to the poor, by our heedless production of greenhouse gases, is one of the great moral wrongs of our age. On October 24, you can stand up against this injustice. October 24 is 350 Day. The name comes from the number of parts per million of carbon dioxide in the atmosphere that, according to Jim Hansen, perhaps the world’s leading climate scientist, we should not exceed if we are to avoid potentially catastrophic climate change. It is a measure of the seriousness of our problem that CO2 is already at 386 ppm, and is rising by two ppm each year. The need to cut greenhouse gases has become increasingly clear as predictions of global warming – denounced as “alarmist” when they were first made just a few years ago – have repeatedly turned out to have been too conservative. We are approaching a point of no return, at which feedback loops will kick in and continue to warm the planet, no matter what we do. The melting of arctic ice is one example. Four hundred years ago, explorers sought the legendary “Northeast Passage” across the north of Europe and Russia to China. They found the arctic ice impenetrable, and soon gave up their quest. This year, commercial vessels successfully navigated the Northeast Passage. That is one of many recent dramatic signs that our climate is changing and that our planet is warmer than it has been for a very long time. But ice-free arctic waters are more than a symptom of global warming. They are themselves a cause of further warming: ice and snow reflect the sun’s rays. An ice-free surface absorbs more warmth from the sun than one covered in snow or ice. In other words, our greenhouse gas emissions have, by causing enough warming to melt the arctic ice, created a feedback loop that will generate more warming, and melt more ice, even if we were to stop emitting all greenhouse gases tomorrow. Other feedback loops pose a similar danger. In Siberia, vast quantities of methane, an extremely potent greenhouse gas, are locked up in what used to be called “permafrost” – regions in which it was assumed that the ground was permanently frozen."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V mnoha zemích skupiny G-20 roste nerovnost; v některých případech dosáhla historického maxima. To je nebezpečný vývoj, který může zbrzdit růst, ohrozit soudržnost společností i blahobyt obyvatel. Je nezbytně důležité, aby se skupina G-20 postavila k problému nerovnosti čelem a dala najevo odhodlání zajistit, aby plody hospodářského růstu sklízeli všichni občané členských zemí. Klíčovým aspektem boje proti nerovnosti je snížení nezaměstnanosti. V zemích skupiny G-20 žije zhruba 100 milionů nezaměstnaných a dalších 200 milionů mladých lidí, kteří nepracují ani nestudují. Podstatné snížení nezaměstnanosti mladých lidí je jedním z nejdůležitějších závazků skupiny. Začleňování se však nemůže zastavit na hranicích G-20. Musíme pracovat na tom, aby přínosy růstu a prosperity sdíleli lidé na celém světě. V Antalyi budeme diskutovat o možnostech, jak sladit naše úsilí s novou Agendou 2030 pro trvale udržitelný rozvoj a zvýšit naše angažmá v nízkopříjmových rozvojových zemích. Protože jsou politika a ekonomie stále provázanější, musí skupina G-20 spolupracovat také na řešení geopolitických výzev naší éry. Letošní rok je důležitý v boji proti klimatickým změnám. Z Antalye musíme vyslat silný politický vzkaz na podporu úspěšného výsledku konference Organizace spojených národů o klimatických změnách, která se bude konat od 30. listopadu do 11. prosince v Paříži. Teroristické útoky v Paříži nám zatím znovu brutálním způsobem připomněly, že globální problémy – jako jsou terorismus, válka v Sýrii a uprchlická krize – vyžadují vskutku globální reakce. Skupina G-20 představuje ideální fórum, na kterém je lze řešit. Občanská válka v Sýrii – která se dávno přehoupla do čtvrtého roku – musí být ukončena a po ní musí následovat spravedlivý a trvale udržitelný politický přerod. Konflikt a brutální státní terorismus režimu syrského prezidenta Bašára Asada není jen příčinou strašlivého utrpení v Sýrii a smrti více než 360 000 lidí; je to také prapříčina uprchlické krize a vzniku Islámského státu – který je hrozbou pro všechny země. Turecko je členem koalice proti IS a snažíme se pokořit a zničit tuto teroristickou hrozbu v naší zemi i za našimi hranicemi. Současně však nesmíme zapomenout na nelehký osud lidí prchajících před brutalitou Asadova režimu a IS.", "en": "Inequality is rising in many G-20 countries; in some cases, it has reached historic highs. This is a dangerous development, one that can retard growth, threaten the cohesion of societies, and jeopardize people’s wellbeing. It is imperative that the G-20 tackle inequality head on and demonstrate its determination to ensure that all of its member countries’ citizens enjoy the fruits of economic growth. Reducing unemployment is central to the fight against inequality. There are about 100 million jobless people in the G-20, and another 200 million young people who are neither working nor studying. Significantly reducing youth unemployment is one of the G-20’s most important commitments. Inclusiveness cannot stop at the borders of the G-20. We must work to ensure that the benefits of growth and prosperity are shared by people all over the world. In Antalya, we will discuss how we can align our efforts with the new 2030 Agenda for Sustainable Development and increase our engagement with low-income, developing countries. As politics and economics are increasingly intertwined, the G-20 must also work together to confront our era’s geopolitical challenges. This year is an important one in the fight against climate change. We must send a strong political message from Antalya in support of a successful outcome at the United Nations Climate Change Conference that takes place in Paris from November 30 to December 11. Meanwhile, the terror attacks in Paris have brutally reminded us, once again, that global challenges – such as terrorism, the war in Syria, and the refugee crisis – require truly global responses. The G-20 is an ideal forum in which to address them. The Syrian civil war – now well into its fourth year – must be brought to an end, and a fair and sustainable political transition must be ensured. The conflict and the brutal state terrorism of Syrian President Bashar al-Assad’s regime is not only the cause of terrible suffering in Syria and the death of more than 360,000 people; it is also the root of the refugee crisis and the emergence of Daesh – a threat to all countries. Turkey is a member of the coalition against Daesh, and we are seeking to degrade and destroy this terrorist menace in our country and beyond our borders. At the same time, we must not allow ourselves to forget the plight of those fleeing the brutality of the Assad regime and Daesh."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ruská vládnoucí elita stále častěji nedokáže dostát možnostem a potřebám země. Našich nezdarů přibývá, a my přitom jen reptáme a obviňujeme z nich jiné, případně spřádáme imaginární plány, jak čelit velkým mocnostem. Prozatím je nám to napůl odpouštěno. Rusko je z taktického hlediska nezbytné. Hodnocení ruské politiky a vyhlídek ze strany okolního světa se však viditelně mění k horšímu. To není dáno výlučně naší zahraniční politikou, ba ani pochybnou politikou hospodářskou. Jen málo lidí věří, že Rusko lze posílit vytvořením politického systému bezmála v sovětském stylu, ovšem bez hlavní státotvorné složky tohoto systému – komunistické strany a její ideologie. V důsledku toho došlo v posledních 12 až 18 měsících k posunu v nazírání Ruska: od sílícího partnera a potenciálního spojence ke slábnoucímu soupeři. Rusko potřebuje seriózní diskusi o národní strategii, a to jak mezi elitou, tak i na veřejnosti, stejně jako potřebuje vytvořit efektivní mechanismus plánování a koordinace zahraniční politiky. Značně korigována bude muset být celá politická agenda, která – znásobena udivující ideologií budování národního kapitalismu v jedné zemi – v současnosti až příliš připomíná politiku, jež vedla k rozpadu Sovětského svazu. Rusko v současném stavu směřuje spíše k tomu, aby se stalo větší verzí Venezuely či Nigérie – nefunkční země bohaté na ropu –, než aby z něj vznikla velká evropská či euroasijská mocnost budoucnosti.", "en": "Russia’s ruling elite is increasingly failing to measure up to Russia’s capabilities and needs. As our failures mount, we snarl and blame others, or construct imaginary plans for countering the great powers. Thus far, we have been half-forgiven for doing so. Russia is tactically necessary. But the outside world’s assessment of Russia’s policies and prospects are visibly changing for the worse. This is not due solely to our foreign policy, or even to dubious economic policies. Few believe it is possible to strengthen Russia by creating an almost Soviet-style political system, but without that system’s main state-forming component – the Communist Party and its ideology. As a result, the past 12-18 months have seen a shift in perceptions of Russia: from a strengthening partner and potential ally to a weakening rival. Russia needs a serious discussion, within the elite and among the public, about national strategy, just as it needs to create an effective planning and coordination mechanism for foreign policy. Substantial corrections will be required to the entire political agenda, which, multiplied by the astonishing ideology of building national capitalism in one country, is currently too reminiscent of the policies that led to the Soviet Union’s disintegration. As it is, Russia is moving towards becoming a bigger version of Venezuela or Nigeria – oil-rich and dysfunctional – rather than towards becoming a great European or Eurasian power of the future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Epitaf třetí cesty V minulém půlstoletí nastal ve velké části světa konec ideologické politiky. Nejprve přišlo apokalyptické zhroucení fašismu, když Hitler dovedl Německo spolu se sebou ke kolektivní sebevraždě. Po Stalinově smrti a Chruščovově odhalení jeho zločinů navázal na zánik fašismu pozvolnější rozpad komunismu. Nezdařené revoluce v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968 předznamenaly konečnou prohru sovětského impéria v roce 1989. Zatímco se tato pseudonáboženství hroutila, ve velké části Evropy převládla laskavá ideologie sociální demokracie. V jejím jádru stálo přesvědčení, že stát dokáže zajistit jak stabilní hospodářský růst, tak i sociální péči, která ztlumí negativní vedlejší příznaky svobodných trhů. Ne všichni s touto teorií souhlasili, ale i tak šlo po několik desetiletí o nejsilnější politickou sílu na Západě. Její principy převzali křesťanští demokraté, a dokonce i konzervativní strany. Počátkem osmdesátých let se však sociální demokracie vyčerpala. Byla zkrátka příliš úspěšná, než aby zůstala silou změny. Navíc s sebou přinesla nová zkostnatění, zejména byrokratizaci a onen smrtící fenomén sedmdesátých let, totiž stagflaci - ekonomickou stagnaci a vysokou nezaměstnanost ve spojení s překotnou inflací. Reakce na tento neduh se dostavila rychle a nesla konkrétní jméno - či spíše dvě jména: Ronald Reagan a především Margaret Thatcherová. „Thatcherismus\" v podstatě nebyl ideologií; šlo spíše o instinktivní reakci na zahnívající sedmdesátá léta, o pokus uvolnit byrokratickou svěrací kazajku státu a odhalit, že ne vše, co pramení ze shovívavosti státu, je nutně dobré.", "en": "The Third Way: an Epitaph The last half-century has seen the end of ideological politics in much of the world. First came the apocalyptic collapse of fascism as Hitler took Germany with him into a collective suicide. Fascism's demise was followed by the more gradual disintegration of communism after Stalin's death and Khrushchev's revelations of Stalin's crimes. The failed revolutions in Hungary in 1956 and in Czechoslovakia in 1968 foreshadowed the eventual failure of the Soviet empire in 1989. While these pseudo-religions collapsed, a benevolent ideology of social democracy dominated much of Europe. Its core was the belief that the state could provide both stable economic growth and social welfare to cushion the negative side effects of free markets. Not everyone subscribed to this theory, but it was the West's strongest political force for several decades. Christian Democrats, and even conservative parties, adopted its tenets. But by the early 1980's social democracy had exhausted itself. It had simply been too successful to remain a force for change. Moreover, it had brought about new rigidities, notably bureaucratization and that deadly phenomenon of the 1970's, stagflation - economic stagnation and high unemployment coupled with galloping inflation. The reaction to this malaise came swiftly, and it had a name - well, two names: Ronald Reagan and, above all, Margaret Thatcher. \"Thatcherism\" was not really much of an ideology; it was more a gut reaction to the stagnant 1970's, an attempt to loosen the bureaucratic straitjacket of the state and to reveal that not everything that arose from state benevolence was good."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak děsivý je trh s dluhopisy? NEW HAVEN – Ceny dlouhodobých státních dluhopisů se v posledních letech držely velmi vysoko (a tím pádem byly jejich výnosy velice nízké). Ve Spojených státech dosáhl 30. ledna 30letý Treasury bond rekordně nízkého výnosu (od doby počátku Federálních Rezerv v roce 1972) v hodnotě 2,25%. Výnos 30letého vládního dluhopisu ve Velké Británii se ve stejný den propadl na 2,04%. Japonský 20letý vládní dluhopis byl k 20. lednu na pouhých 0,87% výnosu. Všechny tyto výnosy sice od té doby nepatrně stouply, pořád ale zůstávají výjimečně nízké. Zdá se to nepochopitelné a neudržitelné, aby lidé svazovali své investice na 20 až 30 let s vidinou výdělku málo anebo vůbec nepřesahujícím 2% roční inflace, která jsou obvyklou sazbou centrálních bank. Mnozí se tudíž ptají, s ohledem na zralost trhu s dluhopisy na zásadní korekci, jestli by případné zhroucení dluhopisového trhu nemohlo oslabit také další dlouhodobá aktiva, jako například trh s bydlením či kapitálové trhy. Je to otázka, která je mi opakovaně kladena na seminářích a konferencích. Koneckonců, ceny na trzích s bydlením a kapitálem jsou určovány s ohledem na ceny na trhu s dluhopisy, tudíž nákaza jednoho trhu s dlouhodobými investicemi od druhého se jeví jako reálná možnost. O trhu s dluhopisy přemýšlím již dlouhou dobu. Trh s dlouhodobými dluhopisy byl vlastně tématem mé PhD dizertace v roce 1972 a také mé úplně první akademické publikace z následujícího roku, u které byl spoluautorem můj akademický poradce, Franco Modigliani. Naše práce s daty za léta 1952-1971 ukázala, že trh s dlouhodobými dluhopisy z té doby byl poměrně jednoduše popsatelný. Dlouhodobé úrokové sazby v jakémkoliv datu se daly snadno vysvětlit jako určitý vážený průměr posledních 18 čtvrtin inflace a posledních 18 čtvrtin krátkodobých skutečných úrokových sazeb. Pokud stoupla buď inflace, nebo krátkodobé skutečné úrokové sazby, rostly i dlouhodobé sazby. Když naopak klesly, klesaly i dlouhodobé sazby. Nyní máme více než 40 let dalších dat, takže jsem se podíval, jestli naše teorie stále dobře předpovídá. Ukázalo se, že naše tehdejší odhady, pokud je aplikujeme na následná data, předpovídaly dlouhodobé sazby nesmírně dobře pro následujících 20 let od data naší publikace. Avšak poté, v polovině 90. let, se začala naše teorie předcházet.", "en": "How Scary Is the Bond Market? NEW HAVEN – The prices of long-term government bonds have been running very high in recent years (that is, their yields have been very low). In the United States, the 30-year Treasury bond yield reached a record low (since the Federal Reserve series began in 1972) of 2.25% on January 30. The yield on the United Kingdom's 30-year government bond fell to 2.04% on the same day. The Japanese 20-year government bond yielded just 0.87% on January 20. All of these yields have since moved slightly higher, but they remain exceptionally low. It seems puzzling – and unsustainable – that people would tie up their money for 20 or 30 years to earn little or nothing more than these central banks' 2% target rate for annual inflation. So, with the bond market appearing ripe for a dramatic correction, many are wondering whether a crash could drag down markets for other long-term assets, such as housing and equities. It is a question that I am repeatedly asked at seminars and conferences. After all, participants in the housing and equity markets set prices with a view to prices in the bond market, so contagion from one long-term market to another seems like a real possibility. I have been thinking about the bond market for a long time. In fact, the long-term bond market was the subject of my 1972 PhD dissertation and my first-ever academic publication the following year, co-authored with my academic adviser, Franco Modigliani. Our work with data for the years 1952-1971 showed that the long-term bond market back then was pretty easy to describe. Long-term interest rates on any given date could be explained quite well as a certain weighted average of the last 18 quarters of inflation and the last 18 quarters of short-term real interest rates. When either inflation or short-term real interest rates went up, long-term rates rose. When either fell, so did long-term rates. We now have more than 40 years of additional data, so I took a look to see if our theory still predicts well. It turns out that our estimates then, if applied to subsequent data, predicted long-term rates extremely well for the 20 years after we published; but then, in the mid-1990s, our theory started to overpredict."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle Odboru OSN pro mírové operace pracuje UNIFIL s ročním rozpočtem ve výši 94 milionů dolarů a kvůli nezaplaceným dávkám členských států trpí chronickými rozpočtovými schodky. Uvažme nyní, k čemu má rozšířený UNIFIL v rámci rezoluce 1701 mandát: příslušníci mírových jednotek musí monitorovat příměří mezi Izraelem a Hizballáhem, podporovat a doprovázet libanonské ozbrojené složky, které se rozmísťují v jižním Libanonu, pomáhat libanonské vládě při zajišťování hranic země a přístavů tak, aby nezákonně držené zbraně nepadly do rukou Hizballáhu, a „pomáhat zajišťovat přístup humanitární pomoci civilnímu obyvatelstvu, jakož i dobrovolný a bezpečný návrat vysídlených osob“. To je vskutku olbřímí úkol. Měsíc po přijetí rezoluce však není v Libanonu rozmístěno ani 5 000 vojáků. I kdyby se nicméně našlo a rozmístilo všech 15 000 vojáků OSN, budou v Libanonu přetrvávat skličující problémy. OSN trvá na tom, že jí rezoluce 1701 nedává mandát k odzbrojení Hizballáhu; téměř žádný stát kromě Izraele není ochoten vyčlenit pro tento úkol své vojáky. Odzbrojení tedy zůstává na libanonské vládě a libanonských ozbrojených složkách, které potřebují ze strany mezinárodního společenství veškerou možnou pomoc. To je přitom jen vojenský aspekt mírového úsilí. Libanonská infrastruktura – zejména na jihu země – byla zdecimována. Lidé přišli o domovy a živobytí. Kdo postaví nebo obnoví nemocnice? Jak bude obnovena komunikační infrastruktura? Kdo opraví libanonské mosty a silnice? Propast v mandátech odráží způsob, jakým svět již několik desetiletí přistupuje k OSN – velké sliby, malé výdaje a spousta svalování viny v případě, že pak OSN selže. Dnes má však mezinárodní společenství skvělou příležitost zajistit na Blízkém východě územně nevelký, ale významný mír podél křehké hranice mezi Libanonem a Izraelem. Reakce členských států – zejména těch, které věří ve smysl a hodnotu OSN – nyní může pomoci rozhodnout o výsledku jiných, rozsáhlejších regionálních konfliktů, jmenovitě s Íránem a Sýrií, které podporují Hizballáh. OSN poskytuje mechanismus pro globální reakci, ale jak často opakuje Kofi Annan, neexistuje odděleně od členských států. Je na těchto členech – tedy na všech našich vládách –, aby projevili nezbytnou vůli a zajistili požadované prostředky. Jinak nebude OSN ničím více než příhodným mechanismem pro svalování politické viny.", "en": "According to the UN’s Department of Peacekeeping Operations, up to now UNIFIL has operated on an annual budget of $94 million and suffers chronic budget shortfalls due to unpaid assessments from member states. Now consider what an expanded UNIFIL is mandated to do under Resolution 1701: peacekeepers must monitor the ceasefire between Israel and Hezbollah; support and accompany the Lebanese armed forces as they deploy in southern Lebanon; assist Lebanon’s government in securing the country’s borders and ports to keep illegal weapons from getting into Hezbollah’s hands; and “help ensure humanitarian access to civilian populations and the voluntary and safe return of displaced persons.” This is a Herculean task. But over a month after the resolution, barely 5,000 troops are deployed. Even if all 15,000 UN troops could be found and deployed, the challenges in Lebanon will remain daunting. The UN insists that Resolution 1701 does not mandate that the UN disarm Hezbollah; almost no nation other than Israel is willing to charge its soldiers with that task. Instead, the job falls to the Lebanese government and armed forces, who need all the help they can get from the international community. That is only the military aspect of the peacekeeping effort. Lebanon’s infrastructure – especially in the south – has been decimated. Homes and livelihoods have been destroyed. Who will build or re-build hospitals? How will communications infrastructure be rebuilt? Who will repair Lebanon’s bridges and roads? The mandate gap reflects the way the world has done business with the UN for decades – big promises, small pay-outs, much scapegoating if the UN then fails. But today the international community has a tremendous window of opportunity to secure a small but significant peace in the Middle East along the volatile border of Lebanon and Israel. How member states respond now – especially those who believe in the purpose and value of the UN - may help shape the outcomes of other, wider ongoing regional conflicts, notably with Iran and Syria, both of which support Hezbollah. The UN provides the mechanism for a global response, but as Kofi Annan often repeats, it does not exist apart from its member states. It is up to those members – to all of our governments - to provide both the necessary will and the required resources. Otherwise the UN is nothing more than a handy mechanism for outsourcing political blame."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Angela Merkelová se vydává do světa Angela Merkelová je nakonec přece jen novou německou kancléřkou – a první ženou na tomto postu. Přestože hlavním rysem zahraniční politiky bude nadále kontinuita, mezinárodní angažmá Německa za Merkelové bude mít jiné vyznění a bude vyvolávat jiné pocity než za Schröderova vedení. Schröder se dostal k moci před sedmi lety a zastupoval novou generaci, jejíž úhelnou zkušeností nebyla studená válka, evropská integrace ani transatlantické přátelství, nýbrž sjednocení Německa a obnovení národní suverenity. Pro něj a pro celý tým, jenž převzal moc po šestnáctileté vládě Helmuta Kohla, se Německo stalo normální zemí, nijak odlišnou od ostatních velkých hráčů v Evropě, jako je Francie nebo Británie. Vskutku, jednou z prvních hlavních Schröderových zahraničněpolitických zkušeností byl summit EU v roce 1999, kde lídři Francie a Británie hráli s nováčkem z Berlína surovou hru. Poučení, jež si z toho Schröder vzal, bylo trvat na tom, že Německo už nelze brát jako samozřejmost, a požadovat úlohu souměřitelnou s jeho velikostí a váhou. Mottem německé zahraniční politiky se stala průbojnost. Když se tedy Schröder domáhal uznání zvláštních okolností v případě německého nezdaru dodržet rozpočtové stropy Paktu stability a růstu Evropské unie, zdálo se, že tvrdí, že tato omezení by měla platit pouze pro menší země, nikoli pro velké hráče. Když oprávněně oponoval americké válce proti Iráku, hrdost na to, že se postavil jediné světové supervelmoci, byla zřejmá.", "en": "Angela Merkel Meets the World At long last, Angela Merkel is Germany’s new – and first woman – Chancellor. Although continuity will remain the hallmark of foreign policy, Germany’s international engagement under Merkel will sound and feel different from that under Gerhard Schroeder’s leadership. Schroeder came to power seven years ago representing a new generation whose formative experience was not the Cold War, European integration, and transatlantic friendship, but German unification and the restoration of national sovereignty. For him and the team that took over after Helmut Kohl’s 16-year reign, Germany had become a normal country, no different from other European heavyweights like France or Britain. Indeed, one of Schroeder’s first major foreign-policy experiences was the EU summit of 1999, where the leaders of France and Britain played rough with the newcomer from Berlin. The lesson that Schroeder drew was to insist that Germany could no longer be taken for granted and would demand a role commensurate to its size and weight. Self-assertion became the watchword of German foreign policy. Thus, when Schroeder claimed special circumstances for Germany’s failure to meet the budgetary ceilings of the European Union’s Stability and Growth Pact, he seemed to be arguing that the restrictions should apply only to smaller countries, not to the big players. When he rightly opposed America’s war against Iraq, the pride of standing up to the world's only superpower was palpable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od počátku 90. let se prognózy tvrdící, jak blízko je Írán k získání jaderné bomby, ukázaly jedna za druhou jako neopodstatněné. Během této doby se šiřitelé paniky snažili vykreslit Írán jako hrozbu pro Střední východ i svět. Všichni víme, kdo je hlavním agitátorem a jakým účelům má zveličování této otázky posloužit. Víme také, že síla tohoto tvrzení kolísá úměrně k mezinárodnímu tlaku požadujícímu zastavení výstavby osad a ukončení okupace palestinských území. Tyto falešné poplašné zprávy pokračují, vzdor odhadům národních výzvědných služeb USA, podle nichž se Írán nerozhodl sestavit jadernou zbraň. Ve skutečnosti jsme odhodláni o vývoj a sestavení jaderné bomby neusilovat. Jak je artikulováno ve fatwě vydané nejvyšším vůdcem ajatolláhem Alím Chameneím, jsme hluboce přesvědčeni, že vývoj, výroba, hromadění a použití jaderných zbraní je v rozporu s islámskými normami. O možnosti pořídit si jaderné zbraně jsme nikdy ani neuvažovali, neboť věříme, že takové zbraně by mohly podrýt zájmy národní bezpečnosti; vzhledem k tomu nemají v íránské bezpečnostní doktríně místo. Naší bezpečnosti a celkově národnímu zájmu působí újmu už jen dojem, že Írán možná jaderné zbraně vyvíjí. Během prezidentské kampaně jsem se zavázal, že udělám vše, co je v mých silách, pro uspíšení úsilí o nalezení východiska z patu ohledně našeho programu energie z jádra. Abych tento závazek splnil a využil příležitosti, již nedávné volby přinesly, má vláda je připravena udělat první i poslední ve snaze najít vzájemně přijatelné trvalé řešení. V návaznosti na listopadovou prozatímní dohodu jsme připraveni pokračovat ve spolupráci se skupinou P5+1 (pět stálých členů OSN plus Německo) a dalšími s vyhlídkou na zajištění plné transparentnosti našeho jaderného programu. Mírové jaderné schopnosti, jež jsme si osvojili, budou využívány v mezinárodně uznaném rámci bezpečnostních pojistek a budou přístupné multilaterálnímu dohledu Mezinárodní agentury pro atomovou energii, jak tomu bylo už v uplynulých několika letech. Tímto způsobem se mezinárodní společenství může ubezpečit o výhradně mírové podstatě našeho jaderného programu. Práva využívat jaderné energie se nikdy nevzdáme; jsme ale ochotni spolupracovat na odstranění nejasností a odpovědět na všechny rozumné otázky týkající se našeho programu.", "en": "Since the early 1990’s, one prediction after another regarding how close Iran was to acquiring a nuclear bomb has proved baseless. Throughout this period, alarmists tried to paint Iran as a threat to the Middle East and the world. We all know who the chief agitator is, and what purposes are to be served by hyping this issue. We know also that this claim fluctuates in proportion to the amount of international pressure to stop settlement construction and end the occupation of Palestinian lands. These false alarms continue, despite US national intelligence estimates according to which Iran has not decided to build a nuclear weapon. In fact, we are committed not to work toward developing and producing a nuclear bomb. As enunciated in the fatwa issued by Supreme Leader Ayatollah Ali Khamenei, we strongly believe that the development, production, stockpiling, and use of nuclear weapons are contrary to Islamic norms. We never even contemplated the option of acquiring nuclear weapons, because we believe that such weapons could undermine our national-security interests; as a result, they have no place in Iran’s security doctrine. Even the perception that Iran may develop nuclear weapons is detrimental to our security and overall national interest. During my presidential campaign, I committed myself to doing everything in my power to fast-track a resolution to the standoff over our nuclear-energy program. To fulfill this commitment and benefit from the window of opportunity that the recent election opened, my government is prepared to leave no stone unturned in seeking a mutually acceptable permanent solution. Following up on November’s interim agreement, we are ready to continue to work with the P5+1 (the five permanent members of the United Nations Security Council plus Germany) and others with a view to ensuring our nuclear program’s full transparency. The peaceful nuclear capability that we have achieved will be used within an internationally recognized framework of safeguards, and it will be accessible to multilateral monitoring by the International Atomic Energy Agency, as has been the case in the past several years. In this way, the international community can ensure the exclusively peaceful nature of our nuclear program. We will never forgo our right to benefit from nuclear energy; but we are ready to work toward removing any ambiguity and answer any reasonable question about our program."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šedesáté narozeniny indické demokracie O půlnoci 15. srpna 1947 se na subkontinentu drásaném krvavým rozdělením zrodil nový stát. Nezávislá Indie začala existovat ve chvíli, kdy po celé zemi hořely plameny, přes novou hranici s Pákistánem jezdily vlaky naložené mrtvolami a vyčerpaní uprchlíci opouštěli vše, co měli, aby hledali nový život. Těžko si představit nepříznivější počátky čerstvě zrozeného státu. A přesto je Indie, jež povstala z trosek britské nadvlády, o šest desítek let později největší světovou demokracií, která je po letech hospodářského růstu připravena zaujmout místo jednoho z gigantů jednadvacátého století. Země, jejíž samotné přežití se zdálo v době vzniku nejisté, dnes nabízí pozoruhodná ponaučení o tom, jak lze navzdory všem obtížím vybudovat fungující demokracii. Žádný jiný stát se nemůže pochlubit tak mimořádnou hojností etnických skupin, vzájemně nesrozumitelných jazyků, náboženství a kulturních zvyklostí, ale i proměnlivostí topografie, podnebí a úrovně hospodářského rozvoje. V roce 1947 převzali vedoucí představitelé zemi, v níž zahynul milion lidí, 13 milionů dalších přišlo o střechu nad hlavou, škody na majetku dosáhly mnoha miliard rupií a rány způsobené sektářským násilím stále krvácely. Vzhledem k tomuto faktu i k problémům spojeným s řízením nově vzniklé země, integrací „knížecích států“ do Indické unie a reorganizací rozdělených ozbrojených složek se jim dalo prominout, že pro sebe žádali diktátorské pravomoci. Indie však proměnila svou velkou slabinu v přednost. Na americké motto „E Pluribus Unum“ („Z mnoha jeden“) mohla Indie odpovědět pouze „E Pluribus Pluribum“. Namísto potlačování rozmanitosti ve jménu národní jednoty zapracovala Indie svou mnohotvárnost do institucionálního uspořádání: všechny skupiny, víry, estetické hodnoty a ideologie přežívají a bojují o místo na slunci. Nebylo to vždy snadné. Indie zažila konflikty mezi kastami, střety kvůli právům různých jazykových skupin, náboženské nepokoje (zejména mezi hinduisty a muslimy) i odtrženecké hrozby. Navzdory mnoha tlakům a napětím však Indie zůstala pluralitní demokracií bez zábran – možná zkorumpovanou a neefektivní, nicméně vzkvétající. Pomohlo, že zakládající otcové Indie, od Mahátmy Gándhího dále, byli přesvědčenými demokraty.", "en": "India’s Democracy at 60 At midnight on August 15, 1947, a new nation was born on a subcontinent ripped apart by a bloody partition. Independent India came into being as flames blazed across the land, corpse-laden trains crossed the new frontier with Pakistan, and weary refugees abandoned everything to seek a new life. A less propitious start for a fledgling nation could scarcely be imagined. Yet, six decades later, the India that emerged from the wreckage of the British Raj is the world’s largest democracy, poised after years of rapid economic growth to take its place as one of the giants of the twenty-first century. A country whose very survival seemed in doubt at its founding offers striking lessons in constructing, against all odds, a working democracy. No other country embraces such an extraordinary profusion of ethnic groups, mutually incomprehensible languages, religions, and cultural practices, as well as variations of topography, climate, and levels of economic development. In 1947, India’s leaders faced a country with a million dead, 13 million displaced, billions of rupees worth of property damage, and the wounds of sectarian violence still bleeding. Given this, and the challenges of administering a new country, integrating the “princely states” into the Indian Union, and reorganizing the divided armed forces, they could have been forgiven for demanding dictatorial powers. But India made a strength out of its major weakness. To the American motto, “E Pluribus Unum,” India could only counter, “E Pluribus Pluribum.” Instead of suppressing its diversity in the name of national unity, India acknowledged its pluralism in its institutional arrangements: all groups, faiths, tastes, and ideologies survive and contend for their place in the sun. This wasn’t always easy. India suffered caste conflicts, clashes over the rights of different linguistic groups, religious riots (mainly between Hindus and Muslims), and separatist threats. Despite many stresses and strains, India has a remained a freewheeling multi-party democracy – corrupt and inefficient, perhaps, but nonetheless flourishing. It helped that India’s founding fathers, from Mahatma Gandhi on, were convinced democrats."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je načase umožnit ženám ekonomický úspěch DAVOS – Ve veřejných debatách po celém světě se za jednu z nejvyšších priorit čím dál častěji uznává zlepšení pozice žen. Otázka jak ženám zajistit víc ekonomických příležitostí je pevnou součástí programu letošního výročního zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu. Dlouholetí obhájci žen cítí čerstvou krev v žilách, neboť k poznání naléhavosti úkolu dospěl bezpočet dalších mužů i žen. Dopřát ženám a dívkám příležitost uspět je nejen eticky správné, ale také to může proměnit společnosti a ekonomiky pro dobro všech. Například zvýšení zapojení žen do pracovních sil na stejnou úroveň jako u mužů by pozvedlo HDP o celých 9 % v Japonsku a o 27 % v Indii. Mezinárodní měnový fond zdokumentoval řadu dalších makroekonomických přínosů spojených se zlepšením postavení žen. Bylo doloženo, že snížení rozdílů mezi pohlavími v oblasti zaměstnanosti a vzdělanosti pomáhá ekonomikám diverzifikovat svůj vývoz. Jmenování více žen do orgánů bankovního dohledu může předcházet pohodlnému skupinovému myšlení, a tedy zajišťovat větší stabilitu a odolnost finančního sektoru. Odstraňování genderových nerovností rovněž snižuje příjmovou nerovnost, což umožňuje udržitelnější růst. Úkol zacelit genderovou mezeru může sice působit jako tvrdý oříšek, ale má zásadní význam pro dlouhodobý hospodářský rozvoj a prosperitu. Výzvou pro každou zemi je vytěžit co nejvíc z talentu všech svých obyvatel. Uplatnit potenciál žen je celosvětová mise. Univerzální jsou však i některé bariéry, které ženy brzdí. Je zarážející, že téměř 90 % zemí má na kontě přinejmenším jedno právní omezení založené na pohlaví. V některých zemích mají ženy oproti mužům omezená vlastnická práva, v jiných má manžel právo manželce zakázat práci. Kromě právních bariér narážejí ženy také na společenské a kulturní překážky, které omezují jejich přístup ke vzdělávání, práci a financování. To platí především v zemích s křehkými politickými systémy. Teď, když povědomí veřejnosti sílí, je načase prosadit konkrétní opatření, která ženám pomohou během péče o rodinu zůstat v zaměstnání. Abychom nahlédli, jak to může vypadat, uvažme Norsko, kde programy finančně dostupné péče o děti a rodičovské dovolené prokázaly schopnost umožnit zaměstnání matkám i otcům. Ano, tyto programy jsou nákladné.", "en": "It’s Time to Let Women Thrive DAVOS – In public debates around the world, women’s empowerment is increasingly being recognized as a top priority. The question of how to provide more economic opportunities for women is firmly on the agenda at the World Economic Forum’s annual meeting in Davos this year. And longtime advocates for women are feeling energized, as countless others – men and women alike – have come to recognize the urgency of the task. Affording women and girls the opportunity to succeed is not just the right thing to do; it can also transform societies and economies for the good of all. For example, bringing women’s labor force participation up to the same level as that of men would boost GDP by as much as 9% in Japan and 27% in India. The International Monetary Fund has documented many other macroeconomic benefits associated with women’s empowerment. Reducing gender gaps in employment and education has been shown to help economies diversify their exports. Appointing more women to banking-supervision boards can prevent cozy groupthink, thereby ensuring greater stability and resilience in the financial sector. And reducing gender inequalities also reduces income inequality, allowing for more sustainable growth. Closing the gender gap may seem like a tall order, but it is essential for long-term economic development and prosperity. The challenge for every country, then, is to make the most of all of its people’s talents. Realizing women’s potential is a universal mission. But some of the barriers holding women back are also universal. Astonishingly, almost 90% of countries have one or more gender-based legal restrictions on the books. In some countries, women still have limited property rights compared to men; in others, husbands have the right to forbid their wives from working. Beyond legal barriers, women also face social and cultural obstacles that limit their access to education, work, and finance. This is especially true in countries with fragile political systems. Now that public awareness of is growing, it is time to press ahead with concrete measures to help women remain in the workforce while raising a family. For a glimpse of what that might look like, consider Norway, where affordable childcare and parental-leave schemes have proven successful in enabling both mothers and fathers to work. Yes, these programs are costly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jestliže, jak nadnesl Shakespeare, město není nic než jeho lid, odpověď možná tkví v osobitých vzorcích vazeb, interakcí a výměn mezi obyvateli. HIV – či vlastně jakákoli pohlavně přenášená choroba – představuje obzvlášť živý příklad způsobu, jak sociální sítě formují život ve městech, neboť se šíří po spojnicích mezi sexuálními partnery. Nápady – a inovace, které z nich vycházejí – se šíří podobným způsobem. Ještě před několika lety by rozsáhlé šetření těchto spletitých sociálních sítí bylo prakticky nemožné. Vždyť veškeré dostupné nástroje – izolované laboratorní pokusy a písemné dotazníky – byly jak nepřesné, tak stěží použitelné v rozsáhlém měřítku. Internet přinesl změnu. Online platformy polapením miliard lidí do jednolitého spojení transformují záběr sociálních sítí a výzkumníkům poskytují nové nástroje ke zkoumání lidské interakce. V průsečíku datové analýzy a sociologie dokonce vzniká úplně nový obor studia: počítačová sociologie. Díky datům shromážděným na internetu či prostřednictvím telekomunikačních sítí – některá data například nedávno výzkumníkům zpřístupnili poskytovatelé bezdrátového připojení Orange a Ericsson – je dnes možné vědeckým způsobem hledat odpovědi na zásadní otázky ohledně lidské pospolitosti. Nedávná studie (na níž se jeden z nás, Carlo Ratti, autorsky podílel) využívá anonymizovaných dat z telekomunikačních sítí napříč Evropou ke zkoumání, jak se lidské sítě mění s velikostí města. Výsledky jsou pozoruhodné: ve velkých městech nejenže lidé hovoří rychleji (což je tendence zaznamenaná už od 60. let), ale také rychleji získávají – a mění – přátele. Tento jev pravděpodobně vychází ze skutečnosti, že podle Westových zjištění se s velikostí města zvyšuje celkový počet lidských vazeb. Osm milionů obyvatel Londýna se pravidelně spojuje s téměř dvojnásobným počtem lidí než sto tisíc cambridgeských usedlíků. Toto sílící působení lidí – a tedy idejí, aktivit, a dokonce nemocí – může vysvětlovat vliv velikosti města na socioekonomické výsledky. Napříč městy různých velikostí se ale stabilně vyskytuje ještě další tendence: lidé mají sklon vytvářet si kolem sebe „vesnice“. Toto chování se v sítích kvantifikuje jako „koeficient shlukování“ – pravděpodobnost, že přítel jedné osoby bude také přítelem další osoby – a zůstává napříč metropolitními oblastmi pozoruhodně stabilní.", "en": "If, as Shakespeare suggested, a city is nothing but its people, the answer may lie in the characteristic patterns of connection, interaction, and exchange among residents. HIV – indeed, any sexually transmitted disease – provides a particularly vivid example of the way that social networks shape urban life, as it spreads through linkages of sexual partners. Ideas – and the innovations that result from them – spread in a similar manner. Just a few years ago, a broad investigation of these complex social networks would have been virtually impossible. After all, the available tools – isolated laboratory experiments and written questionnaires – were both imprecise and difficult to apply on a large scale. The Internet has changed that. By enmeshing billions of people in seamless connectivity, online platforms have transformed the scope of social networks and provided new tools for researchers to investigate human interaction. In fact, an entirely new field of study is emerging at the intersection of data analytics and sociology: computational social science. Using data collected online or through telecommunications networks – the wireless providers Orange and Ericsson, for example, have recently made some data available to researchers – it is now possible to address, in a scientific way, fundamental questions about human sociability. A recent paper (of which one of us, Carlo Ratti, is a co-author) uses anonymized data from telecommunications networks across Europe to explore how human networks change with city size. The results are striking: in large cities, people not only walk faster (a tendency recorded since the 1960s), but they also make – and change – friends faster. This phenomenon is likely rooted in the fact that, in accordance with West’s findings, the total number of human connections increases with city size. London’s eight million inhabitants regularly connect with almost twice the number of people as Cambridge’s 100,000 residents. This increasing exposure to people – and hence to ideas, activities, and even diseases – could explain the impact of city size on socioeconomic outcomes. But another tendency is also consistent across cities of all sizes: people tend to build “villages” around themselves. This behavior is quantified as the networks’ “clustering coefficient” – that is, the probability that a person’s friends will also be friends with one another – and remains extraordinarily stable across metropolitan areas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ale i kdyby Francouzi volili zamítavě, britský problém to nevyřeší: právě naopak, vyvolalo by to zásadní politickou krizi, ve Francii a v celé Evropě, ohledně budoucnosti EU – právě takovou krizi, jíž se Britové snaží už padesát let vyhnout. Neboť jestliže ústava skutečně padne, co bude dál? Žádného z předních členů Unie nebudou zajímat názory Británie na tuto otázku. Když se Tony Blair v roce 1997 vyšvihl k moci, byl všeobecně napříč Evropou vítán jako nejproevropštější britský ministerský předseda od Edwarda Heathe z doby před čtvrtstoletím. Hovořil francouzsky a zdálo se, že nenuceně vychází s britskými sousedy za Lamanšským průlivem; především to ale vypadalo, že sympatizuje s evropskou integrací. Po osmi letech je Evropa moudřejší. Teď už je jasné, že Blair je v jádru proti myšlence politicky integrovanější Evropy. Nejenže Británii v posledních čtyřech letech držel mimo jednotnou evropskou měnu, ale také dal během své předvolební kampaně najevo, že vstup Spojeného království do eurozóny neočekává ani v příštích pěti letech. Tu a tam si Blair zahrává s myšlenkou hlubší evropské spolupráce v zahraniční politice a v obraně. Uplynulé tři roky ale prokázaly, že v praxi je mu bližší podřízenost válečné politice prezidenta Bushe než veškerý smysl pro sounáležitost s Evropou. Krátce, Blair se staví proti evropskému projektu stejně jako jeho předchůdci.", "en": "But even if the French do vote “No,” that will not solve the British problem: on the contrary, it will precipitate a major political crisis, in France and across Europe, concerning the future of the EU – the type of crisis that the British have spent fifty years trying to evade. For if the Constitution is indeed dead, what happens next? None of the leading members of the Union will be interested in Britain’s views on this question. When Tony Blair swept to power in 1997, he was widely welcomed throughout Europe as the most pro-European British Prime Minister since Edward Heath a quarter of a century earlier. He spoke French and seemed at ease with Britain’s neighbors across the Channel; more importantly, he seemed to sympathize with European integration. Eight years on, Europe knows better. It is now clear to all that Blair is fundamentally opposed to the idea of a more politically integrated Europe. Not only has he kept Britain out of the single European currency over the past four years, he made it clear during the election campaign that he does not expect the UK to join the Euro during the next five years either. Occasionally Blair flirts with the idea of more European cooperation on foreign policy and defense. But the past three years proved in practice that he prefers subservience to the war policy of President Bush to any sense of community with Europe. In short, Blair is as opposed to the European project as all his predecessors."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V rozvíjející se Evropě zahraniční dceřiné banky přispívají k vytváření finančních soustav, které jsou méně náchylné k nestabilitě, a pomáhají ekonomikám rychleji dotahovat průměrné evropské výše příjmů. Když v roce 2008 propukla globální krize, neexistoval regulační rámec na ochranu přeshraničních řetězců a objevila se rozsáhlá zranitelná místa v podobě nadměrné dluhové páky a cizích měn. Od té doby bylo už dosaženo řady pokroků: byly posíleny bilance a upraveny modely financování. Společně s institucionálními reformami na evropské úrovni – zejména vytvořením Evropské rady pro systémová rizika a Evropského bankovního úřadu – došlo v hostitelských zemích dceřiných společností k upevnění regulace a dohledu. Část těchto změn může prodražit finance, ale zároveň zajistí menší rizikovost bankovních operací. Po zralé úvaze je to přínosné. I tak je dnes hrozba pro finanční stabilitu potenciálně vážnější než v roce 2008, jelikož schopnost západoevropských vlád podepírat bankovní soustavy se zjevně vyčerpává. Kdyby se dceřiné společnosti zahraničních bank vprostřed zhoršující se krize v domovských zemích nechaly osiřet, podlomilo by to důvěru ve finanční soustavy rozvíjející se Evropy, což by mohlo vyvolat poklesy cen aktiv a prudké zkrácení úvěrů. To by se nakonec jako bumerang vrátilo do západoevropských bank, vzhledem k jejich hlubokým finančním a reálným vazbám na region. V roce 2008 se takovému katastrofickému vývoji podařilo těsně uniknout, díky politické intervenci, včetně koordinace snah v rámci takzvané Vídeňské iniciativy (jíž se mimo jiné účastnila Evropská banka pro obnovu a rozvoj). Teď je naléhavě potřebný nový pakt, který by ochránil úspěchy finanční integrace. Úřady z domovských a hostitelských zemí těchto bank musí zasednout k jednacímu stolu. Podobně jako v případě Vídeňské iniciativy, i „Vídeň 2.0“ by vyžadovala závazky všech dotčených stran. V reakci na vyšší kapitálové požadavky zavedené úřady a při rozhodování, zda shánět více kapitálu či odprodávat aktiva, musí banky brát v úvahu důležitou roli, již v mnoha zemích hrají jejich dceřiné společnosti. U řady bank k tomu dochází zcela přirozeně – jejich dceřiné společnosti jsou coby významní tvůrci hodnoty zásadní součástí jejich obchodních modelů. U některých jsou však dcery v poměru k velikosti mateřských společností menší – a jsou tudíž méně podstatné pro jejich strategie. Přispět musí i domovské země.", "en": "In emerging Europe, foreign subsidiaries have helped to build financial systems that are less prone to instability, and have helped economies to converge more rapidly with average European income levels. When the global crisis erupted in 2008, there was no regulatory framework to protect the cross-border networks, and large vulnerabilities, in the form of excessive leverage and foreign exchange, were exposed. Much has been achieved since then: balance sheets have been strengthened and funding models adjusted. Along with institutional reforms at the European level – particularly the creation of the European Systemic Risk Board and the European Banking Authority – regulation and supervision have been reinforced in subsidiaries’ host countries. Some of this might make finance more costly, but it will also make banking operations less risky. On balance, this is a good thing. Even so, the threat to financial stability is possibly even graver today than it was in 2008, as the capacity of Western European governments to backstop banking systems is clearly reaching its limits. Allowing foreign banks’ subsidiaries to become orphaned amid a worsening crisis in home countries would undermine confidence in emerging Europe’s financial systems, which could trigger asset-price declines and precipitous contractions in credit. Ultimately, this would boomerang back on Western European banks, given their deep financial and real linkages with the region. In 2008, such a catastrophic scenario was narrowly avoided, owing to policy intervention, including the coordination effort under the so-called Vienna Initiative (in which the European Bank for Reconstruction and Development, among others, was involved). A new pact to secure the achievements of financial integration is now urgently needed. Authorities from these banks’ home and host countries must sit down together. As with the Vienna Initiative, a “Vienna 2.0” would require commitments by all concerned parties. In responding to the higher capital requirements imposed by authorities, and choosing whether to raise more capital or sell off assets, the banks must take into account the important role that their subsidiaries play in many countries. For many banks, this happens naturally – their subsidiaries, as important value creators, are critical to their business models. For some, however, the subsidiaries are smaller relative to the parents’ size – and thus less central to their strategies. Home countries must also contribute."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle odhadu GSDEER činí současný rovnovážný kurz £1,44/$1,63, zatímco FEER ho stanovuje na £0,88/€0,74. Z toho vyplývá, že libra je dnes oproti své pomyslné férové hodnotě podhodnocená – vůči dolaru o 14 až 24% a vůči euru o plných 20%. Tyto nesrovnalosti by se daly částečně přičíst nadhodnocení ostatních měn. Předpokládejme však, že zmíněné odhady jsou přinejmenším přibližně přesné a že je dnes libra oproti měnám hlavních obchodních partnerů hluboce podhodnocená. Optimistický výklad zní tak, že při rovnosti všech ostatních podmínek vyplývá z poklesu libry lepší pozice v platební bilanci v budoucna a že britská ekonomika projde tolik potřebným vyvážením. Jistě, ekonomická data zveřejněná po referendu naznačují býčí trend ve výrobním sektoru a Národní institut pro ekonomický a sociální výzkum nedávno předpověděl, že britská platební bilance by mohla do roku 2019 dosáhnout malého přebytku. Všechny ostatní podmínky však samozřejmě rovné nejsou, takže jiný výklad zní tak, že současné rovnovážné devizové kurzy klesnou ještě více, což bude odrážet pesimismus trhů vůči vyhlídce nabídkové strany britské ekonomiky a budoucího růstu produktivity. Mnohé bude záviset na tom, zda Velká Británie skutečně vystoupí z EU, a pokud to učiní, pak i na podobě obchodních dohod a hospodářské politiky, jež vláda po brexitu nastaví. Další doplňková interpretace říká, že slabost libry navzdory potenciálním cyklickým benefitům odráží rizikovou prémii Velké Británie kvůli trnitému procesu vystupování z EU a dalším politickým nejistotám. Rizikovou prémii můžeme odhadnout úpravou rovnovážných modelů RER tak, aby zohledňovaly „normální“ cyklický ekonomický vývoj. Vyšší úrokové sazby a nízká stabilní inflace mohou poskytnout měně určité země výhodu nad jinými měnami, takže pokud zohledníme rozdíl reálných úrokových sazeb, můžeme stanovit pomyslnou cenu, za niž by se určitá měna měla obchodovat. Pokud to učiníme v případě libry k dolaru a euru, pak pomyslný devizový kurz libry je stále podstatně slabší než její aktuální kurz, což naznačuje, že trhy skutečně zakomponovaly do kurzu značnou rizikovou prémii. Tyto odhady mají vliv i na veřejnou politiku. Britští politici by za prvé měli uznat, že klesající libra je užitečným, ale ne dostatečným nástrojem ke zlepšení vnějšího postavení Velké Británie a vybalancování její ekonomiky.", "en": "The GSDEER’s current estimated equilibrium rate is £1.44/$1.63, and the FEER’s is £0.88/€0.74, which implies that the pound is now undervalued – by anywhere from 14% to 24% against the dollar, and by as much as 20% against the euro – relative to its notional fair value. These misalignments could be partly attributable to overvaluation of the other currencies. But let us assume that these estimates are at least roughly accurate, and that the pound is now broadly undervalued relative to the currencies of its major trading partners. An optimistic interpretation is that, all things being equal, the pound’s decline implies an improved balance-of-payments position in the future, and that the UK economy will undergo a much needed rebalancing. To be sure, economic data released since the referendum suggest bullishness in the manufacturing sector, and the National Institute of Economic and Social Research recently forecast that the UK’s balance of payments could achieve a small surplus by 2019. Of course, all things are not equal, so another interpretation is that the current equilibrium exchange rates will decline further, reflecting the market’s pessimism about the UK economy’s supply-side outlook and future productivity growth. Much will depend on whether the UK actually does leave the EU, and, if it does, on the government’s post-Brexit trade arrangements and economic policies. Another, complementary interpretation is that the pound’s weakness, notwithstanding its potential cyclical benefits, reflects a risk premium on the UK, owing to its tricky EU exit path and other policy uncertainties. We can estimate such risk premia by adjusting the RER equilibrium models to account for “normal” cyclical economic developments. Higher interest rates and low, stable inflation can give a country’s currency an edge over other currencies, so if we factor in the real-interest-rate differential, we can determine a notional price at which a currency should trade. When we do this for the pound against the dollar and the euro, the pound’s notional exchange rate is still substantially weaker than its actual spot rate, which suggests that the market has indeed factored in a considerable risk premium. These estimates have public-policy implications. For starters, British policymakers should acknowledge that a declining pound is helpful, but not sufficient, for improving the UK’s external position and rebalancing its economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klimatické finance, které pomohou ohroženým komunitám zvýšit svou odolnost a omezit migraci, jsou nezbytné, stejně jako zkvalitnění systémů varování před katastrofou a humanitárního úsilí. Zároveň však potřebujeme finance na bezpečný pohyb lidí, jakmile to bude nezbytné. K vysídlování dochází převážně uvnitř zemí, nikoliv mezi nimi, takže musíme zajistit, aby chudší země disponovaly zdroji potřebnými k řízení krátkodobého i dlouhodobého přesídlování. Za druhé bychom v případech, kdy klimatické vysídlování hranice překročí, měli reagovat s pragmatismem a soucitem, nikoliv paranoiou a kořistnictvím. Peníze, které se dystopicky vynakládají na vojenskou a sledovací infrastrukturu, by raději měly směřovat na podporu bezpečných a legálních tras a procedur pro lidi, kteří se potřebují vystěhovat. Převládajícím politickým impulzem dneška je snažit se rozdělovat lidi podle toho, kde se shodou okolností narodili. Při větším objemu prostředků a s odlišnou politickou vizí bychom však mohli zajistit, aby měli z přistěhovalectví prospěch jak nově příchozí, tak i hostitelské komunity. Za třetí musíme rozšířit naše chápání toho, co se počítá za klimatické vysídlení. Lidé, kteří přímo prchají před bouřemi, požáry a záplavami, očividně potřebují politickou podporu. Klimatické změny se však stále významněji podílejí také na nedostatku zdrojů, ztrátě příjmů, politické nestabilitě a násilných konfliktech. Musíme odolat snahám o zúžení definice toho, kdo se považuje za klimaticky vysídleného člověka. Nemůžeme čekat na katastrofu a teprve poté začít jednat. Už dnes bychom měli uvažovat o procesech, díky nimž důstojně dosáhneme plánované migrace, což umožní lidem ve zranitelných lokalitách odstěhovat se dříve, než se projeví nejhorší dopady.", "en": "Climate finance to help at-risk communities build resilience and limit migration is essential, as are improvements to disaster warning and relief systems. But we also need financing to facilitate the safe movement of people when it is necessary. Most displacement happens within countries, not across borders, so we must ensure that poorer countries have the resources to manage both short- and long-term resettlement. Second, in cases where climate-linked displacement does cross borders, we should respond with pragmatism and compassion, not paranoia and profiteering. The money being thrown at dystopian military and surveillance infrastructure should instead go toward supporting safe and legal routes and procedures for people who need to move. The dominant political impulse today is to try to divide people by the circumstances of their birth. But with more resources and a different political vision, we could ensure that both newcomers and host communities alike benefit from immigration. Third, we need to broaden our understanding of what counts as climate-linked displacement. Those who are directly fleeing storms, fires, and floods obviously need policy support. But climate change is also a growing factor in resource shortages, income loss, political instability, and violent conflicts. We must resist efforts to limit the definition of who counts as a climate-displaced person. We cannot wait for disaster to strike before acting. We should already be considering processes to achieve planned migration with dignity, allowing people in vulnerable locales to move before the worst effects materialize."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vatikánské noviny reagovaly kritikou Melindy Gatesové, jejíž organizační a zčásti sponzorské úsilí v této iniciativě povede podle odhadů k tomu, že během prvního roku života zemře o téměř tři miliony méně dětí a provede se o 50 milionů méně potratů. Člověk by si myslel, že římští katolíci budou takové výsledky pokládat za žádoucí. (Sama Gatesová je praktikující katolička, která viděla, co se stane, když ženy nedokážou nakrmit své děti nebo jsou zohavené v důsledku nebezpečných potratů.) Omezování přístupu k legálním interrupcím vede mnoho žen k vyhledávání potratů u rizikových poskytovatelů. Legalizace potratů na žádost v Jižní Africe roku 1998 přinesla snížení počtu úmrtí v souvislosti s interrupcí o 91 %. Vznik farmaceutik misoprostolu a mifepristonu, které může poskytovat lékárník, umožňuje v rozvojových zemích relativně bezpečná a laciná umělá přerušení těhotenství. Odpůrci zareagují tím, že potrat je nebezpečný už ze své podstaty – pro plod. Poukazují na to, že interrupce zabíjí jedinečného, živého lidského jedince. Toto tvrzení lze stěží popřít, tedy přinejmenším pokud se slovem „lidský“ míní „náležející k druhu Homo sapiens“. Je také pravda, že se nemůžeme prostě jen odvolat na ženino „právo rozhodnout se“ ve snaze vyhnout se etické otázce mravního postavení plodu. Kdyby plod skutečně měl morální status jako každá jiná lidská bytost, bylo by těžké argumentovat, že rozhodovací právo těhotné ženy zahrnuje i právo způsobit smrt plodu, snad kromě případu, kdy je v ohrožení ženin život. Klamnost argumentu odpůrců potratů tkví v posunu od vědecky správného tvrzení, že plod je žijící jedinec druhu Homo sapiens, k etickému tvrzení, že takový plod má tudíž stejné právo na život jako kterákoli jiná lidská bytost. Příslušnost k druhu Homo sapiens nestačí k tomu, aby bylo bytosti přiznáno právo na život. Zaručit plodu větší ochranu, než má kupříkladu kráva, nemůže ani nic jako sebeuvědomění či rozumovost, protože plod má mentální schopnosti na nižší úrovni než tur. Skupiny „ochránců života“, které protestují kolem potratových klinik, jsou ovšem zřídka k vidění při protestech kolem jatek. Lze přesvědčivě tvrdit, že bytosti, které si uvědomují samy sebe a chtějí dále žít, bychom neměli proti jejich vůli zabíjet.", "en": "The Vatican newspaper responded by criticizing Melinda Gates, whose efforts in organizing and partly funding this initiative will, it is estimated, lead to nearly three million fewer babies dying in their first year of life, and to 50 million fewer abortions. One would have thought that Roman Catholics would see these outcomes as desirable. (Gates is herself a practicing Catholic who has seen what happens when women cannot feed their children, or are maimed by unsafe abortions.) Restricting access to legal abortion leads many poor women to seek abortion from unsafe providers. The legalization of abortion on request in South Africa in 1998 saw abortion-related deaths drop by 91%. And the development of the drugs misoprostol and mifepristone, which can be provided by pharmacists, makes relatively safe and inexpensive abortion possible in developing countries. Opponents will respond that abortion is, by its very nature, unsafe – for the fetus. They point out that abortion kills a unique, living human individual. That claim is difficult to deny, at least if by “human” we mean “member of the species Homo sapiens.” It is also true that we cannot simply invoke a woman’s “right to choose” in order to avoid the ethical issue of the moral status of the fetus. If the fetus really did have the moral status of any other human being, it would be difficult to argue that a pregnant woman’s right to choose includes the right to bring about the death of the fetus, except perhaps when the woman’s life is at stake. The fallacy in the anti-abortion argument lies in the shift from the scientifically accurate claim that the fetus is a living individual of the species Homo sapiens to the ethical claim that the fetus therefore has the same right to life as any other human being. Membership of the species Homo sapiens is not enough to confer a right to life on a being. Nor can something like self-awareness or rationality warrant greater protection for the fetus than for, say, a cow, because the fetus has mental capacities that are inferior to those of cows. Yet “pro-life” groups that picket abortion clinics are rarely seen picketing slaughterhouses. We can plausibly argue that we ought not to kill, against their will, self-aware beings who want to continue to live."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Realism in Iraq Washingtonská hora těžce rodila a nepřivedla na svět ani myš. Generál David Petreaus i prezident George W. Bush promluvili, ale politika Spojených států v Iráku zůstává, jaká byla. Tato politika zavedla USA do pasti, takže největší a nejvýznamnější mocnost světa teď stojí jen před špatnými možnostmi. Kdyby USA sledovaly své národní zájmy, stáhly by se z Iráku co nejdříve, poněvadž tuto válku už nelze vyhrát. Oslabuje vůdčí západní velmoc a posiluje nepřátele Západu. USA se ale nemohou stáhnout, leč by celý region přenechaly chaosu. USA chtěly nastolit demokratický Irák. Namísto toho se po americkém stažení možná země rozpadne, což by případně mohlo vést k „balkanizaci“ Středního východu, s nesmírně nebezpečnými důsledky pro celý region. Válkou v Iráku USA také chtěly vyvolat demokratickou transformaci celého Středního východu. Místo toho pomohly Íránu získat regionální převahu, jíž by tato země sama nikdy nedosáhla. Kdyby se teď USA stáhly, Střední východ by namísto demokratické transformace čelil válce všech proti všem o regionální hegemonii. Nic nenaznačuje, že by Bush ve zbývajících měsících svého funkčního období začal trpkou skutečnost chápat. Kdyby měl přiznat porážku, poškodilo by to jeho prezidentství. Válku tedy odkáže svému nástupci.", "en": "Realism in Iraq The Washington mountain has labored and brought forth less than a mouse. General David Petreaus and President George W. Bush have spoken, but United States policy in Iraq remains as it was. This policy has led the US into a trap, so that now the largest and most important power in the world is facing only bad options. If the US followed its national interests, it would withdraw from Iraq as soon as possible, because the war can no longer be won. It is weakening the West’s leading power and strengthening the West’s enemies. But the US cannot withdraw without sending the entire region into chaos. The US wanted to establish a democratic Iraq. Instead, after a US withdrawal, the country might fall apart, possibly leading to “balkanization” of the Middle East, with extremely dangerous consequences for the whole region. With the war in Iraq, the US also wanted to initiate a democratic transformation of the entire Middle East. Instead, it has helped Iran to gain a regional ascendancy that the country could never have achieved on its own. Instead of a democratic transformation, were the US to withdraw now, the Middle East would face a war of all against all for regional hegemony. There is no indication that Bush will begin to grasp this bitter reality during the remaining months of his term. If he were to admit defeat, his presidency would be destroyed. He will thus pass the war on to his successor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropská kalamita Tak se to stalo. Poté, co Francie a Nizozemsko odmítly evropskou ústavní smlouvu, irské všelidové „ne“ je druhou a zřejmě rozhodující ranou spojené a silné Evropě. 12. červen 2008 bude třeba si připomínat jako den, kdy se psaly evropské dějiny. Ať už proběhnou jakékoli zoufalé záchranné pokusy, nedokáží zakrýt fakt, že Evropská unie na nejméně 10 let (ne-li mnohem déle) opustila světovou scénu jako seriózní zahraničněpolitický aktér. K tomu dochází v době, kdy problémy na Balkáně zůstávají nedořešené, Amerika zažívá relativní úpadek, Rusko znovu nabírá sílu, turecká domácí politika se stáčí špatným směrem, Blízký východ – přímý soused EU – hrozí výbuchem a globální ekonomiku a politiku zítřka bude určovat rychlost vzestupu Číny a Indie jako rozvíjejících se mocností. Nebohá Evropa! Irským referendem se slepě a zbytečně uvrhla do politické kalamity. Jistě, EU bude i nadále existovat a její instituce budou fungovat, v dobrém či ve zlém, na základě Smlouvy z Nice. Ale proaktivní, silná Evropa, schopná určovat svůj vlastní osud, bude dost dlouho mimo hru. Když úctyhodná britská média jako Financial Times varují před oživováním evropského psychodramatu a namísto toho vyzývají k úsilí o vytvoření „Evropy výsledků“, nelze to považovat za seriózní alternativu, ale spíš za špatný vtip. Cukrem ani bičem osla v závodního koně neproměníš, nejsi-li ovšem ve skrytu duše spokojen s oslem. A právě to je stěžejní problém Evropy: někteří členové víc než osla nechtějí. Instituce je ovšem možné v případě jejich nefunkčnosti reformovat, a právě o to EU už 20 let marně usiluje. Rozšíření EU bylo po roce 1989 historicky nevyhnutelné, ale bez institucionální reformy bude Evropa 27 členských států přinášet horší výsledky, pro občany EU čím dál méně uspokojivé. Jaké budou důsledky irského referenda? 1) Silná evropská zahraniční politika, vzhledem k současnému stavu světa tak zoufale potřebná, byla 12. června pohřbena, alespoň prozatím.", "en": "Europe's Calamity It has happened. After France and the Netherlands rejected the European Constitutional Treaty, Ireland’s “No” vote is the second and probably decisive blow against a united and strong Europe. June 12, 2008, will have to be remembered as the day that made European history. No matter what desperate rescue efforts will be undertaken, they cannot hide the fact that the European Union has left the world stage as a serious foreign policy player for at least ten years (if not for much longer). This has happened at a time when the problems on the Balkans remain unresolved, America is experiencing a relative decline, Russia is regaining strength, Turkey’s domestic policy is taking a wrong turn, the Near East – the EU’s direct neighbor – threatens to explode, and the speed of China’s and India’s rise as emerging powers will define the global economy and politics of tomorrow. Poor Europe! With the Irish referendum, it has blindly and needlessly thrown itself into a political calamity. Certainly, the EU will continue to exist and its institutions will continue to function, for better or worse, on the foundation of the Treaty of Nice. But a proactive, strong Europe capable of determining its own fate will not be in the cards for quite some time. When respectable British media such as Financial Times warn against a renewed European psychodrama and instead call for working toward a “Europe of results,” this should be regarded rather as a bad joke than a serious alternative. Neither by cajoling nor by beating can a donkey be turned into a racehorse, unless one is secretly satisfied with the donkey. And that is exactly Europe’s core problem: several members do not want more than a donkey. Institutions, however, may be reformed if they no longer work, and this is exactly what the EU has been futilely trying to do for 20 years. After 1989, history has made EU enlargement indispensable, but, without institutional reform, a Europe of 27 member states will inevitably deliver ever worse – and, to its citizens, increasingly disappointing – results. What will be the consequences of the Irish referendum? 1) A strong European foreign policy, badly needed given the current state of the world, was buried on June 12, for the time being."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prezident George W. Bush v polovině listopadu onoho roku svolal Washingtonský summit o finančních trzích a světové ekonomice, který se stal začátkem koordinovaného globálního úsilí o vyřešení krize. Zásadní bylo, že jednohlasně přijatá deklarace z vrcholného zasedání prohlásila: „Jsme odhodláni posílit spolupráci a společně usilovat o obnovení globálního růstu a dosažení potřebných reforem ve světových finančních soustavách.“ Vedle příslibu různých forem finanční podpory se lídři G20 zavázali zachovat otevřenou globální ekonomiku. Souběžně americké ministerstvo financí a Federální rezervní systém bryskně sanovaly jeden velký finanční ústav za druhým. Přestože ad hoc přístup tvůrců politik a absence jasných vůdčích principů vyvolávaly mnoho veřejné kritiky, došlo k rychlé stabilizaci těchto institucí. Navíc se republikáni a demokraté v Kongresu dohodli na rozsáhlém balíčku fiskální stimulace. Přesto spoušť natropená na finančním trhu přetrvávala, než trhy 9. března 2009, půl roku po krachu Lehmanů, dopadly na dno. V současnosti se však svět bohužel zdá špatně vybavený k tomu, aby zopakoval vydařenou politickou reakci roku 2008. V prvé řadě chybí politické předpoklady – především proto, že americké administrativě schází tvůrce ekonomické politiky s významným domácím či mezinárodním postavením. Samotný Trump není věrohodný a důvěru trhů v předsedu Fedu Jeromea Powella výrazně podkopal. Ministr financí Steven Mnuchin se drží v ústraní. Nouze o mezinárodní váhu platí i mimo USA. Lídři Evropské unie, Evropské centrální banky i Mezinárodního měnového fondu jsou ve svých funkcích nově. Německá kancléřka Angela Merkelová je oslabenou, politicky dožívající lídryní, mezinárodní postavení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se propadlo a britského ministerského předsedu Borise Johnsona zaměstnává brexit. Nejnápadnějším rozdílem oproti roku 2008 je ovšem absence vůdčí úlohy USA. Dokud bude Trump v úřadu, je s ohledem na jeho nacionalismus, protekcionismus a odmítání dbát na odborné rady těžké si představit jakékoli věrohodné mezinárodní summity a spolupráci. To znamená, že na koordinovanou snahu řešit současnou krizi si svět bude muset počkat přinejmenším do ledna 2021. Hůře vybaven ke zvládnutí krize by svět mohl být oproti roku 2008 také finančně.", "en": "In mid-November that year, President George W. Bush convened the G20 Washington Summit on Financial Markets and the World Economy, which marked the start of a coordinated global effort to resolve the crisis. Crucially, the unanimously adopted summit declaration stated that, “We are determined to enhance our cooperation and work together to restore global growth and achieve needed reforms in the world's financial systems.” Apart from promising various forms of financial support, G20 leaders committed themselves to maintaining an open global economy. In parallel, the US Department of the Treasury and the Federal Reserve swiftly bailed out one major financial institution after another. Although policymakers’ ad hoc approach and lack of clear guiding principles generated much public criticism, these institutions were stabilized very quickly. In addition, congressional Republicans and Democrats agreed on a large fiscal-stimulus package. Even so, the financial-market havoc continued until markets finally hit bottom on March 9, 2009, a half-year after the Lehman collapse. Unfortunately, however, the world currently seems ill-equipped to repeat the successful policy response of 2008. For starters, the political preconditions are absent – not least because the US administration has no economic policymaker with significant domestic or international stature. Trump himself lacks credibility, and he has severely undermined market confidence in Fed Chairman Jerome Powell. Treasury Secretary Steven Mnuchin, meanwhile, keeps a very low profile. The dearth of international clout extends beyond the US. The leaders of the European Union, the European Central Bank, and the International Monetary Fund are all new in their jobs. German Chancellor Angela Merkel is a politically weakened lame-duck leader, French President Emmanuel Macron’s international standing has slipped, and the United Kingdom’s prime minister, Boris Johnson, is preoccupied with Brexit. But it is the absence of US leadership that is the most striking difference between now and 2008. Trump’s nationalism, protectionism, and refusal to heed expert advice make it difficult to imagine any credible international summitry and cooperation as long as he is in office. That means the world will have to wait until January 2021 at the earliest for any coordinated attempt to resolve the current crisis. Financially, too, the world might be less well-equipped to handle a crisis than it was in 2008."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Systémy v ohrožení ŽENEVA – Neschopnost adaptovat se na klimatické změny, přetrvávající extrémní počasí a velká systémová finanční selhání, to jsou jen tři z padesáti významných rizik, která každoročně monitoruje Zpráva o globálních rizicích Světového ekonomického fóra (WEF). Zdá se jen přirozené hledat mezi nimi spojitosti, zejména poté, co „superbouře“ zavřela loni v říjnu Wall Street. Zpráva nám připomíná, kolika různými způsoby se systémy v našem provázaném světě nevyhnutelně navzájem ovlivňují. Ještě důležitější však je, že zpráva varuje před riziky několikanásobného systémového selhání. Mezi dva nejzákladnější světové systémy například patří ekonomika a životní prostředí; jejich vzájemné působení je tématem první ze tří případových studií rizik obsažených v letošní zprávě. Tisíc expertů, kteří odpověděli na každoroční průzkum vnímání globálních rizik, na němž je zpráva WEF založená, označilo za největší ekologický problém v nadcházejícím desetiletí adaptaci na klimatické změny. To odráží širší posun v uvažování o klimatu, charakterizovaný rostoucí smířeností s faktem, že jistá míra globálních teplotních změn je nevyhnutelná a musíme se na ni lokálně adaptovat – například posílením klíčových infrastrukturálních systémů s cílem zvýšit jejich odolnost vůči extrémním meteorologickým jevům. Těmto ekologickým problémům však čelíme v době přetrvávající ekonomické slabosti. Globální růst zůstává pomalý, a protože měnová a fiskální politika mají na hospodářské zotavení omezený dopad, nemají vlády dost prostředků ani odvahy prosazovat velké projekty.", "en": "Systems at Risk GENEVA – Failure to adapt to climate change, persistent extreme weather, and major systemic financial failure are just three of 50 major risks monitored every year in the World Economic Forum’s Global Risks Report. It seems natural to draw connections among them, especially after a “superstorm” shut down Wall Street this past October. Indeed, the report reminds us of the many ways in which systems inevitably affect one another in our interdependent world. More important, the report warns of the dangers of multiple systems failing. Two of the world’s most fundamental systems, for example, are the economy and the environment; their interplay underpins the first of three case studies of risk in this year’s report. The 1,000 experts who responded to the WEF’s annual Global Risks Perception Survey, on which the report is based, ranked climate-change adaptation as their top environmental concern in the coming decade. This reflects a wider shift in thinking about the climate, with growing acceptance that we are now locked in to some degree of global temperature change and need to adapt locally – for example, by strengthening our critical infrastructure systems in order to boost their resilience to extreme weather events. But we face these environmental challenges at a time of persistent economic weakness. Global growth remains slow; and, with monetary and fiscal policies having a limited impact on economic recovery, governments have neither the resources nor the courage to push for major projects."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve smyslu podílu HDP vynakládají USA méně než polovinu oproti vrcholné době za studené války, kdy se století amerického vůdcovství konsolidovalo. Jádrem problému nejsou zbraně versus chléb, ale zbraně versus chléb versus daně. Bez ochoty zvýšit příjmy jsou výdaje na obranu v pasti kompromisů s důležitými investicemi třeba do školství, infrastruktury a výzkumu a vývoje – a všechny mají pro domácí i globální postavení Ameriky zásadní význam. Druhá otázka se týká toho, jak a jakými cestami by se USA měly zapojovat do vnitřních věcí jiných zemí. Obama řekl, že Amerika by měla použít vojenskou sílu, v případě nutnosti jednostranně, bude-li ohrožena bezpečnost její nebo jejích spojenců. Pokud tomu tak není, ale svědomí zemi nutí jednat (například proti diktátorovi, který ve velkém zabíjí své občany), USA by neměly zasahovat samy a sílu by měly využít jedině tehdy, když existují slušné vyhlídky na úspěch. To jsou rozumné zásady, ale kde jsou prahy jednotlivých situací? Nejedná se o nový problém. Je tomu téměř dvě staletí, co John Quincy Adams, šestý americký prezident, vzdorující domácím požadavkům, aby země zasáhla do řecké války za nezávislost, proslule prohlásil, že USA „nepůjdou do ciziny hledat obludy, jež by přemohly“. Jenže co když zdrženlivost vůči občanské válce, jako je ta syrská, dává teroristickým skupinám typu Islámského státu příležitost vybudovat si bezpečné útočiště? USA by se měly vyvarovat uskutečňování invaze a okupace.", "en": "As a share of GDP, the US is spending less than half of what it did at the peak of the Cold War, when the century of American leadership was being consolidated. The problem is not guns vs. butter, but guns vs. butter vs. taxes. Without a willingness to raise revenues, defense expenditure is locked in a zero-sum tradeoff with important investments such as education, infrastructure, and research and development – all of which are crucial to America’s domestic strength and global position. The second question concerns how and in what ways the US should become involved in other countries’ internal affairs. Obama has said that America should use military force, unilaterally if necessary, when its security or that of its allies is threatened. When not, but conscience urges the country to act – against, say, a dictator killing a large number of his citizens – the US should not intervene alone and should use force only if there is a good prospect of success. These are reasonable principles, but what are the thresholds? The problem is not new. Nearly two centuries ago, John Quincy Adams, America’s sixth president, was wrestling with domestic demands for intervention in the Greek war for independence when he famously said that the US “goes not abroad in search of monsters to destroy.” But what if forbearance in a civil war like Syria’s allows a terrorist group like the Islamic State to establish a safe haven? The US should stay out of the business of invasion and occupation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co zbylo po roce 1989? NEW YORK – Když byla před dvaceti lety zbourána Berlínská zeď a sovětské impérium se hroutilo, cítili nespokojenost pouze zarytci, kteří věřili v komunistickou utopii. Pár lidí samozřejmě dál lpělo na možnostech toho, co bylo kdysi označeno za „reálný socialismus“. Jiní kritizovali triumfálnost „nového světového pořádku“, jak ho přislíbil George H. W. Bush. A způsob, jímž západní Německo převálcovalo trosky svého východoněmeckého souseda, se jevil téměř jako akt krutosti. Přesto bylo dobré v roce 1989 žít (s výjimkou Číny, kde byli demokraté potlačeni). Mnozí z nás měli pocit, že vidí úsvit nové liberální éry, v níž se budou svoboda a spravedlnost šířit jako čerstvé květy po celé zeměkouli. O dvacet let později víme, že nám to nebylo dáno. Evropské demokracie sužuje xenofobní populismus. Sociálně demokratické strany se scvrkávají, zatímco pravicoví demagogové slibují, že ochrání „západní hodnoty“ před islámskými hordami. A ekonomické debakly z uplynulých několika let jako by potvrzovaly nedávné varování Michaila Gorbačova, že „také západnímu kapitalismu, zbavenému starého soupeře a vykreslujícímu sebe samotného jako nesporného vítěze a ztělesnění globálního pokroku, hrozí, že zavede západní společnost i zbytek světa do další historické slepé uličky“. Momentálně se zdá, že mezi těmi, kdo v roce 1989 prohráli, figurují i liberálové v „progresivním“ americkém smyslu tohoto slova. Komunisté vždy sociálními demokraty opovrhovali a naopak.", "en": "What’s Left After 1989? NEW YORK – Twenty years ago, when the Berlin Wall was breached and the Soviet empire was collapsing, only die-hard believers in a communist utopia felt unhappy. A few people, of course, clung to the possibility of what was once called “actually existing socialism.” Others criticized the triumphalism of the “new world order” promised by George H.W. Bush. And the way West Germany rolled over the wreckage of its East German neighbor seemed almost like an act of cruelty. Still, 1989 was a good time to be alive (except in China, where the democrats were put down). Many of us felt that we were seeing the dawn of a new liberal age, in which freedom and justice would spread, like fresh flowers, across the globe. Twenty years on, we know this was not to be. Xenophobic populism is stalking democracies in Europe. Social-democratic parties are shrinking, while right-wing demagogues promise to protect “Western values” from the Islamic hordes. And the economic debacles of the last few years seem to bear out Mikhail Gorbachev’s recent warning that “Western capitalism, too, deprived of its old adversary and imagining itself the undisputed victor and incarnation of global progress, is at risk of leading Western society and the rest of the world down another historical blind alley.” The way it looks now, liberals, in the “progressive” American sense of the word, may actually have been among the losers of 1989. Social democrats were always despised by communists, and vice versa."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakmile vyprší pětiletá lhůta legálního pobytu, přistěhovalec automaticky získává nezadatelné právo na pobyt trvalý. Hostitelská země mu toto právo nemůže odepřít dokonce ani v případě, že přistěhovalec nemá zdravotní pojištění a prostředky na živobytí. Přistěhovalec pak bude mít plný nárok na všechny dávky, které hostitelská země nabízí svým občanům. Pro Východoevropany bude motivace využít této nové směrnice obzvláště silná. Průměrné nominální mzdy v osmi postkomunistických zemích EU dnes činí přibližně pětinu západoevropské úrovně a mnohdy pouhou čtvrtinu až polovinu západní úrovně sociální pomoci. Reálné rozdíly v životní úrovni tak vysoké nejsou, ale přesto jde o pokušení. Zejména to bude platit o Bulharech a Rumunech, kteří dostali pozvánku ke vstupu do EU na rok 2007. Jejich nominální mzdy v současnosti činí pouze asi 7% západoevropského průměru. Západní Evropa již zažila tři desetiletí nepřímé migrace směrem do sociálního státu, neboť sociální dávky vytvořily uměle vysoké mzdy pro nekvalifikované, čímž současně vyvolaly nadměrnou imigraci a nezaměstnanost. Přistěhovalci vytlačili domácí občany, kteří raději pobírají dávky, než aby v segmentu nízkých mezd soupeřili s nově příchozími. Směrnice o volném pohybu bude mít za následek novou éru přímé migrace do západoevropských sociálních států. Výsledkem může být rozleptání samotných těchto sociálních států. Jelikož si žádná západoevropská země nepřeje imigraci „za dávkami“ a jelikož státy nejsou schopny rozlišovat mezi svými občany a přistěhovalci z EU, začnou své služby omezovat. Evropa vstoupí do vleklého období konkurenčního odstrašování, během něhož postupně opustí své staré sociální hodnoty. Jistě, vyvažující politické síly budou tlačit evropské sociální systémy k harmonizaci. Návrh ústavy EU, který loni v referendech ve Francii a v Nizozemsku propadl, zavání duchem tohoto přístupu. Bohužel by se harmonizace pravděpodobně vztahovala na vyplácené náhrady mzdy, což by mělo za následek vytvoření jednotných omezujících pravidel v podobě minimální mzdy pro všechny země EU. Vzhledem k ekonomické různorodosti EU by takový výsledek pravděpodobně zvýšil nezaměstnanost. Ještě stále je čas zamezit těmto děsivým důsledkům. K tomu je však zapotřebí změnit směrnici o volném pohybu, aby z práva na imigraci automaticky nevyplývalo i právo na sociální dávky. Pokud by za sociální služby nepracujících přistěhovalců i nadále nesly zodpovědnost jejich domovské země, dalo by se rozdrolování západoevropských sociálních států, který předpovídá teorie o konkurenci systémů, zastavit.", "en": "When the five years of legal residence are completed, an immigrant automatically gains the inalienable right to permanent residence. The host country cannot deny this right even if an immigrant has no health insurance and no resources to live on. The immigrant will be fully eligible for all benefits the host country offers its domestic residents. The incentives to make use of the new directive will be especially strong for East Europeans. Today, average nominal wages in the eight post-communist EU countries are about one-fifth of the West European level and often only a quarter to a half of Western levels of social assistance. The real differences in living standards are not quite as large, but they are a temptation nonetheless. This will be particularly true for Bulgarians and Rumanians, who are invited to join the EU in 2007. Currently their nominal wages are only about 7% of the West European average. Western Europe has already experienced three decades of indirect migration into the welfare state, as social benefits have created artificially high wages for the unskilled, simultaneously fueling excessive immigration and unemployment. Immigrants have crowded out domestic residents who prefer the benefits to engaging in low-wage competition with the newcomers. The directive on free movement implies a new era of direct migration into West European welfare states. The result may be an erosion of these welfare states themselves. As no West European state wants welfare immigration, and because they are unable to discriminate between nationals and EU immigrants, they will begin to reduce their services. Europe will enter an extended period of competitive deterrence, during which it will gradually abandon its old social values. To be sure, countervailing political forces will press for harmonization of Europe’s social-welfare systems. The draft EU constitution, which failed in the French and Dutch referenda last year, breathes the spirit of this approach. Unfortunately, harmonization would probably apply to wage replacement payments, implying uniform minimum wage constraints for EU countries. Given the EU’s economic heterogeneity, this outcome would likely boost unemployment. There is still time to avert these frightening effects. But, to do so, the directive on free movement must be changed, so that the right to immigrate does not automatically imply a right to social benefits. If the home country were to remain responsible for welfare services to non-working immigrants, the erosion of West European welfare states that the theory of systems competition predicts could be halted."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za druhé musí stát EU v čele globálního úsilí o poskytnutí dostatečných financí Libanonu, Jordánsku a Turecku na podporu čtyř milionů uprchlíků, kteří v těchto zemích v současné době žijí. Dosud se vybral pouhý zlomek financí potřebných pro poskytnutí byť jen základní péče. Pokud do ní zahrneme vzdělání, výcvik a další nezbytné potřeby, pak roční náklady dosáhnou částky nejméně 5000 eur na uprchlíka neboli 20 miliard eur. Současná pomoc EU Turecku se sice minulý týden zdvojnásobila, ale stále činí pouhou miliardu eur. Kromě toho by EU měla pomáhat s vytvářením zvláštních hospodářských zón s preferovaným obchodním statusem v regionu včetně Tuniska a Maroka, aby přilákala investice a vytvořila pracovní místa pro místní občany i uprchlíky. EU by potřebovala zvýšit svůj závazek vůči zemím na frontové linii nejméně na 8-10 miliard eur ročně, přičemž zbytek by zajistily Spojené státy a ostatní svět. O tuto částku by se dal zvýšit objem dlouhodobých dluhopisů vydaných na podporu uchazečů o azyl v Evropě. Za třetí musí EU okamžitě začít budovat společnou celounijní azylovou a migrační agenturu a nakonec i společnou pohraniční stráž EU. Současná směsice 28 oddělených azylových systémů nefunguje: je drahá, neefektivní a přináší značně nekonzistentní výsledky při posuzování, kdo má nárok na azyl. Nová agentura by postupně zjednodušila procesy, zavedla společná pravidla zaměstnávání a podnikání i konzistentní systém dávek a rozvinula efektivní a právně podloženou návratovou politiku pro migranty, jimž azyl nebyl přiznán. Za čtvrté se musí uchazečům o azyl vytvořit bezpečné trasy, počínaje jejich přesunem z Řecka a Itálie do cílových zemí. To je velmi naléhavé, aby se uklidnila panika. Dalším logickým krokem je prodloužit bezpečné trasy až do výchozího regionu, čímž se sníží počet migrantů volících nebezpečnou trasu přes Středozemní moře. Budou-li mít uchazeči o azyl přiměřenou naději, že se nakonec dostanou do Evropy, s mnohem vyšší pravděpodobností zůstanou tam, kde právě jsou. To si vyžádá jednání se zeměmi na frontové linii – ve spolupráci s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – o vytvoření procesních center na jejich území, přičemž Turecko bude prioritou. Operační a finanční schémata vyvinutá EU by se měla využít k vytvoření globálních standardů pro zacházení s uchazeči o azyl a běženci. Toto je pátý bod všeobecného plánu.", "en": "Second, the EU must lead the global effort to provide adequate funding to Lebanon, Jordan, and Turkey to support the four million refugees currently living in those countries. Thus far, only a fraction of the funding needed for even basic care has been raised. If education, training, and other essential needs are included, the annual costs are at least €5,000 per refugee, or €20 billion. EU aid today to Turkey, though doubled last week, still amounts to just €1 billion. In addition, the EU also should help create special economic zones with preferred trade status in the region, including in Tunisia and Morocco, to attract investment and generate jobs for both locals and refugees. The EU would need to make an annual commitment to frontline countries of at least €8-10 billion, with the balance coming from the United States and the rest of the world. This could be added to the amount of long-term bonds issued to support asylum-seekers in Europe. Third, the EU must immediately start building a single EU Asylum and Migration Agency and eventually a single EU Border Guard. The current patchwork of 28 separate asylum systems does not work: it is expensive, inefficient, and produces wildly inconsistent results in determining who qualifies for asylum. The new agency would gradually streamline procedures; establish common rules for employment and entrepreneurship, as well as consistent benefits; and develop an effective, rights-respecting return policy for migrants who do not qualify for asylum. Fourth, safe channels must be established for asylum-seekers, starting with getting them from Greece and Italy to their destination countries. This is very urgent in order to calm the panic. The next logical step is to extend safe avenues to the frontline region, thereby reducing the number of migrants who make the dangerous Mediterranean crossing. If asylum-seekers have a reasonable chance of ultimately reaching Europe, they are far more likely to stay where they are. This will require negotiating with frontline countries, in cooperation with the UN Refugee Agency, to establish processing centers there – with Turkey as the priority. The operational and financial arrangements developed by the EU should be used to establish global standards for the treatment of asylum-seekers and migrants. This is the fifth piece of the comprehensive plan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trumpova globální recese WASHINGTON, DC – V pondělí 24. února, kdy akciové trhy dosahovaly rekordních výší, byl svět náhle v důsledku pandemie COVID-19 vržen do finanční krize. Mezinárodní lídři od té chvíle dělají vše pro to, aby zlou situaci ještě zhoršili. Rusko a Saúdská Arábie zahájily 6. března válku o cenu ropy, což světovými trhy dále otřáslo. Televizní projev amerického prezidenta Donalda Trumpa z 11. března, v němž oznámil pozastavení většiny osobní dopravy z Evropy do Spojených států, posunul krizi na úplně novou úroveň a uvrhl finanční trhy do naprosté paniky. Kombinace poklesu růstu vyvolaného koronavirem a celosvětové finanční paniky znamená, že je letos prakticky jistá globální recese. Jenže recese může být brzy nejmenší z našich obav. Finanční krachy se řídí jasnou logikou ve svém vývoji i řešení, jak nás poučil Charles Kindleberger ve své průkopnické knize Manias, Panics, and Crashes (Mánie, paniky a krachy) s podtitulem Historie finančních krizí. Argentina a Libanon už se od propuknutí COVID-19 dostaly do neschopnosti splácet své zahraniční dluhy. Následovat budou nejspíš významné firemní bankroty. Přirozenými kandidáty jsou cestovní agentury a aerolinie, ale k úpadkům často dochází v překvapivých oblastech. Po několika velkých bankrotech a platebních neschopnostech suverénů se svět bude potýkat se zamrznutím likvidity, jak tomu bylo v září 2008 po pádu Lehman Brothers. Zamrznutí likvidity obvykle postihne periferní země s vlastními měnami, které zkolabují – a vyvolají úprk k dolaru a euru. Jakmile propukne finanční panika, je sice velice těžké obnovit důvěru, ale rozřešení krize roku 2008 dnes nabízí tvůrcům politik důležitá ponaučení. Pravda, tehdejší krize vzešla z finančního sektoru, který se dnes zdá mnohem lépe kapitalizovaný, a tvůrci politik nemuseli tehdy zápolit s žádnou pandemií. Zásadní ponaučení nicméně zůstávají táž. Zamezení globální finanční paniky vyžaduje dvě věci: mezinárodní politickou spolupráci a obrovská množství vládní likvidity (protože soukromý sektor bude hromadit hotovost). Přestože rozřešení krize roku 2008 působilo tehdy dojmem chaosu, při pohledu zpět se jeví jako téměř ideální. Političtí lídři USA se v roce 2008 těšili postavení, díky němuž dokázali pomoci sjednotit svět.", "en": "Trump’s Global Recession WASHINGTON, DC – On Monday, February 24, with stock markets close to all-time highs, the world was suddenly thrown into a financial crisis as a result of the COVID-19 pandemic. And ever since, international leaders have been making the worst of a bad situation. On March 6, Russia and Saudi Arabia started an oil-price war, which shook global markets further. And US President Donald Trump’s televised address on March 11, in which he announced a suspension of most travel from Europe to the United States, brought the crisis to an entirely new height and plunged financial markets into unmitigated panic. The combination of a coronavirus-induced growth slowdown and worldwide financial panic means that a global recession this year is virtually certain. But recession might soon be the least of our worries. Financial crashes follow a clear logic in both their evolution and resolution, as Charles Kindleberger taught us in his seminal book Manias, Panics, and Crashes: A History of Financial Crises. Argentina and Lebanon have already defaulted on their foreign debts since the COVID-19 outbreak. Major corporate bankruptcies will likely come next. Travel companies and airlines are natural candidates, but failures often come in surprising areas. After a few big bankruptcies and sovereign defaults, the world is likely to face a liquidity freeze, as it did in September 2008, following Lehman Brothers’ bankruptcy. A liquidity freeze typically hits periphery countries that have their own currencies, which will collapse – prompting a flight to the dollar and the euro. Although it is very difficult to restore confidence once financial panic has erupted, the resolution of the 2008 crisis offers important lessons for policymakers today. True, that crisis originated in the financial sector, which now appears to be much better capitalized, and policymakers back then had no pandemic to contend with. Nonetheless, the fundamental lessons remain the same. Stemming a global financial panic requires two things: international political cooperation and vast amounts of government liquidity (because the private sector will hoard cash). Although the resolution of the 2008 crisis looked like a mess at the time, in hindsight it appears almost ideal. Back in 2008, US political leaders had the stature to help rally the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co se týče republikánů, necháme-li stranou řeči Sarah Palinové o božském poslání Ameriky ve válce proti teroru, je nepředstavitelné, že by si John McCain opravdu myslel, že přítomnost USA v Iráku je udržitelná na neomezeně dlouhou dobu. Abychom byli spravedliví, McCain nikdy nenaznačil, že americká vojska povedou stoletou válku, jak někteří jeho kritici tvrdí. McCain měl na mysli dlouhodobou mírovou přítomnost amerických jednotek v zemi, podobnou jejich pokračující přítomnosti v Japonsku po roce 1945. Avšak i kdybychom předpokládali, že americká veřejnost takovou přítomnost bude tolerovat, pro iráckou veřejnost by to neplatilo. Amerika udělala příliš mnoho politických chyb, její jednotky si lidé příliš úzce spojují s neoblíbenou a nekompetentní okupací a až donedávna byla taktika amerických sil přespříliš brutální, než aby se dalo hovořit o stálé přítomnosti. Přestože většina Iráčanů chápe, že je nezbytné, aby americké jednotky v jejich zemi krátkodobě setrvaly, stálé umístění sil nestrpí. McCainovi poradci by udělali dobře, kdyby se zamysleli nad historickým precedentem: neúspěšným britským pokusem udržet si po první světové válce v Iráku dlouhodobou vojenskou přítomnost. Iráčtí politici se nevyhnuli gestům, jimiž si chtějí vydělat politické body. Vláda při vyjednávání o pokračující přítomnosti amerických jednotek udělala řadu kiksů. Letos v létě se dokonce vmísila do voleb v USA, když se zdálo, že podpořila Obamův plán urychleného stažení. K tomu ještě irácký poradce pro národní bezpečnost – lékař, jehož vybrala americká okupační správa, ač kromě obstojné angličtiny neměl na tento post žádnou kvalifikaci – tři roky po sobě prohlašoval, že příští rok už bude poslední, kdy budou americké síly zapotřebí. Irácká vláda teď od USA požaduje časový harmonogram stažení jednotek ne proto, že by byla přesvědčená, že irácké síly dokážou jejich úkoly brzy převzít, nýbrž proto, aby naleštila své nacionalistické zásluhy před parlamentními volbami, jež proběhnou napřesrok. Doufá, že tím odvede pozornost veřejnosti od stále scházejících základních služeb, přetrvávajícího sektářství, slabé těžby ropy, mizivých investic do infrastruktury a bezuzdné korupce a bratříčkování. Zda se této strategii podaří doklady o nezdarech vlády v myšlení voličů překrýt, teprve uvidíme.", "en": "As for the Republicans, setting aside Sarah Palin’s talk of America’s divine mission in the war on terror, it is inconceivable that John McCain truly believes that a US presence is sustainable in Iraq into the indefinite future. To be fair, McCain never suggested that US troops will wage 100 years of war, as some of his critics claim. What McCain was referring to was a peaceable presence of US forces in the country for a long period, rather like their continued presence in Japan since 1945. Still, even assuming that the American public would tolerate such a presence, the Iraqi public would not. America has made too many policy mistakes, US forces are too closely associated with an unpopular and incompetent occupation, and, until recently, their tactics have been too thuggish to permit talk of a permanent presence. While most Iraqis understand the need for US forces to be in their country for the short term, they will not abide a permanent deployment. McCain’s advisors would do well to consider a historical precedent: the failed British attempt at World War I’s close to maintain a long-term military presence in Iraq. Iraqi politicians have not been exempt from posturing for political gain. The government committed a number of blunders in its negotiations on the continued presence of US troops. Indeed, this summer it injected itself into the US elections by seeming to endorse Obama’s plan for early withdrawal. Then again, for three consecutive years, Iraq’s national security advisor – a physician with no credentials for the job when appointed by the US occupation authority, except that he spoke tolerable English – insisted that the next year would be the last in which American troops were needed. Iraq’s government is demanding a withdrawal timetable from the US, not because it believes that Iraqi forces will be ready to take over soon, but to burnish its nationalist credentials ahead of next year’s parliamentary elections. Thus, it hopes to divert public attention from still non-existent basic services, continuing sectarianism, weak oil production, scant infrastructure investment, and rampant corruption and cronyism. Whether this strategy will succeed in obscuring the government’s record of failure in the minds of voters remains to be seen."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Postnárodní fotbal? NEW YORK – Některé hysteričtější německé noviny přičetly porážku Německa s Itálií v semifinále fotbalového mistrovství Evropy faktu, že se málo německých reprezentantů obtěžovalo zpívat státní hymnu. Jejich chování prý kontrastovalo s italskými fotbalisty, kteří do jednoho pěli text Il Canto degli Italiani (Písně Italů). Kapitán Gigi Buffon dokonce zpíval se zavřenýma očima, jako by odříkával modlitbu. Ve finále však Italové neměli šanci proti Španělsku, nejlepšímu týmu světa, přestože ani jeden španělský hráč neotevíral během státní hymny Marcha Real ústa – což je ostatně logické, poněvadž „Královský pochod“ nemá slova. Katalánští fotbalisté navíc státní hymnu příliš nemilují, protože se hojně propagovala za vlády zesnulého diktátora Franciska Franka, který nenáviděl katalánský nacionalismus. Víme, že ve fotbale nejsou vždy nejúspěšnější ta mužstva, která mají v kádru největší hvězdy. Šampioni fungují jako týmy – soudržné, nepoznamenané egoismem primadon, každý hráč je v nich připraven pracovat pro ostatní. Je vlastenectví skutečně klíčem k tomuto typu ducha národních týmů, jak se domnívají němečtí kritikové vlastní jedenáctky? Fotbal bývá často označován za náhražku války – za symbolickou a víceméně mírumilovnou cestu, jak ventilovat mezinárodní rivalitu. Fanoušci národních reprezentací jsou aktéry v jistém druhu vlasteneckého karnevalu a oblékají se do kostýmů odpovídajících národním stereotypům: angličtí příznivci se přestrojují za středověké rytíře, Nizozemci nazouvají dřeváky, Španělé jsou toreadoři.", "en": "Post-National Football? NEW YORK – Some of the more hysterical German newspapers blamed Germany’s defeat against Italy in the semi-finals of the European championship on the fact that few players bothered to sing the national anthem. Contrast that with the Italian players, all of whom belted out the words of Il Canto degli Italiani (The Song of the Italians). Indeed, the captain, Gigi Buffon, sang with his eyes closed, as though in prayer. But the Italians had no chance in the final against Spain, the best team in the world, none of whose players opened their mouths during the Spanish anthem, Marcha Real – which stands to reason, given that the “Royal March” has no lyrics. And, besides, the Catalonian players feel uncomfortable with the national anthem, which was much promoted under the late dictator Francisco Franco, who hated Catalan nationalism. We know that in football, the most successful teams are not always those with the greatest stars. Champions operate as teams – cohesive, untroubled by the egotism of prima donnas, each player prepared to work for the others. Is patriotism really the key to this kind of spirit for national teams, as the German critics of their team believe? Football has often been called a substitute for war – a symbolic, more or less peaceful, way to fight out international rivalries. The fans of national sides are actors in a kind of patriotic carnival, dressed in the costumes of their national stereotypes: English fans as medieval knights, the Dutch in clogs, the Spanish as bullfighters."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ponaučení z Rwandy ŽENEVA – Jak je možné, že Rwanda, která patří mezi nejchudší země světa – a stále se zotavuje z brutální občanské války –, dokáže chránit své dospívající dívky před rakovinou efektivněji než státy skupiny G-8? Po pouhém jednom roce Rwanda ohlásila vakcinaci více než 93% dospívajících dívek proti lidskému papilomaviru (HPV) – který je zdaleka nejčastější příčinou rakoviny děložního čípku. V nejbohatších zemích světa se přitom pokrytí vakcínou liší, ale na některých místech nedosahuje ani 30%. Nízká míra vakcinace v nejbohatších státech světa by ovšem nikoho neměla příliš překvapovat, zvláště když uvážíme demografické složení těch, kterým se jí nedostává. Dostupné prameny naznačují, že jde převážně o dívky na dolním konci socioekonomického spektra – často o příslušnice etnických menšin, které nemají zdravotní pojištění. Z toho vyplývá, že nechránění jsou právě ti, jimž hrozí největší riziko. Je to důvěrně známý obrázek odpovídající celosvětovému charakteru této strašlivé nemoci, která si každé dvě minuty vyžádá jeden lidský život: ženy, které nejvíce potřebují ochranu, k ní mají nejmenší přístup. Z 275 000 žen a dívek, jež každý rok zemřou na rakovinu děložního čípku, jich 88% žije v rozvojových zemích, kde může být úmrtnost více než dvacetkrát vyšší než ve Francii, Itálii a Spojených státech. Není to jen proto, že vakcíny nejsou snadno dostupné, ale i proto, že ženy v těchto zemích mají omezený přístup ke screeningu a léčbě. A bez prevence se jim v případě onemocnění nenabízejí žádné možnosti.", "en": "Learning from Rwanda GENEVA – How is it that Rwanda, among the world’s poorest countries – and still recovering from a brutal civil war – is able to protect its teenage girls against cancer more effectively than the G-8 countries? After just one year, Rwanda reported vaccinating more than 93% of its adolescent girls against the human papillomavirus (HPV) – by far the largest cause of cervical cancer. Vaccine coverage in the world’s richest countries varies, but in some places it is less than 30%. In fact, poor coverage in the world’s richest countries should come as no great surprise, especially when one considers the demographics of those missing out. Where available, evidence suggests that they are mainly girls at the lower end of the socioeconomic spectrum – often members of ethnic minorities with no health-care coverage. This implies that those who are at greatest risk are not being protected. It is a familiar story, one that is consistent with the global pattern of this terrible disease, which claims a life every two minutes: those most in need of protection have the least access to it. Of the 275,000 women and girls who die of cervical cancer every year, 88% live in developing countries, where mortality rates can be more than 20 times higher than in France, Italy, and the United States. That is not just because vaccines are not readily available; it is also because women in these countries have limited access to screening and treatment. Without prevention, they have no options if they get sick."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vedle ekonomických motivů k migraci vždy existoval motiv další: etnická, náboženská a politická perzekuce. Jako příklad můžeme uvést vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492, hugenotů z Francie v roce 1685, Němců a příslušníků dalších národností z východní Evropy po druhé světové válce, některých Palestinců z Izraele v roce 1948 a Indů z Ugandy v 70. letech. V posledních letech utíkají uprchlíci hlavně před další perzekucí nebo před extrémní nejistotou po rozpadu státu. Viděli jsme to v 90. letech na Balkáně a v prvních letech nového tisíciletí v Afghánistánu a v oblasti Afrického rohu. Posledním a nejdramatičtějším příkladem tohoto vzorce chování je pět milionů Syřanů v dnešním Turecku, Libanonu a Jordánsku. Pro tuto vrstvu migrantů představuje „migrace odněkud“ mnohem významnější faktor než „migrace někam“. Hranice mezi uprchlíky a ekonomickými migranty se však časem stírá. Dějiny ukazují, že většina uprchlíků se už do země původu nevrátí. Pocit extrémní nejistoty vyprchává příliš dlouho a do té doby se začne projevovat vábení lepšího života. To vysvětluje jeden důležitý fakt týkající se vnímání veřejnosti: většina občanů v hostitelských zemích nerozlišuje mezi ekonomickými migranty a uprchlíky. Na obě skupiny se obvykle pohlíží jako na lidi, kteří si nárokují stávající zdroje, nikoliv jako na tvůrce zdrojů nových. Útěk Východoasiatů z Keni během kampaně za „afrikanizaci“ této země přímo vedl ke vzniku britské protiimigrační legislativy z roku 1968. Z této historické perspektivy vyplývají tři závěry. Za prvé platí, že protiimigrační smýšlení se nezakládá pouze na předsudcích, nevědomosti či politickém oportunismu. Protipřistěhovalecký jazyk není pouhým sociálním konstruktem. Slova nejsou zrcadly věcí „tam venku“, ale mají k nim nějaký vztah. Nemůžete s něčím manipulovat, pokud neexistuje nic, s čím byste manipulovat mohli. Máme jen malou šanci změnit slova, pokud nezměníme realitu, kterou popisují. Za druhé se éra neregulovaného hromadného pohybu populací chýlí k závěru. Jak ukazuje hlasování o brexitu, evropská politická garnitura nesmírně podcenila napětí způsobená volným pohybem napříč hranicemi – což je oblíbená fráze nezdařeného neoliberálního projektu maximalizace tržní alokace zdrojů. Kritikové neoliberalismu nemohou důsledně vyjímat pohyby obyvatelstva z regulací. Osudovou chybou volné mobility v EU je fakt, že vždy předpokládala, že tento pohyb bude řídit stát. Tento stát však neexistuje.", "en": "Alongside economic motives for migration there has always been another: ethnic, religious, and political persecution. Examples include the expulsion of Jews from Spain in 1492, of Huguenots from France in 1685, of Germans and others from Eastern Europe following WWII, of some Palestinians from Israel in 1948, and of Indians from Uganda in the 1970s. In recent years, refugees have mainly been fleeing either persecution or extreme insecurity following state disintegration. We saw this in the Balkans in the 1990s, and in Afghanistan and the Horn of Africa in the 2000s. The five million Syrians now in Turkey, Lebanon, and Jordan are the latest and most dramatic example of this pattern. For this class of migrant, push factors are by far the most important. But the line between refugees and economic migrants blurs over time. History indicates that most refugees do not return to their country of origin. It takes too long for the feeling of extreme insecurity to subside; and, meanwhile, the lure of a better life takes hold. This explains an important fact about popular perception: most people in the host countries do not distinguish between economic migrants and refugees. Both are typically viewed as claimants on existing resources, not as creators of new resources. The flight of East Asians from Kenya during that country’s “Africanization” campaign led directly to the UK’s anti-immigration legislation of 1968. This historical perspective suggests three conclusions. First, anti-immigrant sentiment is not based only on prejudice, ignorance, or political opportunism. Anti-immigrant language is not just socially constructed. Words are not mirrors of things “out there,” but they have some relation to such things. You cannot manipulate something unless there is something to manipulate. We have little chance of changing the words unless we alter the realities to which they refer. Second, the era of unregulated mass population movement is drawing to a close. As the Brexit vote shows, Europe’s political class greatly underestimated the strains caused by free mobility across borders – a shibboleth of the failed neoliberal project of maximizing market-based resource allocation. Critics of neoliberalism cannot consistently exempt population movements from regulation. Indeed, the fatal flaw of free mobility in the EU is that it always presupposed a state to manage the movement. This state does not exist."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaseknutý sociální rozvoj Západu BERLÍN – Po třech desetiletích zhoršující se ekonomické nerovnosti mají obyvatelé vyspělých zemí zlost a svým pocitům křivdy dávají průchod u volebních uren nebo v ulicích. Věrohodné řešení nerovnosti vyžaduje ovšem také aktivitu týkající se méně diskutovaného aspektu tohoto trendu: ubývající mezigenerační sociální mobility. Rodiče v současné době nemohou vycházet z předpokladu, že jejich děti se budou mít lépe než oni. Právě naopak, zpráva OECD z roku 2018 dospěla k závěru, že dosáhnout střední úrovně příjmů by dětem z nejnižšího příjmového decilu v průměrné vyspělé zemi trvalo 4-5 generací. Čím vyšší nerovnost v zemi, tím déle vzestup trvá. Nerovnost a absence sociální mobility mají úzkou vazbu na geografii, neboť urbanizované oblasti obvykle vykazují mnohem lepší výsledky než oblasti venkovské. Ve Spojených státech Brookings Institution uvádí, že od finanční krize roku 2008 města s více než milionem obyvatel přispěla k celkové zaměstnanosti 72 %, zatímco města s 50-250 tisíci obyvateli přispěla jen 6 %. Mzdy ve 2 % nejlidnatějších metropolitních oblastí USA se od roku 1970 zvýšily o téměř 70 %, oproti 45 % ve zbytku země. Obdobně ve francouzském regionu Île-de-France, jehož součástí je Paříž, vzrostl HDP na hlavu ze 148 % národního průměru v roce 1975 na 165 % v roce 2010, kdežto v méně vyspělém Lotrinsku stejný údaj během téhož období klesl z 95 % na 76 %. Tento rozdíl se projevuje i v Německu, byť jedno významné město, Berlín, za ostatními zaostává. HDP na hlavu v nejchudší spolkové zemi Německa, Meklenbursku-Předním Pomořansku, činil v roce 2016 jen 29 133 dolarů – o 60 % méně oproti 69 719 dolarů v Hamburku. Celostátní průměr dosahoval 43 110 dolarů. Studie britské Komise UK2070 ukazuje, že v letech 1971 až 2013 se růst kumulativního výstupu v severní Anglii snížil o 17 procentních bodů, zatímco v Londýně o 12 vzrostl. Pro sociální mobilitu to má závažné důsledky: u dítěte chudého natolik, aby v Hackney, jedné z nejchudších londýnských čtvrtí, dostávalo školní obědy zdarma, je stále třikrát vyšší pravděpodobnost, že bude chodit na univerzitu, než u stejně chudého dítěte v severoanglickém městě Hartlepool.", "en": "The West’s Arrested Social Development BERLIN – After three decades of worsening economic inequality, advanced-country populations are angry, and they are taking their grievances to the ballot box or the streets. But credibly addressing inequality also demands action regarding a less-discussed facet of this trend: declining intergenerational social mobility. Nowadays, parents cannot assume that their children will be better off than they are. On the contrary, a 2018 OECD report concluded that in the average developed country, it would take 4-5 generations for children from the bottom earnings decile to reach the mean earnings level. The more unequal the country, the longer upward mobility takes. Inequality and lack of social mobility are closely linked to geography, with urban areas typically doing much better than rural ones. In the United States, the Brookings Institution reports that cities with more than one million residents have contributed 72% of total employment growth since the 2008 financial crisis, compared to just 6% for cities with populations of 50,000-250,000. Since 1970, wages in the top 2% of US metropolitan areas have risen by nearly 70%, compared to 45% in the rest of the country. Likewise, in France’s Île-de-France region, which includes Paris, GDP per capita rose from 148% of the national average in 1975 to 165% in 2010, whereas in the less-developed Lorraine, that figure fell from 95% to 76% over the same period. This divide can also be seen in Germany, though one major city, Berlin, does lag behind the rest. In 2016, per capita GDP in Germany’s poorest state, Mecklenburg-Vorpommern, was just $29,133 – 60% lower than Hamburg’s $69,719. The national average was $43,110. A study by the UK2070 Commission shows that from 1971 to 2013, Northern England’s cumulative output growth fell by 17 percentage points, whereas London’s rose by 12. This has important implications for social mobility: a child who is poor enough for free school meals in Hackney, one of London’s poorest boroughs, is still three times more likely to attend university than an equally poor child in the northern town of Hartlepool."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zápas se vzácnými nemocemi STANFORD – Vzácné choroby se obvykle opomíjejí, jednoduše proto, že jsou prostě vzácné. V úhrnu však postihují obrovské počty lidí. Ve Spojených státech se vzácné nemoci definují jako ty, které postihují méně než 200 000 lidí. Takových onemocnění ale existuje víc než 6800 a celosvětově jimi trpí stamiliony lidí. Přesto je u těchto nemocí k dispozici jen asi 250 léčebných možností. Jedním důvodem je, že při nízkém počtu pacientů je těžké nemoci studovat a zkoušet léky. Lékařští odborníci tak často vědí málo o příznacích a biologii těchto chorob. Zúčastnil jsem se letos programu Dne vzácných nemocí v Kalifornii. Tématem byl málo známý, ale rozsáhlý soubor (asi sedmdesáti) nemocí způsobených konkrétním typem genetické chyby – k té dochází v mechanismu buněk, který chemicky váže cukry na proteiny a lipidy. O příčinách mutací vyvolávajících tyto vrozené poruchy se ví málo a léky existují jen v nemnoha případech. Tyto vady mohou vést k široké škále potíží, protože správná glykosylace, jak se proces nazývá, má zásadní význam pro fungování mnoha signálních molekul, jako jsou hormony a neuropřenašeče, jakož i receptorů, k nimž se tyto molekuly vážou. Kromě zdravotnických profesionálů byly mezi účastníky konference děti postižené těmito chorobami, doprovázené rodinami. Zdravotničtí profesionálové se celé odpoledne v malých skupinách setkávali s těmito rodinami a dětmi. Během diskusí jedno dítě tu a tam vydalo skřek, při němž tuhla krev v žilách. Jiné periodicky vydávalo kvákavé zvuky. Další seděly v různých stavech zhoršeného zdraví. V jednu chvíli jsem seděl hned vedle rozkošného děvčátka – myslím, že jí byly tak dva roky – a co pár minut dostala záchvat. Zvrátila oči v sloup a hlava jí padla na hruď. Léky, které bere, u ní dokážou potlačit jen ty nejprudší záchvaty postihující celé tělo. Pak se vzpamatovala a dál ťukala na monitor svého dětského laptopu. Zmučený otec strávil celé setkání tím, že jí hladil po ruce. Sledovat rodiče bylo těžké.", "en": "Tackling Rare and Orphan Diseases STANFORD – Rare diseases are commonly neglected, simply because they are, well, rare. In the aggregate, however, they affect huge numbers of people. In the United States, rare diseases are defined as those that affect fewer than 200,000 people. But there are more than 6,800 of these conditions, and worldwide they afflict hundreds of millions of people. And yet only about 250 treatments are available for these diseases. One reason for this is that small numbers of patients make studying illnesses and testing drugs difficult. As a result, medical professionals often know little about the symptoms and biology of these diseases. Earlier this year, I participated in a Rare Disease Day program in California. The topic was an obscure but large collection (more than 70) of diseases caused by a specific type of genetic error – one that takes place in the machinery of cells that chemically attaches sugars to proteins and lipids. Little is known about what causes the mutations that give rise to these congenital disorders, and treatments exist for only a few. These defects can lead to a wide spectrum of problems, because accurate glycosylation, as the process is called, is essential for the functioning of many signaling molecules, such as hormones and neurotransmitters, as well as the receptors to which these molecules bind. Along with health professionals, the audience at the conference included children afflicted with these diseases, along with their families. For an entire afternoon, the health professionals met in small groups with the families and children. As the discussion went on, one child would occasionally let out a blood-curdling scream. Another would periodically make quacking noises. Still others sat in various stages of deterioration. At one point, I was sitting about a foot away from an adorable little girl – I think she was about two years old – and every couple of minutes she would have a seizure. Her eyes would roll back, and her head would drop to her chest. The medications she is taking are able to prevent only the most violent and generalized of her seizures. Then she would recover and resume pressing the screen of her little child’s laptop. Her anguished father spent the entire session stroking her arm. Watching the parents was difficult."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakmile začnou vládní činitelé vyjednávat s bankéřem, jehož odměny jsou ohroženy, kdo bude mít větší slovo při stanovování ceny? Paulsonův plán by vytvořil dobročinnou instituci, která poskytuje dávky bohatým – na účet daňových poplatníků. Bude-li vládní dotace dostatečně velká, podaří se jí zastavit krizi. Avšak znovu: za jakou cenu? Kromě toho, že to bude stát miliardy dolarů z kapes daňových poplatníků, porušuje Paulsonův plán základní kapitalistický princip, že ten, kdo sklízí zisky, nese také ztráty. Nezapomeňme, že během krize amerických spořitelních družstev koncem 80. let vláda tyto instituce zachránit musela , protože jejich vklady byly federálně pojištěné. V tomto případě však vláda nemusí vytahovat z bryndy věřitele Bear Sterns, AIG nebo kterékoliv jiné finanční instituce, jež bude mít z Paulsonova plánu prospěch. A protože na postup v souladu s kapitolou 11 nemáme čas a nechceme zachraňovat všechny věřitele, je menším zlem učinit to, co v rámci sporných a přehnaně vleklých konkurzních řízení dělávají soudci: vnutit věřitelům restrukturalizační plán, v jehož rámci je část dluhu odpuštěna výměnou za akcie nebo záruky. Pro takto smělý krok existuje precedens. Během velké hospodářské krize byla řada dlužních úpisů indexována ke zlatu. Když tedy došlo k pozastavení konvertibility dolaru ke zlatu, hodnota takového dluhu vystřelila vzhůru, což ohrozilo přežití mnoha institucí. Administrativa prezidenta Roosevelta tehdy označila zmíněnou klauzuli za neplatnou, čímž vynutila odpuštění dluhů.", "en": "In a negotiation between government officials and a banker with a bonus at risk, who will have more clout in determining the price? Paulson’s plan would create a charitable institution that provides welfare to the rich – at taxpayers’ expense. If the government subsidy is large enough, it will succeed in stopping the crisis. But, again, at what price? Aside from costing billions of taxpayer dollars, Paulson’s plan violates the fundamental capitalist principle that whoever reaps the gains also bears the losses. Remember that in America’s Savings and Loan crisis of the late 1980’s, the government had to bail out those institutions, because their deposits were federally insured. But in this case, the government does not have to bail out the debt-holders of Bear Sterns, AIG, or any of the other financial institutions that will benefit from Paulson’s plan. Since we do not have time for Chapter 11 proceedings and we do not want to bail out all the creditors, the lesser evil is to do what judges do in contentious and overextended bankruptcy processes: impose a restructuring plan on creditors, with part of the debt forgiven in exchange for equity or warrants. There is precedent for such a bold move. During the Great Depression, many debt contracts were indexed to gold. So when the dollar’s convertibility into gold was suspended, the value of that debt soared, threatening many institutions’ survival. President Roosevelt’s administration declared the clause invalid, forcing debt forgiveness."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V takové éře už bude o tom, co jíme, rozhodovat jen několik málo společností. Tentýž problém tržní koncentrace se ostatně týká i dalších ok v hodnotovém řetězci, například mezi zemědělskými obchodníky a supermarkety. A přestože potravinářství v globálním měřítku není dosud konsolidované, stále mu na regionální úrovni dominují společnosti jako Unilever, Danone, Mondelez a Nestlé. Tyto společnosti vydělávají, kdykoli se čerstvé či částečně zpracované potraviny nahradí předem připravenými pokrmy, jako je mražená pizza, konzervovaná polévka a hotová jídla. Tento model podnikání je sice lukrativní, ale má úzkou vazbu na obezitu, diabetes a další chronické choroby. Ještě horší je, že potravinářské korporace profitují z šíření nemocí, za něž zčásti nesou zodpovědnost, tím, že marketingově propagují „zdravé“ zpracované potraviny obohacené o bílkoviny, vitamíny, probiotika a omega-3 mastné kyseliny. Korporace přitom hromadí tržní moc na úkor těch, kdo jsou vespodu hodnotového řetězce: zemědělců a dělníků. Normy Mezinárodní organizace práce (ILO) zaručují všem pracujícím právo se organizovat, zakazují nucenou a dětskou práci a nedovolují diskriminaci podle rasy ani pohlaví. Běžnou věcí se ale stalo porušování pracovního práva, neboť snahy vymáhat pravidla ILO jsou často potlačovány a členům odborových svazů je vytrvale vyhrožováno, jsou propouštěni, ba dokonce vražděni. V tak nepřátelském prostředí se nepokrytě ignorují požadavky na minimální mzdy, úhradu přesčasů a bezpečnost při práci. Znevýhodněné jsou přitom zejména ženy, protože dostávají zaplaceno méně než muži a často musí vzít zavděk sezónními či přechodnými pracemi. Polovinu z 800 milionů hladovějících lidí dnes tvoří drobní rolníci a dělníci vázaní na zemědělský sektor. Jejich úděl se sotva zlepší, pokud hrstka společností, které sektoru už teď dominují, získá ještě větší moc.", "en": "At that point, just a few companies will determine everything that we eat. Indeed, the same market-concentration problem applies to other links in the value chain, such as agricultural traders and supermarkets. And even though food processing is not yet consolidated on a global scale, it is still dominated at the regional level by companies such as Unilever, Danone, Mondelez, and Nestlé. These companies make money when fresh or semi-processed food is replaced by highly processed convenience foods such as frozen pizza, canned soup, and ready-made meals. While lucrative, this business model is closely linked to obesity, diabetes, and other chronic diseases. Worse, food corporations are also profiting from the proliferation of illnesses for which they are partly responsible, by marketing “healthy” processed foods enriched with protein, vitamins, probiotics, and omega-3 fatty acids. Meanwhile, corporations are amassing market power at the expense of those at the bottom of the value chain: farmers and workers. International Labor Organization standards guarantee all workers the right to organize, and they prohibit forced and child labor and proscribe race and gender discrimination. But labor-law violations have become the norm, because efforts to enforce ILO rules are often quashed, while trade union members are routinely threatened, fired, and even murdered. In this hostile climate, minimum-wage, overtime-pay, and workplace-safety standards are openly neglected. And women, in particular, are at a disadvantage, because they are paid less than their male counterparts and often must settle for seasonal or temporary jobs. Today, half of the world’s 800 million starving people are small farmers and workers connected to the agricultural sector. Their lot will hardly improve if the few companies already dominating that sector become even more powerful."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ženy a světová ekonomika WASHINGTON – Veřejná debata o genderové rovnosti se v mnoha zemích soustředí hlavně na přístup žen na nejvyšší posty a k významným kariérním příležitostem. Jenže tento „skleněný strop“ je jen malou částí problému. Obecnější otázkou je, jestli ženy vůbec mají tytéž příležitosti jako muži zapojit se na trhu práce. Jinými slovy, mají ženy možnost plně přispívat ke globálnímu hospodářskému růstu a prosperitě? Nejčerstvější studie pracovníků Mezinárodního měnového fondu „Women, Work, and the Economy“ (Ženy, práce a ekonomika) bohužel dokládá, že vzdor určitým zlepšením postup k rovné hrací ploše pro ženy ustrnul. To je špatná zpráva pro všechny, protože to znamená nižší hospodářský růst – v některých zemích až o 27 % HDP na hlavu. Počet žen zapojených do pracovních sil zůstává po celém světě hluboko pod počtem mužů; zaměstnaná je jen asi polovina žen v produktivním věku. Ženy dělají většinu neplacené práce, a když už zaplaceno dostávají, jsou nadměrně zastoupené na černém trhu a mezi chudými. Stále mají za tutéž práci méně peněz než muži, a to i v zemích OECD, kde průměrná mzdová mezera mezi pohlavími činí asi 16 %. Nadto šance žen na rovnoprávný plat a postup na vyšší pozice v mnoha zemích omezují pokřivení a diskriminace na trhu práce. Potenciální přínosy vyššího počtu žen v pracovních silách jsou ohromujíc��. Kdyby se například v Egyptě zvýšil počet pracujících žen na stejnou úroveň jako u mužů, HDP země by se mohl zvýšit o 34 %. Ve Spojených arabských emirátech by HDP narostl o 12 %, v Japonsku o 9 % a ve Spojených státech o 5 %. Podle nedávné studie založené na údajích Mezinárodní organizace práce z celosvětového počtu 865 milionů žen, které by mohly vrchovatěji prospívat svým ekonomikám, žije 812 milionů v rozvíjejících se a rozvojových zemích. Zvýšení účasti žen na pracovním trhu povzbuzuje hospodářskou výkonnost mnoha způsoby. Vyšší příjmy žen například vedou k vyšším výdajům domácností za vzdělávání dívek – což je klíčový předpoklad rychlejšího dlouhodobého růstu. Zaměstnávání žen na rovnoprávném základě s muži přináší společnostem větší zásobu talentovaných lidí, což zvyšuje potenciál tvořivosti, novátorství a produktivity.", "en": "Women and the World Economy WASHINGTON, DC – In many countries, public debate about gender equality focuses mainly on women's access to top positions and high-powered career opportunities. But the “glass ceiling\" is only a small part of the issue. The broader question is whether women have the same opportunities as men to participate in labor markets in the first place. In other words, are women empowered to contribute fully to global economic growth and prosperity? Unfortunately, the International Monetary Fund's latest study by its staff, “Women, Work, and the Economy,\" shows that, despite some improvements, progress toward leveling the playing field for women has stalled. This is bad news for everyone, because it translates into lower economic growth – amounting to as much as 27% of per capita GDP in some countries. Around the world, the number of women in the workforce remains far below that of men; only about half of working-age women are employed. Women account for most unpaid work, and when they are paid, they are overrepresented in the informal sector and among the poor. They continue to be paid less than men for the same jobs, even in OECD countries, where the average gender wage gap is about 16%. And in many countries, distortions and discrimination in the labor market restrict women's chances of equal pay and rising to senior positions. The potential gains from a larger female workforce are striking. In Egypt, for example, if the number of female workers were raised to the same level as that of men, the country's GDP could grow by 34%. In the United Arab Emirates, GDP would expand by 12%, in Japan by 9%, and in the United States by 5%. According to a recent study based on data from the International Labor Organization, of the 865 million women worldwide who could contribute more fully to their economies, 812 million live in emerging and developing countries. Raising women's labor-market participation rate boosts economic performance in a number of ways. For example, higher incomes for women lead to higher household spending on educating girls – a key prerequisite for faster long-term growth. Employment of women on an equal basis with men provides companies with a larger talent pool, potentially increasing creativity, innovation, and productivity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nové aliance pro nové století V roce 1970 jsem v delegaci zastupující Spojené státy na pohřbu prezidenta Gamála Abdala Násira cestoval do Egypta. Egypt byl tehdy v úzkém sepjetí se Sovětským svazem. Když jsme přijeli do Káhiry, zdálo se, že všude, kam se člověk podívá, najde doklad sovětské přítomnosti – sovětské tanky, rakety i vojska. Během návštěvy jsme měli sjednanou schůzku s Anvarem Sadatem. Nikdo v naší delegaci si nebyl jistý, co máme očekávat, vzhledem k tehdejším napjatým vztahům mezi oběma zeměmi. K našemu překvapení nám Sadat řekl, že k USA chová úctu. Důvod? Jako mladý vojenský důstojník naši zemi navštívil a byl to pro něj skvělý zážitek. A opravdu, během dvou let od převzetí moci Sadat vyhnal Sověty z Egypta a začal budovat přátelství s USA, které se od té doby navzdory potížím a pravidelným neshodám osvědčuje jako důležité a přínosné. Význam těchto meziarmádních vztahů zmiňuji proto, že USA v tomto novém století procházejí významnou transformací vojenských uspořádání a partnerství po celém světě – jde o nezbytné změny na základě nových skutečností a nových hrozeb, které se od konce studené války objevily. Je důležité si povšimnout, že od roku 2001 USA zřejmě udělaly víc věcí, s větším počtem států, konstruktivnějšími způsoby a ve více částech světa než kdykoli dříve v dějinách. Po teroristických útocích z 11. září 2001 prezident George W. Bush pomohl zformovat a vést největší koalici v historii – přes 80 států – s cílem bojovat v globální válce proti teroru. Navíc v současnosti zhruba 60 států spolupracuje v Bezpečnostní iniciativě k nešíření zbraní hromadného ničení, aby bránily přenosu nebezpečných zbraní a materiálů do rukou teroristů či psaneckých režimů. Nově se rovněž uvažovalo nad strukturou a rolí našich tradičních vojenských spojenectví, včetně Organizace Severoatlantické smlouvy, která zakládá nové Síly rychlé reakce NATO a prostřednictvím Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF) v Afghánistánu se poprvé přesunula mimo Evropu. Pozornost se dnes zaměřuje na Irák a Afghánistán. V příštích desetiletích se ovšem priority změní. A mnohé z toho, k čemu budeme v budoucnosti voláni, bude zřejmě záviset na rozhodnutích ostatních.", "en": "New Alliances for a New Century In 1970, I traveled to Egypt as part of a delegation representing the United States at the funeral of President Gamal Abdel Nasser. Back then, Egypt was closely aligned with the Soviet Union. When we arrived in Cairo, it seemed that everywhere one looked there was evidence of the Soviet presence – Soviet tanks, missiles, and troops. During the visit, we were scheduled to meet with Anwar Sadat. No one in our delegation was sure what to expect, given the uneasy relations between our two countries at the time. To our surprise, Sadat told us that he, in fact, had respect for the US. The reason? As a young military officer, he had visited our country and had had an excellent experience. And, indeed, within two years of taking power, Sadat expelled the Soviets from Egypt and began to build a friendship with the US that, despite challenges and periodic differences, has proven important and valuable ever since. I mention the importance of these military-to-military relationships because the US in this new century is undergoing a significant transformation of its military arrangements and partnerships around the globe – necessary adjustments based on the new realities, and new threats, that have emerged since the end of the Cold War. It is important to note that since 2001, the US has probably done more things, with more nations, in more constructive ways, and in more parts of the world, than at any other time in its history. In the wake of the September 11, 2001, terrorist attacks, President George W. Bush helped fashion and lead the largest coalition in history – 80-plus nations – to fight the global war on terror. Furthermore, roughly 60 nations are currently cooperating in the Proliferation Security Initiative to prevent dangerous weapons and materials from being transported to terrorists or outlaw regimes. There has been a rethinking of the structure and role of our traditional military alliances, including the North Atlantic Treaty Organization, which is setting up a new NATO Response Force and has moved outside Europe for the first time with the International Security Assistance Force in Afghanistan. The focus of attention today is on Iraq and Afghanistan. But in future decades, priorities will change. And much of what we may be called on to do in the future will likely be determined by choices made by others."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A dosahujeme toho pomocí motoru s vnitřním spalováním, jenž využívá jen malou část energie uvolněné spalováním benzinu. Většina energie se ztratí v podobě odpadního tepla. Kdybychom přešli na malá, lehká, baterií poháněná vozidla, která využívají vysoce účinné elektrické motory a dobíjejí se prostřednictvím energetického zdroje s nízkým obsahem uhlíku, jako je sluneční energie, mohli bychom dosáhnout obrovského snížení emisí CO2. A co je ještě lepší, po přechodu na elektromobily bychom mohli využít nejmodernějších informačních technologií k tomu, abychom je udělali „chytré“ – dost chytré na to, aby se mohly samy řídit s využitím pokročilých systémů zpracování dat a sledování polohy. Přínosy informačních a komunikačních technologií lze nalézt ve všech oblastech lidské činnosti: v dokonalejším farmaření díky využití GPS a mikrodávkování hnojiv, v přesné výrobě, u budov, které vědí, jak ekonomizovat vlastní energetickou spotřebu, a samozřejmě i v transformativní a vzdálenosti překonávající síle internetu. Mobilní vysokorychlostní spojení už nyní propojuje i ty nejodlehlejší vesnice ve venkovské Africe a Indii, čímž podstatně snižuje potřebu cestovat. Bankovní služby se dnes provádějí po telefonu, stejně jako stále širší paleta lékařské diagnostiky. Elektronické knihy se nahrávají přímo do handheldů, čímž odpadá potřeba knihkupectví, cestování a papíru pro výrobu fyzických knih. Rovněž vzdělání se stále častěji realizuje na internetu a brzy umožní studentům z celého světa získávat prvotřídní výukovou látku při téměř nulových „marginálních“ nákladech na zápis dalšího studenta. Dostat se ze současné situace k trvale udržitelnému rozvoji však nebude jen otázka technologií. Bude to také otázka tržních pobídek, vládních regulací a veřejné podpory výzkumu a vývoje. Ještě zásadnější než politika a řízení však bude změna hodnot. Musíme pochopit náš společný osud a přijmout trvale udržitelný rozvoj jako společný závazek slušnosti pro všechny lidi, a to dnes i v budoucnu.", "en": "And we do so using an internal combustion engine that utilizes only a small part of the energy released by burning the gasoline. Most of the energy is lost as waste heat. We could therefore achieve huge reductions in CO2 emissions by converting to small, lightweight, battery-powered vehicles running on highly efficient electric motors and charged by a low-carbon energy source such as solar power. Even better, by shifting to electric vehicles, we would be able to use cutting-edge information technology to make them smart – even smart enough to drive themselves using advanced data-processing and positioning systems. The benefits of information and communications technologies can be found in every area of human activity: better farming using GPS and micro-dosing of fertilizers; precision manufacturing; buildings that know how to economize on energy use; and, of course, the transformative, distance-erasing power of the Internet. Mobile broadband is already connecting even the most distant villages in rural Africa and India, thereby cutting down significantly on the need for travel. Banking is now done by phone, and so, too, is a growing range of medical diagnostics. Electronic books are beamed directly to handheld devices, without the need for bookshops, travel, and the pulp and paper of physical books. Education is increasingly online as well, and will soon enable students everywhere to receive first-rate instruction at almost a zero “marginal” cost for enrolling another student. Yet getting from here to sustainable development will not just be a matter of technology. It will also be a matter of market incentives, government regulations, and public support for research and development. But, even more fundamental than policies and governance will be the challenge of values. We must understand our shared fate, and embrace sustainable development as a common commitment to decency for all human beings, today and in the future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak se domluvit na reformě OSN Organizaci spojených národů rozdělují vnitřní pnutí. Sotva byl uspokojivě vyřešen spor ohledně ustavení Rady pro lidská práva, už se rozhořela nová bitva. Spojené státy naléhají na administrativní reformy a hrozí přerušením financování, nebudou-li reformy na dohled. Generální tajemník předložil rozumný reformní plán, avšak většina členských států OSN, vystupujících společně jako skupina G-77, se mu vzpírá, neboť jej považují za další krok k omezení moci Valného shromáždění oproti Radě bezpečnosti. Stavějí se zejména proti návrhu dát rozsáhlejší pravomoci a odpovědnost právě generálnímu tajemníkovi, jehož volbu má fakticky v rukou pět stálých členů Rady bezpečnosti, kteří vládnou právem veta. Mnoho členů OSN, přesvědčených, že moc v OSN opouští Valné shromáždění, se odmítá vzdát toho, co pokládají za poslední stopu svého významu: kontroly nad rozpočtem prostřednictvím činnosti Pátého výboru Valného shromáždění. Pátý výbor v praxi uskutečňuje ten typ přísné správy personálu a výdajů, který by měl vykonávat generální tajemník, má-li OSN fungovat efektivně a mít personál, který bude stačit na náročné úkoly, jimž organizace čelí. Právě na tom se zakládá neústupný americký požadavek na administrativní reformy. Je nezbytně potřeba najít cestu z této slepé uličky.", "en": "A New Bargain for UN Reform The United Nations is torn apart by internal tensions. No sooner was the controversy over the creation of a Human Rights Council satisfactorily resolved than a new battle has erupted. The United States is pressing for administrative reforms and threatening to cut off funding if the reforms are not forthcoming. The Secretary General has submitted a reasonable reform plan, but a majority of UN member states, acting together as the so-called G-77, are balking, because they regard it as another step in reducing the authority of the General Assembly relative to the Security Council. In particular, they object to the plan’s proposal to give increased powers and responsibilities to the Secretary General, whose selection is effectively in the hands of the Security Council’s five permanent members, which wield veto power. Many UN members, believing that power within the UN has been shifting from the General Assembly, resist giving up what they regard as its last vestige: control over the budget through the work of the Assembly’s Fifth Committee. In practice, the Fifth Committee has exercised the kind of micro-management over personnel and expenditure that ought to be exercised by the Secretary General if the UN is to operate effectively and to have a staff which is up to the challenges facing the organization. This is the basis of America’s insistence on administrative reforms. There is an urgent need to find a way out of this impasse."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jedním z možných vysvětlení sledované mezery v sociálních hodnotách je totiž opravdu možnost, že je vzdělání úmyslně využíváno jako nástroj indoktrinace, s cílem konsolidace autokratické vlády v té které zemi. Se zavedením plošného vzdělávání v šedesátých letech bylo vzdělání v arabském světě dáno na milost nacionalistickým projektům. Posléze, v 70. letech, kdy selhaly snahy státu o modernizaci a vlády se stály represivnější, byly do vzdělávacích strategií zaneseny konzervativní a náboženské hodnoty – nejprve k boji s levicovými opozičními skupinami, později jako protiváha islamistických skupin. Přezkoumání pedagogické literatury vzdělávacích systémů regionu odhaluje rozsah, v jakém byla používána pro indoktrinaci. Většina je založena na učení se nazpaměť, bez ohledu na analytické schopnosti, přehnaným zaměřením na náboženské předměty a hodnoty, zrazování od vlastního projevu ve prospěch konformity, a chybějící zapojení studentů do komunitních záležitostí. Všechny tyto znaky jsou zaměřeny na prosazování poslušnosti a odrazení od zpochybňování autorit. Může se zdát paradoxní, že by sekulární režimy byly zodpovědné za islamizaci vzdělávání. Ale dává to smysl v případě, kdy se na to díváme jako na pokus využít místních kulturních charakteristik k posílení indoktrinačních snah (jak se děje v případě Číny). Vinit místní kulturu, kterou společenství z velké části dědí, není konstruktivní. Cestou vpřed je uznání, že autokratické režimy cíleně neutralizují modernizující potenciál vzdělávání pro jejich přežití. Naneštěstí pro arabský svět je to poměrně úzká cesta. Elity nebudou dobrovolně reformovat vzdělávání, pokud by to mělo představovat riziko pro jejich přežití.", "en": "Indeed, one likely explanation of the observed gap in social values is that education is being deliberately used as a tool of indoctrination, with the purpose of consolidating autocratic governments. Indeed, with the introduction of mass education in the 1960s, education in the Arab world was placed in the service of top-down nationalist projects. Then, in the 1970s, after state-led modernization pushes had failed and governments had become increasingly repressive, education policies were infused with conservative, religious values – first in order to fight leftist opposition groups, and later to compete with Islamic groups on their own terrain. A review of the pedagogical literature on the region’s education systems reveals the extent to which they have been designed for indoctrination. Most of them are characterized by rote learning, disregard for analytical capabilities, an exaggerated focus on religious subjects and values, the discouragement of self-expression in favor of conformism, and students’ lack of involvement in community affairs. These features are all geared to promote obedience and discourage the questioning of authority. It may seem paradoxical that secular regimes were responsible for Islamicizing education. But it makes sense if it is recognized as an attempt to exploit local cultural characteristics to reinforce the indoctrination effort (as has been done in China). Blaming local culture, which societies largely inherit, is not constructive. Recognizing that autocratic regimes purposefully neutralize the modernizing potential of education for the sake of their survival offers a road forward. Unfortunately for the Arab world, it is a rather narrow road. Elites will not willingly reform education if doing so puts their survival at risk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A konečně finančnětechnologická aliance slibuje snazší provádění finančních transakcí pomocí inovativních řešení digitálních plateb. Zákazníci by již nemuseli mít u sebe svazky bankovek nebo hledat bankomaty. Otázka, zda stále velmi roztříštěné odvětví digitálních plateb pomůže více zákazníkům než podnikům, které nabízejí platební řešení, však zůstává otevřená. Argumenty pro bezhotovostní společnost se ještě musí vypořádat s jedním zásadním problémem: většina lidí, alespoň v eurozóně, si to nepřeje. Podle dosud nezveřejněného průzkumu Evropské centrální banky mezi 65 000 rezidenty eurozóny probíhá téměř 80 % všech transakcí v prodejních místech v hotovosti a vyjádřeno jejich hodnotou se jedná o více než polovinu plateb. Jak tomu v Evropě často je, jsou rozdíly mezi členskými státy výrazné: podíl hotovostních transakcí se pohybuje od 42 % ve Finsku po 92 % na Maltě. Ale celkově zůstává vztah veřejnosti k hotovosti silný a dále posiluje. Tempo růstu celkové poptávky po hotovosti ve skutečnosti předčilo růst nominálního HDP. V posledních pěti letech činilo průměrné meziroční tempo růstu eurobankovek 4,9 % co do jejich hodnoty a 6,2 % co do počtu kusů. Tento růst zahrnuje bankovky v nominálních hodnotách, které se převážně používají k placení, nikoliv k vytváření úspor. Tato zjištění potvrzují správnost neutrálního postoje ECB k platbám, který připouští platby hotovostní i bezhotovostní. Tento přístup vychází ze čtyř zásad: 1) technologická bezpečnost, 2) účinnost, 3) technologická neutralita a 4) svoboda volby pro uživatele příslušných platebních prostředků.", "en": "Finally, the fintech alliance promises that, with its innovative digital-payment solutions, it can ease the conduct of financial transactions. Customers would no longer need to carry wads of cash or search for ATMs. But it is an open question whether the still highly fragmented digital-payment sector will help customers more than the companies offering the payment solutions. There is one more major problem with the arguments for a cashless society: most people, at least in the eurozone, don’t want it. According to an as-yet-unpublished European Central Bank survey of 65,000 eurozone residents, almost 80% of all point-of-sale transactions are conducted in cash; and, in terms of value, more than half of payments are made in cash. As is often the case in Europe, the differences among member states are pronounced: the share of cash transactions ranges from 42% in Finland to 92% in Malta. But, overall, the public’s commitment to cash remains strong – and is becoming stronger. In fact, growth in overall demand for cash is outpacing nominal GDP growth. In the last five years, the average annual growth rate of euro banknotes was 4.9% by value and 6.2% by piece. This rise includes denominations that are predominantly used for transactions, rather than for savings. These findings confirm the appropriateness of the ECB’s neutral stance on payments, which allows for both cash and cashless payments. This approach is based on four principles: technological safety, efficiency, technological neutrality, and freedom of choice for users of the respective means of payment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mezinárodní měnový fond bude bezpochyby požadovat, aby Ukrajina reformovala dotace plynu a uhlí, jako podmínku pro realizaci balíku finanční podpory (jehož podstatná část pochází z Evropské unie). První kroky už se podnikají – úřady nedávno oznámily, že ceny plynu pro domácnosti se od příštího měsíce zvýší o 50%. Ačkoliv je však zrušení energetických dotací absolutně nezbytné pro vyvážení rozpočtu a nasměrování ekonomiky na zdravou trajektorii, zároveň hrozí, že tyto kroky obzvláště tvrdě zasáhnou východní Ukrajinu, kde žije početná ruskojazyčná menšina. Někteří tamní obyvatelé by se pak mohli nechat zlákat vidinou lepšího života v „matce Rusi“, která má obrovské zdroje levné energie. Na východní Ukrajině převládají zastaralé a energeticky náročné průmyslové obory, konkrétně uhelný průmysl a ocelářství. Zároveň tam však existuje několik technologicky špičkových center, jako jsou továrny vyrábějící důležité náhradní díly pro ruské vojenské vrtulníky. Úkolem politiků proto bude zajistit, aby tvorba nových pracovních míst v těchto konkurenceschopných podnicích držela krok s úbytkem pracovních míst v důsledku vyšších cen plynu a odbourání dotací těžby uhlí. EU by to měla podpořit dvěma způsoby. Měla by poskytnout zvláštní marketingovou pomoc firmám, které náhle ztratily ruské trhy. A měla by otevřít vlastní trhy, a to nejen tím, že zruší dovoz cla na ukrajinské výrobky, o čemž už bylo rozhodnuto, ale i udělením dočasné výjimky z nutnosti splnit všechny složité technické normy a regulace EU. Klíčem k vítězství ve vzpouře je získat si „srdce a mysl“ lidí. V případě východní Ukrajiny se získávání podpory lidí, kteří se stále nostalgicky ohlížejí za „starými dobrými časy“, nesmí zastavit u tvorby produktivních pracovních míst, jež těmto lidem naplní peněženku. Také zde by EU mohla tomuto procesu napomoci. Pro začátek by mohla zmírnit sociální těžkosti, které nastanou, až cena za vytápění přesáhne příjem domácností. Současně by EU měla napomoci k řešení příčiny mimořádných nákladů na vytápění: žalostně nízké energetické účinnosti většiny současného bytového fondu. EU by tak měla rychle zavést cílený program sociální podpory pro „energeticky chudé“ v kombinaci s finanční podporou investic do zvýšení energetické účinnosti.", "en": "The International Monetary Fund will certainly require Ukraine to reform its gas and coal subsidies as a precondition for implementing its package of financial support (of which a substantial contribution comes from the European Union). The first steps are already being taken, with the authorities recently announcing that household gas prices will rise by 50% next month. But, while abolishing energy subsidies is absolutely essential to balance the budget and put the economy on a sound footing, these steps also risk hitting eastern Ukraine, which contains a substantial Russophone minority, particularly hard. Some there might be tempted by the allure of a better life in “Mother Russia,” with its vast resources of cheap energy. Eastern Ukraine is dominated by old-fashioned energy-intensive coal and steel industries. But it also harbors some centers of technological excellence, such as the factories that produce important spare parts for Russian military helicopters. The challenge for policymakers will thus be to ensure that the creation of new jobs in these competitive enterprises keeps pace with the job losses arising from higher gas prices and the elimination of subsidies for coal production. The EU should support this in two ways. It should provide special marketing assistance to enterprises that have suddenly lost their Russian markets. And it should open its markets, not only by abolishing its import tariffs on Ukrainian products, which has already been decided, but also by granting a temporary exemption from the need to meet all of the EU’s complicated technical standards and regulations. Winning the people’s “hearts and minds” is the key to victory in an insurgency. In the case of eastern Ukraine, winning the support of those who are still nostalgic for the “good old days” must go beyond creating productive jobs that fill their wallets. Here, too, the EU could help this process along. For starters, it could alleviate the social hardship that will arise when the price for heating alone exceeds household income. At the same time, the EU should help to address the cause of extraordinary heating costs: the woeful energy inefficiency of most of the existing housing stock. The EU should thus quickly implement a targeted program of social support for the “energy poor,” coupled with financial support for investment in energy efficiency."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Snížení daní pro bohaté: podle původního návrhu Bushovy vlády měla čtyřčlenná rodina s ročním příjmem půl milionu dolarů dostat po dobu čtyř let nulové - ano, nulové - dávky, zatímco čtyřčlenná rodina, která \"tře bídu s nouzí\" (neboli ročně dohromady vydělá pět milionů dolarů), měla za rok v dávkách dostat neskutečného půl milionu dolarů. Demokraté samozřejmě protestovali: počet nově vzniklých pracovních příležitostí by byl mizivý. Takové špatné hospodaření navíc ekonomiku oslabuje, což znamená, že lidé, kteří přijdou o práci, na tom budou ještě hůř než teď. Když ztrácí Amerika, ztrácí i Evropa a valná část rozvojového světa - v sázce je tedy hodně. Globalizace, je-li dobře a nestranně řízena, může přinést prospěch všem zemím bez rozdílu. Ovšem ve své dnešní podobě globalizace prospívá málokomu; ti nejchudší navíc dále ztrácejí. Globalizace je nerovná hra, jejíž pravidla píší bohaté průmyslově rozvinuté země pro bohaté rozvinuté země. Spojeným státům ale ani to nestačí: interpretuje tato pravidla podle toho, jak se to hodí jejím politickým cílům. Překrucuje a láme je podle svého uvážení a vyzývá ty, kterým se to nelíbí, aby s tím něco udělali. Heslem Bushovy vlády jako by bylo \"Obchod je fajn, ale ten dovoz se nám nelíbí\". Co si z tohoto vývoje odnesou chudé rozvojové země? Snižování dovozních cel zvyšuje import. Čili podle \"nových\" amerických pravidel má taková země právo zavést clo jako \"ochranu\".", "en": "Lowering taxes for the rich: under the Bush administration's original proposal, a family of four earning $50,000 would have received zero - yes zero - benefits over four years, while a $5 million dollar a year family of four \"struggling to make ends meet\" would have received a whopping $500,000! The Democrats rightly resisted; the number of jobs that would have been created was miniscule. But the weaknesses in the economy as a result of this economic mismanagement mean that those who lose their jobs will face a tougher time. While America loses, Europe loses, many in the developing world lose, and much more is at stake. Globalization, well and equitably managed, can benefit all countries. But under globalization, as currently managed, many have not gained; and some of the poorest have lost out. Instead, globalization is an unfair game, with the rules written by rich advanced industrial countries for rich industrial countries. But the US believes that even this is not enough: it will interpret these rules in ways which suit its political interests, bending and breaking them at will, challenging those who do not like it to do something about it. The motto of the Bush Administration seems to be, \"Trade is good, but imports are bad! \" Think of the lessons that poor developing countries learn. Lowering import duties lead to a surge of imports. So, under the \"new\" US rules, that country is entitled to reinstate tariffs as \"safeguards.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odraz tohoto vývoje je v zemi vidět dodnes, a to v nemalých problémech švédského telekomunikačního giganta, společnosti Ericsson. Perssonovou hlavní výhodou v okamžiku vstupu do letošní kampaně bylo to, že nebyl zatížen novými sliby a že se dobře vybavil pro kampaň v prezidentském stylu, založenou na kouzlu jeho osobnosti. Síla charakteru ovšem nedokáže zakrýt skutečné problémy a měnící se politické priority. Přestože si cizinci často švédský sociální stát idealizují, jeho ekonomika vytrvale už třicet let ztrácí půdu pod nohama. V roce 1970 byl hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele čtvrtý nejvyšší na světě. Dnes je Svédsko v žebříčku zemí OECD už na sedmnáctém místě. Každý rok se ve srovnání se zbytkem západního světa růst Svédska zpomaluje o jedno procento. Propad je to postupný, takže voliče příliš neznepokojuje, ale přesto to Svédové pocítí, když vyjedou za hranice. Jedním z důvodů této relativní neduživosti je to, že Svédsko vede světový žebříček daňové zátěže. Veřejné výdaje polykají téměř 60 procent HDP. Konzervativci chtějí nižší daně, ale Svédové to nechtějí: téměř 65 procent jich žije z veřejného platu a sociálních transferů. Na rozdíl od ostatních Evropanů tak Svédové lpí na vysokých daních, což levici pochopitelně zaručuje silnou voličskou základnu. I tak ale Svédové nadávají na zhoršující se kvalitu služeb poskytovaných systémem sociálního zabezpečení. Stěžují si na roční čekání na operace očí a kyčlí - přímý důsledek reformy sociálních demokratů z roku 1994, kterou bylo zrušeno právo pacienta vyhledat na veřejné útraty alternativní péči, pokud není ošetřen do tří měsíců v místě bydliště. V letošní kampani sociální demokraté v této otázce chytře obrátili, ovšem nároky na zdravotní péči jasně zašly daleko. V současnosti je celých 14 procent Svédů na nemocenské, což je jednou tolik než před pěti lety. Sociální demokraté tvrdí, že se v tomto čísle odráží vážný problém zdravotního stavu obyvatelstva, zatímco ostatní strany tvrdí, že jde o vadu systému. Mnozí Svédové mají dnes za to, že je jejich právo jít na nemocenskou bez ohledu na to, zda jsou nemocní nebo ne. Žádný jiný důkaz pro zhoršující se zdravotní stav obyvatelstva navíc neexistuje. Další obavy vyvolává zhoršující se stav veřejného školství. Stockholm, kde vládnou konzervativci a liberálové, rozšířil své tržní experimenty, jakým je například privatizace vlaků metra, o školské poukazy a volný výběr alternativních školských zařízení. V hlavním městě ostatně sociální demokraté propadli na celé čáře.", "en": "Sweden's economy rose and fell with the IT bubble, reflected in telecoms giant Ericsson's troubles today. Persson's main advantages entering this year's campaign were that he was unencumbered by new promises and was well equipped to run a presidential-style contest based on his personal appeal. But force of character cannot mask real problems and a changing political agenda. Although foreigners often idealize Sweden's welfare state, its economy has been losing ground steadily for 30 years. In 1970, GDP per head was the fourth highest in the world; now it is 17 th place in the OECD. Every year Sweden attains 1% less growth on average than the rest of the West. The decline has been gradual, so it fails to alarm voters, but Swedes certainly notice it when they go abroad. One reason for this relative malaise is that Sweden remains the world leader in taxation, with public expenditures claiming nearly 60% of GDP. Conservatives demand lower taxes, but this is unpopular: almost 65% of Swedes live on public salaries or social transfers. Unlike other Europeans, Swedes are thus much keener to keep taxes high, which guarantees a large left-wing vote. Even so, Swedes fret about the deteriorating quality of services provided by the social welfare system. They complain about year-long waits for eye operations and hip surgery--a direct result of a Social Democratic reform of 1994 that abolished the right of patients to seek alternative care at public expense if they are not treated within three months by their regional council. The Social Democrats shrewdly reversed themselves on this point during this year's campaign, but health care entitlements have clearly gone too far. No less than 14% of Swedish employees are currently registered as sick, double the number five years ago. The Social Democrats argue that this reflects a serious health problem, while non-socialists suggest that the system is defective. Many Swedes have come to believe that it is their right to register as sick regardless of their health . No other evidence suggests that public health is actually declining. Deteriorating public education poses another worry. Stockholm, ruled by conservatives and liberals, has extended its free-market experiments, such as privatization of subway trains, to education vouchers and free choice of alternative schools. The Social Democrats lost miserably in the capital."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozklad na Blízkém východě a globální rizika NEW YORK – Žádné z dnešních geopolitických rizik není větší než dlouhý oblouk nestability táhnoucí se od Maghrebu až po afghánsko-pákistánskou hranici. Arabské jaro je stále vzdálenější vzpomínkou a nestabilita v tomto oblouku se prohlubuje. Vezmeme-li si tři původní země arabského jara, pak z Libye se stal zkrachovalý stát, Egypt se vrátil k autoritářské vládě a Tunisko ekonomicky i politicky destabilizují teroristické útoky. Násilí a nestabilita se dnes navíc šíří ze severní Afriky do Afriky subsaharské, přičemž Sahel – jeden z nejchudších a ekologicky nejpoškozenějších regionů světa – vězí ve spárech džihádismu, jenž prosakuje také na východ do Afrického rohu. A kromě Libye zuří občanské války rovněž v Iráku, Sýrii, Jemenu a Somálsku, které stále více připomínají zkrachovalé státy. Chaos v regionu (který pomohly přiživit Spojené státy a jejich spojenci usilující o změnu režimu v Iráku, Libyi, Sýrii, Egyptě i jinde) podkopává i dříve bezpečné státy. Příliv uprchlíků ze Sýrie a Iráku destabilizuje Jordánsko, Libanon a dnes už i Turecko, jež se pod prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem stává autoritářskou zemí. A protože konflikt mezi Izraelem a Palestinci zůstává nevyřešený, představují Hamás v Gaze a Hizballáh v Libanonu chronickou hrozbu násilných střetů s Izraelem. V tomto nestálém regionálním prostředí probíhá v Iráku, Sýrii, Jemenu, Bahrajnu a Libanonu obrovská bitva o regionální nadvládu, kterou spolu vedou v zastoupení sunnitská Saúdská Arábie a šíitský Írán. Nedávná jaderná dohoda s Íránem sice může snížit riziko šíření jaderných zbraní, avšak zrušení ekonomických sankcí vůči Íránu poskytne jeho představitelům víc finančních prostředků na podporu šíitských chráněnců. Podíváme-li se dále na východ, pak by se v polozkrachovalé státy mohly proměnit také Afghánistán (kde by se mohl vrátit k moci obrozený Taliban) a Pákistán (kde domácí islamisté představují trvalou bezpečnostní hrozbu). Přestože však většina regionu začala hořet, ceny ropy se kupodivu propadly. V minulosti vyvolala geopolitická nestabilita v regionu tři celosvětové recese. Jomkipurská válka mezi Izraelem a arabskými státy vedla v roce 1973 k ropnému embargu, které v letech 1974-1975 způsobilo stagflaci (kombinaci vysoké nezaměstnanosti a inflace).", "en": "The Middle East Meltdown and Global Risk NEW YORK – Among today’s geopolitical risks, none is greater than the long arc of instability stretching from the Maghreb to the Afghanistan-Pakistan border. With the Arab Spring an increasingly distant memory, the instability along this arc is deepening. Indeed, of the three initial Arab Spring countries, Libya has become a failed state, Egypt has returned to authoritarian rule, and Tunisia is being economically and politically destabilized by terrorist attacks. The violence and instability of North Africa is now spreading into Sub-Saharan Africa, with the Sahel – one of the world’s poorest and most environmentally damaged regions – now gripped by jihadism, which is also seeping into the Horn of Africa to its east. And, as in Libya, civil wars are raging in Iraq, Syria, Yemen, and Somalia, all of which increasingly look like failed states. The region’s turmoil (which the United States and its allies, in their pursuit of regime change in Iraq, Libya, Syria, Egypt and elsewhere, helped to fuel) is also undermining previously secure states. The influx of refugees from Syria and Iraq is destabilizing Jordan, Lebanon, and now even Turkey, which is becoming increasingly authoritarian under President Recep Tayyip Erdoğan. Meanwhile, with the conflict between Israel and the Palestinians unresolved, Hamas in Gaza and Hezbollah in Lebanon represent a chronic threat of violent clashes with Israel. In this fluid regional environment, a great proxy struggle for regional dominance between Sunni Saudi Arabia and Shia Iran is playing out violently in Iraq, Syria, Yemen, Bahrain, and Lebanon. And while the recent nuclear deal with Iran may reduce the proliferation risk, the lifting of economic sanctions on Iran will provide its leaders with more financial resources to support their Shia proxies. Further east, Afghanistan (where the resurgent Taliban could return to power) and Pakistan (where domestic Islamists pose a continued security threat) risk becoming semi-failed states. And yet, remarkably, even as most of the region began to burn, oil prices collapsed. In the past, geopolitical instability in the region triggered three global recessions. The 1973 Yom Kippur War between Israel and the Arab states caused an oil embargo that tripled prices and led to the stagflation (high unemployment plus inflation) of 1974-1975."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kreativita, korporativismus a davy NEW HAVEN – Hospodářský růst, jak jsme už dávno zjistili z prací ekonomů, jako byl Robert M. Solow z MIT, ženou vpřed nejen úspory a hromadění kapitálu, ale také nové poznatky a inovace. Pokrok v ekonomice nakonec závisí na tvořivosti. Strach ze „sekulární stagnace“ v dnešních vyspělých ekonomikách tak mnohé vede k přemýšlení, jak povzbudit kreativitu. Jeden z význačných argumentů poslední doby říká, že nejpotřebnější je keynesiánská ekonomická stimulace – například schodkové výdaje. Vždyť lidé jsou nejtvořivější, když jsou aktivní, ne když jsou bez práce. Jiní souvislost mezi stimulací a obnovením hospodářské dynamiky nevidí. Jak nedávno uvedla německá kancléřka Angela Merkelová, Evropa potřebuje „politickou odvahu a kreativitu, ne miliardy eur“. Ve skutečnosti potřebujeme obojí. Chceme-li pozvednout dynamiku, potřebujeme keynesiánskou stimulaci a další politiky, které povzbudí tvořivost – především politiky, které podpoří solidní finanční instituce a sociální inovace. Edmund Phelps ve své knize Mass Flourishing z roku 2013 tvrdí, že je zapotřebí podpořit „kulturu ochrany a inspirace individuality, představivosti, pochopení a sebevyjádření, která je motorem domácího novátorství národa“. Má za to, že kreativitu zadusil veřejný přístup označovaný jako korporativismus a že oživit individualitu a dynamiku lze jedině důkladnou reformou našich soukromých institucí, finančních a dalších. Phelps zdůrazňuje, že korporativistické uvažování má dlouhou a vytrvalou historii, která začíná už u svatého Pavla, autora 14 knih Nového zákona.", "en": "Creativity, Corporatism, and Crowds NEW HAVEN – Economic growth, as we learned long ago from the works of economists like MIT’s Robert M. Solow, is largely driven by learning and innovation, not just saving and the accumulation of capital. Ultimately, economic progress depends on creativity. That is why fear of “secular stagnation” in today’s advanced economies has many wondering how creativity can be spurred. One prominent argument lately has been that what is needed most is Keynesian economic stimulus – for example, deficit spending. After all, people are most creative when they are active, not when they are unemployed. Others see no connection between stimulus and renewed economic dynamism. As German Chancellor Angela Merkel recently put it, Europe needs “political courage and creativity rather than billions of euros.” In fact, we need both. If we are to encourage dynamism, we need Keynesian stimulus and other policies that encourage creativity – particularly policies that promote solid financial institutions and social innovation. In his 2013 book Mass Flourishing, Edmund Phelps argues that we need to promote “a culture protecting and inspiring individuality, imagination, understanding, and self-expression that drives a nation’s indigenous innovation.” He believes that creativity has been stifled by a public philosophy described as corporatism, and that only through thorough reform of our private institutions, financial and others, can individuality and dynamism be restored. Phelps stresses that corporatist thinking has had a long and enduring history, going back to Saint Paul, the author of as many as 14 books of the New Testament."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výzkumy ukazují, že lidé jsou ochotnější darovat peníze dobročinné organizaci pomáhající hladovým lidem, pokud dostanou fotografii a informace o jméně a věku dívky, jíž tato organizace mimo jiné pomáhá. Pokud pouhá fotka a pár identifikačních údajů dokážou takové věci, co vše by mohla dokázat komunikace s daným člověkem přes Skype? Zajištění všeobecného přístupu k internetu je projekt, který se rozsahem podobá přečtení sekvence lidského genomu, a stejně jako tento projekt přinese nová rizika a citlivé etické otázky. Internetoví podfukáři získají přístup k novým a zřejmě i naivnějším uživatelům. Porušování autorského práva se stane ještě rozšířenějším než dnes (ačkoliv ztráty pro držitele autorských práv budou velmi malé, poněvadž chudí lidé by si stejně velmi pravděpodobně nemohli koupit knihy ani jiné materiály chráněné copyrightem). Navíc by se mohly narušit charakteristické znaky místních kultur, což má pozitivní i negativní stránku, poněvadž takové kultury mohou omezovat svobodu a odepírat lidem rovnost příležitostí. Celkově vzato je však rozumné očekávat, že když se chudým lidem poskytne přístup k vědomostem a možnost spojovat se s jinými lidmi kdekoliv na světě, bude to společensky převratná událost velmi pozitivního rázu.", "en": "Research shows that people are more likely to donate to a charity helping the hungry if they are given a photo and told the name and age of a girl like those the charity is aiding. If a mere photo and a few identifying details can do that, what might Skyping with the person do? Providing universal Internet access is a project on a scale similar to sequencing the human genome, and, like the human-genome project, it will raise new risks and sensitive ethical issues. Online scammers will have access to a new and perhaps more gullible audience. Breaches of copyright will become even more widespread than they are today (although they will cost the copyright owners very little, because the poor would be very unlikely to be able to buy books or other copyrighted material). Moreover, the distinctiveness of local cultures may be eroded, which has both a good and a bad side, for such cultures can restrict freedom and deny equality of opportunity. On the whole, though, it is reasonable to expect that giving poor people access to knowledge and the possibility of connecting with people anywhere in the world will be socially transforming in a very positive way."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Těžkou finanční krizí je ohrožena celá řada rozvíjejících se trhů. Krizi vyvolalo prasknutí největší bubliny úvěrů a aktiv získaných za vypůjčené prostředky v dějinách. Investování s vypůjčenými penězi a bubliny se přitom neomezily pouze na americký trh nemovitostí, ale charakterizují také trhy nemovitostí v jiných zemích. Odhlédneme-li navíc od trhu nemovitostí, v mnoha ekonomikách si finanční instituce a některé segmenty podnikového i veřejného sektoru nadměrně půjčovaly. V důsledku toho dnes současně praská bublina nemovitostí, bublina hypoték, bublina akciového kapitálu, bublina dluhopisů, bublina úvěrů, bublina komodit, bublina private equity i bublina hedge fondů. Iluzi, že hospodářský pokles v USA a dalších rozvinutých ekonomikách bude krátký a nevýrazný – že půjde o šestiměsíční recesi s křivkou ve tvaru V – nahradila jistota, že recese bude ve skutečnosti dlouhá a trvalá a její průběh bude mít tvar písmene U, přičemž v USA dost možná potrvá nejméně dva roky a ve většině ostatního světa se její délka bude dvěma letům blížit. Vzhledem k rostoucímu riziku globální systémové finanční krize navíc nelze vyloučit ani možnost desetiletí trvající recese ve tvaru L – takové, jakou po kolapsu bubliny nemovitostí a akciového kapitálu zažilo Japonsko. Rostoucí disproporce mezi stále agresivnějšími politickými zásahy a napětím na finančním trhu je jistě děsivá. Když byl v březnu poskytnut záchranný balík ve výši 30 miliard dolarů věřitelům Bear Stearns, trvalo zotavení akciového, peněžního a úvěrového trhu osm týdnů.", "en": "Many emerging markets are now at risk of a severe financial crisis. The crisis was caused by the largest leveraged asset bubble and credit bubble in history. Leveraging and bubbles were not limited to America���s housing market, but also characterized housing markets in other countries. Moreover, beyond the housing market, excessive borrowing by financial institutions and some segments of the corporate and public sectors occurred in many economies. As a result, a housing bubble, a mortgage bubble, an equity bubble, a bond bubble, a credit bubble, a commodity bubble, a private equity bubble, and a hedge funds bubble are all now bursting simultaneously. The delusion that economic contraction in the US and other advanced economies would be short and shallow – a V-shaped six-month recession – has been replaced by certainty that this will be a long and protracted U-shaped recession, possibly lasting at least two years in the US and close to two years in most of the rest of the world. And, given the rising risk of a global systemic financial meltdown, the prospect of a decade-long L-shaped recession – like the one experienced by Japan after the collapse of its real estate and equity bubble – cannot be ruled out. Indeed, the growing disconnect between increasingly aggressive policy actions and strains in the financial market is scary. When Bear Stearns’ creditors were bailed out to the tune of $30 billion in March, the rally in equity, money, and credit markets lasted eight weeks."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americká federální minimální mzda ve výši 7,25 dolaru na hodinu je v reálném (o inflaci očištěném) vyjádření o třetinu nižší než v roce 1968, kdy dosáhla maximální hodnoty. Průměrná zákonem daná minimální mzda v Japonsku (823 jenů neboli 7,40 dolaru na hodinu) je jen o vlas vyšší. A dokonce i tam, kde se minimální mzdy úředním zásahem zvýšily – například ve Velké Británii od loňského roku nebo v amerických státech typu Kalifornie a New Yorku, které si kladou za cíl zvýšit do roku 2020 minimální hodinovou mzdu až na 15 dolarů –, není tento posun dostatečně rychlý či dostatečně výrazný. V Japonsku se minimální mzda zvyšuje jen o píď rychleji než inflace. Nerovnost zůstává metlou naší doby a vyjednávací pozici nejméně kvalifikovaných zaměstnanců silně podkopávají automatizace a konkurence z rozvojových zemí. Nemají-li „zapomenuté“ skupiny obyvatel natrvalo zůstat opomíjené a odcizené, musí vlády zvolit ráznější postup. Japonský plán „zdvojnásobení příjmů“ pomohl v 60. letech této zemi k rozvoji spotřební ekonomiky. Možná nadešel čas vytvořit plán „zdvojnásobení minimální mzdy“, který by se realizoval v průběhu několika let, a poskytl tak firmám možnost, aby se na tuto změnu adaptovaly. Pro politiky, kteří získávají finanční podporu od velmi bohatých a voličskou podporu od opomíjených, by byl takový plán receptem na politický úspěch. Nemáte zájem, prezidente Trumpe?", "en": "The US federal minimum wage of $7.25 per hour is one-third lower in real (inflation-adjusted) terms than it was at its peak in 1968. Japan’s average statutory minimum wage of ¥823 ($7.40) per hour is barely higher. Even where the authorities have taken steps to raise minimum wages – the UK since last year, as well as US states like California and New York, which are targeting a $15 hourly minimum wage by 2020 – they are not moving fast or far enough. Japan is raising its minimum wage only slightly faster than inflation. Inequality remains the scourge of our era, with the bargaining power of the lowest-skilled workers severely undermined by automation and developing-country competition. If “forgotten” groups are not to be permanently left behind and alienated, governments must take bolder action. In the 1960s, Japan’s “income doubling” plan helped it to develop a consumer economy. Perhaps the time has come to introduce a “minimum-wage doubling” plan, implemented over a few years, thus giving business the chance to adjust. For leaders who have received the financial support of the very rich and the electoral support of those left behind, such a plan would seem to be a political winner. Any interest, President Trump?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud se tento zdroj oddechu a útočiště postupně zúží a ovládne ho stejný typ „produktů“, jaké dnes převládají na masovém trhu, pak jsme odsouzeni k tomu, abychom se stali věčnými zajatci téhož zakrnělého vesmíru „praktičností“, fádního shluku klišé zabalených do reklamního hávu. Nad těmito starými a zdánlivě neřešitelnými otázkami jsem se znovu zamýšlel, když jsem opětovně četl jeden dosti náročný román svého blízkého přítele a skvělého spisovatele, jenž není v živoucí krajině současné americké literární kultury příliš výrazně přítomen. Téma, styl a dozvuky jeho díla totiž podle mého názoru o našem zjednodušeném světě mnohé vypovídají. Román se jmenuje Poslepu a napsal ho Claudio Magris. V Evropě je oslavován jako jeden z velkých románů dvacátého století, ale do Ameriky dorazil až se značným zpožděním a nikdy se mu nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží. To bohužel není žádné překvapení. Podle jedné zprávy Organizace spojených národů se počet literárních překladů ve Spojených státech v současné době rovná překladové produkci Řecka, které je desetkrát menší. Zahraniční knihy jsou pokládány za příliš „komplikované“, což je jen jiný způsob vyjádření, že literatura by měla jednoduchými prostředky popisovat jednoduchá témata a řídit se pravidly masového trhu se všemi jeho triky, jako jsou balení, dostupnost, reklama a uživatelský komfort. Jádrem Magrisovy knihy je osud skupiny italských komunistů, kteří po skončení druhé světové války odcestují do Jugoslávie, aby přispěli k budování socialistické společnosti, ovšem místo toho je zasáhne konflikt mezi Stalinem a Titem.", "en": "If this respite and refuge is gradually narrowed and invaded by the same kind of “products” as those that dominate the mass market, we are condemned to be perpetual captives of the same stunted universe of “practicalities,” the ordinary agglomeration of clichés packaged in advertisements. I was thinking again about these old and seemingly unsolvable questions during my re-reading of a quite challenging novel by a close friend and a great writer, not very present in the vivid landscape of American letters of today. The theme, style, and echo of his work says a lot, I think, about our simplified world. The novel is Blinding, by Claudio Magris. Hailed in Europe as one of the great novels of the twentieth century, Blinding arrived in America only after a great delay, and never received the attention that it deserved. Unfortunately, that is no surprise. The number of literary translations done nowadays in the United States is, according to a United Nations report, equal to that of Greece, a country one-tenth the size. Imported books are thought to be too “complicated,” which is another way of saying that literature should deal with simple issues in a simple way, obeying the rules of the mass market, with its tricks of packaging, accessibility, advertisement, and comfort. At the core of Magris’ book is the destiny of a group of Italian communists who travel to Yugoslavia after the Second World War to contribute to the construction of a socialist society, only to be caught in the conflict between Stalin and Tito."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Například všechny lidské bytosti mají stejný soubor genů - shodný genetický kontext -, ale v každém z nás je vždy trošku jiná verze tohoto souboru. (Výjimkou jsou pak identická dvojčata a klony). Tomu, co nás navzájem v rámci druhu odlišuje, se říká variace. Význam genetického kontextu dokazují studie behaviorálních mutantů u much a myší. Táž mutace může mít hluboký dopad v jednom genetickém kontextu, a nulový nebo méně významný v jiném. Odhlédneme-li od genetiky, pak také každý živý tvor prožívá jiný sled životních událostí. To platí jak pro geneticky identické baktérie, které vyrůstají v neměnném prostředí, tak pro člověka vyrůstajícího v Paříži, Tokiu, Moskvě nebo Buenos Aires. Zážitky a zkušenosti dvou Moskvanů budou pochopitelně mnohem odlišnější než zážitky jakýchkoli dvou baktérií v laboratorní kultuře. A to právě jde. Geneticky identické baktérie představují extrém. Předpokládá se, že budou stejné. Platí-li nahodilost pro ně, pak rozhodně musí platit pro člověka. Geny život umožňují, ale v žádném případě jej neurčují. Nejedná se tudíž o to, zda jsme sluhy našich genů, ale o naši posedlost myšlenkou, že lidské chování lze snadno popsat a předpovědět. Zřejmě bychom neměli tolik toužit po tom, abychom se zbavili břemene reflexe, vyhodnocování a výběru - zkrátka toho, co leží v samém srdci našeho lidství.", "en": "All humans, for example, have the same set of genes--the same genetic context--but not exactly the same versions of each gene. (The exceptions to this in any species are identical twins and clones.) These slight variations are part of what makes each of us different from other members of our species. The importance of genetic context has been shown in studies of behavioral mutants in fruit flies and mice. The same mutation may have a strong effect in one genetic context but not in another. Beyond genetics, all creatures experience a non-identical sequence of life events. This is as true for genetically identical bacteria growing in a uniform environment as it is for a person living in Paris, Tokyo, Moscow or Buenos Aires. Granted, the differences between any two Muscovites' experiences are greater than the differences between the experiences of any two bacteria in a test tube culture. But that is just the point. Genetically identical bacteria represent an extreme case. We expect them to be uniform. So if contingency holds for them, then it certainly holds for us. Genes enable life, but they clearly do not determine it. So the real issue is not whether we humans are servants of our genes, but rather our infatuation with the idea that our behavior could so easily be explained and predicted. Perhaps we should not be so eager to be relieved of the burden of reflection, evaluation, and choice--in short, of grappling with what lies at the true heart of our humanity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Investoři a veřejní funkcionáři v zemích, kde ovládané společnosti převažují, by měli přestat používat globální standardy řízení, které jejich tvůrci sestavili na základě zkušeností s široce vlastněnými firmami v USA. Namísto toho by měli vyvinout vlastní snahu vytvořit standardy vhodné pro ovládané firmy. Je naprosto zřejmé, že posuzování ovládaných společností by ujednáním, jimiž se řídí soupeření o kontrolu nad podnikem, nemělo přikládat větší váhu. Obdobně platí, že ujednání, která zajišťují větší vstřícnost správních rad vůči přáním většiny akcionářů, například zjednodušení postupu, jímž akcionáři mohou členy správní rady nahradit, slouží sice zájmům investorů v široce vlastněných firmách, ale v ovládaných firmách mohou být pro investory kontraproduktivní. V ovládaných společnostech, kde panují obavy z odklonu od menšinových akcionářů, posílení vstřícnosti manažerů vůči většinovému akcionáři pravděpodobně zapříčiní ještě větší zranitelnost menšinových investorů. V zemích, kde je mnoho ovládaných firem, by se navíc měla věnovat velká pozornost transakcím se spřízněnými stranami a využívání podnikových příležitostí – hlavním způsobům, jimiž v takových firmách lze vyvést hodnotu od menšinových akcionářů. K řešení takových problémů by mohla být cenná ujednání, která minoritním akcionářům umožní vetovat transakce se spřízněnými stranami – ujednání, která nejsou v široce vlastněných firmách opodstatněná. Konečně, při hodnocení ovládaných společností by se nezávislost manažerů neměla posuzovat v prvé řadě prověřováním míry jejich nezávislosti na společnosti, v níž působí. Spíš je zapotřebí věnovat mimořádnou pozornost jejich nezávislosti na většinovém akcionáři. Aby se zkvalitnilo podnikové řízení a ochrana investorů, veřejní činitelé a investoři v zemích, jejichž kapitálovým trhům dominují ovládané společnosti, by se měli mít na pozoru před globálními standardy řízení vyvinutými pro americké společnosti. Měli by se zaměřit na specifické problémy ovládaných společností a na pravidla, která v takových společnostech ochrání menší investory.", "en": "Investors and public officials in countries where controlled companies dominate should stop using global governance standards based on the designers’ experience with widely held firms in the US. Rather, they should strive to develop standards appropriate for controlled firms. Most obviously, assessments of controlled companies should not give significant weight to arrangements governing contests for corporate control. Similarly, arrangements that make the firm’s board of directors more responsive to the wishes of a majority of shareholders, such as making it easier for shareholders to replace directors, can serve the interests of investors in widely held firms, but are counterproductive for investors in controlled firms. In controlled firms, where the concern is diversion from minority shareholders, making directors even more responsive to the controller will likely make minority investors still more vulnerable. Moreover, in countries that have many controlled firms, close attention should be paid to related-party transactions and to the taking of corporate opportunities – the main ways in which value may be diverted from minority investors in such firms. To address such problems, arrangements that enable a minority of shareholders to veto related party transactions – arrangements which are not warranted in widely held firms – could well be valuable. Finally, when assessing controlled companies, the independence of directors should not be judged largely by looking at the extent to which they are independent of the company on whose board they serve. Rather, considerable attention should be given to their independence from the controlling shareholder. To improve corporate governance and investor protection, public officials and investors in countries whose capital markets are dominated by controlled companies should be wary of global governance standards developed for US companies. They should focus on the special problems of controlled companies and on the rules that would work best for protecting smaller investors in such companies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konec populačního růstu DILLÍ – Podle Populačního oddělení Organizace spojených národů dosáhne počet obyvatel na zeměkouli 31. října sedmi miliard. A jako vždy, když se přiblížíme k podobnému milníku, vyvolala tato událost zvýšení počtu konferencí, seminářů a informovaných článků, a to včetně obvyklých strašlivých malthuziánských předpovědí. OSN koneckonců předpovídá, že se počet obyvatel na zeměkouli zvýší do roku 2050 na 9,2 miliard a do konce tohoto století překoná desetimiliardovou hranici. Takové předpovědi však špatně interpretují skrytou demografickou dynamiku. Nečeká nás totiž budoucnost charakterizovaná příliš vysokým populačním růstem, nýbrž růstem příliš nízkým. Většina zemí uskutečnila v loňském roce sčítání lidu a výsledky naznačují, že ve většině států prudce klesá plodnost. V rozvinutých zemích jsou počty narozených dětí nízké už delší dobu, ale plodnost se dnes rychle snižuje i ve většině zemí rozvojových. Číňané, Rusové a Brazilci už nedosahují ani prosté reprodukce a také Indové mají mnohem méně dětí než dříve. Potrvá jen něco málo přes deset let a celosvětová plodnost klesne na úroveň prosté reprodukce. Vzhledem k prodlužující se délce života může počet obyvatel na zeměkouli ještě do poloviny století stoupat, ale z hlediska reprodukce by se už náš druh neměl dále rozšiřovat. Údaj, který demografové nazývají úhrnnou plodností (TFR), uvádí průměrný počet narození živých dětí na jednu ženu během jejího života. Tvrdí se, že populace je dlouhodobě stabilní, pokud se TFR pohybuje na úrovni prosté reprodukce, což je pro svět jako celek něco přes 2,3 a pro rozvinuté země 2,1, přičemž rozdíl obou hodnot odráží nižší novorozeneckou úmrtnost v rozvinutém světě. Ve skutečnosti se dnes TFR ve většině rozvinutých zemí pohybuje hluboko pod úrovní prosté reprodukce. Průměr pro země OECD se pohybuje kolem 1,74, přičemž některé státy včetně Německa a Japonska vykazují méně než 1,4 dítěte na jednu ženu. Největší pokles TFR však v posledních letech zaznamenaly rozvojové země. V roce 1950 dosahovala TFR v Číně a Indii hodnot 6,1, respektive 5,9. Dnes dosahuje v Číně hodnoty 1,8, což je následek agresivní oficiální politiky jednoho dítěte, zatímco rychlá urbanizace a měnící se společenské postoje snížily indickou TFR na 2,6. Budoucí porodnost v Číně a Indii by navíc mohl omezit i další faktor. Výsledky čínského sčítání lidu naznačují, že na každých 100 dívek se v zemi narodí 118,6 chlapců.", "en": "The End of Population Growth NEW DELHI – According to the United Nations’ Population Division, the world’s human population hit seven billion on October 31. As always happens whenever we approach such a milestone, this one has produced a spike in conferences, seminars, and learned articles, including the usual dire Malthusian predictions. After all, the UN forecasts that world population will rise to 9.3 billion in 2050 and surpass 10 billion by the end of this century. Such forecasts, however, misrepresent underlying demographic dynamics. The future we face is not one of too much population growth, but too little. Most countries conducted their national population census last year, and the data suggest that fertility rates are plunging in most of them. Birth rates have been low in developed countries for some time, but now they are falling rapidly in the majority of developing countries. Chinese, Russians, and Brazilians are no longer replacing themselves, while Indians are having far fewer children. Indeed, global fertility will fall to the replacement rate in a little more than a decade. Population may keep growing until mid-century, owing to rising longevity, but, reproductively speaking, our species should no longer be expanding. What demographers call the Total Fertility Rate is the average number of live births per woman over her lifetime. In the long run, a population is said to be stable if the TFR is at the replacement rate, which is a little above 2.3 for the world as a whole, and somewhat lower, at 2.1, for developed countries, reflecting their lower infant-mortality rates. The TFR for most developed countries now stands well below replacement levels. The OECD average is at around 1.74, but some countries, including Germany and Japan, produce less than 1.4 children per woman. However, the biggest TFR declines in recent years have been in developing countries. The TFR in China and India was 6.1 and 5.9, respectively, in 1950. It now stands at 1.8 in China, owing to the authorities’ aggressive one-child policy, while rapid urbanization and changing social attitudes have brought down India’s TFR to 2.6. An additional factor could depress future birth rates in China and India. The Chinese census suggests that there are 118.6 boys being born for every 100 girls."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šerif pohrdající zákonem Ve svých novinových komentářích se obvykle omezuji na oblast své kvalifikace, totiž ekonomii. Coby Američan jsem však natolik zděšen tím, co se děje v mé vlasti - a tím, jak se moje vlast v posledních dvou letech chovala k ostatním -, že cítím povinnost promluvit. Jsem přesvědčen, že americké porušování lidských práv a zásad civilizovaných národů, jež vyšlo najevo v Iráku, Afghánistánu a v zálivu Guantanámo, a ještě příšernější zločiny, jež téměř jistě vyjdou na světlo časem, nejsou pouhými skutky vyšinutých jedinců. Jsou plodem Bushovy administrativy, která pošlapala lidská práva i mezinárodní právo, včetně Ženevských konvencí, a už od převzetí mandátu se pokouší podkopávat základní demokratické pojistky. K mučení a jiným zvěrstvům ve válkách sice bohužel dochází - a irácká válka rozhodně není jediným okamžikem, kdy bylo mučení použito -, jsem však přesvědčen, že za vytvoření atmosféry, v níž bylo přehlíženo mezinárodní právo i demokratické procesy, nese zodpovědnost Bushova administrativa. Když na posledním Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu hovořil viceprezident Dick Cheney, byl dotázán, jak by administrativa obhájila dění v zálivu Guantanámo, kde jsou drženi vězni, aniž by byli obžalováni a aniž by měli právního zástupce. Cheneyho odpověď drásala uši: řekl, že vzhledem k tomu, že zadržení byli dopadeni v Afghánistánu, kde usilovali o životy vojáků USA, pravidla týkající se válečných zajatců se na ně nevztahují. Velkou část publika jeho slova šokovala, avšak Cheney si podle všeho neuvědomoval, jak hluboce konsternovaní jeho posluchači jsou. Vůbec jim nešlo o právní dogmatismus, o to, zda se na případ formálně vztahují Ženevské konvence, nebo ne. Měli obavy o základní principy lidských práv. Mezi nejzděšenější patřili ti, kdo tehdy urputně usilovali o dosažení demokracie a nepřestávali bojovat za lidská práva. Bushova administrativa též pošlapala základní právo občanů na informace o tom, co činí jejich vláda, když například odmítla zveřejnit, kdo byl v komisi, která formovala její energetickou politiku - ačkoliv člověk vlastně tuto informaci nepotřebuje, aby viděl, že ji sobě na míru formoval ropný průmysl. Jakmile se nepravosti rozšíří v jedné oblasti, rychle se šíří i do dalších.", "en": "The Lawless Sheriff I usually limit myself in my newspaper commentaries to my area of expertise, economics. But as an American, I am so horrified by what has happened in my country - and what my country has done to others over the past two years - that I feel I must speak out. I believe American abuses of human rights and the canons of civilized peoples that have come to light in Iraq, Afghanistan, and Guantanamo Bay, and the more horrendous abuses that almost surely will come to light later, are not merely the act of aberrant individuals. They are the result of a Bush administration that has trampled on human rights and international law, including the Geneva conventions, and tried to undermine basic democratic protections, ever since it took office. Sadly, torture and other atrocities do happen in war - and the Iraq war is certainly not the only time torture has been used - but I believe that the Bush administration is responsible for creating a climate in which international law and democratic processes have been disregarded. When Vice President Dick Cheney spoke at the last World Economic Forum in Davos, Switzerland, he was asked how the administration could justify what was taking place in Guatanamo Bay, where prisoners are being kept without being charged and without counsel. Cheney's answer was jarring: he said that because the detainees were captured in Afghanistan where they had been trying to kill US troops, the rules regarding prisoners of war did not apply. Many in the audience were shocked by his remarks, but Cheney seemingly failed to grasp how appalled his audience was. They were not concerned with legalisms, about whether, technically, the Geneva conventions did or did not apply. They were concerned about basic canons of human rights. Among the most appalled were those who had recently struggled to achieve democracy, and were continuing to fight for human rights. The Bush administration has also trampled on citizens' basic right to know what their government is doing, refusing, for example, to disclose who was on the task force that shaped its energy policy - though one really doesn't need that information to see that it was shaped by the oil industry and for the oil industry. When abuses occur in one area, they can quickly spread to others."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trhy věřily, že silný dolar se vztahuje ke směnným kurzům. Z tohoto pohledu by politika „silného dolaru“ znamenala, že Amerika realizuje politiku „slabého eura“ nebo „silného jenu“. Nic takového ale neexistuje. Proč se tedy dva po sobě jdoucí ministři financí dušovali, že Spojené státy uskutečňují politiku silného dolaru? Zčásti lze odpovědět tak, že podpora silného dolaru je vskutku pohodlnou devizou. Hraje na vlasteneckou strunu. A navíc, kdyby ministři Rubin a Summers – byť nepřímo – trvali na tom, že věří ve „slabé euro“, bylo by to vnímáno jako nepřízeň. Pravdivější by od Rubina a Summerse bylo, kdyby řekli, že Amerika vlastně nemá žádnou kurzovní politiku, tedy to, co se snažil říct O’Neill. Pro jejich tvrzení existují i jiné důvody. Někteří američtí úředníci mají za to, že prohlášení o „silném dolaru“ pomáhala stabilizovat zahraniční devizové trhy, přestože měnová politika USA nebyla namířena na sílu dolaru vůči euru či jenu. Někteří odborníci soudí, že bez takových prohlášení by se dolar vůči euru a jenu relativně propadl. Ostatně – kdyby ministr financí USA nepodporoval dolar, kdo by se měl starat o jeho hodnotu? Podle této interpretace by dnes účastníci trhu měli začít předvídat pád dolaru. Prodávali by dolary v očekávání jeho poklesu. Takovéto rozprodávání měny by vskutku vedlo ke kolapsu celé měny. Zhroucení hodnoty dolaru by pak bylo sebenaplňujícím proroctvím. Sebenaplňující zvraty v osudech měn, zdá se, fungují.", "en": "They believed that the strong dollar policy referred to exchange rates. In this sense, the “strong dollar” policy would mean that America has a “weak Euro” policy or a “weak Yen” policy. It has no such thing. So why did successive Treasury Secretaries say that the US has a strong dollar policy? Part of the answer is that support for a strong dollar is an easy slogan; it sounds patriotic. Moreover, it would have been viewed as hostile if Secretaries Rubin and Summers insisted that they believed in a “weak Euro”, even if they were implicitly saying that. A truer statement for Rubin and Summers would have been to say that America actually has no exchange rate policy, the answer that O’Neill tried to give. Another reason exists for their statements. Some US officials believe that the “strong dollar” statements helped stabilize foreign exchange markets, even if American monetary policy was not directed at the dollar’s strength vis-à-vis the Euro or Yen. Some believe that, without such statements, the dollar would plunge relative to the Euro and Yen. After all, if the USTreasury Secretary does not support the dollar, what would sustain its value? According to this interpretation, market participants would begin to predict the decline of the dollar. They would sell dollars in anticipation of its decline. Those currency sales would indeed lead to a collapse of the currency. The decline in the dollar’s value would be a self-fulfilling prophecy. Self-fulfilling swings in a currency do seem to operate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A nadporučík Lukáš počal si vesele pohvizdovat árii z operety Rozvedená paní. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a ma­zal si právě kolena opodeldokem.", "en": "Senior Lieutenant Lukáš began merrily whistling an aria from the operetta The Divorced Lady. In addition to this demeaning vocation, Švejk also suffered from rheumatism and was just now rubbing his aching knees with camphor ice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když se globalizace digitalizuje WASHINGTON – Američtí voliči mají vztek. Ačkoliv však na prvním místě jejich seznamu křivd figurují nepříznivé dopady globalizace, nikomu příliš neprospěje, když se složité ekonomické otázky redukují na zjednodušující slogany – jak se to zatím děje v prezidentské kampani. Je nefér zlehčovat obavy z globalizace jako nepodložené. Amerika si zaslouží vést poctivou debatu o jejích důsledcích. Aby se však dospělo ke konstruktivním řešením, budou muset všechny strany uznat některé nepříjemné pravdy – a uvědomit si, že globalizace dnes není stejným fenoménem, jakým byla před 20 lety. Protekcionisté nedokážou pochopit, jak může být rozpadající se průmyslová základna Spojených států slučitelná s principem, že globalizace podporuje růst. Důkazy potvrzující tento princip jsou však příliš pádné, než aby se daly ignorovat. Nedávný výzkum provedený společností McKinsey Global Institute (MGI) jen potvrzuje zjištění jiných akademiků: globální toky zboží, přímých zahraničních investic a dat zvýšily celosvětový HDP zhruba o 10% oproti jeho předpokládané hodnotě za situace, kdy by tyto toky nikdy neexistovaly. Přidaná hodnota globalizace dosáhla jen v roce 2014 částky 7,8 bilionu dolarů. Přesto jsou zavřené továrny rozprostírající se v pásu zvaném „Rust Belt“ („Rezavějící pás“) na americkém Středozápadě realitou. Globalizace sice generuje agregátní růst, ale také vytváří vítěze a poražené. Působení mezinárodní konkurence na místní průmyslové obory podněcuje efektivitu a inovace, avšak výsledná kreativní destrukce si vybírá značnou daň na rodinách a komunitách. Ekonomové i politici se provinili tím, že tyto distributivní důsledky přehlíželi. Země, které se zapojí do volného obchodu, si podle jejich přesvědčení najdou časem nové růstové kanály a zaměstnanci, kteří přijdou o práci v jednom oboru, si najdou zaměstnání v jiném. V reálném světě je však tento proces neuspořádaný a vleklý. Zaměstnanci ve scvrkávajícím se oboru mohou potřebovat zcela novou kvalifikaci, aby si našli práci v jiných sektorech, a chtějí-li nových příležitostí využít, musí v mnoha případech sebrat své rodiny a vytrhnout je z velmi hluboko zapuštěných kořenů. Proti volnému obchodu se musela zvednout silná vlna všelidového odporu, než politici a média začali brát rozsah této disrupce na vědomí. Tento odpor však neměl nikoho překvapovat. Tradiční politiky trhu práce a systémy výcviku zaměstnanců ani zdaleka nestačily k tomu, aby se dokázaly vyrovnat s rozsáhlými změnami vyvolanými společným působením globalizace a automatizace. USA potřebují konkrétní návrhy podpory zaměstnanců, kteří uvízli v soukolí strukturálních změn – a také ochotu uvažovat o neotřelých přístupech, jako je pojištění mezd.", "en": "When Globalization Goes Digital WASHINGTON, DC – American voters are angry. But while the ill effects of globalization top their list of grievances, nobody is well served when complex economic issues are reduced to bumper-sticker slogans – as they have been thus far in the presidential campaign. It is unfair to dismiss concerns about globalization as unfounded. America deserves to have an honest debate about its effects. In order to yield constructive solutions, however, all sides will need to concede some inconvenient truths – and to recognize that globalization is not the same phenomenon it was 20 years ago. Protectionists fail to see how the United States’ eroding industrial base is compatible with the principle that globalization boosts growth. But the evidence supporting that principle is too substantial to ignore. Recent research by the McKinsey Global Institute (MGI) echoes the findings of other academics: global flows of goods, foreign direct investment, and data have increased global GDP by roughly 10% compared to what it would have been had those flows never occurred. The extra value provided by globalization amounted to $7.8 trillion in 2014 alone. And yet, the shuttered factories dotting America’s Midwestern “Rust Belt” are real. Even as globalization generates aggregate growth, it produces winners and losers. Exposing local industries to international competition spurs efficiency and innovation, but the resulting creative destruction exacts a substantial toll on families and communities. Economists and policymakers alike are guilty of glossing over these distributional consequences. Countries that engage in free trade will find new channels for growth in the long run, the thinking goes, and workers who lose their jobs in one industry will find employment in another. In the real world, however, this process is messy and protracted. Workers in a shrinking industry may need entirely new skills to find jobs in other sectors, and they may have to pack up their families and pull up deep roots to pursue these opportunities. It has taken a popular backlash against free trade for policymakers and the media to acknowledge the extent of this disruption. That backlash should not have come as a surprise. Traditional labor-market policies and training systems have not been equal to the task of dealing with the large-scale changes caused by the twin forces of globalization and automation. The US needs concrete proposals for supporting workers caught up in structural transitions – and a willingness to consider fresh approaches, such as wage insurance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Krize má dopad i na Neevropany; například obava, že americké banky a peněžní fondy mají prostředky v problémových evropských bankách, poškozuje americké finanční trhy. Existují tři základní přístupy k řešení bankovní krize (to znamená k současnému řešení fiskálních změn, suverénních dluhů a problémů kolem eura). První přístup se opírá o čas, ziskovost a konečnou dohodu mezi dlužníky a věřiteli. Jeden odhad naznačuje, že padesátiprocentní snížení hodnoty suverénního dluhu zemí z okraje eurozóny (což je u Řecka rozumné, ale u ostatních zemí příliš vysoké) by způsobilo ztráty ve výši asi tří bilionů dolarů, což by spolklo celý kapitál evropských bank. Banky jsou však v současném prostředí s nízkými úrokovými sazbami ziskové podniky, protože si v typickém případě krátkodobě půjčují prostředky a pak je dlouhodoběji půjčují za vyšší sazby. Hra na čas by jim proto mohla umožnit, aby se postupně rekapitalizovaly tím, že si ponechají zisky nebo přilákají kapitál zvenčí. Silné a trvalé hospodářské zotavení by takový přístup umožnilo. Většina evropských představitelů doufá, že když se zotavení zkombinuje s velkým objemem veřejných peněz na podporu suverénního dluhu problémových zemí, tak se to podaří. Obamova administrativa přijala tuto variantu po nepopulárním podpůrném programu TARP, v jehož rámci se napumpovaly do bankovní soustavy stamiliardy dolarů z veřejných zdrojů (většina z nich byla splacena). Některé americké banky, včetně Bank of America a Citibank, jsou však stále zranitelné a mají v účetních rozvahách značný objem toxických aktiv (většinou souvisejících s hypotékami). Druhým přístupem je rychlé vyřešení. Budou-li však ztráty příliš vysoké nebo zotavení příliš křehké, pak poskytnutí volné ruky bankám, aby se postupně rekapitalizovaly samy, a vyřešení špatných dluhů později – například zavedením evropské obdoby Bradyho dluhopisů (dluhopisů s nulovým kuponem, které v 90. letech umožnily americkým bankám a latinskoamerickým zemím dohodnout se na částečném odepsání dluhů) – nebude fungovat. Rychlejší řešení však možná bude nezbytné, aby bankovní zombie nenakazili finanční systém. Americká vládní agentura Resolution Trust Corporation v letech 1989 až 1995 hbitě uzavřela 1000 nesolventních bank a spořitelních družstev, aby nepoškodily zdravé instituce. V měřítku dnešní ekonomiky byla rozprodána aktiva v hodnotě 1,25 bilionu dolarů, přičemž se podařilo získat zpět 80% hodnoty. Finanční soustava se rychle uzdravila. Tento přístup vyžaduje uvážlivost a odhodlání při oddělování nesolventních institucí od solventních. A konečně je zde cesta veřejného kapitálu.", "en": "The crisis affects non-Europeans too; for example, concern over the exposure of American banks and money-market funds to troubled European banks is harming US financial markets. There are three basic approaches to resolving the banking crisis (which means resolving the fiscal adjustment, sovereign debt, and euro issues simultaneously). The first approach relies on time, profitability, and eventual workout. One estimate suggests that a 50% reduction in the value of peripheral countries’ sovereign debt (reasonable for Greece, but high for the others) would cause about $3 trillion in losses, overwhelming the capital of European banks. But the banks are profitable ongoing enterprises in the current low-interest-rate environment, because they typically engage in short-term borrowing and longer-term lending at higher rates, with leverage. Playing for time thus might enable them gradually to recapitalize themselves by retaining profits or attracting outside capital. A strong, durable economic recovery would make such an approach workable. Most European officials hope that, when combined with substantial public money to support troubled sovereign debt, it will. The Obama administration adopted this option, following the unpopular Troubled Asset Relief Program, which injected hundreds of billions of public dollars into the banking system (most of which has been repaid). But some US banks, including Bank of America and Citi, are still vulnerable, with considerable toxic assets (mainly related to home mortgages) on their balance sheets. The second approach is rapid resolution. But letting questionable banks gradually recapitalize themselves and resolving the bad debt later – perhaps with European Brady Bonds (zero-coupon bonds which in the 1990’s enabled US banks and Latin American countries to agree to partial write-downs) – won’t work if the losses are too large or the recovery is too fragile. More rapid resolution may be necessary to prevent zombie banks from infecting the financial system. The US Resolution Trust Corporation rapidly shut down 1,000 insolvent banks and Savings and Loans from 1989 to 1995 so that they would not damage healthy institutions. Scaled to today’s economy, assets worth $1.25 trillion were sold off, with 80% of the value recovered. The financial system rapidly returned to health. This approach requires judgment and resolve in separating insolvent institutions from solvent ones. Finally, there is the path of public capital."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V roce 1936 John Maynard Keynes dokázal, jak bezvýsledné je pokoušet se vyrovnávat rozpočet uprostřed ekonomické krize. MMF tuto logiku v Argentině ignoruje. S tragickými důsledky. Prohlubující se rozpočtový deficit Argentiny je především výsledkem jejího ekonomického propadu od roku 1999, nikoli jeho příčinou. Do poloviny roku 1999, kdy země vstoupila do recese, byl deficit relativně mírný. Jistě, rozpočtové plýtvání existuje, ale není příčinou extrémní makroekonomické krize. Recese byla příčinou nikoli rozpočtových výdajů, ale spíše prudkou devalvací brazilského realu z února roku 1999, díky níž ztratilo argentinské peso svou konkurenceschopnost a díky níž investoři (správně, jak se nakonec ukázalo) očekávali podobnou devalvaci i v Argentině. S tím, jak investoři ve strachu z devalvace utíkali ze země (v době, kdy se argentinská vláda dušovala, že peso, svázané fixní sazbou jedna ku jedné s americkým dolarem, nikdy nedevalvuje), úrokové sazby začaly stoupat a bankovní vklady klesat. To v letech 2000 a 2001 prohloubilo recesi a vedlo k rostoucímu rozpočtovému deficitu z důvodu klesajících příjmů z daní. Tehdejší argentinská vláda (prezidenta de la Rúy) a MMF se pokusili o léčbu rozpočtovými škrty - známou z doby velké hospodářské krize -, ale jakákoli úspornost nedokázala zvládnout propadající se daňové příjmy. Rozpočtový schodek se dále zvyšoval a ekonomika se řítila do propasti. Učinit přítrž spekulacím o devalvaci - takový měl být správný přístup k řešení argentinských problémů v roce 2001. Já jsem se přikláněl k cestě \"dolarizace\", tj. nahrazení pesa americkým dolarem, čímž by ustaly obavy z budoucích pohybů směnného kurzu. Místo toho ale vláda uzavřela bankovní systém, aby střadatelé svá pesa směnit na dolary vůbec nemohli! Uzavření bank mělo v zemi za následek naprostý kolaps důvěry. Teď Argentinci ve velkých počtech odcházejí do Evropy a USA a pokoušejí se své peso směnit za dolar za každou cenu. Hodnota pesa klesá, bankovní systém je stále zmrazen. Ekonomika je totálně na dně. V této chvíli je třeba obnovit důvěru v bankovní systém a měnu. Toho lze nejlépe dosáhnout dolarizací ekonomiky, což Argentina měla učinit už loni na podzim.", "en": "In 1936, John Maynard Keynes demonstrated the futility of trying to balance the budget in the midst of an economic depression. The IMF is tragically ignoring this logic in Argentina. Argentina's widening budget deficit is mainly the result of its economic collapse since 1999, not the cause of it. The deficit was relatively mild until 1999, when the economy went into recession. Yes, budgetary waste exists, but it is not the cause of an extreme macroeconomic crisis. The recession was mainly caused not by budgetary spending, but rather by Brazil's sharp devaluation of its currency in February 1999, a step which made Argentina's own Peso uncompetitive and led investors (rightly, it turned out) to expect a similar devaluation in Argentina. As investors fled the country because of fear of devaluation (in a period in which the Argentine Government was promising never to devalue the peso, fixed at one-to-one with the US dollar), interest rates rose and bank deposits fell. This deepened the recession in 2000 and 2001 and led to a rising budget deficit because of declining tax revenues. Argentina's Government of the time (under President de la Rua) and the IMF tried the Depression-era false \"cure\" of budget cuts, but there was no way that austerity could keep up with falling tax revenues. The budget deficit continued to widen as the economy collapsed. The correct approach to solving Argentina's problems in 2001, and now, would have been to end speculation over devaluation. I favored the approach of \"dollarization\", or replacing the Peso by the US dollar and thereby ending the fear of a future change of the exchange rate. Instead, the government closed down the banking system, so that depositors could no longer convert their pesos into dollars! Closure of the banking system led to a full collapse of confidence in the country. Now, Argentines are emigrating to Europe and the US in large numbers and are trying to convert Pesos to dollars at any opportunity. The Peso is collapsing in value, and the bank system remains frozen. The economy is \"dead in the water.\" The correct move now is to restore confidence in the banking system and the currency. This can best be accomplished by dollarizing the economy, just as Argentina should have done last fall."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když mu bolševici svěřili úkol svolat ústavodárné shromáždění, věděli, co s tímto shromážděním zamýšlejí, protože Stalina dobře znali jako člověka, který se nezastaví před ničím. Perestrojka byla jiná, protože debata ještě u konce nebyla, ba zuřivě probíhal bezpočet diskusí o tom, co by měl Gorbačov udělat. Navíc se všechny předchozí éry ruských reforem a revolucí vázaly k nějakému historickému modelu. Přestavba žádný takový dějinný precedens neměla. Transformace od státního socialismu k postindustriální společnosti nikde jinde tehdy ještě neproběhla. Perestrojka se tudíž odehrávala ve vzduchoprázdnu. Želbohu, tato zkušenost se opakuje. Na obrazovkách ruských televizních stanic se sice mihotají různí političtí lídři odlišných politických stran, ale neexistuje skutečná národní diskuse o tom, jak vést zemi vpřed. Nesměřujeme k volbě dosažené v bezpočtu diskusí. Druhé ponaučení z perestrojky se týká reformního programu. Po dvou desítkách let zásadních změn Rusko stále nemá skutečný program konstruktivní reformy. Abychom použili moderního výrazu, nemáme cestovní mapu. Prakticky všichni ví, co je nepřijatelné a co je potřeba odstranit. Nevíme ale, čím se má nahradit to, co odstraníme. Jistěže, útěk od socialismu byl bezprecedentní. Mnohé z toho, co socialismus vytvořil, bylo potřeba odčinit. Stalo se tak ale pomocí sloganů, nikoliv skrze program změny, jemuž by obyčejní Rusové dokázali porozumět a který by mohli vzít za svůj. Jediné, co máme, jsou nekonečné spory, přičemž chybí praktické alternativy, o nichž by se diskutovalo a mezi nimiž by se volilo.", "en": "When they entrusted him with responsibility for convening the constituent assembly, the Bolsheviks knew what they wanted to do with the constituent assembly, because they knew Stalin as a person who would not stop at anything. Perestroika was different, because debate had not ended; indeed, countless debates were raging about what Gorbachev should do. Moreover, all previous eras of Russian reform eras and revolutions were connected with some historical model. Perestroika had no such historic precedent. The transformation from state socialism into a postindustrial society had never occurred anywhere else. Thus, perestroika took place in a void. Alas, this experience is being repeated. Various political leaders of different political parties flash across Russia’s television screens, but there is no real national discussion about how to lead the country forward. We are not moving toward a choice reached after countless discussions. The second lesson of perestroika concerns the program of reform. After two decades of earthshaking change, Russia has still not had a real program of constructive reform. To use a modern expression, we don’t have a road map. Practically everyone knows what is unacceptable, and what needs to be eliminated. But we simply don’t know what should replace things that are eliminated. Of course, the exit from socialism was unprecedented. Much of what socialism built needed to be undone. But it was done using slogans, not a program of change that ordinary Russians could understand and embrace. All we have are endless arguments, not practical alternatives to discuss and decide upon."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vyléčila se tím však příčina problému? Dynamika vedoucí ke zvýšené koncentraci příjmů se sice nezměnila, ale půjčovat si už není snadné a vamp#160;tomto smyslu je další cyklus boomu a krachu nepravděpodobný. Tím však vzniká další komplikace. Když se firem zeptáte, proč víc neinvestují, většinou se odvolají na nedostatečnou poptávku. Jak ovšem může být domácí poptávka silná, když příjmy dál proudí kamp#160;nejbohatším? Spotřební poptávka po luxusním zboží pravděpodobně tento problém nevyřeší. Nominální úrokové sazby navíc nemohou jít do záporných čísel a rostoucí veřejný dluh může stále více ochromovat fiskální politiku. Nepodaří-li se tedy zvrátit dynamiku podporující koncentraci příjmů, superboháči budou velké procento svých příjmů spořit, luxusní zboží nedokáže vytvořit dostatečnou poptávku, skupiny samp#160;nižšími příjmy si už nebudou moci půjčovat, fiskální a měnová politika narazí na své limity a nezaměstnanost nebude možné exportovat. Ekonomika se pak může zadrhnout. Oživení ekonomické aktivity vamp#160;USA na počátku roku 2012 je stále do značné míry způsobeno mimořádně expanzivní měnovou politikou a trvale neudržitelnými fiskálními schodky. Podaří-li se snížit koncentraci příjmů, podobně jako se snížil rozpočtový schodek, mohla by poptávku financovat široká základna trvale udržitelných soukromých příjmů. Veřejný dluh by se dal snížit bez obav zamp#160;recese, protože soukromá poptávka by byla silnější. A díky zlepšeným vyhlídkám poptávky by se zvýšily i investice. Tato argumentační linie se týká zejména USA vzhledem k tamní koncentraci příjmů a fiskálním problémům, které tuto zemi čekají. Obecnější trend směrem kamp#160;větším přesunům příjmů kamp#160;nejbohatším osobám však platí celosvětově a problémy, které by tento trend mohl způsobit makroekonomické politice, by se už neměly přehlížet.", "en": "But did it cure the underlying problem? Although the dynamics leading to increased income concentration have not changed, it is no longer easy to borrow, and in that sense another boom-and-bust cycle is unlikely. But that raises another difficulty. When asked why they do not invest more, most firms cite insufficient demand. But how can domestic demand be strong if income continues to flow to the top? Consumption demand for luxury goods is unlikely to solve the problem. Moreover, interest rates cannot become negative in nominal terms, and rising public debt may increasingly disable fiscal policy. So, if the dynamics fueling income concentration cannot be reversed, the super-rich save a large fraction of their income, luxury goods cannot fuel sufficient demand, lower-income groups can no longer borrow, fiscal and monetary policies have reached their limits, and unemployment cannot be exported, an economy may become stuck. The early 2012 upturn in US economic activity still owes a lot to extraordinarily expansionary monetary policy and unsustainable fiscal deficits. If income concentration could be reduced as the budget deficit was reduced, demand could be financed by sustainable, broad-based private incomes. Public debt could be reduced without fear of recession, because private demand would be stronger. Investment would increase as demand prospects improved. This line of reasoning is particularly relevant to the US, given the extent of income concentration and the fiscal challenges that lie ahead. But the broad trend toward larger income shares at the top is global, and the difficulties that it may create for macroeconomic policy should no longer be ignored."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Plýtvání potravinami v hladovějícím světě OTTAWA – Čtvrtina všech potravin na světě se každoročně promrhá kvůli neefektivní sklizni, neodpovídajícímu skladování a plýtvání v kuchyních. Kdybychom tyto ztráty snížili na polovinu, mohl by svět nasytit o miliardu lidí více – a problém hladu by se stal rázem minulostí. Rozsah plýtvání potravinami je obzvláště skličující vzhledem k nové globální studii Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) o potravinové bezpečnosti. Podle FAO nesplnilo 57 rozvojových zemí rozvojový cíl tisíciletí snížit podíl hladovějících lidí do konce tohoto roku na polovinu. Každý devátý člověk na planetě stále chodí spát hladový – celkem je to 795 milionů lidí. Samozřejmě bylo zároveň dosaženo pozoruhodného pokroku: za posledních 25 let nasytil svět další dvě miliardy osob a rozvojový svět jako celek – navzdory 57 neúspěchům – snížil podíl hladovějících lidí téměř na polovinu. Hlavním úkolem však bude tento pokrok udržet: do roku 2050 se poptávka po potravinách téměř zdvojnásobí. Jedním z důvodů je skutečnost, že svět bude muset do té doby nasytit další dvě miliardy osob; druhým důvodem pak bude rostoucí apetit stále početnější nové střední třídy. OSN v současné době vyhodnocuje 169 nových rozvojových cílů, které navážou na rozvojové cíle tisíciletí (hlad je jen jednou z řady cílových oblastí). Tyto cíle mají klíčový význam, protože určí, jakým způsobem se vynaloží více než 2,5 bilionu dolarů vyhrazených na rozvoj, od klimatických změn po malárii. Můj mozkový trust Centrum Kodaňského konsensu proto požádal 60 týmů špičkových ekonomů, aby vyhodnotily, které navrhované cíle přinesou nejvíce užitku – a které nikoliv. Náš výzkum v oblasti potravinové bezpečnosti ukazuje, že existují chytré způsoby, jak nasytit více lidí na planetě – ty však jen málo souvisejí s kampaněmi proti plýtvání, jaké vidíme ve většině bohatého světa. V bohatém světě se klade důraz na boj proti plýtvání potravinami na straně spotřebitele. Má to logiku: k více než polovině ztrát v bohatém světě dochází v kuchyních (v podstatě proto, že si to můžeme dovolit). Například ve Velké Británii se nejvíce plýtvá saláty, zeleninou a ovocem – tedy luxusními položkami, pokud je porovnáme s levnými kaloriemi obsaženými v obilí a bramborách konzumovaných po celém rozvojovém světě.", "en": "Wasting Food in a Hungry World OTTAWA – One-quarter of all the food in the world is lost each year, owing to inefficient harvesting, inadequate storage, and wastage in the kitchen. Halve that waste, and the world could feed an extra billion people – and make hunger yesterday’s problem. The extent of food loss is particularly galling in view of a new global study on food security from the United Nations Food and Agricultural Organization. According to the FAO, 57 developing countries have failed to achieve the Millennium Development Goal of halving the proportion of hungry people by this year. One in every nine people on the planet – 795 million in all – still goes to sleep hungry. Of course, there has also been remarkable progress: over the last 25 years, the world has fed an extra two billion people, and – for all the 57 failures – the developing world as a whole has almost halved its hunger rate. But the challenge is to sustain the progress: by 2050, demand for food will have nearly doubled. One reason is that by then the world will have added another two billion mouths to feed; a second reason will be the growing appetite of a surging new middle class. At the moment, the UN is considering 169 new development targets to succeed the Millennium Development Goals (hunger is one target area, among many). These targets are vitally important, because they will determine how more than $2.5 trillion in development money is spent on everything from climate change to malaria. My think tank, the Copenhagen Consensus Center, therefore asked 60 teams of top economists to assess which proposed targets will do the most good – and which will not. Our research on food security shows that there are smart ways to feed many more on the planet – but they have little to do with the campaigns against waste seen in most of the rich world. In the rich world, the focus is on food wasted by the consumer. This makes sense: more than half of the rich world’s losses take place in its kitchens (basically because we can afford it). In Britain, for example, the greatest waste is in salads, vegetables, and fruits – luxuries when compared with the cheap calories contained in the grains and tubers consumed throughout the developing world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Robin Cook a Clare Shortová, dva členové Blairova kabinetu, kteří v souvislosti s aférou odstoupili, usilují o vlastní odplatu a neustále premiéra napadají za jeho ,,lži``. Tony Blair až dosud podobným pokusům odolával. Dokonce se pustil do protiútoku, jmenovitě vůči stanici BBC, o níž se nedá říci, že by nadseně podporovala válku. Je vsak nejistota, která se nyní nad Blairem vznásí jako sup cítící mrsinu, otázkou lži? Nebo jde spíse o to, že předseda britské vlády ztrácí důvěru vlastního lidu včetně svých někdejsích přátel? Důvěra je pro vsechny politiky životně důležitou komoditou. Jakmile o ni politik jednou přijde, jen těžko ji získává zpátky. Blair používá pózu typu: ,,Věřte mi!`` až přílis často, a to nejen v otázce války v Iráku. Člověk nemusí být usvědčen ze lži, aby o takto získanou důvěru přisel. Stačí zasít semínko pochybnosti. Pochyby o pravdivosti politikových prohlásení vsak nejsou nutnou podmínkou napáchání skod; postačí, když lidé získají dojem, že se je politik snaží uvést v omyl, nebo dokonce že sám nemá věci v hlavě jasně srovnány. Skutečný vůdce nemusí říkat celou pravdu, a přesto mu lidé budou věřit. Jakmile ovsem o důvěru přijde, lidé mu již neuvěří, i kdyby pravdu říkal.", "en": "The two cabinet ministers who resigned over the affair, Robin Cook and Clare Short, want their own revenge and thus continue to attack Blair for his ``lies.'' So far, Blair has proven his resilience to such charges. Indeed, he has gone on the counter-attack, notably against the BBC, which had not exactly supported the war with enthusiasm. But does the uncertainty now circling Blair like a vulture now smell the appetizingly foul scent of a lie? Or is it more a question of a prime minister losing the trust of his people, including some his erstwhile friends and allies? Trust is a vital commodity for all politicians. Once lost, it is difficult to regain. Blair has used the ``Trust me!'' pose often, not least in the case of the war in Iraq. In any case, one does not have to be found out as a liar to lose such trust. It is sufficient that clouds of doubt develop. Indeed, a politician's reputation can be damaged even if no one doubts the truthfulness of his statements. It suffices if people feel that he is trying to mislead them, or even that he has not got things clear in his own mind. A leader can tell the truth, nothing but the truth, but less than the whole truth and yet still be trusted. Once a politician has lost trust however, people will no longer believe him even if he tells the truth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Naproti tomu z pohledu průmyslu a zemědělství, jakož i pití a hygieny, jedinou alternativou k vodě, jak to kdysi vystihl bývalý slovinský prezident Danilo Türk, je voda. Totéž platí pro obchod. Vezměme si řeku Chagres. Byť se to možná všeobecně neví, má zásadní význam, neboť zásobuje Panamský průplav, skrze nějž protéká 50 % obchodu mezi Asií a Amerikami. Riziko přirozeného vyčerpání průtoku řeky v příštích sto letech nehrozí, ale v případě bezpečnostní krize ve Střední Americe by jej mohly ovládnout zlomyslné síly. Důsledky pro globální ekonomiku by byly obrovské. Konsenzus ohledně nutnosti chránit vodohospodářské zdroje a zařízení v zónách konfliktu je jasný. Méně jasné je jak v této věci postupovat. Na rozdíl od balíčků s léky a potravinami nelze vodu v zónách konfliktu shazovat z letadel. Mírové sbory OSN jsou přitom zle přetížené. Mezinárodní výbor Červeného kříže dojednává bezpečné přesuny techniků, kteří kontrolují a opravují škody na vodovodních a akumulačních soustavách v Iráku, Sýrii a na Ukrajině, ale každý průjezd je nezbytné dojednat se znesvářenými vládami a vůdci vzbouřenců – což je dlouhý a těžkopádný proces. Lepším přístupem by bylo, kdyby velmoci, které mají značný vliv, v oblastech vleklých konfliktů dojednávaly krátkodobá příměří, cíleně k opravě a obnově vodohospodářských soustav. Aby se k takovému přístupu otevřela cesta, Rada bezpečnosti OSN bude muset prohlásit vodu za „strategický zdroj lidskosti“ a přijmout rezoluci na ochranu vodních zdrojů a zařízení, podobnou rezoluci č. 2286, schválené loni v květnu na ochranu zdravotnických zařízení v ozbrojených konfliktech. Dlouhodobě bude zapotřebí, aby země sdílející soustavy na březích vod vytvořily regionální bezpečnostní uspořádání k zachování a na ochranu jejich zdrojů. Bude-li se kolektivní ochrana opírat o správu vod založenou na součinnosti, mohla by se voda, často zdroj soupeření a střetů, stát nástrojem přispívajícím k míru a spolupráci. V čele tohoto hnutí je Denis Sassou-Nguesso, prezident Konžské republiky, který vede skupinu osmi vlád ke zřízení Modrého fondu pro Konžskou pánev. Bude-li Fond úspěšný, přispěje ke zmírnění změny klimatu, vytvoří nové cesty k zaměstnanosti navázané na řeku a podpoří kolektivní bezpečnost v nestabilním regionu.", "en": "By contrast, for industry and agriculture as much as for drinking and sanitation, the only alternative to water, as former Slovenian President Danilo Türk once put it, is water. The same is true for trade. Consider the Rio Chagres. While it may not be widely known, it is vitally important, as it feeds the Panama Canal, through which 50% of trade between Asia and the Americas flows. There is no risk of the natural depletion of the river flow for the next hundred years, but, in the event of a security crisis in Central America, it could be taken over by rogue forces. The impact on the global economy would be enormous. The consensus on the need to protect water resources and installations in conflict zones is clear. What is less clear is how to do it. Unlike medicines and food packets, water cannot be airdropped into conflict zones. And UN Peacekeeping Forces are badly overstretched. The International Committee of the Red Cross does negotiate safe passage for technicians to inspect and repair damage to water pipes and storage systems in Iraq, Syria, and Ukraine; but each passage needs to be negotiated with governments in conflict and rebel commanders – a long and cumbersome process. A better approach would be for great powers, with their considerable influence, to negotiate short-term ceasefires in areas experiencing protracted conflict, specifically to repair and restore water systems. To pave the way for such an approach, however, the UN Security Council will have to declare water a “strategic resource of humanity” and adopt a resolution to protect water resources and installations, similar to Resolution 2286, adopted last May to protect medical facilities in armed conflicts. In the longer term, countries that share riparian systems will need to establish regional security arrangements to preserve and protect their resources. With collaborative management underpinning collective protection, water, often a source of competition and conflict, could become a facilitator of peace and cooperation. Denis Sassou-Nguesso, President of the Republic of the Congo, is at the forefront of this movement, by leading a group of eight governments toward the establishment of the Blue Fund for the Congo Basin. If successful, the Fund will help to mitigate climate change, create new avenues of river-based employment, and promote collective security in an unstable region."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To rozhodně neodpovídá popisu unipolárního světa. Spodní šachovnice zahrnuje transnacionální vztahy, které překračují hranice mimo dosah kontroly vlád – tedy vše od drog přes nakažlivé choroby a klimatické změny až po přeshraniční terorismus. Na této šachovnici je moc rozložena chaoticky mezi nestátní aktéry. Žádná vláda nedokáže kontrolovat výsledek bez spolupráce s ostatními. USA zde potřebují pomoc Evropanů a ani tento svět nemá smysl označovat za unipolární. Na této spodní šachovnici je důležitá rovněž míra úzké občanské spolupráce, kterou ovlivňuje atraktivita neboli měkká síla dané země. Evropské státy jsou v tomto ohledu bohatě obdařeny, neboť překonaly staletí vzájemné nevraživosti a vybudovaly velký úspěšný trh. Jedním z rizik nedávných neúspěchů je zastavení rozšiřování EU. Na konci studené války se východoevropské země nesnažily utvořit místní aliance jako ve dvacátých letech minulého století, ale vzhlížely k Bruselu jako k magnetu své budoucnosti. Podobně i státy jako Turecko a Ukrajina přizpůsobily svou politiku proto, že je láká Evropa. Ztráta měkké síly vyplývající z odmítnutí dalšího rozšíření by byla nezdarem pro Evropu, pro Balkán i pro mezinárodní stabilitu. Co učiní EU jako další krok? Někteří lidé radí vrátit se k původním šesti zemím jakožto k vnitřnímu jádru tvořícímu federaci uvnitř širší unie. Tento přístup je lákavý pro ty, kdo se domnívají, že referenda ve Francii a v Nizozemsku byla odmítnutím britského liberálního ekonomického modelu. Tato diagnóza je ovšem podezřelá, protože podle výzkumů veřejného mínění měli mnozí z těch, kdo hlasovali „non“, výhrady vůči Chirakovi nebo vysoké míře nezaměstnanosti, případně vůči obojímu. Je nepravděpodobné, že by se tyto obavy daly rozptýlit obratem zpět a dovnitř k původním šesti členům EU, což by navíc nevěstilo nic dobrého pro liberalizaci trhů práce, kterou evropské ekonomiky potřebují, aby se hnuly z místa. Lepší cestou pro EU je ukázat, že Evropa stále funguje. To znamená kompromis v otázce nového rozpočtu, jenž seškrtá část výdajů na společnou zemědělskou politiku a vyčlení prostředky na integraci nových členů, kteří do unie vstoupili v loňském roce. Znamená to rovněž pokračování důležité role, kterou Evropa hraje v zahraniční politice – například motivací Srbska k dosažení dohody o budoucím statusu Kosova nebo setrvalou snahou přesvědčit Írán, aby se zřekl plánů na obohacování uranu.", "en": "This hardly fits the description of a uni-polar world. The bottom board includes transnational relations that cross borders outside the control of governments – everything from drugs to infectious diseases to climate change to transnational terrorism. On this board, power is distributed chaotically among non-state actors. No government can control outcomes without the cooperation of others. Here the US needs the help of Europeans, and it makes no sense to call this world uni-polar, either. On this bottom board, the degree of close civilian cooperation is also important, which is affected by a country’s attractiveness or soft power. Here European countries are well endowed, having overcome centuries of animosity and developing a large successful market. One danger of the recent setbacks is a halt to EU enlargement. At the Cold War’s end, East European countries did not try to form local alliances, as they did in the 1920’s, but looked toward Brussels as the magnet for their futures. Similarly, countries like Turkey and Ukraine have adjusted their policies because they are attracted to Europe. The loss of soft power implied by rejection of further enlargement would be a setback for Europe, the Balkans, and international stability. What will the EU do next? Some counsel retreating to the original six countries as an inner core that creates a federation within the larger union. This approach appeals to those who think that the French and Dutch referendums were a rejection of the British liberal economic model. But that diagnosis is suspect, because polls show that many who voted “non” were objecting to Chirac and/or to high rates of unemployment. Turning backward and inward to the original six EU members is unlikely to meet such concerns, and augurs poorly for the liberalization of labor markets that Europe’s economies need to get moving. A better path for the EU is to show that Europe still works. This means a compromise on a new budget that curtails some of the expenditure on the common agricultural policy and devotes funds to integrating the new members who joined last year. It also means carrying on with the important role that Europe plays in foreign policy such as attracting Serbia to reach agreement on the future status of Kosovo, or continuing efforts to persuade Iran to give up its plans for the enrichment of uranium."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rovněž francouzské vládní výdaje dosahující 57% HDP jsou nejvyšší v EU, jejíž průměr činí 47%. Tato zátěž je přehnaná a značně brzdí hospodářský růst. Vláda by měla pracovat na snižování těchto výdajů (zejména nafouklých programů sociální ochrany) nejméně o jeden procentní bod ročně. Další oblastí zralou k reformám jsou podnikové daně. Francie má jednu z nejvyšších daní z příjmu právnických osob v Evropě – její hodnota dosahuje 33%. Výnosy z těchto daní, které představují 2,6% HDP, se ovšem nijak neodchylují od průměru EU. Francie by si mohla dovolit snížit daň z příjmu na 25%, jak už navrhl Macron, aniž by to znamenalo podstatný výpadek ve výběru daní. Téměř ve všech fiskálních ukazatelích představuje Francie vybočení z průměru (spolu s Finskem a Belgií, které v posledních letech rovněž fungují pod své možnosti). A protože se dnes zdá zřejmé, že Francie neměla z uvolněné politiky žádný prospěch, měl by být Macron schopen dosáhnout konsensu na snížení daní a výdajů. Odbourání fiskální zátěže pro ekonomiku bude klíčem k obratu situace. Francie však potřebuje i komplexnější strukturální reformy, z nichž nejnaléhavější jsou liberalizace a zjednodušení složitého zákoníku práce, který příliš komplikuje přijímání a propouštění zaměstnanců. Nejzranitelnější jsou ti, kdo jsou nejméně integrovaní do ekonomiky, zejména mladí lidé a přistěhovalci. Tímto problémem trpí většina evropských zemí, avšak francouzská míra nezaměstnanosti mladých lidí, která dosahuje 26%, je podstatně vyšší než unijní průměr 19,6%. Zjednodušení zákoníku práce by mělo být projednáno se sociálními partnery, aby se zmírnily nebo i odvrátily stávky a protesty. A konečně si velkou pozornost zaslouží i francouzský systém školství. OECD hodnotí francouzské středoškoláky jako jen lehce nadprůměrné mezi rozvinutými světovými ekonomikami. Ve Francii podobně jako v mnoha dalších evropských zemích existuje v oblasti přípravy mladých lidí na trh práce velký prostor ke zlepšení. V případě francouzských univerzit se situace jeví ještě hůře. Podle týdeníku Times Higher Education Supplement, který vytváří žebříček světových univerzit, se nejlepší francouzská univerzita École Normale Supérieureřadí až na 66. místo na světě. Bez reformy vyššího vzdělávání nemůže Francie ani zdaleka konkurovat britským a americkým institucím. Všechny tyto reformy může francouzská vláda uskutečňovat jednostranně, bez EU.", "en": "Likewise, government spending, at 57% of GDP – is the highest in the EU, where the average is 47%. This burden is excessive, and significantly hinders economic growth. The government should work to reduce these expenditures (its bloated social-protection programs in particular) by at least one percentage point a year. Corporate taxes are another area ripe for reform. With its rate of 33%, France has one of the highest profit taxes on corporations in Europe. But its revenues from these taxes, 2.6% of GDP, are in line with the EU average. France could afford to reduce its profit tax rate to 25%, as Macron has proposed, without losing significant tax revenues. On nearly every fiscal metric, France is an outlier (along with Finland and Belgium, which have also underperformed in recent years). And given that France, it now seems clear, has not benefited from loose policy, Macron should be able to forge a consensus on cutting taxes and expenditures. Indeed, reducing the fiscal burden on the economy will be the key to turning things around. But France also needs more complex structural reforms, the most urgent one being liberalization and simplification of the country’s complex labor code, which makes it too difficult to hire and lay off workers. The most vulnerable are often those who are the least integrated into the economy, especially the young and immigrants. Most European countries suffer from this problem, but France’s youth unemployment rate, at 26%, is significantly higher than the EU average of 19.6%. The simplification of the labor code should be negotiated with social partners to mitigate or even avoid strikes and protests. Finally, France’s education system needs major attention. The OECD rates French high school students as just about average among the world’s developed economies. France, like many other European countries, has much room for improvement in preparing its young people for the job market. The situation appears even worse for French universities. According to the Times Higher Education Supplement, which ranks universities worldwide, France’s top university, the École Normale Supérieure, ranks just 66th in the world. Without reform of higher education, France cannot be remotely competitive with British and American institutions. The French government can carry out all of these reforms unilaterally, without the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A jestliže rozlišovat mezi zdravými a zanikajícími firmami je pro soukromý sektor záludné za nejlepších dob, je to obzvlášť těžké teď, kdy přetrvává vysoká míra nejistoty ohledně světa, který přijde po pandemii. Soukromý sektor ale může alespoň agresivně využívat pobídek, aby zachytával rozptýlené informace. Pro vládní orgán, zejména pokud nemá nashromážděny nezbytné odborné schopnosti, je to prohibitivně těžké. To je nová podoba starého problému, jímž se nejvýrazněji zabýval Friedrich Hayek. Jak Hayek doložil, znalosti jsou ve společnosti rozloženy rozptýleně a pro jakoukoli vládu je těžké je nepředpojatě shromažďovat. Z této svízele ale existuje možné východisko. Chcete-li posoudit kvality určité studentky, není sdělnější způsob než se dotázat jejích spolužáků. Nejlépe zhodnotit její nadání dokážou ti, kdo se s ní den co den společně učí. Stejně tak kvality firmy nedokáže ohodnotit lépe nikdo jiný než její vlastní zaměstnanci. Za účelem vyřazení zombie firem by tudíž vlády měly začít každou subvenci ve prospěch obchodní společnosti podmiňovat souhlasem většiny těch, kdo pro ni pracují. Problém je v tom, že zaměstnanci, na rozdíl od spolužáků, mají motivaci lhát. Kdyby jejich firma měla padnout, přijdou o práci. Postavit se za svou společnost je nic nestojí, a tak většina z nich pravděpodobně její budoucí vyhlídky nadsadí. Tuto potíž však lze snadno překonat vhodnými pobídkami.", "en": "And while distinguishing between healthy and unviable firms is tricky for the private sector in the best of times, it is particularly difficult to do so now, when there is still a high degree of uncertainty about the post-pandemic world to come. But the private sector can at least aggressively use incentives to capture diffuse information. This is prohibitively tough for a government agency, especially one that lacks the necessary accumulated expertise. This is a new version of an old problem explored most notably by Friedrich Hayek. As Hayek showed, the allocation of knowledge in society is diffuse, and it is difficult for any government to gather it in an unbiased way. But there is a possible way to resolve this difficulty. If you want to assess the quality of a student, there is no more revealing metric than asking her classmates. Those who learn day in and day out with a peer can best appreciate her talent. In the same way, nobody can gauge the quality of a firm better than its own employees. To weed out zombie firms, therefore, governments should start to condition any subsidy to a company on an endorsement by a majority of its workers. The problem is that, unlike classmates, employees have an incentive to lie. If the firm were to fail, they would lose their jobs. Because endorsing their company does not cost them anything, most will probably overstate its future prospects. But this problem can be easily overcome with appropriate incentives."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pes sám musí mít instinkt, zejména je-li čistokrevný, že jednoho krásného dne bude svému pánovi odcizen. Žije ne­ustále ve strachu, že bude ukraden, že musí být ukraden. Pes se kupříkladu vzdálí od svého pána na procházce, je zpočátku veselý, dovádivý. Hraje si s druhými psy, leze na ně nemrav­ně, oni na něho, očuchává patníky, vyzdvihuje nožičku na každém rohu i hokynářce na koš s brambory, zkrátka má takovou radost ze života a svět zdá se mu být jistě krásným jako jinochovi po šťastné maturitě.", "en": "A dog has to have the instinct that one beautiful day he will be stolen from his master, especially if he’s pure-blooded. He lives in constant fear that he will be stolen, that he has to be stolen. For example, a dog will get a certain distance away from his master during a walk. At first, he is merry and frolicking. He plays with other dogs, climbs on them immorally, and they on him. He sniffs cornerstones. He raises his little leg at every opportunity, even over the grocer-woman’s basket of potatoes. In short, he has such a joy of life that the world seems to him to be beautiful. That doggie is as happy as an adolescent boy after his successful high-school graduation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Koňský handl a změna klimatu AMSTERDAM – Když se panda usměje, svět tleská. Tak to alespoň vypadalo po nedávném projevu čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa na půdě Organizace spojených národů. Při pohledu na způsob, jak řada médií o jeho proslovu informovala, se zdá, jako by Čína učinila významné prohlášen�� ohledně snižování emisí skleníkových plynů. To se ovšem nestalo. Ve skutečnosti prezident Chu neřekl víc, než že se teď Čína „vynasnaží“ osekat emise uhlíku o „pozoruhodný“ díl. Kde ale vzít míru pro „snahu“ a „pozoruhodnost“? Jak mi pod nátlakem řekla osoba s úzkými vazbami na čínskou státní správu: „Co bylo řečeno, bylo vlastně dost bezvýznamné.“ Žádné konkrétní cíle skutečně zmíněny nebyly, a jak každý pozorovatel Číny ví, „zelenání“ tamní vlády není nic nového. Oficiální čínskou politikou posledních let je ozeleňování růstu HDP. Avšak ne na úkor růstu samého – a Čína má v plánu růst dosti rychle. Panda se alespoň usmála. Chudák Barack Obama nemohl nabídnout ani to. Nepředložil žádný závazek, že se ve Spojených státech sníží emise, a vzhledem k tomu, že bitvy podlamující voličskou podporu probíhají už nad zdravotnickou reformou, vzniká otázka, kolik času a energie si Obama najde na nezbytná opatření k ochraně životního prostředí. Jestliže zasedání lídrů vlád na Valném shromáždění OSN přineslo světu pouze bezobsažnou rétoriku, ještě horší je, že na schůzce G20 v Pittsburghu dostal přídavek téhož. Jak mi poněkud zkroušeně řekl jeden z ministrů financí, když jsem se ptala, čeho vlastně bylo ohledně změny klimatu dosaženo: „Slova,“ řekl, „jen slova.“ To je skličující, poněvadž do kodaňského summitu o změně klimatu, který má vytvořit rámec nástupnické smlouvy ke Kjótskému protokolu, zbývá něco málo přes dva měsíce. Nenadále sklíčeni tím možná nejsou jen ti, kdo jsou ponořeni do postupu vyjednávání. Jelikož je stále zapotřebí dohodnout se na více než tisícovce bodů, všichni tvůrci politik, s nimiž jsem v poslední době hovořila, říkají, že si nedokážou představit, jak by bylo možné do prosincové schůzky v Kodani dospět ke smysluplné dohodě. Ve skutečnosti se v zákulisí všichni chystají na „Kodaň 2“ a na práci, již účastníci vyjednávání označují za „ještě větší dřinu“.", "en": "Horse Trading and Climate Change AMSTERDAM – When the panda smiles, the world applauds. Or so it seemed after Chinese President Hu Jintao’s recent speech at the United Nations. Judging by the way much of the media reported his words, it seemed as if China had actually made an important announcement on cutting greenhouse-gas emissions. It hadn’t. All President Hu really said was that China would now “endeavour” to curb its carbon emissions by a “notable” margin. But how does one measure “endeavour” or “notable”? As someone with close links to the Chinese administration told me when pressed: “What was said was actually pretty meaningless.” Indeed, there were no specific targets and, as any China watcher knows, the “greening” of the government is old news. Official Chinese policy in recent years has been to make GDP growth greener. But not at the expense of growth itself – and China plans to grow pretty fast. At least the panda smiled. Poor Barack Obama didn’t even have that to offer. He offered no pledge to cut emissions in the United States, and, with vote-sapping battles already underway over health-care reform, one wonders how much time and energy Obama will have for environmental imperatives. If all the world got out of this UN General Assembly meeting of government leaders was insubstantial rhetoric, the worse news is that it got more of the same at the G-20 meeting in Pittsburgh. As one finance minister told me rather wistfully, when I asked him what had actually been delivered on climate change: “Words,” he said, \"just words.” Given that there are little more than two months until the Copenhagen summit on climate change, which is supposed to frame the successor agreement to the Kyoto Protocol, this is depressing. Perhaps the only people not suddenly depressed are those immersed in the negotiations. With more than a thousand points still to be agreed, all the policymakers I’ve spoken to recently say that they cannot see how a meaningful deal can be reached by December in Copenhagen. In reality, everyone is gearing up behind the scenes for a “Copenhagen 2,” and what those involved in the negotiations are calling “an even greater slog.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V referenčním scénáři představujícím variantu „byznys jako obvykle“ poukazuje IAE na setrvalý růst emisí CO2 a dalších skleníkových plynů: emise CO2 se mají podle předpokladů do roku 2030 zvýšit o 45% a spolu s ostatními skleníkovými plyny přispějí ke konečnému průměrnému zvýšení teploty až o 6°C. Tři čtvrtiny dodatečného CO2 budou pocházet z Číny, Indie a Blízkého východu a plných 97% ze zemí mimo OECD – i když emise na hlavu budou v těchto zemích stále v průměru mnohem nižší než v zemích OECD. Proti celosvětovému trendu půjdou pouze Evropská unie a Japonsko, jejichž emise budou v roce 2030 nižší než dnes. Energetický sektor má vzhledem k dlouhé životnosti velké části infrastruktury relativně pomalé tempo obnovy kapitálu. Obvykle tedy trvá řadu let, než se účinnější technologie roz��íří do celého sektoru. V důsledku toho se veřejná i soukromá sféra musí smířit s nutností dodatečných investic a také s potenciálními náklady brzké obnovy kapitálu za účelem urychlení tohoto procesu a dosažení podstatného snížení emisí. Dva scénáře klimatické politiky vypracované IEA ukazují, jak bychom mohli stabilizovat koncentraci skleníkových plynů na 550 nebo 450 částic na milion (ppm) ekvivalentu CO2. Scénář s 550 ppm odpovídá zvýšení globální teploty přibližně o 3°C, zatímco scénář s 450 ppm předpokládá zvýšení zhruba o 2°C. Ve scénáři s 550 ppm se energetická poptávka do roku 2030 zvyšuje zhruba o 32%, přičemž podíl fosilních paliv výrazně klesá a průměrná poptávka roste o 1,2% ročně, oproti 1,6% v referenčním scénáři. Emise CO2 z energetiky by dosáhly vrcholu v roce 2025 a do roku 2030 by mírně klesaly. Scénář s 450 ppm představuje nesmírně náročnou výzvu. Celosvětový objem emisí by byl v roce 2030 nižší než objem emisí uvažovaný v referenčním scénáři pouze pro země mimo OECD. Jinými slovy: i kdyby země OECD snížily své emise na nulu, nedokázaly by samy o sobě dostat svět na trajektorii vedoucí k 450 ppm. To by zajistil pouze technologický skok nevídaných rozměrů a s nevídanou rychlostí zavádění. Dobrou zprávou je, že už dnes známe řadu politik a technologií, díky nimž lze dosáhnout značných úspor spotřeby energie a emisí CO2. Přijímání a realizace správných rozhodnutí však musí přijít ihned.", "en": "Under the Reference Scenario, which represents “business as usual,” the IEA points to continuing growth in CO2 and other greenhouse-gas emissions; CO2 emissions are projected to rise 45% by 2030, with other greenhouse gases contributing to an eventual average temperature increase of up to 6°C. Three-quarters of the extra CO2 will come from China, India, and the Middle East, and as much as 97% from non-OECD countries as a whole – although non-OECD per capita emissions will still be far lower on average than in the OECD. Bucking the global trend, only the European Union and Japan will see lower emissions in 2030 than today. The energy sector has a relatively slow rate of capital replacement because of the long lifetimes of much of its infrastructure. More efficient technologies normally take many years to spread through the energy sector. As a result, both the public and private sectors must accept the need for additional investments, as well as the potential costs of early capital retirement, in order to accelerate this process and deliver deep cuts in emissions. Two IEA climate-policy scenarios show how we could stabilize the concentration of greenhouse gases at 550 or 450 parts per million of CO2 equivalent. The 550 scenario equates to an increase in global temperature of approximately 3°C, while the 450 scenario implies an increase of around 2°C. In the 550 scenario, energy demand up to 2030 rises by about 32%, with the share of fossil fuels falling markedly, and average demand up 1.2% yearly, compared to 1.6% in the Reference Scenario. Energy-related CO2 emissions would peak in 2025 and decline slightly by 2030. The 450 scenario presents an immense challenge. The 2030 emissions level for the entire world would be less than the emissions projected for non-OECD countries alone in the Reference Scenario. In other words, even if OECD countries reduce their emissions to zero, they alone could not put the world onto the 450-ppm trajectory. To do so would mean a technology shift that – in terms of scale and speed of deployment – is unprecedented. The good news is that we already know many of the policies and technologies that can deliver substantial savings in energy consumption and CO2 emissions. But making and implementing the right decisions must begin now."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Desítky zemí se bohužel k tomu cíli zatím přiblížit nemohly, protože do jejich zdravotnictví neplyne dostatek peněz. Mnohé studie, mezi nimiž i studie, kterou jsem vypracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci, dokazují, že rozvojové cíle tisíciletí jsou dosažitelné, a to s pomocí skromných finančních příspěvků postiženým zemím - zhruba padesát až sto miliard dolarů ročně ve formě pomoci bohatých zemí. Zdá se to jako hodně peněz, avsak ne ve srovnání s 25 biliony dolarů ročních příjmů bohatých zemí či zhruba 500 miliardami vynakládanými každoročně na zbrojení. Větsí část světa pohlíží na Spojené státy a na dalsí bohaté země světa s rozhořčeným pocitem, že neplní své sliby pomáhat méně sťastným zemím. Bohatý svět ale může své jméno očistit - a také propagovat svůj zájem na globálním míru a prosperitě -, dokáže-li, že rozvojové cíle tisíciletí pro něj nejsou prázdnými slovy. Klíčovou zkouskou těchto slibů bude konference OSN o financování rozvoje, která se přístí měsíc bude konat v mexickém Monterrey. Nejdůležitějsí otázkou konference bude: kde jsou peníze na boj s chudobou a nemocemi? Přijdou po slovech bohatých i činy? V Monterrey budou moci bohaté země zbytku světa, a předevsím těm nejchudsím z nejchudsích, dokázat, že jim rozumějí. Doufejme - v zájmu nasí společné budoucnosti -, že tentokrát to světoví vůdci pochopili správně.", "en": "Sadly, for dozens of countries around the world, that target is not being met, because too little money is invested in health. Many studies, including those that I did for the World Health Organization, show that for a modest amount of money worldwide, perhaps an extra $50 - $100 billion per year in aid from rich countries, the Millennium Development Goals can be achieved. That may seem like a lot of money, but not in comparison with the $25 trillion in income each year earned by rich countries, or the roughly $500 billion spent each year on their militaries. Much of the world looks at the US and other rich countries with resentment, feeling that they don't keep their commitments to help less fortunate countries. The rich world can redeem itself, indeed promote its interests in global peace and prosperity, by proving that the Millennium Development Goals are not empty words. The key test of those commitments will come next month at a UN Conference in Monterrey, Mexico on Finance for Development. The conference will focus on the bottom line - where is the money to fight poverty and disease? Will the rich follow promises with actions? In Monterrey, rich countries can show the rest of humanity, especially the poorest of the poor, that they've gotten the message. Let's hope, for our common future, that the world's leaders get it right this time around."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Unikající ponaučení z bubliny nemovitostí NEW HAVEN – Ceny domů obestírá mnoho omylů. Řada lidí po celém světě se podle všeho domnívala, že vzhledem k tomu, že nám v prudce rostoucí světové ekonomice dochází půda, ceny domů a bytů by se měly prudkými tempy zvyšovat. Tato mýlka pobídla lidi k nákupu domů za jejich investiční hodnotu – a byla tudíž hlavní příčinou bublin nemovitostí po celém světě, jejichž splasknutí vyvolalo současnou hospodářskou krizi. Až krize skončí, toto neporozumění může k růstu cen obytných nemovitostí znovu přispět. Vždyť někteří lidé už nad spekulativními příležitostmi skoupit domy za nynější nízké ceny začínají slintat. Nedostatkem půdy ale ve skutečnosti netrpíme. Každá větší země světa má hojnost pozemků ve formě zemědělské půdy a lesů, jejichž značnou část bude možné jednou proměnit v městský prostor. Hustě osídlené je méně než 1 % pevninského povrchu Země a i v těch nejhustěji zalidněných větších zemích je tento podíl nižší než 10 %. Často existují regulační mantinely, které přeměnu zemědělské půdy v zastavěnou plochu znemožňují, ale tyto překážky obvykle v dlouhodobém horizontu ustupují, jsou-li ekonomické pobídky k jejich obcházení dostatečně silné. Pro vlády je čím dál těžší svým občanům říkat, že kvůli pozemkovým omezením nemohou mít finančně dostupné bydlení. Cena zemědělské půdy neroste tak rychle, aby na ní investoři zbohatli. Ve Spojených státech cena zemědělské půdy v reálných (inflačně korigovaných) hodnotách za celé dvacáté století rostla o pouhých 0,9 % ročně. Většinu zisku z půdy nemají investoři ze zhodnocování její ceny; ta musí vzejít ze zisků, jež agropodniky dokážou svým provozem vydělat. Navzdory značnému boomu cen orné půdy v USA v jedenadvacátém století, který je obdobou boomu cen bydlení v první dekádě nového milénia, průměrná cena hektaru orné půdy v roce 2008 podle amerického ministerstva zemědělství stále činila jen 6800 dolarů a přitom lze na této půdě vystavět 10 až 20 rodinných domů obklopených příjemně rozlehlými pozemky anebo činžovní dům, který ubytuje 300 lidí. Cena pozemků by mohla snadno vyjít jen na 20 dolarů na osobu čili během života méně než 0,50 dolaru ročně.", "en": "Unlearned Lessons from the Housing Bubble NEW HAVEN – There is a lot of misunderstanding about home prices. Many people all over the world seem to have thought that since we are running out of land in a rapidly growing world economy, the prices of houses and apartments should increase at huge rates. That misunderstanding encouraged people to buy homes for their investment value – and thus was a major cause of the real estate bubbles around the world whose collapse fueled the current economic crisis. This misunderstanding may also contribute to an increase in home prices again, after the crisis ends. Indeed, some people are already starting to salivate at the speculative possibilities of buying homes in currently depressed markets. But we do not really have a land shortage. Every major country of the world has abundant land in the form of farms and forests, much of which can be converted someday into urban land. Less than 1% of the earth’s land area is densely urbanized, and even in the most populated major countries, the share is less than 10%. There are often regulatory barriers to converting farmland into urban land, but these barriers tend to be thwarted in the long run if economic incentives to work around them become sufficiently powerful. It becomes increasingly difficult for governments to keep telling their citizens that they can’t have an affordable home because of land restrictions. The price of farmland hasn’t grown so fast as to make investors rich. In the United States, the price of agricultural land grew only 0.9% a year in real (inflation-adjusted) terms over the entire twentieth century. Most of the benefit from land for investors has to be from the profit that agribusiness can make from their operations, not just from the appreciation of the price of land. Despite a huge twenty-first century boom in cropland prices in the US that parallels the housing boom of the 2000’s, the average price of a hectare of cropland was still only $6,800 in 2008, according to the US Department of Agriculture, and one could build 10-20 single-family houses surrounded by comfortable-sized lots on this land, or one could build an apartment building housing 300 people. Land costs could easily be as low as $20 per person, or less than $0.50 per year over a lifetime."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Reformy nastartovaly tolik prospěšné síly nabídky a poptávky, jak jsme viděli například v Polsku, čímž definitivně skončila doba poznamenaná chronickým nedostatkem zboží všeho druhu. Pokud si ovšem nový právní rámec vynutil déletrvající vznik nových fungujících státních institucí, měly reformy jen málokdy kýžený efekt. Proto například neuspěly rychlé privatizace, především masové kupónové privatizace v Československu, Rusku a mnohých dalších bývalých sovětských republikách. Převody majetku ze státních do soukromých rukou nevznikl dostatek solidních soukromých vlastnictví. Když byla navíc privatizace ukvapená, docházelo v masivní míře ke korupci, zpronevěrám ze strany vedení podniků a k paralýze na podnikové úrovni. Ačkoli mnohé tyto nešvary bylo možné eliminovat, hlavním důvodem úpadku bylo, že reformy státu nedržely krok s reformami hospodářskými. * Výchozí podmínky hospodářství Kdyby byla na počátku řádně zhodnocena východiska situace, bylo by možné vyhnout se mnohým nepříjemným překvapením postkomunistické transformace. Například chaos osmdesátých let v Polsku mohl dost dobře stát u základů rychlého růstu let devadesátých, poněvadž mrtvá ruka centrálního plánování byla v době zahájení reforem již nefunkční. Tam, kde centrální plánování bylo v roce 1989 stále naživu, například v Československu, bylo určitě mnohem obtížnější rozbít systém nevýdělečných státních podniků. Naopak převážně zemědělská Čína mohla reformy celkově méně významných průmyslových závodů odložit naneurčito a zahájit reformy tak říkajíc na zelené louce.", "en": "Reforms unleashed the beneficial forces of supply and demand, as Poland's experience made dramatically evident, and brought an end to the endemic shortages of the old regime. But when the new legal framework demanded the creation of working state institutions that took time to create, quick reforms often had less than the desired effect. Speedy privatization, for example, especially the mass voucher schemes in Czechoslovakia, Russia, and many other former Soviet countries, did not work. Transferring title from state to private hands did not create enough real ownership. What is worse, when privatization was rushed through, the result was massive corruption, managerial plunder, and paralysis at the firm level. Although some abuses could have been lessened, the main reason for failure was that reform of the state did not keep pace with economic reforms. • Initial conditions matter in economic restructuring Some surprises of the postcommunist transition needn't have been such, if the different starting points had been properly considered. Poland's chaos in the 1980s, for example, may have created the basis for rapid growth in the 1990s, because the dead hand of central planning had already been cut off when the reforms began. Where central planning was alive, as in Czechoslovakia, it may have made it more difficult to break the mold of loss-making state enterprises. In largely agricultural China, huge state industrial enterprises had been less important, so their reform could have been postponed, and reliance could be placed on \"starting afresh.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V důsledku toho se Japonsko fakticky stalo státem jedné strany. Mezi konzervativními nacionalisty Abeho typu to vedlo k jisté schizofrenii. Na jedné straně si vážili americké velkorysosti i vojenské podpory v boji proti komunistickým nepřátelům. Zároveň se jim však hluboce příčilo, že musí žít s liberální ústavou předepsanou cizí mocností. Podobně jako tokijský válečný tribunál v roce 1946, během něhož zahraniční soudci soudili japonské válečné předáky, bývá také ústava i všechno, co představuje, vnímáno jako národní ponížení. Japonská pravice by ráda změnila velkou část poválečného uspořádání, které zavedly USA s podporou japonských liberálů. Abeho revizionistický projekt se netýká jen pacifistického článku 9, který Japonsku zakazuje použití ozbrojené síly, ale i otázek typu vzdělání, krizových zákonů nebo role císaře. Pokud by současná koaliční vláda chtěla změnit článek 9, musela by ji podpořit dvoutřetinová většina poslanců Dietu a také všelidové hlasování. Drtivým volebním vítězstvím v roce 2017 si Abe požadovanou parlamentní většinu zajistil. Zda by zvítězil i v referendu, zůstává otázkou, nicméně slíbil, že to brzy vyzkouší. V oblasti vzdělání už zaznamenal některá důležitá vítězství. „Vlastenectví“ a „mravní výchova“ dnes patří mezi oficiální cíle celostátních osnov. To mimo jiné znamená, že se žákům od útlého věku vštěpuje spíše poslušnost vůči státu než práva jednotlivce a svobodné myšlení.", "en": "As a result, Japan became a de facto one-party state. This led to a kind of schizophrenia among Japan’s conservative nationalists like Abe. They appreciated American largesse, as well as its military backing against communist foes. But they deeply resented having to live with a foreign-imposed liberal constitution. Like the Tokyo War Crimes Tribunal in 1946, in which foreign judges tried Japan’s wartime leaders, the constitution and all it stands for is seen as a national humiliation. The Japanese right would like to overturn much of the postwar order, established by the US with the support of Japanese liberals. Abe’s revisionist project does not only concern the pacifist Article 9, which bars Japan from using armed force, but also matters like education, emergency laws, and the role of the emperor. To change Article 9, the current coalition government would need support from two-thirds of the Diet, as well as a popular referendum. After his landslide election victory in 2017, Abe has the required parliamentary majority. Whether he would win a referendum is still doubtful, although he has vowed to test this soon. On education, he has already won some important victories. “Patriotism” and “moral education” are now official goals of the national curriculum. This means, among other things, that obedience to the state, rather than individual rights and free thought, is instilled at an early age."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Politické souručenství, k jehož přijetí Francie v 50. letech přesvědčila pětici svých evropských partnerů, mělo pohltit jak Evropské společenství uhlí a oceli, tak i EDC. Mělo mít diplomatické i vojenské pravomoci a také zákonodárné shromáždění silně připomínající dnešní Evropský parlament – podobně jako by i ústavní plán EU z roku 2005 býval rozšířil pravomoci Evropského parlamentu a vytvořil funkci evropského ministra zahraničí. Dnes stejně jako tehdy ovšem nakonec převážil strach a pochybnosti. Politické strany i další, kdo zmobilizovali opozici vůči EDC, se obávali remilitarizovaného Německa a ohrožení francouzské suverenity. Dnes se těm lidem ve Francii, kteří se stavěli proti evropské ústavě, podařilo dát nálepku hrozby „Evropě“. Halasně předpovídali invazi „polských instalatérů“ do Francie a zpochybňovali dva hlavní úspěchy Evropy: zavedení jednotného trhu, který nesporně pozvedl francouzskou ekonomiku, a rozšíření EU, jež obrovskou měrou napomohlo k přechodu nových členských států k demokracii. Neúspěch referenda ve Francii však s sebou nese závažnější důsledky než odmítnutí EDC. V 50. letech se totiž ministři zahraničí šesti zakládajících zemí promptně obrátili na svého belgického kolegu Paula-Henriho Spaaka, aby přišel s novými návrhy. A po intenzivních diskusích mezi těmito šesti státy, zejména pak mezi Francií a Německem, byla do dvou let po debaklu EDC koncipována a podepsána Římská smlouva. Naproti tomu dva roky po francouzském a nizozemském „ne“ se na obzoru nerýsuje žádný plán B, a to navzdory tvrzením francouzských politiků, kteří pomohli odpůrce ústavní smlouvy mobilizovat. Francouzsko-německá lokomotiva táhnoucí Evropu se porouchala a proces ratifikace se zastavil, i když ty členské státy, které do té doby smlouvu neratifikovaly, mohly tento proces dokončit. O ztrátu vlivu Francie v Evropě už dnes ani nejde, jelikož samotná představa vlivu předpokládá, že prvořadou starostí členských zemí EU je prosazovat vlastní národní zájmy. Pokud by byla jediným smyslem Evropy snaha nabýt vrchu nad ostatními, vyvolávalo by to věčný konflikt. Ve skutečnosti se však Evropě daří postupovat krok za krokem kupředu prostřednictvím vzájemného kompromisu. Skutečná otázka se týká spíše důvěryhodnosti Francie a její schopnosti zůstat i nadále hnací silou v Evropě.", "en": "The political community of the 1950’s that France had persuaded its five European partners to accept was supposed to absorb both the European Coal and Steel Community and the EDC. It was to have both diplomatic and military powers, as well as a legislative assembly much like today’s European Parliament – just as the 2005 EU constitutional plan would have extended the European Parliament’s powers and created a European minister of foreign affairs. But now, as back then, fear and doubt won the day. Political parties and others who mobilized opposition to the EDC feared a remilitarized Germany and a threat to France’s sovereignty. Today, those in France who opposed the EU constitution succeeded in stigmatizing “Europe” as the threat. They trumpeted France’s invasion by “Polish plumbers,” calling into question Europe’s two principal achievements: the introduction of a single market, which has undeniably boosted the French economy, and EU enlargement, which has done so much to foster democratic transition in new member states. But the failure of the referendum in France carries more serious consequences than the EDC’s rejection. Back in the 1950’s, the founding nations’ foreign ministers promptly turned to their Belgian colleague, Paul-Henri Spaak, for fresh proposals. After intensive discussion among the six, and especially between France and Germany, the Treaty of Rome was drawn up and signed within two years of the EDC debacle. By contrast, two years after the French and Dutch No votes, there is no sign of a Plan B, despite the claims of the French politicians who helped mobilize the No vote. Europe’s Franco-German locomotive has broken down and ratification has stopped, even though member states that had yet to ratify the treaty could have completed the process of ratification. France’s loss of influence in Europe is no longer at stake today, because the notion of influence presupposes that the overriding preoccupation of EU member states is to advance their own national interests. If Europe were only about gaining the upper hand, it would generate perpetual conflict. The reality is that Europe does manage to move ahead, but step by step through mutual compromise. The real question has more to do with France’s credibility and its capacity to remain a driving force in Europe."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mario Monti před soudem Mario Monti, komisař pro jednotný trh Evropské unie, je často středem zájmu a většinou si vyslouží všeobecné uznání. Během let své činnosti dosáhl důležitých vítězství při omezování státních příspěvků do podnikatelské sféry, jedné z nejzhoubnějších nemocí evropského hospodářství. Dnes jsou ovšem přínosy jeho úspěchů v ohrožení kvůli sérii omračujících porážek v soudní síni. A protože se zdá, že soudní spor se softwarovým gigantem Microsoftem ve věci porušování pravidel hospodářské soutěže je na obzoru, komisař Monti potřebuje urychleně nalézt ztracenou pevnou půdu pod nohama. Během pouhých několika týdnů Evropský soudní dvůr (k němuž se mohou soukromé strany odvolávat proti rozhodnutím Komise) zrušil tři Montiho rozhodnutí, která zamítala navrhované fúze obchodních společností. Ačkoli jsou tyto dvě záležitosti, státní podpora a fúze v soukromém sektoru, principiálně odlišné, opakované prohry na jedné frontě podkopávají Montiho pozici i v ostatních oblastech, obzvláště v boji proti státním dotacím. Výnosy soudu proti Montiho rozhodnutím jsou šokující. V kauze ocelářské fúze Schneider/Legrand soud nalezl ,,několik očividných omylů, opomenutí a rozporů v ekonomické argumentaci Komise\" a dále ,,procedurální nesprávnost, jež představuje zásah do práv na obhajobu.\" V případu Tetra Laval soud kritizoval Montiho ,,ekonomickou analýzu okamžitých protikonkurenčních dopadů,\" která prý byla ,,založená na nedostatečných důkazech a několika omylech v hodnocení.\"", "en": "Mario Monti on Trial Mario Monti, the European Union's Commissioner for Competition Policy, is often in the spotlight, usually to popular acclaim. Over the years, he has won important victories limiting state aid to business, one of Europe's most pernicious economic maladies. Today, however, the benefits derived from his achievements are at risk because of a series of stunning courtroom defeats. With a competition case against software giant Microsoft seemingly in the offing, Commissioner Monti will need to rediscover his footing fast. Within a period of just a few weeks, the European Court of Justice (to which private parties can appeal decisions made by the Commission) voided three of Monti's decisions rejecting proposed corporate mergers. While the two issues, state aid and private mergers, are in principle separate, losing repeatedly on one battlefield undermines Monti's position elsewhere, particularly the battle against state aid. The Court's rulings against Monti's decisions are devastating. In the Schneider/Legrand steel merger case, it cites \"several obvious errors, omissions and contradictions in the Commission's economic reasoning\" as well as a \"procedural irregularity which constitutes an infringement of defense rights.\" The Tetra Laval case saw the Court denounce Monti's \"economic analysis of the immediate anti-competitive effects,\" which it said was \"based on insufficient evidence and some errors of assessment.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od de Gaulla k Putinovi PAŘÍŽ – Během událostí, jež byly v podstatě legálním státním převratem, generál Charles de Gaulle před padesáti lety uchvátil moc ve Francii. Pravda, generála oslovil a zvolil vrávoravý francouzský parlament. Nátlak francouzské armády a vzpoura v Alžírsku však nedávaly parlamentu mnoho na vybranou. Postonávající političtí vůdci francouzské republiky doufali, že de Gaulle dokáže ukončit alžírskou válku, a přesto zachovat Alžírsko francouzské. De Gaullův plán byl ale naprosto odlišný: chtěl přepsat ústavu a najít pro Francii novou „pátou republiku“. Válka v Alžírsku byla pro de Gaulla jen dalším symptomem dysfunkčního státu, což byla analýza opřená o jeho vlastní zkušenosti z roku 1940, kdy francouzská vláda projevila neschopnost ubránit se vpádu Hitlerova Německa. Vyvarovat se porážky, domníval se de Gaulle, dokáže jedině silný lídr. Ve svých pamětech de Gaulle uvádí, že po osvobození inklinoval k obnově monarchie. Na to ale nebylo připravené veřejné mínění a dědici francouzské koruny na úkol nestačili. Alternativou byl volený monarcha: ústava páté republiky, ratifikovaná právě tento týden před 50 lety, byla vystavěna právě kolem tohoto ústředního principu. De Gaulle na čtvrté republice opovrhoval tím, čemu přezdíval „partajní režim“, v němž strany kladou své vlastní zájmy nad zájem národní. Ztělesňovat národní zájem může jedině král nebo volený vladař. De Gaulle byl pozoruhodný propagandista a přesvědčil Francouze, že čtvrtá republika je katastrofa – což je smyšlenka, která od té doby jako součást všeobecného mínění trvá. De Gaullova vize vlády ale souzněla s názory mnoha Francouzů, především mnoha veřejně vystupujících intelektuálů. Demokracie Francouze okouzlovala zřídka. Filozofové, již byli duchovními otci revoluce roku 1789, neprahli po demokracii, nýbrž po osvícené despocii, po níž se mnozí Francouzi dodnes poohlížejí, když si volí prezidenta. Z francouzské perspektivy se demokracie jeví příliš americká. Francouzi jsou tudíž ochotnější věřit spíš v kulturní rozmanitost národů než ve všeplatnost demokracie. To vysvětluje, proč mají francouzské vlády, levicové i pravicové, sklon podporovat despotismus v zemích, kde se zdá „přirozený“.", "en": "From de Gaulle to Putin PARIS – Fifty years ago, General Charles de Gaulle seized power in France in what was, in essence, a legal coup d’etat. True, the General had been called upon and elected by the floundering French Parliament. But pressure from the French army, and rebellion in Algeria, did not give Parliament much of a choice. The ailing French republic’s political leaders hoped that de Gaulle could end the Algerian war, yet keep Algeria French. De Gaulle’s agenda was very different: he wanted to rewrite the Constitution and to found a new “Fifth Republic” for France. The war in Algeria was, for de Gaulle, but another symptom of a dysfunctional state, an analysis that went back to his own experiences in 1940, when the French government proved unable to resist invasion by Hitler’s Germany. Only a strong leader, de Gaulle thought, could have avoided defeat. In his memoirs, de Gaulle stated his preference for restoring the monarchy after the Liberation. But public opinion was not prepared for that, and the heirs to the French crown were not up to the task. The alternative was an elected monarch: the Fifth Republic’s Constitution, ratified 50 years ago this week, was crafted around that central principle. What de Gaulle despised about the Fourth Republic was what he dubbed the “regime of the parties,” which put their own interests above the national interest. Only a king or an elected monarch could incarnate the national interest. Remarkable propagandist that he was, de Gaulle convinced the French that the Fourth Republic was a disaster – a canard that has remained common wisdom ever since. But de Gaulle’s vision of government resonated with the convictions of many French and, above all, with many public intellectuals. The French have seldom been enamored of democracy. The philosophers who were the intellectual fathers of the 1789 revolution longed not for democracy, but for enlightened despotism, which is what many French still look for when they elect a president. Democracy from a French perspective looks too American. The French are thus more ready to believe in the cultural diversity of nations than in the universality of democracy. This explains why French governments of both right and left tend to support despotism in countries where it seems “natural.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdo ztratil Rusko? Kdo ztratil Rusko? V západních mediálních a politických kruzích nepřestává tato otázka vyvolávat vášnivé diskuse. Jako by tato otázka předem předpokládala nejen to, že Rusko je ztraceno, ale i to, že kdyby někdo v americké vládě, v Mezinárodním měnovém fondu nebo v Evropské unii věnoval Rusku a jeho vládě více pozornosti – a více pomoci a prostředků, mohly být výsledky o poznání lepší. Přitom však jen málokdo dnes soudí, že měl Západ Rusku poskytnout více peněz, neřkuli více pomáhat Jelcinovi a dnes Putinovi. Opoziční kritika, podporována některými poradci George W. Bushe, tvrdí, že se Clintonova administrativa snažila pomoci až příliš, ne že se nesnažila dost. V otázce „Kdo ztratil Rusko?“ je cosi protichůdného, má-li znamenat, že se Spojené státy snažily až příliš. Slova nejtvrdší kritiky slyšíme od těch (včetně Bushových poradců), kteří hlásají, že Amerika a Západ pustily peníze komínem, místo aby postupovaly jako v případě ničivých požárů, tj. aby se držely zpátky a nechaly běsnící živel vyhasnout. Celkem vzato byl opatrně dávkovaný přístup minulých osmi let víceméně správný. Souhlasit s tím bude nejspíš málokdo a dost možná ani ti, kteří jsou za ruskou politiku posledních let nejvíce odpovědni. Nechci tím ovšem tvrdit, že situace v Rusku je dobrá, nebo že americká a západní politika tam měla kdovíjaký pozitivní dopad, ani že v Rusku neexistuje korupce, bída a podobně. Pro Západ je dnešní situace samozřejmě mnohem uspokojivější, a to nejen ve srovnání s dobou před deseti dvaceti lety, kdy se o pádu Sovětského svazu nikomu ani nesnilo, ale také pokud uvážíme, k čemu všemu mohlo dojít vzhledem k hospodářskému strádání a sociální nestabilitě Ruska. V roce 1995 Rusko zarazilo hyperinflaci; nepřiklonilo se ani k pravicové diktatuře ani zpět ke komunismu; nezdegenerovalo ani do stavu anarchického chaosu. Je to úspěch, uvážíme-li, že Rusko nemá žádnou historickou zkušenost s jakoukoli demokracií či tržním hospodářstvím. Rusko snad nedopadlo ani tak zle jako Ukrajina, Bělorusko či státy střední Asie.", "en": "Who Lost Russia? Who lost Russia? This question remains hotly debated in media and policy circles across the West. The question seems to presuppose, not only that Russia was lost, but also that if someone in America’s government, the IMF, or EU headquarters had been paying more attention or had devoted more resources towards helping Russia’s government, the results would have been better. But hardly anyone today thinks the West should have been putting more money into Russia, or even that it should have been helping Yeltsin, and now Putin, to a greater extent than it has been. An opposing critique, favored by some of George W. Bush’s advisors, holds that the Clinton Administration tried too hard to help, not that it did not try hard enough. There is something contradictory about using the phrase “Who lost Russia?” to mean that the US tried too hard to help. The harshest criticism comes from those (including some Bush advisers) who say America and the West sent money down a rat-hole instead of following the practice adopted to fighting some wildfires B ie, standing back and letting the flames burn themselves out. All in all, the patiently calibrated approach of the last eight years has been right for the most part. Few will agree with this, probably not even those responsible for conducting Russia policy over the past years. So let me add that I do not claim that things are good in Russia, nor that American and Western policy had much positive effect there, nor that there isn’t corruption, misery, and their like in abundance across Russia. Of course, the current situation for the West is more satisfactory, not only from where it was 10 or 20 years ago, when the Soviet Union’s fall did not appear even a remote possibility, but also from where it might have been given Russia’s economic hardship and social instability. Russia pulled back from hyperinflation in 1995; it has not veered off either toward rightwing dictatorship nor back to Communism; nor has it entirely degenerated into anarchic chaos. This is an accomplishment considering that Russia never had historical experience with any sort of democracy or market system. Russia probably hasn’t even done as badly as Ukraine, Belarus, and Central Asia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Digitální propast je brzdou rozvoje ŽENEVA – Je snadné předpokládat, že přístup k digitální ekonomice je všudypřítomný a že nakupování přes internet představuje přirozený vývoj obchodu. Například firma Amazon prodala v červenci během své každoroční akce Prime Day přes 100 milionů produktů zákazníkům z celého světa – tento zlatý důl o objemu 4,2 miliardy dolarů zahrnoval i prodej kuchyňské soli v Indii, dietní koly v Singapuru nebo zubních kartáčků v Číně. Podobná čísla však zastírají skutečnost, že pro mnoho lidí v rozvojových zemích je cesta k e-obchodu plná výmolů. Jednoduše řečeno není růst e-obchodu automatický a šíření jeho výhod není zaručeno. Některé překážky jsou logistické. Například na ostrůvku Tuvalu v jižním Pacifiku je pojmenováno méně než deset ulic v hlavním městě Funafuti a pouze asi 100 domů má vlastní poštovní adresu. I kdyby měli všichni obyvatelé Tuvalu přístup k internetu (což nemají; podle Světové banky disponovalo v roce 2016 rychlým připojením k internetu jen 13% obyvatel), bylo by doručování zboží zakoupeného přes internet v této zemi složité. Jinde zase miliardy lidí nemají bankovní účty a kreditní karty, přičemž v mnoha rozvojových zemích se zákony na ochranu spotřebitele nevztahují na zboží zakoupené online. Tyto překážky jsou obzvláště akutní pro obyvatele subsaharské Afriky, odlehlých ostrovních států a několika vnitrozemských států. Naproti tomu ve většině rozvinutých ekonomik lze díky dobře fungujícím poštovním službám a silným právním rámcům nakupovat produkty online a nechávat si je doručit bez velkého přemýšlení. E-obchod je však jen jednou stránkou vyvíjející se digitální ekonomiky. Inovace, produkce i prodej, to vše se mění díky technologickým platformám, analýzám dat, 3D tisku a takzvanému internetu věcí (IoT). Očekává se, že do roku 2030 dosáhne počet zařízení připojených k IoT 125 miliard, oproti 27 miliardám v roce 2017. K tomuto rychlému přechodu na digitální technologie navíc dochází i v době, kdy polovina světové populace zůstává bez internetového připojení. Nebudeme-li tuto situaci řešit, pak se zející propast mezi nedostatečně připojenými a hyperdigitalizovanými zeměmi bude dále rozšiřovat, což ještě prohloubí současnou nerovnost. Úroveň digitalizace může ovlivnit i to, zda se státům podaří splnit cíle trvale udržitelného rozvoje vytyčené mezinárodním společenstvím za účelem řešení problémů typu hladu, nemocí a klimatických změn.", "en": "The Digital Divide Is Impeding Development GENEVA – It is easy to assume that access to the digital economy is ubiquitous, and that online shopping is the natural evolution of commerce. For example, in July, Amazon sold more than 100 million products to consumers worldwide during its annual Prime Day event, a $4.2 billion bonanza that included sales of table salt in India, Coke Zero in Singapore, and toothbrushes in China. But figures like these mask the fact that for many people in developing countries, the road to e-commerce is riddled with potholes. Simply put, the growth of e-commerce is not automatic, and the spread of its benefits is not guaranteed. Some of the obstacles are logistical. On the tiny South Pacific island of Tuvalu, for example, fewer than ten streets in the capital, Funafuti, are named, and only about 100 homes have a postal address. Even if everyone in Tuvalu had access to the Internet (which they don’t; only 13% of the country’s population had broadband in 2016, according to the World Bank), delivery of goods purchased online would be difficult. Elsewhere, billions of people lack bank accounts and credit cards, and in many developing countries, consumer-protection laws do not extend to goods purchased online. These challenges are particularly acute for people in Sub-Saharan Africa, in remote island states, and in several landlocked countries. By contrast, in most developed economies, well-functioning postal systems and strong legal frameworks mean that products can be purchased online and delivered without a second thought. But e-commerce is only one facet of the evolving digital economy. Innovation, production, and sales are all being transformed by technology platforms, data analytics, 3D printing, and the so-called Internet of Things (IoT). By 2030, the number of IoT-connected devices is expected to reach 125 billion, compared to 27 billion in 2017. Moreover, this rapid pace of digital tethering is occurring even as half the world’s population remains unconnected from the Internet. If left unaddressed, the yawning gap between under-connected and hyper-digitalized countries will widen, exacerbating existing inequalities. Levels of digitalization may even influence whether countries are able to achieve the Sustainable Development Goals set by the international community for tackling challenges like hunger, disease, and climate change."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Severní Irsko: mezi optimismem a nadějí BELFAST: Francouzi říkají, že optimisté jsou lidé, kteří nechápou otázku. Události uplynulého týdne v Severním Irsku ale s podobným cynismem nemají nic společného. S tím, jak dochází k implementaci klíčových prvků Belfastské dohody podepsané v dubnu loňského roku a podpořené referendy v obou částech Irska se zdá, že jeden ze zdánlivě nejneřešitelnějších konfliktů v Evropě se blíží svému rozřešení. Podstatné ústavní změny, které daly nový směr britsko-irským vztahům, jsou ponaučením pro mnohé jiné konflikty v Evropě i kdekoli jinde na světě. Irský básník Seamus Heaney, laureát Nobelovy ceny, rozlišuje mezi optimismem – přáním lepší budoucnosti – a nadějí, racionálněji založeným očekáváním, že se tak skutečně stane. V tom případě by se naděje a historie rýmovaly, jak kdysi jednou řekl. Severní Irsko se tedy podle těchto slov dnes nalézá právě někde mezi optimismem a nadějí. Ve čtvrtek 2. prosince vznikla v Belfastu desetičlenná exekutiva skládající se ze zástupců všech částí politického i občanského spektra, která převzala úkoly dosud vykonávané britskou vládou z Londýna. Irská vláda se vzdala nároku na severní část ostrova. Byl přijat princip konsensu, tedy že ústavní statut Severního Irska jako součásti Spojeného království bude v platnosti tak dlouho, dokud většina občanů neodhlasuje připojení k Irsku. Byly založeny mezihraniční instituce, které budou mít na starosti týkající se Severního Irska a Irska samotného. Nová britsko-irská smlouva a Britsko-irská rada se mají stát diskusním fórem suverénních vlád a převedených exekutiv. Irská republikánská armáda, polovojenské křídlo strany Sinn Fein, si zvolila zástupce, který by měl komunikovat s nezávislou institucí, jež bude mít na starosti dohled nad odzbrojováním severoirských polovojenských oddílů. Po těchto událostech hlasovala strana Ulsterských unionistů o přijetí balíčku opatření, který navrhl bývalý americký senátor George Mitchell po desetitýdenním přezkoumání Belfastské dohody. Ke schválení v poměru 57 % ku 43 % došlo však až poté, co šéf ulsterských unionistů David Trimble připojil podmínku, že IRA zahájí odzbrojování až v únoru příštího roku. V křehké a symbolické choreografii probíhajícího mírového procesu vidí Sinn Fein tuto podmínku jako porušení dobrovolnosti závazku IRA zahájit odzbrojení, což je podle ní nezbytné k tomu, aby se vyhnula psychologicko-politickému stigmatu zjevné porážky.", "en": "Northern Ireland: Between Optimism and Hope BELFAST: The French say that optimists are those who don’t understand a question. This week’s events in Northern Ireland contradict such cynicism. One of Europe's most intractable conflicts could be nearing resolution as key elements of the Belfast Agreement signed in April 1998 and endorsed by referendums in both parts of Ireland were implemented. Substantial constitutional changes have transformed British-Irish relations with many lessons for other conflicts in Europe and elsewhere. The Irish Nobel laureate poet Seamus Heaney distinguishes between optimism – the wish for a better future – and hope, the more rationally grounded expectation that it can indeed come to pass. In that case hope and history would rhyme, as he put it in a celebrated phrase. Following these momentous events Northern Ireland is suspended somewhere between optimism and hope. A 10-person cross-party, cross-community, power-sharing executive was formed in Belfast on Thursday December 2 to govern functions devolved from the British government in London. Ireland’s government dropped its territorial claim to Northern Ireland. The principle of consent is accepted, meaning Northern Ireland 's constitutional status as a part of the United Kingdom stands unless a majority of its citizens vote to unite with Ireland. Cross-border governmental bodies have been established to deal with policies affecting Northern Ireland and Ireland itself. A new British-Irish treaty and British-Irish Council provide a forum for the sovereign governments and devolved executives. The Irish Republican Army, Sinn Fein's paramilitary wing, has appointed a representative to liaise with an independent body charged with overseeing the decommissioning of arms by Northern Ireland’s paramilitary groups. This week's events followed a vote by the Ulster Unionist Party to accept a package worked out with former US Senator George Mitchell during a 10 week review of the Belfast Agreement. But the vote was carried by 57% to 43% only after UUP leader David Trimble inserted a condition that the IRA actually begin arms decommissioning by February next. In the delicate symbolic choreography of this peace process that new condition is seen by Sinn Fein as breaching the voluntary nature of the IRA's commitment to disarm, which it views as necessary to avoid the psychological/political stigma of being seen as having surrendered."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Všeobecnější otázkou, kterou papež František vyvolal, je však to, jestli je legitimní pro vnější činitele prosazovat plánované rodičovství v rozvojových zemích. Existuje několik důvodů pro. Zaprvé, pokud necháme stranou „ideologickou“ otázku, zda je plánované rodičovství správné, existuje ohromné množství důkazů, které prokazuje, že nedostatečný přístup k antikoncepci má negativní efekt na zdraví žen. Častá těhotenství, zejména v zemích bez všeobecné, moderní zdravotní péče, jsou spojována s vysokým rizikem mateřské úmrtnosti. Pomoc od vnějších činitelů s cílem pomoci rozvojovým zemím snížit předčasná úmrtí u žen jistě není „ideologickou kolonizací.“ Za druhé, pokud jsou mezi porody delší prodlevy, dětem se vede lépe a to jak fyzicky, tak s ohledem na dosažené vzdělání. Měli bychom se shodnout na tom, že pro humanitární organizace je žádoucí prosazovat zdraví a vzdělání dětí v rozvojových zemích. Nicméně, širší a kontroverznější důvod k podpoře plánovaného rodičovství je, že jeho umožnění těm, co ho chtějí, je v zájmu sedmi miliard světové populace a generací, které by (s výjimkou katastrofy) měly být schopné obývat Zemi po následující tisíciletí. A zde bychom se měli podívat na vztah mezi změnou klimatu a plánovaným rodičovstvím. Základní fakta o změně klimatu jsou dobře známá: Atmosféra naší planety již absorbovala tak velké množství skleníkových plynů z produkce lidí, že je globální oteplování v plném proudu, s extrémními vlnami veder, sucha a povodněmi častějšími více než kdy dříve. Arktické ledovce tají a rostoucí hladiny moří hrozí zaplavením nízko ležících, hustě obydlených pobřežních oblastí v některých zemích. Pokud se změní schéma dešťových srážek, mohou se stovky milionů lidí stát klimatickými uprchlíky. Kromě toho, naprostá většina vědců z relevantních oborů věří, že jsme na cestě k překonání takové úrovně globálního oteplování, kdy překročíme mechanizmy zpětné vazby a změna klimatu se stane nekontrolovatelnou, s nepředvídatelnými a možná katastrofickými následky. Často je poukazováno na to, že jsou to bohaté země, kdo způsobil tento problém, vzhledem k jejich vyšším emisím skleníkových plynů za poslední dvě století. Nadále mají nejvyšší úroveň emisí per capita a přitom by pro ně byla redukce emisí nejsnadnější. Eticky vzato není žádných pochyb, že by se rozvinuté státy světa měly ujmout vedení ve snižování emisí.", "en": "The larger issue that Francis raised, however, is whether it is legitimate for outside agencies to promote family planning in developing countries. There are several reasons why it is. First, leaving aside the “ideological\" question of whether family planning is a right, there is overwhelming evidence to show that a lack of access to contraception is bad for women's health. Frequent pregnancies, especially in countries without universal modern health care, are associated with high maternal mortality. Aid by outside agencies to help developing countries reduce premature deaths in women is surely not “ideological colonization.\" Second, when births are more widely spaced, children do better, both physically and in terms of educational attainment. We should all agree that it is desirable for aid organizations to promote the health and education of children in developing countries. The broader and more controversial reason for promoting family planning, however, is that making it available to all who want it is in the interest of the world's seven billion people and the generations that, barring disaster, should be able to inhabit the planet for untold millennia to come. And here, the relationship between climate change and birth control needs to be brought into focus. The key facts about climate change are well-known: Our planet's atmosphere has already absorbed such a large quantity of human-produced greenhouse gases that global warming is underway, with more extreme heat waves, droughts, and floods than ever before. Arctic sea ice is melting, and rising sea levels are threatening to inundate low-lying densely populated coastal regions in several countries. If rainfall patterns change, hundreds of millions of people could become climate refugees. Moreover, an overwhelming majority of scientists in the relevant fields believe that we are on track to exceed the level of global warming at which feedback mechanisms will kick in and climate change will become uncontrollable, with unpredictable and possibly catastrophic consequences. It is often pointed out that it is the affluent countries that have caused the problem, owing to their higher greenhouse-gas emissions over the past two centuries. They continue to have the highest levels of per capita emissions, and they can reduce emissions with the least hardship. There is no doubt that, ethically, the world's developed countries should be taking the lead in reducing emissions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak ve věku Trumpa ochránit Evropu BRUSEL – Před prezidentskými volbami ve Spojených státech se průzkumy mýlily stejně jako ve Spojeném království před referendem o brexitu. A tak jako v případě brexitu se stalo nemyslitelné: čerstvě zvoleným prezidentem USA je Donald Trump, což ukazuje, že nad internacionalismem zvítězily úzce národní ohledy. V souboji mezi otevřenými a uzavřenými společnostmi zřetelně vyhrávají ty druhé a liberální demokracie se rychle stávají odbojovým hnutím. S Trumpem v Bílém domě budou USA posedlé samy sebou. Už teď lze s jistotou říct, že Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi USA a Evropskou unií je ztracený případ. Trump v úřadu prezidenta však Evropu negativně postihne nejen tímto způsobem. Ve hře je teď samotná územní celistvost EU. Trump už dal nadmíru jasně najevo, že evropská bezpečnost mezi jeho zahraničněpolitické priority nepatří. Neuznává strategickou nezbytnost NATO a zájem o transatlantické vztahy prokázal jen tehdy, když dělal narážky na neuhrazené účty. Trumpovo působení v úřadu prezidenta vyvolá obrovský geopolitický posun: poprvé od roku 1941 se Evropa nemůže spolehnout na obranný deštník USA; Evropa osaměla. Doposud si Evropa nesmírně ráda zjednodušovala život. Transatlantické vztahy se posledních sto let držely zvrácené, nevyřčené dynamiky, při níž čím aktivnější byly USA, tím víc Evropa dřímala. Když Američané zasahovali v zahraničí, třeba v Iráku, Evropa reagovala teatrálními přednáškami o „imperiálním přetížení“. Když ovšem Američané nezasáhli nebo zasáhli pozdě či neúčinně, jako v Sýrii a Libyi, Evropané se domáhali silnějšího amerického vůdcovství. Tahle éra teď skončila. Trump ví, že EU má peníze, techniku i znalosti potřebné k tomu, aby byla globální mocností na roveň s USA, a není jeho problém, že Evropě schází politická vůle v úplnosti zužitkovat svůj potenciál. My Evropané se už dlouho domníváme, že řešení našich problémů, i u nás na zápraží, je lacinější a bezpečnější přenechat USA. Vzhledem k Trumpovu zvolení (a k proměnlivému odkazu americké zahraniční politiky) se této představy musíme zbavit. EU by měla vnímat Trumpovo zvolení jako budíček, aby vzala svůj osud do vlastních rukou.", "en": "Protecting Europe in the Age of Trump BRUSSELS – Just like the polls prior to the United Kingdom’s Brexit referendum, the polls in the run-up to the United States’ presidential election were wrong. And just like Brexit, the unthinkable has happened: Donald Trump is now President-elect of the US, signaling the triumph of nativism over internationalism. In the contest between open and closed societies, the latter are clearly winning, and liberal democracy is quickly becoming a resistance movement. With Trump in the White House, the US will become obsessed with itself. It is safe to say that the Transatlantic Trade and Investment Partnership between the US and the European Union is now a nonstarter. But a Trump presidency will adversely affect Europe in more ways than that. The EU’s territorial integrity itself is now at stake. Trump has made it abundantly clear that his foreign-policy priorities do not include European security. He doesn’t recognize NATO’s strategic necessity, and he has shown an interest in transatlantic relations only when he has alluded to unpaid bills. A Trump presidency will lead to an epic geopolitical shift: for the first time since 1941, Europe cannot rely on the US defense umbrella; it now stands alone. Europe has been only too happy to make life easy for itself. For the past century, transatlantic relations have adhered to a perverse, unspoken dynamic, whereby the more active the US has been, the more Europe has dozed off. When the Americans have intervened abroad – as they did in Iraq – Europe has responded with grandstanding lectures about “imperial overstretch.” And when the Americans have failed to intervene, or intervened late or ineffectively – as in Syria and Libya – Europeans have demanded more American leadership. That era is now over. Trump knows that the EU has the money, technology, and know-how to be a global power equal to the US, and it is not his problem that Europe lacks the political will to harness its full potential. We Europeans have assumed for too long that it is cheaper and safer to let the US solve our problems, even in our own backyard. With Trump’s election (and given America’s checkered foreign-policy legacy), we must discard this belief. The EU should treat Trump’s election as a wake-up call to take charge of its own destiny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nadporučík Lukáš vzdychl, zavedl Švejka vedle do prázdné kanceláře, zavřel dveře a počal chodit mezi stoly. Když se konečně zastavil u Švejka, řekl: „Ta dáma píše, že jste dobytek. Copak jste jí udělal?” „Panenko Maria,” vykřikla paní Müllerová, „co tam budou dělat?” „Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu.” (Spisy o Švejkovi byly nalezeny v archívu vojenského soudu teprve až po převratu s touto relací: „Hodlal odhodit pokryteckou masku a vystoupit veřejně proti osobě našeho panovníka a našemu státu.” Spisy byly zastrčeny do spisů týkajících se jakéhosi Josefa Koudely. Na obálce byl křížek a pod ním „Vyřízeno” a datum.) „Tak se mně Švejk ztratil,” řekl auditor Bernis; „dám si ho zavolat, a jestli se k ničemu nepřizná, tak ho pustím a dám ho odvést k tobě a ty už si to vyjednáš u regimentu.”", "en": "Senior Lieutenant Lukáš sighed loudly, led Švejk next door to an empty office, closed the door and started pacing among the desks. When he finally stopped near Švejk, he said: “This lady writes that you are a dumb beast. What have you done to her?” “Virgin Mary!” exclaimed Mrs. Müller. “What will you do there?” “They killed him in Sarajevo, Mr. Švejk. They shot him with a revolver as he was riding with that archduchess of his in an automobile.” (Švejk’s files were eventually found in the archives of the Military Court, but only after the regime changed. This was noted on his file: “He intended to throw off his hypocritical mask and come out in public against the person of our monarch and against our state.” Švejk’s files were stuck inside the files of one Josef Koudela. On the jacket was a little cross. Written under it was the word, “Resolved,” and the date.) “So Švejk has disappeared on me,” Judge Advocate Bernis noted. “I’ll have him called in. If he doesn’t confess to anything, I’ll let him go and have him escorted to you. You can then talk it over and make a deal with his regiment.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální ekonomika v roce 2014 ŽENEVA – Na úsvitu nového roku je svět vprostřed několika obřích transformací. Radikálními, souběžnými proměnami procházejí vzorce hospodářského růstu, geopolitická krajina, sociální smlouva stmelující lidi i ekosystém naší planety, což vyvolává nervozitu a na mnoha místech nepokoje. Z ekonomického pohledu vstupujeme do éry nižších očekávání a vyšší nejistoty. Svět bude muset žít s nižší mírou růstu. Pro porozumění důsledkům této skutečnosti se zamysleme nad následujícím: kdyby globální ekonomika v předvídatelné budoucnosti rostla předkrizovým tempem (přes 5 % ročně), její velikost by se zdvojnásobila za necelých 15 let; při 3% růstu bude ke zdvojnásobení světového HDP zapotřebí asi 25 let. To značně ovlivňuje rychlost tvorby bohatství, což má dalekosáhlé důsledky na očekávání. Ke své škodě přehlížíme sílu vlivu složeného růstu. Co se týče nejistoty, čtyři největší ekonomiky světa v současnosti procházejí zásadními změnami. USA se v rozštěpeném politickém prostředí usilovně snaží podpořit růst. Čína se posouvá od růstového modelu založeného na investicích a exportu k modelu poháněnému vnitřní poptávkou. Evropa vede z��pas za zachování jednoty své společné měny a přitom řeší množství spletitých institucionálních potíží. Konečně Japonsko se ráznými a nekonvenčními měnovými politikami snaží vzepřít dvěma desetiletím deflace. Formulace a výsledek komplexních a delikátních politických rozhodnutí přináší každé ekonomice mnoho „neznámých“ a vzájemná globální závislost ještě zvyšuje riziko velkých nezamýšlených následků. Například politika kvantitativního uvolňování (QE) Federálního rezervního systému USA má výrazný vliv na měny ostatních zemí a na kapitálové toky z rozvíjejících se trhů a na ně. Při spuštění bylo QE nejméně chybnou z dostupných politik a předešlo katastrofické globální depresi. Jeho negativa jsou teď už ale zřejmá a jeho redukce by v roce 2014 mohla rozdmýchat další nejistotu. Politika QE uskutečňovaná Fedem a její obdoby jinde zapříčinily dramatickou expanzi bilancí předních centrálních bank (z 5-6 bilionů dolarů před krizí na téměř 20 bilionů dolarů dnes), což u finančních trhů vytvořilo závislost na levných penězích.", "en": "The Global Economy in 2014 GENEVA – At the dawn of a new year, the world is in the midst of several epic transitions. Economic growth patterns, the geopolitical landscape, the social contract that binds people together, and our planet’s ecosystem are all undergoing radical, simultaneous transformations, generating anxiety and, in many places, turmoil. From an economic standpoint, we are entering an era of diminished expectations and increased uncertainty. In terms of growth, the world will have to live with less. To understand the implications of this, consider the following: If the global economy grew at its pre-crisis pace (more than 5% per year) for the foreseeable future, its size would double in less than 15 years; at 3%, doubling world GDP would take about 25 years. This makes a significant difference to the speed at which wealth creation occurs, with profound effects on expectations. We ignore the power of compound growth to our detriment. As for uncertainty, the world’s four largest economies are currently undergoing major transitions. The US is striving to boost growth in a fractured political environment. China is moving from a growth model based on investment and exports to one led by internal demand. Europe is struggling to preserve the integrity of its common currency while resolving a multitude of complex institutional issues. And Japan is trying to combat two decades of deflation with aggressive and unconventional monetary policies. For each, the formulation and outcome of complex and sensitive policy decisions implies many “unknowns,” with global interdependence heightening the risk of large unintended consequences. For example, the US Federal Reserve’s policy of quantitative easing (QE) has had a major effect on other countries’ currencies, and on capital flows to and from emerging markets. When QE was launched, it was the least flawed of the available policies, and it averted a catastrophic global depression. But its downsides are now apparent, and its abatement in 2014 could fuel further uncertainty. The Fed’s QE policy, and variants of it elsewhere, have caused the major central banks’ balance sheets to expand dramatically (from $5-6 trillion prior to the crisis to almost $20 trillion now), causing financial markets to become addicted to easy money."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Překročený RubiCOP ŠARM AŠ-ŠAJCH – Někteří lidé se obávají, že letošní konference OSN o klimatických změnách, která se zde uskuteční ve dnech 6.-18. listopadu, se stane nezamýšlenou obětí geopolitických napětí a ekonomických výzev, jimž svět čelí. Já věřím v pravý opak: konference COP27 představuje jedinečnou a aktuální příležitost k tomu, aby se svět sešel, uvědomil si společné zájmy a navázal multilaterální spolupráci. Lidské náklady klimatických změn téměř denně plní novinové titulky. Globální oteplování už není vzdálenou či hypotetickou hrozbou, nýbrž hrozbou bezprostřední a hmatatelnou – je to jev, který má dopad na každého z nás, na naše rodiny i na naše sousedy. Žádná společnost už nezůstala nezasažená stále četnějšími a intenzivnějšími suchy, lesními požáry, bouřemi či záplavami. Miliony lidí už dnes bojují o přežití. Tento stav přitom nastal v době, kdy teploty stouply o pouhých 1,1° Celsia oproti předindustriální úrovni. A jak dal jasně najevo Mezivládní panel pro změnu klimatu, každá další desetina stupně situaci dále zhoršuje. Přesto ke změnám nutným k odvrácení katastrofy stále nedochází nebo se nedělají dostatečně rychle a rozvojový svět je stále frustrovanější ze zdráhavosti bohatých zemí platit férový podíl za zvládnutí krize, za kterou nesou převážnou zodpovědnost ony. Existuje však důvod k naději. Diskutuji s delegacemi z celého světa a vidím jejich odhodlání zasadit se o úspěch konference COP27. Společnost už dnes začíná jednat. Klimatická adaptace a nové formy spolupráce získávají na významu a investice do klimatických technologií zaznamenávají boom. To zahrnuje i nové technologie odlučování uhlíku, řešení na bázi elektrické dopravy nebo obnovitelnou energii. V důsledku toho ceny čisté energie setrvale klesají: téměř dvě třetiny obnovitelné energie přidané v roce 2021 v zemích skupiny G20 stály méně než nejlevnější varianty spalování uhlí. Moje země, Egypt, bude do roku 2035 vyrábět 42% své energie z obnovitelných zdrojů. Zároveň občanská společnost koncipuje mechanismy, jak volat firmy i vlády k zodpovědnosti, jak se bránit lakování nazeleno a jak zajistit spravedlivý přechod na čistou energii. Nově se důraz klade i na obnovu přírody. Zapotřebí jsou větší ambice, větší rozsah i větší rychlost, přičemž pravidla zůstávají nejasná či sporná. Proces však již probíhá a nelze ho zvrátit.", "en": "The COP of No Return SHARM EL-SHEIKH – Some fear that this year’s United Nations Climate Change Conference – to be held here on November 6-18 – will be an unintended casualty of the geopolitical tensions and economic challenges the world is facing. I believe the opposite: COP27 represents a unique and timely opportunity for the world to come together, recognize our common interests, and restore multilateral cooperation. The human cost of climate change is making headlines almost daily. Global warming is no longer a distant or theoretical threat, but an immediate material one – a phenomenon that affects each of us, our families, and our neighbors. No society has been left unscathed by more frequent and intense droughts, wildfires, storms, and floods. Millions of people are already battling for survival. And that is with temperatures having risen by just 1.1° Celsius, relative to pre-industrial levels. As the Intergovernmental Panel on Climate Change has made clear, every additional tenth of a degree makes matters worse. Yet the changes needed to avert catastrophe are not being made, at least not fast enough, and the developing world is increasingly frustrated with rich countries’ refusal to pay their fair share for a crisis for which they bear overwhelming responsibility. But there is reason for hope. In my discussions with delegations around the world, I see their determination to make COP27 a success. Already, societies are starting to act. Climate adaptation and new forms of collaboration are gaining traction, and investment in climate tech is booming. This includes new carbon-removal technologies, electric transport solutions, and renewable energies. As a result, clean-energy prices continue to fall: almost two-thirds of renewable power added in G20 countries in 2021 cost less than the cheapest coal-fired options. My country, Egypt, is on track to produce 42% of its energy from renewable resources by 2035. At the same time, civil society is devising mechanisms for holding companies and governments to account, guarding against greenwashing, and ensuring a just transition. There is a new focus on restoring nature. More ambition, scale, and speed are needed, and the rules remain unclear or contested. But a process is underway, and there is no going back."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je-li bytost schopna subjektivního prožívání, pak být takovou bytostí je nějaké – a taková „nějakost“ může zahrnovat příjemné či bolestné prožitky. Naproti tomu samořídicí auto sice má detektory schopné rozpoznat překážky, s nimiž by se mohlo střetnout, a dokáže reagovat tak, aby se kolizím vyhnulo, ale být takovým vozem není nijaké. U lidí lze subjektivní prožívání odlišit od vyšších úrovní vědomí, jako je sebeuvědomění, k němuž je nezbytná funkční mozková kůra. Subjektivní prožívání nezapojuje kůru, ale střední mozek a může pokračovat i po rozsáhlém poškození kůry. Hmyz má centrální nervovou uzlinu, která se podobně jako střední mozek u savců podílí na zpracování smyslových informací, volbě cílů a nasměrování činnosti. Může také zajišťovat schopnost subjektivního prožívání. Hmyz je velkou a rozmanitou kategorií bytostí. Medonosné včely mají asi milion neuronů, což v porovnání s našimi zhruba 20 miliardami, natož se 37 miliardami objevenými nedávno v mozkové kůře kulohlavce, není mnoho. Stačí jim ale k tomu, aby dokázaly předvádět a interpretovat proslulý „tanec včel,“ jímž přenášejí informace o směru a vzdálenosti květin, vody nebo potenciálních hnízdišť. Housenky podle našich znalostí žádné takové schopnosti nemají. Přesto mohou mít tolik vědomí, aby při hladovění trpěly. A co rostliny? To je otázka, která se často objeví, když zmíním, že bychom měli přestat pojídat zvířata, protože dokážou cítit bolest. Rostlinám se pravidelně připisují pozoruhodné schopnosti, ale za řádných experimentálních podmínek se doposud nepodařilo zopakovat žádné pozorování, které by nás přimělo uznat, že mají subjektivní prožitky. Barron a Klein uvádějí, že rostliny nemají žádné struktury, které by umožňovaly vědomí. Tot��ž platí pro jednoduché živočichy, jako jsou medúzy nebo škrkavky; na druhou stranu korýši a pavouci, stejně jako hmyz, takové struktury mají. Má-li hmyz subjektivní prožitky, je ve světě mnohem víc vědomí, než jsme si zřejmě mysleli, protože v každém jednotlivém okamžiku je podle odhadu Smithsonovského institutu na světě asi deset trilionů (10,000,000,000,000,000,000) živých hmyzích jednotlivců. Jak o tom budeme smýšlet, závisí na tom, jaké by podle našeho přesvědčení mohly jejich subjektivní prožitky být, a tady nám komparativní struktury mnoho neřeknou.", "en": "If a being is capable of having subjective experiences, then there is something that it is like to be that being, and this “something” could include having pleasant or painful experiences. In contrast, a driverless car has detectors capable of sensing obstacles that could collide with it, and of taking action to avoid such collisions, but there is nothing that it is like to be that car. In humans, subjective experience is distinguishable from higher levels of consciousness, such as self-awareness, which requires a functioning cortex. Subjective experience involves the midbrain rather than the cortex and can continue even after massive damage to the cortex. Insects have a central ganglion that, like a mammalian midbrain, is involved in processing sensory information, selecting targets, and directing action. It may also provide a capacity for subjective experience. Insects are a very large and diverse category of beings. Honeybees have about a million neurons, which isn’t many compared to our roughly 20 billion neocortical neurons, let alone the 37 billion recently found in the neocortex of a pilot whale. But it is still enough to be capable of performing and interpreting the famous “waggle dance” that conveys information about the direction and distance of flowers, water, or potential nest sites. Caterpillars, as far as we know, have no such abilities. But they may still be conscious enough to suffer as they starve. What about plants? That’s a question that often comes up when I suggest that we should stop eating animals because they can feel pain. Remarkable capacities are regularly claimed for plants, but so far none of the observations that would require us to accept that they have subjective experiences have been replicable in proper experimental conditions. Barron and Klein say that plants have no structures that allow for awareness. The same is true of simple animals like jellyfish or roundworms; on the other hand, crustaceans and spiders, like insects, do have such structures. If insects have subjective experiences, there is much more consciousness in the world than we may have thought, because there are, according to an estimate from the Smithsonian Institution, some ten quintillion (10,000,000,000,000,000,000) individual insects alive at any one time. How we are to think about that depends on what we believe their subjective experiences could be like, and here the comparative structures don’t tell us much."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Síly odporu jsou příliš omezené, zatímco armáda – klíčový nástroj sociálního pokroku chudých – zůstává v rukou diktatury. Povstání samo o sobě nemohlo uspět; od počátku se dala očekávat strašlivá a krvavá represe. Pobřeží slonoviny se severní Africe v ničem nepodobá; jeho problémy jsou ryze lokální, etnické a náboženské. První prezident země Félix Houphouet-Boigny byl zvolen po získání nezávislosti v roce 1960 a v úřadu setrval až do své smrti v roce 1993 – vždy přitom dbal na to, aby vlády sestavoval ze zástupců všech kmenů a aby existovala rovnováha mezi katolíky z jihu a muslimy ze severu. Houphouet-Boignyho nástupce Henri Konan Bédié neměl jeho talent ani odvahu. Svou moc založil na venkovských katolících a svou vládu na kmenové příslušnosti. Kromě toho přišel s legitimizujícím konceptem identity občanů (Ivoirité), jehož cílem bylo do značné míry znevýhodnit muslimy ze severu země coby cizince, poněvadž jejich kmeny zasahovaly i do Mali a Burkiny Faso. Tato politika vyvolala skrytý konflikt a vojenský převrat v roce 1999 přivedl k moci generála Roberta Gueïho. Ten však vládl pouhé tři roky a v roce 2002 se stal obětí atentátu, jenž vyslal znesvářené strany v zemi na cestu občanské války. V této napjaté atmosféře bylo kandidátovi severu Alassanemu Ouattarovi, muslimovi a bývalému vysokému představiteli Mezinárodního měnového fondu, upřeno právo kandidovat v prezidentských volbách v roce 2005. Tehdejší vítěz a zástupce jihu Laurent Gbagbo pak v roce 2010 odmítl uznat volební porážku od Ouattary, což vyvolalo násilný konflikt a strach z dlouhé občanské války, která by mohla přerůst v genocidu. V Libyi i Pobřeží slonoviny se masakry civilních obyvatel daly předvídat. V obou případech musela Paříž i hlavní města dalších zemí řešit otázku, zda zasáhnout. A v obou případech měla Francie očividný zájem nezasahovat, aby vymazala svou koloniální minulost (o Pobřeží slonoviny to platilo více než o Libyi, kde byla evropským kolonizátorem Itálie). V Pobřeží slonoviny však žijí desetitisíce francouzských občanů. A Francie je musela ochránit. Vzhledem k bezuzdnému násilí plukovníka Muammara Kaddáfího se situace v Libyi dostala do sféry působnosti Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a také nedávno vyhlášené „zodpovědnosti chránit“, kterou OSN uplatňuje na civilisty ohrožené vlastní vládou.", "en": "The forces of resistance are too limited, while the military – a key tool of social advancement for the poor – remains in the hands of the dictatorship. The rebellion could not succeed by itself; from the start, terrible and bloody repression was to be expected. Côte d’Ivoire looks nothing like North Africa: its troubles are purely local, ethnic, and religious. The Republic’s first president, Félix Houphouet-Boigny, was elected at independence in 1960 and remained in office until he died in 1993 – always careful to construct governments with representatives from all the tribes, and with a balance between southern Catholics and northern Muslims. Houphouet-Boigny’s successor, Henri Konan Bédié, had neither his talent nor his courage. Bédié founded his power on the country’s Catholics and his government on tribal membership. And he invented a legitimizing concept of Ivorian identity (Ivoirité), which was largely meant to disqualify northern Muslims as foreigners, because their tribes extended into Mali and Burkina Faso. This policy ignited a latent conflict, with a military coup in 1999 putting General Robert Gueï in power. But Gueï lasted only three years, with his assassination in 2002 setting the country’s conflicting sides on a path to civil war. In this tense climate, the northern candidate, Alassane Ouattara, a Muslim and former senior official at the International Monetary Fund, was denied the right to run in the 2005 presidential election. The winner, the southerner Laurent Gbagbo, then refused to concede his defeat by Ouattara in 2010, leading to violent conflict and fear of a long and potentially genocidal civil war. In both Libya and Côte d’Ivoire, massacres of civilians were foreseeable. In both cases, the question in Paris and other capitals was whether to intervene. And in both cases, France had an obvious interest in not intervening, in order to erase its colonial past (more so in Côte d’Ivoire than in Libya, where Italy had been the European colonizer). But tens of thousands of French citizens live in Côte d’Ivoire. France had to protect them. In Libya, Col. Muammar el-Qaddafi’s wanton violence brought the situation firmly under the purview of the United Nations Security Council and the UN’s recently proclaimed “responsibility to protect” civilians threatened by their own governments."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přesto se mi zdá, že jeho postoj postrádá širší vizi toho, jak by internet mohl proměnit životy velmi chudých lidí. Kdyby například zemědělci mohli využívat internet k získávání přesnějších předpovědí vhodných podmínek k sadbě nebo kdyby díky internetu prodávali produkty za příznivější ceny, mohli by si snáze dovolit kanalizaci, aby jejich děti nedostávaly průjmy, i síťová lůžka, aby chránili sebe i rodinu před malárií. Jedna moje přítelkyně, která poskytuje chudým Keňankám rady v oblasti plánování rodičovství, mi nedávno řekla, že na její kliniku chodí tolik žen, že se žádné z nich nemůže věnovat déle než pět minut. Tyto ženy mají jen jeden zdroj rad a jednu příležitost je získat, ovšem kdyby měly přístup k internetu, byly by jim příslušné informace k dispozici, kdykoliv o ně budou stát. Navíc by pak byly možné konzultace přes internet, které by zbavily ženy nutnosti cestovat na kliniku. Přístup k internetu by zároveň obešel problém negramotnosti – stavěl by na ústních tradicích, které jsou v mnoha venkovských kulturách silné, a umožnil by komunitám vytvářet svépomocné skupiny a sdílet problémy s protějšky v jiných vesnicích. Co platí pro plánovaní rodičovství, to platí i pro velmi široký okruh dalších témat, zejména takových, o nichž se obtížně hovoří, jako jsou homosexualita nebo domácí násilí. Internet pomáhá lidem pochopit, že nejsou sami a že se mohou učit ze zkušeností jiných. A pokud naši vizi rozšíříme ještě více, není tak absurdní doufat, že kdyby chudí lidé světa získali přístup k internetu, navázali by vztahy se zámožnějšími lidmi, což by vedlo ke zvýšení objemu pomoci.", "en": "Yet his position seems curiously lacking in big-picture awareness of how the Internet could transform the lives of the very poor. For example, if farmers could use it to get more accurate predictions of favorable conditions for planting, or to obtain higher prices for their harvest, they would be better able to afford sanitation, so that their children do not get diarrhea, and bed nets to protect themselves and their families against malaria. A friend working to provide family-planning advice to poor Kenyans recently told me that so many women were coming to the clinic that she could not spend more than five minutes with each. These women have only one source of advice, and one opportunity to get it, but if they had access to the Internet, the information could be there for them whenever they wanted it. Moreover, online consultations would be possible, sparing women the need to travel to clinics. Internet access would also bypass the problem of illiteracy, building on the oral traditions that are strong in many rural cultures and enabling communities to create self-help groups and share their problems with peers in other villages. What is true for family planning is true for a very wide range of topics, especially those that are difficult to speak about, like homosexuality and domestic violence. The Internet is helping people to understand that they are not alone, and that they can learn from others’ experience. Enlarging our vision still more, it is not absurd to hope that putting the world’s poor online would result in connections between them and more affluent people, leading to more assistance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Takový názor není mezi čínskými křesťanskými politickými aktivisty ojedinělý, ale na Západě obvykle nachází větší odezvu u krajní pravice než u liberálů. Laie bychom mohli označit za nevybroušený diamant. Když jako dvanáctiletý uprchl v roce 1959 z Číny, za necelých 30 let se vypracoval z dětského dělníka v textilce na textilního magnáta, jehož značka džínů Giordano se dobře prodávala nejen v celé Číně, ale i jinde v Asii. A z Laie se stal velký boháč. Vše se pro něj radikálně změnilo po brutálním potlačení prodemokratických demonstrací v Číně v roce 1989. Lai podporoval studenty okupující náměstí Tchien-an-men a posílal jim zadarmo trička. Když čínské úřady vyslaly na místo vojáky, kteří protesty rozdrtili a zabili přitom tisíce lidí, stal se Lai hlasitým odpůrcem komunistického režimu. Prodal svou oděvní firmu, které v Číně stejně hrozilo zavření, a založil nejprve časopis s názvem Next a později deník Apple Daily. „Informace jsou pro mě svoboda,“ prohlásil. Napsal články, v nichž označil Li Pchenga, tehdejšího premiéra a jednoho ze strůjců brutální razie v roce 1989, za „idiota“ a „syna želvího vejce“ (což je na pevninské Číně mimořádně ošklivá nadávka). A protože se proslýchalo, že Li Pchenga adoptoval Čou En-laj, poněvaž jeho otec přišel o život – Li toto tvrzení popřel –, zpochybnil Lai i otázku expremiérových rodičů, což byla zvlášť pikantní urážka.", "en": "This opinion is not uncommon among Christian Chinese political activists, but it tends to find more backing from the far right in the West than from liberals. Lai is what might be described as a rough diamond. After fleeing China in 1959 at the age of 12, in less than 30 years he worked his way up from being a child laborer in a garment factory to become a textile magnate whose jeans brand, Giordano, sold well all over China and elsewhere in Asia. He became a very rich man. Everything changed radically for Lai after the savage crackdown on the pro-democracy demonstrations in China in 1989. He had supported the student protesters occupying Tiananmen Square and sent them free T-shirts. When the Chinese authorities sent in troops to crush the protests, killing thousands, Lai became a vocal opponent of the Communist regime. He sold his garment business, which was threatened with closure in China anyway, and started a magazine called Next, and then Apple Daily. “Information to me is freedom,” he said. Lai wrote articles calling Li Peng, who carried out the savage crackdown in 1989, an “idiot” and “the son of a turtle egg” (a particularly nasty insult among mainland Chinese). Since Li was rumored to have been adopted by Zhou Enlai after his own father was killed – a claim Li has denied – calling his parentage into question was an especially stinging affront."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bohatí lidé ve stále větší míře obývají nejdražší města. Reálný HDP se v rozvinutých zemích zvyšuje přibližně o 3% ročně a v řadě rozvíjejících se ekonomik je tempo růstu v poslední době ještě rychlejší. Navíc pochopitelně v těchto městech nezískáváme žádné další pozemky. Co však tyto argumenty skutečně znamenají pro vyhlídky investic do nemovitostí v superhvězdných městech? Pojďme se zamyslet nad neměnností rozlohy. V kterémkoliv ze současných superhvězdných měst je sice celková výměra pozemků omezená, ale v každém případě existují na jiných místech obrovské pozemky, na nichž by se dalo založit město nové. Nová města se přitom skutečně zakládají a připravují ta stávající o část jejich „jedinečnosti“. Nejznámějšími příklady takových velkolepých nových metropolí jsou plánovaná hlavní města, která se obvykle budují poblíž zeměpisného centra dané země. Patří sem Brasilia (50. léta 20. století), Canberra (10. léta 20. století), Islámábád (60. léta 20. století), Dillí (10. léta 20. století) a Washington (90. léta 18. století). Ve všech těchto případech vybudoval projektant celou městskou infrastrukturu tak, aby z města učinil soudržné a přitažlivé místo. Zjevný úspěch těchto měst coby vládních i hospodářských center svědčí o tom, že městské pozemky odvozují svou hodnotu od existence dobře navrženého města. Dnešní levné pozemky budou mít v budoucnu vysokou hodnotu pouze tehdy, pokud někdo učiní onen dramatický krok a vyprojektuje a vybuduje na nich celé město. Jistě, zakládání takových měst je poměrně vzácným jevem. Soukromí developeři jen těžko získají rozsáhlý pozemek zbavený jakýchkoliv omezení.", "en": "Rich people increasingly populate the most expensive cities. Real GDP has been increasing at around 3% a year in advanced countries, and even faster recently in many emerging countries. And, of course, we aren’t getting any more land in these cities. But what do these arguments really mean for the outlook for investments in homes in superstar cities? Let us consider the fixity of land. While there is only so much land in any one of the existing superstar cities, in every case, there are vast amounts of land where a new city could be started. And new cities are started, taking away from the “uniqueness” of existing cities. The best-known examples of such grand new cities are planned capitals, typically built near countries’ geographic center. These include Brasilia (1950’s), Canberra (1910’s), Islamabad (1960’s), New Delhi (1910’s), and Washington DC (1790’s). In each of these cases, a planner built the whole city infrastructure to make it a cohesive, attractive place. The obvious success of these cities, as both government and economic centers, attests to the fact that urban land derives value from the presence of a well-planned city there. Where land today is cheap, it will have great value in the future if only someone takes the dramatic step of planning and creating a whole city there. True, the establishment of such cities is a relatively rare event. Private developers have trouble getting a large plot free of restrictions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vojenská akce může přinést víc násilí a víc úmrtí civilistů. Zejména to platí o intervencích v občanských válkách, kde jednotlivé strany nelze snadno rozdělit na oběti a agresory, na dobro a zlo. Svět by byl samozřejmě mnohem jednodušší, kdybychom se ho rozhodli vidět černobíle. A proces s Mladićem bezpochyby toto vnímání posílí. Mladić bude souzen za genocidu, protože tribunál OSN pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní soudní dvůr rozhodly, že bosenští Srbové páchali genocidu. A protože Mladićův podřízený Radislav Krstić již byl za účast na genocidě ve Srebrenici odsouzen, bude také Mladić pravděpodobně shledán vinným. Nemusíme Mladiće litovat. Není pochyb o tom, že spáchal těžké válečné zločiny. A sebevíce neuspokojivý proces by měl mít ve většině případů stále přednost před zavražděním. Budeme-li ho však soudit za genocidu, přestože se bude obtížně dokazovat, že měl někdy v úmyslu vyhladit bosenské muslimy jako skupinu jen proto, že jsou to muslimové, pouze tím dál zamlžíme již tak vágní definici tohoto pojmu. Mladić se podílel na etnických čistkách, které jsou sice zavrženíhodné, ale nerovnají se genocidě. Volně formulované definice podnítí další vojenské zásahy a tím i další války. Příliš častým vyvoláváním Hitlerova ducha trivializujeme hrůznost toho, co skutečně spáchal.", "en": "Military action can cause more violence, and more civilian deaths. This is especially true of intervention in civil wars, where the sides cannot easily be divided into victims and aggressors, good and evil. Of course, the world becomes much simpler if we choose to see it in black and white. And the Mladić trial will, no doubt, encourage this perception. He will be tried for genocide, because the UN’s tribunal for ex-Yugoslavia and the International Court of Justice decided that the Bosnian Serbs were genocidal. Since his subordinate, Radislav Krstić, was already sentenced for his complicity in the genocide at Srebrenica, Mladić will presumably be convicted. We need not feel sorry for Mladić. There is no doubt that he is guilty of serious war crimes. And a trial, however unsatisfactory, is in most cases still to be preferred to an assassination. But trying him for genocide, even though it will be hard to prove that he ever intended to exterminate Bosnian Muslims as a group, just because they were Muslims, will further muddy the term’s already vague definition. Mladić was engaged in ethnic cleansing, which, though reprehensible, is not the same as genocide. Loose definitions will encourage more military interventions, thus more wars. By invoking Hitler’s ghost too often, we trivialize the enormity of what he actually did."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Již dnes sílí tlaky na zavedení obchodních sankcí v reakci na čínskou odmítavost umožnit posílení čínské měny na přirozenou úroveň vůči dolaru. Takový tlak se pravděpodobně ještě zvýší vzhledem ke znepokojení nad chováním Číňanů doma i v zahraničí. Kongres navíc odolá snahám zmírnit jakékoliv z dlouhodobých hospodářských sankcí vůči Kubě. Prezident Barack Obama má pravomoc samostatně podniknout některé malé kroky k normalizaci vztahů, ale podstatná změna americké politiky vyžaduje jednání Kongresu – a Kongres chce nejprve vidět na Kubě zásadní změnu. Z voleb budou vyplývat i další důsledky. Rozplynula se například i malá naděje, že by USA mohly podpořit jakýkoliv globální plán omezení nebo zdanění uhlíkových emisí. Zlepšení americké bilance v oblasti klimatických změn tak bude muset pramenit z inovací a zvýšené energetické účinnosti. Lze očekávat, že republikáni, kteří dnes kontrolují Sněmovnu reprezentantů, využijí své možnosti svolávat slyšení ke zpochybnění a revizi zahraniční politiky. Podle toho, jak bude tato pravomoc využívána (nebo zneužívána), může být buďto prospěšná (vykonávání potřebného dohledu a zprůhledňování politiky a politického rozhodování), nebo destruktivní (například pokud slyšení zdegenerují v politicky motivované útoky na představitele administrativy a její politiku). V mnoha jiných oblastech lze očekávat, že nad změnou zvítězí kontinuita. To může těžko někoho překvapit, poněvadž americká ústava a politický systém delegují většinu zahraničně-politických a obranných iniciativ na prezidenta.", "en": "Pressure was already growing to introduce trade sanctions in response to China’s refusal to allow its currency to rise to a natural level against the dollar. Such pressure will likely grow, given concerns over Chinese behavior both at home and abroad. Moreover, Congress will resist rolling back any of the long-standing economic sanctions against Cuba. President Barack Obama has the authority to take some small steps on his own to normalize ties, but substantial change to US policy requires Congress to act – and Congress wants to see fundamental change in Cuba before it does so. There will be other consequences stemming from the election. What little chance there was of the US backing any global plan to limit or tax carbon emissions has disappeared. Improvement in US performance on climate change will have to come from innovation and increased energy efficiency. One can anticipate the Republicans, now in control of the House of Representatives, exploiting their ability to convene hearings to question and review foreign policy. Depending on how this power is used (or abused), it can be beneficial (exercising needed oversight and increasing the transparency of policy and policy-making) or destructive (if, for example, hearings degenerate into politically motivated attacks on administration officials and policies). In many other areas, continuity can be expected to trump change. This comes as little surprise, as America’s Constitution and political system delegate most of the initiative on foreign policy and defense to the president."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ani z této možnosti ale pravděpodobně nic nebude. Silně proti DPH byli odjakživa sami republikáni, v Kongresu dokonce existuje republikánský klub odpůrců DPH. Podle tradičního republikánského názoru by tak „účinnou“ daň bylo příliš snadné časem zvyšovat, takže by bylo těžší „vyhladovět bestii“ údajných „marnotratných“ vládních výdajů. Republikáni poukazují na Evropu a další části světa, kde sazba DPH byla zprvu nízká a postupně nabobtnala až na dvouciferné hladiny, přičemž v mnoha zemích přesahuje 20 %. Proti DPH se historicky stavěli i demokraté, protože se jedná o vysoce regresivní formu zdanění. Její regresivnost by sice bylo možné zmírnit osvobozením či snížením sazby u potravin a dalšího základního zboží, ale byla by zase tím méně přitažlivá pro republikány. Vzhledem k odporu obou stran nemá DPH šanci, podobně jako BAT. Reformovat daně z příjmu fyzických osob bude ještě těžší. Prvotní návrhy prezidenta Trumpa a republikánského vedení by v příští dekádě vyšly na 5-9 bilionů dolarů a 75 % přínosů by směřovalo k 1 % nejbohatších – to je politická sebevražda. Po opuštění svého prvotního plánu teď republikáni tvrdí, že chtějí výnosově neutrální daňové škrty, jejichž součástí nebude snižování daní pro 1 % osob na vrcholu příjmové pyramidy. I to ale vypadá jako nesplnitelný úkol. Zavedení příjmově neutrálních daňových škrtů pro téměř všechny příjmové skupiny by znamenalo, že by republikáni museli postupně ukončit řadu výjimek a rozšířit daňovou základnu způsoby, které jsou politicky neobhajitelné.", "en": "But this option isn’t likely to go anywhere, either. Republicans themselves have always strongly opposed a VAT, and there is even an anti-VAT Republican caucus in Congress. The traditional Republican view holds that such an “efficient” tax would be too easy to increase over time, making it harder to “starve the beast” of “wasteful” government spending. Republicans point to Europe and other parts of the world where a VAT rate started low and gradually increased to double-digit levels, exceeding 20% in many countries. Democrats, too, have historically opposed a VAT, because it is a highly regressive form of taxation. And while it could be made less regressive by excluding or discounting food and other basic goods, that would only make it less appealing to Republicans. Given this bipartisan opposition, the VAT – like the BAT – is already dead in the water. It will be even harder to reform personal income taxes. Initial proposals by Trump and the Republican leadership would have cost $5-9 trillion over the next decade, and 75% of the benefits would have gone to the top 1% – a politically suicidal idea. Now, after abandoning their initial plan, Republicans claim they want a revenue-neutral tax cut that includes no reductions for the top 1% of earners. But that, too, looks like mission impossible. Implementing revenue-neutral tax cuts for almost all income brackets means that Republicans would have to phase out many exemptions and broaden the tax base in ways that are politically untenable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na straně nabídky, poptávky – nebo inovací? NEW YORK – Popírat takzvanou sekulární stagnaci, svírající většinu vyspělých ekonomik světa, už nelze: bohatství se vrší, ale reálné mzdy sotva rostou a zapojení do řad pracovních sil má sestupný trend. Ještě horší je, že tvůrci politik nemají žádnou přesvědčivou představu co s tím. V pozadí této stagnace je zpomalování růstu produktivity od roku 1970. Pramen přírůstků produktivity – domácí inovace – je od konce 60. let zle zanesený (zejména v etablovaných ekonomikách) a do roku 2005 se situace ještě zhoršila. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová na stagnaci, která už ekonomiky koncem 70. let svírala, pohlíželi ze strany nabídky. Protlačili škrty v daních z výnosů a mezd, aby povzbudili investice a růst, ovšem se spornými výsledky. Dnes jsou sazby daní mnohem nižší, takže škrty této velikosti by vyústily v obří nárůsty fiskálních schodků. A jelikož dnes už jsou hladiny zadlužení vysoké a před námi jsou velké deficity, byla by taková opatření na straně nabídky lehkovážná. Nejlepší a nejbystřejší mozky proto teď situaci nahlížejí ze strany poptávky a opírají se o teorii, již vyvinul John Maynard Keynes v roce 1936. Když „agregátní poptávka“ – výše reálných výdajů za domácí zboží, jež jsou domácnosti, podniky, vláda a zahraniční zákazníci ochotni učinit – klesne pod výstup při plné zaměstnanosti, výstup se omezí na úroveň poptávky. A vytratí se inovace. Pojetí ekonomiky podle zastánců strany poptávky je však zvláštní.", "en": "Supply Side, Demand Side, or Innovation Side? NEW YORK – It has become impossible to deny the so-called secular stagnation gripping the world’s most developed economies: Wealth is piling up, but real wages are barely rising and labor force participation has been on a downward trend. Worse yet, policymakers have no plausible idea about what can be done about it. Behind this stagnation is the slowdown in productivity growth since 1970. The wellspring of such productivity gains – indigenous innovation – has been badly clogged since the late 1960s (mostly in established industries) and was even more so by 2005. Ronald Reagan and Margaret Thatcher viewed the stagnation that was gripping economies by the 1970s from the supply side. They pushed through tax cuts on profits and wages to boost investment and growth, with debatable results. But today, with tax rates much lower, cuts of that size would result in huge increases in fiscal deficits. And with debt levels already high and large deficits ahead, such supply-side measures would be reckless. So now the best and brightest view things from the demand side, using the theory built by John Maynard Keynes in 1936. When “aggregate demand” – the level of real expenditure on final domestic goods that households, businesses, the government, and overseas buyers are willing to make – falls short of output at full employment, output is limited to the demand. And innovation won’t happen. But the demand-siders’ conception of the economy is strange."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Předními liniemi této války jsou představy osobní kulturní totožnosti, občanské společnosti a národního státu. Nábožensko-islámská součást iráckého sociálního života by se neměla podceňovat. Neměla by se ale ani ztotožňovat s politickým islamismem, který z ní chce těžit. Jak nacionalistický, tak levicový politický diskurz zanechal v irácké hodnotové soustavě své otisky, ale nejedná se o jediné její složky. Formální přijetí velkých vyprávění ,,demokracie\" a ,,lidských práv\" coby společného základu politického diskurzu skutečně představuje zásadní posun demarkační linie kulturní bitvy. Tato kulturní debata se neomezuje jen na arabskou scénu. Živé diskuse o uplatnitelnosti demokratických institucí v arabském kontextu se vedou i na Západě. Obhájci myšlenky ,,arabské výjimečnosti\", která zpochybňuje schopnost arabských společností osvojit si demokratické systémy, jsou ve skutečnosti objektivně spřízněni s ideology ,,velkých vyprávění\" - a také s těmi, kdo v arabském světě těží z politického uspořádání založeného na udílení úřadů. Modely používané na Západě v politických i v akademických kruzích při analýze a interpretaci arabských společností jsou závažným způsobem nedostatečné. Mnohé rozbory dnes především prosazují etnický model a zplošťují Irák na umělý konstrukt, který se zakládá na roztříštěné ,,realitě\" odloučených komunit. Bylo dokonce navrženo, aby se uspíšil výsledek, jenž tento pomýlený názor předvídá, a Irák byl rozdělen do svých ,,ryzích\" původních součástí: sunnitské, šíitské a kurdské. Irácká společnost je ve skutečnosti komplexnější než tento pohled.", "en": "The frontlines of this war are notions of the individual, cultural identity, civil society, and the nation-state. The religious Islamic component in Iraqi social life should not be underestimated. But it also should not be equated with the political Islamism that strives to capitalize on it. Nationalist and leftist political discourses did leave an imprint on the Iraqi value system, but they are not its sole components. Indeed, the nominal acceptance of grand narratives of \"democracy\" and \"human rights\" as common bases for political discourse represents a crucial shift in demarcating the cultural battle. This cultural debate is not limited to the Arab scene. There are also vigorous discussions in the West about the applicability of democratic institutions to the Arab context. Advocates of the notion of \"Arab exceptionalism,\" which questions the ability of Arab societies to adapt democratic systems are in fact objectively allied with \"grand narrative\" ideologues - and also with the beneficiaries of the Arab world's patronage-based political order. The models used in the West, both in political circles and in academia, for the analysis and interpretation of Arab societies are seriously deficient. In particular, many analyses nowadays promote an ethnic model, reducing Iraq to an artificial construct that rests atop a fragmented \"reality\" of separate communities. Some have even suggested hastening the outcome predicted by this faulty view by dividing Iraq into its \"genuine\" original components: Sunni, Shi`i, and Kurd. In fact, Iraqi society is more complex than this."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nedávno v Londýně prohlásil, že ,,věrohodnost OSN závisí na její ochotě držet slovo a jednat, když je zapotřebí činů.\" Přesto USA opakovaně porušují své vlastní závazky vůči OSN. Tak například na Mezinárodní konferenci o financování pro rozvoj v mexickém Monterrey Amerika v březnu 2002 podepsala Monterreyský konsenzus, který zahrnuje závazek bohatých zemí zvýšit svou rozvojovou pomoc na 0,7% národního důchodu. To by znamenalo roční navýšení zahraniční pomoci USA o 60 miliard USD - tedy přibližně o částku, již letos utratily v Iráku. Avšak prezident Bush svůj slib jednoduše ignoroval. Existuje mnoho dalších podobných závazků, jež USA v posledních letech učinily vůči OSN a jež jsou nadále naprosto nesplněny. USA coby signatář Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCC) roku 1992 přislíbily podniknout kroky proti lidskou činností vyvolaným klimatickým změnám. Dosud ale nepodnikly nic. V rámci deklarace z Dauhá z roku 2001 se Amerika také zavázala, že otevře své trhy nejchudším státům na světě. Přesto letos v létě v mexickém Cancúnu odmítla své trhy otevřít exportu ze sotva přežívajících afrických ekonomik. Tento výčet by mohl pokračovat dál a dál. Na Miléniovém summitu roku 2000 se USA zavázaly usilovat o snižování globální chudoby, přesto v tomto směru učinily jen málo. Na johannesburském Světovém summitu o udržitelném rozvoji v roce 2002 se Amerika zavázala k ochraně globálních ekosystémů, o níž jsme ovšem od té doby mnoho od amerických zákonodárců neslyšeli.", "en": "He declared in London recently that \"the credibility of the UN depends on a willingness to keep its word and to act when action is required.\" Yet the US repeatedly violates its own UN pledges. For example, at the International Conference on Financing for Development, in Monterrey, Mexico in March 2002, America signed the Monterrey Consensus, which includes a promise by rich countries to raise their development assistance towards 0.7% of national income. That would bring an additional $60 billion per year in foreign assistance from the US--approximately what it spent on Iraq this year. Yet President Bush has simply ignored this promise. There are many other similar commitments that the US has made in recent years to the UN that remain utterly unfulfilled. The US promised action to fight man-made climate change as a signatory to the UN Framework Convention on Climate Change (UNFCC) in 1992. It has so far failed to act. America also promised--in the Doha Declaration in 2001--to open its markets to the world's poorest countries. Yet at Cancun, Mexico earlier this summer, it refused to open its markets even to exports from struggling African economies. The list goes on and on. At the Millennium Assembly in 2000, the US promised to pursue reduction of global poverty, yet it has taken few steps in that direction. At the World Summit on Sustainable Development in Johannesburg in 2002, America committed itself to protect global ecosystems, yet little has been seen or heard from US policy makers on this issue since then."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obama v Africe BERKELEY – 10. července se do otčiny triumfálně vrátí jeden velice významný potomek černošské Afriky. Akademici hovoří o „říši vracející úder“, s poukazem na dříve kolonizované národy, například přistěhovalce z Afriky a Indie, kteří se usadili v Evropě a Severní Americe a pak zpochybnili normy rasy a identity. Americký prezident Barack Obama na své první oficiální návštěvě Afriky vede protiútok novým způsobem. Jeho cesta do Ghany zdůrazňuje vhodnost toho, aby význační příslušníci diaspory kladně přispívali k africkému dění. Obamova návštěva, ač nabitá symbolikou, odhaluje ovšem meze jeho moci. Obtěžkán hospodářskými problémy v Americe a válkami v Iráku a Afghánistánu, nemůže v Africe jednat směle ani učinit velké sliby. Ostatně už šest měsíců po počátku prezidentského působení podemlel očekávání. K úkolu urovnat násilné konflikty v regionu – v Dárfúru, východním Kongu a Somálsku – přistupuje velice obezřetně. V bezpečné vzdálenosti se drží také od dalších politických nezdarů Afriky, zejména v Zimbabwe, kde nevyhověl výzvám, aby napomohl sesazení Roberta Mugabeho. Obamova obezřetnost je rozumná. Nechce se přece jen nechat zaškatulkovat jako „prezident Afriky“. Avšak tím, že se kloní ke zdrženlivosti spíš než k intervenci, zklamal jak obyčejné Afričany, tak mezinárodní aktivisty. Stejně jako jeho předchůdci, George W. Bush a Bill Clinton, se i Obama chce vyhnout tomu, aby se zapeklitě zapletl do africké interní politiky. Bush neudělal nic pro to, aby zastavil zabíjení v Dárfúru nebo urychlil Mugabeho ústup od moci. Clinton zase ostudně opustil Somálsko, když v Mogadišu zahynuli američtí vojáci, a neudělal nic tváří v tvář rwandské genocidě. Pro Obamu Afrika prozatím zůstává hlavně východiskem, vůči němuž vymezuje svou americkou identitu. Jak vyložil ve svých vzpomínkách Cesta za sny mého otce , když poprvé navštívil keňskou domovinu svého otce, cítil se víc než kdy předtím Američanem – a méně Afričanem. Rozhodnutím navštívit Ghanu, bývalou britskou kolonii a význačný uzel celosvětového obchodu s otroky osmnáctého a devatenáctého století, Obama obešel Keňu svého otce. Keňa zabředla do trpkých kmenových sporů a tíží ji bezostyšně zkorumpovaná vláda. Naproti tomu Ghana představuje světlou stránku Afriky.", "en": "Obama in Africa BERKELEY – On July 10, one very important descendant of black Africa will make a triumphant return to the motherland. Scholars speak of “the empire striking back,” referring to former colonized peoples, such as immigrants from Africa and India, settling in Europe and North America and then challenging norms of race and identity. In his first official trip to Africa, US President Barack Obama is striking back in a novel way. His visit to Ghana highlights the desirability of prominent people from the diaspora making a positive contribution to African affairs. But Obama’s visit, while heavy on symbolism, reveals the limits of his power. Burdened by economic problems in America and wars in Iraq and Afghanistan, he can’t act boldly in Africa or make big promises. Indeed, six months into his presidency, he has already undercut expectations. He has approached with great caution the task of settling the region’s violent conflicts – in Darfur, eastern Congo, and Somalia. He has also kept a safe distance from Africa’s political failures, notably in Zimbabwe, where he has resisted calls to assist in the removal of Robert Mugabe. Obama’s caution is reasonable. He doesn’t want to be pigeon-holed, after all, as “the president of Africa.” But, in choosing restraint over intervention, he has disappointed ordinary Africans and international activists alike. Like his predecessors, George W. Bush and Bill Clinton, Obama wants to avoid messy entanglements in Africa’s internal politics. Bush did nothing to stop the killings in Darfur or hasten Mugabe’s exit from power. Clinton, meanwhile, shamefully abandoned Somalia after the deaths of American soldiers in Mogadishu – and did nothing in the face of Rwanda’s genocide. For Obama, Africa so far chiefly remains a backdrop against which he defines his American identity. As he explained in his memoir Dreams from My Father , visiting his father’s native Kenya for the first time made him feel more American – and less African – than ever. In deciding to visit Ghana, a former British colony and a leading node in the global slave trade of the eighteenth and nineteenth centuries, Obama bypassed the Kenya of his father. Kenya is embroiled in bitter tribal disputes, and saddled with a brazenly corrupt government. By contrast, Ghana represents the sunny side Africa."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Militantní islamismus a skepse vůči vakcínám LONDÝN – Víme, jak vymýtit obrnu. Mezinárodní vakcinační úsilí pod taktovkou Světové zdravotnické organizace dohnalo tento virus od 80. let na pokraj vyhynutí. Nemocí, která zabíjela či ochromovala půl milionu lidí ročně, se dnes nakazí pouhých pár stovek osob. Úplnému vymýcení tohoto viru přitom nestojí v cestě lékařské či technické překážky, nýbrž politický odpor vůči vakcinačnímu úsilí. Oněch několik málo oblastí, kde virus stále přetrvává, totiž vykazuje znepokojivé podobnosti. Od roku 2012 se 95% případů obrny vyskytlo v pěti zemích – Afghánistánu, Pákistánu, Nigérii, Somálsku a Sýrii –, které jsou postižené islamistickými vzpourami. Chceme-li vymýtit obrnu, musíme tuto vazbu pochopit. Islamistický odpor vůči vakcinačním programům je často připisován přesvědčení, že vakcíny jsou spiknutím Západu s cílem uškodit muslimům a že sterilizuj�� děti, jsou nakažené virem HIV nebo obsahují vepřové maso. Stojí však za povšimnutí, že džihádisté v Sýrii a Afghánistánu vakcinační kampaně proti obrně do značné míry podporují. Máme-li tedy tento virus pokořit, nezbývá nám než odmítnout zjednodušené vykreslování islamistů coby násilných fanatiků stavějících se na odpor západní vědě a pozorně se zaměřit na specifické politické kontexty tam, kde je snaha o vymýcení viru prozatím neúspěšná. Například v Nigérii pramení nevraživost extremistické skupiny Boko Haram vůči vakcinačním kampaním z vnitromuslimského konliktu, který má kořeny v koloniální éře, kdy Velká Británie nepřímo vládla v severní Nigérii prostřednictvím probritské domorodé elity. Potomci této koloniální elity dodnes ovládají státní vlády v regionu, jež jsou zodpovědné za zavádění vakcinačních programů. Odpor skupiny Boko Haram vůči této snaze tak odráží její obecnější antipatie k tomu, co ona sama považuje za zkorumpovanou a západně orientovanou politickou garnituru. Také v jižním Somálsku vyvolaly snahy „cizáků“ o nastolení stabilní centralizované vlády odpor vůči vakcinačním programům proti obrně. Od počátku 90. let tvoří součást intervencí Organizace spojených národů a Africké unie v Somálsku mimo jiné vojáci ze Spojených států a ze sousední Keni a Etiopie, což jsou převážně křesťanské státy. To má za následek rozsáhlou nespokojenost, která přiživila podporu islamistických milicí – řada Somálců je totiž pokládá za hlavní hráz proti zahraničnímu vměšování. Radikálové ze skupiny aš-Šabáb útočí v posledních letech na humanitární pracovníky, takže je velmi obtížné realizovat v oblastech ovládaných vzbouřenci veřejné zdravotnické programy.", "en": "Militant Islamism and Vaccine Skepticism LONDON – We know how to eradicate polio. Since the 1980s, an international vaccination effort led by the World Health Organization has driven the virus to the cusp of extinction. A disease that killed or paralyzed a half-million people annually now infects only a few hundred. What is standing in the way of the virus’s eradication is not medical or technical constraints, but political resistance to the vaccination effort. Indeed, the few areas where the virus continues to hold out share worrying similarities. Since 2012, 95% of polio cases have occurred in five countries – Afghanistan, Pakistan, Nigeria, Somalia, and Syria – all of which are affected by Islamist insurgencies. In order to eradicate polio, we must understand this linkage. Islamist opposition to vaccination programs is often attributed to the belief that vaccines are a Western conspiracy to harm Muslims, and that the vaccines sterilize children, are infected with HIV, or contain pork. But it is important to note that jihadists in Syria and Afghanistan have been largely supportive of polio vaccination campaigns. If the virus is to be defeated, we will have to move beyond caricatures of Islamists as violent zealots opposed to Western science and look closely at the specific political contexts in which the eradication effort has so far been unsuccessful. In Nigeria, for example, the extremist group Boko Haram’s animosity toward vaccination campaigns stems from an intra-Muslim conflict rooted in the colonial era, when the United Kingdom ruled northern Nigeria indirectly through a pro-British indigenous elite. The descendants of the colonial elite continue to dominate the region’s state governments, which are responsible for implementing the vaccination programs. Boko Haram’s opposition to the effort reflects its broader antipathy to what it regards as a corrupt and Westernized political class. Similarly, in southern Somalia, attempts by outsiders to impose a stable centralized government have generated resentment toward polio vaccination programs. Since the early 1990s, interventions by the United Nations and the African Union in Somalia have included troops from the United States and from the country’s predominantly Christian neighbors, Kenya and Ethiopia. This has resulted in widespread discontent and has fueled support for Islamist militants, whom many Somalis view as the main bulwark against foreign interference. In recent years, al-Shabaab militants have attacked aid workers, making it very difficult to undertake public-health programs in insurgent-controlled areas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nedostatky ve veřejném sektoru, jež jsou v poslední době patrnější a lépe pochopené, však nepředstavují jediný důvod této situace. Dalším, o něco méně viditelným problémem je skutečnost, že ani snaha soukromých firem o zajištění rozmanitosti nezískala dostatečnou dynamiku. Jihoafrické firmy nejsou jediné, které mají v této oblasti potíže. Značná část podnikatelské komunity z celého světa, Západ nevyjímaje, se stále snaží vymyslet způsob, jak zajistit úspěch programům inkluze a diverzity, včetně zajišťování rovných podmínek pro všechny, poněvadž dnes jsou podmínky stále vychýlené v neprospěch žen. Výzkumy ukázaly, že inkluze prospívá podnikání. V důsledku toho si mnoho západních firem uvědomuje, že zavádění větší rozmanitosti do rozhodovacího procesu na většině úrovní zvýší jejich odolnost a činorodost. Stále jim však dělá problémy překonávat slepá místa a vědomé i podvědomé předsudky pramenící ze strukturálních a behaviorálních překážek, na které ženy narážejí, zejména když se snaží získat vysoké funkce, k jejichž výkonu mají všechny předpoklady. Jak ukázala například Mahzarin Banajiová z Harvardovy univerzity, firmy podléhají slepým místům a podvědomým předsudkům z řady různých důvodů. Patří mezi ně vývoj našeho mozku, zážitky a zkušenosti z dětství, historické interakce a heuristické zkratky, které podvědomě používáme k interpretaci informací a zasazování témat do širšího rámce. Chtějí-li firmy těmto faktorům čelit, musí přijít na to, jak udržet rozšířené stavy vědomí a chápání, které vynášejí předsudky na světlo. Jihoafrické firmy, zejména ve finančním sektoru, už nemohou o inkluzi pouze řečnit. Budou muset zavádět behaviorální podněty a modifikovat firemní struktury tak, aby podněcovaly inkluzivnější a na zásluhách založené chování. Generální ředitelé a manažerské týmy musí zkvalitnit svou činnost, připomínat kolegům silné argumenty, podle nichž diverzita zlepšuje fungování firem, a vyvíjet mnohem větší snahu o vyhledávání, výcvik a vedení talentovaných jednotlivců bez ohledu na rasu. Konkrétně by měly rozšířit individuální a kolektivní učňovské a profesní programy, modernizovat metody měření výkonu a zintenzivnit úsilí o začlenění nedávných výzkumů o přínosech kognitivní diverzity a „superaditivity“ do vnitřní i vnější komunikace. Všichni bychom se měli mít na pozoru před rizikem zpozdilých vlivů ovlivňujících naše chování a rozhodování.", "en": "But public-sector shortfalls, which have become more visible and better understood recently, are not the only reason for this. Another, less visible problem is that private businesses’ own efforts to ensure diversity have not gained sufficient traction. South African companies are not the only ones to struggle in this area. In fact, much of the business community around the world, including in the West, is still trying to figure out how to make inclusion and diversity programs successful, including with respect to leveling a playing field that is still tilted against women. Research has shown that inclusion is good for business. As a result, many Western companies recognize that introducing more diversity into the decision-making process at most levels will boost their resilience and agility. But they are still struggling to overcome blind spots and biases, both conscious and unconscious, stemming from structural and behavioral obstacles that women face, especially when trying to secure senior positions for which they are amply qualified. As Harvard University’s Mahzarin Banaji, for example, has demonstrated, companies fall victim to blind spots and unconscious biases for a variety of reasons. These include the manner by which our brains have evolved, childhood exposures and experiences, historical interactions, and heuristic shortcuts that we unconsciously use to interpret information and frame issues. Countering these factors will require companies to figure out how to sustain the heightened states of awareness and understanding that bring biases to light. South African companies, particularly in the financial sector, can no longer pay only lip service to inclusion. They will need to implement behavioral nudges, and modify corporate structures in order to encourage more inclusive, merit-based behaviors. CEOs and senior management teams must revamp their operations, remind their colleagues of the strong business case for diversity, and make a much stronger effort to identify, train, and mentor talented individuals of all races. Specifically, they should expand individual and collective apprentice-based and vocational programs, modernize their methods for measuring performance, and intensify their efforts to include recent research on the benefits of cognitive diversity and “superadditivity” in internal and external communications. We should all be on guard against the risk of outdated influences affecting our behaviors and decisions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hospodářské cykly s sebou přirozeně nesou vzestupy a propady zaměstnanosti a sociálně zodpovědné podniky by měly následovat úspěšných příkladů společností jako Coca-Cola, Alcoa, Saudi Aramco, Africa Rainbow Minerals a Google ve snaze zmírnit nezaměstnanost a posílit schopnost lidí vydělat si na živobytí. Svůj úkol při vytváření prostředí, ve kterém občané dokážou uplatnit svůj potenciál, musí plnit i vlády. Tvůrci politik musí využít důkladnějších měřítek k hodnocení lidského kapitálu a revidovat investice do školství, tvorbu osnov, postupy přijímání a propouštění zaměstnanců, integraci žen do pracovních sil, penzijní politiky, přistěhovaleckou legislativu a politiky sociálního zabezpečení. Jedním z nejméně využívaných nástrojů k uvolnění tvořivosti, posílení růstu a tvorbě zaměstnanosti zůstává regulatorní podpora podnikatelů a malých a středních podniků. Chránit pracující a spotřebitele je nezbytné, ale ochrana konkrétních odvětví před dopady nových modelů podnikání nedokáže odsunout příští vlnu transformace. Namísto snahy utáhnout otěže přelomovým podnikům jako Airbnb a Uber by vlády měly zavést regulaci, která umožní jejich setrvalý růst a zároveň bude hledat způsoby jak jejich technologií a podnikatelských postupů využít k posílení sociálního blahobytu. Takové postupy zahrnují online kurzy pro nezaměstnané, pojištění digitálních pracovníků, virtuální odborové sdružování a daňové politiky zaměřené na ekonomiku sdílení. Uvolnit latentní talent světa, a tedy celou jeho růstovou schopnost, od nás vyžaduje, abychom viděli za obzor hospodářských cyklů a čtvrtletních výkazů. Budoucnost překypuje potenciálem, ale jedině budeme-li dostatečně chytří a odvážní, abychom se jej chopili.", "en": "Business cycles naturally entail peaks and troughs in employment, and socially responsible businesses should follow successful examples like Coca-Cola, Alcoa, Saudi Aramco, Africa Rainbow Minerals, and Google in working toward mitigating joblessness and enhancing people’s abilities to earn a livelihood. Governments, too, have a role to play in creating an environment in which their citizens can reach their potential. Policymakers must use stronger metrics to assess human capital and reexamine investment in education, curriculum design, hiring and firing practices, women’s integration into the workforce, retirement policies, immigration legislation, and welfare policies. Regulatory support for entrepreneurship and small and medium-size enterprises remains one of the most underused means of unleashing creativity, enhancing growth, and generating employment. Protecting workers and consumers is critical, but shielding specific industries from the impact of new business models will not hold off the next wave of transformation. Rather than seeking to rein in disruptive businesses such as Airbnb and Uber, governments should introduce regulations that enable their sustained growth, while looking for ways to leverage their technologies and entrepreneurial approaches to boost social welfare. Such policies include online education courses for the unemployed, digital workers’ insurance, virtual unionization, and tax policies geared for the sharing economy. Unlocking the world’s latent talent, and thus its full capacity for growth, requires us to look beyond business cycles and quarterly reports. The future is full of potential, but only if we are smart enough – and courageous enough – to grasp it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Takové prohlášení by dokonce mohlo specifikovat vnitrostátní a mezinárodní rozhodčí mechanismy, které se použijí k vymáhání všech relevantních zákonů o konkurenční neutralitě. Začtvrté, obě strany musí vytvořit pozitivnější politickou atmosféru. V posledních týdnech se objevily náznaky, že se tak možná děje, včetně zářijových zpráv o obnovených čínských nákupech amerických sójových bobů. Ty jsou sice stále výrazně pod historickými úrovněmi, ale nárůst Trumpovi pomůže utišit rozzlobené zemědělce v jeho voličské základně. USA zase odložily 5% zvýšení celních sazeb, původně plánované na 1. října. Některým americkým firmám by také pomocí výjimek mohly umožnit prodávat společnosti Huawei vstupy, které nejsou citlivé. Zapáté, obě strany by za poslední šanci k podpisu dohody měly považovat summit Asijsko-pacifického hospodářského společenství, který se uskuteční 14.-16. listopadu v Santiagu. V návaznosti na jednání, která tento měsíc vedou na vysoké úrovni místopředseda čínské vlády Liou Che a americký obchodní zástupce Robert Lighthizer, by se přetrvávající problémy měly vyřešit začátkem listopadu v Pekingu. Uzavřít dohodu před Dnem díkůvzdání bude podstatné pro upevnění americké obchodní a spotřebitelské důvěry s ohledem na vánoční sezónu. Jsem jedním z mála komentátorů, kteří celý rok tvrdí, že navzdory politickým ohňostrojům je s ohledem na fundamentální Trumpovy a Siovy zájmy spíše pravděpodobné, že dospějí v dohodě. Nedávno vyhlášený průběh úkonů směřujících ke zbavení Trumpa funkce by však tomuto procesu mohl udělat čáru přes rozpočet. Oslabený Trump se může cítit povzbuzen zaujmout k Číně tvrdší postoj, než by americké ekonomické zájmy vyžadovaly. Při zohlednění všech okolností si však Trump stále nemůže dovolit riskovat v roce 2020 recesi, takže pravděpodobnost je stále spíše na straně dohody. Nicméně nezvládnutí příštích dvou rozhodujících měsíců by stále ještě mohlo zapříčinit zhroucení celého procesu. Obě strany už strávily mnoho času přípravou plánu B na rok 2020: odvázat ze řetězu běsy ekonomické války, podněcovat nacionalistické sentimenty a z nastalých škod obviňovat druhou stranu. Kdyby k tomu mělo dojít, riziko recese v USA, Evropě a Austrálii bude příští rok vysoké, byť Čína by se snažila domácí újmu mírnit další fiskální a měnovou stimulací. Volba, před níž dnes USA a Čína stojí, je neúprosná. Pro zbytek světa nemůže být v sázce víc. Tento komentář je založen na nedávném proslovu k Americké obchodní komoře v Pekingu.", "en": "Such a statement could even specify the domestic and international arbitration mechanisms that will be used to enforce all relevant laws on competitive neutrality. Fourth, both sides must create a more positive political atmosphere. In recent weeks, there have been signs that this may happen, including reports of renewed Chinese purchases of American soybeans in September. Though purchases are still well below historical levels, this increase will help Trump to placate angry farmers in his base. The US, meanwhile, has already deferred a 5% tariff hike that was originally scheduled for October 1. It could also issue exemptions for some US firms to sell non-sensitive inputs to Huawei. Fifth, both sides should regard the November 14-16 Asia-Pacific Economic Cooperation Summit in Santiago as the last chance for signing a deal. Following high-level negotiations between Chinese Vice Premier Liu He and US Trade Representative Robert Lighthizer this month, outstanding problems should be agreed in Beijing in early November. Getting the deal done before Thanksgiving will be critical to undergird US business and consumer confidence for the Christmas season. I am one of the few commentators who have argued all year that, despite the political fireworks, Trump and Xi’s underlying interests make a deal more likely than not. But the recently announced impeachment proceedings against Trump could throw a wrench into this process. A weakened Trump may be emboldened to take a tougher line against China than US economic interests demand. On balance, however, Trump still cannot afford the risk of a 2020 recession, meaning that a deal remains more probable than not. Nonetheless, a failure to manage the next two critical months could still cause the entire process to collapse. Both sides have already spent much time preparing a Plan B for 2020: to let loose the dogs of economic war, foment nationalist sentiment, and blame the other side for the ensuing damage. Should that happen, the risk of recession in the US, Europe, and Australia next year will be high, though China would seek to soften the domestic blow through further fiscal and monetary stimulus. The choice now facing the US and China is stark. For the rest of the world, the stakes could not be higher. This commentary is based on a recent address to the US Chamber of Commerce in Beijing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Při úvahách jak nově upravit vztah EU k jižnímu Středomoří bychom z těchto myšlenek měli v co největší šíři čerpat. Abychom své společnosti spojili pozitivními způsoby, měli bychom vážně uvažovat o liberalizaci obchodních režimů, otevírat nové cesty pro legální migraci a masivně rozšiřovat počty studentů z regionu, kteří si do Evropy přijíždějí pro vzdělání a profesní průpravu. Ostatně právě mladí lidé ze severní Afriky přispěli svým ponětím o svobodě ke svržení diktátorů v Egyptě a Tunisku. Jejich nadání a elán je teď vhodné kultivovat a rozvíjet, aby pomohli s obnovou svých společností. Reakce na výzvy a příležitosti přítomného okamžiku vyžaduje, aby mezi státy, mezinárodními institucemi a nevládními aktéry vznikla pevná partnerství. Tolik potřebnou platformu pro dialog mezi státy a dalšími zainteresovanými stranami o tématech souvisejících s migrací a rozvojem zajišťuje už od svého vzniku v roce 2006 Globální fórum pro migraci a rozvoj (GFMD). Jeho plenární schůze připívají k výměně zkušeností a osvědčených postupů způsobem, který překračuje tradiční „severo-jižní“ konflikty. Kromě jiných změn, jež vyvolalo, GFMD přimělo vlády dívat se na migraci více holisticky a vyvíjet „celovládní“ přístupy k chápání příležitostí a výzev, které přináší. Zdůraznilo také význam ochrany práv migrantů a boje proti nelegální migraci pro rozvoj. Globální fórum se svého úkolu zhostilo tvorbou a tříbením idejí, jež mohou zajistit, aby migrace prospívala rozvoji jak zemí původu, tak zároveň zemí cílových. Je načase tyto myšlenky uvést v život. Stěží se k tomu mohla naskytnout úžasnější příležitost než nynější strategicky zásadní šance v dějinách Evropy a jižního Středomoří. Pokud se této příležitosti k činům nechopíme, může se snadno stát, že nás historie mine.", "en": "In thinking about how to reframe the EU’s relationship with the southern Mediterranean, we should draw on these ideas as expansively as possible. In order to connect our societies in positive ways, we should seriously consider liberalizing trade regimes, opening new avenues for legal migration, and vastly expanding the number of students from the region who come to Europe for education and professional training. After all, it was the youth of North Africa, both at home and abroad, whose notions of freedom helped bring down dictators in Egypt and Tunisia. Their talents and energy should now be cultivated and harnessed to help rebuild their societies. Responding to the challenges and opportunities of this moment demands the creation of strong partnerships among states, international institutions, and non-governmental actors. Since its inception in 2006, the Global Forum on Migration and Development (GFMD) has provided a much-needed platform for dialogue among states and other stakeholders on issues related to migration and development. Its annual plenary sessions facilitate the exchange of experiences and good practices in a way that transcends traditional “North-South” conflicts. Among other changes that it has spurred, the GFMD has compelled governments to understand migration more holistically, and to develop a “whole of government” approach to addressing the opportunities and challenges that it poses. It also has highlighted the importance to development of protecting migrant rights and of fighting illegal migration. The Global Forum has done its job by generating and fostering ideas that can make migration benefit the development of countries of origin and destination. It is high time that these ideas are implemented. There could be no greater opportunity for doing so than this strategically crucial window in the history of Europe and the southern Mediterranean. If we do not seize this moment for action, history could well pass us by."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odstraňme na konferenci Stockholm+50 ekonomiku fosilních paliv BERLÍN – Naše planeta čelí trojnásobné krizi klimatu, přírody a znečištění, přičemž všechny mají jednu společnou příčinu: ekonomiku fosilních paliv. Ropa, plyn a uhlí jsou hlavními důvody překotné klimatické disrupce, rozsáhlé ztráty biodiverzity a všeprostupujícího znečištění plasty. Tento závěr je zřejmý a musí mít prvořadou prioritu, až se vedoucí političtí představitelé sejdou tento týden ve Stockholmu, aby si připomněli 50. výročí první Konference OSN o lidském životním prostředí. Jakákoliv snaha řešit tyto existenční hrozby pro zdraví člověka i životní prostředí bude mít pramalý význam, dokud ekonomika fosilních paliv zůstane nedotčená. Jak nedávno poznamenal generální tajemník OSN António Guterres, fosilní paliva dusí naši planetu. V posledních deseti letech se jejich spalováním vytvořilo 86% globálních emisí oxidu uhličitého, za které nese převážnou zodpovědnost hrstka znečišťovatelů. Téměř dvě třetiny veškerého CO2 emitovaného od průmyslové revoluce lze zpětně vytrasovat k pouhým 90 znečišťovatelům, vesměs největším producentům fosilních paliv. Místo aby však světové vlády utáhly znečišťovatelům otěže, plánují v současné době umožnit v roce 2030 více než dvojnásobnou produkci paliv, než by odpovídala cíli – dohodnutému na pařížské klimatické konferenci v roce 2015 – omezit globální oteplování na 1,5° Celsia oproti předindustriální úrovni. A pokud jde o škody, které fosilní paliva páchají, pak vyšší globální teploty a stále intenzivnější extrémní meteorologické jevy jsou teprve začátek.", "en": "Dismantling the Fossil-Fuel Economy at Stockholm+50 BERLIN – Our planet is facing a triple crisis of climate, nature, and pollution, with one common cause: the fossil-fuel economy. Oil, gas, and coal are at the root of runaway climate disruption, widespread biodiversity loss, and pervasive plastic pollution. The conclusion is clear and must be paramount when political leaders gather in Stockholm this week to commemorate the 50th anniversary of the first United Nations Conference on the Human Environment. Any effort to address these existential threats to human and ecological health will mean little as long as the fossil-fuel economy remains intact. As UN Secretary-General António Guterres recently noted, fossil fuels are choking our planet. In the last decade, their combustion accounted for 86% of global carbon dioxide emissions, for which just a few actors bear overwhelming responsibility. In fact, nearly two-thirds of all CO2 emitted since the Industrial Revolution can be traced to just 90 polluters, mostly the largest fossil-fuel producers. Yet, rather than reining in the polluters, the world’s governments are currently planning to allow more than twice as much fossil-fuel production in 2030 than would be consistent with the goal – agreed under the 2015 Paris climate agreement – of limiting global warming to 1.5° Celsius above pre-industrial levels. And when it comes to the damage wrought by fossil fuels, higher global temperatures and intensifying extreme weather events are only the beginning."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Každopádně si obě strany uvědomují, že si vzájemně drží ekonomický revolver u hlavy. Vzdor politickým pózám tudíž Trump i Si v posledku chtějí dohodu. Navíc její uskutečnění potřebují do konce roku, aby předešli další újmě v důsledku velkých vzestupů celních sazeb, aktuálně plánovaných na 15. prosince. Takový harmonogram vyžaduje, aby obě strany začaly okamžitě podnikat symbolická i věcná opatření. Jako první krok by Čína měla navrhnout dohodu s použitím téhož textu jako v předchozím návrhu čítajícím 150 stránek, leč s úpravami, které uspokojí její tři „červené čáry“. Konkrétně by Čína měla odstranit americká ustanovení umožňující po podpisu dohody zachovat cla a jednostranně je opět zavést, pokud USA usoudí, že Čína dohodu nectí. Zároveň by Čína měla přidat závazek, že bude dohodu uskutečňovat „v souladu se svými ústavními, zákonnými a regulatorními procesy“. Zadruhé, Čína by měla zlepšit svou původní nabídku postupného snížení bilaterálního obchodního schodku o 200 miliard dolarů. Tento bod vyjednávání se zakládá na mizerném ekonomickém uvažování, ale pro Trumpa je důležitý osobně i politicky. Zatřetí, Čína se sice bude chtít vyhnout zákazu státních subvencí do čínského průmyslu a podniků, ale musí z návrhu dohody zachovat stávající ustanovení o ochraně duševního vlastnictví a zákazu nucených transferů technologií. Nadto by snad bylo možné, aby každá ze zemí deklarovala své stanovisko ke státní průmyslové politice v oficiálním komuniké, které doprovodí podpis dohody.", "en": "In any case, both sides recognize that they are each holding an economic gun to the other’s head. Hence, despite the political posturing, both Trump and Xi ultimately want a deal. Moreover, they need it to happen by the end of the year to prevent further damage from big tariff hikes currently scheduled to take effect on December 15. That timeline requires that both sides start taking symbolic and substantive steps immediately. As a first step, China should propose an agreement using the same text as the previous 150-page draft, but with revisions to satisfy its three “red lines.” Specifically, China should remove the US provisions for retaining tariffs after the agreement is signed, and for unilaterally re-imposing tariffs if the US concludes that China is not honoring the agreement. And it should add a commitment that China will execute the agreement in a way that is “consistent with its constitutional, legislative, and regulatory processes.” Second, China should improve its original offer of a $200 billion reduction in the bilateral trade deficit over time. This negotiating point is based on lousy economics, but it is important to Trump personally and politically. Third, while China will want to avoid banning state subsidies for Chinese industry and enterprises, it must retain the draft agreement’s existing provisions on the protection of intellectual property and the prohibition of forced technology transfers. Moreover, it may be possible to have each country declare its position on state industrial policy in the official communiqué accompanying the signing of the agreement."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve Spojených státech se v období od 15. září 2008, kdy investiční banka Lehman Brothers vyhlásila bankrot, do května 2009, kdy tehdejší americký ministr financí Tim Geithner oznámil, že velké americké banky podle jeho názoru mají nebo mohou rychle nashromáždit dostatečné kapitálové rezervy, zájmy a závěry obou těchto táborů shodovaly. Snížení nerovnosti mezi agregátní nabídkou a agregátní poptávkou podle obou táborů vyžadovalo za prvé a především záchranu bankovní soustavy, přičemž záchrana bankovní soustavy vyžadovala posílení agregátní poptávky tak, aby se přiblížila agregátní nabídce. Ekonomický stimul obsahoval spoustu sanací bank a sanace bank obsahovaly spoustu ekonomického stimulu. Poté se však zájmy a závěry obou táborů ostře rozešly. Dlouhodobá a trvalá politika udržování nízkých krátkodobých nominálních úrokových sazeb centrální bankou je nezbytná pro zajištění, aby se mnohé složky agregátní poptávky citlivé na úrokové sazby nepropadly ještě hlouběji pod potenciální agregátní nabídku. Pro investiční banky, stínové banky a zejména komerční banky (s drahými sítěmi poboček a bankomatů) je však při takové politice velmi obtížné dosahovat ve svých čtvrtletních výkazech o hospodaření pravidelných a zdravých provozních zisků a zajišťovat pravidelné a zdravé zisky také pro klientská portfolia. Dlouhodobá a trvalá politika centrální banky nakupovat stále větší objemy dlouhodobých aktiv je nezbytná pro podnícení ostražitého finančního sektoru, aby alespoň částečně využíval své schopnosti nést riziko k jejímu pravému účelu, totiž snímat rizikovou zátěž z podnikatelů a podniků. Taková politika však oslabuje a mohla by i zcela eliminovat schopnost finančníků vybrat si snadnou cestu a hledat zisky v dlouhodobé výnosové křivce. V zájmu vyvážení agregátní poptávky a potenciální agregátní nabídky by centrální banka měla začít obyčejným přímočarým prohlášením, že pět let po vypuknutí krize je cíl roční inflace ve výši 0-2% jednoznačně spojený s neopodstatněnými riziky zaměstnanosti a žádoucí je cíl v pásmu 2-4%. Zatímco však pro příslušníky makroekonomického tábora je takové prohlášení jasné jako facka, všem bankéřům, kteří drží nominální aktiva nebo přemýšlejí v nominálních intencích, by se z něj udělalo fyzicky zle. Z hlediska amerických veřejných zájmů – i zájmů světa – je velmi důležité, aby na počátku příštího roku, kdy současnému šéfovi Federálního rezervního systému Benu Bernankemu vyprší mandát, jmenoval prezident Barack Obama jeho nástupcem člověka z makroekonomického tábora.", "en": "In the United States, from September 15, 2008 – the day that the investment bank Lehman Brothers filed for bankruptcy – until then-US Treasury Secretary Tim Geithner announced in May 2009 that in his judgment the major US banks either had or could quickly raise adequate capital cushions, the two camps’ interests and conclusions were identical. For both, reducing the imbalance between aggregate supply and aggregate demand required, first and foremost, preserving the banking system; and preserving the banking system required boosting aggregate demand to bring it closer to aggregate supply. There was a lot of bank rescue in economic stimulus; and there was a lot of economic stimulus in rescuing banks. Thereafter, the two camps’ interests and conclusions diverged sharply. A prolonged and sustained central-bank policy of keeping short-term Treasury nominal interest rates low is essential to keeping the many interest rate-sensitive components of aggregate demand from falling even further below potential aggregate supply. But, for investment banks, shadow banks, and especially commercial banks (with their expensive networks of branches and ATMs), such a policy makes it very difficult to report regular and healthy operating profits on their quarterly income statements and regular and healthy gains in their clients’ portfolios. A prolonged and sustained central bank policy of purchasing ever-increasing quantities of long-term assets is essential to encourage a wary financial sector to use some of its risk-bearing capacity for its proper purpose: reducing the risk burden on entrepreneurship and enterprise. But such a policy diminishes, and may even eliminate, financiers’ ability to take the easy route by riding the duration yield curve for profits. From the standpoint of balancing aggregate demand and potential aggregate supply, the central bank should start by simply issuing a straightforward statement that, five years after the crisis began, a 0-2% target for annual inflation clearly runs unwarranted downside employment risks, and a 2-4% target is called for. But, while such an announcement is an obvious no-brainer for those in the Macroeconomic Camp, it would make all bankers who hold nominal assets or who think in nominal terms physically ill. In terms of the US public interest – and that of the world – it is very important that whoever President Barack Obama nominates to succeed Federal Reserve Chairman Ben Bernanke when his term expires at the beginning of 2014 is from the Macroeconomic Camp."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Robinsonová, která se narodila v roce 1944, je navíc osobou dvacátého století. Funkce prezidentky EU by představovala soumrak její kariéry. Třiapadesátiletá Lagardeová je podstatně mladší. Oživení evropského snu však nevyžaduje jen volbu jednotlivce. Musí existovat i nějaká vize. A právě zde vyvstává klíčová otázka o Lagardeové: co říká na možnost členství Turecka v unii? Její šéf Nicolas Sarkozy se vehementně staví proti vstupu Turecka, avšak Sarkozyho (který nemluví anglicky a je počítačově negramotný) lze jen stěží označit za příklad pro jednadvacáté století. Lagardeová se oproti němu jeví jako globální renesanční žena, ovšem její názory na členství Turecka v EU by mohly tento obraz popřít. Možná největší výzvou pro Evropu v jednadvacátém století je totiž odstranění zdí mezi jejími nemuslimskými a muslimskými komunitami. To se týká nejen muslimských občanů v EU, ale i muslimů na Balkáně – jmenovitě v Bosně, Kosovu a Albánii –, v bývalém Sovětském svazu a zejména pak v Turecku. Nelze toho dosáhnout přes noc. Proces, který již byl zahájen, však uvízl na mrtvém bodě. Začlenění Turecka – a vposledku i dalších většinově muslimských evropských zemí – do EU je evropský sen jednadvacátého století. Zvolení správného prezidenta v roce 2010 by bylo důležitým krokem na této cestě. Robinsonová nebo Lagardeová by mohly být inspirativními vůdkyněmi, které EU potřebuje, aby tento sen proměnila v realitu.", "en": "Moreover, Robinson, born in 1944, is a twentieth-century person. The presidency of the EU would mark the twilight of her career. Lagarde, at 53, is considerably younger. Reviving the European dream, however, requires not just the choice of an individual. There has to be a cause. And this is where a key question hangs over Lagarde: how does she feel about Turkey’s membership in the Union? Her boss, Nicolas Sarkozy, is vehemently opposed, but Sarkozy (who cannot speak English and is computer illiterate) can hardly be described as a twenty-first-century role model. Lagarde, by contrast, seems to be a global Renaissance woman, but her views on Turkey’s EU membership could disprove that image. Perhaps the greatest challenge for Europe in the twenty-first century is to bring down the walls between its non-Muslim and Muslim communities. This applies not only to Muslim citizens in the EU, but also to those in the Balkans – notably Bosnia, Kosovo, and Albania – in the former Soviet Union, and especially in Turkey. This cannot be accomplished overnight. But the process that was initiated has since stalled. Incorporating Turkey – and eventually other majority Muslim European countries – into the EU is the European dream of the twenty-first century. Getting the right president in 2010 would be an important step in this journey. Robinson or Lagarde could be the inspiring leaders that the EU needs to make this dream a reality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oba přátelé si opět ťukli. Ještě když Švejk se živil prode­jem psů do vojny, Blahník mu je dodával. Byl to zkušený muž a vypravovalo se o něm, že kupoval pod rukou z pohodnice podezřelé psy a zas je prodával dál. Měl dokonce už jednou vzteklinu a v Pasteurově ústavu ve Vídni byl jako doma. Nyní považoval za svou povinnost nezištně vojákovi Švejkovi po­moci. Znal všechny psy v celé Praze i okolí, a mluvil proto tak tiše, aby se hostinskému neprozradil, poněvadž mu z hostince před půlrokem odnesl pod kabátem štěně, jezevčíka, kterému dal cucat mléko z dětské láhve, takže ho hloupé štěně patrně považovalo za mámu a ani nedutalo pod kabátem. „I ty máš porouchanou pověst, že jsi se dostal až sem mezi nás? My ti, chlapečku, pobyt zde osladíme, jako všem, kteří upadli v naše ruce, a ty naše ruce nejsou nějaké dámské ruč­ky.”", "en": "The friends clinked their steins again. Before the war, when Švejk was still making his living selling dogs, Blahník was his chief supplier. He was an experienced man. It was rumored that he bought questionable dogs from a carrion collector and then resold them. He had even caught rabies. He had been in the Pasteur Institute in Vienna so often, it was like his second home. Now, he viewed it as his duty to selflessly help the good soldier, Švejk. He was knowledgeable about all the dogs in the whole city of Prague, and its vicinity. He spoke quietly. He did not want to reveal himself to the pubkeeper. He had tucked the pubkeeper’s puppy under his coat half a year ago, and stolen him. It was a dachshund. He gave it milk to suck out of a baby bottle. The stupid puppy apparently took him for its mommy and didn’t as much as breath under his coat. “Your reputation is so wrecked that you made it all the way here into our midst? Well, we will sweeten your stay here, little boy, like we do for all who have fallen into our hands. And those hands of ours are not some nice ladies’ hands.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Druhý impeachment přichází po událostech mnohem většího významu: po telefonátu z 2. ledna, v němž se Trump snažil donutit státního tajemníka Georgie, aby zvrátil vítězství zvoleného prezidenta Joea Bidena v tomto státě, a po štvaní davu, který vzal 6. ledna útokem americký Kapitol. Demokraté ve sněmovně už sepsali text jednočlánkového impeachmentu s názvem „podněcování ke vzpouře“, přestože by výstižnější název zněl „podvracení prezidentských voleb“. Trumpova snaha podkopat jejich výsledek – když neopodstatněně poukazoval na volební podvody, zasahoval do činnosti volebních činitelů a snažil se zabránit potvrzení výsledku hlasování volitelů – očividně získala ústavní rozměry. Přesto zdaleka není jisté, zda se podaří přesvědčit Senát. Ačkoliv ústava striktně hovoří o „závažných zločinech a poklescích“, senátoři mají volnost hlasovat, jak chtějí. Nejsou nuceni Trumpa usvědčit, i kdyby se trestné činnosti dopouštěl – a vzhledem k aktuálním veřejně dostupným informacím zdaleka není jasné, zda Trumpův telefonát z 2. ledna či jeho projev z 6. ledna byly z pohledu amerického trestního práva nezákonné. Republikánští senátoři jsou za prvé a především politiky a ze všeho nejvíc budou zvažovat politické následky svého hlasování. Pokud tedy Trumpa neopustí značné procento voličské základny, budou republikánští senátoři pro Trumpovo usvědčení hlasovat jen v případě, kdy v tom budou spatřovat nějakou další výhodu. Rychlá eroze Trumpovy základny se jeví jako nepravděpodobná vzhledem k faktu, že mnoho republikánských voličů buďto nevěří, že Trump k výtržnosti podněcoval, nebo jsou rádi, že to udělal.", "en": "The second impeachment follows two events of much greater significance: Trump’s attempt in a January 2 telephone call to strongarm Georgia’s secretary of state into overturning President-elect Joe Biden’s victory in the state; and his incitement of the mob that invaded the US Capitol on January 6. House Democrats have already drafted a single article of impeachment labeled “incitement of insurrection,” but a better title would have been “subversion of the presidential election.” Trump’s effort to undermine the outcome – by spuriously claiming voter fraud, interfering with the conduct of election officials, and attempting to prevent certification of the electoral vote – clearly rises to constitutional dimensions. That said, a conviction by the Senate is hardly certain. Although the Constitution refers legalistically to “high crimes and misdemeanors,” senators are free to vote however they want. They are not compelled to convict Trump even if he committed crimes – and it is far from clear, given current public information, that either Trump’s January 2 call or his January 6 speech were illegal under the technical requirements of US criminal law. As politicians first and foremost, Republican senators’ main consideration will be the political consequences of their vote. Unless a substantial portion of Trump’s base abandons him, they would need to see some other advantage in voting to convict. Rapid erosion of Trump’s base appears unlikely, considering that many Republican voters either don’t believe that Trump instigated the riot or are glad that he did."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Věčný život amerických megabank WASHINGTON, DC – Světová ekonomika naráží na vážný problém: největší banky ve Spojených státech jsou stále „příliš velké, než aby padly“, což znamená, že pokud se jedna anebo několik z nich dostane do vážných potíží, spasí je zásah vlády – jelikož důsledky nečinnosti by byly příliš děsivé. Tento problém se všeobecně uznává, a to nejen mezi úředníky, ale i samotnými bankéři. Vlastně existuje téměř jednohlasná shoda, že náprava této věci je významnou politickou prioritou. Že „velikost znemožňující krach“ musí skončit, zdůrazňuje dokonce i Jamie Dimon, mocný šéf velmi velké JP Morgan Chase. Návrh Obamovy vlády jak s „velikostí znemožňující krach“ skoncovat – jímž se teď začal zabývat Kongres USA – bohužel fungovat nebude. Aktuálním centrem legislativní pozornosti je návrh finanční reformy od senátora Christophera Dodda, který prošel bankovním výborem senátu a pravděpodobně se bude brzy probírat v senátním plénu. Doddův legislativní návrh by vytvořil „nápravný orgán“, což by znamenalo vládní agenturu se zákonnou pravomocí přebírat selhávající finanční ústavy a ukončovat jejich činnost. Zastánci návrhu tvrdí, že tento přístup staví na úspěchu Federální společnosti pro pojištění vkladů (FDIC), která má za sebou dlouhou historii likvidací malých a středně velkých bank v USA s minimálními turbulencemi a beze ztrát pro vkladatele. V tomto kontextu „náprava“ znamená, že manažeři banky dostanou padáka, akcionáři přijdou na buben a nepojištění věřitelé mohou utrpět ztráty. V zásadě jde o jistou formu bankrotu, ale s většími pravomocemi administrativy (a zřejmě s větší ochranou vkladatelů) oproti možnostem postupu pod soudním dohledem. Aplikace tohoto procesu na velké banky a na finanční instituce, které formálně bankami nejsou – a nemají pojištěné maloobchodní vklady –, vypadá na papíře dobře. V praxi je ale s tímto přístupem nepřekonatelná těžkost. Zamysleme se nad kritickým okamžikem rozhodování – v situaci, kdy by obří banka, například JP Morgan Chase (s bilancí zhruba ve výši dvou bilionů dolarů), mohla být na pokraji krachu. Představte si, že jste vysoce postavená osoba, která rozhoduje – zřejmě ministr financí nebo klíčový poradce prezidenta USA, neboť za záchrannou brzdu je třeba zatáhnout na této úrovni.", "en": "The Eternal Life of America’s Megabanks WASHINGTON, DC – The world economy faces a major problem: the largest banks in the United States remain “too big to fail,” meaning that if one or more of them were in serious trouble, they would be saved by government action – because the consequences of inaction are just too scary. This problem is widely acknowledged, not just by officials but by bankers themselves. In fact, there is near unanimity that fixing it is a top policy priority. Even Jamie Dimon, the powerful head of the very large JP Morgan Chase, emphasizes that “too big to fail” must end. Unfortunately, the Obama administration’s proposed approach to ending “too big to fail” – now taken up by the US Congress – will not work. The current center of legislative attention is Senator Christopher Dodd’s financial reform bill, which has passed out of the Senate Banking Committee and will presumably soon be debated on the Senate floor. Dodd’s bill would create a “resolution authority,” meaning a government agency with the legal power to take over and close down failing financial institutions. The bill’s proponents argue that this approach builds on the success of the Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC), which has a long track record of closing down small- and medium-sized banks in the US with minimal disruption and no losses for depositors. In this context, “resolution” means that a bank’s managers are fired, shareholders are wiped out, and unsecured creditors can suffer losses. Essentially, this is a form of bankruptcy, but with more administrative discretion (and presumably more protection for depositors) than would be possible in a court-supervised process. Applying this process to large banks and to financial institutions that are not formally banks – and that do not have insured retail deposits – sounds fine on paper. But in practice there is an insurmountable difficulty with this approach. Think about the critical moment of decision – when a megabank, like JP Morgan Chase (with a balance sheet of roughly $2 trillion), may be on the brink of failure. You are a senior decision maker – perhaps the Secretary of the Treasury or a key adviser to the US president – for this is the level at which the plug must be pulled."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Racionalita versus inteligence TORONTO – V roce 2002 získal kognitivní vědec Daniel Kahneman z Princetonské univerzity Nobelovu cenu za ekonomii za dlouholetou činnost ve spolupráci s Amosem Tverskym (který zemřel v roce 1996). Jejich práce souvisela s úsudkem a rozhodováním – s otázkou, co činí naše myšlenky a jednání racionálním či iracionálním. Zkoumali, jak se lidé rozhodují a hodnotí pravděpodobnost, a odhalili přitom základní chyby, které jsou pro rozhodovací proces typické. Chyby v myšlení, které odhalili, nejsou triviálními chybami v salonní hře. Být racionální znamená stanovit si odpovídající cíle, podniknout kroky odpovídající těmto cílům i přesvědčení a osvojit si takové přesvědčení, které odpovídá dostupným důkazům. Znamená to dosahovat životních cílů s využitím nejlepších možných prostředků. Porušování pravidel myšlení, které zkoumali Kahneman s Tverskym, má tedy ten praktický důsledek, že jsme se svými životy méně spokojeni, než bychom být mohli. Výzkum provedený v mé laboratoři naznačuje, že ve schopnostech úsudku a rozhodování, které zkoumali Kahneman s Tverskym, existují systémové individuální rozdíly. Nobelova cena byla paradoxně udělena za studie kognitivních charakteristik, které zcela chybějí v nejznámějším nástroji mentálního hodnocení v behaviorálních vědách, totiž v inteligenčních testech. Vědci i laici obvykle souhlasí, že „dobré uvažování“ zahrnuje zdravý úsudek a rozhodování – druh přemýšlení, který nám pomáhá dosahovat cílů. Nikde v IQ testech však hodnocení takového dobrého (racionálního) chování nenajdeme. Inteligenční testy měří důležité věci, ale nehodnotí rozsah racionálního uvažování. Toto opominutí by nebylo tak vážné, kdyby byla inteligence silným prediktorem racionálního myšlení. Moje výzkumná skupina však zjistila pravý opak: je to přinejlepším mírný prediktor a některé schopnosti racionálního uvažování jsou od inteligence zcela odděleny. Inteligenční testy ve významné míře určují akademickou a profesní dráhu milionů lidí v mnoha zemích. Děti podstupují inteligenční testy, aby se zjistila jejich způsobilost k přijetí na školní programy pro nadané. Firmy a armády se spoléhají na prostředky hodnocení a výběru, které v podstatě nejsou ničím jiným než „převlečenými“ inteligenčními testy. Tato pozornost vůči inteligenci je možná zčásti nezbytná, ale rozhodně nelze pokládat za oprávněnou tendenci ignorovat poznávací schopnosti, které jsou přinejmenším stejně důležité: schopnosti podporující racionální myšlení a jednání.", "en": "Rationality versus Intelligence TORONTO – In 2002, the cognitive scientist Daniel Kahneman of Princeton University won the Nobel Prize in Economics for work done with his longtime collaborator Amos Tversky (who died in 1996). Their work had to do with judgment and decision-making – what makes our thoughts and actions rational or irrational. They explored how people make choices and assess probabilities, and uncovered basic errors that are typical in decision-making. The thinking errors they uncovered are not trivial mistakes in a parlor game. To be rational means to adopt appropriate goals, take the appropriate action given one’s goals and beliefs, and hold beliefs that are commensurate with available evidence. It means achieving one’s life goals using the best means possible. To violate the thinking rules examined by Kahneman and Tversky thus has the practical consequence that we are less satisfied with our lives than we might be. Research conducted in my own laboratory has indicated that there are systematic individual differences in the judgment and decision-making skills that Kahneman and Tversky studied. Ironically, the Nobel Prize was awarded for studies of cognitive characteristics that are entirely missing from the most well-known mental assessment device in the behavioral sciences: intelligence tests. Scientists and laypeople alike tend to agree that “good thinking” encompasses sound judgment and decision-making – the type of thinking that helps us achieve our goals. Yet assessments of such good (rational) thinking are nowhere to be found on IQ tests. Intelligence tests measure important things, but they do not assess the extent of rational thought. This might not be such a grave omission if intelligence were a strong predictor of rational thinking. But my research group found just the opposite: it is a mild predictor at best, and some rational thinking skills are totally dissociated from intelligence. To an important degree, intelligence tests determine the academic and professional careers of millions of people in many countries. Children are given intelligence tests to determine eligibility for admission to school programs for the gifted. Corporations and the military depend on assessment and sorting devices that are little more than disguised intelligence tests. Perhaps some of this attention to intelligence is necessary, but what is not warranted is the tendency to ignore cognitive capacities that are at least equally important: the capacities that sustain rational thought and action."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Joseph Stiglitz ve své knize Freefall (Volný pád) a Robert Reich vamp#160;knize Aftershock (Dozvuk otřesu) argumentují podobně, přičemž ekonomové Michael Kumhof a Romain Ranciere přišli samp#160;formální matematickou verzí možné spojitosti mezi koncentrací příjmů a finanční krizí. Modely, na nichž jsou tyto hypotézy postaveny, se sice liší, ale všechny keynesiánské verze zdůrazňují, že pokud superbohatí lidé hodně spoří, lze očekávat, že stále rostoucí koncentrace příjmů povede kamp#160;chronické převaze plánovaných úspor nad investicemi. Makroekonomická politika se může snažit tento jev kompenzovat prostřednictvím deficitních výdajů a velmi nízkých úrokových sazeb. Případně lze nedostatečnou domácí poptávku exportovat díky podhodnocenému směnnému kurzu. Pokud však podíl nejvyšších příjmových skupin na celkových příjmech setrvale roste, začne být problém chronický. A když se vamp#160;určité fázi stane veřejný dluh příliš velkým, než aby umožňoval pokračující deficitní výdaje, nebo když se úrokové sazby přiblíží kamp#160;nulové spodní hranici, vyčerpá systém všechna řešení. Tento příběh má i kontraintuitivní rozměr. Není to nakonec tak, že vamp#160;USA nezpůsobil problémy přebytek úspor, nýbrž jejich nedostatek? Neodráží trvalý deficit běžného účtu země spíše nadměrnou spotřebu než slabou efektivní poptávku? Nedávné práce Rajana, Stiglitze, Kumhofa samp#160;Rancierem a dalších tento zdánlivý paradox vysvětlují: lidé na samotné špičce příjmového žebříčku financovali poptávku všech ostatních lidí, což umožnilo jak vysokou míru nezaměstnanosti, tak i vysoké deficity běžného účtu. A když došlo vamp#160;roce 2008 ke krachu, zabránila americké spotřebě vamp#160;kolapsu mohutná fiskální a měnová expanze.", "en": "Joseph Stiglitz in his book Freefall, and Robert Reich in his Aftershock, have told similar stories, while the economists Michael Kumhof and Romain Ranciere have devised a formal mathematical version of the possible link between income concentration and financial crisis. While the underlying models differ, the Keynesian versions emphasize that if the super-rich save a lot, ever-increasing income concentration can be expected to lead to a chronic excess of planned savings over investment. Macroeconomic policy can try to compensate through deficit spending and very low interest rates. Or an undervalued exchange rate can help to export the lack of domestic demand. But if the share of the highest income groups keeps rising, the problem will remain chronic. And, at some point, when public debt has become too large to allow continued deficit spending, or when interest rates are close to their zero lower bound, the system runs out of solutions. This story has a counterintuitive dimension. Is it not the case that the problem in the US has been too little savings, rather than too much? Doesn’t the country’s persistent current-account deficit reflect excessive consumption, rather than weak effective demand? The recent work by Rajan, Stiglitz, Kumhof and Ranciere, and others explains the apparent paradox: those at the very top financed the demand of everyone else, which enabled both high employment levels and large current-account deficits. When the crash came in 2008, massive fiscal and monetary expansion prevented US consumption from collapsing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za těchto okolností by nadcházející summit v Sankt Peterburgu mohl vzhledem k přetrvávající neschopnosti Ruska plnit politické a ekonomické normy G8 vyvolat negativní odezvu a podemlít legitimitu, věrohodnost a význam nejvyspělejších zemí světa. Ba Rusko i svět mohou v summitu spatřovat tichý souhlas skupiny G8 s Putinovými domácími i zahraničními politikami. Zřetelně existuje mnoho těch, kdo by přijali nedávnou výzvu někdejšího sovětského prezidenta Michaila Gorbačova, aby západní státy přestaly na Putina vyvíjet tlak ohledně lidských práv. Podle Gorbačova tlak Západu pouze Putina posiluje, „protože v jádru je jeho postoj velice blízký aspiracím lidu.“ Bush toto smýšlení také evokoval, když CNN už v předstihu před odjezdem na summit řekl, že kárání ruského prezidenta na veřejnosti ve věcech jako demokracie a lidská práva by bylo kontraproduktivní. „Žádný lídr není rád veřejně napomínán,“ prohlásil. Může si ale Západ dovolit stát stranou? Rusko svůj rok v roli předsedy G8 zahájilo krizí ohledně dodávek plynu na Ukrajinu, a dokonce pohrozilo Evropě, že své exporty plynu přesměruje do Asie. Putin sice na přední místo agendy summitu umístil energetickou bezpečnost, to ale nijak nezastírá ruskou touhu dominovat evropským trhům prostřednictvím kontroly nad produktovody, jež přepravují plyn a ropu, rafineriemi, jež je zpracovávají, a obchody, kde se prodávají. Dilema, jemuž Západ čelí, spočívá v tom, že potřebuje ruskou podporu nejen u politiky vůči Íránu a Severní Koreji, ale i v Afghánistánu, Iráku a na Středním východě jako celku. Bushova strategie propagace demokracie bohužel přispěla hlavně k neklidu po celém světě a k odcizení od západních cílů. Zejména s ohledem na iráckou zkušenost si Putin získal významné veřejné sympatie prohlášením, že opozice vůči západnímu prosazování demokracie není odporem k demokracii samotné, ale k intervenci Západu proti ruské „svrchované demokracii“. Je jasné, že ostrakizované Rusko je nebezpečné Rusko. Avšak pořádat schůzku G8 v Sankt Peterburgu v atmosféře „všechno je v normálu“ může být ještě nebezpečnější. Bush a evropští lídři po svém nedávném setkání v Rakousku vydali prohlášení, které říká, že Rusko musí ctít „demokratické svobody, respekt k lidským právům, občanské společnosti a transparentnosti a zodpovědný přístup k energetické bezpečnosti“. Samotná slova ale nestačí. Neměl by to ovšem být ani konec vývoje. Sedm demokratických států G8 by mělo summit v Sankt Peterburgu využít jako příležitost k opětovnému potvrzení své vůle pěstovat s Ruskem úzké a přátelské vztahy.", "en": "In these circumstances, given Russia’s continuing failure to meet the G-8’s political and economic standards, the upcoming summit in St. Petersburg could produce a backlash, eroding the legitimacy, credibility, and relevance of the world’s most developed countries. Indeed, Russia and the world may well see in the summit the G-8’s silent approval of Putin’s domestic and foreign policies. According to Gorbachev, Western pressure merely strengthens Putin, “because in essence his position is very close to the aspirations of the people.” Bush has echoed that sentiment, telling CNN ahead of his trip to the summit that admonishing the Russian president in public on matters such as democracy and human rights would be counterproductive. But can the West afford to remain aloof? Russia started off its year as G-8 president with a crisis over gas supplies to Ukraine, and even threatened Europe with rerouting its gas exports to Asia. Putin has placed energy security at the top of the summit’s agenda, but that does not mask Russia’s ambition to dominate European markets by controlling the pipelines that carry its oil and gas, the refineries that process it, and the retail outlets that sell it. The dilemma facing the West is that it needs Russia’s backing not only on policy toward Iran and North Korea, but also in Afghanistan, Iraq, and the Middle East as a whole. Unfortunately, Bush’s strategy of democracy promotion has mainly contributed to unease around the world and alienation from Western goals. Especially in view of the Iraq experience, Putin has won substantial public sympathy by arguing that opposition to Western democracy promotion is resistance not to democracy itself, but to Western intervention against Russian “sovereign democracy.” Clearly, an ostracized Russia is a dangerous Russia. But to hold a G-8 meeting in St. Petersburg in an atmosphere of “business as usual” may be even more dangerous. Bush and European leaders issued a statement after their recent meeting in Austria saying that Russia must honor “democratic freedoms, respect for human rights, civil society and transparency, and a responsible approach to energy security.” But words alone are not enough. Nor should it be the end of the story. The G-8’s seven democratic countries should use the St. Petersburg summit as an opportunity to reaffirm their will to develop close and friendly relations with Russia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hodiny posledního soudu od ledna 2020 ukazují sto vteřin před půlnocí, což znamená, že Bulletin atomových vědců se domnívá, že lidstvo je k člověkem způsobené apokalypse blíž než kdykoli dřív od spuštění hodin v roce 1947. Hodnocení vychází zejména z nukleárních rizik, změny klimatu a disruptivních technologií. K výročnímu nastavení hodin došlo letos 20. ledna. Kdyby se místo toho uskutečnilo 1. března, ručičky by se nepochybně posunuly blíž k půlnoci a armagedonu. Riziko jaderné války se teď zdá nejvyšší od kubánské raketové krize v říjnu 1962 nebo přinejmenším od cvičení NATO pod názvem Able Archer v roce 1983, kdy si členové politbyra a ozbrojených sil Sovětského svazu tyto manévry vyložili jako zástěrku opravdového prvního jaderného úderu a zahájili přípravy na nukleární válku. Vliv kubánské raketové krize na americké akciové trhy byl malý: došlo ke zhruba 7% poklesu S&P 500, který z větší části odezněl, když sovětský vůdce Nikita Chruščov ustoupil. O incidentu během cvičení Able Archer se veřejnost dozvěděla až v roce 2015, takže trhy nelze vinit z toho, že na něj nereagovaly. Dnes máloco dokládá, že by si trhy sílícího rizika jaderného střetu alespoň všimly. Tomu se říká zavírání očí.", "en": "Since January 2020, the Bulletin of the Atomic Scientists’ Doomsday Clock has stood at 100 seconds to midnight, indicating that the organization considers humanity to be closer to a man-made apocalypse than at any other time since the clock’s inception in 1947. This assessment is driven mainly by nuclear risks, climate change, and disruptive technologies. The once-a-year setting of the clock took place this year on January 20. Had it occurred instead on March 1, the clock would no doubt have been moved closer to midnight and Armageddon. The risk of nuclear war now seems higher than at any time since the Cuban Missile Crisis in October 1962, or at least since the Able Archer NATO exercise in 1983, when members of the Soviet Union’s politburo and military interpreted the exercise as a guise for a genuine nuclear first strike and initiated preparations for nuclear war. The impact of the Cuban Missile Crisis on US stock markets was minor: there was about a 7% drop in the S&P 500, most of which was recovered when Soviet leader Nikita Khrushchev gave in. The Able Archer incident didn’t become public knowledge until 2015, so markets cannot be blamed for not responding. Today, there is scant evidence that markets have even noticed the rising risk of a nuclear conflict. Denial is the name of the game."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prohlášení o politice „silného dolaru“ mají moc posílit hodnotu dolaru na jistou dobu, i roky. Ale nakonec mají na směnný kurz beztoho větší vliv základní ekonomické síly než sebenaplňující proroctví. Jestliže tedy americká ekonomika oslabuje, zatímco evropské ekonomiky zůstávají silné, jak tomu vše v současné době nasvědčuje, pak dolar vůči euru oslabí, ať se americký ministr financí bude snažit jakkoli jej posílit. Slabší dolar vůči euru pomůže udržet poptávku ve Spojených státech spolu se zpomalováním jejich ekonomiky. Podobně pak i japonský jen bude mít tendenci oslabovat vůči dolaru i euru, a to kvůli zásadním slabinám japonského hospodářství. Měla-li prohlášení o silném dolaru vůbec jaký dopad, přispěla možná ke zvětšování americké finanční bubliny v letech 1998–2000. Investoři v USA i ve zbytku světa na tuto krátkou dobu opravdu věřili, že investice v USA jsou zárukou bohatství. To přispělo k rozmachu i krachu amerických technologických akcií. Přílivu kapitálu do Spojených států pomohla naivní představa, že dolar je vůči euru silný navěky (a že časem posílí ještě víc). Teď, když bublina praskla, americké burzovní trhy jsou na dně a dolar relativně vůči euru oslabuje. Dřívější excesy by letos mohly v USA přivodit recesi. Jakou by tedy Spojené státy americké měly mít kurzovní politiku? Správné je při tvorbě americké měnové politiky vycházet z domácích obchodních podmínek, nikoli ze směnného kurzu. Mal�� ekonomiky, úzce propojené se svými obchodními partnery, mohou stanovovat kurzovní cíle anebo určovat svůj směnný kurz podle měn svých obchodních partnerů. Ovšem pro velké a relativně uzavřené ekonomiky, jako jsou Spojené státy, Evropská unie nebo Japonsko, je lepší, když se zaměří na vlastní obchodní a podnikatelské podmínky a vývoj směnného kurzu ponechají trhu. Mělo by být věcí primárních silných a slabých stránek tří hlavních hospodářských oblastí, zda bude dolar vůči euru a jenu stoupat nebo klesat. V dnešním kontextu tržní síly zřejmě dále oslabí americký dolar vůči euru a japonský jen vůči dolaru i euru. Ministr O’Neill měl tedy pravdu, i když to řekl nešikovně.", "en": "Statements about a “strong dollar” policy could support the value of the dollar over a short period of time, even years. But eventually, fundamental economic strengths and weaknesses have more effect on the exchange rate than self-fulfilling prophecies. If, as now seems to be the case, America’s economy is weakening while Europe’s economies remain strong, the dollar will weaken vis-à-vis the Euro whether or not the US Treasury Secretary promotes the dollar. A weaker dollar vis-à-vis the Euro will help sustain demand in the US as the economy slows. Similarly, the Yen will tend to weaken vis-à-vis both the dollar and the Euro because of Japan’s underlying weaknesses. If statements about a strong dollar policy had any effect at all, they probably helped promote America’s financial bubble during 1998-2000. Investors in the US and the rest of the world believed for this short period that investments in the US guaranteed riches; this contributed to the boom and bust in US technology stocks. The naive view that the dollar would always remain strong (and would strengthen even more) vis-à-vis the Euro added fuel to the capital inflows into America. Now that the bubble is bursting, US stock markets are down and the dollar is weakening relative to the Euro. The earlier excesses could bring on a recession in the US this year. So what should America’s exchange rate policy be? Basing American monetary policy on domestic business conditions, rather than on the exchange rate, is correct. Small economies closely integrated with their trading partners might set exchange rate targets, or fix their exchange rate to the currencies of their trading partners, but large and relatively closed economies like the US, EU, and Japan, do better to focus on their own business conditions, letting markets determine the exchange rate. The dollar should be left to rise or fall vis-à-vis the Euro and Yen depending on the underlying strengths and weaknesses of the three economic areas. In today’s context, market forces will probably lead to a further weakening of the dollar vis-à-vis the Euro, and a further weakening of the Yen vis-à-vis both the dollar and the Euro. Secretary O’Neill therefore had it right, even if his words were clumsy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sekulární, armádní a mubárakovští odpůrci Muslimsk��ho bratrstva využívají všechny dostupné páky, ať už demokratické či nikoliv, aby zablokovali demokratický výkon moci ze strany islamistických stran. To je v souladu s desetiletí trvajícím paradigmatem egyptských dějin, v němž byli Bratři – a islamistické politické síly obecně – mimo zákon a jejich členové vězněni, mučeni a vyháněni do emigrace. Tvrzení, že Mursí vládl nedemokraticky, vycházejí z jeho opakovaných pokusů vymanit volený parlament a prezidentský úřad z antidemokratických nástrah políčených armádou. Po velkém vítězství islamistických stran v parlamentních volbách na přelomu let 2011-2012 se vedení armády a ústavní soud (obsazený soudci z Mubárakovy éry) snažily nový parlament rozkolísat a znemožnit mu ustavení sboru pověřeného vypracováním návrhu nové ústavy. Rozhodující akt přišel v červnu 2012, když ústavní soud, plně obsazený soudci z Mubárakovy éry, na základě zavádějících důvodů anuloval výsledky parlamentních voleb. Armáda se chystala znovu převzít všechny zákonodárné pravomoci. Následné Mursího vítězství v prezidentských volbách tudíž vyvolalo velkolepou bitvu o budoucnost parlamentu a ústavy, jelikož Mursí se snažil demokraticky zvolený parlament ochránit, zatímco armáda usilovala o jeho rozpuštění. Nakonec Mursí trval na tom, že volený parlament zřídí ústavní shromáždění, které vypracovalo návrh ústavy, schválený v prosinci 2012 prostřednictvím referenda. Jak je pro politické revoluce typické, egyptská ekonomická situace šla během těchto mocenských potyček od deseti k pěti. Revoluce obvykle konfrontují nové vlády se strmě rostoucími sociálními požadavky (například na zvýšení mezd a vyšší sociální výdaje) v období úniku kapitálu, finančního chaosu a hlubokých rozvratů ve výrobě. V případě Egypta se po revoluci prudce smrštil zásadní sektor cestovního ruchu. Vystřelila nezaměstnanost, měna devalvovala a nebezpečně vzrostly ceny potravin. Nic z toho není překvapením a máloco z toho může zvládnout nová vláda, které chybí zkušenosti, důvěra trhů a úplná kontrola nad mocenskými pákami. Historicky proto hráli rozhodující úlohu vnější aktéři. Poskytnou zahraniční vlády a Mezinárodní měnový fond nové vládě nezbytné finance, nebo ji nechají klesat ke dnu a topit se v přílivové vlně devalvace a inflace? Tady neschopný Západ – rozpolcený mezi svou demokratickou krasořečí a nesympatiemi k islamistům – projevil své ledví.", "en": "Secular, military, and Mubarak-era foes of the Muslim Brotherhood have used every lever at their disposal, democratic or not, to block the Islamist parties’ democratic exercise of power. This is consistent with a decades-old pattern in Egyptian history, in which the Brothers – and Islamist political forces in general – were outlawed, and their members imprisoned, tortured, and exiled. Claims that Morsi ruled undemocratically stem from his repeated attempts to extricate the popularly elected parliament and presidency from anti-democratic traps set by the military. After the Islamist parties’ huge victory in the 2011-2012 parliamentary elections, the military leadership and the Supreme Court (filled with Mubarak-era judges) worked to derail the new parliament and prevent it from establishing an assembly to draft a new constitution. The key action came in June 2012, when the Supreme Court, staffed entirely with Mubarak-era holdovers, nullified the results of the parliamentary elections on specious grounds. The military was set to reassert full legislative powers. Morsi’s subsequent victory in the presidential election therefore set up an epic battle over the future of the parliament and the constitution, as Morsi attempted to protect the democratically elected parliament while the military fought to dissolve it. In the end, Morsi insisted that the elected parliament create a constitutional assembly, which produced the draft approved in the December 2012 referendum. As is typical of political revolutions, Egypt’s economic situation has gone from bad to worse in the course of these power struggles. Revolutions tend to confront new governments with steeply rising social demands (for wage increases and higher welfare spending, for example) at a time of capital flight, financial turmoil, and deep disruptions of production. In Egypt’s case, the crucial tourist sector contracted sharply after the revolution. Unemployment soared, the currency depreciated, and food prices rose dangerously. None of this is surprising, and little of it can be managed by a new government that lacks experience, market confidence, and full control of the levers of power. Historically, outside parties have thus played a decisive role. Will foreign governments and the International Monetary Fund extend vital finances to the new government, or will they let it flounder and drown in a tsunami of currency depreciation and inflation? Here, the feckless West – torn between its democratic rhetoric and its antipathy to the Islamists – showed its hand."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nikdo skutečně neočekává, že politická inzerce poskytne občanům informace potřebné k tomu, aby náležitě vyhodnotili klady kandidátů. V případě prezidentských voleb by však alespoň praxe odvysílat tři televizní debaty kandidátů obou velkých stran měla představovat příležitost, jak tyto otázky důkladně probrat. Poslední debaty bohužel tento cíl nesplnily. Vezměme si například poslední říjnovou debatu, která se měla zaměřit na zahraniční politiku. USA už možná nejsou nesporným světovým lídrem, jímž byly deset let po rozpadu Sovětského svazu, ale přesto dál hrají v mezinárodních otázkách životně důležitou roli. Obama označil USA za „nepostradatelný stát“ a tento popis stále platí, zčásti i proto, že americké vojenské výdaje jsou vyšší než výdaje devíti následujících zemí dohromady – a pětkrát vyšší než vojenské výdaje Číny coby druhé země v tomto žebříčku. Bohužel se nekonala žádná seriózní diskuse o podmínkách, za nichž by bylo správné tuto vojenskou moc použít. Oba kandidáti dali najevo, že se nestavějí za vojenskou intervenci, která by zabránila syrské vládě zabíjet další své občany, ale ani jeden kandidát nebyl ochoten říci, kdy by byl připraven přijmout zodpovědnost za ochranu občanů, na něž zaútočí vlastní vláda nebo kteří se stanou terčem útoku jiných ozbrojených sil a jejich vláda není ochotna nebo schopna takový útok potlačit. Oba kandidáti prohlásili, že budou podporovat Izrael a nedopustí, aby Írán vyvíjel jaderné zbraně, ale nekonala se žádná diskuse o řešení izraelsko-palestinského konfliktu ani o podmínkách, za nichž by země disponující jadernými zbraněmi mohly mít právo použít sílu, aby zabránily dalším zemím ve vývoji těchto zbraní. To, o čem se v zahraničně-politické debatě kandidátů nediskutovalo, tedy bylo podstatnější než to, o čem se diskutovalo. Celá diskuse se zaměřila na region táhnoucí se od Libye po Írán. O Číně padla zmínka jen v souvislosti s jejím údajným „podváděním“ v oblasti obchodu a měnové politiky. Témata jako potíže eurozóny a vztahy s Ruskem si nezískaly vůbec žádnou pozornost. Netřeba dodávat, že ani jeden z kandidátů nepokládal za prospěšné předložit návrh pomoci více než miliardě lidí žijících v extrémní chudobě. Nejvážnějším opominutím však byly klimatické změny. Nejblíže se Obama dostal k tomuto tématu ve chvíli, kdy hovořil o „energetické nezávislosti“, což znamená zbavit se odkázanosti na ropu z Blízkého východu.", "en": "No one really expects political advertising to provide citizens with the information they need to assess the candidates’ merits properly. For the presidential election, however, the practice of holding three televised debates between the two major parties’ candidates should be an opportunity for a thorough airing of those issues. Unfortunately, the most recent debates failed to achieve that goal. Consider, for example, the final debate in October, which was supposed to focus on foreign policy. The US may no longer be the world’s undisputed leader, as it was in the decade following the Soviet Union’s collapse, but it nonetheless has a vital role to play in international affairs. Obama referred to the US as “the indispensable nation,” and that description still holds true, in part because US military spending exceeds that of the next nine countries combined – five times more than China, the world’s second-largest military spender. There was, however, no serious discussion of the conditions under which it would be right to use that military might. Both candidates indicated that they did not favor military intervention to prevent the Syrian government from killing more of its citizens; but, neither was prepared to say when they would be prepared to accept the responsibility to protect citizens who come under attack from their own government, or from forces that their government is unwilling or unable to restrain. Both candidates said that they would support Israel and not allow Iran to develop nuclear weapons, but there was no discussion of solutions to the Israel-Palestine conflict, or of the grounds on which countries that possess nuclear weapons might be justified to use force to prevent others from developing them. Indeed, what was not discussed in the candidates’ debate on foreign policy was more significant than what was. All of the discussion focused on the region that stretches from Libya to Iran. China was mentioned only in terms of its supposed “cheating” on trade and currency matters. Issues like the eurozone’s troubles and relations with Russia received no attention at all. Needless to say, neither candidate thought it worthwhile to put forward a proposal to assist the more than one billion people living in extreme poverty. The gravest omission was climate change. The closest Obama got to it during a debate was to talk about “energy independence,” which implies not being reliant on oil from the Middle East."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konzervativní intervencionismus BERKELEY – V této fázi celosvětového boje proti depresi je užitečné se zastavit a zamyslet se nad otázkou, nakolik konzervativní byla a je politika centrálních bank, ministerstev financí a vládních rozpočtových úřadů po celém světě. Téměř vše, co tyto instituce učinily – zvýšení výdajů, daňové škrty, rekapitalizace bank, nákupy rizikových aktiv, operace na otevřeném trhu a jiné formy rozšiřování peněžní zásoby –, odpovídalo politické linii, která je téměř 200 let stará a datuje se až do raných dob průmyslové revoluce, tedy k prvním záchvěvům hospodářského cyklu. Začněme rokem 1825, kdy zpanikaření investoři chtěli své peníze investovat do bezpečné hotovosti namísto riskantních podniků. Robert Banks Jenkinson, druhý hrabě Liverpoolu a ministr financí krále Jiřího IV., tehdy snažně prosil Cornelia Bullera, guvernéra Bank of England, aby podnikl kroky k zamezení kolapsu cen finančních aktiv. „Věříme v tržní ekonomiku,“ argumentoval tehdy liverpoolský hrabě, „avšak nikoliv, když ceny vytvářené tržní ekonomikou vedou k masové nezaměstnanosti v ulicích Londýna, Bristolu, Liverpoolu a Manchesteru.“ Bank of England tehdy skutečně zasáhla: intervenovala na trhu a nakoupila dluhopisy za hotovost, čímž zvýšila ceny finančních aktiv a rozšířila peněžní zásobu. Půjčila nestabilním bankám oproti malým zárukám a oznámila záměr stabilizovat trh – a také že spekulanti na pokles by se měli mít na pozoru.", "en": "Conservative Interventionism BERKELEY – At this stage in the worldwide fight against depression, it is useful to stop and consider just how conservative the policies implemented by the world’s central banks, treasuries, and government budget offices have been. Almost everything that they have done – spending increases, tax cuts, bank recapitalization, purchases of risky assets, open-market operations, and other money-supply expansions – has followed a policy path that is nearly 200 years old, dating back to the earliest days of the Industrial Revolution, and thus to the first stirrings of the business cycle. The place to start is 1825, when panicked investors wanted their money invested in safe cash rather than risky enterprises. Robert Banks Jenkinson, Second Earl of Liverpool and First Lord of the Treasury for King George IV, begged Cornelius Buller, Governor of the Bank of England, to act to prevent financial-asset prices from collapsing. “We believe in a market economy,” Lord Liverpool’s reasoning went, “but not when the prices a market economy produces lead to mass unemployment on the streets of London, Bristol, Liverpool, and Manchester.” The Bank of England acted: it intervened in the market and bought bonds for cash, pushing up the prices of financial assets and expanding the money supply. It loaned on little collateral to shaky banks. It announced its intention to stabilize the market – and that bearish speculators should beware."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hledá se: čínské vedení v měnové oblasti WASHINGTON, DC – Sdílím celosvětově sílící znepokojení nad nevyvážeností měn. Brazilský ministr financí hovoří o latentní měnové válce a není daleko od pravdy: právě na měnových trzích vstupují do vzájemných vazeb a střetají se různé ekonomické politiky a různé ekonomické a politické systémy. Převládající systém směnných kurzů je nevyvážený. Čína v podstatě zavěsila svou měnu k dolaru, zatímco většina ostatních měn více či méně volně plave. Čína má dvouvrstvý systém, v němž je kapitálový účet pod přísnou kontrolou; většina ostatních měn mezi běžným a kapitálovým účtem nerozlišuje. To způsobuje chronické podhodnocení žen-min-pi a zaručuje Číně neustálý obrovský přebytek obchodu. Nejpodstatnější je, že toto uspořádání umožňuje čínské vládě slíznout značný podíl hodnoty čínských exportů, aniž by narušila pobídky, jež motivují lidi k tak pilné práci a zajišťují takovou produktivitu jejich práce. Účinek má tentýž jako zdanění, ale funguje mnohem lépe. Toto tajemství čínského úspěchu dodává zemi převahu v jednání s ostatními zeměmi, neboť tamní vláda má libovůli v tom jak přebytek využít, a rovněž Čínu ochraňuje před finanční krizí, která vyspělým světem otřásla až do základů. Pro Čínu byla krize vnější událostí, již zaznamenala především jako přechodný pokles exportu. Není nadsázkou, když řekneme, že od finanční krize Čína stojí za kormidlem světové ekonomiky. Právě její měnové posuny mají rozhodující vliv na směnné kurzy. Zkraje letošního roku, když se euro dostalo do potíží, se Čína uchýlila k politice vyčkávání. Její nepřítomnost v pozici kupujícího přispěla k poklesu eura. Když se euro propadlo na 1,20 USD, Čína konečně zakročila, aby euro jako mezinárodní měnu ochránila. Čínské nákupy pokles eura zvrátily. Když nedávno Kongres Spojených států pohrozil legislativou namířenou proti čínským měnovým manipulacím, Čína nechala žen-min-pi oproti dolaru zhodnotit o několik procentních bodů. Vzestup eura, jenu a dalších měn však pokles vykompenzoval, což Číně zachovalo její výhodu. Dominantní postavení Číny teď ohrožují jak vnitřní, tak vnější faktory. Blížící se globální zpomalení zintenzivnilo ochranářská opatření.", "en": "Wanted: Chinese Leadership on Currencies WASHINGTON, DC – I share the growing concern around the world about the misalignment of currencies. Brazil’s finance minister speaks of a latent currency war, and he is not far off the mark: it is in the currency markets that different economic policies and different economic and political systems interact and clash. The prevailing exchange-rate system is lopsided. China has essentially pegged its currency to the dollar, while most other currencies fluctuate more or less freely. China has a two-tier system in which the capital account is strictly controlled; most other currencies don’t distinguish between current and capital accounts. This makes the renminbi chronically undervalued and assures China of a persistent large trade surplus. Most importantly, this arrangement allows the Chinese government to skim off a significant slice from the value of Chinese exports without interfering with the incentives that make people work so hard and make their labor so productive. It has the same effect as taxation, but it works much better. This secret of China’s success gives the country the upper hand in its dealings with other countries, because the government has discretion over the use of the surplus. And it has protected China from the financial crisis, which shook the developed world to its core. For China, the crisis was an extraneous event that was experienced mainly as a temporary decline in exports. It is no exaggeration to say that since the financial crisis, China has been in the driver’s seat of the world economy. Its currency moves have had a decisive influence on exchange rates. Earlier this year, when the euro got into trouble, China adopted a wait-and-see policy. Its absence as a buyer contributed to the euro’s decline. When the euro fell to $1.20, China finally stepped in to preserve the euro as an international currency. Chinese buying reversed the euro’s decline. More recently, when the United States Congress threatened legislation against Chinese currency manipulation, China allowed the renminbi to appreciate against the dollar by a couple of percentage points. Yet the rise in the euro, yen, and other currencies compensated for the fall in the dollar, preserving China’s advantage. China’s dominant position is now endangered by both external and internal factors. The impending global slowdown has intensified protectionist pressures."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekonomické důsledky zablokovaného parlamentu MANCHESTER – Právě dovršené volby ve Spojeném království měly zajistit – jak tvrdil slogan v kampani Konzervativní strany – „silnou a stabilní“ vládu. Přinesly pravý opak, výsledkem je zablokovaný parlament a vyhlídka na další všeobecné volby ještě letos. Hodiny odměřující čas k uzavření dohod s ostatními 27 členy EU o odchodu Británie z Evropské unie přitom tikají. Pro každého, kdo má tušení, jak náročné a komplikované rozhovory o brexitu budou a jak špatně jsou na ně britští politici a úředníci připraveni, je to skličující pohled. Zablokovaný parlament, se snahou toryů vytvořit menšinovou vládu, by sice mohl britskou politiku vychýlit k „měkčímu“ brexitu, alespoň ve smyslu budoucího obchodního vztahu s EU, ale pravděpodobně povede k tomu, že britští političtí lídři budou ještě méně schopní vyjednávání zvládnout. Britové budou muset doufat, že lídři EU budou ochotni projevit jistý soucit: vždyť jediný zřetelný vzkaz od voličů je nedostatek důvěry v předložené alternativy. I bez brexitu bude ovšem britské hospodářství zápasit s významnými výzvami – v předvolební kampani téměř přehlíženými. Jednou je propast mezi těmi, kdo vydělávají a kdo tratí na obchodu a technologiích; jedná se přitom o trhlinu, která do značné míry vysvětluje loňskou převahu hlasů pro brexit. Souvisí s ní neuvěřitelně nízká míra britské produktivity. Samozřejmě, propast mezi vítězi a poraženými – která zhruba odpovídá volební mapě – není nic jedinečného pro Británii; vyvolává populizmus a další formy politiky zaměřené proti zavedeným pořádkům napříč Západem. Stejně tak Británie není jedinou zemí zažívající stagnaci produktivity či její pomalý růst. V Británii je ovšem úroveň produktivity zhruba o 16 % nižší než průměr G7. Nadto se jedná o ekonomiku EU s nejsilnější regionální nerovností. Ke zlepšení britské produktivity je zapotřebí, aby regiony s nízkou výkonností doháněly ztrátu. Po hlasování o brexitu je dvojnásob nutné se na tyto chudší regiony zaměřit: abychom se vypořádali s politikou stavějící na sporech, o niž se opřela těsná většina pro odchod, a abychom minimalizovali ekonomickou újmu, již rozchod s největším britským obchodním partnerem nesporně přinese, zejména bude-li špatně dojednaný.", "en": "The Economic Consequences of a Hung Parliament MANCHESTER – The United Kingdom’s just-completed election was supposed to provide – as the Conservative Party’s campaign slogan put it – a “strong and stable” government. It ended up doing the opposite, producing a hung parliament and the likelihood of another general election later in the year. Meanwhile, the clock is ticking for concluding negotiations with the other 27 EU members on the UK’s withdrawal from the European Union. To anyone with an inkling of how demanding and complicated the Brexit talks will be, and how ill-prepared British politicians and officials are for them, this is a depressing prospect. Although a hung parliament, with the Tories attempting to form a minority government, might tilt UK politics in the direction of a “softer” Brexit, at least in terms of the future trade relationship with the EU, it will probably leave Britain’s political leaders even less able to cope with the negotiations. Britons will have to hope that EU leaders are willing to show some compassion: after all, the one clear message from voters was their lack of confidence in the alternatives on offer. But the UK economy will be facing significant challenges – all but ignored during the election campaign – even without Brexit. One is the chasm between the winners and losers from trade and technology, a gap that goes a long way to explaining last year’s pro-Brexit vote. Related to this is the UK’s shockingly low level of productivity. Of course, the gap between winners and losers – which broadly corresponds to the electoral map – is not unique to Britain; it has incited populism and other forms of anti-establishment politics across the West. Nor is the UK the only country to be experiencing flat or slow productivity growth. But the UK’s productivity level is some 16% lower than the G7 average. And it is by far the most regionally unequal EU economy. To improve UK productivity, the country’s underperforming regions must catch up. The Brexit vote makes it doubly necessary to focus on these poorer regions: to address the divisive politics that underpinned the narrow Leave majority, and to minimize the economic damage that the rupture with the UK’s biggest trading partners, especially if badly negotiated, is sure to cause."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zelená pseudorevoluce KODAŇ – Celosvětová recese postupuje, a rázná akce proti globálnímu oteplování se tak ocitá v ohrožení. To má svůj význam, poněvadž za rok a několik dnů zasedne svět v Kodani, aby dojednal návaznou smlouvu k neúspěšnému kjótskému protokolu. V době, kdy lidé přicházejí o práci a o příjmy, se ovšem zdá, že okamžitá hospodářská pomoc je důležitější než teplotní rozdíly ode dneška za sto let. Přesto začalo mnoho zelených rozumbradů tvrdit, že finanční krize pouze zvýrazňuje potřebu zasáhnout proti klimatickým změnám. Naléhají na nově zvoleného prezidenta Spojených států Baracka Obamu, aby prosazoval „zelenou revoluci“ v podobě velkých investic do obnovitelné energie, a tvrdí přitom, že by se tak daly vytvořit miliony nových pracovních míst pro „zelené límečky“ a otevřít obrovské nové trhy. Takové názory halasně, leč nikoliv překvapivě zastávají významní podnikatelé, kteří z podobných dotací žijí. Lze však tyto výzvy pokládat za chytré investice pro společnost? Argument o zelené revoluci má ten háček, že se neobtěžuje zabývat se hospodárností. Nejčastěji bývá veleben jako prostředek k zajištění nových pracovních míst. Miliardy dolarů na daňových dotacích by však vytvořily spoustu nových pracovních míst v téměř každém sektoru: jde o to, že řada kapitálově méně náročných sektorů by při stejné investici z peněz daňových poplatníků vytvořila pracovních míst daleko více. Podobně platí, že zelené iniciativy otevřou nové trhy pouze tehdy, pokud budou jiné země dotovat neefektivní technologie nakoupené v zahraničí. Ve skutečnosti se tak bude hrát o to, které státy budou moci vysát dotace jiných států financované z daní. Kromě výsledné globální nehospodárnosti to také vytvoří přehršle nových průmyslových hráčů, kteří budou dál prosazovat neefektivní legislativu – jednoduše proto, že jim plní kapsy. Dobrým příkladem je Dánsko, které od počátku poskytovalo obrovské dotace na větrnou energii. Díky nim se od 80. let postavily po celé zemi tisíce neefektivních turbín. Dnes se často tvrdí, že Dánsko provozuje každou třetí pozemní větrnou turbínu na světě, což vytváří miliardové příjmy a pracovní místa. Před několika lety však Dánská ekonomická rada provedla úplné vyhodnocení průmyslu větrných turbín, do něhož zahrnula nejen přínosné vlivy na pracovní místa a výrobu, ale i dotace, které tento sektor pobírá. Ukázalo se, že čistým výsledkem pro Dánsko není přínos, nýbrž malá ztráta . Není tedy překvapením, že přední dánský producent větrné energie dnes naléhavě vyzývá k rozhodné akci proti klimatickým změnám, jejímž výsledkem by byl zvýšený prodej větrných turbín.", "en": "The Green Pseudo-Revolution COPENHAGEN – With a worldwide recession advancing, strong action on global warming has been thrown into jeopardy. This matters, because in little more than a year, the world will sit down in Copenhagen to negotiate the follow-on treaty to the failed Kyoto Protocol. Yet, with people losing jobs and income, immediate economic help seems to matter more than temperature differentials 100 years from now. Many green pundits have, however, started saying that the financial crisis only makes the need for action on climate change greater. They urge America’s president-elect Barack Obama to pursue a “green revolution” with big investments in renewable energy, arguing that this could create millions of new “green collar” jobs and open huge new markets. Such sentiments, no surprise, are strongly voiced by business leaders who live off such subsidies. But are such pleas smart investments for society? The problem with the green revolution argument is that it doesn’t trouble itself about efficiency. It is most often lauded for supplying new jobs. But billions of dollars in tax subsidies would create plenty of new jobs in almost any sector: the point is that many less capital-intensive sectors would create many more jobs for a given investment of taxpayers’ money. Similarly, green initiatives will open new markets only if other nations subsidize inefficient technologies bought abroad. Thus, the real game becomes which nations get to suck up other nations’ tax-financed subsidies. Apart from the resulting global inefficiency, this also creates a whole new raft of industry players that will keep pushing inefficient legislation, simply because it fills their coffers. A good illustration is Denmark, which early on provided huge subsidies for wind power, building thousands of inefficient turbines around the country from the 1980’s onwards. Today, it is often remarked that Denmark is providing every third terrestrial wind turbine in the world, creating billions in income and jobs. A few years ago, however, the Danish Economic Council conducted a full evaluation of the wind turbine industry, taking into account not only its beneficial effects on jobs and production, but also the subsidies that it receives. The net effect for Denmark was found to be a small cost , not benefit. Not surprisingly, the leading Danish wind producer is today urging strong action on climate change that would imply even more sales of wind turbines."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Formování progresivní internacionály ATÉNY – Politikou vyspělých ekonomik Západu zmítají politické otřesy nevídané od 30. let 20. století. Velká deflace, která dnes svírá oba břehy Atlantiku, probouzí politické síly, jež dřímaly od konce druhé světové války. Do politiky se vracejí vášně, leč ne způsobem, ve který mnozí z nás doufali. Pravice čerpá elán ze zápalu namířeného proti establishmentu, který byl ještě donedávna hájemstvím levice. Ve Spojených státech si republikánský prezidentský kandidát Donald Trump vcelku věrohodně bere do parády svou demokratickou oponentku Hillary Clintonovou za její úzké vazby na Wall Street, zápal pro invaze do cizích zemí a ochotu přijímat dohody o volném obchodu, které podkopaly životní úroveň milionů pracujících. Ve Spojeném království zase brexit obsadil zapřisáhlé thatcherovce do role nadšených obránců britské státní zdravotní péče. Taková proměna není nebývalá. Populistická pravice se v dobách deflace tradičně přiklání ke kvazilevicové rétorice. Každý, kdo má žaludek na návrat k projevům předních fašistů a nacistů 20. a 30. let minulého století, najde výzvy, které jsou na první pohled k nerozeznání od progresivních cílů – třeba chvalozpěvy Benita Mussoliniho na sociální zabezpečení nebo kousavou kritiku finančního sektoru od Josepha Goebbelse. Co dnes zažíváme, je přirozený ozvuk zhroucení centristické politiky, v důsledku krize globálního kapitalismu, v němž finanční krach vedl k Velké recesi a pak k dnešní Velké deflaci.", "en": "Building a Progressive International ATHENS – Politics in the advanced economies of the West is in the throes of a political shakeup unseen since the 1930s. The Great Deflation now gripping both sides of the Atlantic is reviving political forces that had lain dormant since the end of World War II. Passion is returning to politics, but not in the manner many of us had hoped it would. The right has become animated by an anti-establishment fervor that was, until recently, the preserve of the left. In the United States, Donald Trump, the Republican presidential nominee, is taking Hillary Clinton, his Democratic opponent, to task – quite credibly – for her close ties to Wall Street, eagerness to invade foreign lands, and readiness to embrace free-trade agreements that have undermined millions of workers’ living standards. In the United Kingdom, Brexit has cast ardent Thatcherites in the role of enthusiastic defenders of the National Health Service. This shift is not unprecedented. The populist right has traditionally adopted quasi-leftist rhetoric in times of deflation. Anyone who can stomach revisiting the speeches of leading fascists and Nazis of the 1920s and 1930s will find appeals – Benito Mussolini’s paeans to social security or Joseph Goebbels’ stinging criticism of the financial sector – that seem, at first glance, indistinguishable from progressive goals. What we are experiencing today is the natural repercussion of the implosion of centrist politics, owing to a crisis of global capitalism in which a financial crash led to a Great Recession and then to today’s Great Deflation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Žena nakonec přežila, avšak s vážnými zdravotními komplikacemi včetně trvalé píštěle, které ji odsoudí k životu mimo vlastní rodinu a k nevýslovnému utrpení. Tuto tragédii lze číst mnoha způsoby, přičemž jeden je srdceryvnější než druhý. Všimněme si však, že k ní došlo nedaleko od zdravotnického zařízení. Jakmile porodní bába poznala, že dítě přichází na svět nožičkama napřed, musela vědět, že pro záchranu matky nebo dítěte může udělat jen málo. Ještě předtím si musela všimnout, že se dítě správně neobrátilo a že se schyluje k velkým problémům. To znamená, že někdo – manžel nebo tchyně – rozhodl neposlat mladou ženu do nemocnice a místo toho ji ponechat téměř týden v nelidském utrpení. Řešením není pouhé vybudování většího počtu nemocnic, ale i změna hluboce zakořeněné přezíravosti vůči ženám. Bohužel se situace v posledních 30 letech zhoršila, poněvadž afghánská odnož islámu v kombinaci s jeho odkazem strašlivé chudoby a válek se zde snoubí s již tak misogynní předislámskou tradicí. Úmrtnost matek je chmurným důsledkem této zapeklité situace. Právní systém, školy i sdělovací prostředky by mohly vyvolat změnu, ale žádný oficiální orgán nebere tento problém dostatečně vážně, aby zahájil účinné kroky. Stěžejní důvod je zoufale prostý: životy žen nemají hodnotu, a dokonce i ženy samy vnímají své utrpení jako cosi nevyhnutelného.", "en": "She somehow survived, with major health complications, including permanent fistula, which will condemn her to a life of exclusion from her family and unrelieved misery. That tragedy can be read on many levels, each more heart-rending than the next. But note that it occurred near a health facility. As soon as the midwife saw that the baby was coming out feet forward, she must have known that there was little she could do to save either mother or baby. Even before that, she would have noticed that the child had not turned properly, and that major problems were on the way. This means that someone – a husband or mother-in-law – had taken the decision not to send the young woman to the hospital, instead keeping her in inhuman suffering for nearly a week. The solution is not just to build more hospitals, but also to change deep-rooted disdain for women. And, sadly, things have become worse in the past 30 years, as Afghanistan’s particular brand of Islam, combined with its legacy of dire poverty and war, compounds an already misogynist pre-Islamic tradition. Maternal mortality is a sinister consequence of this complex situation. The legal system, schools, and the media could bring change, but no official entity takes the problem seriously enough to initiate effective action. The central reason is despairingly simple: women’s lives are not valued, and even women themselves perceive their suffering as being unavoidable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čí centrální banka? BERKELEY – Obecně řečeno se ekonomové už nejméně 115 let (a možná i déle) – tedy přinejmenším od zveřejnění knihy švédského ekonoma Knuta Wicksella Geldzins und Güterpreise (Úrok a ceny) v roce 1898 – dělí do dvou táborů v otázce, co je to centrální banka a jakým účelům by měla sloužit. Jeden tábor – nazývejme ho táborem bankovním – pokládá centrální banku za banku pro bankéře. Jejími klienty jsou banky; je to místo, kde si mohou banky půjčovat peníze, když to opravdu potřebují, a její funkcí je podporovat bankovní sektor, aby banky mohly při své běžné činnosti tvořit odpovídající zisky. A především musí centrální banka zajišťovat natolik velkou peněžní nabídku, aby pouhá nelikvidita – na rozdíl od insolvence – nedohnala banky k bankrotu a likvidaci. Druhý tábor, který můžeme označit za makroekonomický, pokládá centrální banky za správce ekonomiky jako celku. Úkolem centrální banky je podporovat v praxi Sayův zákon – princip, že výkon je v rovnováze s poptávkou, tedy že poptávka po vyrobeném zboží není ani příliš malá (což by vyvolalo nezaměstnanost), ani příliš velká (což by vyvolalo inflaci) –, protože tento zákon teoreticky rozhodně neplatí. Hlavní zodpovědností centrální banky jinými slovy není udržovat zdraví firem tvořících bankovní sektor, nýbrž dohlížet na dobré fungování ekonomiky jako celku.", "en": "Whose Central Bank? BERKELEY – Broadly speaking, for at least 115 years (and possibly longer) – that is, at least since the publication of the Swedish economist Knut Wicksell’s Geldzins und Güterpreis (Interest and Prices) in 1898 – economists have split into two camps with respect to what a central bank is and the purposes it should serve. One camp, call it the Banking Camp, regards a central bank as a bank for bankers. Its clients are the banks; it is a place where banks can go to borrow money when they really need to; and its functions are to support the banking sector so that banks can make their proper profits as they go about their proper business. Above all, the central bank must ensure that the money supply is large enough that mere illiquidity, rather than insolvency, does not force banks into bankruptcy and liquidation. The other camp, call it the Macroeconomic Camp, views central banks as stewards of the economy as a whole. A central bank’s job is to uphold in practice Say’s Law – the principle that output is balanced by demand, with neither too little demand to purchase what is produced (which would cause unemployment) nor too much (which would cause inflation) – because Say’s Law certainly does not hold in theory. In other words, a central bank’s primary responsibility is not to preserve the health of the firms that make up the banking sector, but rather to maintain the robust functioning of the economy as a whole."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navíc Biden řekl, že kdyby byl na Trumpově místě, udělal by „vše pro to, aby se nošení roušek na veřejnosti od lidí vyžadovalo“. Také orgány veřejného zdravotnictví vysílaly smíšené signály. Zprvu nošení roušek veřejnosti nedoporučila americká Centra pro řešení a prevenci nemocí ani Světová zdravotnická organizace, v obavách o nedostatečné zásoby pro zdravotníky. Na rozdíl od Trumpa ale obě svá doporučení na základě epidemiologických důkazů následně změnily. Na všelidové úrovni se v USA vedle zaníceného libertarianismu, z něhož pramení náhled mnoha republikánských voličů, že ústenky jsou „náhubkem“ potlačujícím osobní svobodu a rozhodování, promítá do odporu k rouškám silný spodní náboženský proud. Jedna obyvatelka Floridy namítla, že nošení roušky znamená „vyhodit dveřmi úžasnou dýchací soustavu od Boha“. Pro fundamentalistické křesťany má ale odpor k rouškám hlubší smysl: křesťané nosí kříže, tvář si zakrývají muslimové. Spojitost mezi islamofobií a odporem k zahalování tváří existuje už dlouho. Britský premiér Boris Johnson přede dvěma lety přirovnal zahalené muslimky k „poštovním schránkám“ a francouzský prezident Nicolas Sarkozy už v roce 2011 zavedl sporný „zákaz burek“ znemožňující muslimkám nosit na veřejnosti závoj plně zahalující tvář. Mnohým ve Francii připadala vládní nařízení nosit v reakci na COVID-19 ústenky poněkud paradoxní, ne-li přímo diskriminační. Jak ve Washington Postpoznamenal James McAuley, „kdyby pařížským metrem chtěla jet zákonů dbalá muslimka, vyžadovalo by to od ní, aby si sundala burku a místo ní si nasadila roušku“. Jestliže záměr Sarkozyho zákona, nazvaného La République se vit à visage découvert („Republika se žije s odkrytou tváří“), byl zjevně diskriminační, zahalil se do vznešenějších důvodů, vycházejících už z osvícenství, ve prospěch vystupování ve veřejném prostoru bez škrabošky. Filozofové jako Jean-Jacques Rousseau odmítli dvorskou politiku ancien régime, charakteristického šlechtickými bals masqués, a prosazovali, že vláda v republice by měla být naprosto průhledná: kdo se zapojuje do veřejné sféry, měl by vidět a být viděn. Jedině pak se podle nich mohla zrodit ryze demokratická politika. Rousseau měl představu, že demokratičtí občané spolu veřejně povedou hovory, což je přiměje přebírat za své názory zodpovědnost.", "en": "Moreover, Biden has said that if he were in Trump’s place, he would “do everything possible to make it required that people had to wear masks in public.” Public health authorities sent mixed signals, too. Both the US Centers for Disease Control and Prevention and the World Health Organization initially did not recommend face masks for the public, fearing scarce supplies for health professionals. But, unlike Trump, both subsequently changed their advice on the basis of epidemiological evidence. At the popular level, alongside the zealous libertarianism underpinning many Republican voters’ view that masks are “muzzles” on personal freedom and choice, there has been a strong religious undercurrent to resistance to face masks in the US. One Florida resident protested that wearing a mask was throwing “God’s wonderful breathing system out the door.” But for fundamentalist Christians, there is a deeper logic to opposing masks: Christians wear crosses; it is Muslims who cover their faces. The link between Islamophobia and hostility to face covering is a long-standing one. Two years ago, British Prime Minister Boris Johnson compared veiled Muslim women to “letterboxes,” and back in 2011 French President Nicolas Sarkozy introduced the controversial “burka ban,” prohibiting Muslim women from wearing full-face veils in public. In France, government orders to wear masks in response to COVID-19 have struck many as somewhat ironic, if not downright discriminatory. As James McAuley of the Washington Post remarked: “if an observant Muslim woman wanted to get on the Paris Metro, she would be required to remove her burqa and replace it with a mask.” If the intention of Sarkozy’s law, entitled La République se vit à visage découvert (“The Republic is lived with an open face”), was clearly discriminatory, it wrapped itself in a more noble justification, stretching back to the Enlightenment, for appearing unmasked in the public sphere. Rejecting the courtly politics of the Ancien Régime, marked by the aristocratic bals masqués, philosophers like Jean-Jacques Rousseau argued that governance in a republic should be perfectly transparent: those who participate in the public sphere should be able to see and be seen. Only then could a truly democratic politics come into being. Rousseau’s idea was that democratic citizens would engage with one another publicly, which would compel them to take responsibility for their views."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nepostradatelní přistěhovalci BERLÍN – Jak hřejivý pocit musí člověka naplňovat, když se dostane do Německa, kde fotbaloví fanoušci zvedají transparenty vítající uprchlíky z válkou pustošeného Blízkého východu. Německo je novou zaslíbenou zemí pro zoufalé a pošlapávané, pro lidi, kteří přežili válku a drancování. Dokonce i oblíbené německé bulvární plátky, které obvykle nemají sklon k dobročinnosti, hlásají ochotu pomoci. Zatímco politici ve Velké Británii a dalších zemích lomí rukama a vysvětlují, proč i relativně malý příliv Syřanů, Libyjců, Iráčanů nebo Eritrejců představuje smrtelné nebezpečí pro sociální předivo společnosti, „máma Merkelová“ slíbila, že Německo žádného skutečného uprchlíka neodmítne. Očekává se, že do Německa letos vstoupí přibližně 800 000 uprchlíků, zatímco britský premiér David Cameron tropí povyk kvůli necelým 30 000 uchazečům o azyl a temně varuje před „zástupy lidí“ překračujících Severní moře. Na rozdíl od Merkelové navíc Cameron nese část zodpovědnosti za rozdmýchání jedné z válek (v Libyi), kvůli nimž se stal život pro miliony lidí nesnesitelným. Není divu, že si Merkelová přeje, aby jiné evropské země přijímaly větší počet uprchlíků na základě systému povinných kvót. Je třeba říci, že navzdory úzkostné rétorice politiků je Velká Británie etnicky různorodější a v některých směrech i otevřenější společností než Německo. Londýn je nesrovnatelně kosmpolitnější než Berlín nebo Frankfurt. A celkově vzato Británie z imigrace nesmírně těží. Národní zdravotní služba už dokonce varovala, že přijetí nižšího počtu imigrantů by bylo katastrofální, poněvadž britské nemocnice by pak čelily vážnému nedostatku pracovních sil. Nálada v současném Německu je možná výjimečná. Přijímání uprchlíků či jakýchkoliv jiných přistěhovalců se politikům nikdy neprodávalo snadno. Když byli koncem 30. let ve smrtelném ohrožení Židé v Německu a v Rakousku, jen málo zemí včetně bohatých Spojených států bylo připraveno přijmout více než pouhou hrstku uprchlíků. Británie umožnila v roce 1939, tedy zcela na poslední chvíli, příjezd zhruba 10 000 židovských dětí, avšak pouze v případě, že tyto děti měly místního patrona a rodiče nechaly v původní vlasti. Tvrzení, že současná velkorysá nálada v Německu úzce souvisí s vražedným chováním Němců v minulosti, nemá v žádném případě tuto velkorysost zlehčovat. Také Japonci nesou na bedrech zátěž historických zločinů, avšak jejich přístup k cizincům v tísni je mnohem méně vstřícný.", "en": "Necessary Migrants BERLIN – How heartwarming it is to land in Germany, where football fans hold up banners welcoming refugees from the war-ravaged Middle East. Germany is the new Promised Land for the desperate and downtrodden, the survivors of war and pillage. Even the popular German tabloids, not normally of a do-gooding disposition, are promoting a willingness to help. While politicians in the United Kingdom and other countries wring their hands and explain why even a relatively minor influx of Syrians, Libyans, Iraqis, or Eritreans constitutes a lethal danger to the social fabric of their societies, “Mama Merkel” promised that Germany would not reject any genuine refugee. Some 800,000 refugees are expected to enter Germany this year, whereas British Prime Minister David Cameron is making a fuss about fewer than 30,000 asylum applications and warning darkly about “swarms of people” crossing the North Sea. And, unlike Merkel, Cameron was partly responsible for stoking one of the wars (Libya) that made life intolerable for millions. No wonder Merkel wants other European countries to take in more refugees under a mandatory quota system. In fact, despite its politicians’ anxious rhetoric, the United Kingdom is a more ethnically mixed, and in some ways more open, society than Germany. London is incomparably more cosmopolitan than Berlin or Frankfurt. And, on the whole, Britain has greatly benefited from immigration. Indeed, the National Health Service has warned that accepting fewer immigrants would be catastrophic, leaving British hospitals seriously understaffed. The mood in contemporary Germany may be exceptional. Taking in refugees, or any immigrants, has never been an easy political sell. In the late 1930s, when Jews in Germany and Austria were in mortal danger, few countries, including the wealthy United States, were prepared to take in more than a handful of refugees. Britain allowed about 10,000 Jewish children to come in 1939, at the very last minute, but only if they had local sponsors and left their parents behind. To say that the generous mood in Germany today has much to do with the murderous behavior of Germans in the past is not to make light of it. The Japanese, too, carry a burden of historical crimes, but their attitude to foreigners in distress is far less welcoming."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Můj kolega zamp Kolumbijské univerzity Ronald Findlay poznamenal, že jeden zamp těchto mužů, jednadevadesátiletý Hla Myint, jenž získal profesuru na London School of Economics, byl otcem nejúspěšnější rozvojové strategie, která kdy byla vymyšlena, totiž kombinace otevřené ekonomiky a exportem taženého růstu. Tento model se vamp posledních desítkách let používá po celé Asii, ale zejména vamp Číně. Nyní možná konečně pronikl i domů. Vamp Barmě jsem přednášel už vamp prosinci 2009. Vamp té době si člověk musel vzhledem kamp přecitlivělosti vlády dávat pozor i na to, do jakého rámce zasadí problémy země – chudobu, nedostatek produktivity na venkově a nekvalifikovanou pracovní sílu. Nyní tuto opatrnost nahradil pocit naléhavosti při řešení těchto i dalších problémů a také vědomí potřeby technické i jiné pomoci. (V poměru kamp počtu obyvatel a příjmům je Barma jedním zamp nejmenších příjemců mezinárodní pomoci na světě.) Hodně se debatuje o tom, jak vysvětlit rychlost současného tempa změn vamp Barmě. Možná si její vedoucí představitelé uvědomili, že země, která byla kdysi největším světovým vývozcem rýže, silně zaostává za sousedy. Možná uslyšeli poselství arabského jara nebo prostě pochopili, že pokud více než tři miliony Barmánců žijí vamp zahraničí, je nemožné izolovat zemi od zbytku světa nebo zabránit tomu, aby do ní ze sousedních států pronikaly myšlenky. Ať už je důvod jakýkoliv, ke změnám zkrátka dochází a příležitosti, které představují, jsou nepopiratelné.", "en": "My Columbia University colleague Ronald Findlay pointed out that one of them, 91-year-old Hla Myint, who had held a professorship at the London School of Economics, was the father of the most successful development strategy ever devised, that of an open economy and export-led growth. That blueprint has been used throughout Asia in recent decades, most notably in China. Now, perhaps, it has finally come home. I delivered a lecture in Myanmar in December 2009. At that time, one had to be careful, given the government’s sensitivities, even about how one framed the country’s problems – its poverty, lack of rural productivity, and unskilled workforce. Now caution has been replaced by a sense of urgency in dealing with these and other challenges, and by awareness of the need for technical and other forms of assistance. (Relative to its population and income, Myanmar is one of the world’s smallest recipients of international assistance.) There is much debate about what explains the rapidity of Myanmar’s current pace of change. Perhaps its leaders recognized that the country, once the world’s largest rice exporter, was falling far behind its neighbors. Perhaps they heard the message of the Arab Spring, or simply understood that, with more than three million Burmese living abroad, it was impossible to isolate the country from the rest of the world or prevent ideas from seeping in from its neighbors. Whatever the reason, change is occurring, and the opportunity that it represents is undeniable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mitt Romney a čtyři americké schodky BERKELEY – Spojené státy trápí čtyři schodky: fiskální deficit a deficity pracovních míst, veřejných investic a příležitostí. Rozpočtové návrhy předložené prezidentským kandidátem Mittem Romneym a jeho adeptem na viceprezidenta Paulem Ryanem by mohly snížit fiskální deficit, ale zhoršily by zbylé tři. Jistěže, Romney a Ryan nezveřejnili podrobnosti o tom, jak by fiskální deficit snížili, a spoléhají na apely, abychom jim důvěřovali. Celkové směřování jejich návrhů je ale jasné: další snižování daní, neúměrně ve prospěch nejbohatších, doprovázené výrazně seškrtanými diskrečními výdaji mimo oblast obrany, což by neúměrně poškodilo všechny ostatní – a oslabilo růstové vyhlídky ekonomiky. Počet pracovních míst v soukromém sektoru sice už 30 měsíců roste, avšak USA se stále potýkají s rozsáhlým schodkem pracovních míst. Míra nezaměstnanosti se drží o víc než dva procentní body nad „normálem“ (když ekonomika běží na výkon blízký její kapacitě). Míra zapojení do pracovních sil navíc zůstává blízko historických minim. Aby se USA vrátily na úroveň zaměstnanosti z doby před recesí, je zapotřebí 11 milionů pracovních míst navíc. Při současném tempu oživení by to trvalo osm let. Vytrvale vysoká nezaměstnanost mezitím sníží růstový potenciál ekonomiky, neboť dnešní pracující připraví o dovednosti a zkušenosti. Když slabá agregátní poptávka způsobuje, že se ekonomika drží hluboko pod potenciálem, škrty ve vládních výdajích zvětšují deficit pracovních míst.", "en": "Mitt Romney and America’s Four Deficits BERKELEY – The United States is beset by four deficits: a fiscal deficit, a jobs deficit, a deficit in public investment, and an opportunity deficit. The budget proposals put forward by presidential candidate Mitt Romney and his running mate, Paul Ryan, could reduce the fiscal deficit, but would exacerbate the other three. To be sure, Romney and Ryan have failed to provide specifics about how they would reduce the fiscal deficit, relying on “trust me” assertions. But the overarching direction of their proposals is clear: more tax cuts, disproportionately benefiting those at the top, coupled with significantly lower non-defense discretionary spending, disproportionately hurting everybody else – and weakening the economy’s growth prospects. Despite 30 months of private-sector job growth, the US still confronts a large jobs deficit. The unemployment rate remains more than two percentage points above the “normal” rate (when the economy is operating near capacity). Moreover, the labor-force participation rate remains near historic lows. More than 11 million additional jobs are needed to return the US to its pre-recession employment level. At the current pace of recovery, that is more than eight years away. In the meantime, persistent high unemployment reduces the economy’s growth potential by robbing today’s workers of skills and experience. When weak aggregate demand causes the economy to operate far below its potential, cuts in government spending enlarge the jobs deficit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obama skutečně zdědil téměř bezvýchodný odkaz. Během týdnů před uzavřením dohody o dluhovém stropu bylo čím dál zřetelnější, že dobré vládnutí je možná v USA neuskutečnitelné. Nadcházející měsíce kampaní před volbou prezidenta USA vyplní malicherné půtky o to, kde by se mělo škrtat. Příklad posledních týdnů nám nedává důvody k optimismu, že by se američtí zákonodárci povznesli nad partajní politiku a kladli si otázku, co je nejlepší pro Ameriku. Za těchto okolností není divu, že finanční trhy se vrátily ke krajní volatilitě. Výdajové škrty, jež si vynucuje výsledek debaty o dluhovém stropu, oslabí ekonomickou aktivitu, takže podryjí růst a ještě dále zkomplikují snahu snižovat dluh. Zajištění dalšího fiskálního stimulu s cílem podpořit hospodářský růst by přinášelo svá vlastní rizika, vzhledem k dluhovému stropu a dalšímu, zlověstnějšímu faktoru: Amerika už je předlužená a objevují se signály, že přední držitele cenných papírů vlády USA už začíná unavovat skutečnost, že své peníze dostávají zpět v devalvované měně. Vůbec nejdůležitější je, že výzva Číny k zavedení nové rezervní měny vychází z její frustrace neschopností předních vlád – ať v USA či Evropě – spravovat své ekonomické záležitosti s realismem a zdravým rozumem. Čína si uvědomuje, že Amerika je ve veliké bryndě (vlastně si to uvědomuje jasněji než samotné USA) a že vzhledem k jedovaté politické atmosféře, která ve Washingtonu převládá, nebude snadné vrátit se k dobré správě věcí veřejných, ekonomické stabilitě a silnému růstu. Americké vůdcovství ve světových záležitostech začalo s Bushovým unilateralismem chřadnout a dnešní ekonomické problémy tuto tendenci upevňují. Aby Obama úpadek Ameriky zvrátil, potřebuje pro svou (celkem středoproudou) politiku podporu obou partají, avšak Kongres USA doposud neprojevil chuť zaujmout ke svým legislativním povinnostem zásadový přístup. Pokud vlažné snahy Německa stabilizovat Evropu nakonec nějak uspějí, dále to naruší postavení Ameriky a centrální banky po celém světě opět začnou euro jako rezervní měnu pokládat za spolehlivou alternativu k dolaru. Další možností, jak nadnesla Čína, by bylo vytvořit rezervní měnu novou. Tyto skutečnosti představují takový mocenský posun, jaký jsme za svůj život doposud nezažili.", "en": "Indeed, Obama inherited an almost impossible legacy. In the weeks since the debt ceiling agreement, it has become increasingly clear that good government might be impossible in the US. The coming months of campaigning for the US presidency will be spent in petty brawling over what should be cut. The example of recent weeks gives us no cause for optimism that US legislators will rise above partisan politics and ask themselves what is best for America. In these circumstances, it is not surprising that financial markets have returned to extreme volatility. The expenditure cuts mandated by the outcome of the debt-ceiling debate will reduce economic activity, thereby undermining growth and making debt reduction even more difficult. Providing further fiscal stimulus to boost economic growth would carry its own risks, owing to the debt ceiling and another, more ominous factor: America is already overly indebted, and there are signs that major holders of US government securities are finally tired of being repaid in depreciated currency. Most importantly, China’s call for the introduction of a new reserve currency stems from its frustration with the failure of major governments – whether in the US or Europe – to govern their economic affairs with realism and good sense. China recognizes that America is in great difficulty (indeed, it recognizes this more clearly than the US itself), and that, given the poisonous political atmosphere prevailing in Washington, there will be no easy return to good government, economic stability, and strong growth. America’s leadership in world affairs began to weaken with the unilateralism of Bush, and today’s economic problems are reinforcing this tendency. To reverse America’s decline, Obama needs bipartisan support for his (quite mainstream) policies, but so far the US Congress has shown no stomach for a principled approach to its legislative duties. If Germany’s half-hearted efforts to stabilize Europe somehow turn out to be successful, America’s position will be further eroded, and central banks around the world will begin to regard the euro once again as a reliable alternative to the dollar as a reserve currency. The alternative, as China has suggested, would be to develop a new reserve currency. These realities represent a power shift of a kind that we have not experienced in our lifetimes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Růžové brýle trhů LAGUNA BEACH – Letošní rok z pohledu globální ekonomiky neobvykle charakterizuje sled neočekávaných hospodářských, geopolitických a tržních proměn – a poslední čtvrtletí nejspíš nebude jiné. Jak se tyto proměny nakonec vyvinou, bude mít zásadní vliv na účinnost vládních politik – a mnoho dalšího. Tak proč se finanční trhy chovají, jako by žily ve svém vlastním světě? Zjevně neotřeseny neuspokojivým růstem ve vyspělých i rozvíjejících se ekonomikách ani sílícími geopolitickými pnutími ve východní Evropě a na Blízkém východě, akciové trhy jdou letos od rekordu k rekordu. Toto působivé zotavení přehlíží řadu historických vazeb, mimo jiné už dlouho prokázanou korelaci mezi výkonem akcií a státních dluhopisů. Ostatně korelace mezi mnoha různými třídami finančních aktiv se chovají atypicky a občas nestabilně. Měnověpolitická soudržnost vyspělých zemí přitom ustupuje vícestopému systému; Evropská centrální banka šlape silněji na plynový pedál stimulace, kdežto americký Federální rezervní systém zvolňuje. Tyto faktory posílají globální ekonomiku do posledního čtvrtletí roku se zátěží hluboké nejistoty v několika oblastech. Obzvlášť hrozivě nad nadcházejícími měsíci ční eskalující geopolitické konflikty blížící se k bodu zlomu, za nímž číhá strašák závažných systémových poruch v globálním hospodářství. To platí obzvlášť na Ukrajině, kde Rusko a Západ navzdory nynějšímu příměří teprve musí najít způsob jak napětí natrvalo uvolnit.", "en": "Markets’ Rose-Tinted World LAGUNA BEACH – This has been an unusual year for the global economy, characterized by a series of unanticipated economic, geopolitical, and market shifts – and the final quarter is likely to be no different. How these shifts ultimately play out will have a major impact on the effectiveness of government policies – and much more. So why have financial markets been behaving as if they were in a world of their own? Apparently unfazed by disappointing growth in both advanced and emerging economies, or by surging geopolitical tensions in Eastern Europe and the Middle East, equity markets have set record after record this year. This impressive rally has ignored a host of historical relationships, including the long-established correlation between the performance of stocks and government bonds. In fact, correlations among a number of different financial-asset classes have behaved in an atypical and, at times, unstable manner. Meanwhile, on the policy front, advanced-country monetary-policy cohesion is giving way to a multi-track system, with the European Central Bank stepping harder on the stimulus accelerator, while the US Federal Reserve eases off. These factors are sending the global economy into the final quarter of the year encumbered by profound uncertainty in several areas. Looming particularly large over the next few months are escalating geopolitical conflicts that are nearing a tipping point, beyond which lies the specter of serious systemic disruptions in the global economy. This is particularly true in Ukraine, where, despite the current ceasefire, Russia and the West have yet to find a way to ease tensions definitively."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Atény v Číně? PEKING – Některé části světa se potýkají s důsledky finanční krize nebo probublávající krizí svrchovaného dluhu, kdežto Číně hrozí rizika přehřátí a bubliny aktiv. Čínskou ekonomiku může tímto směrem hnát několik faktorů. Jeden z nejznepokojivějších se neliší od toho, co podnítilo aktuální krizi v eurozóně: bobtnající veřejný dluh. V eurozóně potíž spočívá ve svrchovaných dluzích členských zemí, zatímco v Číně problém představují půjčky související s místními samosprávami. Klíčovými složkami strukturálního dluhového problému v eurozóně jsou přebujelý systém sociálního zaopatření, zejména pro překotně se rozšiřující řady penzistů, a ekonomické zpomalení. V Číně lokální funkcionáři rozšiřovali půjčky, aby si zajistili, že se tempo hospodářského růstu jejich regionu udrží na dvouciferných číslech. Není divu, že mezi Čínou a eurozónou jsou jisté společné rysy. Je jasné, že dluh narůstá, kdykoli lidé chtějí utrácet víc, než si naspořili. Konkrétnější podobnost je ale v tom, že silně zadlužené země eurozóny a čínské provincie a okresy utratily příliš mnoho společné měny. Jelikož žádná členská země ani samosprávný orgán tyto prostředky nevydávají ani neřídí, členské země eurozóny ani čínské samosprávy si od dluhových potíží nemohou ulevit devalvací. V obou případech tedy platí, že jakmile se splácení dluhu zpožďuje nebo selže, negativní důsledky pocítí celá finanční a měnová „zóna“ – celá EU a celá Čína. Aby se takové vnitrostátní „svrchované dluhové krizi“ předešlo, čínský zákon o rozpočtu, přijatý v roce 1994, místním samosprávám zakázal, aby si autonomně půjčovaly, ať emisí dluhopisů nebo přijímáním úvěrů od bank. Teoreticky to znamená, že samosprávy nemohou své schodky financovat zvyšováním zadluženosti, protože mají možnost půjčovat si jedině od centrální vlády nebo jiných centrálních orgánů. Jenže rozpočtový zákon s problémem neskoncoval. Místní samosprávy si sice půjčovat nemohou, leč zakázáno to není státním investičním společnostem pod kontrolou místních orgánů. Není tedy divu, že lokálními pobočkami státních bank protekly obrovské objemy půjček, aby financovaly tamní projekty veřejných investic. Tyto výpůjčky zapříčinily nárůst počtu nesplácených bankovních úvěrů zkraje a v polovině 90. let, kdy úhrn nesplácených půjček vystřelil na 40 % HDP.", "en": "Athens, China BEIJING – While parts of the world are dealing with the aftermath of the financial crisis or an emerging sovereign-debt crisis, China is coping with the risk of overheating and/or an asset bubble. Many factors may be pushing China’s economy in this direction. One of the most worrying is the same which fueled the current crisis in the eurozone: mushrooming public debt. In the eurozone, the problem is member countries’ sovereign debt; in China, the problem is borrowing linked to local governments. In the eurozone, a bloated social-welfare system, particularly for the rapidly growing population of retirees, and the economic slowdown caused by the financial crisis are key components of the structural debt problem. In China, local officials increased borrowing in order to ensure that their regions’ economic growth rates remain at double-digit levels. There are, no surprise, commonalities between China and the eurozone. Obviously, debt accumulates wherever people want to spend more than they have saved. But a more specific similarity is that highly indebted eurozone countries and Chinese provinces and counties have been spending too much of a common currency. Because these funds are not issued or controlled by any member country or local government, eurozone members and Chinese local governments cannot relieve their debt problems through devaluation. So, in both cases, when a debt is defaulted upon or loans become non-performing, the negative consequences are felt by the entire financial and monetary “zone” – the entire EU and all of China. To avoid such an internal “sovereign debt crisis,” China’s Budget Law, adopted in 1994, forbade local governments from borrowing autonomously, either by issuing bonds to the public or by getting credits from banks. In theory, this means that local governments cannot finance their deficits by increasing their debt levels, because they can borrow only from the central government or other central authorities. But the Budget Law did not end the problem. While local governments have been unable to borrow, locally controlled state-investment companies can. So it is no surprise that a huge volume of bank loans has passed through the local branches of state-owned banks to finance local public-investment projects. These borrowings caused a surge in non-performing bank loans in the early and mid-1990’s, when total non-performing loans hit 40% of GDP."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nakonec debata ohledně mezinárodní versus národní jurisdikce odráží dichotomii, která se do současných politickým poměrů už nehodí, protože zastírá skutečnost, že mezinárodní právo je čím dál větší měrou ukotveno v právu vnitrostátním. Třebaže je irácký tribunál údajně „národní“, relevantní trestné činy formuluje v pojmech „zločinů proti lidskosti“. Nástupnické justici je však až teď, po válce, kladeno za cíl, aby vypilovala a ujednotila poselství delegitimace a změny režimu. Navzdory jeho úzkým vazbám k invazi se od Saddámova procesu tak nějak očekává, že bude představovat nezávislý irácký rozsudek, a že dá tudíž vzniknout místní zodpovědnosti za vlastní činy, aniž by jitřil napětí a dále destabilizoval zemi. Může uspět? IST musí hned od počátku tvořit neklamný symbol irácké svrchovanosti. Avšak jeho úzká spojitost s invazí pod vedením Spojených států jej činí snadno napadnutelným ze „spravedlnosti vítězů“. Přestože byl IST oficiálně zřízen v prosinci 2003 iráckou vládní radou, jeho stanovy byly formulovány smluvním závazkem vůči vládě USA a schváleny Paulem Bremerem, administrátorem přechodné koaliční správy. Hnací silou v pozadí IST jsou nadále USA, které dodávají potřebné odborné znalosti. Pro mnohé Iráčany není snadné pohlížet na IST jinak než jako na projev vůle okupačních sil. Vskutku, úzká vazba IST na ustavení nástupnického režimu s podporou USA s sebou nese mnoho politických nástrah. Transformační trestní spravedlnost musí být dostatečně široká, aby usmířila rozpolcený Irák, a proto musí obsáhnout šíitské i kurdské zločiny proti lidskosti, zatímco se zjevně musí vyvarovat působení nesnází USA či jejich spojencům, zejména s ohledem na jejich rozsáhlé obchodování se Saddámovým režimem. Zavádění výběrové nebo kontrolované spravedlnosti však popře smysl tribunálu. Totéž přinese přízrak neliberálních procesních postupů – další důvod malé mezinárodní podpory IST. Původní výběr soudců těmi, kdo byli všeobecně považováni za křídlo příznivců okupace, vystavuje tribunál nařčením z podjatosti a předpojatosti, stejně jako otázky týkající se přístupu a transparentnosti pro obžalované a další osoby. Stanovy IST navíc neříkají nic o síle důkazů, což znamená, že vina nemusí být jasně prokázána mimo přiměřenou míru pochyb.", "en": "Ultimately, the debate over international versus national jurisdiction reflects a dichotomy that is no longer apt in contemporary political conditions, for it obscures the fact that international law is increasingly embedded within domestic law. Despite being putatively “national,” the Iraq tribunal couches the relevant offenses in terms of “crimes against humanity.” But it is only now, after the war, that successor justice is being aimed at refining and consolidating the message of delegitimation and regime change. Despite its close links to the invasion, Saddam’s trial is expected somehow to represent an independent Iraqi judgment, thereby constituting local accountability without exacerbating tensions and destabilizing the country further. Can it succeed? From the start, the IST must constitute a robust symbol of Iraqi sovereignty. But its close association with the United States-led invasion leaves it vulnerable to the charge of “victor’s justice.” Although officially adopted in December 2003 by the Iraqi Governing Council, the IST’s statute was framed under contract to the US government and approved by L. Paul Bremer, the Coalition Provisional Authority’s Administrator. The US remains the driving force behind the IST, supplying the needed expertise. For many Iraqis, it is hard to view the IST as anything other than an expression of the occupiers’ will. Indeed, the IST’s close association with the US-backed establishment of a successor regime is fraught with political pitfalls. Transitional criminal justice must be broad enough to reconcile a divided Iraq, and, therefore, include Shi’a and Kurdish crimes against humanity, while it apparently must also avoid embarrassing the US or its allies, particularly regarding their extensive dealings with Saddam’s regime. But the appearance of selective or controlled justice will defeat the tribunal’s purpose. So will the specter of illiberal trial procedures – another reason for the lack of international support for the IST. The original selection of judges by what was widely viewed as a wing of the occupation exposes the tribunal to allegations of bias and partiality, as have issues regarding access and transparency for defendants and others. Moreover, the IST statute says nothing about the standard of proof, which means that guilt does not clearly have to be established beyond a reasonable doubt."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jelikož jejich malé a otevřené ekonomiky byly už silně „euroizované“, průsak vyšších zahraničních cen do inflace by byl po jakékoli devalvaci obrovský, což by rovněž rozvrátilo jejich bankovní soustavy, které jsou jinak v přiměřeně dobrém zdravotním stavu. Tři pobaltské státy si raději zvolily „interní devalvaci“, tedy snížení mezd a výdajů ve veřejném sektoru. V roce 2009 všechny tři země osekaly své veřejné výdaje o 8-10 % HDP a bylo to – což je pozoruhodné – politicky snazší než marginální škrty. Když se škrtá ve velkém, lidé si uvědomí, k jak vážné krizi došlo, a politicky neprůchodná opatření se stávají nutností. Drobné škrty se obvykle zavádějí rovnoměrně, což zhoršuje všechny veřejné služby, zatímco rázné škrtání musí být selektivní a strukturální. Může tudíž zlepšovat ekonomickou efektivitu. Všechny země stižené krizí osekaly veřejnou správu a mzdy. Lotyšsko srazilo platy ve státním sektoru o 35 % a počet veřejných orgánů o polovinu. Uzavřelo také polovinu z nadměrného počtu tamních nemocnic a propustilo zbytečné učitele, jichž mělo před krizí tolik, že na každého připadalo jen šest žáků. Estonsko, Litva, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko uskutečnily podobné reformy, třebaže ne tak radikální. (Litva například provedla reformu vyššího školství, aby zlepšila jeho efektivitu a kvalitu.) A přestože kvůli recesi poklesly státní důchody, což několik zemí přimělo zvýšit daně z přidané hodnoty, žádná ze zemí nezvýšila daně z příjmu a ani jedna ze sedmi zemí, kde je zavedena rovná daň z příjmu, od ní necouvla. Díky tomu tyto země vycházejí z krize produktivnější.", "en": "As their small and open economies were already heavily “euro-ized,” the pass-though of higher foreign prices into inflation would have been huge following any devaluation, which would also have broken their otherwise reasonably healthy banking systems. Instead, the three Baltic governments opted for “internal devaluation,” reducing public-sector wages and costs. In 2009, all three countries cut public expenditures by 8-10% of GDP, which – remarkably – was politically easier than marginal cuts. When cuts are big, people realize how severe the crisis is, and the politically impossible becomes necessary. Small cuts are usually delivered evenly, aggravating all public services, while deep cuts have to be selective and structural. Therefore, they may improve economic efficiency. All the countries in crisis cut their public administration and wages. Latvia slashed state salaries by 35% and the number of public agencies by half. It also closed half of its excessive number of hospitals and sacked superfluous teachers, of which there was one for every six children before the crisis. Estonia, Lithuania, Hungary, Romania, and Bulgaria have carried out similar reforms, though not quite as radical. (Lithuania, for example, pursued a higher-education reform to enhance efficiency and quality.) And, though state revenues have fallen with recession, forcing a few countries to hike value-added taxes, none has increased income taxes, and none of the seven countries that had in place a flat-rate income tax has abandoned it. As a result, these countries exit the crisis more productive."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Turecký problém s horkými penězi NEW YORK – Pokračující finanční volatilita v rozvíjejících se ekonomikách přiživuje debatu o otázce, zda by se takzvaná „křehká pětka“ – Brazílie, Indie, Indonésie, Jihoafrická republika a Turecko – měla pokládat za oběť měnové politiky rozvinutých zemí, nebo za oběť vlastní přehnané integrace do globálních finančních trhů. Odpověď na tuto otázku vyžaduje prozkoumání různých reakcí těchto zemí na měnovou expanzi – a různých úrovní rizika, jež tyto reakce vytvořily. Všechny státy „křehké pětky“ – jejichž příslušnost k této skupině je založená na existenci fiskálního deficitu v kombinaci s deficitem běžného účtu, takže jsou obzvláště zranitelné vůči volatilitě kapitálových toků – sice po vypuknutí globální finanční krize přijaly nějaká makroobezřetnostní opatření, avšak výsledný mix těchto politik a jejich výsledků se u nich podstatně liší. Zatímco Brazílie, Indie a Indonésie reagovaly na prudký příliv kapitálu novými regulacemi kapitálového účtu, Jihoafrická republika a Turecko umožnily kapitálu volně proudit přes hranice. Zaměřme se na reakci Turecka, kterou charakterizuje neochvějné lpění na otevřenosti kapitálového účtu. Ačkoliv největší pozornost v poslední době poutá politický vývoj v zemi, současná turecká krize má kořeny v ekonomických slabinách, které se odrážejí v klesající důvěře investorů a prudkém znehodnocování turecké liry. Tato nestabilita vyvolala obavy z nákazy dalších rozvíjejících se trhů, přičemž Jihoafrická republika je kvůli otevřenosti kapitálového účtu obzvláště zranitelná. Namísto omezování kapitálového toku začaly turecké měnové orgány v listopadu 2010 snižovat sazby overnight půjček, aby redukovaly ziskovost devizových spekulací typu carry trade (nákupů aktiv v zahraniční měně s cílem využít vyšší úrokové sazby). Úřady doufaly, že dlouhodobější kapitálové toky budou financovat prohlubující se deficit běžného účtu, jenž v té době přesahoval 8% HDP, což zmírní riziko náhlého zastavení vnějšího financování. Zatímco mnoho pozorovatelů tleskalo turecké centrální bance za smělý a neortodoxní politický mix, Mezinárodní měnový fond kritizoval turecké úřady za rostoucí inflační očekávání a podněcování dalšího růstu úvěrů. MMF však výslovně nedoporučil, aby Turecko zavedlo regulace kapitálového účtu, a to navzdory vršícím se důkazům jeho vlastních zaměstnanců, že zavedení takových pravidel mnoha rozvíjejícím se trhům prospívá. Bez řízení kapitálového účtu turecká centrální banka očekávala, že dosáhne finanční a cenové stability doplněním redukce sazeb overnight půjček o domácí makroobezřetnostní nástroje zaměřené na snížení nadměrného růstu úvěrů.", "en": "Turkey’s Hot-Money Problem NEW YORK – The ongoing financial volatility in emerging economies is fueling debate about whether the so-called “Fragile Five” – Brazil, India, Indonesia, South Africa, and Turkey – should be viewed as victims of advanced countries’ monetary policies or victims of their own excessive integration into global financial markets. To answer that question requires examining their different policy responses to monetary expansion – and the different levels of risk that these responses have created. Although all of the Fragile Five – identified based on their twin fiscal and current-account deficits, which make them particularly vulnerable to capital-flow volatility – have adopted some macroprudential measures since the global financial crisis, the mix of such policies, and their outcomes, has varied substantially. Whereas Brazil, India, and Indonesia have responded to surging inflows with new capital-account regulations, South Africa and Turkey have allowed capital to flow freely across their borders. Consider Turkey’s response, which has been characterized by an unwavering commitment to capital-account openness. Though political developments in Turkey have been attracting the most attention lately, the country’s current crisis is rooted in economic weaknesses, reflected in declining investor confidence and the sharp depreciation of the lira’s exchange rate. This instability has raised fears of emerging-market contagion, with South Africa especially susceptible, owing to its capital-account openness. In lieu of capital-flow restrictions, Turkey’s monetary authorities began to cut overnight borrowing rates in November 2010, in order to reduce the profitability of the carry trade (purchases of foreign-currency assets to take advantage of a higher interest rate). The hope was that longer-term capital flows would finance the widening current-account deficit, which exceeded 8% of GDP at the time, mitigating the risk of a sudden stop in external financing. While many market observers applauded Turkey’s central bank for its bold, unorthodox policy mix, the International Monetary Fund criticized the Turkish authorities for increasing inflation expectations and fueling further credit growth. But the IMF did not explicitly recommend that Turkey employ capital-account regulations, despite the mounting evidence from its own staff that the introduction of such rules was working in many emerging markets’ favor. Without capital-account management, Turkey’s central bank expected to achieve financial and price stability by complementing the reduction in overnight rates with domestic macroprudential tools aimed at reducing excessive credit growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Německo s fiskálními stimuly otálí, čímž hatí to, co se mělo stát druhým kolem globálně koordinovaného fiskálního akčního plánu. Chce-li Evropa přiložit na globální scéně ruku k dílu, bude muset postupovat s cílevědomostí založenou na větší jednotě a nést na svých bedrech větší díl zodpovědnosti. V této fázi bohužel nelze doufat ve více, než že Evropa nepodkope globální fiskální stimul, který dokonce i Mezinárodní měnový fond, tento strážce fiskální ortodoxnosti, pokládá za absolutně nezbytný. Zůstane Čína pohromadě? Ačkoliv z ekonomického hlediska je největším rizikem chabá reakce USA, v širším historickém kontextu může mít hlubší a trvalejší následky budoucí dění v Číně. V této zemi totiž existují obrovská skytá pnutí a praskliny, které mohou v obtížných hospodářských časech přerůst v otevřený konflikt. Experti na Čínu se liší v otázce, jaké tempo hospodářského růstu je zapotřebí k zajištění zaměstnanosti pro miliony Číňanů, kteří se každý rok houfně stěhují do čínských měst. Je však prakticky jisté, že v roce 2009 Čína tohoto prahu nedosáhne. Tím se také vysvětluje téměř nepřetržitý proud opatření, který dnes z Pekingu přichází: zvýšení veřejných výdajů, monetární odlehčení, tlak na státní podniky, aby rozšiřovaly činnost, dotace exportérům, částečná konvertibilita jüanu s cílem rozproudit obchod se sousedními zeměmi a tak dále. Bude to však stačit na účinný boj se zpomalením v ekonomice, která se v posledních letech stala závislou na vnější poptávce? Zvýší-li se sociální napětí, čínská vláda pravděpodobně zareaguje větší represí, což nevěstí nic dobrého jak pro vztahy této země se Západem, tak i pro její střednědobou politickou stabilitu. Zkušenosti ukazují, že pokud jde o zvládání následků krizí, mají demokracie oproti autoritativním režimům výhodu. Demokratická Indie (v roce 1991) a Jižní Korea (v letech 1997-1998) například dokázaly své ekonomiky rychle obrátit, zatímco Pinochetovo Chile (v roce 1983) a Suhartova Indonésie (v letech 1997-1998) zabředly do hlubších obtíží. Autoritativní režimy postrádají instituce řízení konfliktů, jimiž demokracie disponují. Napětí se proto rozlévá do ulic a nabírá podobu výtržností a protestů. Ať už čínské vedení zareaguje jakkoliv, budoucí generace možná nebudou na rok 2009 vzpomínat jako na rok globální hospodářské a finanční krize, nýbrž jako na rok významné transformace, kterou v Číně vyvolala. Bude globální hospodářská spolupráce dostatečná?", "en": "Germany has dragged its feet on fiscal stimulus, stymieing what should have been the second leg of a globally coordinated fiscal action plan. If Europe wants to pull its weight on the global stage, it will have to act with greater unity of purpose and shoulder a greater share of responsibility. Alas, the best that can be hoped for at this stage is that Europe will not undermine the global fiscal stimulus that even the International Monetary Fund, the guardian of fiscal orthodoxy, regards as absolutely essential. Will China hold together? Even though a weak US response is the biggest risk on the economic side, what happens in China may well have deeper and more lasting consequences on the broader historical canvas. For China is a country of enormous hidden tensions and cleavages, and these may erupt into open conflict in difficult economic times. Experts on China differ on the rate of economic growth needed to create employment for the millions of Chinese who flock into the country’s cities every year. But it is virtually certain that China will fall short of this threshold in 2009. This explains the almost continuous stream of measures that emanate from Beijing these days: increased public spending, monetary easing, pressure on state enterprises to expand activity, subsidies to exporters, partial convertibility of the remninbi to spur trade with neighboring countries, and so on. But will this do enough to stem the slowdown in an economy that has become hooked on external demand in recent years? If social tensions rise, China’s government is likely to respond with greater repression, which will bode ill both for its relations with the West and for its medium-term political stability. Experience shows that democracies hold the edge over authoritarian regimes when it comes to handling the fallout from crises. It was democratic India (in 1991) and South Korea (in 1997-1998) that turned around their economies quickly, while Pinochet’s Chile (in 1983) and Suharto’s Indonesia (in 1997-98) fell into deeper quagmires. Authoritarian regimes lack the institutions of conflict management that democracies provide. So tensions spill over into the streets and take the form of riots and protests. However the Chinese leadership responds, future generations may remember 2009 less for its global economic and financial crisis than for the momentous transformation that it caused in China. Will there be enough global economic cooperation?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokrevní politika LONDÝN – Souboj o vedení britské Labouristické strany obvykle nebývá událostí, která by otřásala světem. Nedávná bitva mezi dvěma bratry – Davidem a Edem Milibandovými – však nejen poskytla materiál pro strhující rodinné drama; současně ilustrovala i některé zvláštnosti demokratických kultur, které často zůstávají bez povšimnutí – a také podivný vztah mezi osobním a politickým, jenž je nedílnou součástí hierarchie demokratického protokolu. Politika nebo přinejmenším výkon moci byly tradičně rodinnou záležitostí. Králové obvykle toužili po mužských dědicích, poněvadž moc se předávala po mužské rodové linii a distribuovala se prostřednictvím kmenových příbuzenství. Dědičná moc nemusela nutně vytvářet vřelé a otevřené rodinné vztahy. Jindřich VIII. byl v touze po synovi ochoten nechat popravit dvě manželky a obrátit naruby křesťanství. V polygamních společnostech existují případy, kdy si královské konkubíny navzájem vraždily děti, aby zajistily nadvládu vlastní genetické linie. Osmané zavedli praxi „justiční královské bratrovraždy“, údajně aby předešli občanské válce. Ať už šlo o absolutní loajalitu nebo vražednou rivalitu, tradiční politika byla jen zřídkakdy odtržená od osobních vášní. V moderních západních společnostech tomu tak není – osobní vášně mají být přinejmenším teoreticky zcela oddělené od neosobního zastupování zájmových skupin. Demokracie ve svých řeckých kořenech započala vytvořením veřejné sféry odlišné od rodiny a jejích náruživých emocí. Moderní demokracie – zejména ty, které fungují podle anglosaského modelu – však zacházejí ještě dále, když se snaží oddělit nejen soukromé od veřejného, ale i osobu od politika.", "en": "Blood Politics LONDON – The race for the leadership of the British Labour Party isn’t normally a world-shaking event. But the recent contest between two brothers – David and Ed Miliband – not only provided the material for a riveting family drama; it also illustrated some peculiarities of democratic cultures that often go un-noted – and the strange relationship between the personal and the political that is built into the hierarchy of democratic protocol. Politics, or at least the exercise of power, was traditionally a family affair. Kings typically hankered after male heirs, because power was vested through filial lineage, and distributed through tribal affiliations. Hereditary power did not necessarily make for warm and open family relations. Henry VIII was willing to execute two wives and overturn Christendom in pursuit of a son. There are examples, in polygamous societies, of royal concubines murdering each other’s children in order to assure the predominance of their genetic line. The Ottomans introduced the practice of “judicial royal fratricide,” supposedly to prevent civil war. Whether it involved absolute loyalty or murderous rivalry, traditional politics was rarely divorced from personal passion. Not so in modern Western democracies, where personal passions are, at least in theory, supposed to be completely separate from the impersonal representation of group interests. Democracy, in its Greek origins, began with the creation of a public sphere distinct from the family and its intense emotions. But modern democracies – especially those conducted on the Anglo-Saxon model – take this further, by attempting to separate not only the private from the public, but the person from the politician."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Goreova administrativa chce sice na současnou politiku navázat mnohem úžeji, ale ať už je tomu jak chce, novopečené vlády jsou v USA vždy zdrojem mnoha nejistot a neklidu a mnohé Goreovy návrhy na změnu výdajů rozhodně k obavám o budoucnost rozpočtu přispějí. Významný ekonom John Maynard Keynes učil, že změny tržních nálad – které on nazýval „zvířecím duchem“ – vedou svůj vlastní život a že tyto změny nálad jsou s to změnit chod ekonomiky. Optimismus rodí euforii, ta se mění v pesimismus, který vrcholí panikou. Amerika má euforii za sebou, přichází pesimismus. Panika nemusí nastat, ale nelze ji ani vyloučit. Co se stane, pokud další otřesy naruší jistotu, na níž vyrostl americký boom? Dejme tomu, že ceny ropy porostou, že prognózy zisků budou klesat a že nová administrativa zneklidní trhy. Ceny akcií by klesly, úrokové sazby by se zvýšily, odhady rozpočtových přebytků by se zmenšily. Biliony dolarů v papírech, s nimiž by domácnosti, podniky i vláda počítaly na výdaje, by byly ty tam. Domácnosti by přestaly utrácet a investoři by se začali zbavovat svých amerických cenných papírů. Dolar by se tak dostal pod úroveň eura i jiných měn. Americká politika by se dramaticky oživila a zuřivě by diskutovala o prioritách. To by pochopitelně vyvolalo další a další ekonomické obavy. V závislosti na tom, jak rychle a jak hluboce by takový obrat probíhal, mohla by Amerika buď jen zpomalit (takzvané „měkké přistání“) anebo upadnout do recese (stále obávanější „tvrdé přistání“). Úbytek optimismu vyvolává za normálních okolností snížení úrokových sazeb. Ale tady – kdoví? Americká centrální banka možná úrokové sazby nebude chtít snížit proto, aby s jejich pomocí mohla bojovat proti inflačním následkům vysokých cen ropy. Úrokové sazby mohou kromě toho zůstat vysoké také kvůli rostoucí nejistotě spojené s objemem budoucích rozpočtových přebytků či s riziky velkých daňových úlev. Pro zbytek světa by se ekonomické manévrování stalo ošidným trikem. V mnoha ekonomikách by se export do USA zpomalil a jejich růst by závisel buď na nalezení nových odbytišť (například v Evropě nebo Japonsku, pokud by se tyto ekonomiky zotavily) anebo na jejich schopnostech zvýšit domácí spotřebu a investování v rámci těchto ekonomik. Pokud by investoři stáhli své peníze ze Spojených států a vložili je do jiných trhů, mohly by se tyto ekonomiky těšit na nárůst bohatství i výdajů.", "en": "A Gore Administration would have more continuity with present policies, but first-year Administrations always create uncertainties and anxieties, and many of Gore’s spending proposals will create uncertainties about future budget prospects. The great economist John Maynard Keynes taught that changes in market sentiments – which he called “animal spirits” – have a life of their own; that swings in sentiment could swing an economy. Optimism turns to euphoria turns to pessimism turns to panic. America has had its share of euphoria; pessimism is now setting in. Panic is by no means assured, but cannot be ruled out. What would happen if more shocks undermine the confidence that fueled America’s boom? Suppose oil prices remain high, profit forecasts continue to fall, and the new Administration unsettles the markets. Stock prices would fall; interest rates would rise; budget surplus projections would be cut. Trillions of dollars of paper wealth already factored into spending decisions by households, firms, and government would disappear. Households would cut spending, and investors would reduce their American holdings, driving the dollar down against the Euro and other currencies. American politics would dramatically heat up, with a fierce debate over priorities. This would incite even more economic uncertainties. Depending on how rapidly and deeply such a swing occurs, America could merely slow down (the so-called “soft landing”), or fall into recession (the increasingly feared “hard landing”). Normally, a cutback in optimism reduces interest rates, helping sustain investment and consumer spending. But here, who knows? The Federal Reserve might keep interest rates high to fight the inflationary consequences of high oil prices. Or interest rates might remain high because of increased uncertainties about the size of future budget surpluses, or the risks of large tax cuts. For the rest of the world, economic maneuvering would be tricky. For many economies, exports to America would slow, and growth would depend either on finding new markets (say, increased sales in Europe and Japan if those economies picked up), or on being able to increase domestic consumption and investment within those economies. If investors take money out of the US and park it in other markets, those economies would enjoy a boost of wealth and spending."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V rozhovoru se skupinou uměleckých kritiků Koons v roce 1987 označil jedno dílo, které se minulý měsíc prodalo, za „,Jim Beam‘ dílo“. Tento artefakt – přehnaně velký dětský vláček z nerezové oceli naplněný bourbonem – vystavoval Koons na výstavě s názvem „Luxus a degradace“, která podle New York Timeszkoumala „plytkost, nestřídmost a nástrahy luxusu v opojných 80. letech“. V rozhovoru Koons prohlásil, že toto Jim Beam dílo „využívá metafor luxusu k definici třídní struktury“. Kritička Helena Kontova se ho poté zeptala, jak se jeho „společensko-politický záměr“ vztahuje k politice tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana. Koons odpověděl: „S reaganismem se hroutí společenská mobilita a namísto struktury složené z nízkopříjmové, středněpříjmové a vysokopříjmové úrovně nám zbývá jen nízkopříjmová a vysokopříjmová… Moje dílo se staví do opozice k tomuto trendu.“ Umění jako kritika luxusu a nestřídmosti! Umění jako projev odporu k prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými! Jak vznešeně a odvážně to zní. Nejsilnější stránkou trhu s uměním je však jeho schopnost pohltit jakýkoliv radikální požadavek uměleckého díla a proměnit ho v další kus spotřebního zboží pro superbohaté. Když aukční síň Christie’s dala Koonsovo dílo do dražby, prodal se dětský vláček naplněný bourbonem za 33 milionů dolarů. Kdyby měli umělci, umělečtí kritici a sběratelé umění skutečně zájem zmenšit prohlubující se propast mezi bohatými a chudými, trávili by čas v rozvojových zemích a s domorodými umělci, kde by vynaložení několika tisíc dolarů za nákup uměleckých děl mohlo skutečně zvýšit blahobyt celých vesnic. Nic z toho, co jsem zde napsal, nepopírá význam umělecké tvorby. Kreslení, malování a sochání jsou stejně jako zpěv nebo hra na hudební nástroj významnými formami sebevyjádření a naše životy by bez nich byly ochuzené. Lidé vytvářejí umění ve všech kulturách a ve všech typech situací – dokonce i ve chvílích, kdy nemohou uspokojit své základní fyzické potřeby. K podpoře lidí v tomto konání však nepotřebujeme, aby sběratelé umění platili miliony dolarů. Dokonce by nebylo tak těžké najít argumenty pro tvrzení, že závratně vysoké ceny mají na umělecké vyjádření korumpující vliv.", "en": "In a 1987 interview with a group of art critics, Koons referred to the work that was sold last month, calling it “the ‘Jim Beam’ work.” Koons had exhibited this piece – an oversize, stainless steel toy train filled with bourbon – in an exhibition called “Luxury and Degradation,” that, according to the New York Times, examined “shallowness, excess and the dangers of luxury in the high-flying 1980s.” In the interview, Koons said that the Jim Beam work “used the metaphors of luxury to define class structure.” The critic Helena Kontova then asked him how his “socio-political intention” related to the politics of then-President Ronald Reagan. Koons answered: “With Reaganism, social mobility is collapsing, and instead of a structure composed of low, middle, and high income levels, we’re down to low and high only... My work stands in opposition to this trend.” Art as a critique of luxury and excess! Art as opposition to the widening gap between the rich and the poor! How noble and courageous that sounds. But the art market’s greatest strength is its ability to co-opt any radical demands that a work of art makes, and turn it into another consumer good for the super-rich. When Christie’s put Koons’s work up for auction, the toy train filled with bourbon sold for $33 million. If artists, art critics, and art buyers really had any interest in reducing the widening gap between the rich and the poor, they would be focusing their efforts on developing countries, where spending a few thousand dollars on the purchase of works by indigenous artists could make a real difference to the wellbeing of entire villages. Nothing I have said here counts against the importance of creating art. Drawing, painting, and sculpting, like singing or playing a musical instrument, are significant forms of self-expression, and our lives would be poorer without them. In all cultures, and in all kinds of situations, people produce art, even when they cannot satisfy their basic physical needs. But we don’t need art buyers to pay millions of dollars to encourage people to do that. In fact, it would not be hard to argue that sky-high prices have a corrupting influence on artistic expression."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento Nový úděl akceptuje, co nás učí historie budování míru: klíčem k viditelným a udržitelným výsledkům je národní vedení a vlastnictví agend. Kosti Manibe Ngai, jihosúdánský ministr financí, to vyjádřil takto: „Nic o nás bez nás.“ S prezidentem Jižního Súdánu Salvou Kiirem jsme v mnoha rozhovorech diskutovali o sestavení stručného seznamu priorit pro jeho nově vzniklý stát. Takové mety mají ale smysl jedině tehdy, jsou-li partneři křehkého státu připraveni akceptovat vedení z hlavního města, jako je Džuba, namísto svých vlastních centrál. Ke způsobu práce podle Nového údělu se přihlásilo přes 40 zemí a institucí a zavázaly se k vytváření lepších partnerství – a k investování nezbytných finančních prostředků a politického kapitálu. Právě proto je model Nového údělu novátorský, protože probouzí politickou podporu kolem otázek, které je nutné řešit, mají-li země projít transformací od konfliktu a nestálosti k míru a stabilitě. Nejvyššími prioritami jsou podpora inkluzivního politického dialogu a zajišťování, aby se konflikty řešily mírovými prostředky; dále k nim patří bezpečnost, přístup ke spravedlnosti a dynamický soukromý sektor vytvářející dostatek pracovních příležitostí. Mnohé křehké státy jsou navíc bohatě obdařené přírodními zdroji a musí vytvořit jejich transparentní správu, zaměřenou na potlačování korupce a kontrolu nezákonných toků peněz a zboží, aby si zajistily příjmy nezbytné pro poskytování služeb. Pozornost věnovaná těmto procesům by zajistila, že se křehké státy ujmou vedení a zodpovědnosti. Jako partneři musíme takové národní vedení akceptovat.", "en": "The New Deal recognizes what the history of peace-building teaches us: national leadership and ownership of agendas are key to achieving visible and sustainable results. As Kosti Manibe Ngai, South Sudan’s finance minister, has put it, “Nothing about us without us.” In many conversations with South Sudan’s president, Salva Kiir, we have discussed setting out a short list of clear priorities for the new state. But such goals are meaningful only if a fragile state’s partners are ready to accept the lead from a capital like Juba rather than from their own headquarters. More than 40 countries and institutions have endorsed the New Deal way of working, committing themselves to building better partnerships – and to investing the required resources and political capital. This is why the New Deal model is innovative; it creates political support around issues that need to be addressed if countries are to make the transition from conflict and fragility to peace and stability. Supporting inclusive political dialogue and ensuring that conflict is resolved through peaceful means are the highest priorities, as are security, access to justice, and a dynamic private sector that generates sufficient job opportunities. Moreover, many fragile states are rich in natural resources, and must establish transparent resource management – aimed at curbing corruption and controlling illicit flows of money and goods – in order to raise the revenues needed to deliver services. A focus on these processes would ensure that fragile states take the lead and the responsibility. As partners, we must accept this national leadership."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Takže region, který v& zásadě uskutečňuje merkantilistickou strategii, teď chce, aby jej zbytek světa financoval. Mnozí evropští lídři jsou přesvědčeni, že okolní svět dluží eurozóně finanční výpomoc, protože měnová unie je jen nevinnou obětí. Ačkoli je dobře řízena a je fundamentálně stabilnější než ostatní ekonomiky, trhy (čili „spekulanti“) znemožňují členům eurozóny, kteří se dostali do potíží, aby dosáhli nezbytných korekcí. Eurozóna si tedy zaslouží ochranu před mezinárodními silami, které mají zájem ji zničit. Toto uvažování upozorňuje na jádro problému: eurozóna je institucionálně neúplná a tvůrci politik eurozóny nadále investorům kladou za vinu, že na to poukazují. V& každé měnové unii existují věřitelské a dlužnické regiony. Právě tak jako zodpovědností věřitelských regionů v& ostatních měnových uniích světa je podporovat regiony dlužnické (což dělají celou škálou prostředků), je na věřitelských regionech eurozóny, aby byly oporou solventnosti dlužnických regionů. To vyžaduje sdílení dluhu, fiskální transfery mezi členskými státy a samozřejmě federální instituce, které tomu všemu dodají legitimitu. Druhý důvod, jímž tvůrci politik eurozóny podkládají svůj požadavek na další podporu MMF, je v& zásadě jistá forma vydírání: globální důsledky další krize eurozóny by prý byly tak závažné, že MMF nemá na výběr a musí udělat vše pro to, aby jí předešel.", "en": "So, a region that is essentially pursuing a mercantilist strategy now wants the rest of the world to finance it. Many European leaders believe that the rest of the world owes the eurozone a bailout because the currency union is just an innocent bystander. Despite being well run and fundamentally more stable than other economies, the markets (or “speculators”) are making it impossible for the eurozone’s struggling members to achieve the necessary adjustments. So the eurozone deserves protection from international forces intent on destroying it. This rationale highlights the core of the problem: the eurozone is institutionally incomplete, and eurozone policymakers continue to blame investors for pointing this out. In every currency union, there are creditor and debtor regions. Just as it is the responsibility of creditor regions in the world’s other currency unions to support the debtor regions (which they do through a variety of means), it is up to the eurozone’s creditor regions to underpin its debtor regions’ solvency. This requires debt mutualization, fiscal transfers between member states, and, of course, federal institutions to give all of this legitimacy. A second reason given by eurozone policymakers to justify their demand for more IMF support is basically a form of blackmail: the global consequences of a further eurozone crisis would be so grave that the IMF has no choice but to do whatever it can to prevent it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Etika velkých potravinářských společností PRINCETON – Mezinárodní charitativní organizace Oxfam zahájila v únoru kampaň s názvem „Behind the Brands“. Cílem je vyhodnotit deset největších světových producentů potravin a nápojů co do průhlednosti výroby jejich zboží a oznámkovat jejich bilanci v citlivých otázkách, jako jsou chování k malým zemědělcům, trvale udržitelné hospodaření s vodou a půdou, klimatické změny a vykořisťování žen. Spotřebitelé mají etickou zodpovědnost vědět, jakým způsobem se jejich potraviny vyrábějí, a velké potravinářské značky mají odpovídající zodpovědnost být otevřenější v otázce svých dodavatelů, aby si zákazníci mohli informovaně vybrat, co budou jíst. Největší potravinářské společnosti v mnoha případech samy nevědí, jak si v této oblasti vedou, což prozrazuje jejich hluboký nedostatek etické zodpovědnosti. Nejlepších výsledků v oblasti transparentnosti dosáhla firma Nestlé, která poskytuje informace přinejmenším o části zdrojů svých komodit a kontrolních systémů. I ona však dosáhla pouze známky „uspokojivý“. Nejhůře se umístila společnost General Mills. Kromě této nedostatečné otevřenosti identifikuje zpráva Oxfamu několik dalších nedostatků, které jsou všem deseti obřím potravinářským koncernům společné. Neposkytují malým zemědělcům rovnou příležitost prodávat jejich dodavatelským řetězcům, a když malí zemědělci takovou příležitost mají, nedostávají za svůj produkt vždy spravedlivou cenu. „Velká desítka“ také nepřijímá dostatečnou zodpovědnost za zajištění, aby jejich větší zemědělští dodavatelé vypláceli svým zaměstnancům mzdu umožňující slušné živobytí.", "en": "The Ethics of Big Food PRINCETON – Last month, Oxfam, the international aid organization, launched a campaign called “Behind the Brands.” The goal is to assess the transparency of the world’s ten biggest food and beverage companies concerning how their goods are produced, and to rate their performance on sensitive issues like the treatment of small-scale farmers, sustainable water and land use, climate change, and exploitation of women. Consumers have an ethical responsibility to be aware of how their food is produced, and the big brands have a corresponding obligation to be more transparent about their suppliers, so that their customers can make informed choices about what they are eating. In many cases, the biggest food companies themselves do not know how they perform on these issues, betraying a profound lack of ethical responsibility on their part. Nestlé scored highest on transparency, as they provide information on at least some of their commodity sources and audit systems. But even its rating is only “fair.” General Mills was at the bottom of the ranking. In addition to this lack of transparency, Oxfam’s report identifies several deficiencies common to all of the Big 10 food companies. They are not providing small-scale farmers with an equal opportunity to sell into their supply chains, and when small-scale farmers do have the opportunity to sell to the big brands’ suppliers, they may not receive a fair price for their product. The Big 10 are also not taking sufficient responsibility to ensure that their larger-scale farm suppliers pay a decent living wage to their workers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ponaučení z Kosova LONDÝN – Nedávné jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova oprášilo staré vzpomínky. V březnu 1999 jsem se veřejně postavil proti útoku NATO na Srbsko, uskutečněnému ve jménu ochrany Kosovanů před srbskými zvěrstvy. V té době jsem byl v britské Sněmovně lordů členem „opoziční první lavice“ neboli stínové vlády. Tehdejší vůdce konzervativců William Hague mě za můj postoj okamžitě vykázal do „zadních lavic“. Tak skončila moje (nevýznamná) politická kariéra. Od té doby si kladu otázku, zda jsem měl tehdy pravdu, nebo jsem se mýlil. Proti vojenské intervenci jsem se stavěl ze dvou důvodů. Za prvé jsem tvrdil, že na místní úrovni sice útok možná přinese dobro, ale zároveň poškodí pravidla mezinárodních vztahů tak, jak byla v té době chápána. Charta OSN byla formulována s cílem zabránit použití síly mimo hranice států s výjimkou sebeobrany a vymáhání opatření nařízených Radou bezpečnosti. Lidská práva, demokracie a sebeurčení nejsou přijatelným právním základem pro vedení války. Za druhé jsem tvrdil, že ačkoliv se možná někde vyskytují případy natolik flagrantního porušování lidských práv, že má člověk bez ohledu na mezinárodní právo morální povinnost zasáhnout, Kosovo takovým případem není. „Bezprostředně hrozící humanitární katastrofu“, které měla intervence naoko zabránit, jsem pokládal do značné míry za výmysl. Dále jsem argumentoval tím, že se ještě zdaleka nevyčerpaly nevojenské prostředky řešení humanitární otázky v Kosovu a že nezdařená jednání se Srbskem v Rambouillet v únoru a březnu 1999 byla slovy Henryho Kissingera „pouhou záminkou k zahájení bombardování“. Tento názor podpořila i Zpráva o porušování lidských práv v Kosovu , kterou v prosinci 1999 zveřejnila Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Zpráva ukázala, že když byli po dohodě mezi Holbrookem a Miloševičem z 23. září 1998 rozmístěni v Kosovu pozorovatelé OBSE, počet násilností znatelně poklesl, a že všeobecné a systematické porušování lidských práv započalo teprve po 20. březnu 1999, kdy byli tito pozorovatelé v rámci příprav na bombardování odvoláni. Mezi březnem a červnem 1999 – tedy v době bombardování NATO – počet úmrtí a vyhnání z domovů v Kosovu prudce vzrostl. Zmíněnou „humanitární katastrofu“ válka ve skutečnosti uspíšila. Výraz „genocida“, jímž se bez zábran oháněli stoupenci západní intervence, byl i přesto v kteroukoliv dobu až komicky přehnaný.", "en": "Recovering from Kosovo LONDON – Kosovo’s recent unilateral declaration of independence brought back memories. I publicly opposed NATO’s attack on Serbia – carried out in the name of protecting the Kosovars from Serb atrocities – in March 1999. At that time, I was a member of the Opposition Front Bench – or Shadow Government – in Britain’s House of Lords. The then Conservative leader, William Hague, immediately expelled me to the “back benches.” Thus ended my (minor) political career. Ever since, I have wondered whether I was right or wrong. I opposed military intervention for two reasons. First, I argued that while it might do local good, it would damage the rules of international relations as they were then understood. The UN charter was designed to prevent the use of force across national lines except for self-defense and enforcement measures ordered by the Security Council. Human rights, democracy, and self-determination are not acceptable legal grounds for waging war. Secondly, I argued that while there might be occasions when, regardless of international law, human rights abuses are so severe that one is morally obliged to act, Kosovo was not such a case. I considered the “imminent humanitarian disaster” that the intervention was ostensibly aimed at preventing, to be largely an invention. I further argued that non-military means to resolve the humanitarian issue in Kosovo were far from being exhausted, and that the failed Rambouillet negotiation with Serbia in February-March 1999 was, in Henry Kissinger’s words, “merely an excuse to start the bombing.” This view was vindicated by the Organization for Security and Cooperation in Europe’s Report on Human Rights Violations in Kosovo , published in December 1999. The report showed that the level of violence fell markedly when OSCE monitors were placed in Kosovo following the Holbrooke-Milosevic agreement of September 23, 1998; and that it was only after the monitors were withdrawn on March 20, 1999, in preparation for the bombing that general and systematic violation of human rights began. Between March and June 1999 – the period of NATO bombing – the number of deaths and expulsions in Kosovo shot up. The “humanitarian disaster” was in fact precipitated by the war itself. Despite this, the term “genocide,” freely bandied about by Western interventionists, was grotesquely inappropriate at any time."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bushova administrativa celé týdny bránila proniknutí zprávy o zločinech v iráckých věznicích k americkému lidu tím, že vyvíjela tlak na CBS, aby nevysílala fotografie, jež měla. Obdobně platí, že dramatické fotografie rakví amerických vojáků vracejících se domů byly nakonec zveřejněny až díky zákonu o svobodném přístupu k informacím. Americká média nezůstala bez šrámů. Proč CBS odmítla zveřejnit informace zásadního veřejného významu? Případy týrání se měly dostat do zpráv už před mnoha měsíci. Organizace Amnesty International k tématu uspořádala v Bagdádu tiskovou konferenci už v červenci 2003. Ve chvílích, kdy se fotografie a zprávy z Abú Ghrajb objevovaly na předních stránkách novin v Evropě i jinde, v amerických novinách, včetně čelných listů jako The New York Times , byly zpočátku utopené. Měly redakce strach, že se dotknou Bushovy administrativy? Obhájci prezidenta Bushe, ministr obrany Donald Rumsfeld a ozbrojené síly zdůrazňují obtížnost úkolu, s nímž se v Iráku potýkají, lidskou křehkost a omylnost a skutečnost, že se mezi lidmi vždy najde několik „shnilých jablek\". Americký vládní systém však na toto vše pamatuje a snaží se tomu bránit. Kdyby byla dodržena litera i duch těchto pojistek, vůbec bychom se v této válce neocitli, přinejmenším ne sami. Ano, lze si představit, že Bush neměl přesné informace o tom, zda Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Avšak podle mezinárodních pravidel, jejichž dodržování se od Ameriky očekává, by se války neměly vést na základě úsudku jednoho člověka a jeho kliky. Mínění světa bylo takové, že důkazy scházely - a bylo to mínění správné. Stačilo, aby se Bush řídil demokratickými postupy vetknutými do Charty OSN, a k iráckému traumatu nemuselo dojít. Víme, že jak jednotlivci, tak instituce chybují. Ve stresových okamžicích jsou omyly ještě pravděpodobnější. Je třeba zavést jisté zásady a postupy, bezpečnostní pojistky, systém naplňování spravedlnosti, abychom zajistili vyšší pravděpodobnost toho, že bude učiněno spravedlnosti zadost; ve stresových okamžicích je pak zapotřebí na tyto pojistky o to více dbát. Je zřetelné, že opatření, jež měla bránit zneužívání moci v iráckých a afghánských věznicích, zavedena nebyla a že Bushova administrativa vytvořila atmosféru, v níž takové porušování zákona bylo pravděpodobnější, ne-li nevyhnutelné.", "en": "For weeks the Bush administration kept the report on abuses in Iraqi prisons from the American people by pressuring CBS not to air the photographs in its possession. Similarly, it was only through the use of the Freedom of Information Act that the dramatic photographs of the coffins of US soldiers coming home were finally made public. The American media have not emerged unscathed. Why did CBS refuse to release information of vital concern to the public? The abuses should have been covered months ago. Amnesty International held a press conference on the topic in Baghdad in July 2003. And while the pictures and the story of Abu Ghraib ran on front pages in Europe and elsewhere, it was at first buried in many American newspapers, including leaders like The New York Times . Were they worried about offending the Bush administration? Defenders of President Bush, Secretary of Defense Donald Rumsfeld, and the military emphasize the difficulty of the task they face in Iraq, human frailty and fallibility, and the fact that there are always a few \"rotten apples.\" America's system of government, however, recognizes all of this, and attempts to guard against it. Had the letter and spirit of these safeguards been followed, we would not have been in this war at all, or at least not alone. Yes, it is conceivable that Bush did not have accurate information about whether Iraq possessed weapons of mass destruction. But under the international rules that America is supposed to follow, wars should not be undertaken based on the judgment of one individual and his cabal. The judgment of the world was that the evidence was not there - and the world was right. Had Bush only gone along with the democratic processes enshrined in the UN Charter, the trauma of Iraq need not have occurred. We know that individuals and institutions make mistakes. Such mistakes are all the more likely in times of stress. We have to put in place rules and procedures, safeguards, a system of due process, to make it more likely that justice is done; and in times of stress it is all the more important that we respect these safeguards. It is clear that the checks needed to prevent abuse in the Iraqi and Afghan prisons were not in place, and that the Bush Administration had created a climate that made such abuses more likely, if not inevitable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem k těmto skutečnostem by veřejní činitelé, investoři a přední podnikatelé hledající revoluční myšlenky, převratná řešení a nevyužité schopnosti neměli dopustit, aby jejich rozhodování příliš ovlivňovaly turbulence či naopak klid v té či oné společnosti. Vykročit mimo okruh, v němž se cítím pohodlně, může mít skutečně významné přínosy. Některé důkazy ukazují, že převaha nejistoty může posilovat soutěživost, čímž podněcuje novátorství. Nadto společenská prostředí vyznačující se nižš�� mírou konsenzu a vyšší hladinou násilí mohou oproti svým harmoničtějším protějškům s větší pravděpodobnější zapůsobit jako katalyzátor radikálních inovací. Toto hodnocení potvrzuje libanonská zkušenost. Vzdor dlouhé historii politického násilí procházejí tamní tvůrčí odvětví rozmachem. Podle studie libanonských odvětví chráněných autorským právem, kterou v roce 2007 provedla Světová organizace duševní vlastnictví, k hlavním potížím sužujícím softwarový sektor – významnou součást ekonomiky – patří omezené trhy, silná konkurence, odliv mozků (ztráta lidského kapitálu), nedostatečná politika podpory technologií, absence vládních pobídek a všudypřítomné pirátství. Násilí v tomto výčtu očividně nefiguruje. Jistěže, násilí vždy představuje problém. Země jako Libanon ale vůči němu získaly odolnost, například rozvojem kreativních oborů, což snižuje jeho negativní vliv na hospodářský, společenský a intelektuální rozvoj. V roce 2005 patřilo v Libanonu do tvůrčího sektoru 10 % všech nových podniků a odvětví chráněná autorským právem přispěla 4,75 % HDP. Obdobně platí, že Nigérie navzdory vysoké míře politického násilí produkuje ročně přes tisíc filmů. Tamní filmový průmysl je třetí největší na světě, po americkém a indickém, a co do ekonomického významu pro Nigérii jej předčí pouze těžba ropy. Podle zprávy OSN z roku 2010, která se zabývala tvůrčí ekonomikou, v letech 2002 až 2008 rostl globální obchod s kreativními díly 14% ročním tempem. Vývoz tohoto zboží z rozvojových zemí, které obvykle zažívají více násilí, rostl přitom 13,5% tempem a v roce 2008 dosáhl obratu ve výši 176 miliard dolarů (43 % celkového světového obchodu v kreativních odvětvích). Přestože úhrn globálního obchodu v onom roce poklesl o 12 %, obchod s tvůrčími díly a službami nepřestával narůstat. To má významné důsledky pro politické a obchodní lídry – zejména v turbulentních regionech jako Střední východ.", "en": "Given this, officials, investors, and business leaders in search of revolutionary ideas, cutting-edge solutions, and untapped talent should not allow turbulence in some societies, or tranquility in others, to influence their decisions excessively. In fact, stepping out of one’s comfort zone may offer significant benefits. Some evidence suggests that the prevalence of uncertainty may boost competition, thereby sparking innovation. Furthermore, social environments that are characterized by lower levels of consensus and higher levels of violence may be more likely than their more harmonious counterparts to catalyze radical innovation. Lebanon’s experience supports this assessment. Despite its long history of political violence, its creative industries are expanding. According to a 2007 study of Lebanon’s copyright-based industries, conducted by the World Intellectual Property Organization, the main challenges facing the country’s software sector – an important part of its economy – include restricted markets, intense competition, a brain drain (loss of human capital), inadequate technology policy, a lack of government incentives, and rampant piracy. Violence is conspicuously absent from the list. To be sure, violence is always a problem. But countries like Lebanon have become resistant to its effects – for example, by developing creative industries – diminishing its negative impact on economic, social, and intellectual development. In 2005, 10% of all new businesses in Lebanon were in the creative sector, and the copyright-based industries contributed 4.75% of GDP. Similarly, despite high levels of political violence, Nigeria produces more than 1,000 films annually. Indeed, Nigeria’s film industry is the world’s third largest, after the US and India, and is second only to oil production in terms of its economic significance to the country. According to a 2010 United Nations report on the creative economy, global trade in creative goods grew at an annual rate of 14% from 2002 to 2008. Meanwhile, exports of such goods from developing countries, which tend to experience more violence, grew at a rate of 13.5%, reaching $176 billion (43% of total world trade in creative industries) in 2008. Although overall global trade declined by 12% that year, trade in creative goods and services continued to expand. This has significant implications for political and business leaders – especially in turbulent regions like the Middle East."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To představuje silný důkaz, že debata a politika založené na realitě mohou od základu proměnit negativní politickou dynamiku vyvolanou migrací. Zároveň to naznačuje, že evropští politici hlavního proudu zajišťují svou neschopností zasvětit voliče do reality migrace podporu extremistickým stranám. Tato rána, kterou si politici zasazují sami, je mimořádně nebezpečná. Výzkum transatlantických trendů zároveň ukazuje, že americkou veřejnost neznepokojuje legální migrace a že podle názoru zhruba dvou třetin respondentů se děti přistěhovalců dobře začleňují do jejich komunit. Tato zjištění by měla osmělit politiky k tomu, aby proaktivněji vytvářeli schůdné cesty pro legální migraci a pro politiku integrace migrantů. A i když přijde řeč na nezákonné přistěhovalce, vyjadřují sice američtí občané znepokojení, avšak k otázce řešení tohoto problému přistupují rozumněji než jejich političtí představitelé. Prostá většina Američanů oslovených GMF například uvedla, že by se nezákonným přistěhovalcům mělo umožnit získání legálního statusu. Rovněž uvážlivý přístup k zasvěcování veřejnosti do dalších aspektů migrace by mohl přispět ke zmírnění protipřistěhovaleckých nálad. Nedávný průzkum provedený v několika zemích například ukazuje, že přistěhovalci jako celek ekonomicky přispívají svým komunitám více, než kolik si od nich berou. Podle německé studie vypracované Bertelsmannovou nadací, jejíž zveřejnění se plánuje na příští měsíc, dosahoval v roce 2012 čistý fiskální příspěvek jednoho přistěhovalce průměrné částky 3300 eur. Tyto údaje stavějí na hlavu konvenční názor, že přistěhovalci zatěžují veřejné služby. Přistěhovalectví pochopitelně přináší komunitám skutečné problémy a může vést ke ztrátě pracovních míst a nižším mzdám pro domácí zaměstnance.", "en": "This constitutes strong evidence that reality-based debate and policymaking can fundamentally transform the negative political dynamics generated by migration. It also suggests that, by failing to engage voters on the reality of migration, mainstream politicians in Europe are manufacturing support for extremist parties. This self-inflicted political wound is extremely dangerous. The Transatlantic Trends survey also shows that the American public is not worried about legal migration, while around two-thirds believe that the children of immigrants are being well integrated into their communities. These findings should embolden policymakers to be more proactive in designing pathways for legal migration and policies to integrate migrants. Even when it comes to illegal immigrants, though US citizens express concern, they are more reasonable than their political leaders about how to solve the problem. A plurality of Americans surveyed by the GMF, for example, said that illegal immigrants should be allowed to obtain legal status. A deliberative approach to engaging the public on other aspects of migration also could help quell anti-migrant sentiment. For example, recent research in several countries shows that immigrants as a whole contribute more economically to their communities than they take from them. In Germany, a study by the Bertelsmann Foundation, to be released next month, shows that the net fiscal contribution per migrant amounted to €3,300 ($4,260) in 2012. Such data upend the conventional wisdom that migrants are a drain on public services. Of course, migration creates real challenges for communities and can lead to job losses and lower wages for native workers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V Charlottesville pochodoval velký počet bílých nacionalistů ulicemi v maskáčích a s poloautomatickými útočnými puškami. Chtějí-li se aktivisté antify vyrovnat rasistům v oblasti násilí, podaří se zůstat jen u holí? Jak dlouho potrvá, než někdo použije smrtící zbraně, které se dnes otevřeně stavějí na odiv? Někteří aktivisté antify hledají předobraz svého hnutí u skupin, které ve 20. a 30. letech bojovaly proti fašistům v Evropě. Ještě před Hitlerovým nástupem k moci existoval v Německu polovojenský oddíl s názvem Sturmabteilung (SA nebo lidově také „hnědé košile“), jehož členové bili – a někdy i ubíjeli – Židy a politické odpůrce. Levice pak v rámci své obrany založila vlastní milice: komunistická strana Rudý svaz frontových bojovníků a sociální demokraté Železnou frontu. Výsledkem byla eskalace pouličního násilí a pocit širší veřejnosti, že se v zemi hroutí právo a řád. Mnozí lidé dospěli k přesvědčení, že k obnově pořádku a stability je zapotřebí pevná ruka. A právě obraz pevné ruky se snažil vytvářet Hitler, takže s rostoucím násilím rostla volební podpora nacistů. Všichni víme, jak tato tragédie skončila. Je přehnané domnívat se, že by se dějiny mohly tímto způsobem opakovat? Pro aktivisty antify, kteří chápou násilí jako odpověď krajní pravici, by to to přehnané být nemělo. To oni totiž vyvozují historické paralely. New York Times citovaly jednoho z nich: „Pokud jen stojíme stranou, umožňujeme jim budovat hnutí, jehož konečným cílem je genocida.“ Hrozí-li právě toto, pak musíme najít lepší způsob boje než taktiku, která v Německu tak jednoznačně selhala.", "en": "In Charlottesville, a large number of white supremacists paraded through the streets dressed in camouflage and carrying semi-automatic assault rifles. If the antifa activists are going to match the racists in violence, will it be possible to hold the line at clubs? How long will it be before the deadly weapons now openly on display are also used? Some antifa activists trace the origin of the movement to groups that fought against fascists in Europe in the 1920s and 1930s. In Germany, in the years before Hitler came to power, the Nazis’ paramilitary Sturmabteilung (Stormtroopers, also known as the “Brownshirts”) beat up, sometimes fatally, Jews and political opponents. In self-defense, the left responded with its own militias: the Communist Party’s Red Front Fighters and the Social Democrats’ Iron Front. The result was an escalation of street violence, and a sense, among the wider public, that law and order were breaking down. Many came to believe that a firm hand was required to restore order and stability. A firm hand was exactly the image that Hitler was trying to project, and as the violence worsened, the Nazi vote rose. We all know how that tragedy played out. Is it far-fetched to think that history could repeat itself in this way? To antifa activists who see violence as the answer to the far right, it should not be. They are the ones who are drawing the historical parallels. The Times quotes an antifa activist: “If we just stand back, we are allowing them to build a movement whose end goal is genocide.” If that is the danger, we need to find a better way of combating it than the tactic that so plainly failed in Germany."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle studie Barcelonského přístavu by při optimálním rozdělení toku kontejnerů v ekonomickém a environmentálním smyslu připadalo 37 % na severoevropské a 63 % na jihoevropské přístavy, s ohledem na finální destinace a místa původu importovaného a exportovaného zboží. Studie vychází částečně z metodologie Evropské agentury pro životní prostředí a dospívá k závěru, že přesměrování přístavní dopravy do jihoevropských přístavů by snížilo emise CO2 o téměř 50 %. Samozřejmě že taková změna bilance je dnes nepředstavitelná, z politických i ekonomických důvodů. Současná nevyváženost v přepravě kontejnerů totiž odráží ekonomickou dynamiku severní Evropy, efektivitu tamních přístavů, vynikající silniční a železniční infrastrukturu spojující tyto přístavy s prakticky celou Evropou a úspory z rozsahu plynoucí z objemu zboží, které přes ně projde. Vzhledem k tomu, že do roku 2020 se očekává nárůst přepravy kontejnerů o 164 %, jihoevropské přístavy by však měly být schopné zvýšit podíl svých toků mezi Evropou a Dálným východem o 40-50 %. Aby došlo k úpravě rovnováhy, jihoevropské přístavy potřebují kvalitnější podpůrnou infrastrukturu, konkrétně železniční tratě, které je napojí na hlavní evropské sítě železnic. Zásadní význam má v tomto ohledu politika transevropské dopravy (TEN-T), kterou EU právě reviduje, poněvadž se jedná o hlavní plán, jímž se bude řídit rozvoj základních evropských infrastruktur. Přestože infrastrukturu financují především jednotlivé členské státy EU z vlastních prostředků, TEN-T je závazná a každé z členských zemí určuje prioritní projekty. Je tudíž naprosto zásadní, aby se do TEN-T promítla důležitost železničního napojení jihoevropských přístavů. S cílem zajistit takový výsledek si tvůrci politik musí za prioritu zvolit kritérium efektivity a mít na paměti environmentální vlivy pozemní i námořní dopravy. Má-li si Evropa a její firmy zachovat konkurenční schopnost a splnit strategický cíl „Evropy 2020“ – Evropy efektivně využívající svých zdrojů –, středomořská železniční infrastruktura má podstatný význam. Ovšemže je tu další, geopolitická podmínka, kterou je třeba splnit, aby se dosáhlo této rovnováhy: Suezský průplav musí zůstat bezpečnou a spolehlivou vodní cestou. Jakékoli ohrožení běžného provozu průplavu by trasu z Dálného východu do Evropy odklonilo k jižnímu cípu Afriky, čímž by Středomoří odsunulo na okraj (a způsobilo růst cen).", "en": "Indeed, according to one study of the Port of Barcelona, the optimal distribution of container flow in economic and environmental terms would be 37% to the northern European ports and 63% to those in Southern Europe, given the final destination and origin of imported and exported goods. Based partly on the European Environment Agency’s methodology, the study concludes that a redirection of port traffic to the southern European ports would reduce the CO2 emissions by almost 50%. Of course, such a rebalancing is unthinkable today, for both political and economic reasons. After all, the current imbalance in container traffic reflects northern Europe’s economic dynamism, the efficiency of its ports, excellent road and rail infrastructure to connect those ports to virtually all of Europe, and the economies of scale generated by the volume of goods that passes through them. But, given that container traffic is expected to increase by 164% before 2020, southern European ports should be able to increase their share in flows between Europe and the Far East by 40-50%. To achieve this rebalancing, southern European ports need improved support infrastructure, specifically rail links connecting them to the main European rail network. The Trans-European Transport (TEN-T) policy, which the EU is currently revising, is fundamental in this respect, because it is the master plan that will guide the development of the basic European infrastructures. Although this infrastructure is financed mainly by individual EU member states using their own funds, the TEN-T is binding and marks out the priority projects for each member. Thus, it is absolutely essential for TEN-T to reflect the importance of rail connections for the southern European ports. In order to ensure this, policymakers must give priority to the efficiency criterion and bear in mind the environmental costs of both land and sea transport. If Europe and its companies are to remain competitive and attain the strategic objective of “Europe 2020” – a Europe that uses its resources efficiently – the Mediterranean rail transport infrastructure is vital. Obviously, there is another, geopolitical condition that must be met to achieve this rebalancing: the Suez Canal must continue to be a safe and reliable shipping route. Any threat to the canal’s normal operations would shift the Far East-Europe route to the southern tip of Africa, marginalizing the Mediterranean (and sending costs soaring)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zabíjení v takových konfliktech téměř vždy předchází nevýslovné ponižování, při němž se jazykové, náboženské či etnické rozdíly politizují až na hranu smrtonosné závažnosti. Společenská důvěrnost musí tuto brutalitu do jisté míry vysvětlovat. Rozsekat souseda, jehož děti se u vás doma účastnily oslav narozenin, nemůže být snadné a je zapotřebí překonat zábrany. Než dokážete zabít ženu či muže, které tak dobře znáte, je nutné je ponížit, oloupit o důstojnost a degradovat na cosi, co už nelze považovat za lidskou bytost. Proto rwandské Hutuy vybičovali k běsnění štváči naléhající, aby pronásledovali a zabíjeli tutsijské „šváby“. Pro hutuské šovinisty byli Tutsiové stvoření hodná jedině vyhubení. Už před invazí Ruska na Ukrajinu tam od roku 2014 zuřila občanská válka mezi ruskými mluvčími na východě a ukrajinskými na západě. Vlastně je Ukrajina ještě složitější. Mateřštinou prezidenta Volodymyra Zelenského, který se ruské agresi odvážně postavil, je ruština a rusky hovořící obyvatelé Charkova, Mariupolu, Oděsy i dalších míst se hlásí k Ukrajině, nikoli k Rusku. Ruská a ukrajinská kulturní, náboženská a jazyková identita se mnoha způsoby překrývají. Válka ale vnesla do výroků ruského prezidenta Vladimira Putina lež, že Ukrajina není skutečná země a že Ukrajinci nejsou opravdový lid. Zatímco mnozí ruští vojáci působí dojmem, že nemají ani ponětí, za co bojují, Ukrajincům to nikdo vykládat nemusí. Je tragické, že narcisismus drobných odlišností může zplodit ohromnou nenávist. Záznam zachycující ukrajinské vojáky, jak střílejí ze samopalů na svázané ruské válečné zajatce, byl zprvu zavržen jako další ruská propaganda. Nemělo nás ale překvapit, když se ukázalo, že je pravý. Nedávno se zase objevily důkazy o zvěrstvech napáchaných zřejmě ruskými vojáky na ukrajinských civilistech, včetně mučení, sexuálních útoků a poprav. Pochvalme tedy Poláky a Maďary za to, že nabízejí pomocnou ruku Ukrajincům, kteří ji zoufale potřebují. Bylo by skvělé, kdyby Evropané projevili tutéž účast i vůči Syřanům, Afgháncům a dalším obětem válek mimo kontinent. Skutečnost, že tak většinově nečiní, ale není důvod Východoevropany očerňovat jako stoupence nadřazenosti bílé rasy. Lidský soucit je natolik vzácné zboží, že bychom měli být vděční, kdykoli se objeví.", "en": "Killing in such conflicts is almost always preceded by unspeakable degradations, with linguistic, religious, or ethnic differences politicized to the point of lethal salience. Social intimacy must account for this brutality to some extent. Hacking to death a neighbor whose children attended birthday parties at your home cannot be easy, and requires overcoming inhibitions. Before you can kill someone you know so well, he or she must be degraded, robbed of all dignity, and reduced to nothing you can recognize as human anymore. That is why Rwandan Hutus were whipped into a frenzy by agitators who urged them to hunt and kill Tutsi “cockroaches.” To Hutu chauvinists, Tutsis were creatures worthy only of extermination. Even before Russia invaded Ukraine, a civil war had been raging since 2014 between Russian speakers in the east and Ukrainian speakers in the west. In fact, Ukraine is more complicated than that. President Volodymyr Zelensky, who has courageously stood up to Russia’s aggression, is a native Russian speaker, and the Russian speakers in Kharkiv, Mariupol, Odessa, and elsewhere identify with Ukraine, not Russia. Russian and Ukrainian cultural, religious, and linguistic identity overlaps in many ways. But the war has put the lie to Russian President Vladimir Putin’s claims that Ukraine is not a real country, and that Ukrainians are not a real people. Whereas many Russian soldiers appear not to have a clue what they are fighting for, Ukrainians do not have to be told. Tragically, the narcissism of small differences can engender great hatred. A recording of Ukrainian soldiers shooting with machine guns at chained-up Russian prisoners of war was initially dismissed as more Russian propaganda. But we should not have been surprised when it turned out to be real. And evidence has recently emerged of atrocities apparently committed by Russian troops against Ukrainian civilians, including torture, sexual assault, and executions. So, let us praise Poles and Hungarians for offering a helping hand to Ukrainians who desperately need one. It would be wonderful if Europeans showed the same sympathy toward Syrians, Afghans, and other victims of wars outside the continent. But the fact that on the whole they do not is no reason to smear East Europeans as white supremacists. Human compassion is a rare enough commodity that we should be grateful whenever it appears."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nedojde-li k průlomu, nevyhnutelné nové kolo sankcí a odvetných sankcí by zřejmě postrčilo Rusko a Evropu do recese a utlumilo celosvětovou ekonomickou aktivitu. Vrátit jiskru čím dál malátnějšímu ekonomickému oživení Evropy nebude vůbec snadné ani bez takových komplikací. S cílem nastartovat pokrok prezident ECB Mario Draghi předložil evropským vládám ambiciózní politický obchod: pokud zavedou strukturální reformy a zlepší fiskální flexibilitu, centrální banka rozšíří svou bilanci, aby podpořila růst a předešla deflaci. Pokud členské státy svou část dohody nedodrží, pro ECB bude těžké v praxi nést vzniklé politické břemeno – a stane se terčem kritiky a politického tlaku. Na druhém břehu Atlantiku se Fed chystá během několika příštích týdnů dokončit ústup od kvantitativního uvolňování (QE), politiky rozsáhlých nákupů aktiv, takže co do podpory ekonomiky začne zcela záviset na úrokových sazbách a výhledových politických vodítcích. Ukončení QE zdůrazňuje, kromě své nepopularity mezi tvůrci politik a politiky, obavy z rizika zvýšené finanční nestability a stoupající nerovnosti – obojí by mohlo podemlít už dnes chabé ekonomické oživení Ameriky. Situaci dále komplikují listopadové volby do Kongresu USA. Vzhledem k pravděpodobnosti, že republikáni budou mít nadále pod kontrolou alespoň jednu kongresovou komoru, pružnost politik demokratického prezidenta Baracka Obamy zůstane silně podvázaná – samozřejmě pokud Bílý dům a Kongres konečně nenajdou způsob jak spolupracovat. V Japonsku projde zkouškou trpělivost soukromého sektoru s třístupňovou strategií premiéra Šinzó Abeho k oživení dlouho stagnujícího hospodářství, takzvanou „abenomikou,“ zejména s ohledem na dlouho očekávanou realizaci strukturálních reforem, které mají doplnit fiskální stimulaci a měnové uvolnění. Jestliže se třetí „šíp“ abenomiky v praxi neuskuteční, averze investorů k riziku se opět zvýší, což poškodí snahy stimulovat růst a předejít deflaci. Systematicky významné rozvíjející se ekonomiky také postihuje značná nejistota. Brazilské prezidentské volby v říjnu rozhodnou, zda země vykročí směrem k novému, udržitelnějšímu růstovému modelu, anebo hlouběji zabředne do značně vyčerpané ekonomické strategie, která upevňuje tamní stagflační tendence. V Indii je zase otázkou, zda nově zvolený ministerský předseda Nárendra Módí rázně pokročí ke splnění vysokých očekávání voličů od hospodářské reformy, než odezní povolební sympatie.", "en": "Absent a breakthrough, the inevitable new round of sanctions and counter-sanctions would likely push Russia and Europe into recession, dampening global economic activity. Even without such complications, invigorating Europe’s increasingly sluggish economic recovery will be no easy feat. In order to kick-start progress, ECB President Mario Draghi has proposed a grand policy bargain to European governments: if they implement structural reforms and improve fiscal flexibility, the central bank will expand its balance sheet to boost growth and thwart deflation. If member states do not uphold their end of the bargain, the ECB will find it difficult to carry the policy burden effectively – exposing it to criticism and political pressure. Across the Atlantic, the Fed is set to complete its exit from quantitative easing (QE) – its policy of large-scale asset purchases – in the next few weeks, leaving it completely dependent on interest rates and forward policy guidance to boost the economy. The withdrawal of QE, beyond being unpopular among some policymakers and politicians, has highlighted concerns about the risk of increased financial instability and rising inequality – both of which could undermine America’s already weak economic recovery. Complicating matters further are the US congressional elections in November. Given the likelihood that the Republicans will continue to control at least one house of Congress, Democratic President Barack Obama’s policy flexibility will probably remain severely constrained – unless, of course, the White House and Congress finally find a way to work together. Meanwhile, in Japan, the private sector’s patience with Prime Minister Shinzo Abe’s three-pronged strategy to reinvigorate the long-stagnant economy – so-called “Abenomics” – will be tested, particularly with regard to the long-awaited implementation of structural reforms to complement fiscal stimulus and monetary easing. If the third “arrow” of Abenomics fails to materialize, investors’ risk aversion will rise yet again, hampering efforts to stimulate growth and avoid deflation. Systemically important emerging economies are also subject to considerable uncertainty. Brazil’s presidential election in October will determine whether the country makes progress toward a new, more sustainable growth model or becomes more deeply mired in a largely exhausted economic strategy that reinforces its stagflationary tendencies. In India, the question is whether newly elected Prime Minister Narendra Modi will move decisively to fulfill voters’ high expectations for economic reform before his post-victory honeymoon is over."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kvůli špatnému fiskálnímu řízení jsou rozvojové země – zejména v Africe, kde leží 27 z 28 nejchudších zemí světa – často sužované dluhovými krizemi a inflací, přičemž mnohé z nich jsou vydány na milost cyklům cen komodit. Výběr daní je pro tyto ekonomiky velkým problémem: daňové příjmy, které vyberou nízkopříjmové země, činí v průměru asi 10-20% HDP, oproti 40% HDP ve vysokopříjmových zemích. Významným důvodem je skutečnost, že tyto země mají rozsáhlé neformální ekonomiky; další důvod spočívá v tom, že málo investují do infrastruktury potřebné k implementaci osobních daní a místo toho spoléhají na daně z obratu, které se snáze zavádějí, ale mají nižší výnos. Když k tomu připočteme špatné nakládání s vybranými prostředky, zjistíme, že tyto země jsou chronicky neschopné poskytovat potřebné veřejné statky a služby, natožpak zajišťovat fiskální udržitelnost. Náš výzkum ukazuje, že účinnost výběru daní a síla rozpočtových soustav závisejí především na tom, do jaké míry omezují výkonnou moc politické instituce. Vlády s důvěryhodnými a institucionalizovanými systémy kontrolních a vyvažovacích mechanismů nejen vybírají vyšší daňové příjmy, ale zároveň mají průhlednější a předvídatelnější rozpočtové procesy. Do značné míry je to dáno zodpovědností. Poskytneme-li jedinému představiteli výkonné moci prakticky neomezenou kontrolu nad finančními zdroji vlády, zvyšujeme tím riziko náhlých změn rozpočtových priorit a přiživujeme pokušení utrácet za projekty, které obohatí hrstku lidí na úkor veřejného blaha. Když však političtí lídři nemohou volně nakládat se státními příjmy – například proto, aby obohatili sebe nebo své známé –, pak by mohli s vyšší pravděpodobností investovat do posílení fiskální kapacity vlády včetně schopnosti navrhovat, realizovat a monitorovat rozpočet. Například v dobře fungujícím parlamentním systému dohlíží na státní rozpočet skupina volených autorit, a to relativně průhledným způsobem. Žádný jednotlivec nemá moc utvářet tento proces tak, aby sloužil jemu samému. Vedoucí představitelé jsou naopak pod tlakem, aby reagovali na potřeby a preference voličů. V takovém kontextu se daně stávají informovanou a konsensuální transakcí mezi občany a státem. To podporuje důvěru v oficiální instituce, což potažmo zvyšuje příjmy a posiluje společenskou a politickou stabilitu. Podle našeho výzkumu by zavedení institucionálních omezení exekutivy vedlo v průběhu zhruba devíti let ke zvýšení podílu HDP na celkových výnosech i výnosech daně z příjmu o 2,4 procentního bodu.", "en": "Poor fiscal management means that developing countries – particularly in Africa, home to 27 of the world’s 28 poorest countries – are often plagued by debt crises and inflation, and many are at the mercy of commodity-price cycles. Tax collection is a major challenge for these economies: the tax revenues low-income countries collect amount to about 10-20% of GDP, on average, compared to about 40% of GDP in high-income countries. One major reason for this is that these countries tend to have large informal economies; another is that they invest little in the infrastructure needed to implement personal taxation, relying instead on sales taxes, which are easier to administer but bring in less revenue. Add to that poor management of what is collected, and these countries consistently fail to deliver needed public goods and services, let alone ensure fiscal sustainability. The effectiveness of tax collection and the strength of budgetary systems, our research shows, depend crucially on the extent to which political institutions place constraints on executive power. Governments with credible, institutionalized systems of checks and balances tend not only to collect more tax revenues, but also to have more transparent and predictable budgetary processes. A major reason for this is accountability. Giving a single executive virtually unchecked control over a government’s financial resources raises the risk of sudden changes in budgetary priorities, and nurtures the temptation to spend on projects that enrich a few at the expense of the public good. But when political leaders are unable to use state revenues freely – say, to enrich themselves or their cronies – they may be more likely to invest in strengthening the government’s fiscal capacity, including its ability to design, implement, and monitor the budget. In a well-functioning parliamentary system, for example, the state budget is overseen by a group of elected authorities in a relatively transparent manner. No one person has the power to shape the process in self-serving ways. Instead, leaders are under pressure to respond to the voters’ needs and preferences. In such a context, taxation becomes an informed, consensual transaction between citizens and the state. This bolsters trust in official institutions, in turn boosting revenues and supporting social and political stability. According to our research, placing institutional constraints on the executive would, over about nine years, lead to a 2.4-percentage-point increase in the GDP share of both total revenues and income-tax revenues."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Jak to myslím?” odvětil spokojeně Švejk. „Docela jenom takhle. Kdyby byl bejval tlustější, tak by ho jistě už dřív rani­la mrtvice, když honil ty báby na Konopišti, když tam v jeho revíru sbíraly roští a houby, a nemusel zemřít takovou ha­nebnou smrtí. Když to povážím, strýc císaře pána, a voni ho zastřelejí. Vždyť je to ostuda, jsou toho plný noviny. U nás před léty v Budějovicích probodli na trhu v nějaké takové malé hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břeti­slava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil a každý říkal: „To je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump.” Musel skočit v Krumlově z toho mostu do Vltavy a museli ho vytáhnout, museli ho křísit, museli z něho pumpovat vodu a von jim musel skonat v náručí lékaře, když mu dal nějakou injekci.” Po jeho odchodu kolegie tří se shodla, že je Švejk notoric­ký blb a idiot podle všech přírodních zákonů vynalezených psychiatrickými vědátory.", "en": "“How do I mean that?” Švejk echoed the policeman calmly. “Only this: Had he been fatter, he would surely have been hit with a stroke before this. Maybe, when he was chasing after those old broads collecting mushrooms and twigs at his estate at Konopište. He didn’t have to die such a shameful death. Think about it. A nephew of the Lord Emperor and they shoot him dead. Now, that’s scandalous. The newspapers are full of it. “Years ago, by us in Budejovice, during one of those petty arguments in the marketplace, some guys stabbed a livestock dealer named Bretislav Ludvík. He had a son Bohuslav. But, after that, whenever the son came to sell pigs, nobody bought anything from him. Everybody would say, ‘That’s the son of that shyster who was stabbed. He’s got to be a crook, too.’ He jumped right into the Vltava River from that bridge in Krumlov. They pulled him out and tried to revive him. They pumped water out of him. They went through all that, but he died anyway in the doctor’s arms from an injection he gave him.” After his departure, the three physicians agreed that, according to all the natural laws invented by psychiatric scientists, Švejk was a blatant imbecile, and an idiot."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Arabští otcové a synové Úmrtí Jásira Arafata a šajcha Zajda, dlouholetého vládce Spojených arabských emirátů, jsou pokračováním generační změny, která započala v letech 1999-2000, kdy v rychlém sledu za sebou zemřeli vedoucí představitelé Jordánska, Maroka, Bahrajnu a Sýrie. Na celém Blízkém východě jsou občané mladší a jejich političtí předáci starší, než činí světový průměr. Postupná náhrada jedné generace elity za jinou může být jedním z klíčových faktorů při posuzování, zda se v arabském světě uskuteční efektivní reforma, či nikoliv. V současné době existují vedle sebe na společenskopolitické mapě regionu čtyři politické generace. Generace odcházejících vůdců – Arafata, krále Husajna nebo Hafíze Assáda, krále Fahda a prezidenta Mubaraka – se narodila před rokem 1935 a události na Blízkém východě spoluurčovala od sedmdesátých let. Tito předáci dospěli a zahájili kariéru v éře dekolonizace. Byli odkojeni panarabským nacionalismem Gamála Abdela Násira a klíčovou politickou událostí pro ně byla porážka Arabů v arabsko-izraelské válce v roce 1967. Příslušníci této generace usilovali o silné arabské vedení, které by nastolilo mocenskou rovnováhu s Izraelem. Kromě toho věřili – nebo si s touto myšlenkou alespoň pohrávali – v různé formy socialismu a etatismu, přičemž demokracii či občanská práva nepokládali za priority. Další generace se narodila v letech 1935 až 1955 a v mnoha ohledech představuje „generaci na pomezí“. Většina jejích představitelů těžila z hospodářského růstu a širších možností vzdělání spojených s ropným boomem ze sedmdesátých let. Zároveň však její politické zastoupení i nadále blokovala generace předchozí, která nikdy neměla v úmyslu vzdát se dobrovolně moci. Není tedy překvapením, že v mnoha jejích příslušnících začala narůstat nespokojenost a nemálo se jich začalo poohlížet po islámských alternativách převažujících politických systémů. Je pravděpodobné, že tato generace nebude určovat události v nadcházejících dvou nebo třech desetiletích a spíše bude odstavena na vedlejší kolej následující kohortou, která se narodila v letech 1955 až 1975. Jde o generaci syrského prezidenta Bašára Asada, jordánského krále Abdalláha a marockého krále Muhammada VI. Někteří lidé označují tuto generaci za „generaci synů“ – synů vůdců, kteří po desetiletí stáli v čele svých zemí. Tuto věkovou skupinu příliš neovlivnily arabsko-izraelské války ani konflikt mezi Východem a Západem.", "en": "Arab Fathers and Sons The deaths of Yasir Arafat and of Sheikh Zayd, the long-standing ruler of the United Arab Emirates, continues the generational change that began in 1999-2000, when the leaders of Jordan, Morocco, Bahrain, and Syria died in quick succession. Across the Middle East people are younger, and their political leaders older, than the world average. The gradual replacement of one generation of elites by another may be one of the key factors in determining whether or not effective reform takes place in the Arab world. At present, four political generations co-exist on the region’s socio-political map. The outgoing leadership generation – that of Arafat, King Hussein or Hafiz al-Assad, King Fahd and President Mubarak – was born before 1935 and has determined events in the Middle East since the 1970’s. These leaders came of age and began their careers during the era of decolonization. They were weaned on Gamal Abdel-Nasser’s pan-Arab nationalism, and the crucial political event for them was the Arab defeat in the 1967 Arab-Israeli war. Members of this generation sought a strong Arab leadership that would create a balance of power with Israel. They also believed in – or at least toyed with – forms of socialism and étatism, and did not consider democracy or civil rights to be priorities. The next generation was born between 1935 and 1955, and in many respects represents a generation “in between.” Most benefited from the economic growth and expanded educational opportunities associated with the oil boom of the 1970’s. At the same time, political participation remained blocked by the previous generation, which never intended to give up power voluntarily. Unsurprisingly, many in this generation grew dissatisfied, and not a few began to look for Islamic alternatives to the prevailing political systems. Rather than determining events in the coming two or three decades, this generation is likely to be sidelined by the next cohort, born between 1955 and 1975. This is the generation of Syria’s President Bashar al-Assad, Jordan’s King Abdullah and Morocco’s King Muhammad VI. Some call this the “generation of sons” – sons of leaders who led their states for decades. This age cohort was not much influenced by the Arab-Israeli wars or the East-West conflict."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jeho hodnota dosahuje devíti miliard dolarů, leč celosvětově zaměstnává jen 400 lidí – zhruba tolik jako středně velká továrna na koberce v britském městečku Kidderminster. Není pravda, že automatizace zapříčinila zvýšení nezaměstnanosti po roce 2008. Za pozornost však stojí, že strukturální nezaměstnanost – ta, která zůstane i poté, co se ekonomiky zotaví – má v posledních 25 letech vzestupný trend. Je pro nás čím dál náročnější udržet nízkou nezaměstnanost. Vždyť doby, kdy jsme si v Británii mysleli, že normální je míra nezaměstnanosti ve výši 2 %, jsou dávno pryč. Považovalo se za obrovský úspěch minulé vlády, že nezaměstnanost na vrcholu neudržitelného boomu snížila na 5 %. Přitom toho dosáhla subvencováním mnoha nepotřebných pracovních míst a neúčelnými rekvalifikačními programy. Některá dnešní tvrzení o robotech nahrazujících lidskou práci se nesporně ukážou stejně přehnaná jako v minulosti. Stěží se však lze ubránit úsudku, že „technologická nezaměstnanost“, jak tento jev nazýval John Maynard Keynes, nadále poroste, neboť čím dál větší počet lidí bude nadbytečný. Optimista možná namítne, že pesimista má chabou představivost a nedokáže předvídat celou škálu skvělých nových pracovních příležitostí, jimž automatizace otevře dveře. Jenže možná že chabá je představivost optimistova a nedokáže předjímat jiné směřování – do světa, v němž lidé nepožívají plody automatizace jako nárůst příjmu, nýbrž jako volný čas. Během průmyslové revoluce se pracovní doba zvýšila o 20 %, neboť továrny nahradily svátky. S naší post-strojní životní úrovní si můžeme dovolit odhodit část oné puritánské viny, která nás po staletí držela pilně u strojů. V chudých zemích dnes nalézáme značný rozsah sdílené práce. Jedná se o akceptovaný způsob jak nechat omezené množství dostupné práce kolovat. Ekonomové to označují za „maskovanou nezaměstnanost“. Je-li cílem únik z chudoby, maskovaná nezaměstnanost je nepříznivá. Jestliže však už únik z chudoby zařizují stroje, sdílení je rozumným způsobem „distribuce práce“, již stále ještě musí vykonávat lidské pracovní síly. Jestliže stroj dokáže potřebnou lidskou práci osekat na půl, proč propustit polovinu pracovních sil, když lze zaměstnávat stejný počet lidí na poloviční úvazek?", "en": "It is valued at $9 billion, but employs just 400 people worldwide – about as many as a medium-size carpet factory in Kidderminster. It is not true that automation has caused the rise of unemployment since 2008. What is noticeable, though, is that structural unemployment – the unemployment that remains even after economies have recovered – has been on an upward trend over the last 25 years. We are finding it increasingly difficult to keep unemployment down. Indeed, the days when we in Britain thought it was normal to have an unemployment rate of 2% have long since passed. It was considered a great achievement of the last government that it brought unemployment down to 5% at the height of an unsustainable boom. And it only succeeded in doing so by subsidizing a lot of unnecessary jobs and useless training schemes. No doubt some of the claims made for robots replacing human labor will prove as far-fetched now as they have in the past. But it is hard to resist the conclusion that “technological unemployment,” as John Maynard Keynes called it, will continue to rise, as more and more people become redundant. The optimist may reply that the pessimist’s imagination is too weak to envisage the full range of wonderful new job possibilities that automation is opening up. But perhaps the optimist’s imagination is too weak to imagine a different trajectory – toward a world in which people enjoy the fruits of automation as leisure rather than as additional income. During the Industrial Revolution, working hours increased by 20% as factories replaced feasting. With our post-machine standard of living, we can afford to shed some of the Puritan guilt that has, for centuries, kept our noses to the grindstone. Today we find a great deal of work-sharing in poor countries. It is the accepted means of making a limited amount of available work go around. Economists call it “disguised unemployment.” If escape from poverty is the goal, disguised unemployment is a bad thing. But if machines have already engineered the escape from poverty, then work-sharing is a sensible way of “spreading the work” that still has to be done by human labor. If one machine can cut necessary human labor by half, why make half of the workforce redundant, rather than employing the same number for half the time?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odehraje se příští demokratická revoluce v Egyptě? Reakce na volání Ameriky po demokracii na Středním východě byly přinejlepším vlažné. Arabské vlády pociťují dopal vůči prezidentu Georgi W. Bushovi, zejména proto, že svou iniciativu vyhlásil po minimu konzultací v regionu. Ve snaze předejít americkému zásahu se Egypt loni v květnu na summitu Arabské ligy postavil za protinávrh, Alexandrijskou deklaraci; následovalo nedávné prohlášení prezidenta Husního Mubaraka, že opozičním kandidátům umožní utkat se s ním o post prezidenta. Jde jen o další zdržovací taktiku, nebo o příležitost ke skutečné reformě? Jedno je dnes jasné: nedávné volby v Iráku a Palestině společně s rozrůstajícími se protesty proti pokřivujícímu vlivu Sýrie na libanonskou demokracii oživily v Egyptě debatu o politické reformě. Představitelé opozice tvrdí, že země je nucena se reformovat, nemá-li jí být reforma vnucena ze zahraničí. Ještě dále zašel generální ředitel jedněch novin, který prohlásil, že zdržování politické a ústavní reformy – jako by šlo o dar občanům, nikoliv o jejich právo –, by přivolalo vnější zásah do domácích záležitostí Egypta. Arabská demokracie se podle něj stala ve Spojených státech vnitřní záležitostí, takže pro americké prezidenty bude těžké zametat pod koberec zneužívání přátelských arabských režimů, jak to dělali v minulosti. Autoritářské vlády v arabském světě lidem už celá desetiletí upírají politické, občanské a intelektuální svobody. Mladým občanům, zejména islamistům, byly zablokovány normální cesty k účasti na politickém životě.", "en": "Will the Next Democratic Revolution Be Egypt’s? Responses to America’s call for democracy in the Middle East have been tepid at best. Arab governments feel provoked by President George W. Bush, particularly as he announced his initiative with little regional consultation. Seeking to pre-empt American action, Egypt backed a counter-proposal, the Alexandria Declaration, at an Arab League summit last May, and followed this with President Hosni Mubarak’s recent announcement that he will allow opposition candidates to challenge him for the presidency. Is this just another stalling tactic, or an opening to real reform? What is clear is that the recent elections in Iraq and Palestine, together with the swelling protests against Syria’s distorting influence on Lebanon’s democracy, have reinvigorated debate about political reform within Egypt. Members of the opposition have argued that the country is compelled to reform itself if it is not to have reform imposed from abroad. Going further, the managing director of one newspaper claims that delaying political and constitutional reform as if it were a grant to citizens – rather than their right – would invite outside intervention in Egypt’s domestic affairs. Arab democracy, he claims, has now become a domestic concern in the United States, which will make it hard for American presidents to sweep the abuses of friendly Arab regimes under the rug, as they did in the past. In the Arab world, authoritarian governments have deprived people of political, civil, and intellectual freedoms for decades. For young citizens, particularly Islamists, normal channels of political participation have been closed off."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Angažovaný andský intelektuál MEXICO CITY – Role politicky angažovaného intelektuála má dlouhou a všudypřítomnou historii. Španělsko-francouzský romanopisec a scenárista Jorge Semprún, který nedávno zemřel, byl mnoho let členem ústředního výboru Komunistické strany Španělska a v první postfrankistické socialistické vládě později působil jako španělský ministr kultury. Disidenti jako Václav Havel pak měli rozhodující podíl na pádu komunistických režimů ve východní Evropě. Před pouhými několika měsíci byl dokonce aktivismus jednoho francouzského intelektuála klíčový pro zahájení dosud neúspěšného pokusu o sesazení libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího. Byl to totiž Bernard-Henry Lévy, kdo přesvědčil francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby se sešel s vůdci libyjských povstalců, a toto setkání přímo vedlo k tomu, že se Francie ujala vedoucí role při přesvědčování Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a amerického prezidenta Baracka Obamy, aby podpořili vojenskou intervenci. Zřejmě nikdo však neztělesňoval tradici angažovaného intelektuála lépe než Jean-Paul Sartre. Jeho stanovisko se diametrálně lišilo od postojů umělců a myslitelů liberální tradice, jako byli Octavio Paz a Isaiah Berlin. Podle Sartrea (a mnoha jeho současníků) musí intelektuálové nejen vyjadřovat politické postoje, ale také se musí aktivně angažovat v politice a bojovat za správné věci (ať už to znamená cokoliv). To vedlo některé intelektuály podobně jako Sartrea k obhajobě Stalina a gulagu, zatímco jiní – například André Malraux – tvořili součást vlády Charlese de Gaullea a ještě jiní se stali bezvýhradnými obhájci Izraele a jeho politiky. V Latinské Americe se má typ angažovaného intelektuála čile k světu. Někteří lidé – a do jisté míry i já – si možná mysleli, že jakmile demokracie v regionu zapustí kořeny, začne se nepřiměřená politická váha malířů, spisovatelů, básníků a hudebníků snižovat; že již nebudou hlasem umlčovaných, poněvadž umlčovaní budou mít náhle vlastní hlas. Octavio Paz a Pablo Neruda, Gabriel García Márquez a Carlos Fuentes, Diego Rivera, kubánské hudební hnutí Nueva Trova a jejich nástupci však nezapadli do pozadí, jakmile se v Latinské Americe objevila zastupitelská demokracie. Právě naopak: i nadále si zachovali obrovské slovo nejen u svých čtenářů a posluchačů, ale i u širší veřejnosti.", "en": "The Andean Engagé MEXICO CITY – The role of the politically committed intellectual has a long and ubiquitous history. The Spanish-French novelist and screenwriter Jorge Semprún, who died recently, was for many years a member of the Spanish Communist Party’s Central Committee, and subsequently served as Minister of Culture in Spain’s first post-Franco Socialist government. Dissidents like Václav Havel had a decisive impact in the downfall of Eastern Europe’s communist regimes. And, as recently as a few months ago, a French intellectual’s activism was crucial to initiating the so-far unsuccessful attempt to bring down Libya’s Colonel Muammar Qaddafi. For it was Bernard-Henry Lévy who convinced French President Nicolas Sarkozy to meet with Libya’s rebel leaders, an encounter that led directly to France taking a leading role in persuading the United Nations Security Council and US President Barack Obama to back military intervention. But perhaps no one exemplified the tradition of the intellectuel engagé better than Jean-Paul Sartre. His point of view was quite different from that of artists and thinkers in the liberal tradition, like Octavio Paz and Isaiah Berlin. For Sartre (and for many of his contemporaries), intellectuals must not only express political stances, but must also be actively engaged in politics, fighting for the right causes (whatever that meant). This led some, like Sartre, to defend Stalin and the Gulag; others, like André Malraux, formed part of Charles de Gaulle’s government; and still others, somewhat later, became unconditional defenders of Israel and its policies. In Latin America, the committed intellectual is alive and well. Some – including me, up to a point – might have thought that once democracy had taken hold in the region, the disproportionate political weight of painters, writers, poets, and musicians would begin to decline; they would no longer be the voice of the voiceless, because the voiceless now had a voice of their own. But Octavio Paz and Pablo Neruda, Gabriel García Márquez and Carlos Fuentes, Diego Rivera and the Nueva Trova Cubana and their successors did not fade into the background as representative democracy emerged in Latin America. On the contrary, they have continued to retain a great deal of influence, not only for their readers, but also for the broader public."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trubec v poušti TEL AVIV – Do izraelského vzdušného prostoru nedávno od Středozemního moře proniklo bezpilotní letadlo, takzvaný „trubec“. Asi půl hodiny mu bylo umožněno letět nad jižním Izraelem, než jej izraelské vzdušné síly nad řídce osídleným územím sestřelily. Stále se neví, kdo trubce vyslal a odkud, ale předpokládá se, že jej z Libanonu vypustil buď Hizballáh pracující v íránských službách, anebo přímo síly Íránského režimu. Je-li tomu skutečně tak, epizodu není namístě považovat za jeden z řady incidentů v regionu sužovaném konflikty a násilím. Právě naopak, jde o významné nahlédnutí do arény, ve které probíhá střet o budoucnost íránského jaderného programu. Tuto arénu teď formuje několik událostí a sil. Jednou je rozhodnutí izraelského ministerského předsedy Benjamina Netanjahua, ohlášené minulý měsíc v jeho projevu k Valnému shromáždění Organizace spojených národů, že pozastaví svou pohrůžku, že zahájí jednostranný vojenský zásah proti íránským jaderným zařízením. Prohlásil, že Izrael dá USA a zbytku mezinárodního společenství příležitost íránský jaderný pokrok zastavit jinými prostředky do jara či začátku léta 2013. Další událostí jsou americké prezidentské volby. Úspěch republikánského vyzyvatele Mitta Romneyho v první debatě zvyšuje jeho šance a vyhlídky na to, že se nová administrativa bude nějaký čas rozkoukávat, než bude přijato jakékoli významnější rozhodnutí ohledně íránské jaderné otázky. Režim v Íránu dál prosazuje svou, ale zřetelně jej oslabuje hospodářská krize (z velké části vlivem mezinárodních sankcí), lidové protesty a vnitřní hašteřivost – a v důsledku toho začíná kolem sebe kopat. Po několika měsících naslouchání izraelské (a do jisté míry i americké) válečné rétorice začal režim šířit vlastní výhrůžnou nabubřelost, z vlastní podstaty a na obranu hrdosti režimu, který se považuje za dědice vznešené imperiální tradice Persie. Různí íránští mluvčí začali vyhrožovat Izraeli nejen mohutnou reakcí na jakýkoli případný útok, ale i preemptivním úderem. Izrael by nebyl za útok pouze ztrestán, říkají, byl by totálně zničen. Tento postoj doprovodil tvrdší přístup Íránu k angažmá v syrské občanské válce, reflektovaný i jeho libanonským zástupcem Hizballáhem.", "en": "The Drone in the Desert TEL AVIV – A drone recently penetrated Israel’s airspace from the Mediterranean. It was allowed to fly for about half an hour over southern Israel before being shot down by the Israeli air force over a sparsely populated area. It is still not known who dispatched the drone and from where, but it is now assumed that it was launched from Lebanon, either by Hezbollah, acting in Iran's service, or by forces of the Iranian regime itself. If that is indeed the case, the episode should not be regarded as yet another incident in a region fraught by conflict and violence. On the contrary, it is a significant window into the arena in which the conflict over the future of Iran's nuclear program is being waged. Several developments and forces are now shaping this arena. One is Israeli Prime Minister Binyamin Netanyahu’s decision, announced in his speech to the United Nations General Assembly last month, to suspend his threat to launch unilateral military action against Iran's nuclear installations. He has said that Israel will give the US and the rest of the international community an opportunity to stop Iran’s progress through other means by the spring or early summer of 2013. Another development is the US presidential election. Republican challenger Mitt Romney’s success in the first debate improves his chances and the prospect of a new administration settling in before any major decisions are made on the Iranian nuclear issue. In Iran, the regime pushes ahead, but is clearly being hurt by an economic crisis (largely a consequence of international sanctions), popular protest, and internal bickering – and has turned bellicose as a result. After several months of listening to Israeli (and, to some extent, US) war rhetoric, the regime began issuing its own menacing bombast, as a matter of substance and to defend the pride of a regime that views itself as the heir to the glorious imperial tradition of Persia. Various Iranian spokesmen have begun threatening Israel not only with a massive response to any potential attack, but also with a preemptive strike. Israel would not merely be punished for any attack, they say; it would be annihilated. This position was accompanied by Iran’s harder line on military involvement in the Syrian civil war, echoed by its Lebanese proxy Hezbollah."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Propaganda byla úspěšná. Ještě v roce 2008 dokázaly USA přilákat čistý kapitálový tok v objemu 808 miliard dolarů. Předběžné statistické údaje naznačují, že toto číslo nyní o polovinu kleslo. Po celá léta měly USA takzvané „privilegium výnosu“. Ze svých zahraničních aktiv získávaly téměř dvojnásobný výnos, než jaký vyplácely cizincům za americká aktiva. Podle jedné hypotézy to odráželo lepší volbu investic americkými bankéři. Podle jiné pomáhaly americké ratingové agentury klamat svět, když dávaly svým americkým klientům „tříáčkové“ ratingy, zatímco zahraniční vypůjčovatele agresivně podhodnocovaly. To americkým bankám umožnilo profitovat na nabídce nízkých výnosů zahraničním půjčovatelům, přičemž však nutily zahraniční vypůjčovatele akceptovat vysoké úrokové sazby. Je zřejmé, že ratingy byly až směšně pokřivené. Zatímco jedna velká americká ratingová agentura dávala evropským firmám v posledních letech průměrný rating BBB, CDO založené na MBS snadno získaly rating AAA. Podle Mezinárodního měnového fondu patřilo do této kategorie 80% CDO. A podle studie Národního úřadu pro hospodářský výzkum, kterou vypracovali Efraim Benmelech a Jennifer Dlugoszová, získalo 70% CDO „tříáčkový“ rating, přestože MBS, z nichž byly vytvořeny, měly průměrný rating pouhých B+, což by je jinak činilo neprodejnými. Autoři proto označili proces sestavování CDO za „alchymii“ – za umění měnit olovo ve zlato. Hlavní problém amerických cenných pap��rů krytých hypotékami spočívá v tom, že dlužníci nejsou zodpovědní za úhradu dluhu. CDO je pohledávka proti řetězci pohledávek, který končí u amerických vlastníků nemovitostí. Žádná z finančních institucí, které strukturují CDO, není přímo zodpovědná za vyplacení slibované částky a totéž platí o bankách a makléřích vytvářejících hypotéky nebo MBS na nich založené. Zodpovědnost nesou jen majitelé domů. Držitel CDO nebo MBS by však nebyl schopen hnát tyto majitele před soud. A i kdyby uspěl, majitelé nemovitostí by mohli jednoduše vrátit klíče od domu, neboť i oni se těší ochraně omezeného ručení. Když ceny nemovitostí poklesly a jedna třetina amerických hypotečních úvěrů šla ke dnu – to znamená, že tržní hodnota nemovitosti klesla pod úroveň úvěru –, přišly tři miliony majitelů domů o střechu nad hlavou, když nedokázaly plnit své platební závazky, což učinilo z CDO a MBS prázdné skořápky. Problém ještě zhoršila podvodná nebo přinejlepším pochybná praxe ohodnocování.", "en": "The propaganda was successful. Even in 2008, the US was able to attract net capital inflows of $808 billion. Preliminary statistics suggest that this figure has now fallen by half. For years, the US had a so-called “return privilege.” It earned a rate of return on its foreign assets that was nearly twice as high as the rate it paid foreigners on US assets. One hypothesis is that this reflected better choices by US investment bankers. Another is that US ratings agencies helped fool the world by giving triple-A ratings to their American clients, while aggressively downgrading foreign borrowers. This enabled US banks to profit by offering low rates of return to foreign lenders while forcing foreign borrowers to accept high interest rates. Indeed, it is clear that ratings were ridiculously distorted. While a big US rating agency gave European companies, on average, only a triple-B rating in recent years, CDOs based on MBSs easily obtained triple A-ratings. According to the IMF, 80% of CDOs were in this category. And according to an NBER working paper by Efraim Benmelech and Jennifer Dlugosz, 70% of the CDOs received a triple-A rating even though the MBSs from which they were constructed had just a B+ rating, on average, which would have made them unmarketable. The authors therefore called the process of constructing CDOs “alchemy,” the art of turning lead into gold. The main problem with US mortgage-based securities is that they are non-recourse. A CDO is a claim against a chain of claims that ends at US homeowners. None of the financial institutions that structure CDOs is directly liable for the repayments they promise; nor are the banks and brokers that originate the mortgages or create MBSs based on them. Only the homeowners are liable. However, the holder of a CDO or MBS would be unable to take these homeowners to court. And even if he succeeded, homeowners could simply return their house keys, as they, too, enjoy the protection of non-recourse. As home prices declined and one-third of US mortgage loans went under water – that is, the property’s market value sank below the amount of the loan – three million US homeowners lost their homes, unable to meet their payment obligations, making the CDOs and MBSs empty shells. The problem was exacerbated by fraudulent, or at least dubious, evaluation practices."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Potíž tkví v tom, že mnohé politiky, k nimž technokraté přistupují, jako by byly paretovsky efektivní, jsou ve skutečnosti chybné a pro mnoho lidí - někdy pro celé země - znamenají zhorsení situace. Uvažte litanii nad technokraty inspirovanými příklady privatizací a deregulací z 90. let. Kupříkladu bankovní ,,reforma`` si v mnoha případech brzy vyžádala finanční zásah vlády, přičemž zbohatla hrstka lidí, ale země zchudla. Tyto neúspěchy naznačují, že bychom v údajné profesionální schopnosti technokratů měli vkládat méně důvěry - nebo aspoň méně důvěry, než v ně vkládají oni sami. Jde tu ovsem o zásadnějsí věc. Citlivějsí k reálným dopadům politik, ke skutečným kompromisům, jež s nimi souvisí, jsou pravděpodobně demokratické procesy. Pochopitelně že některé kritiky technokratických opatření mohou být populistickými gesty, ale někdy v sobě skrývají náhledy, které od reality odtrženým technokratům (obvykle s diplomy z amerických skol) unikají. Uvažte případ Mexika, kde - nikterak překvapivě - demokraticky zodpovědný zákonodárný sbor zamítl návrh na zvýsení státních příjmů prostřednictvím zdanění potravin a léků, jež spotřebují chudí. Odmítnutí tohoto návrhu nebylo záležitostí nezřízeného populismu. Problém spočíval v samotném návrhu. Jeho obhájci argumentovali tím, že efektivita vyžaduje zavedení vseobecné daně z přidané hodnoty. Vyspělé průmyslové země v Evropě takovou daň používají. Rozvojové země, říkali technokraté, by se měly zařídit stejně. Mezi vyspělými evropskými zeměmi a nově vznikajícími trhy ovsem existuje zásadní rozdíl: velikost neoficiální části hospodářství, od níž se DPH nevybírá. Tato rozsáhlá ,,černá ekonomika`` v rozvojových zemích zbavuje DPH veskeré účinnosti.", "en": "The problem is that many policies advanced by technocrats as if they were Pareto efficient are in fact flawed and make many people--sometimes entire countries--worse off. Look at the litany of technocratically inspired examples of privatization and deregulation in the 1990's. Banking \"reform,\" for example, frequently soon required government bail-outs, leaving a few people much richer, but the country much poorer. These failures suggest that we should have less confidence in the supposed professional skills of technocrats--or at least less confidence than they have in themselves. But there is also a more fundamental point here. Democratic processes are likely to be more sensitive to the real consequences of policies, to the real tradeoffs involved. Of course, some criticisms of technocratic remedies may be populist posturing, but sometimes they contain insights that ivory-towered (and usually US-trained) technocrats miss. Consider the case of Mexico, where a proposal to raise revenue by taxing food and medicines consumed by the poor was, unsurprisingly, rejected by a democratically accountable legislature. Rejecting this proposal was not a matter of unbridled populism. The problem was with the proposal. Its advocates argued that efficiency required adopting a comprehensive Value Added Tax. Advanced industrial countries in Europe use such a tax. Developing countries, the technocrats said, should do likewise. But there is a fundamental difference between developed European countries and emerging markets: the size of the informal sector, from which VAT is not collected. This vast \"black economy\" makes VAT inefficient in most developing countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nouze o vodu podněcuje etnické střety, neboť jednotlivé komunity se začínají strachovat o vlastní přežití a snaží se zdroj ovládnout. V Dárfúru opakovaná sucha napustila jedem vztahy mezi zemědělci a kočovnými pastevci a válka, jíž dnes bezmocně přihlížíme, přichází po letech stupňujícího se konfliktu. Čadu hrozí, že podlehne témuž koloběhu násilí. Je tedy naléhavě nutné prostřednictvím lokálních rozvojových iniciativ uspokojit základní lidské potřeby obyvatelstev. Jako účinné nástroje prevence konfliktů se mohou ukázat venkovské vodohospodářské projekty, které dotčeným populacím zajistí přístup k vodě v rozsáhlých pásech země. S využitím moderního satelitního snímkování jsou zakládány zabezpečené pastevecké koridory, které navedou kočovníky a jejich stáda na vhodná místa. Takovéto iniciativy poskytují vzácné příležitosti k dialogu a spolupráci mezi soupeřícími komunitami. Klíčem je předvídat potřebu jednat dřív, než se napětí vystupňuje až za hranici, odkud už není návratu. Je také potřeba se vypořádat se spotřebou vody. Zemědělství se na využití vody v celém světě podílí více než 70%. Pro maximalizaci efektivity využití vody v tomto sektoru jsou rozhodující agronomický výzkum a technické inovace a je nezbytné je posunout mnohem dále. Řešení nedostatku vody si ale nevyhnutelně vyžádá revizi zemědělských postupů a politik na celém světě, aby byla zajištěna jejich udržitelnost. Rozvojová výzva už nesestává pouze z potřeby zavést vodu pro zemědělské účely do oblastí, kde chybí. Jak ilustruje dramatické ubývání Aralského jezera, Čadského jezera a Mrtvého moře, vyžaduje ochranu vzácných přírodních zdrojů a zajištění jejich spravedlivého rozdělení mezi střetávající se potřeby. Zodpovědné využívání si vyžádá vhodné ekonomické pobídky. V západní Africe či na Středním východě, ve střední Asii nebo Indii to rovněž může přispět ke zmírnění střetů kvůli vodě. Vzhledem k bezprecedentnímu rozsahu hrozby nepřichází v úvahu pokračování ve vyjetých kolejích. Studená válka skončila mírově díky realismu, prozíravosti a síle vůle. Tyto tři vlastnosti je třeba zapojit do díla, máme-li naši planetu ušetřit rozsáhlých válek o vodu. Tato globální výzva také vyžaduje inovaci v globálním řízení, a právě proto podporujeme vytvoření Agentury životního prostředí OSN, která by získala právní a finanční zdroje potřebné k hledání východisek ze zmiňovaných problémů. Lidstvo se tomuto dilematu vody musí začít věnovat. Čekání není součástí řešení.", "en": "A dearth of water fuels ethnic strife, as communities begin to fear for their survival and seek to capture the resource. In Darfur, recurrent drought has poisoned relations between farmers and nomadic herdsmen, and the war we are helplessly witnessing today follows years of escalating conflict. Chad risks falling prey to the same cycle of violence. It is thus urgent to satisfy populations’ most basic human needs through local development initiatives. Rural hydraulic projects, which ensure access to water for these populations over large stretches of land, can prove to be efficient conflict prevention tools. Secured grazing corridors are being established with the help of modern satellite imagery to orient nomads and their herds to appropriate areas. Such initiatives provide rare opportunities for dialogue and collaboration between rival communities. The key is to anticipate the need for action before tensions escalate to the point of no return. Water consumption also must be addressed. Agriculture accounts for more than 70% of water use in the world. Agronomical research and technical innovations are crucial to maximizing water efficiency in this sector, and they must be taken much further. But addressing scarcity will inevitably imply revising agricultural practices and policies worldwide to ensure their sustainability. The development challenge no longer solely consists in bringing agricultural water to deprived areas. As the dramatic shrinkage of the Aral Sea, Lake Chad, and the Dead Sea illustrate, it now requires preserving scarce natural resources and ensuring their equitable distribution among conflicting needs. Responsible use will require adequate economic incentives. In West Africa or the Middle East, Central Asia or India, this, too, can contribute to abating clashes over water. Given the unprecedented scale of the threat, business as usual is not an option. The Cold War came to a peaceful end thanks to realism, foresight, and strength of will. These three qualities should be put to work if our planet is to be spared major water wars. This global challenge also demands innovation in global governance, which is why we support the creation of a UN Environment Agency, endowed with the legal and financial resources needed to tackle the issues at hand. Humanity must begin to resolve this water dilemma. Waiting is not part of the solution."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bojkotovat Ameriku? MELBOURNE – Katastrofální výsledek listopadových prezidentských voleb ve Spojených státech je už dnes zřejmý. Lhostejnost prezidenta Donalda Trumpa vůči riziku klimatických změn a kroky, které vlivem této lhostejnosti podniká, budou mít pravděpodobně mnohem závažnější důsledky než jeho exekutivní příkaz o imigraci, nominace arcikonzervativce do Nejvyššího soudu i zrušení zákona o dostupné péči („Obamacare“), pokud se mu ho podaří dosáhnout. S výjimkou rozpoutání jaderné války si lze jen těžko představit, čím by mohl americký prezident uškodit svému lidu více, než když v březnu nařídil zrušení pravidel zavedených za předchozího prezidenta Baracka Obamy, která zmrazila výstavbu nových uhelných elektráren a uzavřela řadu elektráren starých. Trumpovu příkazu předcházel jeho závazek zrušit přísnější normy palivové účinnosti pro osobní a nákladní automobily a také prohlášení, že chce seškrtat výdaje na klimatologii. Ačkoliv Trump neoznámil, že USA odstoupí od pařížské klimatické dohody, jeho kroky budou pravděpodobně neslučitelné se závazkem americké vlády snížit do roku 2025 emise skleníkových plynů na 26% pod úroveň roku 2005. Pařížská dohoda, kterou podepsalo 195 zemí, přitom představuje naši poslední reálnou šanci udržet globální oteplování na méně než 2°C oproti předindustriální úrovni. Pro obyvatele nízko položených ostrovních států jsou i 2ºC příliš. Mnohé z těchto států prosí o snížení hranice na 1,5ºC – jinak některé zmizí pod oceánem.", "en": "Boycott America? MELBOURNE – The catastrophic outcome of last November’s United States presidential election is now clear. President Donald Trump’s indifference to the risk of climate change, and the actions he is taking because of that indifference, are likely to have consequences that dwarf the significance of his executive order on immigration, his nomination of an archconservative to the Supreme Court, and, should he manage to achieve it, his repeal of the Affordable Care Act (“Obamacare”). With the exception of launching a nuclear war, it is hard to think of anything a US president could do that is liable to harm more people than last month’s order canceling rules issued under former President Barack Obama to freeze the construction of new coal-fired power plants and shut down many old ones. Trump’s order followed his pledge to rescind stricter fuel-efficiency standards for cars and trucks, and his announcement that he wants to slash spending on climate science. Although Trump did not announce the withdrawal of the US from the Paris climate agreement, his actions are likely to prove incompatible with the US government’s pledge to reduce greenhouse-gas emissions to 26% below 2005 levels by 2025. The Paris agreement, signed by 195 countries, is our last real chance of keeping global warming to less than 2ºC above pre-industrial levels. Even 2ºC is too much for the inhabitants of low-lying island states. Many of these states were pleading for a 1.5ºC limit – without which some will disappear beneath the ocean."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vyprávění a globální ekonomika TOKIO – Fluktuace ve světových ekonomikách vycházejí velkou měrou z příběhů, které o nich slyšíme a vyprávíme. Všeobecně rozšířená, emocionálně nabitá vyprávění nás někdy pobízejí, abychom si vyrazili a utráceli, otevírali nové podniky, stavěli továrny a kanceláře a nabírali zaměstnance; jindy nám do srdcí vlijí strach a přesvědčí nás, abychom bez hnutí čekali, šetřili zdroje, osekávali výdaje a snižovali rizika. Buď náš „životní elán“ podněcují, nebo tlumí. Během návštěvy Japonska s přednáškovým turné jsem ohromen pozitivním dopadem příběhů ve vztahu k hospodářství na uvažování a chování lidí a také tím, jak křehká tato proměna je. Od doby, kdy se v prosinci 2012 ujal úřadu premiér Šinzó Abe a zahájil program měnové a fiskální stimulace a strukturálních reforem, je vliv na sebedůvěru Japonců obrovský. Podle Mezinárodního měnového fondu se mezera výstupu – rozdíl mezi skutečným a potenciálním HDP – zúžila v letech 2011 až 2013 z -3,6 % na -0,9 %. Většině zbytku světa schází komplexní a snadno pochopitelné vyprávění o pozitivní proměně, podobné japonské „abenomice“. Mezera výstupu v předních vyspělých ekonomikách světa zůstává podle výpočtu MMF neuspokojivá, neboť v roce 2013 činila -3,2 %, takže od roku 2009, nejhoršího roku globální finanční krize, není ještě ani napůl cesty zpět k normálu. Zdá se, že jsme příběhům vydáni na milost a nemilost. Od roku 2009 většina z nás pouze čeká, kdy nám nějaké vyprávění zažehne v srdci naději a důvěru – a vzpruží naše ekonomiky. Vezměme si příběh boomu realit ve Spojených státech a dalších zemích v první dekádě po roce 2000. Nevypravoval se o „bublině,“ ale o triumfu kapitalistické podnikavosti v novém tisíciletí. Tato vyprávění měla takovou moc proto, že do nich velké množství lidí psychologicky – a finančně – investovalo. Většina rodin vlastnila dům, a tak se automaticky na vzmachu podílely. Mnozí navíc toužili zapojit se do konjunktury ještě víc a získat pocit mazaných kapitalistů a koupili si nákladnější dům, než jaký by jinak volili. S nenadálým koncem boomu v roce 2006 skončil i příběh povzbuzující naše ego.", "en": "The Global Economy’s Tale Risks TOKYO – Fluctuations in the world’s economies are largely due to the stories we hear and tell about them. These popular, emotionally relevant narratives sometimes inspire us to go out and spend, start businesses, build new factories and office buildings, and hire employees; at other times, they put fear in our hearts and impel us to sit tight, save our resources, curtail spending, and reduce risk. They either stimulate our “animal spirits” or muffle them. Visiting Japan on a speaking tour, I am struck by the positive impact of the economy-related stories on people’s thinking and behavior, and also by how fragile that change is. Since Prime Minister Shinzo Abe assumed office in December 2012 and launched his program of monetary and fiscal stimulus and structural reform, the impact on Japanese confidence has been profound. According to the International Monetary Fund, the output gap – the difference between actual and potential GDP – narrowed from -3.6% in 2011 to -0.9% in 2013. Most of the rest of the world lacks a comprehensive, easily understood narrative of positive change similar to Japan’s “Abenomics.” The output gap for the world’s major advanced economies, as calculated by the IMF, remains disappointing, at -3.2% in 2013, which is less than half-way back to normal from 2009, the worst year of the global financial crisis, when the gap was -5.3%. We seem to be at the mercy of our narratives. Ever since 2009, most of us have just been waiting for some story to turn our hearts aglow with hope and confidence – and to reinvigorate our economies. Think of the story of the real-estate boom in the United States and other countries in the first half of the 2000’s. This was a story not of a “bubble”; rather, the boom was a triumph of capitalist enterprise in a new millennium. These stories were so powerful because a huge number of people were psychologically – and financially – invested in them. Most families owned a house, so they were automatically participating in the boom. And many homeowners, eager to participate even more in the boom and feel like savvy capitalists, bought more expensive houses than they normally would. With the abrupt end of the boom in 2006, that ego-boosting story also ended."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za svou věrnost stalinismu se ocitnou ve vězení, a když konečně dostanou svolení k návratu do Itálie, jejich někdejší soudruzi je odmítnou přijmout mezi sebe. Zápletka knihy pokrývá dvě staletí revoluce. A pak náhle… „společnost se přes noc rozplynula, jako by nějaká obrovská houba zničehonic nasála celé moře, Jaderské a Jižní, a zanechala za sebou jen smetí, chuchvalce bahna a lodě uvíznuvší na dně. Jak se můžeš znovu vrátit domů, když moře vysála obrovská výlevka, která se pod ním otevřela, a vyprázdnila ho kdovíkam, někam do prázdna? Země je vyprahlá a mrtvá, ale žádná další nebude, ani další nebe.“ Samota jedince, který osamoceně a bez kolektivních iluzí čelí vlastní víře a je nucen udělat něco sám se sebou ve vyprahlém a hlučném světě, nám vypovídá cosi důležitého o odloučeném světě modernosti a jeho spletitých a protichůdných problémech. Magrisův román není jen důležitým literárním počinem; má také hlubokou souvislost s nástrahami, proti nimž dnes stojíme, zejména s vlnou fanatismu od Bombaje po Oslo ve jménu svaté války proti „tomu druhému“. Hledají všichni extremisté nějakou novou soudržnost, nějakou ztracenou iluzi pospolitosti a novou naději na vzkříšení? Můžeme někdy zapomenout na 11. září 2001, na počátek krvavého století, v němž tajuplná síla nenávisti a destrukce opět nabrala energii? Jsou přisluhovači Usámy bin Ládina, krvavé oddíly Hamásu a Hizballáhu nebo zatrpklí samotáři typu Timothy McVeigha, Theodora Kaczynského a naposledy i Nora Anderse Behringa Breivika „hrdiny“ naší současné noční můry? Je toto „rebelská“ odpověď na přehnaně globalizovanou, nesoudržnou a v konečném důsledku znepokojivou realitu? Pokud ano, pak si jejich barbarství žádá spíše bližší zkoumání – ve vztahu k historickému precedentu i k naší modernosti – než pouhé označení nálepkou „strašlivé“ (ačkoliv strašlivé rozhodně bylo). Noví náboženští radikálové, kteří bojují ve jménu svého konkrétního a prapodivného Boha, se zdají být stejně zfanatizovaní jako v předchozích desetiletích fašisté, nacisté a komunisté.", "en": "They are imprisoned for their Stalinist allegiance; when they are finally allowed to return to Italy, their old comrades refuse to accept them. The book’s plot spans two centuries of revolution. Then, suddenly, “the party vanished, overnight, as if all of a sudden a giant sponge had drained the entire sea, Adriatic and Austral, leaving litter and clots of mud, and all the boats stranded. How can you go home again if the sea has been sucked down a vast drain that opened up beneath it, emptying it who knows where, into a void? The earth is arid and dead, but there won’t be another one, nor another heaven.” The solitude of the individual facing his faith alone, without collective illusions, and forced to do something with himself in the arid, noisy world tells us something important about the exiled world of modernity and its complex and contradictory problems. Magris’s novel is not only an important literary achievement; it also has a deep connection to the dangers that we face now, particularly the wave of fanaticism, from Mumbai to Oslo, in the name of a holy war against the “other.” Are all the extremists searching for a new coherence, for a lost illusion of togetherness and a new hope of resurrection? Can we ever forget September 11, 2001, the start of a bloody century in which the mystical force of hatred and destruction has recovered its strength? Are Osama Bin Laden’s minions, the bloody Hamas-Hezbollah battalions, or troubled loners like Timothy McVeigh, Theodore Kaczynski, and now Norway’s Anders Behring Breivik, the “heroes” of our contemporary nightmare? Is this the “rebel” response to an overly globalized, incoherent, and ultimately disturbing reality? If so, their barbarism demands scrutiny – in relation to both historical precedent and to our modernity – rather than merely being labeled “monstrous” (though it certainly is that). The new religious militants, fighting in the name of their particular and peculiar God, seem as fanaticized as the Fascists, Nazis, and Communists of earlier decades."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Další spočívá v oslabení a vyšachování levicové opozice a schopnosti vládnout bez zásadních střetů v ulicích či v kongresu. Ostatní změny – kontraproduktivní volební reforma, drobná daňová reforma k posílení výnosů a hypotetická reforma ropného sektoru – trp�� Calderónovou zálibou v minimalismu: schvalování legislativy se zdá být důležitější než její obsah. Mexické monopolní struktury a nesmírná koncentrace moci trvají nedotčeně dál – tak jako za vlády pouhých dvou Calderónových demokratických předchůdců, Ernesta Zedilla a Foxe. Veřejné monopoly jako Pemex, soukromé monopoly jako Telmex a Cemex, monopoly pracujících jako odborový svaz učitelů, mediální monopoly jako Televisa a železný politický zámek, jímž tři mexické partaje uzamykají všechny úrovně voličského zastoupení, jsou silnější než kdy dřív. Calderón odmítl na tyto mocenské struktury sáhnout, přestože se všichni, od Světové banky po levicového buřiče a někdejšího prezidentského kandidáta Andrése Manuela Lópeze Obradora, shodnou, že právě ony tvoří hlavní překážky rozvoje Mexika. Vzhledem k tomuto setrvalému statu quo občané Mexika dnešní surový hospodářský propad nekladou za vinu Calderónovi; jsou toho názoru, že jde o jízdu ve vyjetých kolejích. Veřejné mínění však začíná být skeptičtější ohledně toho, zda je moudrá prezidentova erbovní politika: nasazení ozbrojených sil k vedení komplexní kampaně proti drogovým dealerům. Právě podle té mu nakonec bude vystaveno vysvědčení. Mexická vláda a armáda od 70. let vytvořily tichý, zpola násilný, zkorumpovaný, ale účinný modus vivendi s drogovými kartely. Mexiko bývalo producentem heroinu a marihuany a tranzitní zemí pro kokain z Jižní Ameriky. Calderón na sklonku roku 2006 rozhodl, že tento kompromis už nelze nadále tolerovat: násilí se vymklo kontrole, korupce a spoluvina zamořily policii i politickou elitu země a Mexiko se stalo jednak předním výrobcem metamfetaminů pro USA, jednak významným spotřebitelem kokainu. Proto tedy ono vyhlášení války. Nový prezident však do narkotického včelína zabušil, aniž by měl po ruce sprej proti hmyzu anebo ochrannou kuklu. Nedokázal se ubránit. Včely jej udolaly a prudce přibylo násilí, korupce, spoluviny a kontaminace státu. Důvody, jež Calderóna vedly k odmítnutí dřívějších poměrů, se dnes zdají méně samozřejmé než dřív.", "en": "Another lies in having weakened and neutralized the left-wing opposition, and being able to govern without major confrontations in the streets or Congress. Other changes – a counter-productive electoral reform, a minor revenue-enhancing tax reform, and hypothetical oil-sector reform – all suffer from Calderón’s penchant for minimalism: enacting legislation seems more important to him than the content. Indeed, Mexico’s monopoly structures and immense concentration of power remain untouched – as they were under Calderón’s only two democratic predecessors, Ernesto Zedillo and Fox. Public monopolies like Pemex, private monopolies like Telmex and Cemex, labor monopolies like the teachers’ union, media monopolies like Televisa, and the iron political lock the country’s three parties have on every level of electoral representation, are all stronger than before. Calderón has refused to touch these power structures, even though everyone, from the World Bank to left-wing rabble-rouser and former presidential candidate Andrés Manuel López Obrador, agree that they are the main impediments to Mexico’s progress. Because of this enduring status quo, Mexico’s people do not blame Calderón for today’s harsh economic downturn; it is business as usual, they think. But public opinion is becoming more skeptical about the wisdom of the president’s signature policy: using the armed forces to launch an all-out drive against drug dealers. Ultimately, this is what he will be judged by. Mexico’s government and military had established a tacit, semi-violent, corrupt, but effective modus vivendi with the drug cartels since the early 1970’s. Mexico was then a producer of heroin and marijuana, and a transit country for cocaine from South America. Calderón decided, in late 2006, that accommodation was no longer tolerable: the violence had gotten out of control; the corruption and complicity had infected the nation’s police and political elite; and Mexico had become a major producer of methamphetamines for the US, as well as a significant consumer of cocaine. Thus, his declaration of war. But the new president kicked over the narcotics beehive with neither a fumigator nor protective netting on hand. So he couldn’t defend himself. The bees have overwhelmed him, and violence, corruption, complicity, and contamination of the state have all skyrocketed. The reasons for Calderón’s rejection of the former arrangements now appear less self-evident than before."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mexická změna k lepšímu? MEXICO CITY – Chcete-li si udělat obrázek o tom, jak průměrný Američan chápe vztah mezi Spojenými státy a Mexikem, stačí se podívat na kritikou uznávaný televizní seriál Perníkov�� táta. Jeho děj se odehrává v Albuquerque ve státě Nové Mexiko, pár set kilometrů od mexických hranic, a zachycuje vzestup a pád Waltera Whitea, středoškolského chemikáře, z něhož se stane metamfetaminový magnát. Většina postav na americké straně hranice je vykreslena se sympatiemi a do hloubky. Pozvolný sešup hlavního protagonisty do drogového podsvětí probíhá s takovou jemností, že všechna jednotlivá rozhodnutí, která k němu v součtu vedou, se zdají téměř rozumná. Druhá strana hranice je bohužel pojata povrchněji. V jedné scéně dvojice mexických hrdlořezů nelítostně zmasakruje desítku nevinných krajanů, kteří by mohli svědčit o svém překročení hranic. Jiná epizoda zachycuje členy mexické federální policie při zátahu na drogového bossa přímo v jeho haciendě, přičemž z děje vyplývá, že policisté jednají pouze na objednávku konkurenčního dealera. Perníkový táta je geniální televizní pořad, ale je politováníhodné, že tolik Američanů vidí jen tuto stránku věci. Mexiko má v některých oblastech hluboké bezpečnostní problémy, ovšem také je to země, která možná stojí na prahu obrovského politického a hospodářského přerodu. Růst mexického HDP se už několik let blíží špičce OECD a nedávno předstihl i Brazílii. Hlavní mexické politické strany nepokračují po vzrušených prezidentských volbách v boji (tak jako v USA), ale zjevně jsou připraveny spolupracovat v řadě klíčových strukturálních reforem, které by mohly dodat hospodářskému růstu novou energii pro nadcházející desítky let. Do této agendy patří rozšíření daňové základny s cílem snížit závislost na ropě, iniciativa za zvýšení konkurence v oblasti médií a telekomunikací a ústavní změna, která umožní státní ropné společnosti Pemex vstupovat do společných podniků se zahraničními firmami. Tato poslední reforma má klíčový význam, poněvadž geologické poměry velké části Mexika se silně podobají geologické situaci na jihozápadě USA. V principu by tedy mexická ekonomika m��la těžit ze stejné revoluce v oblasti těžby břidlicových plynů, jaká poskytuje obrovskou vzpruhu Spojeným státům, kde je dnes cena zemního plynu oproti Evropě méně než čtvrtinová. Mexiko už dnes zažívá ve výrobním sektoru boom, který po dlouhém setrvalém poklesu zvýšil mexický vývoz do USA.", "en": "Mexico Breaking Good? MEXICO CITY – For a glimpse of the average American’s understanding of the relationship between the United States and Mexico, one only has to watch the critically acclaimed television series Breaking Bad. Set in Albuquerque, New Mexico, a few hundred miles from the border, the series chronicles the rise and fall of Walter White, a high school chemistry teacher who becomes a methamphetamine tycoon. Most of the characters on the US side of the border are portrayed with sympathy and depth. The main protagonist’s step-by-step descent into the drug underworld unfolds with such subtlety that each individual decision he makes along the way seems almost reasonable. Unfortunately, the other side of the border receives more superficial treatment. In one scene, two Mexican hit men ruthlessly slaughter a dozen innocent compatriots who could bear witness to their border crossing. In another episode, members of the Mexican Federal Police are seen assaulting a drug lord in his hacienda, with the implication that they are only doing the bidding of a rival dealer. “Breaking Bad” is brilliant television, but it is regrettable that so many Americans see only this side of things. Mexico has profound security problems in some regions, but it is also a country that just might be on the threshold of a huge political and economic transformation. Indeed, for a couple of years now, Mexico’s GDP growth rates have been near the top of the OECD, and recently above Brazil’s. Rather than continue fighting (as in the US) after a heated presidential election, Mexico’s major political parties appear poised to cooperate on a number of critical structural reforms that could energize economic growth for decades to come. The agenda includes an expansion of the tax base to reduce dependency on oil, an initiative to increase competition in media and telecommunications, and a constitutional change that will permit the state-owned oil company Pemex to enter into joint ventures with foreign firms. This last reform is critical, because much of Mexico’s geology is very similar to that of the southwestern US. In principle, Mexico’s economy should be benefiting from the same shale-gas revolution that is providing a huge boost to the US, where natural-gas prices are now less than one-quarter of what Europeans pay. Mexico is already enjoying a manufacturing boom that has increased its exports to the US, following a long secular decline."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Asie ve světě NEW YORK – Než jsem se stal generálním tajemníkem OSN, byl jsem asijským diplomatem. V době, kdy jsem působil jako ministr zahraničí Korejské republiky, jsem spolu se svou vládou silně prosazoval politiku uvolňování napětí se Severem. Když někdo ve světě vyzýval k sankcím a kárným opatřením, Jižní Korea naléhala na dialog. To vyžaduje nejen mluvit, ale i naslouchat. Znamená to držet se zásad, ale zároveň se snažit pochopit i protistranu, jakkoliv iracionálně nebo nesmlouvavě se může někdy jevit. Takový je můj styl i v Organizaci spojených národů. Věřím v sílu diplomacie a angažovanosti. Dávám přednost dialogu před debatou či deklaracemi. A především usiluji o výsledky. Právě to dnes děláme v Barmě. Můj zvláštní poradce Ibrahim Gambari je opět v Rangúnu. Jeho zadání zní být poctivým vyjednavačem, zprostředkovatelem dialogu mezi vládou a opozičními předáky, zejména Aun Schan Su Ťij. Cílem je, aby barmská vláda propustila všechny zadržované studenty a demonstranty, začala jednat s opozicí, vydala se směrem k demokratičtější společnosti a opět se připojila k mezinárodnímu společenství. Tento druh diplomacie není rychlý ani snadný. Zřídkakdy se při něm ozývá potlesk a často nebývá spojen s žádnými vnějšími známkami pokroku. Je to tichá a svízelná dřina v zákulisí. Musíte vyřizovat telefonáty, lichotkami přesvědčovat vedoucí představitele světa, aby učinili to nebo ono. Je to symfonie – mnohdy nepříliš harmonická – tvořená drobnými krůčky, o nichž doufáte, že jednou povedou k něčemu většímu. Neočekáváte vůbec nic. Můžete se jen dál snažit, dál prosazovat svůj postoj. Možná to vyjde, možná ne. Pak to zkusíte znovu a jinak, přičemž máte celou dobu na zřeteli malý posun, který umožní následující krok. Právě v této fázi se nacházíme v Dárfúru. Strávil jsem stovky hodin jednáním za zavřenými dveřmi s různými stranami konfliktu – se súdánskou vládou, s předáky rebelů, se sousedními státy, s partnery z Africké unie. Současně pokračujeme v jedné z nejsložitějších mírových operací v našich dějinách, když živíme a chráníme statisíce lidí bez přístřeší a podporujeme obtížná mírová jednání v Libyi. Přestože však prosazuji svou verzi „asijské“ diplomacie, někdy si Asiat u diplomatického kulatého stolu mezinárodního společenství může připadat trochu osamělý.", "en": "Asia in the World NEW YORK – Before I became the UN’s Secretary-General, I was an Asian diplomat. While I was foreign minister of the Republic of Korea, my Government and I strongly advocated détente with the North. When some in the world called for sanctions and punitive action, South Korea pushed for dialogue. That requires listening as well as speaking. It means sticking to principles, but also attempting to understand the other side, however irrational or intransigent it may sometimes appear. This remains my style at the United Nations. I believe in the power of diplomacy and engagement. I prioritize dialogue over debate or declaration. Above all, I seek results. We are doing that now in Myanmar. My Special Adviser, Ibrahim Gambari, has been back in Yangon. His brief is to be the honest broker, the facilitator of a dialogue between government and opposition leaders, particularly Aung San Suu Kyi. The goal is for Myanmar’s Government to release all detained students and demonstrators, engage with the opposition, move toward a more democratic society, and rejoin the international community. This brand of diplomacy is not quick or easy. There is seldom applause, and often no outward evidence of movement. It is a quiet, painstaking slog behind the scenes. You have to work the phones, cajole world leaders to do this or that. It is a symphony – often not a very harmonious one – of small steps that you hope will lead to something greater. You expect nothing. You can only keep trying, keep pushing. Maybe it works, maybe not. Then you try some more, in a different way, aiming all the while for some small progress that makes the next step possible. We are at this point in Darfur. I have spent hundreds of hours working behind closed doors with various parties to the conflict – Sudan’s Government, rebel leaders, neighbouring countries, and African Union partners. Meanwhile, we are pushing ahead with one of the most complex peacekeeping operations in our history, feeding and protecting hundreds of thousands of displaced people, and sponsoring difficult peace negotiations in Libya. But even as I push my brand of “Asian” diplomacy, it can sometimes feel a bit lonely to be an Asian at the international community’s diplomatic roundtable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hrozba zhroucení eura nebo potenciálního odchodu od společné měny se může ukázat jako dostatečně silný argument k tomu, aby přesvědčil většinu Evropanů hlasovat „ano“. Scénář „ambiciózního trmácení se“ bude dlouhý, klopýtavý a někdy i riskantní a pravděpodobně vyústí ve stav, který se bude velmi lišit od dnešních očekávání. Než však EU nastoupí na tuto nevyhnutelnou a nejistou cestu, musí její instituce a členské státy (za aktivní podpory ECB!) vytvořit záchrannou síť, která dokáže ochránit euro i samotnou unii před pádem na obličej, až se poměry v nadcházej��cích letech zhorší. Dluhová krize bude totiž pravděpodobně i nadále vytvářet bezprostřední ekonomické, fiskální a tržní tlaky. EU a její členské země se však budou muset ve stále větší míře potýkat také s vedlejšími škodami, které krize napáchá – tedy s jejími nezamýšlenými a neočekávanými důsledky na evropské i národní úrovni. Mezi tyto vedlejší škody patří mimo jiné sílící nacionalismus a populismus zaměřený proti euru a EU, vršící se sociální problémy v mnoha členských zemích, rostoucí „demokratický deficit“ v těchto zemích i v celé EU, otrávená atmosféra mezi unijními členy nebo absence proaktivnich a stabilních koalic táhnoucích za jeden provaz. To vše by mohlo vést k nečinnosti, která by se v současné situaci rovnala cestě zpět, což by ohrozilo nejen budoucí vyhlídky evropské integrace, ale i její dosavadní úspěchy. Za těchto okolností je „ambiciózní trmácení se“ nejpravděpodobnějším a také nejslibnějším scénářem. Vzhledem k tomu, že EU s největší pravděpodobností zůstane ještě nějakou dobu v krizi, nebude tento scénář snadný a nedá nikomu čas k sebeuspokojení. Zřejmě je to však jediná cesta, jak udržet Evropu v pohybu vpřed.", "en": "Indeed, the danger of a euro implosion or a potential exit from the common currency may prove to be sufficiently strong arguments to “persuade” a majority of Europeans to vote yes. The “ambitious muddling through” scenario will be long, bumpy, and sometimes risky, and will probably end at a destination that looks very different from today’s expectations. But, before the EU embarks on that inevitable and uncertain journey, its institutions and member states (actively supported by the ECB!) must fashion a safety net that can protect the euro and the Union itself from hitting the ground face first when the going gets rough in the coming years. After all, the debt crisis is likely to continue to generate immediate economic, fiscal, and market pressures. But the EU and its members will also increasingly have to cope with the collateral damage caused by the crisis – its unintended and unexpected consequences at the European and national levels. That damage includes increasing nationalism and anti-euro/EU populism, mounting social challenges in many member countries, a growing “democratic deficit” there and in the EU, a poisoned atmosphere among EU countries, and the lack of proactive, stable leadership coalitions pushing in the same direction. All of this could lead to a standstill, which, in the current environment, would be tantamount to going backward, threatening not only European integration’s future prospects, but also its past accomplishments. Under these circumstances, “ambitious muddling through” is both the most likely and the most promising scenario. It will not be easy, and it will not allow time for complacency, given that the EU is most likely to remain in crisis mode for some time to come. But it is probably the only way to keep Europe moving forward."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Írán prohlašuje, že jeho programy jsou určeny na mírovou výrobu jaderné energie, ale inspektoři již zde nalezli stopy vysoce obohaceného uranu. Šéf IAEA Muhammad Baradej loni v říjnu oznámil, že Írán přistoupil na rozšířené inspekční procedury. Po návštěvách ministrů zahraničí Francie, Británie a Německa navíc Írán ohlásil dočasné přerušení svého programu na obohacování uranu. Nyní naznačuje, že by mohl obohacování obnovit, a nedávné tiskové zprávy o dovozech z Pákistánu naznačují, že Teherán neprozradil IAEA všechno. Írán tvrdí, že jako signatář Smlouvy o nešíření jaderných zbraní má právo obohacovat uran pro mírové účely. To je pravda, poněvadž tato smlouva již od počátku obsahuje zadní vrátka. I když totiž určitý členský stát přistoupí na dalekosáhlé inspekce IAEA, může pod rouškou mírového energetického programu legálně hromadit obohacený uran (nebo znovuzpracované plutonium) a poté zničehonic prohlásit, že se změnily okolnosti, a odstoupit od smlouvy - obdařen schopností vyrobit v krátké době jaderné zbraně. Pokud by to Írán učinil, nejenže by to prohloubilo rizika v nestabilním regionu, ale pravděpodobně by to nastartovalo proces rozpadu režimu nešíření po celém světě. Írán si může položit otázku, jakým právem mohou jiní požadovat, aby se zřekl jaderných zbraní. Odpověď se skrývá jednak ve skutečnosti, že to při podpisu smlouvy o nešíření přislíbil, a jednak v důsledcích, které by to znamenalo pro ostatní. Z těchto důvodů prohlásil prezident Bush, že íránská jaderná zbraň je nepřijatelná. Možnosti jednostranných akcí Spojených států jsou však omezené. Nejenže je americká armáda zaměstnána iráckým snažením, ale způsob, jakým USA vstoupily do Iráku - který měl, jak se ukázalo, méně jaderných kapacit než Írán -, podkopal americkou důvěryhodnost, takže se nyní Spojeným státům těžko získávají spojenci, kteří by pomohli udržet jaderné ambice Íránu na uzdě. Naštěstí je tu jedno multilaterální řešení a existující precedens. V polovině sedmdesátých let plánovalo mnoho signatářů smlouvy o nešíření dovoz a vývoj komplexů pro obohacování a znovuzpracování. Země tak rozmanité jako Sovětský svaz, Francie, Německo a Japonsko si poté uvědomily, že je tím ohrožen režim nešíření, a vytvořily „Skupinu jaderných dodavatelů\", která omezila vývoz takových komplexů. Tím se sice zadní vrátka ve smlouvě ucpala, ale neodstranila. Dnes by se takové země měly spojit a nabídnout Íránu (a dalším) obchod.", "en": "Iran proclaims that its programs are for peaceful generation of nuclear energy, but inspectors have already found traces of highly enriched weapons-grade uranium. Last October, Mohamed El Baradei, the head of the IAEA, announced that Iran had accepted enhanced inspection procedures. In addition, after visits by the French, British, and German foreign ministers, Iran announced a temporary suspension of its enrichment program. Now it hints that it may resume enrichment, and recent press reports about the imports from Pakistan suggest Iran failed to disclose everything to the IAEA. Iran claims that as a party to the Non-Proliferation Treaty, it has the right to enrich uranium for peaceful purposes. Correct, because the NPT was born with a loophole. Even if a country agrees to broad ranging IAEA inspections, it can legally accumulate enriched uranium (or reprocessed plutonium) under the guise of a peaceful energy program, and then suddenly declare that circumstances have changed and withdraw from the treaty - with the ability to produce nuclear weapons on short notice. If Iran did this, it would not only add to the dangers in an unstable region, but would likely begin a process of unravelling the non-proliferation regime worldwide. Iran may ask what right others have to demand that it forego nuclear weapons. The answer lies both in the fact that it promised not to do so when it signed the NPT and in the consequences that it would impose on others. For these reasons, President Bush declared an Iranian nuclear weapon unacceptable. However, America's unilateral options are limited. Not only is the US military busy trying in Iraq, but the way the US went into Iraq - which proved to have fewer nuclear capabilities than Iran - undermined American credibility, making it difficult to recruit allies to contain Iran's nuclear ambitions. Fortunately, there is a multilateral option and an existing precedent. In the mid-1970's, many parties to the NPT planned to import and develop enrichment and reprocessing facilities. Realizing the threat to the non-proliferation regime, countries as diverse as the Soviet Union, France, Germany, and Japan formed a \"Nuclear Suppliers Group\" that restrained the export of enrichment and reprocessing facilities. That plugged part of the loophole in the treaty without amending it. Today, such countries should join together to offer Iran (and others) a deal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obecné soudy i Nejvyšší soudní dvůr nyní disponují svými vlastními, v ústavě zakotvenými svobodami a pravomocemi. Nyní jsou na řadě mnohé zákonné normy z oblasti licencování, monopolů, konkurence a státních zakázek. Také určitě pomůže zveřejňování majetku státních úředníků, které zamezí nežádoucímu pronikání korupce do státní sféry. Rovněž byl Ministerstvem spravedlnosti přepracován trestní řád. A tak bylo během posledních tří let pro tyto delikty zatčeno kolem dvou tisíc lidí, kteří se zneužili své pravomoci či zpronevěřili státní majetek. Šest set lidí bylo uvězněno. Navzdory těmto právním a institucionálním reformám ovšem až dosud náš antikorupční boj nepřinesl žádný z požadovaných výsledků. Jednotlivé, samostatné a vzájemně nepropojené programy zklamaly a nevytvořily správně fungující státní mechanismus. A tak se zdá, že pokud proti této všeprostupující korupci bojujeme odděleně v rovině právní a rovině faktických činů, je vskutku neporazitelná. Navíc, stále platí, že populistické a demagogické kampaně proti korupci vybojují maximálně titulky v novinách, ale výsledky veškeré žádné. Dokonce mohou korupci ještě pevněji etablovat, protože maskují její skutečné příčiny i pachatele. Mohl jsem se například pokusit zvýšit svoji popularitu během nedávné volební kampaně, tím, že bych rozkázal obžalovat toho či onoho člena domácí oligarchie. Ovšem taková spiklenecká „soudní show“ by Gruzii dlouhodobě nepřinesla skutečně žádný užitek. Aby bylo možné bojovat s korupcí, která dosáhla takové míry, jako právě v Gruzii, útok musí být koordinovaný a skutečně mnohostranný. Moje vlastní dlouhodobá zkušenost v čele mé vlasti mě přesvědčuje o tom, že jakékoliv nepřipravené akce a nekoordinované kampaně jsou nakonec jen povrchní, ledabylé a přináší jen dočasné výsledky.", "en": "The common courts and Supreme Court now have their own independent institutional basis in law. Many laws on licensing, monopolies, competition, and state purchasing that target the sources of (and opportunities for) corruption are now on the books. Public disclosure of the wealth of state officials will also help in curbing corruption's intrusions into state activity. The penal system has been re-organized under the Ministry of Justice. Indeed, two thousand people have been arrested over the last three years for such crimes as abuse of power and misappropriation of state property. Six hundred have been imprisoned. Despite these laws and institutional reforms our anti-corruption drives have, up to now, produced none of the desired results. Discrete, limited programs failed to create properly functioning state mechanisms. So pervasive is corruption, indeed, that the fight against it seems impossible when undertaken in terms of separate laws and actions. Moreover, populist, demagogic campaigns against corruption may gain headlines but in the end they accomplish nothing. They may even entrench corruption by masking its true causes and culprits. I could, for example, have increased my popularity during my recent re-election campaign had I ordered the arrest of one or another of our domestic oligarchs. But such a contrived \"show trials\" would have delivered no lasting benefits for Georgia. To fight corruption on the scale that confronts Georgia, the attack must be coordinated and multi-faceted. My long experience at the wheel of my country convinces me that unprepared actions, uncoordinated campaigns, are superficial and yield only temporary results."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sedm omylů hospodářských sankcí LONDÝN – Sankce, jež americký prezident Donald Trump uvalil na Írán, začaly tvrdě zasahovat ekonomiku země. Inflace, kterou prezident Hasan Rúhání zdánlivě pokořil, se vrátila s plnou silou a v roce 2018 dosáhla 31%. Podle Mezinárodního měnového fondu se ekonomika letos propadne o 6% a inflace by mohla dosáhnout 37%. Mnoho odvětví se potýká s velkými obtížemi a nezaměstnanost roste. Trump se snaží srazit vývoz íránské ropy na nulu a hrozí sankcemi zemím jako Čína, Indie nebo Japonsko, které íránskou ropu dál nakupují. Jsou však Trumpovy jednostranné akce – přestože Íránu způsobují obrovské těžkosti – skutečně „zaručenou“ politikou, jak jeho administrativa doufá? Od první světové války využívají vlády hospodářské sankce k dosažení svých mezinárodních politických cílů stále častěji. Navzdory stoletým zkušenostem však jejich opodstatněnost zdaleka není jednoznačná. V posledních desetiletích se obliba hospodářských sankcí ještě zvýšila. Například v 90. letech se sankční režimy zaváděly průměrným tempem kolem sedmi případů ročně. Ze 67 případů z tohoto desetiletí byly dvě třetiny jednostrannými sankcemi, které uvalily Spojené státy. Odhaduje se, že během prezidentského působení Billa Clintona bylo nějakou formou amerických sankcí zasaženo zhruba 40% světové populace, tedy 2,3 miliardy lidí. Drtivou většinu sankcí přitom uvalují velké země na malé. USA mají v současné době v platnosti téměř 8000 sankcí po celém světě, přičemž Írán je zdaleka největším státním terčem. Kromě toho vyhlásila Rada bezpečnosti OSN od 60. let 30 multilaterálních sankčních režimů na základě článku 41 Charty OSN. Nejúspěšnější z nich zřejmě sehrály klíčovou roli při ukončení apartheidů v Jihoafrické republice a Jižní Rhodesii (dnešním Zimbabwe). Kromě cílení na konkrétní země zavedla OSN sankce i vůči nestátním aktérům, jako jsou al-Káida, Talibán nebo v poslední době takzvaný Islámský stát (ISIS). Lze však silně pochybovat o tom, že Írán v důsledku Trumpových sankcí změní svoji politiku, natožpak režim. Jednoduchá pravda o hospodářských sankcích totiž říká, že jakkoliv je jejich uplatňování rozšířené, v mnoha případech selhávají.", "en": "Seven Fallacies of Economic Sanctions LONDON – The sanctions imposed on Iran by US President Donald Trump have begun to bite the country’s economy hard. Inflation, seemingly defeated by President Hassan Rouhani, has returned with a vengeance, hitting 31% in 2018. According to the International Monetary Fund, the economy is poised to shrink by 6% this year, and inflation could reach 37%. Many industries are experiencing severe difficulties, and unemployment is mounting. Aiming to cut Iranian oil exports to zero, Trump is threatening to sanction countries – like China, India, and Japan – that continue to buy Iranian oil. Given the pain that Trump’s unilateral sanctions are causing Iran, are they really the “silver bullet” policy that his administration hopes they will be? Since World War I, governments have increasingly used economic sanctions to achieve their international political objectives. Despite a century of experience, however, the rationale for such measures remains far from compelling. Economic sanctions have become even more popular in recent decades. In the 1990s, for example, sanctions regimes were introduced at an average rate of about seven per year. Of the 67 cases in that decade, two-thirds were unilateral sanctions imposed by the United States. During Bill Clinton’s presidency, it is estimated that around 40% of the world’s population, or 2.3 billion people, were subject to some form of US sanctions. In fact, the great majority of sanctions are imposed by large countries against small countries. Currently, the US has nearly 8,000 sanctions in place worldwide, with Iran by far the largest state target. In addition, since the 1960s, the United Nations Security Council has established 30 multilateral sanctions regimes under Article 41 of the UN Charter. The most successful of these arguably played a key role in ending the apartheid regimes in South Africa and Southern Rhodesia (today’s Zimbabwe). In addition to targeting specific countries, the UN has also imposed sanctions on non-state entities such as al-Qaeda, the Taliban, and, more recently, the so-called Islamic State (ISIS). But it remains highly doubtful that Iran will change its policies, let alone its regime, in the face of Trump’s sanctions. The simple truth about economic sanctions is that, though widely used, they often fail."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hranice liberalismu Když přijde na to, zda a jak regulovat ekonomiku, západní společnosti mají dlouhou historii liberální teorie, na niž spoléhají. Jakmile však dojde na přistěhovalectví, v liberální tradici není mnoho, na co se mohou obrátit. Jak v Evropě, tak ve Spojených státech proto valné části debaty o imigraci vévodí neliberální hlasy, přičemž ty nejneústupnější patří politikům, již slibují, že ochrání kulturní integritu vlasti před údajnou zvrhlostí cizáků. Xenofobie je neliberální reakcí na přistěhovalectví zprava, avšak multikulturalismus představuje v zásadě totéž zleva. Mnozí teoretici multikulturalismu, ač oddaní otevřenosti vůči imigrantům, nejsou zastánci otevřenosti přistěhovalců vůči jejich novému domovu. Podle nich si nově příchozí, žijící v prostředí nepříznivém pro jejich způsob života, musí zachovat kulturní praktiky, které si s sebou přinášejí, i když některé z těchto praktik – například dohodnuté sňatky, pohlavní segregace, náboženská indoktrinace – protiřečí liberálním principům. V morálních úsudcích mnohých multikulturalistů má přežití skupiny větší váhu než práva jedince. Jedním způsobem, jak si při řešení tíživé otázky státních hranic zachovat oddanost otevřenosti, je připustit, že kosmopolitismus je obousměrná ulice. Immanuel Kant nás učí, že okolnosti, v nichž se ocitáme, je třeba vždy zvažovat ve vztahu k okolnostem, ve kterých bychom se, nebýt náhody, bývali mohli ocitnout. Z této perspektivy je nespravedlivé, že někdo, kdo se náhodou narodí v USA, pravděpodobně bude žít déle a lépe než člověk narozený v Keni.", "en": "The Borders of Liberalism When it comes to whether and how to regulate the economy, Western societies have a history of liberal theory upon which to rely. But when it comes to immigration, there is not much in the liberal tradition to which they can turn. As a result, in both Europe and the United States, much of the debate over immigration is dominated by illiberal voices, the most insistent belonging to politicians who promise to protect the cultural integrity of the homeland against the presumed degeneracy of the alien. Xenophobia is an illiberal response to immigration from the right, but multiculturalism represents much the same thing from the left. Many multicultural theorists, although committed to openness toward immigrants, are not committed to the openness of immigrants to their new home. For them, newcomers, living in an environment hostile to their way of life, need to preserve the cultural practices they bring with them, even if some of those practices – for example, arranged marriages, gender segregation, religious indoctrination – conflict with liberal principles. Group survival counts more than individual rights in the moral accounting of many multiculturalists. One way to maintain a commitment to openness when addressing the vexing question of national borders is to recognize that cosmopolitanism is a two-way street. Immanuel Kant teaches us that the circumstances in which we find ourselves must always be judged against the circumstances in which, but for chance, we might have found ourselves. From this perspective, it is unfair that someone who happens to be born in the US is likely to live longer and better than someone born in Kenya."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šťastnější konec reformy MMF? NEWPORT BEACH – Vzdor elegantnímu řešení, jehož součástí nebyly žádné nové finanční závazky, Kongres USA odmítl projednat dlouho odkládaný návrh financování Mezinárodního měnového fondu. Zhatil přitom dohodu mnoha stran, která byla složitě dojednána v roce 2010 – v očích okolního světa paradoxně pod vedením administrativy amerického prezidenta Baracka Obamy. Nadto tak učinil v době, kdy finanční poruchy v rozvíjejících se ekonomikách připomínají světu význam pevné stabilizační kotvy v centru mezinárodní měnové soustavy. Po prvotním zklamání mnozí doufají, že se Kongres začne žádostí Obamovy vlády ohledně MMF po krátké přestávce opět zabývat. Rozhodně bude mít několik příležitostí tak učinit, až bude pracovat na jiné finanční legislativě. Vzhledem k tomu, že ještě letos budou kongresové volby, málokdo však věří, že budou mít zákonodárci náladu změnit kurz dřív než v roce 2015. To je nešťastný a politováníhodný výsledek jak pro MMF, tak pro mezinárodní společenství jako celek. Kvůli kongresové umíněnosti Fond nevyhnutelně promešká příležitost posílit své finance, když už všechny ostatní země iniciativu odsouhlasily. Je mu také znemožněno řešit, ač nevýrazně, deficity ve správě a zastoupení, které vytrvale rozleptávají soudržnost, věrohodnost a efektivitu této významné multilaterální instituce. Globální vývoj přitom ukazuje, že dosavadní období finančního poklidu je stále jen prozatímní. Současný klid nevyrůstá z podstatných a trvalých reforem, ale zajistila jej prodlužovaná závislost na experimentálních měnových politikách centrálních bank, zejména ve Spojených státech, Evropě a Japonsku. Tyto politiky zlepšily ve vyspělých zemích domácí vyhlídky, ale zesílily politická dilemata, jimž čelí mnohé rozvíjející se ekonomiky. V některých případech přemohly schopnost formovat vlastní politiky a přispěly k vnitřní politické nestabilitě – to vše v časech, kdy nikdo nezná plný rozsah vedlejších účinků a nezamýšlených důsledků nekonvenčních opatření Západu. Ano, jedná se o významnou promarněnou příležitost pro všechny, kdo si cení globálního růstu a finanční stability. To je nesporně špatná zpráva. Blýská se ale také na lepší časy, protože rozčarování z minulého měsíce lze proměnit v příležitost.", "en": "A Happier Ending for IMF Reform? NEWPORT BEACH – Despite an elegant solution that involved no new commitments of resources, the US Congress has refused to take up a long-delayed funding proposal for the International Monetary Fund. In the process, it derailed a multilateral agreement that was hammered out back in 2010 – ironically, in the eyes of the rest of the world, with US President Barack Obama’s administration taking a leading role. And it did so at a time when financial disruption in emerging economies is reminding the world of the importance of a strong stabilizing anchor at the core of the international monetary system. After the initial disappointment, many are hoping that Congress will again take up the Obama administration’s IMF request after a short interlude. It will certainly have several opportunities to do so while working on other financial legislation. But, with Congressional elections due later this year, few are confident that lawmakers will be in any mood to change course until 2015 at the earliest. This is an unfortunate and regrettable outcome for both the IMF and the international community as a whole. Congressional obstinacy is forcing the Fund to miss out on an opportunity to strengthen its finances at a time when most other countries have already approved the initiative. It is also being held back from addressing, albeit modestly, governance and representation deficits that have steadily eroded the integrity, credibility, and effectiveness of this important multilateral institution. Meanwhile, global developments confirm that the recent period of financial tranquility remains a tentative one. Rather than being anchored by fundamental and durable reforms, the current calm has been secured through prolonged reliance on central banks’ experimental monetary policies, especially in the United States, Europe, and Japan. These policies have improved domestic prospects in advanced countries, but they have accentuated the policy dilemmas facing many emerging economies. In some cases, they have overwhelmed policymaking capability and added to internal political instability – all of this at a time when no one knows the full range of side effects and unintended consequences of the West’s unconventional measures. Yes, this is an important lost opportunity for all who value global growth and financial stability. That is undoubtedly bad news. But there is also a silver lining, because last month’s disappointment can be turned into an opportunity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzestup lékově rezistentní tuberkulózy BALTIMORE – Tuberkulóza, jedno z nejzhoubnějších infekčních onemocnění, opět řádí, zejména v Africe. Extenzivně lékově rezistentní tuberkulóza (XDR-TB) je nesnadno léčitelný kmen TBC, který útočí tam, kde jsou historicky slabé zdravotnické soustavy, zejména v oblastech vysokého výskytu HIV. Neschopnost potlačovat lokální vzplanutí, vyvinout nástroje a strategie k rozpoznání a léčbě XDR-TB a investovat do dlouhodobějšího zkvalitnění kontroly nad TBC by naši čaromocnou farmakologickou munici mohla proměnit ve slepé náboje. Vývoj chemoterapie proti TBC ve 40. až 70. letech 20. století proměnil kdysi vražedný „bílý mor“ ve vyléčitelnou nemoc. Nad léčbou TBC ale už od úsvitu éry antibiotik visí mrak rezistence vůči působení léků. Před patnácti lety epidemie mnohočetně lékově rezistentní tuberkulózy (MDR-TB) v New Yorku vyvolala bezmála paniku, než rozsáhlý příliv financí do zdravotnické infrastruktury tento vývoj ve Spojených státech zvrátil a zájem veřejnosti opadl. Problém lékové rezistence ovšem přetrval a úsilí o jeho celosvětové zadržení není dostatečné. Na scénu přišla XDR-TB. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že v roce 2004 se objevilo 425 tisíc nových případů MDR-TB, přičemž Čína, Indie a Rusko tvořily něco málo přes 60%. Problematika extenzivně lékově rezistentních organismů se ale do centra celosvětové pozornosti dostala až po propuknutí XDR-TB u lidí nakažených HIV v jihoafrické oblasti KwaZulu-Natal. Při šetření v Nemocnici skotské církve ve venkovské provincii KwaZulu-Natal MDR-TB trpělo 221 nakažených z celkového počtu 535 pacientů s potvrzenou tuberkulózou, což je úroveň desetkrát vyšší než v provincii jako celku. Ještě znepokojivější je, že u 53 z těchto 221 pacientů se vyskytoval kmen odolný vůči dvěma klinicky nejužitečnějším třídám léků druhé volby proti TBC. Padesát dva z těchto 53 osob zemřelo za pouhých 16 dní (medián) od odběru hlenu. Molekulární typizace izolátů ukázala, že 85% z nich bylo v klonálním vztahu, což poukazuje na epidemický přenos XDR kmenů, s největší pravděpodobností na klinikách a nemocničních odděleních pro nositele HIV. Jak se toto lokalizované vzplanutí XDR-TB vyvinulo? Dochází k podobným lokalizovaným vzplanutím bez povšimnutí i jinde? Ba co je důležitější, lze XDR-TB držet pod kontrolou? Rezistence na léky proti TBC vychází ze selekce přirozeně se vyskytujících mutantů s vrozenou odolností vůči lékům.", "en": "The Rise of Drug-Resistant Tuberculosis BALTIMORE -- Tuberculosis, one of the most deadly infectious diseases, is back with a vengeance, especially in Africa. Extensively drug-resistant tuberculosis (XDR-TB) is a difficult to treat strain of TB which, attacks where health systems are historically weak, especially in areas of high HIV prevalence. Failure to contain local outbreaks, develop tools and strategies for identifying and treating XDR-TB, and invest in longer-term improvements in TB control could transform our pharmacological magic bullets for TB into blanks. The development of TB chemotherapy from the 1940’s through the 1970’s transformed the once deadly “white plague” into a curable disease. But TB treatment has been shadowed by the specter of drug resistance since the dawn of the antibiotic era. Fifteen years ago, an epidemic of multidrug-resistant tuberculosis (MDR-TB) in New York City induced near panic, before a massive infusion of funds into the public health infrastructure turned the tide in the United States, and public interest waned. However, the problem of drug resistance has persisted, and efforts to contain it globally have not been sufficient. Enter XDR-TB. The World Health Organization estimates that there were 425,000 new MDR-TB cases in 2004, with China, India, and Russia accounting for just over 60%. But it was an outbreak of XDR-TB in HIV-infected people in KwaZulu-Natal, South Africa, that turned the global spotlight on issues of extensively drug-resistant organisms. In a study at the Church of Scotland Hospital in rural KwaZulu-Natal province of 535 patients who had confirmed tuberculosis, 221 had MDR-TB, a level 10 times greater than in the province as a whole. More alarmingly, 53 of the 221 had a strain that was also resistant to the two most clinically useful classes of second-line TB drugs. Fifty-two of the 53 died in a median of just 16 days from the time of sputum collection. Molecular typing of the isolates indicated that 85% were clonally related, implying epidemic transmission of XDR strains, most likely in HIV clinics and hospital wards. How did this localized outbreak of XDR-TB emerge? Are similar localized outbreaks going unrecognized elsewhere? More importantly, can XDR-TB be controlled? Resistance to anti-TB drugs arises from selection of naturally occurring mutants with innate resistance to drugs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je pravdou, že všechny daně jsou pokřivující a vláda musí nějak vybírat peníze. Ekonomové však pokládají FTT za obzvláště problémovou, jelikož pokřivuje zprostředkovatelskou činnost, což její efekt zesiluje. Skromná a úzce zaměřená daň, jako je ta britská, zjevně tak velké škody nezpůsobuje, avšak skromný je také její výnos. Aby se vybraly vyšší příjmy, musely by se sítě rozhodit daleko šířeji. Z toho důvodu pokrývá Sandersův plán i derivativní nástroje, které by FTT obcházely (například tím, že by umožňovaly lidem obchodovat s příjmovými toky z aktiv beze změny jejich vlastnictví). Rozšíření daně na deriváty je však zapeklité, protože se vzhledem k jejich složitosti obtížně definuje, co přesně by se mělo zdaňovat. A s rozšiřujícím se dopadem daně začne být těžko poznat, jaký je její konečný efekt na reálnou ekonomiku. Rozhodně lze jen těžko posoudit, zda by se přehnané odhady výnosu použité v Sandersově kampani skutečně daly realizovat; z řady studií vyplývá, že nikoliv. Tvrdí se, že USA mohou vybrat více než pětinásobek částky, kterou Velká Británie vybírá ze své úzce pojaté daně – tato suma by se rovnala více než 10% výnosu z daně z osobního příjmu. Problém tkví v tom, že v mnoha oblastech pravděpodobně dojde ke kolapsu obchodování a že se řada finančních obchodů začne provádět v jiných zemích. Bude-li zasažen hospodářský růst, pak nakonec klesnou výnosy z jiných daní, a bude-li daň zahrnovat i vládní dluhopisy, pak se zvýší náklady na půjčky. USA zoufale potřebují rozsáhlou daňovou reformu; v ideálním případě progresivní daň ze spotřeby.", "en": "True, all taxes are distorting, and the government has to raise money somehow. Yet economists view FTTs as particularly troublesome because they distort intermediate activity, which amplifies their effects. A modest tax that is narrowly targeted, like the UK’s, does not seem to cause much harm; but the revenue is modest. To get more revenue requires casting the net much wider. For this reason, the Sanders plan covers derivative instruments that would circumvent the FTT (for example, by allowing people to trade income streams on assets without trading ownership). But extending the tax to derivatives is a messy business, because their complexities make it difficult to define precisely what should be taxed. And as the impact of the tax expands, it becomes hard to know what the ultimate effects on the real economy will be. It is certainly difficult to determine whether the outsize revenue estimates of the Sanders campaign could be realized; many studies suggest otherwise. The claim is that the US can collect more than five times the amount the UK collects on its narrow tax – an amount equal to more than 10% of revenue from personal income tax. The problem is that trading will likely collapse in many areas, and many financial trades will be executed in other countries. If economic growth is affected, eventually other tax revenues will fall, and if government bonds are covered, borrowing costs will rise. The US desperately needs comprehensive tax reform, ideally a progressive tax on consumption."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skryté uchvacování moci korporacemi NEW YORK – Spojené státy a svět vedou velkou debatu o nových obchodních paktech. Říkávalo se jim „dohody o volném obchodu“, ale ve skutečnosti to byly dohody o řízeném obchodu, šité na míru zájmům korporací, zejména v USA a Evropské unii. Dnes se častěji označují za „partnerství,“ jak dokládá Transpacifické partnerství (TPP). Nejedná se ale o partnerství sobě rovných členů: podmínky v zásadě diktují USA. Američtí „partneři“ jsou však naštěstí čím dál vzpurnější. Není těžké pochopit proč. Tyto dohody jdou daleko za rámec obchodu, řídí se jimi investice i duševní vlastnictví, vynucují si zásadní změny právních, soudních a regulatorních soustav zúčastněných zemí, aniž by do nich vstupovaly či za ně byly zodpovědné demokratické instituce. Snad nejméně oblíbená – a nejméně poctivá – součást takových dohod se týká ochrany investorů. Samozřejmě, investory je nutné chránit, aby jim daremné vlády nesebraly majetek. Toho se ale tato ustanovení netýkají. V posledních desetiletích došlo k velmi málo případům vyvlastnění a investoři, kteří se chtějí ochránit, si mohou pořídit pojištění od Multilaterální agentury pro garanci investic, pobočky Světové banky, a podobné pojištění poskytují i vlády USA a dalších zemí. Nicméně USA taková ujednání v TPP požadují, přestože mnozí z jejich „partnerů“ mají ochranu vlastnických práv a soudní systémy stejně dobré jako USA. Skutečným záměrem těchto ujednání je potlačit regulaci na ochranu zdraví, životního prostředí a bezpečnosti, ba dokonce regulaci finanční, která má chránit ekonomiku a občany samotné Ameriky. Firmy mohou žalovat vlády o úplnou náhradu poklesu jejich očekávaných budoucích zisků v důsledku regulatorních změn. Nejedná se o ryze teoretickou možnost. Philip Morris žaluje Uruguay a Austrálii za to, že vyžadují varovné označení cigaret. Pravda, obě země zašly o něco dál než USA a trvají na použití barvitých obrázků dokladujících důsledky kouření cigaret. Takové označení funguje. Odrazuje od kouření. Philip Morris teď tedy požaduje kompenzaci za ušlý zisk. Pokud v budoucnu zjistíme, že nějaký jiný produkt způsobuje zdravotní problémy (vzpomeňme na azbest), výrobce nebude čelit žalobám za újmu, kterou nám způsobil, ale naopak bude moci žalovat vlády, že mu brání v dalším zabíjení lidí.", "en": "The Secret Corporate Takeover NEW YORK – The United States and the world are engaged in a great debate about new trade agreements. Such pacts used to be called “free-trade agreements”; in fact, they were managed trade agreements, tailored to corporate interests, largely in the US and the European Union. Today, such deals are more often referred to as “partnerships,”as in the Trans-Pacific Partnership (TPP). But they are not partnerships of equals: the US effectively dictates the terms. Fortunately, America’s “partners” are becoming increasingly resistant. It is not hard to see why. These agreements go well beyond trade, governing investment and intellectual property as well, imposing fundamental changes to countries’ legal, judicial, and regulatory frameworks, without input or accountability through democratic institutions. Perhaps the most invidious – and most dishonest – part of such agreements concerns investor protection. Of course, investors have to be protected against the risk that rogue governments will seize their property. But that is not what these provisions are about. There have been very few expropriations in recent decades, and investors who want to protect themselves can buy insurance from the Multilateral Investment Guarantee Agency, a World Bank affiliate (the US and other governments provide similar insurance). Nonetheless, the US is demanding such provisions in the TPP, even though many of its “partners” have property protections and judicial systems that are as good as its own. The real intent of these provisions is to impede health, environmental, safety, and, yes, even financial regulations meant to protect America’s own economy and citizens. Companies can sue governments for full compensation for any reduction in their future expected profits resulting from regulatory changes. This is not just a theoretical possibility. Philip Morris is suing Uruguay and Australia for requiring warning labels on cigarettes. Admittedly, both countries went a little further than the US, mandating the inclusion of graphic images showing the consequences of cigarette smoking. The labeling is working. It is discouraging smoking. So now Philip Morris is demanding to be compensated for lost profits. In the future, if we discover that some other product causes health problems (think of asbestos), rather than facing lawsuits for the costs imposed on us, the manufacturer could sue governments for restraining them from killing more people."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ten vůbec v restauraci, kde byl zatčen, nepromluvil ani slova, ba dokonce ani nečetl noviny o zabití Ferdinanda a se­děl u stolu úplně sám, když přišel k němu nějaký pán, posadil se naproti a řekl k němu rychle: „Četl jste to?” „Dlouho jsem přemýšlel, pane nadporučíku, co vlastně vám udělám, aby se to nemohlo opakovat, a vzpomněl jsem si, že jste si přál být přeložen k 91. pluku. Vrchní velitelství nedávno nám oznámilo, že jest u 91. pluku velký nedostatek důstojnictva, poněvadž to všechno Srbové pobili. Zaručuji se vám čestným slovem, že do tří dnů jste u 91. pluku v Budějo­vicích, kde se formují maršbatalióny. Nemusíte děkovat. Voj­sko potřebuje důstojníky, kteří...”", "en": "He said he hadn’t uttered one word at the restaurant where he was arrested. What’s more, he said he hadn’t even read the newspaper accounts of Ferdinand’s murder. He said he had been sitting at a table absolutely alone, when a man came up to him, sat down across from him, and said to him abruptly: “I’ve been thinking it over for a long time, Lieutenant. And, I kept thinking: what should I actually do to you? What could I do so that this could never be repeated? “Then, I remembered that you wished to be transferred to the 91st regiment. Not long ago, the Supreme Command informed us that there’s now a great shortage in the officers corps at the 91st regiment, because the Serbians slaughtered them all. I guarantee you, with my word of honor, that within three days, you will be at the 91st regiment in Budejovice. They’re forming march battalions there. You don’t have to thank me. The military needs officers who......”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Základním schématem není solární panel připojený na elektrolytickou jednotku, nýbrž spíše tenký svitek sendvičových vrstev podobných plastu, který by silně připomínal vysoce účinné látky používané v nepromokavých bundách a jenž by se dal podle potřeby rozvinovat. Svrchní materiál by pohlcoval ze vzduchu vodu a oxid uhličitý, zatímco další, světelně absorpční vrstva by využívala sluneční energii k produkci paliva. Obě vrstvy by byly oddělené membránou, takže by palivo neunikalo do vzduchu, ale prosakovalo by přes spodní část materiálu do sběrné nádrže, odkud by ho podle potřeby využívala naše současná infrastruktura zásobování energií. V ideálním případě by měla výroba solárního paliva nabízet flexibilitu ohledně typů chemických paliv, které lze ze slunečního světla vyrábět. V nejjednodušší formě se voda štěpí na plynný vodík a plynný kyslík. Uhlík by se dal přeměnit v kapalné palivo například zdokonalením biopaliv, případně by mohl reagovat s oxidem uhličitým z kouřového plynu nebo jiného zdroje a vytvářet tekutá paliva využitelná v dopravních aplikacích. Jinou možností je, že by katalyzátory podobně jako u systémů přírodní fotosyntézy přímo redukovaly oxid uhličitý, v tomto případě na metanol nebo metan. Nejefektivnější systémy by byly schopné nabízet plynná nebo kapalná paliva. Nedávné pokroky v nanotechnologiích, materiálovém inženýrství, chemii a fyzice poskytly nástroje potřebné k rychlému pokroku v této oblasti. Konečným cílem je čistá energetická technologie, která bude na dosah a mohla by tvořit základ bezpečné, jisté a trvale udržitelné energetické budoucnosti.", "en": "The template is not a solar panel connected to an electrolysis unit, but rather a thin roll of sandwiched plastic-like layers, much like the high-performance fabrics found in rain jackets, that can be unfurled as needed. The top material would absorb the water and carbon dioxide from the air, and the next, light-absorbing layer would harness the sun’s energy to produce the fuel. Separated by the membrane, the fuel would not be vented to the air but instead would wick out through the bottom of the material into a collector tank for use on demand in our existing energy-supply infrastructure. Ideally, solar-fuel generation should offer flexibility in the types of chemical fuels that can be produced from sunlight. In its simplest incarnation, water is split into hydrogen and oxygen gases. The hydrogen could be converted into a liquid fuel by upgrading biofuels, for example, or it could be reacted with carbon dioxide from flue gas or otherwise processed to produce liquid fuels for use in transportation applications. Alternatively, catalysts, as in natural photosynthetic systems, could directly reduce carbon dioxide, in this case to methanol or methane. The most effective systems would be able to offer either gaseous or liquid fuels. Recent advances in nanoscience, materials science, chemistry, and physics have provided the tools needed to make rapid progress in this field. The ultimate prize is a clean-energy technology that is within reach and that could provide the basis for a safe, secure, and sustainable energy future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Praktická fiskální zkouška pro americké republikány NEW YORK – První velký legislativní cíl amerického prezidenta Donalda Trumpa – „zrušit a nahradit“ zákon o finančně dostupné péči („Obamacare“) z roku 2010 – už se zhroutil, vzhledem k naivitě prezidenta Trumpa a republikánů v Kongresu ohledně komplikovanosti reformy zdravotní péče. Jejich pokus nahradit nedokonalý, ale oblíbený zákon pseudoreformou, která by více než 24 milionům Američanů upřela základní zdravotní péči, směřovala k neúspěchu – jinak by v případě schválení poslala republikánské kongresmany v roce 2018 ke dnu během voleb v průběhu funkčního období prezidenta. Teď Trump a republikáni v Kongresu prosazují daňovou reformu, jako by to mělo jít snáz – začínají daněmi právnických osob, pak přejdou k daním z příjmu fyzických osob. Snazší to nebude, zejména proto, že prvotní návrhy republikánů by rozšířily rozpočtový schodek o biliony dolarů a nasměrovaly přes 99 % přínosů k hornímu 1 % distribuce příjmů. Plán předložený republikány ve Sněmovně reprezentantů USA, jehož smyslem je snížit sazbu daně právnických osob z 35 % na 15 % a úbytek příjmů vynahradit přeshraničně korekční daní (BAT), je od počátku odsouzen k nezdaru. BAT nemá dostatečnou podporu ani mezi republikány a byla by porušením pravidel Světové obchodní organizace. Daňové škrty navržené republikány by během příští dekády přinesly propad příjmů o dva biliony dolarů a takovou díru nemohou zacpat úsporou na straně příjmů z jejich plánu reformy zdravotnictví ani 1,2 bilionu dolarů, které by bylo možné očekávat od BAT.", "en": "A Fiscal Reality Test for US Republicans NEW YORK – US President Donald Trump’s first major legislative goal – to “repeal and replace” the 2010 Affordable Care Act (“Obamacare”) – has already imploded, owing to Trump and congressional Republicans’ naiveté about the complexities of health-care reform. Their attempt to replace an imperfect but popular law with a pseudo-reform that would deprive more than 24 million Americans of basic health care was bound to fail – or sink Republican members of Congress in the 2018 mid-term elections if it had passed. Now, Trump and congressional Republicans are pursuing tax reform – starting with corporate taxes and then moving on to personal income taxes – as if this will be any easier. It won’t be, not least because the Republicans’ initial proposals would add trillions of dollars to budget deficits, and funnel over 99% of the benefits to the top 1% of the income distribution. A plan offered by Republicans in the US House of Representatives to reduce the corporate-tax rate from 35% to 15%, and to make up for the lost revenues with a border adjustment tax, is dead on arrival. The BAT does not have enough support even among Republicans, and it would violate World Trade Organization rules. The Republicans’ proposed tax cuts would create a $2 trillion revenue shortfall over the next decade, and they cannot plug that hole with revenue savings from their health-care reform plan or with the $1.2 trillion that could have been expected from a BAT."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Závěrečná zpráva, jež má být předložena v prosinci 2012, by měla stanovit, které dodatečné kroky lze učinit na základě stávajících smluv EU a která opatření vyžadují jejich úpravu. Vzhledem k naléhavosti krize by některé bezprostřednější kroky vedoucí k vyšší úrovni hospodářské a fiskální integrace, které na základě současných smluv EU nejsou vymahatelné, mohly vyžadovat dodatečné mezivládní dohody jdoucí mimo současný rámec unijních smluv. Takový přístup by neměl být sám o sebe cílem, ale mohl by sloužit jako nutné zlo k odvrácení hrozby krachu eura. Má-li však být znovu dosaženo institucionální soudržnosti, právní jistoty a demokratické zodpovědnosti, měly by být do primárního právního korpusu unie co nejdříve vtěleny klíčové prvky „fiskálního kompaktu“ i veškerých budoucích dohod mezi vládami EU. Posun ke skutečné hospodářské a měnové unii bude také vyžadovat zásadnější institucionální reformy. Tento proces nelze omezit na vlády, ale v rámci dalšího evropského konventu se bude muset dotknout také Evropského parlamentu a národních zákonodárných sborů. Vyšší úroveň hospodářské, fiskální a politické integrace si rovněž vynutí úpravu národních ústav. Ratifikace nové smlouvy EU a přizpůsobení národních ústav by si v řadě zemí nevyhnutelně vyžádaly referendum. A vzhledem k odmítnutí ústavní smlouvy EU nizozemskými a francouzskými voliči v roce 2005 a k rostoucímu rozčarování evropských občanů z unie a jejího krizového řízení by byl výsledek takových referend značně nejistý. Toto riziko je však nutné podstoupit.", "en": "The final report, due to be delivered in December 2012, should identify which additional steps can be taken on the basis of the existing EU treaties, and which measures require treaty amendments. Given the urgency of the crisis, some of the more immediate steps towards a higher level of economic and fiscal integration, which are not enforceable under the current EU treaties, might require additional intergovernmental arrangements outside of the EU’s treaty framework. Such an approach should not be a goal in itself, but it might be a necessary evil to avert the danger of a euro implosion. But, in order to regain institutional coherence, legal certainty, and democratic accountability, core elements of the “fiscal compact” and any other future agreements between EU governments should be incorporated into the Union’s primary body of law as soon as possible. Moving towards a genuine Economic and Monetary Union will also require more fundamental institutional reforms. This process cannot be limited to governments, but will also have to involve the European Parliament and national parliaments in the framework of yet another European Convention. A higher level of economic, fiscal, and political integration will also compel the amendment of national constitutions. Ratification of a new EU treaty and the adaptation of national constitutions would inevitably require referenda in a number of countries. Given Dutch and French voters’ rejection of the EU’s constitutional treaty in 2005, and European citizens’ increasing frustration with the Union and its crisis management, the outcome would be highly uncertain. But it is a risk that must be taken."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Férové jednání pro Turecko Turecku bylo Evropskou komisí předloženo cosi, co připomíná ultimátum: otevřete do měsíce své přístavy pro lodi z Kypru, jinak můžete riskovat zastavení probíhajících rozhovorů o přistoupení k EU. Poslední zpráva Komise o tureckém postupu k přistoupení zároveň poznamenává, že politické reformy zpomalily, což dále zpochybňuje budoucí členství země v EU. Zprávu o postupu, již Komise vydala, projedná příští měsíc Evropská rada. Na této schůzce by si evropští lídři měli položit následující otázky: Jednala EU s Tureckem ohledně Kypru férově? Podporuje chování EU důsledně politickou reformu v Turecku? Jaké jsou dlouhodobé zájmy EU ohledně Turecka? Je-li odpovědí na první dvě otázky „ne“ – a já myslím, že je –, pak se klíčově důležitou stává otázka třetí. Pravda, Turecko uzavřelo své přístavy pro lodi z (řeckého) Kypru a to představuje porušení dohod. Je ovšem také pravda, že severní, turecké části Kypru je upírán přístup k volnému obchodu a dalším výhodám členství v EU. To je způsobeno tím, že Kypr zůstává rozděleným ostrovem. Předpokládalo se, že by se Kypr měl sjednotit, až země v roce 2004 vstoupí do EU. Turecká část plán Organizace spojených národů na sjednocení přijala. Řečtí Kypřané ovšem hlasovali proti plánu, neboť jejich předáci nedostáli implicitní dohodě s EU, že jej podpoří. Nicméně Kypr se stal členem EU – ovšem pouze řecká část. To byla zcela zřejmá chyba, poněvadž EU se tím stala součástí konfliktu. Řeckokyperští lídři dostali možnost blokovat postup v jednáních mezi EU a Tureckem. Jak si tedy Turecko za těchto okolností může zachovávat důvěru ve spravedlnost EU? Politické a právní reformy v Turecku byly v posledních letech pozoruhodně dalekosáhlé, neboť je zjevně poháněla touha Turků přiblížit se k EU. Podpora EU však u turecké veřejnosti dramaticky opadla, jelikož Turci začali mít pocit, že se s nimi nejedná čestně. To dodalo nové síly těm, kdo si přejí, aby se Turecko vyvíjelo jiným způsobem, totiž směrem k silněji islámské společnosti, nikoli k modernímu sekulárnímu státu.", "en": "A Fair Deal for Turkey Turkey has been given what looks like an ultimatum from the EU Commission: open your ports for ships from Cyprus within a month, or you may risk a halt to the EU accession talks now underway. At the same time, the Commission’s latest report on Turkey’s progress toward accession notes that political reforms have slowed down, further calling into question the country’s future EU membership. The Commission’s progress report will be dealt with by the European Council next month. At that meeting, European leaders should ask themselves the following questions: Has the EU given Turkey a fair deal in the case of Cyprus? Has the EU’s behavior been consistent in supporting political reform in Turkey? What are the EU’s long-term interests vis-à-vis Turkey? If the answers to the first two questions are “no” – as I believe they are – the third question becomes vitally important. True, Turkey has closed its ports to ships from (Greek) Cyprus, and this is a violation of agreements. But it is also true that the northern Turkish part of Cyprus is denied access to free trade and other benefits from EU-membership. This is because Cyprus remains a divided island. It was assumed that Cyprus should be united when the country joined the EU in 2004. A United Nations plan for unification was accepted by the Turkish part. But the Greek Cypriots voted against the plan because their leaders did not live up to the implicit deal with the EU to support it. Nevertheless, Cyprus became an EU member – but only the Greek part. This was clearly a mistake, because it made the EU part of the conflict. It gave Greek Cypriot leaders the possibility of blocking progress in negotiations between the EU and Turkey. So how can Turkey under these conditions maintain confidence in the EU’s fairness? Political and legal reforms in Turkey in recent years have been remarkably far-reaching, for they have clearly been spurred by Turks’ wish to move closer to the EU. But Turkish public support for EU membership has fallen dramatically as Turks have grown to feel that they are not being given a fair deal. This has given new strength to those who want Turkey to develop in another direction, towards a more Islamic society instead of a modern secular state."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vyhýbá se hlavní výzvě, již si EU musí připustit a překonat. Chtějí-li evropské demokracie znovu nabýt dobrého zdraví, ekonomická a politická integrace nemohou zůstávat v nesouladu. Buď politická integrace dožene tu hospodářskou, nebo bude třeba hospodářskou integraci utlumit. Dokud se EU bude tomuto rozhodnutí vyhýbat, zůstane dysfunkční. Členské státy při konfrontaci s touto neúprosnou volbou pravděpodobně dospějí k různým postojům na škále možností ekonomicko-politické integrace. To znamená, že Evropa si musí vytvořit pružnost a institucionální uspořádání k jejich uspokojení. Evropa byla od samotného počátku budována na „funkcionalistickém“ argumentu: politická integrace přijde po hospodářské integraci. Junckerova bílá kniha začíná trefně citátem zakladatele Evropského hospodářského společenství (a francouzského premiéra) Roberta Schumana z roku 1950: „Evropa nebude stvořena najednou ani podle jediného plánu. Bude vystavěna z konkrétních úspěchů, které nejprve vytvoří faktickou solidaritu.“ Vytvořte nejprve mechanizmy ekonomické spolupráce a to připraví půdu pro společné politické instituce. Zprvu tento přístup fungoval dobře. Umožnil, aby se hospodářská integrace držela krok před integrací politickou – aniž by předbíhala příliš. Poté, po završení 80. let, udělala EU skok do neznáma. Přijala ambiciózní program jednotného trhu, jehož cílem bylo sjednotit evropské ekonomiky oslabováním národních politik, které brzdily volný pohyb nejen zboží, ale i služeb, osob a kapitálu. Logickým rozšířením této agendy bylo euro, které zavedlo jednotnou měnu uvnitř podmnožiny členských států. To byla v evropském měřítku hyperglobalizace. Motorem této nové agendy byl souběh faktorů. Mnozí ekonomové a technokraté se domnívali, že se evropské vlády přimkly k příliš intervenčním politikám a že hluboká hospodářská integrace a jednotná měna stát kázeňsky umravní. Nevyváženost mezi ekonomickým a politickým pilířem integračního procesu nebyla z této perspektivy nedopatřením, nýbrž žádoucím rysem. Mnozí politici si však uvědomovali, že taková nevyváženost je potenciálně problematická. Předpokládali ale, že nakonec přispěchá na pomoc funkcionalizmus: za dostatečně dlouhou dobu se vyvinou kvazifederální politické instituce, jež jednotný trh potřebuje jako oporu. Svou úlohu sehrály přední evropské mocnosti. Francouzi se domnívali, že přenos ekonomických pravomocí na úředníky v Bruselu posílí francouzskou národní moc a globální prestiž.", "en": "It sidesteps the central challenge that the EU must confront and overcome. If European democracies are to regain their health, economic and political integration cannot remain out of sync. Either political integration catches up with economic integration, or economic integration needs to be scaled back. As long as this decision is evaded, the EU will remain dysfunctional. When confronted with this stark choice, member states are likely to end up in different positions along the continuum of economic-political integration. This implies that Europe must develop the flexibility and institutional arrangements to accommodate them. From the very beginning, Europe was built on a “functionalist” argument: political integration would follow economic integration. Juncker’s white paper opens appropriately with a 1950 quote from the European Economic Community founder (and French prime minister) Robert Schuman: “Europe will not be made all at once, or according to a single plan. It will be built through concrete achievements which first create a de facto solidarity.” Build the mechanisms of economic cooperation first, and this will prepare the ground for common political institutions. This approach worked fine at first. It enabled economic integration to remain one step ahead of political integration – but not too far ahead. Then, after the 1980s, the EU took a leap into the unknown. It adopted an ambitious single-market agenda that aimed to unify Europe’s economies, whittling away at national policies that hampered the free movement not just of goods, but also of services, people, and capital. The euro, which established a single currency among a subset of member states, was the logical extension of this agenda. This was hyper-globalization on a European scale. The new agenda was driven by a confluence of factors. Many economists and technocrats thought Europe’s governments had become too interventionist and that deep economic integration and a single currency would discipline the state. From this perspective, the imbalance between the economic and political legs of the integration process was a feature, not a bug. Many politicians, however, recognized that the imbalance was potentially problematic. But they assumed functionalism would eventually come to the rescue: the quasi-federal political institutions needed to underpin the single market would develop, given sufficient time. The leading European powers played their part. The French thought that shifting economic authority to bureaucrats in Brussels would enhance French national power and global prestige."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Můj projev k absolventům oboru financí NEW HAVEN – Studenti, kteří opouštějí univerzity, slýchají v tomto období na slavnostních promocích v Americe i jinde závěrečné rady, než jsou jim vydány diplomy. Těm z nich, kteří mají zájem usilovat o kariéru v oboru financí – nebo v souvisejících oborech pojišťovnictví, účetnictví, auditorství, práva či podnikového řízení –, předkládám následující projev: Přeji vám mnoho štěstí, když nyní opouštíte akademickou sféru a míříte do zvolených profesí v oboru financí. Během vaší kariéry vás Wall Street a jeho příbuzné instituce budou potřebovat. Vaše znalosti finanční teorie, ekonomie, matematiky a statistiky vám budou dobře sloužit. Neméně důležité však budou vaše poznatky z historie, filozofie a literatury, protože je životně důležité mít nejen správné nástroje, ale také nikdy neztratit ze zřetele smysl a nadřazené společenské cíle financí. Pokud jste nestudovali na dně oceánu, pak víte, že finanční sektor se stal terčem tvrdé kritiky – do značné míry oprávněné – za to, že uvrhl světovou ekonomiku do nejhorší krize od dob velké hospodářské krize. A stačí si promluvit s některým spolužákem, který se někde na světě účastnil hnutí Occupy, abyste získali představu, jak rozšířená zášť panuje vůči finančníkům a lidem pobírajícím nejvyšší 1% příjmů, jimž protestující do značné míry slouží (a mnohdy i patří). Přestože tato kritika může být částečně přehnaná nebo špatně adresovaná, stále podtrhuje potřebu reformovat finanční instituce a praktiky. Finance představují už dlouho stěžejní předpoklad prosperujících tržních demokracií, a proto je jejich problémy zapotřebí řešit. Vy máte zdokonalené povědomí o naší vzájemné provázanosti a rozmanitosti potřeb, a proto to dokážete. Koneckonců je to skutečná profesní výzva, která na vás čeká, a vy byste ji měli chápat jako svou příležitost. Mladí profesionálové v oboru financí se potřebují důvěrně obeznámit s dějinami bankovnictví a uvědomit si, že bankovnictví funguje nejlépe, když slouží stále se rozšiřujícím sférám společnosti. Na mysl se tu dere hnutí spořitelních záložen ve Velké Británii a v Evropě devatenáctého století a také hnutí mikrofinancí, jehož průkopníkem se stala ve dvacátém století bangladéšská Banka Gramín. Dnes je nejlepší cestou vpřed aktualizovat finanční a komunikační technologie tak, aby nabízely celou paletu osvícených bankovních služeb nižší střední třídě a chudým lidem.", "en": "My Speech to the Finance Graduates NEW HAVEN – At this time of year, at graduation ceremonies in America and elsewhere, those about to leave university often hear some final words of advice before receiving their diplomas. To those interested in pursuing careers in finance – or related careers in insurance, accounting, auditing, law, or corporate management – I submit the following address: Best of luck to you as you leave the academy for your chosen professions in finance. Over the course of your careers, Wall Street and its kindred institutions will need you. Your training in financial theory, economics, mathematics, and statistics will serve you well. But your lessons in history, philosophy, and literature will be just as important, because it is vital not only that you have the right tools, but also that you never lose sight of the purposes and overriding social goals of finance. Unless you have been studying at the bottom of the ocean, you know that the financial sector has come under severe criticism – much of it justified – for thrusting the world economy into its worst crisis since the Great Depression. And you need only check in with some of your classmates who have populated the Occupy movements around the world to sense the widespread resentment of financiers and the top 1% of income earners to whom they largely cater (and often belong). While some of this criticism may be over-stated or misplaced, it nonetheless underscores the need to reform financial institutions and practices. Finance has long been central to thriving market democracies, which is why its current problems need to be addressed. With your improved sense of our interconnectedness and diverse needs, you can do that. Indeed, it is the real professional challenge ahead of you, and you should embrace it as an opportunity. Young finance professionals need to familiarize themselves with the history of banking, and recognize that it is at its best when it serves ever-broadening spheres of society. Here, the savings-bank movement in the United Kingdom and Europe in the nineteenth century, and the microfinance movement pioneered by the Grameen Bank in Bangladesh in the twentieth century, comes to mind. Today, the best way forward is to update financial and communications technology to offer a full array of enlightened banking services to the lower middle class and the poor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A když letos začala zadrhávat Spojenými státy vedená snaha zprostředkovat mírovou dohodu na Blízkém východě, ujalo se Turecko role prostředníka jak v izraelsko-palestinském konfliktu, tak i v konfliktu mezi Sýrií a Izraelem. Také dnes, bezprostředně po vypuknutí krize mezi Ruskem a Gruzií, vedoucí turečtí představitelé vystoupili do popředí, aby se na Kavkaze ujali vedoucí role. Svět musí vroucně doufat, že turecký návrh Platformy o stabilitě a spolupráci na Kavkaze bude serióznější a trvalejší než předchozí podobné snahy. Má-li však uspět, musí Turecko rázně vyžadovat závazek všech regionálních aktérů, že se zřeknou použití násilí při řešení svých sporů. Bude-li tento závazek přijat a respektován, pak se na konflikty v regionu začne pohlížet v diametrálně odlišném, tolerantnějším kontextu, což přinese historický průlom směrem k míru. Proč vlastně nedovést myšlenku takového paktu ještě o krok dál? My v tomto regionu můžeme – a domnívám se, že bychom i měli – volat po neangažovaném Kavkaze zbaveném bezpečnostních bloků a znesvářených aliancí. Bezpečnostní aliance a záruky koneckonců pouze vytvářejí dělicí čáry a s nimi spojené bezpečnostní problémy. V průběhu dějin žily naše země a národy pod společným deštníkem mnohem déle než ve vzájemné separaci. Dnes sdílíme společnou vizi evropské integrace a právě v tomto širším kontextu by se měly řešit i naše konflikty. Návštěvy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové v Gruzii a Rusku dokázaly, že pokud jde o Kavkaz, neexistuje nic, co by mohlo nahradit Evropu. V atmosféře podezíravosti a netolerance v regionu může hrát pouze Evropa roli poctivého zprostředkovatele. V konečném důsledku však musíme být my sami ochotni pracovat na vytvoření regionu charakterizovaného mírem a spoluprací. Kavkaz je na uzavřené hranice a výbušné konflikty příliš malý. A ačkoliv se některá napětí jeví jako ryze bilaterální, gruzínsko-ruský konflikt dokládá, že v dnešním globalizovaném světě nic podobného neexistuje a v tomto navzájem provázaném regionu už teprve ne. Skutečný mír na Kavkaze vyžaduje dvě klíčové strategické transformace. První z nich je poučení z historie: strategické zájmy Ruska zde nelze ignorovat. Věřit a chovat se jinak by vedlo k regionálnímu chaosu. Druhé ponaučení zní tak, že Turecko a Arménie nemohou zůstat protivníky věčně.", "en": "This year, as the American-led effort to mediate a Middle East peace settlement began to falter, Turkey took up the job of mediator in both the Israeli-Palestinian conflict and the conflict between Syria and Israel. Now, in the immediate wake of the Russia-Georgia crisis, Turkey’s leaders have stepped forward once again to take a leadership role in the Caucasus. The world must fervently hope that the Turkish proposal for a Caucasus Stability and Cooperation Platform is more serious and sustained than previous similar efforts. But, in order to succeed, Turkey must firmly pursue a pledge from all the region’s players to repudiate the use of force in settling their disputes. If this pledge is adopted and respected, conflicts in the region will be viewed in a wholly different, more tolerant context, marking a historic breakthrough to peace. In fact, why not take the idea of such a pact one step further? We in this region can, and I believe should, call for a non-aligned Caucasus, free of security blocs and adversarial alliances. After all, security alliances and guarantees only create dividing lines, with their attendant security challenges. Our countries and peoples have, throughout history, lived under a common umbrella for far longer than we have been divided. Today, we share a common vision of European integration, and it is in this broader context that our conflicts should be resolved. French President Nicolas Sarkozy’s and German Chancellor Angela Merkel’s visits to Georgia and Russia proved that there is no substitute for Europe insofar as the Caucasus is concerned. Only Europe can play the role of honest broker in the region’s atmosphere of suspicion and intolerance. But, at the end of the day, we ourselves must be willing to work toward a region of peace and cooperation. The Caucasus is too small a space for closed borders and explosive conflicts. Although some of those tensions appear purely bilateral, the Georgian-Russian conflict demonstrates that there is no such thing anymore in this globalized world, and certainly not in this interconnected region. In fact, real peace in the Caucasus requires two key strategic transformations. One is a lesson from history: Russia’s strategic interests here cannot be ignored. To believe and behave otherwise would lead to regional chaos. The other lesson is that Turkey and Armenia cannot remain adversaries forever."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Není času nazbyt Billu Gatesovi vyjde tento měsíc nová kniha How to Avoid a Climate Disaster (Jak předejít klimatické katastrofě) s podtitulem Řešení, která máme, a průlomy, které potřebujeme. Bill Gates: Svět je dnes úplně jiný, než když jsem se studiem změny klimatu začal zabývat. Víme víc a dospěli jsme v této problematice k širšímu konsenzu. Pro leckoho je ale stále těžké přijmout, že nestačí prosté snížení emisí, aniž bychom směřovali k nule. Těžké je také akceptovat, kolik novátorství bude zapotřebí, než se k nule dostaneme – než zásadně přebudujeme energetiku, největší byznys na světě. Předkládám v knize argumenty, které přesvědčily mne, a doufám, že přesvědčí jiné. Zastánce klimatické aktivity bych naléhavě vyzval, aby dál obhajovali nulu a snižování emisí, které nás dostane na cestu k ní. BG: Kniha se sice nezaměřuje konkrétně na klimatické skeptiky, ale rozhodně doufám, že je přesvědčí o tom, že je zapotřebí vážně investovat do čisté energetiky. Země, které pro rozvoj inovací na tomto poli udělají nejvíc, budou domovem příští generace průlomových společností – a současně pracovních míst a hospodářské aktivity, které je doprovázejí. Proto je chytré takto investovat, i když nevěříte neotřesitelné argumentaci, že lidé způsobují změny podnebí, které budou mít katastrofální následky, pokud se proti nim nic nepodnikne. BG: Jedno ponaučení je rubem myšlenky, že méně létat nebo jezdit autem nestačí: Potřebujeme obrovské množství inovací, aby lidé mohli létat, jezdit autem a jinak se zapojovat do moderní ekonomiky, aniž by způsobovali emise. Je to vlastně ještě náročnější úkol než vyrobit a distribuovat vakcíny proti covidu-19 (což je největší zdravotnická kampaň v dějinách). Bude ale nutná tatáž úzká spolupráce mezi vládami na všech úrovních, jakož i se soukromým sektorem. A stejně jako musíme všichni odvést svůj díl práce nošením roušek a udržováním odstupů, budou muset jednotlivci sehrát svou úlohu i ve snižování emisí. Mohou prosazovat politické přístupy, které urychlí přechod k nule, a mohou snižovat zelenou přirážku tím, že budou kupovat výrobky s nízkými či nulovými uhlíkovými emisemi jako elektromobily a rostlinné karbanátky. To do těchto oblastí přiláká větší konkurenci a nakonec to zelenou volbu zlevní.", "en": "No Time to Waste This month Bill Gates published his new book, How to Avoid a Climate Disaster: The Solutions We Have and the Breakthroughs We Need. Bill Gates: The world is in a very different place today than when I started studying climate change. We know more and have established more of a consensus about the problem. But it’s still hard for many people to accept that only reducing emissions, without getting on a path to zero, isn’t enough. It’s also hard to accept how much innovation it will take to get to zero – to fundamentally remake the energy industry, the largest business in the world. In the book, I make the case that persuaded me, and I hope it persuades others. I’d urge climate advocates to keep making the case for zero and for reducing emissions in a way that puts us on that path. BG: Although the book isn’t aimed specifically at climate-change skeptics, I certainly hope it will persuade them that we need to invest seriously in clean energy. The countries that do the most to nurture innovation in this field will be home to the next generation of breakthrough companies – along with all the jobs and economic activity that accompany them. That’s why these investments are the smart thing to do, even if you don’t buy the ironclad case that humans are causing changes in the climate that will have catastrophic consequences if left unchecked. BG: One lesson is the flip side of the idea that flying or driving less isn’t enough: We need a massive amount of innovation so that people can fly, drive, and otherwise participate in the modern economy without causing emissions. This is actually an even tougher challenge than making and distributing COVID-19 vaccines (which is the biggest public health campaign ever). But it will take the same close cooperation among governments at all levels, and with the private sector as well. And just as we all have to do our parts by wearing masks and distancing, individuals also need to play a role in reducing emissions. They can advocate for policies that accelerate the transition to zero, and they can reduce the Green Premium by buying low- and zero-carbon products like electric cars and plant-based burgers. That will attract more competition in those areas and ultimately make it cheaper to go green."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zachránit řeckého hříšníka MNICHOV – Současná slabost eura má jednu příčinu: Řecko. Nejnovější deficit běžného účtu Řecka ve výši 14% HDP byl po Kypru největší ze všech zemí eurozóny. Řecký poměr dluhu k HDP činil na konci roku 2009 113%. A protože se předpokládá, že letošní schodek přesáhne 12% scvrkávajícího se HDP, vyšplhá se poměr dluhu k HDP do konce roku 2010 nad hranici 125%, což bude nejvíce v celé eurozóně. Investoři reagovali tak, že se snažili odejít od eura a zejména se vyhýbat řeckému vládnímu dluhu. Řecko jim muselo nabízet stále vyšší úrokové míry, aby se udrželo ve hře. Úroková prémie oproti německému veřejnému dluhu činila v lednu 2,73 procentního bodu. Pokud tato prémie přetrvá, bude muset Řecko zaplatit na úrocích ze svého dluhu v objemu 271 miliard eur celkem o 7,4 miliardy více, než by muselo platit při německé sazbě. Problémem není jen samotná prémie, ale i bezprostřední riziko, že se Řecku nepodaří sehnat 53 miliard eur, které bude v roce 2010 potřebovat na obsluhu svého dluhu, natožpak dalších odhadovaných 30 miliard eur na financování nového dluhu vyplývajícího z navrženého rozpočtového schodku. Řecká katastrofa byla možná, protože tamní vláda po léta klamala své evropské partnery zfalšovanou statistikou. Aby splnila podmínky přistoupení k euru, tvrdila řecká vláda v roce 1999, že její rozpočtový schodek činí 1,8% HDP – což bylo výrazně pod tříprocentní hranicí stanovenou v Maastrichtské smlouvě.", "en": "Saving the Greek Sinner MUNICH – The euro’s current weakness has one culprit: Greece. At 14% of GDP, Greece’s latest current-account deficit was the largest of the euro-zone countries after Cyprus. Its debt-to-GDP ratio stood at 113% by the end of 2009. As this year’s deficit is projected to be more than 12% of a shrinking GDP, the debt-to-GDP ratio will soar above 125% by the end of 2010, the highest in the euro zone. Investors have reacted by trying to get out of the euro and, in particular, steer clear of Greek government debt. Greece had to offer them increasingly higher interest rates to stay put. In January, the interest premium was 2.73 percentage points relative to German public debt. If this premium prevails, Greece will have to pay €7.4 billion more in interest per year on its €271 billion debt than it would have to pay at the German rate. The problem is not only the premium itself, but the imminent risk that Greece will not be able to find the €53 billion it needs to service its debt falling due in 2010, let alone the estimated additional €30 billion to finance the new debt resulting from its projected budget deficit. The Greek disaster was possible because its government deceived its European partners for years with faked statistics. In order to qualify for the euro, the Greek government asserted that its budget deficit stood at 1.8% of GDP in 1999 – well below the 3%-of-GDP limit set by the Maastricht Treaty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svět po listopadu MADRID – Šestého listopadu vyjde buď Barack Obama, nebo Mitt Romney jako vítěz z vyčerpávajícího volebního klání a uvede do pohybu politické soukolí na následující čtyři roky. O oceán dál se více než 2000 členů Komunistické strany Číny sejde 8. listopadu v Pekingu. Přibližně o týden později vyjdou členové stálého výboru politbyra ven v hierarchickém pořadí a připraví se převzít řízení rostoucí země s 1,3 miliardami obyvatel. Nejvyšší představitelé dvou největších ekonomik světa se mění. A proto se mění i svět sám. Zejména Blízký východ zažívá okamžik intenzivní proměny. Zatímco v některých částech tohoto regionu začíná rekonstrukce – doslova i obrazně řečeno –, státy jako Sýrie jsou v plamenech. V jiných zemích, jako je Írán se svou skomírající revolucí, to nikdy nepřestalo vřít. Navzdory drolící se ekonomice se tato země dál chová agresivně, využila Hizballáh coby svého libanonského zástupce k nejméně jednomu úspěšnému přeletu bezpilotního letadla nad Izraelem a údajně zosnovala i nedávné kybernetické útoky. V důsledku toho zůstávají vztahy mezi regionálními aktéry napjaté. Po projevu v Organizaci spojených národů, v němž ve vztahu k íránskému jadernému programu volal po „červené čáře“ na jaře nebo v létě 2013, vypsal izraelský premiér Benjamin Netanjahu předčasné parlamentní volby, které by mu potenciálně mohly dát silný mandát k akci proti Íránu. Egypt mezitím nachází vlastní rovnováhu, a to jak na domácím poli, kde sepsal novou ústavu, tak v oblasti zahraniční politiky. Dále je zde Turecko, rozkročené mezi Evropou a Blízkým východem. Tato rozvíjející se ekonomika, která je na nejlepší cestě stát se regionální mocností, již absolvovala přestřelku se svým jižním sousedem Sýrií a vyzvala spojence v NATO, aby vyztužili její bezpečnost. Jde o součást měnícího se panorámatu, které noví světoví lídři zdědí na Blízkém východě – v regionu, kde Spojené státy měly a mají silné angažmá. Po téměř deseti letech vyčerpávajících vojenských operací skončila v roce 2010 bojová mise USA v Iráku, přičemž bojová mise v Afghánistánu má skončit v roce 2014. Budoucí americký prezident zdědí také zemi s výrazně pozměněnou geopolitickou perspektivou. Technologické pokroky a inovace vedly k tomu, že se dlouhodobý sen o energetické nezávislosti proměnil v realitu.", "en": "The World After November MADRID – On November 6, either Barack Obama or Mitt Romney will emerge victorious after an exhausting electoral race, setting the wheels in motion for the coming four years. An ocean away, on November 8, more than 2,000 members of the Chinese Communist Party (CCP) will gather in Beijing. Approximately a week later, the members of the Politburo Standing Committee will walk out in hierarchical order, preparing to take charge of a growing country of 1.3 billion people. The leaders of the world’s two largest economies are changing. So is the world itself. The Middle East, in particular, is experiencing a moment of intense transformation. While reconstruction – both literal and figurative – is commencing in some parts of the region, countries like Syria are aflame. Others, such as Iran, with its moribund revolution, have never ceased rumbling. Amidst a crumbling economy, the country remains belligerent, using its Lebanese proxy, Hezbollah, to launch at least one successful drone flight above Israel and reportedly initiating recent cyber attacks. As a result, relations among regional actors remain tense. After his speech at the United Nations appealing for a “red line” on the Iranian nuclear program in the spring or summer of 2013, Israeli Prime Minister Binyamin Netanyahu called an early general election, which could potentially give him a strong mandate for action against Iran. Egypt, meanwhile, is finding its own equilibrium, both domestically, drafting a new constitution, and in terms of foreign policy. Then there is Turkey, straddling Europe and the Middle East. An emerging economy poised to become a regional power, it has exchanged fire with its neighbor to the south, Syria, and has called on its NATO allies to bolster its security. This is part of the changing panorama that new world leaders will inherit in the Middle East – a region in which the United States has been deeply involved. After nearly a decade of draining military engagement, the US combat mission in Iraq concluded in 2010, and the combat mission in Afghanistan is set to end in 2014. The next American president will also inherit a country with a markedly changed geopolitical perspective. Technological advances and innovation have begun to turn the longstanding dream of energy independence into a reality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pravděpodobně by si však vyžádal mnohem delší čas. V 80. letech trvalo tři roky, než se dohodlo vystoupení Grónska (počet obyvatel: 50 000), přičemž jediným sporným tématem byl rybolov. Odchod Británie (druhé největší ekonomiky v EU s počtem obyvatel 64 milionů) by byl neskonale složitější. Jakákoliv dohoda o novém ekonomickém vztahu s Velkou Británií by navíc vyžadovala jednohlasný souhlas 27 zbylých členů EU. A Británie by také musela nově vyjednat – od píky – více než 50 obchodních dohod, které má EU s jinými zeměmi. To vše by trvalo dlouho. Britská obchodní pravidla a domácí regulace by zatím visely ve vzduchoprázdnu. Rozhodnutí o investicích a zaměstnávání osob by se odložila či zrušila. Libra by prudce klesla. Zahraniční investoři financující britský deficit běžného účtu – jenž v posledním čtvrtletí loňského roku dosáhl 7% HDP – by mohli vyšroubovat vzhůru rizikovou prémii za britská aktiva nebo se v horším případě stáhnout. To vše by oslabilo hospodářský růst a ohrozilo fiskální plány vlády. Po uzavření dohod by Británie měla horší přístup do EU i na globální trhy. Ekonomicky nejméně bolestivým řešením by bylo požádat o členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) spolu s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem. To by zemi poskytlo téměř úplný přístup na jednotný trh (s možností nepřihlásit se k zemědělské a rybářské politice EU), ovšem s hraničními kontrolami a dalšími obchodními bariérami, jako jsou pravidla o zemi původu. Politicky by však členství v EHP bylo nevýhodné.", "en": "But it would probably take much longer. In the 1980s, it took three years to negotiate the exit of Greenland (population: 50,000), and the only controversial issue was fish. Extricating Britain (the EU’s second-largest economy, with a population of 64 million) would be far more complex. Moreover, any agreement on a new economic relationship with the UK would require unanimity among the EU’s 27 remaining members. And Britain would also have to renegotiate – from scratch – the 50-plus trade deals that the EU has with other countries. All of this would take a long time. In the meantime, Britain’s trading rules and domestic regulations would be up in the air. Investment and employment decisions would be postponed or canceled. The pound would plummet. The foreign investors financing Britain’s current-account deficit – which hit 7% of GDP in the final quarter of last year – might drive up the risk premium on UK assets or, worse, pull out. All of that would weaken economic growth, jeopardizing the government’s fiscal plans. Once the agreements were made, Britain would have worse access to both EU and global markets. Economically, the least painful option would be to seek membership of the European Economic Area, along with Norway, Iceland, and Liechtenstein. That would provide almost full access to the single market (with opt-outs from EU agriculture and fisheries policies), albeit with customs controls and other trade barriers such as rules-of-origin requirements. Politically, though, EEA membership would be a raw deal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šetrná Čína, rozhazovačná Amerika Míra úspor v Číně je ze všech velkých zemí nejvyšší. Čínská hrubá míra úspor (tedy procento HDP, které není okamžitě spotřebováno), jež zahrnuje veřejné i soukromé úspory, se pohybuje kolem 50%. Naproti tomu ve Spojených státech je míra úspor ze všech velkých zemí nejnižší – činí přibližně 10% HDP. Téměř všechny ostatní státy se pohybují mezi těmito dvěma extrémy. Rozdíly v míře úspor mají značný význam a musí být hlavním důvodem, proč je tempo hospodářského růstu Číny v současné době o plných šest procentních bodů vyšší než v případě USA. Pokud lidé polovinu svého příjmu uspoří, jejich investice do kapitálu mají potenciál pohánět ekonomiku rychlým tempem. Úspory v Číně tvoří součást chvályhodného cyklu: rychlý hospodářský růst vede k vysokým úsporám, které na oplátku udržují rychlý růst. Rozdíl mezi mírou úspor v Číně a v USA se již několik desetiletí zvyšuje. Počátkem 80. let byla míra úspor v Číně dvojnásobná. Dnes představuje pětinásobek. Proč jsou obě trajektorie natolik odlišné? Vysvětlování míry úspor bohužel nepředstavuje exaktní vědu. Některá schémata platná pro všechny země jsou evidentní. Státy bohaté na ropu mají tendenci spořit hodně. Státy s vážnými vnitřními krizemi nebo konflikty mají sklon spořit málo. Žádné z těchto schémat nám však nevypovídá nic o rozdílu mezi USA a Čínou. Vysoké míry úspor v Číně od počátku 80. let mohou být zčásti způsobeny poklesem důvěry veřejnosti ve zdravotnictví, penzijní dávky a školství, jakož i oslabeným pocitem jistoty pracovního místa. Zdá se však, že tytéž faktory působí ve prospěch úspor také v USA. Proto lze míru úspor v Číně zřejmě lépe vysvětlit zakořeněnými návyky. Když příjmy rychle rostou, jak se v Číně děje, je snadné spořit, poněvadž lidé ještě nejsou zvyklí na vyšší životní úroveň a nijak strašlivě jim nevadí, bude-li jejich životní úroveň o něco déle nižší. Kromě toho tolerují firemní či vládní politiku, která podněcuje vysoké úspory. Trend zvyšování úspor v Číně například započal zhruba kolem roku 1979, kdy byla v této zemi zavedena politika jednoho dítěte. Ta bránila opětovnému vzestupu porodnosti po kulturní revoluci z let 1966-1976.", "en": "Thrifty China, Spendthrift America The saving rate in China is the highest of any major country. China’s gross saving rate (the percentage of GDP that is not consumed immediately), which includes both public and private saving, is around 50%. By contrast, the saving rate in the United States is the lowest of any major country – roughly 10% of GDP. Almost all other countries fall between these two extremes. Differences in saving rates matter a lot, and must be a major reason that China’s annual economic growth rate is now a full six percentage points higher than in the US. If people are saving half their income, their investments in capital have the potential to propel the economy at a rapid pace. Saving in China is in part a virtuous circle: rapid economic growth leads to high saving, which in turn sustains rapid growth. The difference between Chinese and US saving rates has been growing for decades. In the early 1980’s, China’s saving rate was twice as high. Now it is five times higher. Why are these trajectories so different? Unfortunately, explaining saving rates is not an exact science. Some patterns across countries are obvious. Oil-rich countries tend to save a lot. Countries with serious internal crises or conflicts tend to save little. But neither of these patterns tells us anything about the difference between the US and China. Some part of the high saving rates in China since the early 1980’s might be due to the decline in public confidence about health care, retirement benefits, and education, and a weakened sense of job security. However, the same factors seem to be working in the same direction for saving in the US, too. Engrained habits probably exlain more about China’s saving rate. When incomes are growing rapidly, as they are in China, it is easier to save because people are not yet accustomed to a higher standard of living and do not mind terribly much maintaining a lower one for a while longer. They also tolerate enterprise or government policies that encourage high saving. For example, the uptrend in saving in China began at around the same time as its one-child policy was implemented in 1979. This prevented the birth rate from rebounding after the Cultural Revolution of 1966-76."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "MMF by nadto tvorbou SDR mohl financovat své programy, jak už dávno nadnesl ekonom MMF Jacques Polak, což by eliminovalo těžkopádná vyjednávání, jichž je zapotřebí k zajištění úvěrů či zvýšení členských kvót. Konečně by SDR mohla podporovat rozvoj; mohla by se například ve větší míře přidělovat rozvojovým zemím, které mají vyšší poptávku po devizových rezervách. Podnětem, jejž G20 potřebuje ke spuštění takové proměny, by mohlo být čínské předsednictví ve skupině. Mezi prvními, kdo před asi sedmi lety zpochybnili úlohu dolaru, byl guvernér čínské centrální banky Čou Siao-čchuan a Čína postupně pracuje na internacionalizaci žen-min-pi. V roce 2015 toto úsilí dosáhlo jistého milníku, když výkonná rada MMF souhlasila s přidáním žen-min-pi do koše měn určujících hodnotu SDR. Kromě tlaku na aktivnější využití SDR v programech MMF by vlády mohly vydávat dluhopisy denominované v SDR. Navíc by využití této měnové jednotky mohly posílit soukromé banky, tak jako některé evropské banky použily takzvanou evropskou měnovou jednotku, čímž pomohly vydláždit cestu k euru. Summit G20 v Číně představuje významnou příležitost je zlepšení makroekonomické spolupráce a spuštění významných reforem globální měnové soustavy. V zájmu vyváženého růstu ve vyspělých i rozvojových zemích nesmí být promarněna.", "en": "Moreover, as the IMF economist Jacques Polak suggested long ago, the IMF could finance its programs by creating SDRs, eliminating the cumbersome negotiations required to secure credits or raise member quotas. And SDRs could support development; for example, they could be allocated in a larger proportion to developing countries, which have greater demand for foreign-exchange reserves. China’s G20 leadership could be the impetus the group needs to initiate this shift. Zhou Xiaochuan, Governor of the People’s Bank of China, was among the first to question the dollar’s role, some seven years ago, and China has been working steadily to internationalize the renminbi. That effort reached a milestone in 2015, when the IMF Board agreed to add the renminbi to the basket of currencies that determines the SDR’s value. Beyond the push to use SDRs more actively in IMF programs, governments could issue SDR-denominated bonds. Moreover, private banks could increase their use of this monetary unit, just as some European banks used the so-called European Currency Unit, helping to pave the way for the euro. The G20’s China summit represents an important opportunity to improve macroeconomic cooperation and launch major reforms of the global monetary system. For the sake of balanced growth in developed and developing countries alike, it must not be squandered."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velký útěk z Číny CAMBRIDGE – Jako Damoklův meč nad globálními trhy od začátku roku 2016 visí vyhlídka na výraznou devalvaci čínské měny žen-min-pi. Žádný jiný zdroj politické nejistoty není tak destabilizační. Nemnoho pozorovatelů pochybuje, že někdy během příštích deseti let Čína nechá směnný kurz žen-min-pi volně plovat. Otázka je, jak velké drama se odehraje do té doby, jelikož dochází ke srážce politických a ekonomických imperativů. Může se zdát zvláštní, že by si země, která v roce 2015 hospodařila s obchodním přebytkem ve výši 600 miliard dolarů, měla dělat starosti se slabou měnou. Kombinace faktorů, včetně pomalého hospodářského růstu a postupného uvolňování restrikcí svazujících investice do zahraničí, však vyvolala vlnu kapitálových odlivů. Občané dnes jako soukromé osoby mohou ze země vyvézt až 50 tisíc dolarů ročně. Kdyby tuto možnost využil jen každý dvacátý občan, čínské devizové rezervy by to vysálo. Různé nástroje jak dostat peníze ven zároveň využívají také hotovostně bohaté čínské společnosti. Naprosto legálním postupem je půjčit v žen-min-pi a dostávat splátky v cizí měně. Nepříliš legálním postupem je vydat falešné nebo nafouklé obchodní faktury – v zásadě jde o formu praní špinavých peněz. Čínský vývozce by například mohl vykázat nižší prodejní cenu pro amerického dovozce, než skutečně dostane, přičemž rozdíl se tajně uloží v dolarech na bankovní účet v USA (jejž lze následně využít k pořízení obrazu od Picassa). Teď když čínské firmy skoupily řadu amerických a evropských společností, lze peníze prát interně. Číňané na tento nápad nepřišli první. Když Evropu zničenou po druhé světové válce dusila devizová omezení, nezákonné kapitálové odlivy z kontinentu často v průměru dosahovaly 10 % hodnoty obchodu nebo i víc. Pro Čínu jako jednu z největších obchodních zemí světa je prakticky nemožné udržet kapitálové toky pevně uvnitř mantinelů, když pobídky k jejich překračování jsou dost značné. Ostatně navzdory obřímu obchodnímu přebytku je čínská centrální banka nucena silně intervenovat, aby vyztužila směnný kurz – natolik, že v roce 2015 se devizové rezervy ztenčily o 500 miliard dolarů. S tak netěsnou regulací kapitálu čínská nouzová rezerva v hodnotě tří bilionů dolarů neuchrání pevnost navždy.", "en": "The Great Escape from China CAMBRIDGE – Since 2016 began, the prospect of a major devaluation of China’s renminbi has been hanging over global markets like the Sword of Damocles. No other source of policy uncertainty has been as destabilizing. Few observers doubt that China will have to let the renminbi exchange rate float freely sometime over the next decade. The question is how much drama will take place in the interim, as political and economic imperatives collide. It might seem odd that a country running a $600 billion trade surplus in 2015 should be worried about currency weakness. But a combination of factors, including slowing economic growth and a gradual relaxation of restrictions on investing abroad, has unleashed a torrent of capital outflows. Private citizens are now allowed to take up to $50,000 per year out of the country. If just one of every 20 Chinese citizens exercised this option, China’s foreign-exchange reserves would be wiped out. At the same time, China’s cash-rich companies have been employing all sorts of devices to get money out. A perfectly legal approach is to lend in renminbi and be repaid in foreign currency. A not-so-legal approach is to issue false or inflated trade invoices – essentially a form of money laundering. For example, a Chinese exporter might report a lower sale price to an American importer than it actually receives, with the difference secretly deposited in dollars into a US bank account (which might in turn be used to purchase a Picasso). Now that Chinese firms have bought up so many US and European companies, money laundering can even be done in-house. The Chinese hardly invented this idea. After World War II, when a ruined Europe was smothered in foreign-exchange controls, illegal capital flows out of the continent often averaged 10% of the value of trade or more. As one of the world’s largest trading countries, it is virtually impossible for China to keep a tight lid on capital outflows when the incentives to leave become large enough. Indeed, despite the giant trade surplus, the People’s Bank of China has been forced to intervene heavily to prop up the exchange rate – so much so that foreign-currency reserves actually fell by $500 billion in 2015. With such leaky capital controls, China’s war chest of $3 trillion won’t be enough to hold down the fort indefinitely."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Další simulace naznačují, že fondy specializující se na některé třídy léčiv, jako jsou terapie vzácných onemocnění, by mohly dosahovat dvouciferných výnosů i v portfoliu o objemu 250-500 milionů dolarů a s nižším počtem sloučenin. Tento přístup samozřejmě naráží na překážky. Spravovat rozsáhlý fond sloučenin a desítky současně probíhajících klinických zkoušek nebude nic snadného. Simulace ukazují, že megafondy nebudou fungovat u všech tříd léčiv ve všech terapeutických oblastech. Například při vývoji terapií Alzheimerovy choroby model megafondu pravděpodobně nebude k užitku. Tam, kde megafondy fungují, by však mohly výrazně zefektivnit, a tím i zlevnit vývoj léků. Žádná jednotlivá firma nemá tak široký záběr a nedisponuje tak velkými financemi, aby mohla využít všech pokroků ve vědě a technologiích od revoluce v genomice – s podporou megafondů by to však možné bylo. Výzkumní pracovníci zaměstnaní ve fondu by se mohli dělit o znalosti, kapacity, nejmodernější vybavení, data a výpočetní prostředky, které by se využívaly pro širokou paletu projektů. Nezdary by byly rychlejší – a mnohem levnější –, protože akcionáři by byli méně odkázaní na jakýkoliv jednotlivý projekt. Země s rozvíjejícími se trhy by měly zbystřit pozornost. Většina jich výrazně podporuje farmaceutický a biotechnologický sektor. Čína založila stovky biomedicínských výzkumných parků a vyčlenila miliardy dolarů do národních fondů vývoje léčiv; podobné programy probíhají i v Indii, Singapuru a Jižní Koreji. Pro tyto země by mohlo být vytvoření megafondu za účelem testování několika set sloučenin mnohem lepší možností než zakládání life-sciences startupů nebo poskytování pobídek velkým farmaceutickým společnostem. Biofarmaceutický megafond by nabízel konkurenční výhodu při nižších nákladech na vývoj, vyšší míře úspěšnosti a rychlejším pronikání na trh. Regionální ekonomiky by těžily ze stejných sítí podnikatelů, investorů, poskytovatelů služeb a dobře placených pracovních míst ve výzkumu, jaká vytvářejí tradiční inovační centra v oboru life-sciences. Nedávno se k tomuto přístupu přihlásil londýnský starosta, když navrhl vytvoření megafondu v objemu 15 miliard dolarů, který by pomohl udržet vedoucí roli Velké Británie v oblasti vývoje léčiv. Vedle přímých investic mohou vlády vytvářet také pobídky pro zakládání fondů tohoto typu – například garancemi za dluhopisy vydávané na biofarmaceutický výzkum. Cesta léku od laboratorního stolu k lůžku pacienta vyžaduje investice obrovských částek v dlouhodobém časovém horizontu. Tyto finance se musí společnosti i investorům vyplatit. Rozvíjející se země mohou vést svět k lepšímu zdraví a většímu bohatství tím, že se stanou průkopníky nových způsobů financování vývoje léčiv.", "en": "Further simulations suggest that funds specializing in some drug classes, such as therapies for orphan diseases, could achieve double-digit rates of return with just $250-500 million dollars and fewer compounds in the portfolio. Of course, this approach faces challenges. It won’t be easy to manage a large pool of candidate compounds and dozens of simultaneous drug trials. Simulations show that megafunds will not work for all classes of drugs in all therapeutic areas. Development of Alzheimers’ therapies, for example, is unlikely to benefit from the megafund model. But where they do work, megafunds could make drug development vastly more efficient, and therefore less costly. No single company possesses the scale or finances to deploy all the advances in science and technology since the genomics revolution, but a megafund-backed effort could. Researchers employed by the fund could share knowledge, facilities, and state-of-the-art equipment, data, and computing resources, spread over a wide array of projects. Failures would be faster – and much cheaper – because stakeholders would be less dependent on any one project. Emerging-market countries should take note. Most are chasing the pharmaceutical and biotechnology industries. China has established hundreds of life-sciences research parks and committed billions of dollars in national funds for drug development; comparable programs are under way in India, Singapore, and South Korea. For these countries, forming a megafund to test a few hundred compounds could be a much better bet than seeding biotech startups or offering incentives to big pharmaceutical firms. A biopharma megafund would offer a competitive edge in the industry, with lower development costs, a higher success rate, and faster time to market. Regional economies would benefit from the same networks of high-paying research jobs, entrepreneurs, investors, and service providers that traditional life-sciences innovation hubs create. London’s mayor recently embraced this approach, proposing a $15 billion megafund to help the United Kingdom maintain a leadership role in drug development. In addition to direct investment, governments can also create incentives for the formation of these kinds of funds – for example, by guaranteeing bonds issued for biopharma research. Ushering a drug from lab bench to bedside requires investing vast sums of money over long horizons. That funding must pay off for both society and investors. Emerging countries can lead the world to better health and greater wealth by pioneering new ways to finance drug development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Celosvětově byly podle odhadů odlesněny či znehodnocenydvě miliardy hektarů půdy. Jelikož stromy jsou nejlepší technologií pro zachytávání a ukládání uhlíku, již svět má, zvrácení těchto čísel by přineslo výrazné snížení globálních hladin uhlíku. Odhadujeme, že prostým vysazováním většího množství stromů by svět mohl zachytit tři gigatuny CO2 ročně – ekvivalent odstranění více než 600 milionů aut ze silnic. Třetí kategorií přírodních řešení je zemědělská reforma. Potravinářství, z polí až na talíř, významně přispívá ke změně klimatu přímými a nepřímými emisemi a často negativními účinky na stav půdy a odlesňování. S vědomím těchto rizik 23 globálních společností – mimo jiné Nestlé, McDonald’s, Tesco a Unilever – nedávno podepsalo závazek zastavit odlesňování v savaně Cerrado. Toto území, pokrývající čtvrtinu Brazílie, se dostává pod sílící tlak kvůli produkci hovězího masa, sóji a dalších komodit, včetně přidružené infrastruktury. Jak závazek ohledně Cerrada dokládá, když se při řešení problémů s využíváním krajiny spojí vlády a firmy, účinek je přesvědčivý. Přirozená klimatická řešení mají potenciál snížit emise CO2 zhruba o 11,3 miliardy tun ročně – podle naší studie se jedná o ekvivalent úplného zastavení spalování ropy. Jedna nedávná studie spočetla, že kdyby Brazílie do roku 2030 dosáhla nulového odlesňování, posílila by své hospodářství o 0,6 % HDP čili o 15 miliard dolarů. Zavádění přírodních klimatických řešení má rovněž druhotné přínosy pro komunity – například obnovu venkova, zlepšení potravinové a vodní bezpečnosti a odolnost pobřežních oblastí. Navzdory údajům podporujícím lepší rozhodování o využívání území přesto něco nesedí. V roce 2016 svět zaznamenal dramatický 51% vzestup úbytku lesů, odpovídající zhruba velikosti Nového Zélandu. Je nezbytné se tomuto trendu ihned vzepřít a pomoci světu pochopit, že územní plánování jednoduše není příběh o ochraně krajiny. Některé země se ubírají správným směrem. Například indická vláda vyčlenila šest miliard dolarů na investice svých států do obnovy lesů. V Indonésii vláda vytvořila specializovanou agenturu k ochraně a obnově rašelinišť, slatin a bažinných ekosystémů, které mají obrovskou schopnost ukládat CO2. Jsou to ale výjimky.", "en": "Globally, an estimated two billion hectares (4.9 billion acres) of land has been deforested or degraded. Because trees are the best carbon-capture-and-storage technology the world has, reversing these numbers would bring a significant reduction in global carbon levels. We estimate that the world could capture three gigatons of CO2 annually – equivalent to taking more than 600 million cars off the roads – simply by planting more trees. A third category of natural solution is agricultural reform. From field to fork, the food sector is a major contributor to climate change through direct and indirect emissions, and by its often-negative effects on soil health and deforestation. Recognizing these risks, 23 global companies – including Nestlé, McDonald’s, Tesco, and Unilever – recently signed a commitment to halt deforestation in Brazil’s Cerrado savanna. The region, which covers a quarter of the country, has come under growing pressure from production of beef, soy, and other commodities, together with the associated infrastructure. As the Cerrado pledge demonstrates, when governments and businesses come together to address land-use challenges, the impact is potent. Natural climate solutions have the potential to reduce CO2 emissions by an estimated 11.3 billion tons a year – equal to a complete halt in burning oil, according to our study. One recent study calculated that if Brazil reached zero deforestation by 2030, it would add 0.6% of GDP, or about $15 billion, to its economy. Communities also reap secondary benefits – such as rural regeneration, improved food and water security, and coastal resilience – when natural climate solutions are implemented. Yet, despite the data supporting better land-use decision-making, something isn’t adding up. In 2016, the world witnessed a dramatic 51% increase in forest loss, equivalent to an area about the size of New Zealand. We need to buck this trend now, and help the world realize that land-use planning is not simply a conservation story. Some countries are moving in the right direction. The Indian government, for example, has set aside $6 billion for states to invest in forest restoration. In Indonesia, the government created a dedicated agency to protect and restore peatlands, bogs, and swamp-like ecosystems that have immense CO2 storage capabilities. But they are the exceptions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Není to nová situace. Nové jsou okolnosti, za nichž nastává. Katolictví v dobách svého rozkvětu spojovalo značně decentralizovanou správu, pod vlivem nezávislých biskupů, s jednolitým souborem přesvědčení. Jedním z důvodů, proč kdysi jezuitovi cesta k vysvěcení trvala zhruba 13 let, bylo dlouhé vštěpování věrouky nezbytné u kněží, kteří se na rozdíl od řeholníků (jejichž průprava byla o polovinu kratší) přemísťovali a byli mimo přímý dohled biskupů. Toto nastavení je už téměř úplně pryč. Správa Církve čím dál větší měrou podléhá uniformním občanským zákoníkům. Zároveň od II. vatikánského koncilu – a současně s úbytkem semknutých etnických enkláv – necítí ti, kdo chodí do kostela, povinnost dodržovat kanonické právo do puntíku. Všudypřítomný je „relativismus,“ „kavárenské katolictví“ a podobné jevy. Papežská autorita stojí na vratkých základech, zejména na poměrně sekulárním Západě. František může mimo církev přilákat pozornost názorem na sociální spravedlnost, ale pro každého papeže je těžké ovlivnit zvyky a teologické názory samotných katolíků, kteří smýšlejí a jednají podle vlastního uvážení. Může jim vyčinit – což je přístup, jemuž se František doposud snažil vyhýbat –, ale nemůže je přesvědčit. Jestliže se první dilema Církve týká základů a efektivity papežské autority, druhé se týká sexuality. Obě jsou provázaná. František se vyhýbá zpátečnickému slovníku, jejž využívali jeho předchůdci, když bili na poplach před úlohou žen, a nepodnikl žádné kroky k tomu, aby navázal na vatikánské „navštívení“ (čti „inkvizici“) u svéhlavých amerických jeptišek. Ponechal však poslední epizodu v záznamech a k homosexualitě se staví tradičně. Katolictví – či přesněji řečeno mýtus mužského celibátu v základech institucionální církve – se opírá o staletí sexismu. Organizaci prostupuje kultura antifeminismu. Přemýšliví teologové dokážou mezi psychosexuálními tématy rozlišovat; v praxi ale převažuje strach ze skluzu do kalamity. Zatáhněte za jednu nit – například podmínku celibátu pro kněze – a s duněním se sesune celá stavba. Podívejte se, co se stalo liberalizujícím se protestantským denominacím, které přes všechny své dobré úmysly, ztrácejí stoupence.", "en": "This is not a new situation. What is new are the circumstances under which it is unfolding. Catholicism in its heyday combined a fairly decentralized administration, under the sway of stand-alone bishops, with a uniform set of beliefs. One reason why it used to take roughly 13 years for a Jesuit to reach ordination was the long indoctrination in orthodoxy required for priests who, unlike “regular clergy” (whose training lasted half that time), would be mobile and beyond the direct control of bishops. This situation is now close to being reversed. Church administration has become increasingly subject to uniform civil codes. At the same time, since Vatican II – and in tandem with the decline of close-knit ethnic enclaves – churchgoers no longer feel obliged to hew to the letter of canon law. “Relativism,” “cafeteria Catholicism,” and the like are ubiquitous. Papal authority stands on shaky ground, especially in the comparatively secular West. Francis can attract attention by opining about social justice outside the church, but it is difficult for any pope to influence the habits and theological views of Catholics themselves, who think and act as they please. He can scold – a tack that Francis has so far tried to avoid – but he cannot convince. If the Church’s first dilemma concerns the basis and effectiveness of papal authority, the second concerns sexuality. The two are linked. Francis shies away from the retrograde rhetoric that his predecessors used in raising alarms about the role of women, and he has not gone out of his way to follow up on the Vatican’s “visitation” (read “Inquisition”) of uppity American nuns. But he has kept that last episode on the books, and he continues to wax traditional about homosexuality. Catholicism – or, more accurately, the celibate male mythos at the heart of the institutional church – rests on centuries of sexism. An antifeminist culture pervades the organization. Thoughtful theologians can distinguish among psycho-sexual issues; in practice, however, fear of a slippery slope to calamity prevails. Pull one thread – the celibacy requirement for priests, for example – and the whole edifice comes crashing down. Consider what has happened to liberalizing Protestant denominations, which, for all their good intentions, have lost adherents."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Celosvětově je 20 největších společností v oblasti špičkových technologií čínských nebo amerických a za deset, dvacet let to může být pravda i ve zdravotnictví, vzhledem k rozvoji umělé inteligence, velkých dat a genetiky. Tato čínsko-americká dominance ale odráží mnoho faktorů a samotné obří evropské fúze tento stav nezvrátí. Alstom a Siemens sice pochopitelně frustruje, že je jim veliký čínský trh vysokorychlostních železnic nepřístupný, ale situace si žádá postup určený pro řešení sporů v rámci Světové obchodní organizace nebo pevnější politiku EU pro obchodování a zadávání veřejných zakázek, nikoliv oslabování politiky EU v oblasti hospodářské soutěže. Nicméně francouzský a německý ministr hospodářství 19. února ohlásili společný plán provést revizi pravidel EU pro fúze podniků s cílem umožnit vznik evropských průmyslových šampionů. Požadavek, aby Evropská Komise brala v úvahu další záležitosti, třeba globální přítomnost firem, by se ale potenciálně mohla dostávat do rozporu s jejím stávajícím mandátem chránit občany EU. Ostatně Komise dohodu mezi společnostmi Alstom a Siemens zablokovala v prvé řadě kvůli vážným obavám, že by vyústila ve vyšší ceny za signalizační systémy a vysokorychlostní vlaky v Evropě. Nový francouzsko-německý návrh by v „jasně vymezených případech“ dal členským státům právo zvrátit antimonopolní rozhodnutí Komise. Národní politici ale mohou být v pokušení definovat takové případy obecně na podporu favorizované fúze. Celkový mandát antimonopolních orgánů EU by sice měli určovat volení přestavitelé, ale vymáhání práva by mělo zůstat v rukou evropského komisaře a generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž. Je k tomu několik dobrých důvodů. V prvé řadě jsou politici vystaveni intenzivnímu lobbingu velkých firem a odvětvových organizací, které mohou mít zájem hospodářskou soutěž spíš omezovat než prosazovat. Podobně dříve docházelo k tomu, že politické tlaky prostřednictvím laxního bankovního dohledu a štědrých monetárních podmínek povzbuzovaly úvěrové boomy, což nakonec vedlo k nezávislosti centrálních bank. V oblasti síťových odvětví, jako jsou telekomunikace či energetika, mají zase politici sklon upřednostňovat uměle nízké ceny pro zákazníky, které mohou odrazovat od investic (úkolem bdít nad regulací míry návratnosti u veřejných služeb právě proto USA na počátku dvacátého století pověřily nezávislé soudce). Zadruhé, i kdyby volení funkcionáři takovému lobbingu odolávali, nemuseli by vůbec rozhodovat lépe, než v současnosti rozhodují orgány EU. Generální ředitel pro hospodářskou soutěž má školený tým, jehož součástí je asi 30 ekonomů s titulem PhD, kteří se specializují na otázky hospodářské soutěže.", "en": "The world’s 20 biggest high-tech companies are either Chinese or American, and the same may well be true of the health-care sector in a decade or two, given developments in artificial intelligence, big data, and genetics. But this Sino-American dominance reflects many factors, and European mega-mergers alone will not redress the balance. And although Alstom and Siemens are understandably frustrated by their lack of access to China’s large high-speed-rail market, this calls for a World Trade Organization dispute-settlement procedure or for stronger EU trade and procurement policy, not the weakening of its competition policy. Nonetheless, on February 19, the French and German economy ministers announced a joint plan to revise EU merger rules to enable the creation of European industrial champions. But requiring the European Commission to take into account other matters, such as companies’ global presence, could potentially conflict with its existing mandate to protect EU citizens. After all, the Commission blocked the Alstom-Siemens deal primarily because of serious concerns that it would lead to higher prices for signaling systems and high-speed trains in Europe. The new Franco-German proposal would give member states the right to override the Commission’s antitrust decisions in “well-defined cases.” But national politicians may be tempted to define such cases broadly in support of a favored merger. Although elected officials should set the EU’s competition authorities’ overall mandate, enforcement should remain in the hands of the EU Competition Commissioner and the Directorate-General for Competition. There are several good reasons for this. For starters, politicians are subject to intense lobbying by large firms and industry organizations, which may be more interested in limiting competition than promoting it. Similarly, political pressures previously encouraged credit booms through lax banking supervision and generous monetary conditions, ultimately leading to central-bank independence. And in network industries such as telecoms or energy, politicians tend to favor artificially low user prices, which can deter investment (for this reason, the US put independent judges in charge of overseeing rate-of-return regulation of public utilities in the early twentieth century.) Second, even if elected officials resisted such lobbying, they would not necessarily make better decisions than the EU authorities do at present. The Director-General for Competition has a dedicated staff that includes some 30 PhD economists specializing in competition matters."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A jako by to nestačilo, připravuje komise systém obchodování s emisemi pro letecké společnosti v EU, přičemž výchozím rokem pro stanovení kvót má být rok 2004. Tím jsou zřetelně znevýhodněny letecké společnosti z nových členských zemí EU, neboť počet jejich pasažérů se prudce zvýšil teprve po roce 2004, kdy tyto země vstoupily do unie. Problémy způsobí i nedávné rozhodnutí zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů do roku 2020 na 20%. Například Lotyšsko vyrábí z obnovitelných zdrojů již dnes 37% energie, ale nyní pravděpodobně obdrží políček do tváře v podobě cíle pohybujícího se kolem 50%, zatímco cíl stanovený některým jiným členům nebude dosahovat ani 10%. Proč se od lotyšských občanů, kteří patří k nejchudším v unii, očekává, že budou platit za něco, co nejbohatším lidem v Evropě připadá obtížné? Lotyšsko a další nové členské země EU mají jen málo jiných možností než napadnout rozhodnutí Evropské komise u soudu. Žaloby a protižaloby však nejsou tím, co jsme si v souvislosti s fungováním unie představovali, když jsme se tak usilovně snažili do ní vstoupit. Mysleli jsme si, že Evropa věří v rovnoprávné rozdělení zátěže. Pokud však jde o životní prostředí, evropským nemajetným se bohužel přikazuje, aby nesli zátěž sami.", "en": "As if this weren’t bad enough, the Commission is preparing an emission-trading scheme for EU airlines, with 2004 as the base year for setting quotas. This is a clear disadvantage for airlines from the new EU members, as the number of passengers they carry increased sharply only after 2004, when these countries joined the EU. A recent decision to increase the share of energy from renewable sources to 20% by 2020 will also cause problems. Latvia, for example, already generates 37% of its energy from renewable sources, but will now likely be slapped with a target of around 50%, while some other members will have targets below 10%. Why are Latvia’s people, among the poorest in the Union, expected to pay for something that Europe’s richest people are finding difficult to do? Latvia and other new EU members have little recourse but to challenge the European Commission in court. But suits and countersuits are not how we imagined the EU working when we struggled to join it. We thought that Europe believed in sharing its burdens equitably. Unfortunately, when it comes to the environment, Europe’s have-nots are being told to carry the load by themselves."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nevidí nic než obří, neohebné instituce a nesnesitelnou nerovnost bohatství a příjmů a vinu svalují na globalizaci. V těchto argumentech je kus pravdy. Žijeme ve velice nerovném světě a nerovnost mezi společnostmi se v posledních desetiletích značně rozšířila. Není tomu tak ale v důsledku mezinárodního obchodu či pohybu lidí; ostatně k přeshraničnímu obchodu a migraci dochází už tisíce let. Řešení navrhované antiglobalizačními hnutími – uzavřít národní hranice pro obchod, osoby či cokoli jiného – tak nedává mnoho smyslu. Ve skutečnosti by takový přístup uškodil všem, nejen bohatým elitám, které doposud z globalizovaných trhů těží nejvíc. Co tedy nerovnost vyvolává? Abychom tuto otázku zodpověděli, musíme se zamyslet, co na globalizaci vlastně bohatým nese zisky. Stěžejním aspektem globalizace je pečlivá dokumentace znalostí a právních nástrojů nezbytná k propojení vlastnických práv ke zdánlivě bezcenným jednotlivým aktivům (elektronickým dílům, zákonným oprávněním k výrobě a tak dále) ve složité celky (třeba iPhone) a přivlastnění si nadhodnoty, již vytvářejí. Nezbytné pro fungování tohoto systému jsou jasné a dostupné účetní knihy věrně popisující, nejen kdo co ovládá a kde, ale také pravidla, jimiž se řídí možné kombinace – například záruk, komponentů, výrobců, podnikatelů a zákonných a vlastnických práv. Problém tkví v tom, že pět miliard lidí po celém světě není v národních účetních záznamech zachyceno způsobem, který by se alespoň blížil uspořádanosti.", "en": "All they see are massive, unbending institutions and intolerable inequalities in wealth and income, and they blame globalization. There is some truth to these arguments. The world is a very unequal place, and inequality within societies has widened considerably in recent decades. But this is not because of international trade or movements of people; after all, cross-border trade and migration have been happening for thousands of years. The anti-globalization movements’ proposed solution – closing national borders to trade, people, or anything else – thus makes little sense. In fact, such an approach would hurt virtually everyone, not just the wealthy elites who have benefited most from globalized markets. So what is fueling inequality? To answer that question, we must consider what about globalization is generating returns for the wealthy. A central aspect of globalization is the careful documentation of the knowledge and legal tools needed to combine the property rights of seemingly useless single assets (electronic parts, legal rights to production, and so on) into complex wholes (an iPhone), and appropriate the surplus value they generate. Clear and accessible ledgers that faithfully describe not only who controls what and where, but also the rules governing potential combinations – of, say, collateral, components, producers, entrepreneurs, and legal and property rights – are vital for the system to function. The problem is that five billion people around the world are not documented in national ledgers in anything approaching an organized manner."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Věří, že dělá správnou věc a zaujímá moudrý přístup, když čeká, až syrský konflikt nějakým způsobem vyhoří, přičemž se minimalizuje dlouhodobé riziko pro životy Američanů. Jiní poradci ho varují, že jakákoliv možná akce – například vytvoření bezpečné zóny na turecké hranici, která by se mohla rozšiřovat směrem ven – vyžaduje nasazení protiletecké obrany po celé Sýrii. To by znamenalo bombardování Damašku, které by mohlo upevnit syrskou podporu Asadovi. A možná by to ani k ničemu nebylo; možná by se tím zachránilo pár životů, tvrdí tito poradci, ale protože tolik různých zemí svádí v Sýrii zástupnou válku prostřednictvím tolika různých skupin opozičních bojovníků, celková dynamika konfliktu by se tím nezměnila. Jiné země v regionu navíc nepoužijí ofenzivní sílu bez souhlasu Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, kterou Rusové a Číňané nadále blokují. Nezapomínejme také, že američtí voliči nemají na další vojenskou akci na Blízkém východě chuť, přestože cenou za nečinnost jsou léta občanské války a vnitřní zhroucení a rozdrobení země, která má hranice s Izraelem, Jordánskem, Irákem, Tureckem a Libanonem. Tyto argumenty jsou předkládány v dobré víře a zaslouží si seriózní uvážení. Umění být vůdcem však spočívá v kalkulaci nákladů a přínosů a uplatnění správného úsudku v situacích, kdy je bilance nejasná.", "en": "He believes that he is doing the right thing and following the prudent course in waiting for the Syrian conflict to burn itself out in some way while minimizing the long-term risk to American lives. Other advisers warn him that any possible action – a safe zone on the Turkish border, for example, that could expand outward – requires taking out anti-aircraft defenses all over Syria. That would mean bombing Damascus, which could harden Syrian support for Assad. And perhaps it would do no good; it might save a few lives, they argue, but, with so many different countries fighting a proxy war via so many different groups of opposition fighters, it would not change the overall dynamic of the conflict. Moreover, other countries in the region will not use offensive force without approval by the United Nations Security Council, which the Russians and Chinese continue to block. And let’s not forget that US voters have no appetite for more military action in the Middle East, even if the price is years of civil war and the implosion and fragmentation of a country bordering Israel, Jordan, Iraq, Turkey, and Lebanon. These arguments are advanced in good faith and deserve serious consideration. But the art of leading rests on calculating costs and benefits and exercising judgment when the balance is unclear."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Musí se vpřed pohybovat dostatečně rychle, aby překonal kritické fyzikální prahy, které jsou výrazně vyšší než u většiny ostatních (menších) letadel Boeing. Nesplnění tohoto požadavku by znamenalo, že ve vzduchu zpomalí až na pádovou rychlost a vlažný pohyb vpřed by vystřídala náhlá ztráta výšky. Nejsme-li přesvědčeni o schopnosti Dreamlineru vyvarovat se pádové rychlosti, nemá smysl hovořit o způsobech, jimiž milionům lidí po celém světě zkvalitní cestování. Americkému hospodářství dnes hrozí riziko dosažení pádové rychlosti. Konkrétně otázka netkví v tom, jestli dokáže růst, ale jestli dokáže růst dostatečně rychle, aby pohánělo velkou ekonomiku, která podle americké centrální banky čelí „zkracování dluhových pák v bilancích, úvěrovým omezením a nejistotě domácností i podniků ohledně ekonomických vyhlídek“. Připomeňme, že je tomu o málo víc než rok, co jistí američtí představitelé hovořili o „létě ozdravení“ – což byl náhled opřený o mylné přesvědčení, že Amerika dosahuje „únikové rychlosti“. Pro ekonomiku, jako je ta americká, která zoufale potřebuje robustní růst, je pádová rychlost děsivým rizikem. Bez svižného růstu nelze zvrátit úporně vysokou a čím dál silněji strukturální (a tedy vleklou) nezaměstnanost, bezpečně zkrátit dluhovou páku předlužených bilancí ani zabránit dalšímu zjitřování už dnes zneklidňující příjmové a majetkové nerovnosti. Soukromý sektor hrozbu pádové rychlosti sám zažehnat nemůže a nezažehná. Naléhavě potřebná je dobrá tvorba politik. Konkrétně je nutné, aby tvůrci politik byli otevření a projevili ochotu porozumět neobvyklým výzvám, před nimiž americká ekonomika stojí, aby na ně vhodně reagovali a měli po ruce účinné politické nástroje. V Americe (a v Evropě, kde je situace ještě horší) tomu tak ale bohužel ani zdaleka není. Američtí tvůrci politik byli navíc v uplynulých několika týdnech zaujati spíš svalováním viny na Evropu a Čínu než snahou pochopit a řešit změny paradigmat, které jsou u ko��ene ekonomických problémů země a hromadících se sociálních potíží. Právě tady je na místě obrátit se k postřehům Steva Jobse, jednoho z nejlepších inovátorů a podnikatelů na světě. Jobs dělal víc, než že by změnami paradigmat jen proplouval; on je v zásadě vyvolával. Byl mistrem přetváření složitého na jednoduché; nenechal se ochromit komplikovaností a hledal nové způsoby jak ji kriticky rozebrat a překonat.", "en": "It has to move forward fast enough to exceed critical physical thresholds, which are significantly higher than those for most of Boeing’s other (smaller) planes. Failure would mean succumbing to a mid-air stall, with tepid forward motion giving way to a sudden loss of altitude. Unless we are convinced of the Dreamliner’s ability to avoid stall speed, it makes no sense to talk about all the ways in which it will enhance the travel experience for millions of people around the world. America’s economy today risks stall speed. Specifically, the question is not whether it can grow, but whether it can grow fast enough to propel a large economy that, according to the US Federal Reserve, faces “balance-sheet deleveraging, credit constraints, and household and business uncertainty about the economic outlook.” And, remember, it is just over a year since certain US officials were proclaiming the economy’s “summer of recovery” – a view underpinned by the erroneous belief that America was reaching “escape velocity.” Stall speed is a terrifying risk for an economy like that of the US, which desperately needs to grow robustly. Without rapid growth, there is no way to reverse persistently high and increasingly structural (and therefore protracted) unemployment; safely de-leverage over-indebted balance sheets; and prevent already-disturbing income and wealth inequalities from growing worse. The private sector alone cannot and will not counter the risk of stall speed. What is desperately needed is better policymaking. Specifically, policymakers must be open and willing to understand the unusual challenges facing the US economy, react accordingly, and possess sufficiently potent policy instruments. Unfortunately, this has been far from the case in America (and in Europe, where the situation is worse). Moreover, US policymakers in the last few weeks have been more interested in pointing fingers at Europe and China than in recognizing and responding to the paradigm shifts that are at the root of the country’s economic problems and mounting social challenges. This is where the insights of Steve Jobs, one of the world’s best innovators and entrepreneurs, come in. Jobs did more than navigate paradigm shifts; he essentially created them. He was a master at converting the complicated into the simple; and, rather than being paralyzed by complexity, he found new ways to deconstruct and overcome it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Korporace pod kontrolou lidí LONDÝN – Na světě dnes dochází ke dvěma velkým mocenským posunům. Za prvé roste moc firem oproti moci vlád. A za druhé získávají větší vliv také obyčejní lidé. Co vyplývá z toho, že se tyto dva zdánlivě protichůdné posuny odehrávají současně? V rukou firem bezpochyby spočívá větší moc než kdykoliv dříve. Osoby, které nebyly zvoleny v lidovém hlasování, kontrolují stále větší část našeho každodenního života – od zábavy a dodávky energií až po školy, železnice a poštovní služby. Současně s tím se technologické inovace vyvíjejí rychleji než legislativa, což znamená, že firemní aktivity běžně pronikají do zdánlivě šedých oblastí s absencí regulace. Protiváhou tohoto trendu jsou však lidé, kteří dnes mají dost prostředků a příležitostí k tomu, aby zajistili, že chování firem nezůstane bez kontroly. Jsou stále vzdělanější, lépe chápou fungování firem a jsou proaktivnější a hlasitější, když mají dojem, že určitá firma překročila mez. Veřejnost se stále více chová jako svědomí firem a průmyslových oborů – klade obtížné otázky a volá firmy k zodpovědnosti. Účinnější prostředky kolektivní akce – například sociální média, otevřené publikační platformy nebo sdílení videí na internetu – poskytly v posledních několika letech lidem větší páky. Tím, že lidé stále důmyslněji vyhlašují bojkoty, odkloňují své peníze jinam, lobbují za zákony a rozbíhají kampaně v sociálních médiích, dokážou stále více ovlivňovat operativní a strategické rozhodování firem, čímž doplňují dnešní ohromné přírůstky soukromé moci o kontrolní a vyvažovací mechanismy. Pro některé firmy to přišlo jako blesk z čistého nebe.", "en": "The People’s Corporations LONDON – Two big power shifts are occurring around the world today. First, corporate power is growing relative to that of governments. Second, ordinary people are also gaining greater influence. What does it mean that these seemingly contradictory shifts are happening simultaneously? There is, no doubt, more power in the hands of companies than ever before. People who have not been popularly elected control more and more of our daily lives – from entertainment and energy supplies to schools, railways, and postal services. At the same time, the speed of technological innovation is outpacing that of legislation, meaning that corporate activities are routinely entering seemingly gray areas devoid of regulation. But, counterbalancing this trend, people now have the means and opportunities to ensure that companies’ behavior does not go unchecked. They are becoming more educated and aware of how companies operate, and they are more proactive and outspoken when they believe a company has crossed the line. The public increasingly acts as the conscience of companies and industries, asking hard questions and holding them to account. In the past several years, more effective means of collective action – such as social media, open publishing platforms, and online video sharing – have given people more levers to pull. As people pursue boycotts and disinvestment, lobby for legislation, and activate social-media campaigns with growing sophistication, they are increasingly able to influence companies’ operational and strategic decision-making, thereby imposing checks and balances on today’s enormous accretions of private power. For some companies, this has come as a thunderbolt."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To by však bylo pošetilé: planoucí Blízký východ může v mnoha směrech destabilizovat svět. Za prvé mohou některé z těchto konfliktů stále vyvolat rozvrat nabídky, k jakému došlo v letech 1973, 1979 a 1990. Za druhé občanské války, které mění miliony lidí v uprchlíky, povedou k hospodářské a sociální destabilizaci Evropy, což těžce zasáhne globální ekonomiku. Ještě větší rizika přitom hrozí ekonomikám a společnostem v zemích na frontové linii, jako jsou Libanon, Jordánsko a Turecko, které už dnes čelí obrovskému náporu spojenému s absorpcí milionů těchto uprchlíků. Za třetí povede dlouhé strádání a beznaděj milionů mladých Arabů ke vzniku nové generace zoufalých džihádistů, kteří budou ze své bezútěšné situace obviňovat Západ. Někteří si bezpochyby najdou cestu do Evropy a USA a zorganizují tam teroristické útoky. Bude-li tedy Západ ignorovat Blízký východ nebo řešit problémy tohoto regionu pouze vojenskými prostředky (USA vynaložily na války v Afghánistánu a Iráku 2 biliony dolarů, přičemž vyvolaly ještě větší nestabilitu), místo aby se spoléhal na diplomacii a finanční prostředky na podporu růstu a tvorbu pracovních míst, pak se nestabilita v regionu bude pouze zhoršovat. Taková volba by USA a Evropu – a tím i globální ekonomiku – ještě několik desítek let strašila ve snu.", "en": "That belief is wishful thinking: a burning Middle East can destabilize the world in many ways. First, some of these conflicts may yet lead to an actual supply disruption, as in 1973, 1979, and 1990. Second, civil wars that turn millions of people into refugees will destabilize Europe economically and socially, which is bound to hit the global economy hard. And the economies and societies of frontline states like Lebanon, Jordan, and Turkey, already under severe stress from absorbing millions of such refugees, face even greater risks. Third, prolonged misery and hopelessness for millions of Arab young people will create a new generation of desperate jihadists who blame the West for their despair. Some will undoubtedly find their way to Europe and the US and stage terrorist attacks. So, if the West ignores the Middle East or addresses the region’s problems only through military means (the US has spent $2 trillion in its Afghan and Iraqi wars, only to create more instability), rather than relying on diplomacy and financial resources to support growth and job creation, the region’s instability will only worsen. Such a choice would haunt the US and Europe – and thus the global economy – for decades to come."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jako u jiných respiračních onemocnění může i u SARSu platit, že se bude v zimě snáze sířit nebo bude mít vážnějsí projevy, případně obojí. Bude třeba, aby dohled a opatření na kontrolu infekce pokračovaly, máme-li zajistit, že úspěchy posledních měsíců nezvrátí několik neodhalených případů, které dají vzniknout novým ohniskům SARSu. Dohled nebude snadný. Není jednoduché SARS s jistotou určit a v průběhu chřipkové sezóny bude mnohem snazsí případ SARSu přehlédnout. Současné testy dokáží ověřit, zda je pacient infikován SARSem teprve několik týdnů poté, co se projeví symptomy. Zkusenosti ze světa prokazují, že případy SARS se musí izolovat během několika dní po propuknutí symptomů, aby se síření viru dostalo pod kontrolu. Situace je dilematem, neboť hrát na jistotu - tedy léčit každé chřipkovité onemocnění s takovými preventivními opatřeními, které by odpovídaly SARSu - by znamenalo zatížit systémy zdravotní péče ohromným logistickým, provozním a finančním břemenem. Přehlížet ale možnost, že někteří takoví pacienti jsou nakaženi SARSem, znamená riziko nově propukajících epidemií. Nemáme proti SARSu ani očkování, ani rychlé testy, které onemocnění odhalí. Máme je ale ve vztahu k chřipce. Je zapotřebí jich využít. Měly by se zvýsit zásoby chřipkových vakcín, aby bylo možné očkovat více jednotlivců. Zvlástní úsilí je třeba vyvinout, abychom povzbudili více lidí k očkování proti chřipce, včetně těch, kdo nespadají do tradičních ,,cílových`` skupin, jako jsou starsí lidé a pracovníci ve zdravotnictví. Budeme-li předcházet chřipce očkováním, sníží se počet jedinců, u nichž bude potřeba zvažovat možnost nákazou SARS. Soupravy pro rychlou diagnózu chřipkové infekce už existují. Kdyby mělo více lékařů běžně k těmto soupravám přístup, byli by schopni na místě určit, zda má pacient chřipku, a tím vyloučit potřebu s ním zacházet jako s možným pacientem nakaženým SARSem. I když uvážíme nejlepsí možný scénář - totiž že SARS bude do konce tohoto roku vyhuben - zvýsená míra očkování proti chřipce a větsí dostupnost diagnostických prostředků přinese užitek milionům lidí na celém světě. Podle Světové zdravotnické organizace zemře ročně v důsledku chřipky až půl milionu lidí. Mnozí dalsí jsou hospitalizováni vážně nemocní. Vakcinace v sirsím měřítku bude chránit očkované jedince proti infekci a bránit síření viru. Sirsí využití rychlé diagnostiky umožní účinnějsí léčbu těch případů chřipky, kde hrozí vznik závažných komplikací. Podaří-li se během několika přístích měsíců dostat SARS po celém světě pod kontrolu, bude to velký triumf zdravotnických orgánů.", "en": "Like other respiratory infections, SARS may be easier to contract, more severe, or both, during winter. Continued surveillance and infection control measures will be required to ensure that the accomplishments of the last few months are not undone by a few undetected cases that touch off new SARS hot spots. Surveillance will not be easy. SARS is difficult to diagnose definitively, and during flu season, it will be much easier to miss a case of SARS. With current tests, it is impossible to verify that a patient has been infected with SARS until several weeks after symptoms begin. Experience around the world shows that SARS cases must be isolated within a few days of the onset of symptoms in order to control the spread of the virus. The dilemma is that playing it safe--by treating every flu-like illness with the precautions appropriate for SARS--would present an enormous logistical, operational and financial burden to health care systems. But to ignore the possibility that some such patients are SARS cases risks the start of new outbreaks. We don't have vaccines or rapid tests for SARS, but we do have them for flu. We need to use them. Influenza vaccine supplies should be increased so that more individuals are inoculated. Extra efforts should be made to encourage more people to get a flu shot, including those outside the traditional ``target'' groups, such as elderly people and health care workers. By preventing influenza, these vaccines reduce the number of individuals to be evaluated for SARS. Kits for rapid diagnosis of influenza infection already exist. If more physicians had routine access to these kits, they could tell on the spot whether a patient had influenza and eliminate the need to treat him or her as a possible SARS patient. Even assuming the best-case scenario--that SARS is eliminated by the end of this year--increased flu vaccination and better availability of diagnostics will benefit millions of people worldwide. According to the World Health Organization, as many as half a million people die each year from influenza. Many more are hospitalized with severe illness. Wider vaccination will protect people from infection and block the spread of the virus. Broader use of rapid diagnostics will permit more effective treatment for flu cases at risk of developing serious complications. If SARS is brought under control worldwide in the next few months, public health authorities will have achieved a great triumph."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jsem přesvědčený, že když zakladatelé Facebooku, Googlu a dalších významných internetových platforem zaváděli své obchodní modely, neměli v úmyslu škodit. Byli to mladí podnikatelé, lační úspěchu. Strávili roky tím, že uspořádáváním online světa kolem sady aplikací, které byly oproti svým předchůdcům personalizovanější, praktičtější a snazší na používání, vytvářeli obrovská publika. Své úsilí se přitom vůbec nesnažili zpeněžit, dokud si uživatele nezaháčkovali. Reklamní podnikatelské modely, které zvolili, posilovala personalizace, která inzerentům umožnila s nebývalou přesností cílit svá sdělení. Pak ale přišel chytrý telefon, který proměnil všechna média a Facebooku, Googlu a hrstce dalších v podstatě dal kontrolu nad tokem informací k uživatelům. Filtry, které uživatelům předkládají „to, co chtějí,“ vyústil v polarizaci obyvatel a naleptání legitimity stěžejních demokratických institucí (především svobodného tisku). Automatizace, díky níž jsou internetové platformy tak ziskové, je přitom po celém světě činí náchylnými k manipulaci ze strany zlovolných aktérů – a nejde jen o autoritářské vlády s nepřátelským vztahem k demokracii. Jak nás varoval Andreessen, tyto společnosti s globálními ambicemi a dosahem požírají světovou ekonomiku. Přitom si osvojují různé variace firemní filozofie Facebooku – „pohybuj se rychle a rozbíjej věci“ – bez ohledu na dopady na lidi, instituce a demokracii. Početná menšina občanů ve vyspělém světě žije v přefiltrovaných bublinách vytvářených těmito platformami – ve falešných digitálních realitách, v nichž zažité přesvědčení dále kostnatí a vyhrocuje se.", "en": "I am confident that the founders of Facebook, Google, and other major Internet platforms did not intend to cause harm when they adopted their business models. They were young entrepreneurs, hungry for success. They spent years building huge audiences by reorganizing the online world around a set of applications that were more personalized, convenient, and easier to use than their predecessors. And they made no attempt to monetize their efforts until long after users were hooked. The advertising business models they chose were leveraged by personalization, which enabled advertisers to target their messages with unprecedented precision. But then came the smartphone, which transformed all media and effectively put Facebook, Google, and a handful of others in control of the information flow to users. The filters that give users “what they want” had the effect of polarizing populations and eroding the legitimacy of fundamental democratic institutions (most notably, the free press). And the automation that made Internet platforms so profitable left them vulnerable to manipulation by malign actors everywhere – and not just authoritarian governments hostile to democracy. As Andreessen warned us, these companies, with their global ambition and reach, are eating the world economy. In the process, they are adopting versions of Facebook’s corporate philosophy – “move fast and break things” – without regard for the impact on people, institutions, and democracy. A large minority of citizens in the developed world inhabits filter bubbles created by these platforms – digital false realities in which existing beliefs become more rigid and extreme."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Politizace hospodářské soutěže EU Nová Evropská komise byla jmenována. Jak by měla vypadat a jaké by měly být její prvotní cíle? Komise byla původně vytvořena jako technokratický orgán, který je relativně nezávislý na národní či nadnárodní kontrole - vzhledem k jejímu mandátu je to tak správně. Komise přitom funguje nejlépe, když se této role drží. Vzpomeňme, jak výtečnou práci již odvedla v oblasti hospodářské soutěže: rozbíjí kartely a zastavuje státní pomoc, a to i v případě, že se tato pomoc vydává za něco jiného, například za vládní záruky za firemní dluh. Z toho plyne poučení, že komisaři by se měli soustředit na své konkrétní úkoly a pamatovat přitom spíše na zájmy EU než na zájmy svých zemí. Mario Monti, úspěšný komisař pro hospodářskou soutěž, je shodou okolností Ital, ale nikdo ho nikdy neobvinil, že prosazuje nějakou „italskou agendu\". Jeho boj proti státní pomoci se naopak střetával se zavedenou italskou praxí. Napomohla i novinka zavedená současnou komisí v čele s Romanem Prodim. Ta rozhodla, že vyšle komisaře „do terénu\": jejich pracovny se již nenacházely vedle úřadu předsedy, nýbrž přímo na odděleních, za něž každý z nich zodpovídal. To komisaře donutilo soustředit se na svou práci a dohlížet na všemocné generální ředitele a jejich úřady; na „velkou politiku\" jim zůstalo jen málo času. Nové komisi, již jmenoval někdejší portugalský premiér Durao Barroso, však hrozí, že se znovu ocitne v zajetí byrokracie. Mimo jiné i proto, že Barroso rozhodl o návratu komisařů zpět na úřad předsedy.", "en": "Politicizing EU Competition Policy The new European Commission has been named. What should be its primary goals? The Commission was originally created as a technocratic body relatively independent of either national or supranational control - correctly so, given its mandate. The Commission works best when it sticks to this role. Think of the excellent work it has done in the area of competition policy: breaking up cartels and stopping state aid, even when it comes in disguised forms, such as government guarantees on company debt. The lesson is that Commissioners should focus on their specific tasks, bearing in mind the interests of the EU rather than those of their country of origin. Mario Monti, the successful Commissioner for Competition, happened to be Italian, but nobody ever accused him of pursuing an \"Italian agenda.\" In fact, his fight against state aid clashed with normal Italian practice. An innovation by current President Romano Prodi's Commission helped. Prodi's Commission decided to send Commissioners \"into the field\": their offices were no longer next to the President's office, but located in the department for which each was responsible. This forced Commissioners to concentrate on their jobs and keep an eye on the all-powerful director-generals and their bureaucracies; there was little time left for \"big picture\" politics. But the new commission that Durao Barroso, Portugal's former Prime Minister, has appointed risks becoming imprisoned by the bureaucracy again. For one thing, Barroso has decided to bring his Commissioners back into the President's office."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přínosy americko-čínského Strategického hospodářského dialogu U vědomí významu a složitosti americko-čínských hospodářských vztahů vytvořili prezidenti George W. Bush a Chu Ťin-tchao v září 2006 mezi oběma zeměmi „Strategický hospodářský dialog“ (SED). Jejich záměrem nebylo nahradit řadu hospodářských dialogů, které už probíhaly, nýbrž vytvořit fórum vysoké úrovně, které bude vyčerpávající a současně strategické. Fórum, jež zároveň posílí na obou stranách důvěru tím, že dá najevo pokrok při řešení problémů, kterým bezprostředně čelíme. Při plnění těchto cílů zaznamenal SED významný pokrok. USA a Čína si vybudovaly pevnější vztahy a vytvořily konstruktivní komunikační kanály, které dříve neexistovaly. Tyto inovace pomohly udržet americko-čínské hospodářské vztahy v rovnováze, a to i v napjatých obdobích. Jelikož máme rámec pro diskuse na vysoké úrovni, můžeme zvednout telefon a hovořit – a také to děláme. Jednání SED, které se koná příští týden v Pekingu, se zaměří na pět oblastí: integrita obchodu a bezpečnost výrobků, vyvážený hospodářský rozvoj včetně reformy finančního sektoru, energetická účinnost a bezpečnost, trvalá udržitelnost životního prostředí a bilaterální investice. Schůzka přichází v choulostivou dobu, kdy na nejvyšší místa ve vedení Číny nastupuje nová skupina představitelů a kdy byl pořad jednání rozšířen i o bezpečnost potravin a produktů, energetickou účinnost a bezpečnost a trvalou udržitelnost životního prostředí. Tato témata mají pro hospodářské svazky hluboké důsledky. Spotřebitelé potřebují mít důvěru v bezpečnost výrobků, které nakupují, ať už jsou vyráběny doma, nebo v zahraničí.", "en": "The Benefits of US-China Strategic Economic Dialogue In recognition of the importance and complexity of the US-China economic relationship, in September 2006 President George W. Bush and President Hu Jintao created the “Strategic Economic Dialogue” between our countries. Their intent was not to replace the many economic dialogues already taking place, but to create a senior-level forum that was both comprehensive and strategic. A forum that would also build trust on both sides by demonstrating progress on the immediate issues we face. The SED has made substantial progress in achieving these goals. The US and China have built stronger relationships and established constructive channels of communication that didn’t previously exist. These innovations have helped keep the US-China economic relationship on an even keel, even in times of tension. Because we have a framework for high-level discussions, we can – and do – pick up the phone and talk. The SED meeting next week in Beijing will focus on five areas: integrity of trade and product safety; balanced economic development, including financial sector reform; energy efficiency and security; environmental sustainability; and bilateral investment. The meeting comes at a delicate time, as a new group of leaders moves into China’s senior positions, and as the agenda has been broadened to include food and product safety, energy efficiency and security, and environmental sustainability. These issues carry deep implications for economic ties. Consumers need to have confidence in the safety of the products they purchase, whether produced at home or abroad."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Populisti mají občas pravdu Rozvojové země často dostávají rady (nebo pokyny), aby provedly reformy doporučované ,,experty``, kteří se označují za ,,technokraty`` a nezřídka mají podporu MMF. Opozice, která se postaví proti reformám, je obvykle odmítnuta jako ,,populistická``. Země, jež reformy neuskuteční, se dostanou do nemilosti, protože jsou prý zbabělé nebo nemají dostatek politické vůle, a brzy pocítí následky: vyssí úrokové sazby při půjčkách v zahraničí. Podívejte se ale blíže na některé tyto ,,technokratické`` návrhy: mnohé se zakládají více na ideologii než na ekonomické vědě. Technokraté mohou samozřejmě spolehlivě zlepsit chod elektrárny. Cíl je jasný: vyrábět elektřinu za co nejnižsí cenu. Jde hlavně o technickou záležitost, ne o politiku. Hospodářské politiky obvykle v tomto smyslu technokratické nejsou. Vyžadují kompromisy: některá může vést k vyssí inflaci, ale sníží nezaměstnanost; jedna pomůže investorům, jiná zaměstnancům. Ekonomové nazývají politiky, kde si nikdo nemůže polepsit, aniž by si jiný pohorsil, za paretovsky efektivní . Pokud je určitá politika pro vsechny lepsí než jakákoli jiná politika, tj. nemá žádné paretovsky efektivní alternativy, pak se označuje za paretovsky dominantní . Kdyby politické přístupy, z nichž se vybírá, byly ryze paretovské, tedy kdyby při volbě jedné z politik oproti jiné nikdo neprodělal, pak by skutečně takové rozhodování bylo čistě ,,odborné``. Možnosti, z nichž se ve skutečnosti vybírá, ovsem paretovskými politikami neoplývají. Naopak platí, že některé politické přístupy jsou lepsí pro jednu skupinu a horsí pro jinou. Různé politiky přinásejí různým skupinám užitek či nesnáze. Například ve východní Asii výpomoc MMF prospěla mezinárodním věřitelům, avsak tvrdě dopadla na pracující a na domácí firmy. Jiné politiky mohly uvalit více rizika na mezinárodní věřitele a méně na pracovníky a místní firmy. Rozhodnout se, jakou politiku zvolit, znamená vybírat mezi hodnotami, nikoli jen řesit odborné otázky ohledně toho, která politika je v nějakém morálně nesporném smyslu ,,lepsí``. Takové hodnotové rozhodování je politickým rozhodováním , které nelze přenechávat technokratům. Prostor pro odborné analýzy samozřejmě existuje i tehdy, když je podstatou rozhodování politická volba. Technokraté můžou občas být nápomocní, máme-li se vyhnout paretovsky inferiorním politikám, tedy politikám, které by přinesly znevýhodnění pro vsechny. Občas se naskýtají politiky, jež mohou prospět jak růstu, tak rovnosti, a úkolem dobrého ekonoma je snažit se je najít.", "en": "Populists Are Sometimes Right Developing countries are often advised (or instructed) to undertake reforms recommended by \"experts\" who are called \"technocrats\" and are often backed by the IMF. Opposition to the reforms they propose is usually dismissed as \"populist.\" Countries that fail to undertake these reforms are dismissed as craven or lacking political will, and soon suffer the consequences: higher interest rates when borrowing abroad. But look closely at some of these \"technocratic\" proposals: many are more often based on ideology than economic science. Technocrats can of course reliably make an electricity plant work better. The goal is simple: to produce electricity at as low a price as possible. This is mostly a matter of engineering, not politics. Economic policies are usually not technocratic in this sense. They involve tradeoffs: some may lead to higher inflation but lower unemployment; some help investors, others workers. Economists call policies where no one can be made better off without making someone else worse off Pareto efficient. If a single policy is better than all others for everyone , i.e., has no Pareto-efficient alternatives, it is said to be Pareto dominant . If choices among policies were purely Paretian, i.e., if no one was made worse off by choosing one policy, as against another, the choices involved would indeed be purely \"technical.\" But in reality, few policy choices are Paretian. Instead, some policies are better for some groups, but worse for others. Different policies benefit and hurt different groups. In East Asia, for example, IMF bailouts helped international lenders, but hit workers and domestic firms hard. Different policies might have imposed more risk on international lenders, and less on workers and domestic firms. Deciding which policy to choose involves choices among values, not just technical questions about which policy is in some morally uncontroversial sense \"better.\" These value choices are political choices , which cannot be left to technocrats. Of course, there is scope for technical analysis even when political choices are at the crux of the decision. Technocrats can sometimes help avoid Pareto inferior policies, that is, policies that make everyone worse off. Sometimes there are policies that can promote both growth and equality, and the job of good economists is to search for them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Počátkem roku 2000 držela Čína americký dluh v hodnotě pouhých 71,4 miliardy dolarů a její podíl na celkových zahraničních investicích v USA činil 8%. Na konci roku 2012 už tato hodnota dosáhla 1,2 bilionu dolarů, což představovalo 22% zahraničních investic v USA. Čínské rezervy však v důsledku toho dlouho trpěly, neboť výnos z desetiletých amerických dluhopisů činil pouhá 2% i v době, kdy měly tyto cenné papíry nést 3-5%. Výnos z přímých zahraničních investic se přitom v průměru pohybuje kolem 20% ročně. Zatímco tedy tříbilionové čínské rezervy v zahraničních měnách vynesou jen asi 100 miliard dolarů ročně, čínské přímé zahraniční investice v objemu 1,53 bilionu dolarů by mohly dosáhnout celkového výnosu kolem 300 miliard dolarů ročně. Navzdory tak nízké návratnosti Čína dál investuje své rezervy v USA, a to převážně kvůli neschopnosti vlastního špatně vyvinutého finančního trhu generovat dostatečnou nabídku bezpečných aktiv. V prvních čtyřech měsících letošního roku obohatila Čína své rezervy o dluhopisy amerického ministerstva financí v hodnotě 44,3 miliardy dolarů, což znamená, že tento dluh dnes představuje 38% celkových čínských devizových rezerv. Rostoucí riziko spojené s dluhopisy amerického ministerstva financí by však mělo přimět Čínu, aby snížila objem amerického dluhu, který má v držení. Květnové oznámení Federálního rezervního systému, že možná do konce letošního roku utlumí svůj program kvantitativního uvolňování (QE) – tedy rozsáhlých nákupů dlouhodobých finančních aktiv –, rozdmýchalo obavy ze zhroucení trhu dluhopisů na způsob roku 1994. Strach z možnosti, že prudké zvýšení úrokových sazeb způsobí propad hodnoty dluhopisových portfolií, přispěl k nedávnému úprku zahraničních investorů od amerického dluhu – a tento trend bude pravděpodobně pokračovat tak dlouho, dokud bude Fed realizovat utlumování QE. Výnosy z desetiletých amerických dluhopisů dnes činí 2,95%, což je od prvního čtvrtletí letošního roku zvýšení o 58%. Vzhledem k tomu se rozdíl v úrokové sazbě u dvouletých a desetiletých dluhopisů rozšířil na 248 základních bodů. Podle Kongresového rozpočtového úřadu se výnos u desetiletých dluhopisů bude nadále zvyšovat, do roku 2019 dosáhne 5% a na této nebo ještě vyšší úrovni setrvá dalších pět let. Ačkoliv je nepravděpodobné, že tento vývoj povede ke katastrofě srovnatelné s rokem 1994 – zejména s ohledem na skutečnost, že současný výnos je podle historických měřítek stále velmi nízký –, rozhodně to destabilizuje americký dluhový trh.", "en": "In early 2000, China held only $71.4 billion of US debt and accounted for 8% of total foreign investment in the US. By the end of 2012, this figure had reached $1.2 trillion, accounting for 22% of inward foreign investment. But China’s reserves have long suffered as a result, yielding only 2% on US ten-year bonds, when they should be yielding 3-5%. Meanwhile, outward foreign direct investment yields 20% annually, on average. So, whereas China’s $3 trillion in foreign-exchange reserves will yield only about $100 billion annually, its $1.53 trillion in foreign direct investment could bring in annual returns totaling around $300 billion. Despite such low returns, China has continued to invest its reserves in the US, largely owing to the inability of its own under-developed financial market to generate a sufficient supply of safe assets. In the first four months of this year, China added $44.3 billion of US Treasury securities to its reserves, meaning that such debt now accounts for 38% of China’s total foreign-exchange reserves. But the growing risk associated with US Treasury bonds should prompt China to reduce its holdings of US debt. The US Federal Reserve’s announcement in May that it may wind down its quantitative easing (QE) program – that is, large-scale purchases of long-term financial assets – by the end of this year has sparked fears of a 1994-style bond-market collapse. Concerns that a sharp rise in interest rates will cause the value of bond portfolios to plummet have contributed to the recent wave of foreign investors dumping US debt – a trend that is likely to continue to the extent that the Fed follows through on its exit from QE. Yields on ten-year US bonds are now 2.94%, a 58% increase since the first quarter of this year, causing the interest-rate gap between two- and ten-year bonds to widen to 248 basis points. According to the Congressional Budget Office, the yield rate on ten-year bonds will continue to rise, reaching 5% by 2019 and remaining at or above that level for the next five years. While it is unlikely that this will lead to a 1994-style disaster, especially given that the current yield rate remains very low by historical standards, it will destabilize the US debt market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prosazování demokracie na širším Středním východě Američtí i evropští lídři hovoří o nutnosti podpořit na „širším Středním východě\" reformu. Američané úkol vnímají jako hlavní bojiště ve válce proti teroru; Evropanům jde o vstřícné vlády, jež zastaví proud ilegální migrace a organizovaný zločin. Obě strany jsou zajedno, že spolupráce s lokálními partnery na mírové demokratické změně dnes je nejlepším způsobem, jak se vyvarovat násilné revoluci či vojenskému zásahu zítra. Tento reformní elán představuje proměnu náhledu. V minulosti se prioritami stávaly jiné zájmy, například zabezpečení plynulých dodávek ropy nebo získání součinnosti při potírání terorismu. Navzdory květnaté rétorice o prosazování demokracie však její podpora dosud nespočívá na konkrétních akčních programech. Seriózní strategie musí splnit tři úkoly: posílit podporu demokratů v oblasti, vytvořit regionální podmínky, které usnadní demokratický rozvoj, a konečně přimět nás samotné přetvořit vlastní domácí scénu tak, abychom vyvíjeli prodemokratické zahraniční politiky a dokázali je udržet. Zaprvé, ačkoliv je třeba, aby Západ hrál zásadní podpůrnou úlohu, změna musí vycházet z regionu. Naším úkolem je posilovat místní politické síly prosazující demokratickou změnu. V mnoha zemích jsou demokratičtí aktivisté kvůli své věrnosti lidským právům vězněni - a pomoci se jim dostane jen málo. Žádný vysoce postavený americký ani evropský lídr by neměl oblast navštívit bez zmínky o lidských právech a obhajoby osob bojujících za demokracii.", "en": "Promoting Democracy in the Greater Middle East American and European leaders are talking about the need to promote reform in the \"Greater Middle East.\" Americans see this as the key battleground in the war on terror, and Europeans want stable, responsive governments that stem the flow of illegal migration and organized crime. Both sides accept that working with local partners for peaceful democratic change today is the best way to avoid violent revolution or military action tomorrow. This enthusiasm for reform marks a paradigm shift. In the past, other interests, such as securing a steady flow of oil or obtaining cooperation on counter-terrorism, assumed priority. But, despite flourishing rhetoric about promoting democracy, promoting it is still not backed with concrete plans of action. A serious strategy must do three things: increase support for the region's democrats; create a regional context that facilitates democratic development; and, finally, reorganize ourselves at home to pursue and sustain pro-democracy policies abroad. First, while the West must play a critical supporting role, change must come from within the region. Our task is to strengthen indigenous political forces pushing for democratic change. In many countries, democratic activists sit in jail because of their commitment to human rights - and little is done to help them. No senior American or European leader should visit the region without raising human rights and defending individuals fighting for democracy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Teď když už ve vládě nejsem, vyšetřování bylo odloženo. Energetické potřeby Ukrajiny, a tedy i jistota dodávek energií pro celou Evropu, nebudou nikdy v bezpečí, bude-li přeprava plynu v rukou tajuplných společností s neznámými vlastníky. Problémy nadnesené sporem o plyn mezi Ukrajinou a Ruskem ovšem sahají za energetickou bezpečnost a oživují otázky ohledně místa Ukrajiny v Evropě a ve světě. Jak tento zápas dokládá, Ukrajina je povinována přijmout exponovanou úlohu v evropských záležitostech. Musí zvážit, kam do Evropy a do jaké Evropy zapadá, jakou rovnováhu má hledat mezi Ruskem a Evropskou unií a jak má najít sebejistotu potřebnou k tomu, aby se plně ujala své role ve světovém dění. Bylo by naprosto pošetilé tvrdit, že Ukrajinci začínají s nepopsaným listem. Pohled Ukrajinců na jejich zemi a její zájmy různými způsoby formovala staletí, kdy Ukrajina byla součástí ruské a sovětské říše. Jedním důsledkem je to, že Ukrajinci jsou často nesmělí, mají-li otevřeně prosazovat nezávislé zájmy Ukrajiny – což lze doložit právě tím, že Ukrajina přijala dohodu, která ponechává její energetickou bezpečnost tak nejistou. Ukrajinské vztahy se světem jako u každé země určují čtyři vzájemně provázané faktory: dějiny, vlastenectví, národní zájmy a geografie. Každý faktor tu má zvláštní ozvuk. Pravda, Ukrajinci se právem cítí jako občané normálního, nezávislého státu a chtějí, aby se tak s nimi jednalo. To však neznamená, že chceme pohřbít dějiny a své historické vazby. Jsme normální země s abnormální historií. Vskutku, zájmy Ukrajiny tvoří uklidňujícím způsobem dobře známý trojúhelník ekonomických, politických a strategických priorit: volný obchod a celosvětově otevřené trhy, prosperující a demokratické sousední státy a přání nestát se frontovou linií a už vůbec ne bojištěm ve střetu mezi Ruskem a Západem. Naším cílem je tedy demokratická Ukrajina ležící mezi prosperujícími a podobně smýšlejícími sousedy jak na východě, tak na západě. Jistěže, nebezpečí tyranie, zmatku a války je v takzvaném „postsovětském prostoru“ značné, a proto Ukrajina touží svou zranitelnost omezit. Ukrajinské nadšení pro EU se zakládá na myšlence, že evropská bezpečnost je nedělitelná. Uvědomujeme si samozřejmě, že ani mezi nejvášnivějšími příznivci evropské integrace se nenajde mnoho těch, kdo chtějí Ukrajině pomoci k rychlému vstupu.", "en": "Now that I am not in government, that investigation has been shelved. Ukraine’s energy needs, and thus the certainty of energy supplies across Europe, will never be secure as long as gas transit is in the hands of secretive companies with unknown owners. But the issues raised by the gas dispute between Ukraine and Russia go beyond energy security, reviving questions about Ukraine’s place in Europe and the world. As this struggle shows, Ukraine has been obliged to assume a higher-profile role in European affairs. It must consider where and in what sort of Europe it fits, what balance it should strike between Russia and the European Union, and how it should find the self-assurance needed to play its full part in world affairs. It would be sheer folly to suggest that Ukrainians start with a blank slate. Centuries of being part of the Russian and Soviet empires have, in different ways, shaped how Ukrainians view their country and its interests. One consequence of this is that Ukrainians are often shy about asserting Ukraine’s independent interests plainly – exemplified by Ukraine’s acceptance of a deal that leaves its energy future so insecure. Like any country, Ukraine’s relations with the world are determined by four interlocking factors: history, patriotism, national interests, and geography. Each factor has special resonance here. True, Ukrainians rightly feel like citizens of a normal, independent country, and want to be treated that way. But this does not mean we want to bury history and our historic ties. We are a normal country with an abnormal history. Indeed, Ukraine’s interests form a comfortingly familiar triangle of economic, political, and strategic priorities: free trade and open markets across the globe; prosperous and democratic neighbors; and not being on the front-line of a conflict, still less a potential battleground, between Russia and the West. Our goal is thus a democratic Ukraine located between prosperous like-minded neighbors to east and west. Of course, the risk of tyranny, turmoil, and war within the so-called “post-Soviet space” is large, leaving Ukraine keen to limit its vulnerability. Ukrainian enthusiasm about the EU is based on the idea that European security is indivisible. We recognize, of course, that few of even the most fervent supporters of European integration want to help Ukraine quickly become a member."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Během posledních deseti olympiád získala hostitelská země v průměru o 54% medailí více než v letech, kdy olympiádu nepořádala. Pořádání olympijských her zvyšuje výkonnost už před dotyčnými hrami a jeho důsledky trvají i poté. Některé sporty jsou na finance a status pořadatelské země citlivější než jiné. Například jezdectví, jachting, cyklistika a plavání jsou mnohem nákladnější než běh, což snižuje účast sportovců ze zemí s nízkými příjmy. Pro některé země je téměř nemožné vychovat v některých sportech medailisty – například Etiopie má jen jeden plavecký bazén na šest milionů lidí. Peníze někdy z určitého sportu vytěsní chudé země. Indie byla v minulosti silná v pozemním hokeji – v letech 1928 až 1968 získala téměř všechny zlaté medaile –, ale když se olympijský turnaj přestal hrát na trávě a přešel na drahý umělý povrch, získali Indové v pozemním hokeji už jen jednu medaili. U některých sportů, v nichž si Velká Británie vedla obzvláště dobře, například v dráhové cyklistice a veslování, je vliv peněz a pořadatelství velmi vysoký. Až tedy bude olympijské hry v roce 2016 pořádat Brazílie, může očekávat značné zlepšení své skromné bilance (15 medailí a 21. místo). Pokud jde o ostatní země, je recept na úspěch docela prostý: zvolte svůj potenciálně vítězný sport, vyberte v tomto sportu potenciální medailisty, nalijte do nich peníze a pak vydržte s tímto sportem i s těmito sportovci tak dlouho, až se začnou hrnout medaile.", "en": "Over the past ten Olympics, the host country has won 54% more medals on average than when it was not the host. Hosting the Olympics boosts performance before the hosted Games, and has effects that outlast them. Some sports are more sensitive to income and host-nation effects than others. Equestrianism, sailing, cycling, and swimming, for example, are far more expensive than running, and this reduces the participation of low-income countries. It is almost impossible for some countries to produce medal-winning athletes in some sports – Ethiopia has only one swimming pool per six million people. Sometimes, poor countries are priced out of a sport. India was historically strong at field hockey, winning almost all of the gold medals between 1928 and 1968, but, since the Games switched from grass to expensive synthetic turf, the Indians have won just one field hockey medal. Some of the sports at which Britain has done particularly well, like cycling and rowing, are most highly influenced by income and host effects. Brazil can therefore expect to improve considerably on its modest haul (15 medals) and 21st-place finish when it hosts the 2016 Games. As for the others, the formula for success is fairly simple: select your potentially winning sports, pick the potential medalists in those sports, pour money into them, and stick with both the sports and the players until the medals roll in."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V bohatých průmyslových zemích se po éře cynického a krátkozrakého chování fixovaného na maximalizaci zisku možná ocitáme na počátku nového věku skromnosti a udržitelnosti. Firmy jsou vystaveny sílícímu tlaku, aby jednaly mravně, a neetické obchodní chování se konečně trestá. V listopadu 2008 jsem během přednáškového turné po Spojených státech měl možnost vidět, že si dnes mnozí lidé stěžují na převažující touhu po zisku v byznysu a na megalomanii v politice. Jelikož trhy selhaly, výzvy k etičtější regulaci honby za ziskem se staly opodstatněnými nejen principiálně, ale i fakticky. Etika ale není třešničkou na dortu, není pouhým podružným přílepkem k celosvětovému tržnímu hospodářství. Nové finanční uspořádání, jehož se mnozí dovolávají a jehož je naléhavě zapotřebí, se musí opírat o etický rámec. Neblahé lidské instinkty nenasytnosti a domýšlivosti lze zkrotit jedině pomocí určitých základních mravních norem. Co by tento etický rámec měl zahrnovat? Jeden oddíl Deklarace za světový étos, přijaté v Chicagu roku 1993 Parlamentem světových náboženství, říká následující: „Ve významných prastarých náboženských a mravoučných tradicích lidstva nalézáme přikázání: Nepokradeš! Anebo vyjádřeno kladně: Jednej čestně a spravedlivě! Zamysleme se nově nad důsledky tohoto prastarého přikázání: Nikdo nemá právo okrádat ani nijak připravovat o majetek jinou osobu ani obec. Nikdo taktéž nemá právo využívat svých majetků bez ohledu na potřeby společnosti a Země. Být opravdově lidský v duchu našich velkých náboženských a etických tradic znamená následující: • Ekonomické a politické moci musíme využívat ve službách lidstva namísto jejího zneužívání v bezohledných bitvách o nadvládu. Musíme pěstovat ducha soucitu s těmi, kdo strádají, věnujíce obzvláštní péči dětem, seniorům, chudým, postiženým, uprchlíkům a lidem osamělým; • Musíme rozvíjet vzájemnou úctu a ohleduplnost, abychom dospěli k rozumné rovnováze zájmů, namísto úvah pouze o neomezené moci a nevyhnutelných konkurenčních bojích; • Musíme si cenit smyslu pro uměřenost a skromnost namísto nenasytné lačnosti po penězích, prestiži a spotřebě.", "en": "In the rich industrialized countries, after an era of cynical and short-sighted profit-maximizing behavior, we may be at the dawn of a new age of modesty and sustainability. Companies are facing growing pressure to behave ethically, and unethical business behavior is at last being punished. On a lecture tour in the United States in November 2008, I could see that many people are now complaining about the overwhelming desire for profit in business and megalomania in politics. As markets failed, calls for ethical regulation of the quest for profit has become justified not only in principle, but also in fact. But ethics is not the icing on the cake; it is not merely an incidental addition to the global market economy. Rather, the new financial architecture that many are calling for, and which is urgently needed, must be supported by an ethical framework. The fatal human instincts of greed and hubris can be tamed only with some elementary ethical norms. So what should this ethical framework entail? A paragraph of the Declaration toward a Global Ethic of the Parliament of the World’s Religions in Chicago in 1993 reads as follows: “In the great ancient religious and ethical traditions of humankind we find the directive: You shall not steal! Or in positive terms: Deal honestly and fairly! Let us reflect anew on the consequences of this ancient directive: No one has the right to rob or dispossess in any way whatsoever any other person or the commonweal. Further, no one has the right to use her or his possessions without concern for the needs of society and Earth. To be authentically human in the spirit of our great religious and ethical traditions means the following: • We must utilize economic and political power for service to humanity instead of misusing it in ruthless battles for domination. We must develop a spirit of compassion with those who suffer, with special care for the children, the aged, the poor, the disabled, the refugees, and the lonely; • We must cultivate mutual respect and consideration, so as to reach a reasonable balance of interests, instead of thinking only of unlimited power and unavoidable competitive struggles; • We must value a sense of moderation and modesty instead of an unquenchable greed for money, prestige, and consumption."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zuřiví kritikové Banky pro mezinárodní platby PRAHA – Možná se to zdá nepravděpodobné, ale centrální bankovnictví začalo být vzrušující. Tento vývoj není nutně vítaný. Rozhodnutí činěná od globální finanční krize v letech 2008-2009 čelními měnovými autoritami jsou neortodoxní, kreativní a někdy i riskantní. Jejich dnešní zásadní volby budou mít dopad na globální ekonomiku v několika příštích desetiletích. Centrální bankéři navíc začali hlasitěji vyjadřovat rázná stanoviska v hromadných sdělovacích prostředcích, jako by se snažili získat na svou stranu veřejné mínění. Je to silná a nebezpečná kombinace. V tomto prostředí by se mělo spravedlivě dopřát sluchu i střízlivým a informovaným hlasům, jako je hlas Banky pro mezinárodní platby (BIS), této centrální banky centrálních bank. Mnozí centrální bankéři se bohužel snaží BIS marginalizovat, místo aby se jí vážně zabývali. Jedna z nejsvárlivějších debat se vede o otázce, kdy ukončit „nekonvenční“ opatření měnové politiky, která byla zavedena po finanční krizi s cílem zajistit, aby banky dál půjčovaly, a tím stimulovat růst a odvrátit deflaci. Někteří centrální bankéři se nyní obávají, že předčasné ukončení těchto opatření uvrhne ekonomiku zpátky do recese. Další mají naopak obavy, že ačkoliv bylo původním cílem současné strategie zabránění hospodářskému kolapsu, dnes tato strategie zasévá semínka budoucí nestability včetně nafouknutí další bubliny cen aktiv. Ve snaze vyřešit podobná dilemata se politici přou také o otázku, zda se zaměřit na tradiční měnové nástroje, jako jsou úrokové sazby, nebo zda více využívat takzvaných „makroobezřetnostních opatření“, jako jsou navýšení kapitálového požadavku a kapitálové polštáře nebo úpravy poměrů loan-to-value u bank. Jádrem debaty – která se v současné době vede uvnitř ministerstev financí a centrálních bank čelních ekonomik, ale i v nadnárodních orgánech, jako jsou Mezinárodní měnový fond a BIS – je vztah mezi měnovou politikou a finanční stabilitou. BIS například naznačuje, že finanční stabilita s měnovou politikou úzce souvisí, a radí politikům, aby spíš dříve než později začali odvykat své ekonomiky od snadných peněz. Zdá se však, že centrální bankéři chtějí jako první (a někdy i výhradně) vyzkoušet makroobezřetnostní nástroje. Je neobvyklé být svědkem střetu názorů mezi tvůrci měnové politiky, který je tak radikální a vyhrocený, že si získal širší politickou a mediální pozornost.", "en": "The BIS Bashers PRAGUE – It might seem an unlikely proposition, but central banking has become exciting. This is not necessarily a welcome development. Decisions taken by the leading monetary authorities since the 2008-2009 global financial crisis have been unorthodox, creative, and at times risky. Their high-stakes choices today will affect the global economy for decades to come. Moreover, central bankers have become more vocal in expressing strongly held positions in the mass media, as if seeking to win over popular opinion. It is a potent and dangerous mix. In this environment, sober, informed voices, like that of the Bank for International Settlements, the central bank of central banks, should also be given a fair hearing. Unfortunately, many central bankers have sought to marginalize the BIS rather than engage with it. One of the most contentious debates has been over when to end the “unconventional” monetary-policy measures that were introduced in the aftermath of the financial crisis to ensure that banks continued to lend, thereby stimulating growth and averting deflation. Some central bankers now worry that ending these measures prematurely will tip the economy back into recession. Yet others fear that the current strategy, though originally intended to prevent an economic collapse, is now sowing the seeds of future instability, including the emergence of another asset-price bubble. In their efforts to resolve such dilemmas, policymakers are also wrestling over whether to focus on traditional monetary tools such as interest rates, or make greater use of so-called “macro-prudential measures,” such as capital add-ons and buffers or adjustments to banks’ loan-to-value ratios. At the heart of the debate – currently being conducted within leading economies’ treasuries and central banks, as well as in supranational bodies such as the International Monetary Fund and the BIS – is the relationship between monetary policy and financial stability. The BIS, for example, has suggested that financial stability is closely connected with monetary policy, and has advised policymakers to start weaning their economies off of easy money sooner rather than later. Central bankers, however, seem to want to try macro-prudential tools first (and sometimes exclusively). It is unusual to witness a clash of views among monetary policymakers that is so radical and clear-cut that it has grabbed wider political and media attention."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mao Ce-tung zavraždil až 40 milionů Číňanů, ale opravdu je měl v úmyslu zničit jako skupinu? Jistěže ne. Víme, že Hitler měl naopak v úmyslu zničit úplně všechny židovské muže, ženy a děti. A přestože masové vraždy nejsou v dějinách vzácností, Hitlerův vyhlazovací plán byl ne-li jedinečný, pak bezpochyby velmi neobvyklý. Chvályhodné úsilí zabránit opakování podobného fenoménu má bohužel nešťastné důsledky. V horlivé touze vzít si ponaučení z historie si totiž často bereme ponaučení nesprávná, případně překrucujeme dějiny k pochybným účelům. I vraždění ve Srebrenici bylo svým způsobem ovlivněno vzpomínkami na druhou světovou válku. Nizozemský prapor pod hlavičkou Organizace spojených národů přislíbil, že bude chránit tamní muslimy, i když k tomu neměl předpoklady. Tento slib částečně odrážel pocit viny, jenž dodnes pronásleduje Nizozemce za to, že se dívali jinam, když Němci deportovali dvě třetiny židovské populace z jejich země do táborů smrti. Tentokrát to bude jinak. Tentokrát Nizozemci zasáhnou. Mladićovy jednotky však měly početní i vojenskou převahu, a tak Nizozemci ponechali Srebrenicu napospas osudu. Vzhledem k traumatu z Hitlerova záměru povraždit všechny Židy se genocida stala přesvědčivým opodstatněním vojenské akce včetně ozbrojené invaze do jiných zemí. Co však pojem „genocida“ zahrnuje? Zakladatel organizace Lékaři bez hranic Bernard Kouchner v roce 1970 chtěl, aby svět zasáhl v Nigérii, protože ve vraždění Igbů nigerijskými vojáky spatřoval genocidální dozvuk Osvětimi. Jiní v něm viděli brutální občanskou válku a varovali, že intervence by situaci ještě zhoršila. Podle některých lidí navždy žijeme v roce 1938 nebo spíš 1942, kdy nacisté schválili program, který Hitler nazýval „konečným řešením židovské otázky“. Prezident George W. Bush a jeho roztleskávači vyvolávali při každé příležitosti ducha Mnichovské zrady a teroristické útoky z 11. září 2001 pokládali za volání do zbraně. Saddám Husajn byl Hitler, takže jsme na něj museli poslat vojáky. Měli bychom zastavit genocidu súdánského prezidenta Umara Bašíra v Dárfúru. Musíme zabránit plukovníkovi Muammaru Kaddáfímu v páchání masových vražd v Benghází. A tak dále. Někdy může intervence zachraňovat životy. Války však často plodí další války nebo delší války.", "en": "Mao Zedong murdered up to 40 million Chinese, but did he intend to destroy them as a group? Surely not. We know that Hitler did intend to destroy every last Jewish man, woman, and child. Even though mass killings are not rare in history, Hitler’s extermination plan was, if not unique, certainly highly unusual. However, the laudable effort to prevent such a thing from recurring has had unfortunate consequences. For, in our zeal to learn lessons from history, we often learn the wrong ones, or distort history towards dubious ends. In a way, the killings at Srebrenica also were affected by the memories of World War II. The United Nations’ Dutch battalion promised to protect the Muslims there, even though it was in no position to do so. It was a promise that partly reflected the feeling of guilt that still haunts the Dutch for looking the other way as the Germans rounded up and deported two-thirds of their country’s Jewish population to death camps. This time, it would be different. This time, they would act. Alas, outnumbered and outgunned by Mladić’s forces, the Dutch surrendered Srebrenica to its fate. Because of the trauma of Hitler’s intention to murder all of the Jews, genocide has become the one compelling reason for military action, including armed invasion of other countries. But what constitutes genocide? Bernard Kouchner, the founder of Doctors Without Borders, wanted the world to intervene in Nigeria in 1970, because he saw the killing of Ibos by Nigerian troops as a genocidal echo of Auschwitz. Others saw a brutal civil war, and cautioned that intervention would make things worse. For some, we are forever living in 1938, or rather, 1942, when the Nazis approved what Hitler called “the final solution of the Jewish question.” President George W. Bush and his cheerleaders, invoking the Munich Agreement at every opportunity, regarded the terrorist attacks of September 11, 2001, as a call to arms. Saddam Hussein was Hitler, so we had to send in the troops. We should stop Sudan’s Omar al-Bashir’s genocide in Darfur. We must stop Col. Muammar el-Qaddafi from committing mass murder in Benghazi. And so on. Sometimes intervention might save lives. But wars often beget more wars, or longer ones."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přehodnocení íránské jaderné hrozby Byla by to velká katastrofa, kdyby Írán měl jaderné zbraně? Jako člověk, který zpravidla chodí proti proudu, kladu tuto otázku proto, že téměř všichni se zřejmě domnívají, že ano a že tomu je třeba za každou cenu zabránit. Je to ale pravda? John Bolton, bývalý velvyslanec Spojených států při Organizaci spojených národů, v dubnu prohlásil: „je-li volbou buď [íránské] pokračování [na cestě k jaderné bombě], anebo použití síly, myslím, že jsme v bodě, kdy Hitler napochodoval do Porýní.“ Bush íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda rovněž přirovnal k Hitlerovi. Tito takzvaní státníci ale nikdy neuvažují nad tím, co se mohlo stát, kdyby Německo i Británie měly v roce 1939 jaderné zbraně. Rozpoutal by Hitler, ve vší své zlomyslnosti, válku, kdyby čelil nepochybné hrozbě totálního zničení? Cožpak jsme zapomněli celou teorii odstrašování? Samozřejmě, kdyby Írán jaderné zbraně neměl, svět by byl bezpečnější, ne proto, že jde o „lotrovský“ stát, ale proto, že každé šíření jaderných zbraní pravděpodobně činí svět nebezpečnějším. Je tudíž vhodné pokračovat s veškerými snahami pokoušejícími se Írán od „jaderného skoku“ odradit. Předpokládejme ovšem, že se zjistí, že Írán vychází Západu vstříc jen proto, aby získal čas na sestavení bomby a vývoj odpalovacího systému schopného zasáhnout Izrael. Ospravedlnilo by to preemptivní vojenský úder, jak některé kruhy v Izraeli a USA prosazují? Vojenský zásah v Íránu by se mohl vyvíjet tak i tak. Írán by se snad poklidně zhroutil jako Libye, když ji Amerika bombardovala, anebo by se proměnil v další Irák. Můj instinkt mi říká, že by zásah rozpoutal sled nezvladatelných událostí. Rozdmýchal by plameny v beztak vznětlivé části světa, přičemž by dále hrozilo riziko globálního ekonomického kolapsu, kdyby byl zablokován Hormuzský průliv, skrze nějž proudí pětina až třetina světové ropy. Z tohoto pohledu platí, že pokud je Amerika odhodlaná použít sílu, aby znemožnila proměnu Íránu ve stát disponující jadernými zbraněmi, musela by na Středním východě nastolit zdánlivě trvalé impérium. Právě ve snaze vymanit se z této imperialistické logiky uvážliví Američané jako Henry Kissinger a George Shultz oživili sen o bezjaderném světě. S růstem počtu jaderných států se jeho různé verze objevují už od doby, kdy byl prvně navržen v Baruchově plánu z roku 1945.", "en": "Re-Thinking the Iranian Nuclear Threat Would it be a great disaster if Iran had nuclear weapons? As a habitual contrarian, I pose the question because almost everyone seems to believe that it would, and that it must be prevented at all costs. But is that true? John Bolton, the former United States Ambassador to the United Nations, said in April that “if the choice is [Iran] continuing [towards a nuclear bomb] or the use of force, I think you’re at a Hitler marching into the Rhineland point.” Bush, too, has compared Iranian President Mahmoud Ahmadinejad to Hitler. But these so-called statesmen never consider what might have happened had Germany and Britain both had nuclear weapons in 1939. Would Hitler, wicked as he was, have gone to war had he faced an assured threat of total destruction? Have we forgotten all about the theory of deterrence? Of course, the world would be safer if Iran did not have nuclear weapons, not because it is a “rogue” state, but because any spread of nuclear weapons is likely to make the world more dangerous. That is why it is worth continuing to make every effort to dissuade Iran from “going nuclear.” Suppose, though, that it becomes clear that Iran is playing the West along, simply buying time to build a bomb and develop a delivery system to hit Israel. Would that justify a pre-emptive military strike, as certain circles in Israel and the US advocate? Military intervention in Iran could go either way. Iran might lie down peacefully like Libya did when America bombed it, or turn into another Iraq. My own instinct is that it would unleash a train of uncontrollable events. It would ignite an already incendiary part of the world, with the added risk of global economic collapse if the Strait of Hormuz, through which one-fifth to one-third of the world’s oil passes, is blocked. On this view, if America is determined to use force to prevent Iran from becoming a nuclear weapons state, it would have to establish a quasi-permanent empire in the Middle East. It is to avoid this imperialist logic that sensible Americans like Henry Kissinger and George Shultz have revived the dream of a nuclear-free world. First proposed in the Baruch Plan of 1945, versions of it have surfaced ever since as the number of nuclear weapons states increased."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednoduše řečeno, v EU se de facto znovu objeví staré Evropské hospodářské společenství a dávná evropská dohoda o volném obchodu. 5) Hrozí, že uvnitř širší EU opadne solidarita. Solidarita není jednosměrná cesta. Irsko, jedna ze zemí, jež v materiálním smyslu na myšlence evropského sjednocení vydělaly nejvíc, tuto myšlenku odmítlo. Vyjednávání o evropských finančních transferech, jádru evropské solidarity, budou tudíž napříště mnohem těžší než v minulosti (kdy už byla beztak dost náročná). Tento vývoj postihne chudší země EU. Existuje ještě nepatrná naděje, že se tomuto debaklu vyhneme, pokud Irsko se svým „ne“ zůstane v EU osamocené. Mimo to bychom však měli seriózně zvážit, zda by v rámci Smlouvy z Nice a na základě společného trhu nebylo pro všechny zúčastněné strany i pro Evropu lepší se rozdělit: členské země upřednostňující politickou integraci by měly jít dál, zatímco ty, které jsou spokojeny se společným trhem, by zůstaly pozadu. Tento model se v případě měnové unie osvědčil. Proč by se tedy neosvědčil i u politické integrace? Rozsáhlá dobrovolná neúčast (opt-out) je každopádně lepší než dlouhodobá blokáda a dezintegrace evropského projektu.", "en": "Basically, the old European Economic Community and the old European Free Trade Agreement will de facto emerge anew within the framework of the EU. 5) Within the wider EU, solidarity threatens to decline. Solidarity is not a one-way street. Ireland, one of the countries that benefited the most in material terms from the idea of European unification, has rejected this idea. Thus, negotiations on European financial transfers, the core of European solidarity, will be much tougher in the future than they were in the past (when they were already difficult enough). The poorer EU countries will suffer from this development. There is still a minuscule chance to avert the debacle if Ireland with its “No” vote remains isolated within the EU. Beyond that, however, we should seriously consider whether, within the framework of the Treaty of Nice and on the basis of the Common Market, all parties involved and Europe would be better off parting ways: members favoring political integration should move on, while those satisfied with the Common Market should stay behind. This formula worked with the Monetary Union. So why not with political integration? At any rate, comprehensive opt-outs are better than long-lasting blockades and disintegration of the European project."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Naše současné detekční metody však bohužel nejsou dostatečně citlivé. To je ještě znepokojivější, uvědomíme-li si, že by vědci měli sledovat rovněž bakterie, priony a parazity. Bakterií existuje více než jakékoli jiné formy života. Mnohé neškodně obývají naše těla a plní užitečné funkce. Snadno se vyvíjejí a přizpůsobují, což znamená, že se časem naučí obcházet naše léčiva. U bakterií je třeba dávat pozor na dva typy mutací: adaptaci vyvolanou nepřátelskou formou, která by jim zajišťovala superimunitu vůči lékům, a smrtící mutovaný kmen, jenž by se objevil v jednom ze zástupů „bezpečných“ bakterií. Priony jsou poměrně novým objevem. Jsou tvořeny bílkovinami podobnými těm, které naše tělo používá při zdravé činnosti, což znamená, že dokáží prostředky těla zmást a přimět je k tvorbě dalších prionů. Teprve nedávno byly priony rozpoznány jako příčina několika infekčních onemocnění, včetně nemoci šílených krav a Creutzfeldt-Jakobovy nemoci, které zabíjejí vytěsňováním zdravých mozkových buněk. Priony mohou způsobovat i mnohé jiné nervové, dýchací a svalové choroby. Konečně paraziti, drobní živočichové, již do nás pronikají, už jako pandemie klasifikováni jsou. Malárie postihuje 300 milionů lidí a je celosvětově největším zabijákem dětí. Mnoho parazitů patří mezi červy: měchovec (800 milionů nakažených lidí), škrkavka (1,5 miliardy), motolice rodu schistosoma (200 milionů) a červ způsobující elefantiázu (150 milionů). Existují také nepřátelské faktory, které se v současnosti přehlížejí. Chemikálie a prachové částice v životním prostředí by si mohly vysloužit své vlastní kategorie. Nebo uvažme kombinace problémů, kupříkladu směšování těchto chemických škodlivin se vzdušnými pyly, což patrně zvyšuje počet výskytů astmatu. Nové plísňové infekce jsou ještě děsivější a může být těžší je léčit. Sečteno podtrženo, nedokážeme předpovědět, kde se hrozba vynoří, a tudíž potřebujeme rozšířený, inteligentní detekční systém. Prakticky vzato, jak by měl být vybudován? Detekci by museli provádět lidé natolik odborně zdatní, aby rozpoznali, kdy zdánlivě běžný symptom ve skutečnosti představuje mimořádný případ. Rozmístěni by byli všude, s důrazem na citlivé regiony. První výstražné známky pandemie se s nejvyšší pravděpodobností objeví v rozvojovém světě, ale detekční střediska by měla být umístěna ve všech zemích, a to s nejmenšími možnými náklady. Není to tak složité, jak se zdá. Klíčem k úspěchu je využití stávající infrastruktury. Zdravotnická infrastruktura v jisté formě existuje všude.", "en": "Unfortunately our present methods of detection are not sensitive enough. This is even more worrying when you realize that scientists should also be monitoring bacteria, prions, and parasites. There are more bacteria than any other life form. Many live harmlessly in our bodies and perform useful functions. They evolve and adapt easily, which means that they learn to sidestep our drugs over time. Bacteria should be checked for two types of mutation: adaptation by a hostile form that enables it to become super-immune to drugs, or a deadly mutant strain that appears in one of the multitude of “safe” bacteria. Prions are a relatively new discovery. They are made from proteins similar to those that the body uses during healthy operations, which means that they are able to fool the body’s tools into making more prions. They have only recently been recognized as the cause of several infectious diseases, including mad cow disease and Creutzfeldt-Jakob Disease, which kill by crowding out healthy brain cells. Many nerve, respiratory and muscle diseases might also be caused by prions. Finally, parasites, simple animals that infect us, are already classified as pandemics. Malaria afflicts 300 million people and is the world’s biggest killer of children. Many parasites are worms: hookworm (800 million people infected), roundworm (1.5 billion), schistosomes (200 million), and the worm that causes Elephantiasis (150 million). There are also antagonists that are currently ignored. Environmental chemicals and particulates might warrant their own categories. Or consider combinations of problems, such as these chemical infectors mixing with airborne pollens, and apparently pushing up incidences of asthma. New fungal infections are even scarier and might be harder to treat. The bottom line is that we can’t predict where the threat will emerge, so we need a distributed, intelligent detection system. In practical terms, how should it be built? “Detectors” would have to be expert enough to know when an ordinary-looking symptom is actually an emergency. They would be located everywhere, with an emphasis on vulnerable regions. Initial warning signs of a pandemic are most likely to appear in the developing world, but detection nodes should be positioned in every country, with the least possible expense. This is not as difficult as it sounds. The key is to harness existing infrastructure. Medical infrastructure exists everywhere, in some form."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Po katastrofálním zemětřesení na Haiti roku 2010 se zemi začalo přezdívat „republika neziskovek“. Externí partneři Haiti nedokázali vytvořit podmínky, v nichž by se Haiťané mohli ujmout vedení při rekonstrukci své země, čímž podkopali vytvoření funkčního systému domácí správy a řízení. Jak tedy můžeme své závazky a priority promítnout do lepších životů lidí sužovaných konflikty a nestabilitou? Země OECD se musí stát vzorovým příkladem a splnit závazky, které učinily. Naši partneři, sdružení v uskupeních jako g7+, musí nadále požadovat změny politických přístupů a postupů, jež jim byly přislíbeny. Musíme rovněž plánovat změny v dlouhodobém výhledu. Konečný termín Rozvojových cílů tisíciletí se blíží, avšak podpora míru, bezpečnosti a nenásilného řešení konfliktů je i nadále nesmírně důležitá a je nutné ji bezezbytku začlenit do budoucí rozvojové agendy. Členové Mezinárodního dialogu o budování míru a státu, politického fóra na vysoké úrovní, které vytvořilo Nový úděl, se nedávno sešli ve Washingtonu, aby zhodnotili pokrok ve způsobu naší práce a v naplňování závazků Nového údělu. Shodli se na Washingtonském komuniké, které naléhavě vybízí rozvojové partnery, země g7+ a organizace občanské společnosti k zintenzivnění snah o využívání Nového údělu k zajištění konkrétních praktických výsledků a vyzývá k vytvoření takové rozvojové agendy pro období po roce 2015, která připustí všeobecnou důležitost budování míru a státu. Nakonec bude náš pokrok záviset na odhodlání každého změnit životy 1,5 miliardy lidí, ničené násilím, konflikty a nízkou mírou bezpečí.", "en": "After Haiti’s catastrophic earthquake in 2010, the country was dubbed “the republic of NGOs.” Unable to create conditions in which Haitians themselves could take the lead in rebuilding their country, Haiti’s external partners undermined the establishment of a functioning internal governance system. So, how can we translate our commitments and priorities into better lives for people who are affected by conflict and fragility? OECD countries need to lead by example and meet the commitments that they have made. Our partners, through groupings like the g7+, must continue to demand the changes in policies and practices that have been promised. We also must plan to change for the long term. As the Millennium Development Goals’ 2015 end date approaches, promotion of peace, security, and non-violent conflict resolution continues to be vitally important, and must be fully integrated into any future development agenda. Recently, the members of the International Dialogue on Peacebuilding and Statebuilding, the high-level political forum that produced the New Deal, met in Washington, DC, to assess our progress in changing how we work and in implementing the New Deal commitments. They agreed to the Washington Communiqué, which urges development partners, g7+ countries, and civil-society organizations to intensify their efforts to use the New Deal to deliver concrete results on the ground, and calls for a post-2015 development agenda that recognizes the universal importance of peace- and state-building. Ultimately, our progress depends on the resolve of everyone to transform the lives of the 1.5 billion people whose lives are marred by violence, conflict, and insecurity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ruská cesta do izolace Příští týden se na Slovensku sejdou prezidenti Putin a Bush. Sílící autoritářské sklony v Rusku a oranžová revoluce na Ukrajině podle všeho ukončily „námluvy“ těchto dvou mužů. Předseda ruského Výboru pro zahraniční a obrannou politiku Sergej Karaganov hodnotí narůstající problémy zahraniční politiky Ruska. Před dvěma lety se Rusové mohli dívat na svět s uspokojením. Na diplomatickém kolbišti jsme působili silněji, než k čemu nás mohla opravňovat hospodářská a vojenská síla. To už však neplatí. Loňský rok přinesl některé úspěchy, z nichž nejdůležitější je skutečnost, že náš zahraniční dluh, který omezuje naši hospodářskou suverenitu, je již téměř splacen. Jinak sice objektivní síla Ruska zůstává bez změny, avšak náš vliv na mezinárodní záležitosti poklesl. Rusko by mělo být cenným partnerem – od blízkovýchodní otázky až po válku s terorismem a úsilí omezit šíření zbraní hromadního ničení. Přesto na těchto tématech nelze rozpoznat žádnou zřetelnou ruskou „stopu“. Dokonce ani prohlubující se roztržka mezi Evropou a Amerikou nezastavila ztrátu ruské reputace. Tento vývoj událostí je matoucí. Prezident Vladimir Putin je i nadále docela efektivním mezinárodním zprostředkovatelem. Přesto Rusko utrpělo v roce 2004 několik očividných porážek, které poskvrnily jeho obraz a podkopaly jeho postavení ve světě. V našem bezprostředním sousedství ignoroval běloruský prezident Alexandr Lukašenko varování z Ruska a prosadil referendum, které mu umožňuje zůstat doživotně prezidentem. Rusko poté zaměřilo téměř veškerou zahraničně-politickou pozornost na Ukrajinu, avšak porážku zaznamenalo i zde. Na Dálném východě zřejmě nutnost zaplatit za předchozí nesplněné sliby donutila Rusko přistoupit na podmínky Číny při řešení hraničního sporu. Vyléčení této dlouho hnisající rány pochopitelně nelze než přivítat, ale cenou za to je skutečnost, že se z postoupení území vytvořil precedens. Ruský dialog s Evropskou unií navíc v roce 2004 dospěl do slepé uličky. Jedním z důvodů je skutečnost, že údajné vyřešení „problému Kaliningradu“ – ruské enklávy odříznuté po vstupu Litvy a Polska do EU od Ruska – nakonec žádným řešením nebylo. Vinu za to nenese výlučně Rusko, ale dialog nyní bude muset začít znovu prakticky úplně od začátku. Vztahy Ruska a Západu ovšem klesají na bod mrazu i v širším měřítku.", "en": "Russia’s Road to Isolation Next week, Presidents Putin and Bush will meet in Slovakia. Mounting authoritarianism in Russia and Ukraine’s Orange Revolution seem to have ended the honeymoon the two men had enjoyed. Sergei Karaganov, Chairman of Russia’s Council on Foreign and Defense Policy, assesses Russia’s deepening foreign policy problems. Two years ago, Russians could look at the world with satisfaction. We appeared stronger in the diplomatic arena than our economic and military power might warrant. Not anymore. There were some successes last year, the most important being that our foreign debt, which restricts our economic sovereignty, is close to being paid off. Otherwise, although Russia’s objective strengths remain unchanged, our influence in international affairs has declined. From the Middle East to the war on terror and efforts to curtail the proliferation of weapons of mass destruction, Russia should be a valuable partner. Yet no clear Russian “footprint” on these issues can be discerned. Indeed, even the growing split between Europe and America has not stemmed Russia’s loss of standing. This turn of events is confusing. President Vladimir Putin remains a fairly effective international communicator. Yet Russia suffered several obvious defeats in 2004 that tarnished its image and undermined its standing in the world. In our immediate neighborhood, Belarus’s President Alexander Lukashenko ignored warnings from Russia and went ahead with a referendum that enables him to remain president for life. Russia then focused almost all of its foreign policy attention on Ukraine, only to lose there, too. In the Far East, paying for past broken promises appears to have forced Russia to accept China’s terms for resolving a border dispute. Of course, settling this long-festering dispute is to be welcomed, but the cost is that ceding territory has become a precedent. Moreover, Russia's dialogue with the European Union reached a dead end in 2004. One reason is that the supposed resolution of the “Kaliningrad problem” – the Russian enclave cut off from Russia when Lithuania and Poland joined the EU – turned out to be no solution at all. This is not entirely Russia’s fault; but now the dialogue will have to be restarted, practically from scratch. Indeed, a chill is settling over Russia’s relations with the West more broadly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kam to povede, vidíme už dnes: Čína má v současnosti nejambicióznější plán rozšiřování jaderné energie na světě a každý rok postaví uhelné elektrárny, jejichž výkon se zhruba rovná kapacitě celé energetické sítě Velké Británie! Černá labuť klimatické krize se tedy již chystá přiletět. Účinný boj s klimatickou krizí nevyžaduje nic menšího než zelenou revoluci v globální ekonomice, jakýsi megaprojekt jednadvacátého století. Pouze bohaté průmyslové země v Evropě, Spojené státy a Japonsko si mohou dovolit financovat nezbytné investice v zemích s rozvíjejícími se ekonomikami. Tato zelená revoluce se však nesmí omezovat na pouhé utrácení peněz; musí zahrnovat i zákony a normy, tzn. politickou regulaci a nové technologie, ale také nové výrobky a trhy, které znamenají nové ekonomické příležitosti. Letos bude v Kodani sjednána nová dohoda o globálním klimatu, která nahradí kjótský protokol. V podstatě je to poslední šance, jak zabránit příští černé labuti v dosednutí. Musíme však pochopit, že Kodaň je také velká šance k oživení globální ekonomiky. Všechny relevantní mocnosti jednadvacátého století mají ve skupině G-20 zastoupení a kodaňský úspěch by měly chápat jako svou přímou zodpovědnost. Na rozdíl od londýnského summitu G-20 by však měly dělat svou práci pořádně – aby ochránily naše klima a také aby znovunastartovaly globální ekonomiku.", "en": "Where this will lead the world can be seen even today: China already has the world’s most ambitious scheme for expanding nuclear energy, and every year it builds coal-fired power plants whose electricity output is roughly equivalent to the capacity of the entire British power grid! So the black swan of the climate crisis is already preparing to land. To fight the climate crisis effectively demands nothing less than a green revolution of the global economy, the mega-project of the twenty-first century. Only the rich industrial nations of Europe, America, and Japan can afford to pay for the necessary investments in emerging countries. But this green revolution must be about more than spending money; it must also be about laws and standards, i.e. about political regulation and new technologies, as well as new products and markets, which mean new economic opportunities. This year, a new global climate agreement will be negotiated in Copenhagen to replace the Kyoto Protocol. This is effectively the last chance to prevent the next black swan from landing. But we must understand that Copenhagen is also a big chance to revive the global economy. All of the relevant powers of the twenty-first century are represented in the G-20, and they should see the success of Copenhagen as part of their direct responsibility. This time, unlike at the London G-20 meeting, they should do the job properly – both to protect our climate and to reboot the global economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cena za skotskou nezávislost NEW YORK – Zraky světa se nyní upírají na skotské referendum o nezávislosti na Spojeném království; o překreslení národních hranic ale neusiluje jen Skotsko. Hnutí za nezávislost působí v mnoha částech světa; ostatně od roku 1980 do OSN vstoupilo 39 nových států. Za postranní čárou čeká řada dalších aspirantů a „ano“ ve skotském plebiscitu by je zřejmě povzbudilo. Skotská kampaň za nezávislost staví na čtyřech nárocích. První je kulturní: chránit a posilovat identitu skotského lidu. Druhý je ideologický: posunout Skotsko směrem k sociální demokracii skandinávského typu. Třetí je politický: přivést demokratickou vládu blíž lidem. Konečně čtvrtý je ekonomický: nárokovat si větší díl ropy a plynu ze Severního moře. Britští političtí lídři a mnohé evropské vlády Skoty důrazně vyzývají, aby hlasovali proti nezávislosti. Kampaň za „ne“ v referendu prohlašuje, že skotská nezávislost by přinesla nanejvýš jen málo z údajných přínosů, ba právě naopak by zapříčinila nejednu ekonomickou pohromu, od finanční paniky po přesun pracovních míst a průmyslu ze Skotska. Nezávislé Skotsko by navíc mohlo být vyloučeno z Evropské unie a NATO. Co si o této debatě má myslet okolní svět? Měl by kampani za skotskou nezávislost vzdát hold jako průlomu u nároků na kulturní identitu a samosprávu? Nebo se na ni má pohlížet jako na další zdroj nestability a slabosti v Evropě, který v ostatních zemích a částech světa zesílí nejistotu? Separatistická hnutí mohou nepochybně vyvolávat velkou nestabilitu. Vzpomeňme na regionální, ba dokonce globální pozdvižení kolem Kosova, Jižního Súdánu, Kurdistánu a Krymu. Národní nezávislosti se však lze dobrat i pokojně a hladce. Rozdělení Československa na Českou republiku a Slovensko v roce 1993 – proslulý „sametový rozvod“ – nepřinesl ani jednomu nástupnickému státu zásadní ani trvalou újmu. Obě země se s rozdělením smířily a s vědomím, že jejich budoucnost leží v EU, se zaměřily na přistoupení. Je tu tedy pro nezávislé Skotsko věrohodný a pozitivní scénář.", "en": "The Price of Scottish Independence NEW YORK – Though the world’s eyes now are on Scotland’s referendum on independence from the United Kingdom, Scotland is not alone in seeking to redraw national boundaries. There are independence movements in many other parts of the world; indeed, 39 new states have joined the United Nations since 1980. Many more aspirants are waiting in the wings, and would likely be encouraged by a Scottish “Yes” vote. The Scottish pro-independence campaign is based on four claims. The first is cultural: to protect and strengthen the identity of the Scottish people. The second is ideological: to move Scotland toward a Scandinavian-style social democracy. The third is political: to bring democratic governance closer to the people. And the fourth is economic: to lay claim to a larger share of North Sea oil and gas. UK political leaders and many European governments are strongly urging the Scots to vote against independence. Scottish independence, the “No” campaign argues, would bring few if any of the claimed benefits; on the contrary, it would cause many economic calamities, ranging from financial panics to the flight of jobs and industry from Scotland. Moreover, an independent Scotland might be excluded from the European Union and NATO. What should the rest of the world think about this debate? Should the Scottish independence campaign be hailed as a breakthrough for claims to cultural identity and self-governance? Or should it be viewed as yet another source of instability and weakness in Europe – one that would increase uncertainty in other countries and parts of the world? Secession movements can, no doubt, cause great instability. Consider the regional and even global turmoil over Kosovo, South Sudan, Kurdistan, and Crimea. Yet national independence can also be handled peacefully and smoothly. The 1993 division of Czechoslovakia into the Czech Republic and Slovakia – the famed “velvet divorce” – imposed no significant or lasting costs on either successor state. Both accepted the division, and, knowing that their future lay within the EU, focused their attention on accession. Here, then, is a plausible and positive scenario for an independent Scotland."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nelze zpochybňovat skutečnost, že klíčovými předpoklady úspěšné aplikace nové technologie jsou fantazie, marketingový čich a manažerské schopnosti soukromých podnikatelů. A že nižší ceny, kvalitnější výrobky a spotřebitelský nadbytek existující díky komercializaci mnoha inovací evidentně znamenají velký přínos pro celou společnost. Neměli bychom však přehlížet podíl vlády na těchto úspěších. Společné údaje OECD a Eurostatu ukazují, že v roce 2012 představovaly přímé vládní výdaje 31% celkových výdajů na výzkum a vývoj v USA. Když k tomu připočteme nepřímé výdaje typu daňových úlev, zvýší se tento podíl nejméně na 35%. Díky těmto veřejným výdajům často pár soukromých hráčů inkasuje obrovské zisky, které jsou významnou příčinou nadměrné koncentrace příjmů. Existuje několik způsobů, jak tento systém změnit. Rodrik navrhuje vytvoření veřejných společností rizikového kapitálu – v podstatě suverénních fondů –, které budou výměnou za intelektuální pokroky dosažené díky veřejnému financování získávat majetkový podíl. Dalším řešením by byla reforma daňových zákonů tak, aby se omezily výnosy jednotlivců či firem těžících z veřejně financovaného výzkumu. Obě řešení narážejí na obtíže. Suverénní fondy by musely být chráněny před politikou a politiky, například tím, že by emitovaly jen akcie bez hlasovacího práva. A vyšší zdanění těch, kdo inkasují zisky z veřejně financovaného výzkumu, by bylo problematické v tom, že spojitost mezi původním objevem a bohatstvím vytvořeným díky němu může být obtížně kvantifikovatelná. Další komplikací je globální mobilita kapitálu a vyhýbání se daním, které skupina G-20 teprve začíná řešit.", "en": "There can be no doubting that the imagination, marketing savvy, and management skills of private entrepreneurs are critical to the successful application of a new technology. And the lower prices, better products, and consumer surplus provided by the commercialization of many innovations clearly provide large societal gains. But one should not overlook the role of government in these successes. Joint OECD-Eurostat data show that direct government expenditures accounted for 31% of R&D spending in the US in 2012. Adding indirect expenditures, like tax breaks, would bring this figure to at least 35%. Thanks to such public outlays, a few private players are often making huge returns, which are a major cause of excessive income concentration. There are several ways to change such a system. Rodrik proposes the creation of public venture capital firms – sovereign wealth funds – that take equity positions in exchange for the intellectual advances created through public financing. Another solution would be to reform the tax code to reduce returns when an individual or firm is cashing in on publicly funded research. Both solutions face difficulties. Sovereign wealth funds would have to be shielded from partisan politics, perhaps by giving them only non-voting shares. Raising taxes on the beneficiaries of publicly funded research would be a challenge, given that the link between an original breakthrough and the wealth it created might be hard to quantify. There is also the complication of global capital mobility and tax avoidance, which the G-20 is only beginning to address."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trump je spíše vůdce sekty, charismatický agitátor, který slíbil svým stoupencům spásu před bezbožným světem násilných a úpadkových měst, liberálních elit, černochů, homosexuálů, přistěhovalců a dalších cizáků znesvěcujících politickou obec. Mnozí lidé hlasovali pro Trumpa, protože mu věřili spíše jako mesiáši než jako politikovi. Velká otázka dnes zní, zda sekta dokáže přetrvat, jakmile je vůdce odstaven od moci. Může trumpismus dlouho přežívat bez Trumpa? Velká část Republikánské strany je mu stále bezmezně oddána. A Trump se jistě pokusí udržet svůj vliv prostřednictvím sociálních sítí. Možná dokonce vybuduje vlastní mediální impérium. Bude to však stačit? Přetrvá to? Trumpismus možná přežije i pod jiným vůdcem. Alespoň v to doufají politici, jako je texaský senátor Ted Cruz. Jeho snaha podbízet se Trumpově voličské základně sabotováním vítězství zvoleného prezidenta Joea Bidena je hrou o příští prezidentskou kandidaturu. Cruz však postrádá Trumpovo vulgární charisma. Je to velmi vzdělaný cynik, nelítostný politický operátor, ale ne člověk, který by dokázal snadno nadchnout masy. Budoucnost trumpismu závisí i na jedné filozofické otázce, o níž se dlouho diskutuje. Kdo je větším hybatelem dějin: velcí vůdci, nebo společensko-ekonomické podmínky? Stejně jako Hitler bývá i Trump často vnímán – zejména lidmi na levici – spíše jako příznak než jako příčina společenské patologie. K tomuto názoru je třeba něco říci.", "en": "Trump is more like a cult leader, a charismatic agitator who promised his followers salvation from the wicked world of violent and decadent cities, liberal elites, blacks, gays, immigrants, and other polluting aliens in the body politic. Many people voted for Trump because they believed in him more as a messiah than as a politician. The big question now is whether a cult can last once the leader is out of power. Can Trumpism survive for long without Trump? He still owns much of the Republican Party. And he will try to preserve his influence through social media. He might even build his own little media empire. But will this be enough? Will it last? Trumpism may survive under a different leader. This is what a politician like Senator Ted Cruz of Texas is hoping. His attempt to pander to Trump’s voter base by sabotaging President-elect Joe Biden’s victory is a play for a future presidential run. But Cruz lacks the vulgar charisma of Trump. He is a highly-educated cynic, a ruthless political operator, but not someone who can easily inspire the masses. The future of Trumpism also hinges on a long-debated philosophical question. Which is the greater driver of history: great leaders or socioeconomic conditions? Like Hitler, Trump is often seen, especially by people on the left, as a symptom, rather than the cause, of a social pathology. There is something to be said for this view."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Po dvouleté pedagogické praxi, jež začíná v září, se tito nadějní lídři připojí k celosvětovému hnutí více než 55 000 lidí z více než 40 zemí, kteří tento program dokončili – včetně 30 členů, kteří už tvrdě pracují „o dům dál“ v programu Teach for Ghana. Tomuto silnému uskupení hybatelů změny říkáme „kolektivní vedení“ a věříme, že je to jediný způsob, jak zajistit pozitivní a trvalé změny. Nedostatečné investice do iniciativ vedených místními lidmi představují jednu ze dvou oblastí, v nichž nedokážeme zajistit cesty k řešení pro lidi, kteří jsou nejhůře postiženi nerovností. Druhou oblastí je neschopnost investovat do dětí. V Ugandě 70% dětí nedokončí základní školu. Primární vzdělání je přitom základem naší celoživotní schopnosti analyzovat informace, předkládat nápady a názory a přetvářet svět kolem sebe. Přesto v mnoha afrických komunitách nedokážeme do budování těchto základů investovat. Úroveň dosaženého vzdělání je po celém kontinentu ostře rozvrstvená: zatímco v případě nejbohatších rodin dokončí základní školu 82% dětí, u dětí z nejchudších rodin je to pouhých 28%. Mají-li budoucnost kontinentu utvářet nebo spoluutvářet ti, kdo najakutněji pocítili jeho problémy, pak jsou programy typu Teach for Nigeria a Teach for Ghana nezbytné. Zkuste si představit, čeho by se dalo dosáhnout, kdyby se úsilí o umísťování rekrutů z okolí do nízkopříjmových škol rozšířilo. Zkuste si představit, kolik příležitostí k řešení problémů místních dětí a rodin by se dalo vytvořit, a potenciálně tak ovlivnit životy statisíců dětí, které by se zároveň podněcovaly ke kritickému myšlení a k řešení problémů ve světě kolem nich. Někteří lidé tvrdí, že vzdělání je k ničemu, pokud absolventi neseženou práci; tvorba pracovních míst v Africe bude na summitu G20 skutečně představovat důležité diskusní téma. Ačkoliv jsou však investice do rozvoje podnikání a tvorby pracovních míst klíčové pro ekonomickou vitalitu a růst, bez vzdělané pracovní síly není takový vývoj možný. Robustní trh práce předpokládá dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků, kteří obsadí dostupná pracovní místa. V subsaharské Africe však jen 58% dětí dokončí základní školu. Až tedy budou lídři zemí skupiny G20 diskutovat o nových strategiích hospodářského rozvoje pro Afriku, měli by se zaměřit na investice do vzdělání. A co je ještě důležitější, měli by se snažit zajistit, aby se zdroje dostaly k těm, kdo se opírají o místní vedení a inovace.", "en": "After their two-year teaching commitment, which begins in September, these up-and-coming leaders will join a worldwide movement of over 55,000 people who have completed the fellowship in over 40 countries, including the 30 fellows already hard at work next door at Teach for Ghana. We call this powerful grouping of change-agents “collective leadership,” and we believe it is the only way to ensure positive, lasting change. Inadequate investment in locally led initiatives is one of the two ways in which we fail to ensure that those who are most affected by inequity have pathways to address it. The second is the failure to invest in children. In Uganda, 70% of children do not complete primary school. Basic education is the foundation for our lifelong ability to analyze information, present ideas and opinions, and challenge the world around us. And yet, in too many African communities, we are failing to invest in laying those foundations. Across the continent, educational attainment is sharply stratified: while 82% of children from the wealthiest families complete primary school, only 28% of children from the poorest families do. If the future of the continent is to be shaped by, or with, those who have most acutely experienced its challenges, programs like Teach for Nigeria and Teach for Ghana are essential. Imagine what could be accomplished if efforts to place local recruits in low-income schools were expanded. Imagine how many opportunities to address the challenges facing children and families could be created, potentially reaching hundreds of thousands of children who are also inspired and encouraged to think critically and resolve the problems affecting the world around them. Some argue that education is meaningless if graduates cannot find work; in fact, job creation in Africa will be a major topic of discussion at the G20 summit. But while investment in business development and job creation is crucial for economic vitality and growth, it won’t happen without an educated workforce. A robust job market presupposes a sufficient number of skilled workers to fill available jobs. But in Sub-Saharan Africa, only 58% of children complete primary school. This is why, when G20 leaders discuss new economic development strategies for Africa, they should focus on investment in education. But, more important, they should seek to ensure that resources make it to those who rely on local leadership and innovation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Věří, že se dá dosáhnout lepší verze tohoto de facto “chaotického středu“ a to hrou na “kuře.“ UK si nyní zvolí odchod v naději, že jí panikařící EU nejenom zaručí další ústupky, ale pozmění svou vlastní představu stále těsnější unie. Touto vysoce riskantní strategií by UK mohla rázně přetvořit EU k obrazu svému, resp. svých preferencí. Nicméně vzhledem k dalším výzvám, kterým EU právě čelí, se nejedná o pravděpodobný výsledek. A to je důvod, proč by setrvání v EU bylo pro Británii nejlepší volbou. Takový přístup by UK umožnil předejít téměř jistému krátkodobému narušení, zachovat ústupky, které již Cameron zajistil, a ponechat si otevřené varianty do budoucna, zejména vzhledem k tomu, že EU se stále sama vyvíjí. Neznamená to ale, že to není riziko. Koneckonců pragmatismus nezajistí vždy kýžený výsledek. Bez solidní strategické vize by britští občané mohli skončit v ignoraci analytického pragmatismu a namísto toho volit v referendu na základě reakce na náhlou událost. Vzhledem k odporným teroristickým útokům v listopadu v Paříži a minulý týden v Bruselu nemůže člověk ignorovat možnost, že se odsouzeníhodné akce nestátních subjektů mohou stát klíčovým faktorem, který určí výsledek referenda o historických spolupráci mezi národními státy. Pokud by se tato strašná možnost měla stát skutečností, byla by to tragédie ne v jednom, ale v mnoha ohledech.", "en": "They believe that a better version of this de facto “muddled middle” can be achieved through a game of “chicken.” The UK votes to leave now, in the hopes that a panicked EU would not only grant further concessions, but also alter its own vision of ever-closer union. With this high-risk strategy, the UK could end up decisively reshaping the EU according to its preferences. But, given the other challenges currently facing the EU, this is not a likely outcome. That is why remaining in the EU would be Britain’s best bet. Such an approach would enable the UK to avoid the near-certainty of short-term disruptions, bank the concessions that Cameron has already secured, and keep their future options open, particularly as the EU itself evolves. But that does not mean it is not a gamble. After all, pragmatism does not always bring about the desired outcome. Without a solid strategic vision, British citizens could end up ignoring analytical pragmatism, and instead decide how to vote in the referendum in response to a sudden event. Given the horrific terrorist attacks in Paris in November and in Brussels last week, one must not ignore the possibility that the deplorable actions of disruptive non-state actors could become the pivotal factor determining the outcome of a referendum on the historic interactions of nation-states. Should this awful possibility materialize, it would be a tragedy in more ways than one."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdyby Řecko ze svého dluhu platilo nulové úroky a obnovilo plnou zaměstnanost, jeho fiskální deficit by stále představoval ohromujících 6 % HDP. Jenže daná čísla jsou i jinde podobná, ne-li ještě horší: 8 % v Irsku, 5,6 % ve Španělsku, 6,8 % ve Velké Británii a 7,5 % ve Spojených státech. Někteří lidé tvrdí, že jediným způsobem jak euro zachránit je navázat na měnovou unii fiskálním svazem. Nabízejí recept na politiky vysokých daní a vysokých sociálních výdajů (a také nemalých schodků), typické pro velké severoevropské země, Německo a Francii. To by ale byla velká chyba. Je zapotřebí zavést mantinely fiskálních politik jednotlivých zemí, nikoli nadnárodní fiskální orgán. Problémem zamořujícím mnohé vyspělé demokracie, v Evropě i jinde, jsou narůstající vládní výdaje, daně a veřejný dluh, dohromady vážně ohrožující hospodářský růst. MMF v reakci na tento trend naléhá na návrat k předkrizovým poměrům zadlužení k HDP. Jinak mohutné nabobtnání veřejného dluhu v nejvyspělejších ekonomikách natrvalo srazí růst na hlavu přinejmenším o třetinu – což by znamenalo ohromující trvalou stagnaci – a ochromí schopnost vlád bojovat s příští recesí. Návrat do předkrizové bezpečné zóny ale bude vyžadovat dekádu výrazných primárních rozpočtových přebytků (nezahrnujících splátky úroků), v USA zhruba ve výši 4 %, v eurozóně 3 % (u zadluženějších zemí víc) a v Japonsku 7 %. Zásadní ponaučení plynoucí z řeckého dluhového fiaska nejsou nijak nová: 1) volení úředníci systematicky ignorují dlouhodobou cenu za zisk krátkodobých přínosů, 2) činy odkládají, dokud k nim nejsou donuceni, 3) vládní politiky nemohou vyzrát na zákony ekonomie, 4) vlády nemohou anulovat zákony aritmetiky a 5) rozpočtová politika není pouhé účetnictví. Když si vláda půjčí euro (nebo dolar, libru, peso či jüan), zavazuje se, že uhradí budoucí splátky úroku ze současné hodnoty eura a nakonec také splátku jistiny. Tyto peníze musí vzejít z vyšších daní, z narušení reálné hodnoty peněžních zůstatků a vládního dluhu prostřednictvím inflace anebo z otevřené platební neschopnosti a restrukturalizace dluhu. Konečná cena kteréhokoli z těchto postupů je krušná. Problém se navíc netýká jen veřejného dluhu. Mnohem vyšší poměr zdanění k HDP schodkový problém jen nahradí pomalejším hospodářským růstem.", "en": "If Greece paid no interest on its debt and regained full employment, its fiscal deficit would still be an astounding 6% of GDP, but the corresponding figures elsewhere are similar, if not worse: 8% for Ireland, 5.6% for Spain, 6.8% for Great Britain, and 7.5% for the United States. Some argue that the only way to save the euro is for monetary union to be followed by fiscal union. Their recipe is for the high-tax, high-social-spending (and not-so-small deficit) policies of the large northern European economies, Germany and France. But that would be a big mistake. What is needed are constraints on fiscal policy by each country, not a supranational fiscal authority. The problem plaguing many advanced democracies, in Europe and elsewhere, is rising government spending, taxes, and public debt, all of which gravely threaten economic growth. In response to this trend, the IMF urges a return to pre-crisis debt-to-GDP ratios. Otherwise, the vast explosion of public debt will permanently depress per-capita growth by one-third or more in most advanced economies – a stunning permanent stagnation – and would hamstring governments’ ability to combat the next recession. But to return to the pre-crisis safety zone will require a decade of large primary budget surpluses (excluding interest payments) of roughly 4% of GDP for the US, 3% for the eurozone (higher for higher-debt countries), and 7% for Japan. The fundamental lessons of the Greek debt fiasco are not new: 1) elected officials systematically ignore long-run costs to achieve short-run benefits; 2) they wait to act until they are forced; 3) government policies cannot circumvent the laws of economics; 4) governments cannot revoke the laws of arithmetic; and 5) budget policy is not merely accounting. When a government borrows a euro (or a dollar, pound, peso, or yuan), it commits itself to pay a euro in present value of future interest payments and eventual repayment of principal. That money must come from higher taxes, from eroding the real value of money balances and government debt through inflation, or from outright default and debt restructuring. The eventual costs of any of these actions are severe. Moreover, the problem is not just one of public debt. A much higher ratio of taxes to GDP only trades a deficit problem for more sluggish economic growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zároveň umožnil nové typy spojenectví, když například aktivističtí investoři jako Carl Icahn tweetují své záměry a trhy na ně reagují. Podobně i lidé, kteří by za jiných okolností mohli pokládat aktivistické investory za přirozené protivníky, mohou souhlasit s některými jejich postoji, například s jejich starostí o manažerské odměny a společenskou zodpovědnost firem. Aktivističtí investoři mohou psát otevřené dopisy, které sice hlavní proud sdělovacích prostředků nepřevezme, ale na Twitteru či Redditu se přesto mohou masově rozšířit. Často to postačuje k tomu, aby správní rady a výkonné výbory zpozorněly a daného tématu si všimly. Firemní lídři, kteří tuto novou realitu přijímají za svou, spatřují v ní příležitost a odolávají tendenci „manažovat“ problémová témata nebo se jim vyhýbat, budou mít konkurenční výhodu. Nebudou pokládat setkávání se s lidmi tam, kde právě jsou, za způsob, jak s nimi manipulovat, nýbrž za příležitost vyslechnout si, co mají na srdci. Jejich prvotním impulzem nebude zjišťování, jak pomocí moderních prostředků přímé komunikace přesvědčit zákazníky, zaměstnance a ostatní akcionáře, aby si mysleli a dělali věci, které si oni přejí. Místo toho provedou skutečné změny – a díky tomu na tom budou lépe. Firmy vyrábějí naše automobily, naše telefony a učebnice našich dětí – a získávají stále větší kontrolu nad každodenními životy a osudy lidí z celého světa; nejen těch, kteří jejich produkty používají, ale i těch, kteří pro ně pracují nebo žijí v komunitách, kde tyto firmy sídlí. Nebudou-li brát vážně zodpovědnost vyplývající z jejich obrovské a neustále se zvětšující moci, zůstane na lidech, aby jim ji připomněli.", "en": "It has also made for new kinds of allies, with activist investors like Carl Icahn tweeting their intentions and markets responding. Likewise, those who in other circumstances might see activist investors as natural adversaries can agree with the positions that they take, such as concerns about executive compensation or corporate social responsibility. Activist investors can write open letters that may not be picked up by mainstream media outlets, but that can go viral on Twitter or Reddit. This is often enough to make boards and executive committees sit up and take notice. Corporate leaders who embrace this new reality, view it as an opportunity, and resist the inclination to “manage” or avoid issues will have a competitive advantage. They will not regard meeting people where they are as a way to manipulate them, but as an opportunity to hear what they are saying. Their first impulse will not be to figure out how to use modern means of direct communication to persuade customers, employees, and other stakeholders to think and do the things that they want them to think and do. Instead, they will make real changes – and they will be better off for it. Companies make our cars, our phones, and our children’s textbooks – and exercise increasing control over the daily lives and destinies of people worldwide, not only those who use their products, but also those who work for them and those who live in the communities where they are based. If companies do not take seriously the responsibility that comes with their great and growing power, people will be there to remind them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nedokážou-li generovat nové myšlenky a vymýšlet novátorské přístupy, pak se jejich problémy pouze znásobí. Jednou z věcí, které by pomohly, je čerstvá krev. Úspěch Silicon Valley z velké části pramení z jeho těsných sítí – z lidí, kteří jsou úspěšní a navzájem se podporují. Dějiny však ukazují, že tytéž struktury mohou zároveň dusit inovace. Organizace stejně jako živočišné druhy příbuzenským křížením slábnou a nakonec zanikají, jakmile se nedokážou vyrovnat s rozmanitostí. Jednou z nejvýraznějších skutečností, které v nedávných měsících vyšly o Silicon Valley najevo, je extrémní etnická a genderová nerovnováha ve velkých technologických společnostech, mimo jiné ve firmách Apple, Google, Facebook a Twitter. Nikoho to nešokuje, ale je zřejmé, že se něco musí změnit. Místo, které se pyšní inovacemi a tím, že dělá věci jinak, by mělo dělat jinak i toto. A především platí, že zpochybňování a napadání statu quo přináší hodnotu. Nezávislost v myšlení a konání je životně důležitá pro fungování jakékoliv firmy i pro budování věcí, které přetrvají a přispějí k hospodářskému růstu a prosperitě. V Platónově Obraně Sokrata se Sokrates vyslovuje za prozkoumaný život – za návyk přísné sebereflexe a kladení tvrdých, heterodoxních a možná i znepokojivých otázek. Technologický sektor potřebuje přijmout toto krédo za své. Paradoxní je, že zpochybňování převažující moudrosti – a potažmo vymýšlení radikálně nových řešení – je pro Silicon Valley od prvopočátku hlavní pracovní metodou. Tento přístup však Silicon Valley používá i na makroúrovni a na problémy existující jinde v ekonomice, aniž kriticky hodnotí samo sebe. Obyvatelé Silicon Valley musí začít aplikovat své inovační schopnosti – a svou hrdost na „bourání zavedených pořádků“ – na sebe. Jediným způsobem, jak se vyvíjet, je přizpůsobit se novým tlakům zvenčí, přičemž Silicon Valley – z velké části kvůli vlastnímu chování – jich pociťuje spoustu. Dokud se to nezmění, někdo ho předstihne. Dobré na tom je, že pokud nějaké místo ukázalo, že se dokáže inovovat, pak je to právě Silicon Valley. Jeho obyvatelé si však dnes musí uvědomit, že neznají všechny odpovědi; bohužel se zdá, že až dosud vůbec netuší, že někde existuje problém. Podobají se „zručným řemeslníkům“, jak je popisuje Sokrates: ti „s ohledem na sílu svých technických dovedností tvrdili, že dokonale chápou i všechna ostatní témata, jakkoliv významná“.", "en": "If they fail to generate new ideas and devise novel approaches, their problems will only multiply further. One thing that would help is fresh blood. Much of Silicon Valley’s success stems from its tight networks – people who have been successful and support one another. But history shows that the same structures can also choke off innovation. Organizations, like species, become inbred and weak, and eventually perish, when they fail to embrace diversity. Indeed, one of the most revealing facts to come to light about Silicon Valley in recent months is the extreme ethnic and gender imbalance at large technology companies, including Apple, Google, Facebook, and Twitter. No one is shocked, but clearly something needs to change. Somehow a place that prides itself on innovation and doing things differently should be doing this differently as well. Above all, there is value in questioning and challenging the status quo. Independence in thought and deed is vital for any company to function and to build things that last and contribute to economic growth and prosperity. In Plato’s Apology, Socrates advocates for the examined life – the habit of rigorous self-reflection and posing hard, heterodox, and possibly upsetting questions. The tech sector needs to embrace that credo. Ironically, questioning prevailing wisdom – and thereby inventing radically new solutions – has been Silicon Valley’s modus operandi from the outset. But it has followed this approach on a macro level and for problems elsewhere in the economy, without examining itself. Silicon Valley’s citizens must start applying their skill at innovation – and their pride in “breaking things” – to themselves. The only way to evolve is by adapting to new environmental pressures, and now Silicon Valley – owing in large part to its own behavior – is facing plenty of them. Unless it changes, it will be overtaken. The good news is that if any place has proved that it can innovate, it is Silicon Valley. Now, however, its citizens must recognize that they do not have all the answers; unfortunately, so far at least, there seems to be no awareness among them that there is even a problem. Like the “skilled craftsmen” described by Socrates, “on the strength of their technical proficiency, they claimed a perfect understanding of every other subject, however important.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Donald Rumsfeld a chytrá moc Donald Rumsfeld, americký ministr obrany, nedávno promluvil o globální válce proti teroru Bushovy administrativy. „V této válce se některé z nejzásadnějších bitev nemusí odehrávat v horách Afghánistánu ani v ulicích Iráku, ale v redakcích New Yorku, Londýna, Káhiry a dalších míst. Naši nepřátelé se dovedně přizpůsobili vedení válek v mediálním věku, což se ale nám z větší části nezdařilo.“ Je dobrou zprávou, že Rumsfeld si začíná uvědomovat, že v boji proti terorismu nelze zvítězit pouze tvrdou vojenskou mocí. Špatnou zprávou je to, že stále nerozumí měkké moci – schopnosti dosáhnout svého nikoli pomocí donucování, ale přitažlivosti. Jak o Rumsfeldově projevu poznamenal list The Economist, „až donedávna jednoduše takové zaměření na ‚měkkou moc‘ považoval za, inu, změkčilost – za součást appeasementu terorismu ‚staré Evropy‘.“ Teď si Rumsfeld konečně uvědomuje význam umění vydobýt si srdce a duše lidí, ale, jak se vyjádřil The Economist, „značná část jeho projevu se věnovala tomu, jak by Amerika pomocí slizkého PR mohla zvítězit v propagandistické válce.“ Jinými slovy, při svalování viny za americké problémy na média Rumsfeld zapomněl na první pravidlo marketingu: máte-li ubohý produkt, neprodá jej ani nejlepší reklama. Rumsfeldova nedůvěra k evropskému přístupu obsahuje zrnko pravdy. Evropa využívá přitažlivosti své Unie k dosažení cílů, o které jí jde, tak jako USA jednají, jako by jejich vojenské prvenství dokázalo vyřešit všechny problémy. Je však chybou spoléhat přespříliš jen na tvrdou nebo jen na měkkou moc. Schopnost účinně je kombinovat představuje „chytrou moc“. Během studené války Západ využíval tvrdé moci k odstrašování sovětské agrese a zároveň používal měkkou moc k rozleptávání víry v komunismus za železnou oponou. To byla chytrá moc. K dosažení podobné prozíravosti by dnes Evropa měla víc investovat do svých zdrojů tvrdé moci a Amerika by měla věnovat více pozornosti své měkké moci. Během prvního funkčního období prezidenta George W. Bushe ministr zahraničí Colin Powell měkké moci rozuměl a odkazoval na ni, zatímco Rumsfeld, když byl na měkkou moc v roce 2003 dotázán, odpověděl: „Nevím, co to znamená.“ Tato nevědomost vyšla hodně draho.", "en": "Donald Rumsfeld and Smart Power Donald Rumsfeld, America’s Secretary of Defense, recently spoke about the Bush administration’s global war on terror. “In this war, some of the most critical battles may not be in the mountains of Afghanistan or the streets of Iraq, but in newsrooms in New York, London, Cairo, and elsewhere. Our enemies have skillfully adapted to fighting wars in the media age, but for the most part we have not.” The good news is that Rumsfeld is beginning to realize that the struggle against terrorism cannot be won by hard military power alone. The bad news is that he still does not understand soft power – the ability to get what you want through attraction rather than coercion. As The Economist commented about Rumsfeld’s speech, “until recently he plainly regarded such a focus on ‘soft power’ as, well, soft – part of ‘Old Europe’s’ appeasement of terrorism.” Now Rumsfeld finally realizes the importance of winning hearts and minds, but, as The Economist put it, “a good part of his speech was focused on how with slicker PR America could win the propaganda war.” In other words, in blaming the media for America’s problems, Rumsfeld forgot the first rule of marketing: if you have a poor product, not even the best advertising will sell it. Rumsfeld’s mistrust of the European approach contains a grain of truth. Europe has used the attractiveness of its Union to obtain outcomes it wants, just as the US has acted as though its military pre-eminence could solve all problems. But it is a mistake to count too much on hard or soft power alone. The ability to combine them effectively is “smart power.” During the Cold War, the West used hard power to deter Soviet aggression, while it used soft power to erode faith in Communism behind the iron curtain. That was smart power. To be smart today, Europe should invest more in its hard-power resources, and America should pay more attention to its soft power. During President George W. Bush’s first term, Secretary of State Colin Powell understood and referred to soft power, whereas Rumsfeld, when asked about soft power in 2003, replied “I don’t know what it means.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poselství Donalda Trumpa CAMBRIDGE – Vůdčí pozice Donalda Trumpa v honbě za nominací na prezidentského kandidáta strany Republikánů, kterou získal v listopadu, vyvolala zděšení. Vedeni republikánů se bojí, že nebude schopný porazit Hillary Clintonovou, pravděpodobnou kandidátku demokratů. Někteří pozorovatelé se však více obávají vyhlídek na Trumpovo prezidentství. Někteřé dokonce Trumpa vidí jako potenciálního amerického Mussoliniho. Ať jsou jejich problémy jakékoliv, tak USA dneška nejsou jako Itálie v roce 1922. Institucionální mechanismy kontrol a rovnováhy v Ústavě USA, společně s nestranným volebním systémem, mají šanci omezit dokonce i showmana na úrovni reality-TV. Nebezpečím není to, že pokud Trump dosáhne Bílého domu, tak že udělá to, co říká, ale škody způsobené tím, co říká během své snahy se tam dostat. Vůdci jsou posuzováni nejen podle efektivity jejich rozhodování, ale také podle významu, který mají a který zanechají svým následovníkům. Většina lídrů získává podporu apelem na existující identitu a solidaritu jejich skupin. Ale významní lídři vzdělávají o světě své následovníky i za hranici své přímé skupiny. Po druhé světové válce, během které Německo vpadlo do Francie potřetí za 70 let, rozhodl francouzský lídr Jean Monnet, že pomsta na poraženém Německu by způsobila ještě další tragédii. Namísto toho přišel s plánem na postupný rozvoj institucí, které vyústily v Evropskou unii, která pomohla učinit z další takové války cosi nemyslitelného.", "en": "Donald Trump’s Message CAMBRIDGE – Donald Trump’s lead in the race for the Republican Party’s nomination as its presidential candidate in November has caused consternation. The Republican establishment fears he will not be able to defeat Hillary Clinton, the likely Democratic nominee. But some observers worry more about the prospect of a Trump presidency. Some even see Trump as a potential American Mussolini. Whatever its problems, the United States today is not like Italy in 1922. The Constitution’s institutional checks and balances, together with an impartial legal system, are likely to constrain even a reality-TV showman. The real danger is not that Trump will do what he says if he reaches the White House, but the damage caused by what he says as he tries to get there. Leaders are judged not only on the effectiveness of their decisions, but also by the meaning that they create and teach to their followers. Most leaders gain support by appealing to the existing identity and solidarity of their groups. But great leaders educate their followers about the world beyond their immediate group. After World War II, during which Germany had invaded France for the third time in 70 years, the French leader Jean Monnet decided that revenge upon a defeated Germany would produce yet another tragedy. Instead, he invented a plan for the gradual development of the institutions that evolved into the European Union, which has helped make such a war unthinkable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Smrt svobody projevu v Hongkongu NEW YORK – Hongkongský deník Apple Daily musel ukončit činnost. V den, kdy ho úřady zavřely, stáli lidé na poslední vydání fronty; prodal se milion výtisků. Noviny byly odsouzené k zániku od loňského roku, kdy čínská komunistická vláda uvalila na Hongkong drsný zákon o národní bezpečnosti. Policie provedla v jejich redakci razii. Jejich novinářům se vyhrožovalo násilím. Jejich aktiva byla zmrazena. Nebylo z čeho vyplácet mzdy. Vedoucí editoři a hlavní komentátor byli zatčeni. Noviny se údajně dopustily „spolupráce se zahraničními mocnostmi“, případně jak se obhrouble vyjádřil C. Y. Leung, někdejší správce autonomní oblasti Hongkong, „spiknutí s cizáckou žumpou“. Jejich skutečným proviněním však bylo nesmírně kritické psaní o Komunistické straně Číny, hongkongské vládě a zkorumpovaných místních magnátech a politicích, a to už od roku 1995, kdy Jimmy Lai tyto noviny založil. I Lai samotný už strávil téměř rok ve vězení, neboť byl obžalován z podvodu, spolupráce se zahraničními zeměmi a účasti na nepovolených demonstracích. Teoreticky by ve vězení mohl zůstat do konce života. Lai ani jeho noviny přitom nezapadají do vznešené šablony pokrokového aktivismu. Apple Daily je zčásti senzacechtivý bulvár plný článků o sexuálních výstřelcích filmových hvězd a dalších místních celebrit, lascivních drbů a odhalování skandálů. Ve většině liberálních demokracií jsou podobné publikace obvykle považovány za neblahou daň, kterou je nutné zaplatit za právo na svobodu projevu. Například britský bulvární tisk je jen sotva pokrokový, vznešený či zásadový. Deník Apple Daily však svým způsobem zásadový byl. Je pravda, že jeho tón byl populistický a ne vždy zdvořilý. Lidé z pevninské Číny, kteří přijíždějí do Hongkongu, aby si ukrojili díl z jeho bohatství, byli v deníku kdysi přirovnáni k „sarančatům“. Zároveň však Apple Daily nabízel i nejpronikavější politické reportáže v celé Asii a často byl v Hongkongu jedinou publikací, která pravidelně odhalovala a rozebírala finanční či politické nepravosti. Lai je fascinující a složitá osobnost. Otevřeně obdivuje Donalda Trumpa, konvertoval ke katolicismu, který vroucně praktikuje, a zastává dosti křiklavé názory na nadřazenost západní křesťanské civilizace nad civilizací čínskou, kterou vnímá jako tyranskou.", "en": "The Death of Free Speech in Hong Kong NEW YORK – The Hong Kong newspaper Apple Daily has been forced to close. On the day it was shuttered, people queued to buy one last copy; a million were printed. The paper was doomed since last year, when China’s Communist government imposed a harsh National Security Law on Hong Kong. Its offices were raided by the police. Its journalists were threatened with violence. Its assets were frozen. Salaries could no longer be paid. Senior editors and a chief columnist were arrested. The paper’s alleged crime was “collusion with foreign powers,” or as the former Chief Executive of Hong Kong, C.Y. Leung, crassly put it, “collusion with scum from foreign countries.” Its real crime was its highly critical coverage of the Communist Party of China, of the Hong Kong government, and of corrupt local tycoons and politicians ever since Jimmy Lai founded the paper in 1995. Lai himself has already been in prison for almost a year, charged with fraud, collusion with foreign countries, and taking part in unlawful demonstrations. He could in theory be locked up for life. Neither Lai, nor his paper, fit the high-minded ideal of progressive activism. Apple Daily is partly a sensationalist tabloid full of stories about the sexual transgressions of movie stars and other local celebrities, salacious gossip, and general muckraking. In most liberal democracies, such publications are usually seen as the unfortunate price to be paid for the right to free speech. The British tabloid press, for example, is hardly progressive, high-minded, or principled. But Apple Daily was principled in its way. True, the paper’s tone was populist and not always civil. People from mainland China arriving in Hong Kong to share in its riches were once compared to “locusts.” But Apple Daily also offered some of Asia’s sharpest political reporting and was often the only publication in Hong Kong that regularly exposed and analyzed financial or political wrongdoing. Lai is a fascinating and complicated figure. An avowed admirer of Donald Trump and a devout Catholic convert, he holds rather strident views on the superiority of Western Christian civilization over what he sees as the tyrannical nature of Chinese civilization."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co je špatného na Turecku? Šestnáctého prosince předstoupí před istanbulský soud jeden z nejslavnějších tureckých spisovatelů Orhan Pamuk, aby čelil obvinění z „urážky národní identity“, které se prý dopustil tím, že se vyslovil pro otevřenou diskusi o turecké genocidě půldruhého milionu Arménů v letech 1915 a 1916. Pamukovi teď hrozí tříleté vězení. Turecká snaha pokutovat a zavírat do vězení ty, kdo se nedrží oficiální linie, mne vede k přesvědčení, že jsem se zachoval správně, když jsem se stavěl proti zahájení přístupových jednání této země s Evropskou unií. V prosinci 1999 udělila Evropská rada Turecku status kandidátské země EU, z čehož logicky vyplývalo, že Turecko k nějakému blíže nespecifikovanému datu vstoupí do unie. Rada následně požádala Evropskou komisi, aby do října 2004 rozhodla, zda Turecko dostatečně plní politická kritéria členství – včetně demokracie, vlády zákona a respektu vůči právům etnických menšin. Jednalo se o jedno z posledních rozhodnutí komise Romana Prodiho, jejímž jsem byl členem. Ze třiceti členů komise jich 29 konstatovalo, že Turecko plní kritéria dostatečně, a jednání tak mohou pokračovat. Jediný já jsem s tím nesouhlasil. Mé rozhodnutí přitom utvářela zpráva samotné komise, kterou připravil Günter Verheugen, tehdejší komisař pro rozšíření EU. Tato zpráva se zmiňuje, že v roce 2003 podalo v členských zemích EU žádost o azyl 21 370 Turků a 2 127 žádostí bylo přijato. I vlády samotné EU jinými slovy uznaly, že turecká vláda v roce 2003 perzekvovala více než dva tisíce vlastních občanů. Komise mezitím zveřejnila pravidelnou zprávu o Turecku, v níž se připouštělo, že mírně islamisticky orientovaný kabinet premiéra Recepa Tayyipa Erdogana pokračuje v reformách, byť pomalejším tempem. I tato zpráva se však zároveň zmiňuje o závažných pochybeních: porušování lidských práv včetně mučení pokračovalo, vliv armády byl i nadále příliš vysoký, svoboda slova se nedodržovala všeobecně, nemuslimské náboženské a kulturní menšiny se potýkaly s diskriminací a násilnostem na ženám nebylo dostatečně silně bráněno. Od zahájení přístupových rozhovorů letos v říjnu se mnoho nezměnilo. Kromě současného trestního stíhání Orhana Pamuka se to jen hemží dalšími případy nepřijatelného chování. V březnu 2005 policie násilím rozehnala demonstraci na oslavu Mezinárodního dne žen. V květnu byla zakázána činnost největšímu odborovému svazu učitelů, jelikož prosazoval vzdělávání 14 milionů tureckých Kurdů v jejich jazyce.", "en": "What’s Wrong With Turkey? On December 16, Orhan Pamuk, one of Turkey’s most famous writers, will enter an Istanbul court to face a charge of “insulting the national identity” after he advocated open discussion of the Turkish genocide of 1.5 million Armenians in 1915 and 1916. Pamuk faces three years in prison. Turkey’s effort to fine and imprison those who do not toe the official line convinces me that I was correct to oppose opening negotiations on the country’s European Union membership. In December 1999, the European Council granted Turkey the status of EU candidate-member, implying that Turkey would accede to the Union at some future, unspecified date. The Council subsequently asked the European Commission to decide by October 2004 whether Turkey had sufficiently fulfilled the political criteria – including democracy, the rule of law, and respect for the rights of ethnic minorities – for membership. That decision was one of the last taken by Romano Prodi’s Commission, of which I was a member. Of its 30 members, 29 said that Turkey had fulfilled the criteria sufficiently to proceed. I was the lone dissenter. The Commission’s own report on Turkey, prepared by Günter Verheugen, who was then in charge of EU enlargement, shaped my decision. This report mentioned that in 2003 some 21,870 Turks submitted asylum claims in the EU, of which 2,127 were accepted. In other words, the EU’s own governments acknowledged in 2003 that the Turkish government had persecuted more than 2,000 of its own citizens. Meanwhile, the Commission published a progress report on Turkey that granted that reforms were continuing, albeit at a slower pace, under Prime Minister Recep Tayyip Erdogan’s mildly Islamic-minded government. Yet the report also presented serious misgivings: human rights violations, including torture, continued; the military’s influence remained too high; freedom of speech was not universally observed; non-Muslim religious and cultural minorities faced discrimination; and violence against women was not opposed strongly enough. Not much has changed since accession talks began this October. Beyond the current persecution of Pamuk, unacceptable behavior abounds. In March 2005, the police violently disrupted a demonstration to celebrate International Women’s Day. In May, the largest teachers’ union was banned for promoting the education of Turkey’s 14 million Kurds in their own language."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdo si přeje druhou studenou válku? TOLEDO, Španělsko – Zvěstuje válka na Kavkaze příchod druhé studené války? Nebo je to jen ruská výzva Západu ke změně globálního statu quo, který zde převládal od konce první studené války? Ruská armáda rozhodně není způsobilá ke globální konfrontaci se Západem. Nejenže ruská rozvědka nedokázala odhalit chystaný gruzínský útok na Jižní Osetii, ale ruský systém elektronické války a špatně vybavené pozemní jednotky působily jako zastaralé pozůstatky sovětské éry. Na druhou stranu nemusí být válka přehlídkou moderní zbrojní techniky, aby vyslala do světa silné politické sdělení. Globální vliv Ameriky se koneckonců snižuje navzdory faktu, že její armáda zůstává i nadále nejdokonalejší vojenskou mašinerií v dějinách. Demonstrováním, že Spojené státy ztratily monopol na jednostranné použití síly, a napadením amerického spojence – což si nikdy nedovolil dokonce ani Sovětský svaz – Rusko křiklavým způsobem zpochybnilo Pax Americana zrozený z amerického vítězství ve studené válce. K válce v Gruzii by bývalo nemohlo dojít, kdyby Amerika tak katastrofálně nezpackala svou globální hegemonii. USA vstoupily do nešťastné války v Iráku, propásly nejednu příležitost zapojit do struktur revoluční režim v Íránu, prosadily nekonečné rozšiřování NATO přímo na prahu Ruska a nadutě ignorovaly ruské protesty proti rozmístění protiraketové obrany ve východní Evropě. Pod rouškou „války s terorismem“ navíc posilovaly ruské obavy z obklíčení, když vojensky pronikaly do středoasijských zemí, jako jsou Afghánistán, Pákistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Tádžikistán. Ve snaze čelit tomu, co chápe jako nepřátelskou americkou strategii vytváření amerických „Kub“ přímo za humny, tedy Kreml prosazuje spojenectví s Kubou Raúla Castra a Venezuelou Huga Cháveze. Na Blízkém východě dělá Rusko všechno pro to, aby získalo zpět některé opěrné body z minulosti, a činí tak s cílem vytlačit Ameriku coby jediného globálního aktéra v regionu. Nedávná návštěva syrského prezidenta Bašára Asada v Moskvě je průhlednou manifestací potenciálu k obnovenému spojenectví. Rusko dál klade překážky americkým návrhům sankcí vůči Íránu, podepsalo s touto zemí takřka marnotratné energetické kontrakty a chystá se jí prodat vyspělé protivzdušné systémy schopné zmařit možný izraelský nebo americký útok.", "en": "Who Wants Cold War II? TOLEDO, Spain – Does the war in the Caucasus herald the coming of Cold War II? Or is it a Russian invitation to the West to reshape the global status quo that has prevailed since the end of Cold War I? Russia’s military is certainly not fit for a global confrontation with the West. Not only did Russian intelligence fail to catch the coming Georgian attack on South Ossetia, but Russia’s electronic warfare system and ill-equipped ground troops looked like outdated Soviet-era relics. Then again, a war does not have to display state-of-the-art weaponry to convey a powerful political message. After all, America’s global leverage is dwindling even as its army remains the most sophisticated military machine in history. By showing that the United States has lost its monopoly on the unilateral use of force, and by invading an American ally – which even the Soviet Union never dared – Russia blatantly challenged the Pax Americana that emerged from the US victory in the Cold War. The war in Georgia could not have happened if America had not mishandled its global hegemony so disastrously. The US entered a calamitous war in Iraq, missed more than one opportunity to engage Iran's revolutionary regime, pushed for unending expansion of NATO onto the doorstep of Russia, and haughtily ignored Russia’s protests against the deployment of missile defenses in Eastern Europe. Under the cover of the “war on terror,” the US played into Russia’s fear of encirclement through its military penetration into Central Asian countries such as Afghanistan, Pakistan, Uzbekistan, Kyrgyzstan, Kazakhstan, and Tajikistan. In its quest to counter what it sees as a hostile US strategy of creating American “Cubas” on its doorstep, the Kremlin is promoting alliances with Raúl Castro’s Cuba and Hugo Chávez’s Venezuela. In the Middle East, Russia is doing everything to regain some of the footholds it had in the past with the aim of sidelining America as the sole global actor in the region. Syrian President Bashar al-Assad’s recent visit to Moscow is a transparent manifestation of the potential for a renewed alliance. Russia continues to place hurdles before American proposals for sanctions on Iran, has signed with it lavish energy contracts, and is about to sell it advanced aerial systems aimed at thwarting a possible Israeli or American attack."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak přežít Trumpovu éru NEW YORK – Za necelý měsíc se americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi podařilo rozšířit závratnou rychlostí chaos a nejistotu – a takovou míru strachu, za jakou by se nemusel stydět žádný terorista. Není tedy divu, že se občané spolu se špičkami byznysu, občanské společnosti a státní správy usilovně snaží na tuto situaci přiměřeně a efektivně reagovat. Jakýkoliv názor týkající se budoucího směřování je zákonitě provizorní, jelikož Trump zatím nenavrhl žádnou detailní legislativu a Kongres spolu se soudy zatím na jeho kanonádu exekutivních příkazů plně nezareagovaly. Vědomí nejistoty však neospravedlňuje popírání reality. Je to právě naopak: dnes už je zřejmé, že to, co Trump říká a píše na Twitteru, se musí brát vážně. Po listopadových volbách panovala téměř všeobecná naděje, že prezident zanechá extremismu, jenž definoval jeho předvolební kampaň. Předpokládalo se, že tento mistr nereality vytáhne ze svého rejstříku jinou osobnost, jakmile převezme neuvěřitelnou zodpovědnost spojenou s výkonem funkce, která bývá často označována za nejmocnější na světě. Něco podobného se děje u každého nového amerického prezidenta: bez ohledu na to, zda jsme pro něj hlasovali, si do něj promítáme obraz člověka, kterého v něm chceme mít. Zatímco však většina oficiálních činitelů vítá, když může být všem lidem vším, Trump nenechává nikoho na pochybách, že má v úmyslu udělat, co tvrdil: zakázat imigraci muslimů, postavit zeď na hranicích s Mexikem, znovu zahájit jednání o Severoamerické dohodě o volném obchodu, zrušit finanční reformy obsažené v Dodd-Frankově zákoně z roku 2010 a realizovat řadu dalších věcí, které odmítli dokonce i jeho stoupenci. Při různých příležitostech jsem kritizoval konkrétní aspekty a politiky spojené s hospodářským a bezpečnostním uspořádáním vytvořeným po druhé světové válce a založeným na Organizaci spojených národů, NATO, Evropské unii a síti dalších institucí a vztahů. Mezi snahou tyto instituce a vztahy reformovat, a umožnit tak jejich lepší fungování, a agendou snažící se je rovnou zničit je však velký rozdíl. Trump vidí svět jako hru s nulovým součtem. Ve skutečnosti však globalizace při správném řízení dává součet kladný: i Amerika má prospěch z toho, když jsou její spojenci – ať už jde o Austrálii, EU či Mexiko – silnější. Při Trumpově přístupu však hrozí, že se situace zvrhne ve hru se záporným součtem a tratit bude i Amerika.", "en": "How to Survive the Trump Era NEW YORK – In barely a month, US President Donald Trump has managed to spread chaos and uncertainty – and a degree of fear that would make any terrorist proud – at a dizzying pace. Not surprisingly, citizens and leaders in business, civil society, and government are struggling to respond appropriately and effectively. Any view regarding the way forward is necessarily provisional, as Trump has not yet proposed detailed legislation, and Congress and the courts have not fully responded to his barrage of executive orders. But recognition of uncertainty is not a justification for denial. On the contrary, it is now clear that what Trump says and tweets must be taken seriously. Following the election in November, there was near-universal hope that he would abandon the extremism that defined his campaign. Surely, it was thought, this master of unreality would adopt a different persona as he assumed the awesome responsibility of what is often called the most powerful position in the world. Something similar happens with every new US president: regardless of whether we voted for the new incumbent, we project onto him our image of what we want him to be. But, while most elected officials welcome being all things to all people, Trump has left no room for doubt that he intends to do what he said: a ban on Muslim immigration, a wall on the border with Mexico, renegotiation of the North American Free Trade Agreement, repeal of the 2010 Dodd-Frank financial reforms, and much else that even his supporters dismissed. I have, at times, criticized particular aspects and policies of the economic and security order created in the aftermath of World War II, based on the United Nations, NATO, the European Union, and a web of other institutions and relationships. But there is a big difference between attempts to reform these institutions and relationships to enable them to serve the world better, and an agenda that seeks to destroy them outright. Trump sees the world in terms of a zero-sum game. In reality, globalization, if well managed, is a positive-sum force: America gains if its friends and allies – whether Australia, the EU, or Mexico – are stronger. But Trump’s approach threatens to turn it into a negative-sum game: America will lose, too."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velké vyspělé země s nejvyššími daněmi v posledních desetiletích rostly nejpomaleji. Ekonomiky charakteristické vyššími daněmi ani neměly nižší rozpočtové deficity než USA, kde jsou daně nižší. Vyšší daně jen umožnily vyšší útraty. Vyřeší tyto problémy nový Pakt stability a růstu, kdy členové eurozóny budou posuzovat fiskální politiky svých kolegů? Mimo ekonomiky silně závislé na programech MMF měly konzultace a hodnocení MMF doposud malý vliv. Občané ani domácí politici nedelegují své politiky na sousedy ani mezinárodní organizace, pokud je k tomu nenutí přísné závazky přijaté při emisi dluhopisu. Takže by bylo mnohem lepší, kdyby každá země zavedla seriózní zákonné meze rozpočtových pravomocí zákonodárců. Restrikce u rozpočtových deficitů jsou začátek a samy nestačí. Hlavním původcem systémového ekonomického rizika na národní i globální úrovni se stalo nesmírné rozrůstání sociálního státu a vystřelující veřejné schodky a dluhy. Je tedy zapotřebí souběžně zavést omezení výdajů, daní a zadlužení, aby se předešlo budoucím hospodářským a finančním krizím. Obdobná pravidla federálního rozpočtování v 80. a 90. letech do jisté míry prospívala USA, ale v roce 1998 se od nich upustilo. Budoucí zákonodárné sbory nelze takovými pravidly zcela svázat, nejsou-li zakotvena v ústavě. Ústavní pravidla o vyrovnaných rozpočtech (platící pro provozní rozpočty, přičemž půjčky na kapitálové výdaje, například výstavbu škol, jsou povolené), jež nalezneme v mnoha státech USA, se celkově osvědčily a Německo se nedávno vydalo tímtéž směrem. Tato pravidla zahrnují vhodné přechodné bezpečnostní ventily pro období recese a některá vyžadují přehlasování kvalifikovanou většinou.", "en": "In recent decades, the large advanced economies with the highest taxes have grown most slowly. And the higher-tax economies did not even have smaller budget deficits than the lower-tax US; rather, higher taxes merely enabled higher spending. Will a new Stability and Growth Pact, with eurozone members assessing the fiscal policies of their peers, solve these problems? IMF consultations and evaluations have had little impact outside of economies that are heavily dependent on IMF programs. Citizens and local politicians will not outsource their policies to neighbors or international organizations unless forced to do so by strict bond covenants. So it would be far better for each country to enact serious legal constraints on its legislators’ budget authority. Restrictions on budget deficits are a start, but are not sufficient. The immense growth of the welfare state and soaring public deficits and debt have become the major source of systemic economic risk at both the national and global level. Simultaneous restrictions on spending, taxes, and debt are thus required to avert future economic and financial crises. Analogous rules for federal budgeting were somewhat helpful in the US in the 1980’s and 1990’s, but were abandoned in 1998. Future legislatures cannot be completely bound by such rules unless they are embedded in constitutions. The constitutional balanced-budget rules (for operating budgets, with borrowing allowed for capital spending such as school construction) found in many US states have by and large worked well, and Germany has recently moved in this direction. These rules include appropriate temporary safety valves for recession, and some have super-majority voting requirements."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prozaičtěji řečeno, lídři s kontextuální inteligencí dokážou podobně jako surfaři vyhodnotit nové vlny, přizpůsobit se jim a úspěšně se na nich vézt. Vůdci tohoto typu nejenže přizpůsobují svůj styl situaci a potřebám svých podporovatelů, ale vytvářejí též informační toky, jimiž „vzdělávají své tušení“. K tomu patří schopnost vyvléknout se ze skupinové politiky a pochopit názory a silné stránky různých zainteresovaných stran, což vůdci umožňuje rozhodnout se, kdy a jak použít transakční a inspirativní dovednosti. Štěstí do jisté míry skutečně přeje dobře připraveným. Tato dovednost má zásadní význam v nestrukturovaných situacích, kdy je často těžší klást správné otázky než získat správné odpovědi. Lídři s kontextuální inteligencí umějí předložit vysvětlení či plán postupu, neboť definují problém, před nímž určitá skupina stojí. Chápou napětí mezi různými hodnotami, které s tématem souvisejí, a vědí jak hledat rovnováhu mezi kýženým a možným. Kontextuální inteligence především vyžaduje porozumění skupinovým kulturám, rozložení mocenských zdrojů, potřebám a požadavkům podporovatelů, informačním tokům a načasování. V zahraniční politice je kontextuální inteligence obzvlášť důležitá, protože úspěšný vůdce musí porozumět kultuře a mocenské struktuře cizí společnosti, jakož i jejich interakci s mezinárodní soustavou. Díky letitým zkušenostem v zahraniční politice měl George H. W. Bush vynikající kontextuální inteligenci. To neplatilo pro Bushe mladšího, jemuž výraznější zkušenosti v zahraničních věcech scházely. Rozdíl mezi úspěchem otce a nezdarem syna tuto propast potvrdil.", "en": "More prosaically, leaders with contextual intelligence, like surfers, have the ability to judge and adjust to new waves and ride them successfully. Leaders of this type not only adapt their style to the situation and to their followers’ needs; they also create flows of information that “educate their hunches.” This involves the ability to size up group politics and understand the positions and strengths of various stakeholders in order to decide when and how to use transactional and inspirational skills. It is the self-made part of luck. This skill is crucial in unstructured situations, when it is often more difficult to ask the right questions than it is to get the right answers. Leaders with contextual intelligence are good at providing meaning or a road map by defining the problem that a group confronts. They understand the tension between the different values involved in an issue, and how to balance the desirable with the feasible. In particular, contextual intelligence requires an understanding of groups’ cultures; the distribution of power resources; followers’ needs and demands; information flows; and timing. Contextual intelligence is particularly important in foreign policy, because an effective leader must understand the culture and power structure of other societies, and how they interact as an international system. With years of experience in foreign affairs, George H. W. Bush had excellent contextual intelligence. With almost no experience in foreign affairs, “W” did not. That gap proved the difference between the success of the father and the failure of the son."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "(Má-li robot více sexuálních partnerů, stačí vymontovat příslušné součástky, hodit je do dezinfekčního prostředku a rázem je po starostech z pohlavních chorob!) Co však přítomnost takového „sexbota“ udělá s manželským soužitím? Jak se budeme cítit, začne-li náš partner trávit příliš mnoho času s nevyčerpatelným robotickým milencem? Poněkud zlověstnější otázku dobře známe z románů a filmů: Budeme muset bránit naši civilizaci před inteligentními stroji, které jsme sami vytvořili? Někteří lidé pokládají vývoj nadlidské umělé inteligence za nevyhnutelný a očekávají, že k němu dojde nejpozději v roce 2070. Okamžik, kdy se tak stane, přitom označují za „singularitu“ a chápou ho jako převratnou událost pro celý svět. Eliezer Yudkowsky, jeden ze zakladatelů Singularitního institutu umělé inteligence, se domnívá, že tato singularita povede k „inteligenční explozi“, neboť superinteligentní stroje začnou navrhovat ještě inteligentnější stroje a s každou další generací se bude tento proces opakovat. Poněkud obezřetnější Sdružení pro rozvoj umělé inteligence zase zřídilo zvláštní komisi, která má zkoumat to, co označuje za „potenciál ke ztrátě lidské kontroly nad inteligencemi založenými na počítačích“. Pokud ke ztrátě kontroly dojde, bude klíčová otázka pro budoucnost civilizace znít: Budou superinteligentní počítače přátelské? Nenastal čas začít přemýšlet o tom, jaké kroky je třeba podniknout, abychom zabránili tomu, že se naše vlastní výtvory obrátí proti nám? Prozatím je realističtější neobávat se, že roboti uškodí nám, nýbrž že my uškodíme jim. V současnosti jsou roboti pouhými předměty vlastnictví. Co když se však stanou natolik složitými, že začnou cítit? Není koneckonců i lidský mozek jen velmi složitý stroj? Může-li se u strojů rozvinout a opravdu se rozvine vědomí, budeme brát na jejich city ohled? Historie našich vztahů s jedinými vnímavými bytostmi, s nimiž jsme se doposud setkali – tedy se zvířaty –, nedávají důvod k přesvědčení, že budeme vnímající roboty pokládat nikoliv za pouhé předměty vlastnictví, nýbrž za bytosti s morálními postoji a zájmy, na které je třeba brát ohled. Kognitivní vědec Steve Torrance poukázal na skutečnost, že výkonné nové technologie, jako jsou automobily, počítače a telefony, mají sklon k rychlému a nekontrolovanému šíření. Vývoj vnímajícího robota, který nebude všeobecně pokládán za příslušníka naší morální komunity, by proto mohl vést ke špatnému zacházení v masovém měřítku.", "en": "(If the robot has multiple sexual partners, just remove the relevant parts, drop them in disinfectant, and, voilà, no risk of sexually transmitted diseases!) But what will the presence of a “sexbot” do to the marital home? How will we feel if our spouse starts spending too much time with an inexhaustible robotic lover? A more ominous question is familiar from novels and movies: Will we have to defend our civilization against intelligent machines of our own creation? Some consider the development of superhuman artificial intelligence inevitable, and expect it to happen no later than 2070. They refer to this moment as “the singularity,” and see it as a world-changing event. Eliezer Yudkowsky, one of the founders of The Singularity Institute for Artificial Intelligence, believes that singularity will lead to an “intelligence explosion” as super-intelligent machines design even more intelligent machines, with each generation repeating this process. The more cautious Association for the Advancement of Artificial Intelligence has set up a special panel to study what it calls “the potential for loss of human control of computer-based intelligences.” If that happens, the crucial question for the future of civilization is: Will the super-intelligent computers be friendly? Is it time to start thinking about what steps to take to prevent our own creations from becoming hostile to us? For the moment, a more realistic concern is not that robots will harm us, but that we will harm them. At present, robots are mere items of property. But what if they become sufficiently complex to have feelings? After all, isn’t the human brain just a very complex machine? If machines can and do become conscious, will we take their feelings into account? The history of our relations with the only nonhuman sentient beings we have encountered so far – animals – gives no ground for confidence that we would recognize sentient robots not just as items of property, but as beings with moral standing and interests that deserve consideration. The cognitive scientist Steve Torrance has pointed out that powerful new technologies, like cars, computers, and phones, tend to spread rapidly, in an uncontrolled way. The development of a conscious robot that (who?) was not widely perceived as a member of our moral community could therefore lead to mistreatment on a large scale."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdy si vybrat smrt PRINCETON – „Dnes kolem poledne si vezmu život. Je čas.“ Těmito slovy zveřejněnými na internetu začala Gillian Bennettová, pětaosmdesátiletá Novozélanďanka žijící v Kanadě, vysvětlovat své rozhodnutí ukončit vlastní život. Bennettová tři roky věděla, že trpí demencí. V srpnu už tato nemoc pokročila do stadia, které pacientka popsala slovy: „Skoro jsem ztratila sebe.“ „Chci odejít,“ napsala Bennettová, „než nastane den, kdy už nebudu schopna vyhodnotit svou situaci nebo podniknout kroky k ukončení vlastního života.“ Její manžel Jonathan Bennett, profesor filozofie na penzi, i její děti toto rozhodnutí podporovali, avšak Bennettová jim odmítla umožnit, aby jí jakýmkoliv způsobem dopomáhali k sebevraždě, protože by se tím vystavili riziku čtrnáctiletého vězení. Pro většinu z nás má život naštěstí obrovskou cenu. Chceme v něm pokračovat, protože se máme nač těšit nebo protože celkově pokládáme život za příjemný, zajímavý či podnětný. Někdy chceme žít dál, poněvadž chceme dosáhnout určitých věcí nebo pomáhat svým blízkým. Bennettová byla prababičkou; kdyby byla zcela v pořádku, chtěla by vidět, jak vyrůstá další generace jejích potomků. Postupující demence ji však připravila o všechny důvody, proč chtít žít dál. Vzhledem k tomu lze těžko popřít, že její rozhodnutí bylo racionální i etické. Spácháním sebevraždy se nevzdala ničeho, co chtěla nebo čemu mohla přikládat rozumnou hodnotu. „Jediným, co ztratím, je neurčený počet let, které strávím jako tělo bez duše v nemocničním prostředí, kdy budu ujídat zemi peníze, aniž bych měla sebemenší představu, kdo jsem.“ Její rozhodnutí bylo etické i proto, že jak naznačuje její zmínka o „ujídání peněz zemi“, nemyslela jen na sebe. Odpůrci povolení dobrovolné eutanazie nebo sebevraždy za asistence lékaře někdy tvrdí, že kdyby se změnil zákon, pacienti by cítili tlak na to, aby se svým životem skoncovali, protože by se tím vyhnuli hrozbě, že se stanou zátěží pro ostatní.", "en": "Choosing Death PRINCETON – “I will take my life today around noon. It is time.” With these words, posted online, Gillian Bennett, an 85-year-old New Zealander living in Canada, began her explanation of her decision to end her life. Bennett had known for three years that she was suffering from dementia. By August, the dementia had progressed to the point at which, as she put it: “I have nearly lost me.” “I want out,” Bennett wrote, “before the day when I can no longer assess my situation, or take action to bring my life to an end.” Her husband, Jonathan Bennett, a retired philosophy professor, and her children supported her decision, but she refused to allow them to assist her suicide in any way, as doing so would have exposed them to the risk of a 14-year prison sentence. For most of us, fortunately, life is precious. We want to go on living because we have things to look forward to, or because, overall, we find it enjoyable, interesting, or stimulating. Sometimes we want to go on living because there are things that we want to achieve, or people close to us whom we want to help. Bennett was a great-grandmother; if all had been well with her, she would have wanted to see the next generation grow up. Bennett’s developing dementia deprived her of all of the reasons for wanting to continue to live. That makes it hard to deny that her decision was both rational and ethical. By committing suicide, she was giving up nothing that she wanted, or could reasonably value. “All I lose is an indefinite number of years of being a vegetable in a hospital setting, eating up the country’s money but having not the faintest idea of who I am.” Bennett’s decision was also ethical because, as the reference to “the country’s money” suggests, she was not thinking only of herself. Opponents of legal voluntary euthanasia or physician-assisted suicide sometimes say that if the laws were changed, patients would feel pressured to end their lives in order to avoid being a burden to others."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Demokracie navíc musí být zakořeněna ve vládě zákona. Musí existovat akceptovaná pravidla, která budou závazná pro všechny lidi v politice, tak aby byl diskvalifikován každý, kdo je nepřijímá nebo nedodržuje. Janukovyčův průhledný pokus ukrást volby, jenž uspíšil oranžovou revoluci, mu měl vysloužit zákaz kandidatury v příštích volbách. Přesto se to nestalo. Dnes je Janukovyčovým hrubým instinktem ve funkci prezidenta chovat se k zákonu a ústavě tak, jak o nich přemýšlel Karel Marx: jako ke směsici sentimentality, pověr a podvědomé racionalizace soukromých zájmů. Krádeže voleb, potlačování hlasování a chování pohrdající vládou zákona, to vše představuje negaci demokracie. Ti, kdo se toho dopouštějí, musí být pokládáni za nepřátele demokracie a podle toho se s nimi musí jednat. Z toho plyne druhé ponaučení. Skutečnost, že určitá vláda byla demokraticky zvolena, ještě neznamená, že zvítězila svoboda. Zbytek světa nesmí zavírat oči před opětovným sklouzáváním k autoritářství. Nejenže však dnes mnozí sousedé Ukrajiny mlčí k tomu, jak Janukovyč dusí ukrajinskou demokracii, ale někteří otevřeně oslavují údajnou „stabilitu“, kterou jeho režim nastolil. Egypťané a Tunisané po desítky let platili vysokou cenu v podobě ztráty svobody kvůli stabilitě druhých. Nikdy je nesmíme žádat či nutit, aby ji platili znovu. Jedním ze způsobů, jak pomoci zabránit tomu, aby byla demokratická revoluce zrazena zevnitř, je budovat skutečnou občanskou společnost. My na Ukrajině jsme tuto pravdu poznali prostřednictvím drsných zážitků v komunistické éře. Ačkoliv by totiž komunismus mohl tu a tam koexistovat se soukromým vlastnictvím a někdy i se soukromým podnikáním, nikdy by nemohl koexistovat s občanskou společností. Nejzásadnějším útokem, který doprovází instalaci jakékoliv diktatury, je útok na občanskou společnost. Svoboda slova se na Ukrajině po pádu komunismu obnovila přes noc. Oživení občanské společnosti – mnoha vzájemně se doplňujících způsobů, jimiž se mohou občané podílet na veřejném životě – je však složitý úkol, jak již brzy zjistí obyvatelé Egypta i Tuniska. Důvod je nabíledni: občanská společnost je spletitá, křehká, ba dokonce i tajuplná entita, která se vyvíjí v průběhu desetiletí, ne-li staletí. Její pilíře – soukromá dobrovolná sdružení, decentralizace státu a přenos politické moci na nezávislé orgány – musí být podporovány trpělivě a zdola.", "en": "Moreover, democracy must be rooted in the rule of law. There must be accepted rules that are binding on everyone in politics, so that whoever does not accept or obey them is disqualified. Yanukovych’s naked attempt to hijack the election that precipitated the Orange Revolution should have caused him to be banned from running in future elections. Yet he was not. Now, as president, Yanukovych’s crude instinct is to treat the law and constitution as Karl Marx thought of them: as a mixture of sentimentality, superstition, and the unconscious rationalization of private interests. Stealing elections, suppressing the vote, and behaving in contempt of the rule of law are negations of democracy. Those who engage in them must be seen as democracy’s enemies and treated as such. A second lesson follows from this. The fact that a government has been democratically elected does not mean that the cause of freedom has prevailed. The rest of the world must not turn a blind eye to authoritarian backsliding. Yet today, not only are many of Ukraine’s neighbors silent about Yanukovych’s strangulation of Ukraine’s democracy, but some openly celebrate the supposed “stability” that his regime has imposed. For decades, Egyptians and Tunisians paid a high a price in freedom for the stability of others. They must never be asked, or forced, to pay it again. One way to help prevent a democratic revolution from being betrayed from within is by building a genuine civil society. We in Ukraine learned this truth from harsh experience in the communist era. Although communism could, every now and then, coexist with private property, and sometimes with private enterprise, it could never coexist with civil society. The most fateful attack to accompany the installation of any dictatorship is an attack on civil society. In Ukraine, freedom of speech was, on communism’s fall, restored overnight. But reviving civil society – the many mutually complementary ways in which citizens participate in public life – is a complicated task, as the peoples of Egypt and Tunisia will soon find out. The reason is self-evident: civil society is an intricate, fragile, even mysterious entity that evolves over decades, if not centuries. Its pillars – private, voluntary associations, decentralization of the state, and delegation of political power to independent bodies – must be nurtured patiently and from below."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přitom vytvářejí stále větší rozvojovou dynamiku, díky níž se další soubor úspěchů zdá pravděpodobnější a stále výraznější. Přínos pokroku těchto zemí výrazně přesahuje jejich hranice. Jsou významnými importéry regionální pracovní síly, a výsledkem jejich úspěchu jsou tak vyšší platby zahraničních pracovníků zpět do neropných ekonomik; a protože jsou významnými regionálními investory, posilují jejich úspěchy vyšší kapitálové toky a také výraznou bilaterální pomoc. Kurz vytyčený těmito dvěma skupinami zemí je jasně ohraničený a v nejbližší době se pravděpodobně příliš nezmění. Již tak hluboká propast mezi nimi se bude dál zvýrazňovat. Méně jisté je, co se stane s těmi blízkovýchodními zeměmi, které leží mezi těmito dvěma extrémy. Ve snaze realizovat svůj dosud nevyužitý potenciál musí státy jako Alžírsko, Maroko a Tunisko překonat mnoho překážek, z nichž většina je dlouhodobých a některé nové. Možná nikde nejsou tyto překážky tak dobře patrné jako v Egyptě – zemi, jejíž zkušenost ukazuje, o co se v tomto regionu hraje. Egypt v současné době táhne dolů nepříznivá kombinace pomalého hospodářského růstu, vysoké nezaměstnanosti, fiskálních nerovnováh, slabých institucí a špatných sociálních služeb – ke kterýmžto problémům se přidávají rychlý populační růst a chudoba. Egyptské vnější prostředí navíc není právě vyhovující a země se nachází na velmi strastiplné politické cestě už od roku 2011, kdy lidové povstání svrhlo vládu tehdejšího prezidenta Husního Mubaraka, jež předtím tři desítky let vládla železnou pěstí. Není tedy překvapivé, že ekonomika země zdaleka nenaplňuje potenciál. Cestovní ruch utrpěl dramatický propad – hotely mají nízkou obsazenost a slavné historické památky zůstávají poloprázdné. Byrokracie a korupce v zemědělství i průmyslu dusí komparativní výhody země a k tomu se přičítají výpadky dodávek energie. Miliony talentovaných občanů Egypta zatím působí v systému, který plodnému úsilí desítky let úspěšněji bránil, než aby ho usnadňoval. Tento systém zároveň nedokázal naplnit legitimní požadavky obyvatel na spravedlnost, demokracii, lidská práva a sociální služby, zejména ve školství a zdravotnictví. A přesto si po tolika letech frustrujícího špatného výkonu v Káhiře uvědomují, co je zapotřebí k tomu, aby se situace změnila – totiž kombinace vize, vedení, oddanosti a vstřícnějšího prostředí.", "en": "In the process, they are building even greater developmental momentum, which makes the next set of accomplishments both likelier and even more significant. The benefits of these countries’ progress extend well beyond their borders. As major importers of regional labor, their success results in higher remittances to non-oil economies; and, as major regional investors, their achievements are fueling larger capital flows, as well as substantial bilateral aid. The course set by these two sets of countries is well established and is unlikely to change much in the near term. As such, the already-wide gap between them will continue to grow. More uncertain is what will happen to those Middle Eastern countries that lie between these two extremes. In seeking to realize their untapped potential, countries like Algeria, Morocco, and Tunisia, must overcome many challenges, most of them long-standing and some new. Perhaps no example illustrates these challenges as well as Egypt, a country whose experience highlights what is at stake for the region. Egypt is currently weighed down by an unfavorable combination of slow economic growth, high unemployment, fiscal imbalances, institutional weaknesses, and poor social services – problems that are compounded by rapid population growth and poverty. Moreover, Egypt’s external environment is less than accommodating, and the country has been on a very bumpy political journey since the popular uprising in 2011 overthrew former President Hosni Mubarak’s government, which had ruled with an iron fist for three decades. Not surprisingly, the economy is operating well below potential. Tourism has suffered dramatically, with hotels experiencing high vacancy rates and famous historical sights standing half empty. In agriculture and industry, bureaucracy and corruption have stifled the country’s comparative advantages, compounded by disruptions in energy supplies. Meanwhile, millions of Egypt’s talented citizens have operated in a system that, for decades, has been better at hindering than facilitating productive endeavors. That system has also failed to meet the population’s legitimate demands for justice, democracy, human rights, and social services, particularly in education and health care. And yet, after so many years of frustrating under-performance, there is recognition in Cairo of what is needed to turn things around – namely a combination of vision, leadership, commitment, and a more conducive environment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vždyť čím víc lidí má obavu, že směnný kurz klesá, tím víc peněz budou chtít dostat okamžitě ze země. Tento strach je následně významným faktorem srážejícím čínský akciový trh. Na trhu se silně spekuluje, že Číňané uskuteční rozsáhlou jednorázovou devalvaci, řekněme o 10 %, aby žen-min-pi oslabili natolik, že uvolní tlak na snižování směnného kurzu. Kromě poskytnutí munice dělostřelcům typu Donalda Trumpa, který je přesvědčen, že Čína obchoduje nepoctivě, by to ale byla velice nebezpečná volba strategie pro vládu, jíž finanční trhy příliš nedůvěřují. Hlavním rizikem je, že velká devalvace by se interpretovala jako doklad toho, že ekonomické zpomalení Číny je mnohem vážnější, než si lidé myslí, takže peníze by byly dál na úprku. Neexistuje žádná snadná cesta ke zlepšení komunikace s trhy, dokud se Čína nenaučí jak předkládat věrohodná ekonomická data. Když Čína vykázala za rok 2015 růst HDP ve výši 6,9 %, těsně pod 7% oficiálním cílem, byl z toho mediální poprask. Rozdíl by měl být bezvýznamný, ale trhy jej považují za nesmírně důležitý, protože investoři mají za to, že když vláda nedokáže čísla zmanipulovat, aby splnila svůj vlastní cíl, situace musí být opravdu vážná. Vhodným místem, kde by čínské orgány mohly začít, by bylo ustavení komise ekonomů, která by sestavila realističtější a uvěřitelnější soubory údajů o historickém HNP, čímž by si nachystala půdu k uvěřitelnějším odhadům HNP do budoucna. Okamžitým nápadem vlády jak uvolnit kurzovní tlak je ale zavěsit žen-min-pi ke koši 13 měn, namísto pouhého amerického dolaru. Myšlenka je to teoreticky dobrá; v praxi však košová zavěšení mívají chronické problémy s transparentností. Košové zavěšení navíc sdílí většinu problémů prostého zavěšení k dolaru. Pravda, euro a jen se v posledních několika letech oproti dolaru propadly. Pokud však dolar v roce 2016 ustoupí, zavěšení ke koši přinese silnější kurz žen-min-pi k dolaru, což by nemuselo být ku prospěchu. Vláda také naznačila, že má v úmyslu si tvrději došlápnout na nezákonné kapitálové toky; vehnat džina zpět do láhve ale nebude snadné.", "en": "In fact, the more people worry that the exchange rate is going down, the more they want to get their money out of the country immediately. That fear, in turn, has been an important factor driving down the Chinese stock market. There is a lot of market speculation that the Chinese will undertake a sizable one-time devaluation, say 10%, to weaken the renminbi enough to ease downward pressure on the exchange rate. But, aside from providing fodder for the likes of Donald Trump, who believes that China is an unfair trader, this would be a very dangerous choice of strategy for a government that financial markets do not really trust. The main risk is that a big devaluation would be interpreted as indicating that China’s economic slowdown is far more severe than people think, in which case money would continue to flee. There is no easy way to improve communication with markets until China learns how to produce credible economic data. It was a huge news story when China’s 2015 GDP growth was reported at 6.9%, just short of the official target of 7%. This difference ought to be irrelevant, but markets have treated it with the utmost importance, because investors believe that things must be really bad if the government can’t rig the numbers enough to hit its target. A good place for the authorities to start would be to establish a commission of economists to produce a more realistic and believable set of historical GNP figures, paving the way for more believable GNP figures going forward. Instead, the government’s immediate idea for relieving exchange-rate pressure is to peg the renminbi to a basket of 13 currencies, instead of just to the US dollar. This is a good idea in theory; in practice, however, basket pegs tend to have chronic transparency problems. Moreover, a basket peg shares most of the problems of a simple dollar peg. True, the euro and yen have fallen against the dollar over the past couple of years. If the dollar retreats in 2016, however, the basket peg implies a stronger renminbi-dollar rate, which might be unhelpful. The government has also indicated that it intends to clamp down more heavily on illegal capital flows; but it will not be easy to put that genie back in the bottle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ta vypukla v červnu 2007, postupně se rozšířila na celý úvěrový trh a potopila Lehman Brothers. „Představte si obrácenou pyramidu,“ píše investiční bankéř Charles Morris. „Čím více pohledávek se nahromadí na skutečném výkonu, tím nestabilnější se pyramida stává.“ Jakmile se pyramida začne hroutit, vláda – tedy daňoví poplatníci – musí zasáhnout, refinancovat bankovní systém, oživit hypoteční trhy a zabránit hospodářskému kolapsu. Když však vláda v takovém měřítku intervenuje, obvykle se hned tak nestáhne. V sázce je zde nejstarší nevyřešené dilema v ekonomice: jsou tržní ekonomiky „přirozeně“ stabilní, anebo je zapotřebí stabilizovat je politikou? Keynes zdůrazňoval chatrnost očekávání, na nichž je založena ekonomická aktivita na decentralizovaných trzích. Budoucnost je již z podstaty nejistá, a psychologie investorů tudíž přelétavá. „Praxe klidu, nehybnosti, jistoty a bezpečí se náhle rozpadá,“ napsal Keynes. „Lidské chování začnou bez varování řídit nové obavy a naděje.“ Toto je klasický popis „tvrdého chování“, které George Soros označil za převládající rys finančních trhů. Je úkolem vlády, aby očekávání stabilizovala. Neoklasická revoluce věřila, že trhy jsou mnohem cyklicky stabilnější, než se domníval Keynes, že rizika všech tržních transakcí lze předem poznat a že ceny proto budou vždy odrážet objektivní pravděpodobnost. Tento tržní optimismus vedl k deregulaci finančních trhů v 80. a 90. letech a k následné explozi finančních inovací, které „učinily bezpečným“ půjčovat si stále větší a větší peněžní sumy jištěné předvídatelně rostoucími aktivy. Nedávno prasklá úvěrová bublina, kterou nafoukly takzvané speciální investiční prostředky, deriváty, zajištěné dluhové obligace a falešné ratingy AAA, stála na iluzích matematického modelování. Historik Arthur Schlesinger se domníval, že liberální cykly podléhají korupci moci, zatímco konzervativní cykly korupci peněz. Obojí má své charakteristické přínosy a zátěže. Podíváme-li se však na historickou bilanci, pak liberální režim 50. a 60. let byl úspěšnější než konzervativní režim, jenž následoval. Mimo Čínu a Indii, jejichž ekonomický potenciál rozvinula tržní ekonomika, byl hospodářský růst v keynesiánské zlaté éře rychlejší a stabilnější než ve věku Friedmanově, jeho ovoce rovnoměrněji rozdělováno a sociální soudržnost a morální zvyklosti lépe udržovány.", "en": "“Think of an inverted pyramid,” writes investment banker Charles Morris. “The more claims are piled on top of real output, the more wobbly the pyramid becomes.” When the pyramid starts crumbling, government – that is, taxpayers – must step in to refinance the banking system, revive mortgage markets, and prevent economic collapse. But once government intervenes on this scale, it usually stays for a long time. At issue here is the oldest unresolved dilemma in economics: are market economies “naturally” stable or do they need to be stabilized by policy? Keynes emphasized the flimsiness of the expectations on which economic activity in decentralized markets is based. The future is inherently uncertain, and therefore investor psychology is fickle. “The practice of calmness, of immobility, of certainty and security, suddenly breaks down,” Keynes wrote. “New fears and hopes will, without warning, take charge of human conduct.” This is a classic description of the “herd behavior” that George Soros has identified as financial markets’ dominant feature. It is the government’s job to stabilize expectations. The neo-classical revolution believed that markets were much more cyclically stable than Keynes believed, that the risks in all market transactions can be known in advance, and that prices will therefore always reflect objective probabilities. Such market optimism led to de-regulation of financial markets in the 1980’s and 1990’s, and the subsequent explosion of financial innovation which made it “safe” to borrow larger and larger sums of money on the back of predictably rising assets. The just-collapsed credit bubble, fueled by so-called special investment vehicles, derivatives, collateralized debt obligations, and phony triple-A ratings, was built on the illusions of mathematical modeling. Liberal cycles, the historian Arthur Schlesinger thought, succumb to the corruption of power, conservative cycles to the corruption of money. Both have their characteristic benefits and costs. But if we look at the historical record, the liberal regime of the 1950’s and 1960’s was more successful than the conservative regime that followed. Outside China and India, whose economic potential was unleashed by market economics, economic growth was faster and much more stable in the Keynesian golden age than in the age of Friedman; its fruits were more equitably distributed; social cohesion and moral habits better maintained."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud však analytik svaluje vinu na oběť takového finančního násilí, pak je to nejen morálně trestuhodné, ale navíc jde o příšernou službu klientům (kteří se například mohou nechat ukonejšit falešným dojmem, že Řecko je po odstavení Varufakise na vzestupu). Naštěstí jsou zde i svědomití analytici jako Mohamed El-Erian, na které se mohou rozumní investoři obrátit. A jejich verdikt je jasný: za poklesem Řecka v roce 2015 stál „efekt trojky“. Ano, politické riziko v Evropě je zřejmé a přítomné. Pramení však z neochoty trojky reformovat se a přehodnotit své neúspěšné politické přístupy. Autorova douška: Po vydání tohoto článku se zhoubný „efekt trojky” projevil ještě zřetelněji, když vyšlo najevo, že graf, který Holger Schmieding použil, aby demonstroval „Varufakisův efekt“, nakládal s pravdou velmi volně. Původní graf (zveřejněný zde) jasně ukazuje, že se podnikatelská důvěra propadla už na konci roku 2014, dlouho před řeckými volbami a před mým jmenováním do funkce ministra financí. Ve Schmiedingově dopisu investorům však byla vodorovná osa zkrácena tak, aby ukazovala, že propad podnikatelské důvěry pokračoval až hluboko do roku 2015, kdy už jsem byl v úřadu. Nic nedokládá lépe, že investoři se musí mít před analytiky Schmiedingova typu velmi na pozoru", "en": "But for an analyst to blame the victim of such financial violence is not only morally reprehensible, but also constitutes terrible service to his clients (who, for example, may be lulled into a false sense that Greece is on the mend now that Varoufakis has been forced out). Thankfully, there are diligent analysts, like Mohamed El-Erian, to whom sensible investors can turn. And their verdict is clear: Greece’s downturn in 2015 was due to the “Troika effect.” Yes, political risk in Europe is clear and present. But it emanates from the Troika’s unwillingness to reform itself and to rethink its failed policies. Author’s postscript: Following the publication of this article, the pernicious “Troika effect” became even clearer when it was revealed that the chart Holger Schmieding used to demonstrate the “Varoufakis effect” was rather economical with the truth. The original chart (published here) shows clearly that business confidence dove at the end of 2014, well before the Greek election and my appointment as Minister of Finance. In Schmieding’s letter to his investors, the horizontal axis was stretched to show that business confidence fell well into 2015, once I was in office. Nothing could better illustrate that investors have much to fear from analysts like Schmieding."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zřejmě tedy není nijak překvapivé, že i dívky, které nějaké vzdělání získají, se s vyšší pravděpodobností vydávají na tradičně „ženskou“ profesní dráhu včetně domácích a pečovatelských povolání. Ze všech studentů zapsaných ke studiu strojírenství, stavebnictví a informačních a komunikačních technologií tvoří ženy jen něco málo přes čtvrtinu. Taková genderově založená očekávání často vedou k tolerantním postojům – nejen společensky, ale i právně – ke sňatkům nezletilých osob, brzkému těhotenství, fyzické práci v domácnosti, a dokonce sexuálnímu násilí, a to i ve škole. Nejméně 117 zemí a území dodnes umožňuje sňatky s dětmi. Čtyři země v subsaharské Africe zakazují dívkám vrátit se do školy během těhotenství a po něm. A ve většině zemí existuje u dívek dvakrát vyšší pravděpodobnost než u chlapců, že se jako děti budou muset zapojit do domácích fyzických prací. To vše výrazně omezuje vyhlídky dívek a žen a zvyšuje to jejich ekonomickou, společenskou a fyzickou zranitelnost. Chceme-li chránit práva dívek včetně práva na vzdělání, musíme změnit škodlivé politické přístupy a společenské normy, které tvoří jejich základ. Edukační strategie by například měly zahrnovat významné revize školních osnov a učebnic. V 16 z 20 zemí s největší nerovností pohlaví, které jsme analyzovali, však takové úvahy nejsou na pořadu dne. A Angola, Džibuti, Mauritánie a Středoafrická republika se ve svých vzdělávacích strategiích o genderové otázce nezmiňují prakticky vůbec. Při změně této reality mohou hrát silnou roli rozvojoví partneři. V roce 2017 obsahovalo jen něco málo p��es polovinu celkové přímé pomoci na vzdělání podmínku rovnosti pohlaví a silnějšího postavení žen jako princip nebo jako důležitý cíl.", "en": "It is probably not surprising, then, that even those girls who do receive some education are more likely to pursue traditionally “feminine” career paths, including domestic and caring professions. Women account for just over a quarter of those enrolled in engineering, manufacturing and construction, and information and communications technology programs. Such gendered expectations also often lead to permissive attitudes – not only socially, but also legally – toward child marriage, early pregnancy, domestic work, and even sexual violence, including at school. At least 117 countries and territories still allow children to marry. Four countries in Sub-Saharan Africa prohibit girls from returning to school during or after a pregnancy. And girls in most countries are more than twice as likely as boys to be involved in child domestic work. All of this severely limits the prospects of girls and women, leaving them economically, socially, and physically vulnerable. If we want to protect girls’ rights, including their right to an education, we need to act to change damaging policies and the social norms that underpin them. For example, education strategies should include relevant revisions to curricula and textbooks. But in 16 of 20 countries with the largest gender disparity that we analyzed, such considerations are not on authorities’ agenda. Angola, the Central African Republic, Djibouti, and Mauritania barely mention gender at all in their education strategies. Development partners can play a powerful role in changing this reality. In 2017, a little over half of total direct education aid included gender equality and women’s empowerment as either a principal or significant objective."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obě intervence usilovaly o vypuzení tehdejších vlád a obě tento účel splnily. Stojím si za názorem, že tažení proti Afghánistánu bylo oprávněné (cílem bylo odstranit vládu Tálibánu, která napomohla uskutečnění útoků z 11. září) a že vypuzení Saddáma Husajna oprávněné nebylo. Bez ohledu na vlastní názor na tyto otázky však nelze pochybovat, že snaha jistou vládu vyměnit za něco lepšího a trvalého je jiný a mnohem ctižádostivější cíl než chtít změnit chování určité vlády. Úspěšná změna režimu vyžaduje dlouhodobý závazek pro vojenské síly, civilní odborníky vyškolené k budování moderní společnosti a dále peníze a pozornost – a ani pak není zaručeno, že výsledky investici ospravedlní. Další série ponaučení z první irácké války (jakož i z druhé) poukazuje na meze toho, co lze očekávat od hospodářských sankcí. Samotné sankce, a to ani sankce podpořené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů a zaštítěné vojenskými silami, nedokázaly Saddáma Husajna přesvědčit, aby se stáhl z Kuvajtu, jehož ovládnutí pro něj bylo obrovskou výhrou. Sankcím se rovněž nepodařilo změnit vládu v Bagdádu. Jejich schopnost přinášet výsledky vlastně postupem času slábla. Třetí oblast ponaučení se týká mezinárodní podpory. Účast mnoha vlád nejenže dělí náklady spojené se vstupem do války, ale také celému podniku propůjčuje legitimitu. Mnohostranná podpora může přispět k zachování souhlasu nebo alespoň tolerance uvnitř USA a dalších zemí, včetně těch, kde k projevům nepřátelství dochází.", "en": "Both interventions sought to oust the governments in place at the time, and both succeeded in that goal. I maintain that the effort against Afghanistan was justified (to remove the Taliban government that helped bring about the 9/11 attacks), and that ousting Saddam Hussein was not. But, regardless of one’s position on these questions, it cannot be disputed that replacing a government with something better and lasting is a different and much more ambitious goal than changing a government’s behavior. Successful regime change requires a long-term commitment of military force, of civilian experts trained to build a modern society, and of money and attention – and even then there is no assurance that the results will justify the investment. Another set of lessons from the first Iraq war (and the second as well) suggests a limit to what can be expected from economic sanctions. Sanctions alone, even those supported by the United Nations Security Council and backed by military force, could not persuade Saddam Hussein to withdraw from Kuwait, control of which was a major prize for him. Nor could sanctions trigger a change in government in Baghdad. Indeed, over time their ability to bring results diminished. A third set of lessons concerns international support. The participation of many governments not only distributes the costs of going to war, but also lends legitimacy to the enterprise. Multilateral backing can help sustain domestic approval, or at least tolerance, in the US and other countries, including the one where the hostilities are taking place."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navíc předchozí zkušenosti ukázaly, že banky jsou po odpuštění dluhů obezřetnější při poskytování půjček, což během následujících let vede k 15% úbytku rolnických úvěrů. To snižuje příjmy nejzranitelnějších zemědělců o 13,5 %. Takže ač prominutí dluhů rychle poskytne něco málo peněz, udělá v posledku méně dobrého, než kolik stojí. Každá vynaložená rupie zajistí jen 0,8 rupie přínosů. Odpouštění dluhů je, podobně jako mikroúvěry, dobře míněná snaha pomoci krajně chudým, které se ovšem nedaří zajistit slibované výnosy. Jiný výzkum odhaluje přístupy, které by skutečně udělaly mnohem víc. Nové analýzy Indického konsenzu se drží přístupu Kodaňského konsensu založeného na studiu nákladů a přínosů, dříve použitého ke zlepšení priorit u výdajů v řádu miliard dolarů na Haiti a v Bangladéši a ku pomoci se zpřesněním Cílů udržitelného rozvoje OSN. V indických státech, kde mnozí zemědělci žijí v krajní chudobě, je důležitější zlepšit tok plodin na trhy než promíjet dluhy nebo poskytovat mikroúvěry. V současnosti se kvůli problémům se skladováním zkazí téměř 20 % čerstvé indické produkce, a tak většina drobných rolníků neriskuje pěstování plodin podléhajících zkáze, z nichž by měli vyšší zisky než ze základních potravin. Využijeme-li stát Rádžasthán opět jako příklad, vytvoření infrastruktury pro bezpečné skladování a přepravu mléka, ovoce a zeleniny by stálo polovinu toho, co odpuštění dluhů. Úbytek zkažených potravin společně s motivací zemědělců přejít na výnosnější plodiny by zajistil 15násobně vyšší přínosy. Ještě důležitější je podpora vysoce jakostních semen, která zajistí lepší výnosy sklizně, zvýší produkci a posílí příjmy. Výzkum provedený Surabhi Mittalovou z projektu TARINA (Odborná pomoc a výzkum pro indickou výživu a zemědělství) dokládá, že by zajistila zvýšení výnosů o 10 %, takže přínosy by 20krát převýšily náklady. Při pohledu na celý objem nových vědeckých poznatků – vycházejících z rozsáhlého rozboru zainteresovaných stran a vůbec poprvé získaných pro státy Ándhrapradéš a Rádžasthán – se ukazují i další způsoby pomoci nejchudším, které jdou daleko nad rámec podpory zemědělství. Výzkum, který uskutečnili William Joe a Abhishek Kumar z Institutu hospodářského růstu a S. V.", "en": "Moreover, previous experience has shown that a waiver makes banks more cautious about lending, leading to a 15% reduction in smallholder credit over following years. This cuts revenue for the most vulnerable farmers by 13.5%. So while the waiver provides a little cash quickly, it ends up doing less good than it costs. Each rupee spent achieves just 0.8 rupee in benefits. Like microcredit, waiving debt is a well-intentioned way to help the extreme poor that fails to generate the promised returns. However, other research reveals approaches that would actually do a lot more. The new analyses from India Consensus follow the Copenhagen Consensus approach of studying costs and benefits, used previously to improve priorities for billions of dollars in spending in Haiti and Bangladesh, and to help sharpen the UN’s Sustainable Development Goals. In Indian states where many farmers live in extreme poverty, improving the flow of crops to marketplaces is more important than waiving debt or supplying microcredit. Currently, nearly 20% of India’s fresh produce is wasted because of storage problems, so most small farmers do not risk growing perishable crops that would yield more revenue than staples. Using the state of Rajasthan as an example again, creating the infrastructure to store and transport milk, fruit, and vegetables safely would cost half as much as loan waivers. The reduction in wasted food, combined with encouragement to farmers to shift to higher-return crops, would generate benefits worth more than 15 times that amount. Even more important is the promotion of higher-quality seeds to produce better crop yields, increase production, and boost incomes. Research by Surabhi Mittal of TARINA (Technical Assistance and Research for Indian Nutrition and Agriculture) shows that this would generate yield gains of 10%, creating benefits worth as much as 20 times the costs. Looking across the entire volume of new research – informed by extensive stakeholder analysis, and undertaken first for the states of Andhra Pradesh and Rajasthan – shows even more ways to help the poorest that go far beyond farmer assistance. Research by William Joe and Abhishek Kumar of the Institute of Economic Growth and S.V. Subramanian of the Harvard T. H. Chan School of Public Health reveals that investment in nutrition is an incredibly cheap way to provide powerful longer-term assistance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bez legitimity nemůže žádná vláda vládnout s jakoukoliv mírou sebedůvěry. Existuje řada způsobů, jak legitimizovat politická ujednání. Liberální demokracie je jen nedávným vynálezem. V minulosti fungovala dědičná monarchie, mnohdy podpořená božskou autoritou. A některé moderní autokraty, jako je Robert Mugabe, zase legitimizovala pověst bojovníků za národní svobodu. Čína se v minulém století nesmírně proměnila, ale v jednom ohledu zůstala stejná: stále v ní vládne náboženské pojetí politiky. Legitimita zde není založena na principu „něco za něco“, na nezbytných kompromisech a neustálém vyjednávání, které tvoří základ ekonomického pojetí politiky, o něž se opírá liberální demokracie. Základem náboženské politiky je naopak shora vnucená společná víra v nějakou ideologickou ortodoxii. V imperiální Číně jí byla konfuciánská ortodoxie. Ideálem konfuciánského státu je „harmonie“. Pokud se všichni lidé přizpůsobí nějaké konkrétní věrouce včetně morálních kodexů chování, konflikty vymizejí. Poddaní budou v tomto ideálním systému přirozeně poslouchat panovníky, stejně jako synové poslouchají otce. Po různých revolucích v prvních desetiletích dvacátého století nahradila konfuciánství čínská verze komunismu. Čínské intelektuály lákal marxismus, protože byl knihomolský, zaváděl novodobou morální ortodoxii a stejně jako konfuciánství byl založen na příslibu dokonalé harmonie. V komunistické utopii se měly střety zájmů rozplynout. Vláda předsedy Maa tak kombinovala prvky čínského imperiálního systému s komunistickým totalitářstvím. Rovněž tato ortodoxie však byla odsouzena k uvadnutí. Jen málo Číňanů, dokonce i v nejvyšších patrech komunistické strany, je dnes přesvědčenými marxisty. Tím vzniklo ideologické vakuum, které v 80. letech hbitě zaplnily hamižnost, cynismus a korupce. Tato krize rozdmýchala demonstrace po celé Číně, které společně vešly ve známost jako „Tchien-an-men“. Liou Siao-po byl v roce 1989 aktivním mluvčím studentských protestů proti korupci oficiálních míst a za větší svobodu. Krátce po krvavém zásahu na Tchien-an-men vystřídala čínský marxismus nová ortodoxie: čínský nacionalismus. Pouze vláda jedné strany mohla zaručit pokračující vzestup Číny a ukončit staletí národního ponížení. Komunistická strana ztělesňuje osud Číny coby velké mocnosti.", "en": "Without legitimacy, no government can rule with any sense of confidence. There are many ways to legitimize political arrangements. Liberal democracy is only a recent invention. Hereditary monarchy, often backed by divine authority, has worked in the past. And some modern autocrats, such as Robert Mugabe, have been bolstered by their credentials as national freedom fighters. China has changed a great deal in the last century, but it has remained the same in one respect: it is still ruled by a religious concept of politics. Legitimacy is not based on the give and take, the necessary compromises, and the wheeling and dealing that form the basis of an economic concept of politics such as that which underpins liberal democracy. Instead, the foundation of religious politics is a shared belief, imposed from above, in ideological orthodoxy. In imperial China, this meant Confucian orthodoxy. The ideal of the Confucian state is “harmony.” If all people conform to a particular set of beliefs, including moral codes of behavior, conflicts will disappear. The ruled, in this ideal system, will naturally obey their rulers, just as sons obey their fathers. After the various revolutions in the early decades of the twentieth century, Confucianism was replaced by a Chinese version of Communism. Marxism appealed to Chinese intellectuals, because it was bookish, introduced a modern moral orthodoxy, and was based, like Confucianism, on a promise of perfect harmony. Ultimately, in the Communist utopia, conflicts of interests would melt away. Chairman Mao’s rule combined elements of the Chinese imperial system with Communist totalitarianism. This orthodoxy, however, was also destined to fade away. Few Chinese, even in the top ranks of the Communist Party, are convinced Marxists anymore. This left an ideological vacuum, swiftly filled in the 1980’s by greed, cynicism, and corruption. Out of this crisis came the demonstrations all over China, collectively known as “Tiananmen.” Liu Xiaobo was an active spokesman in 1989 for the student protests against official corruption and in favor of greater freedom. Soon after the bloody crackdown on Tiananmen, a new orthodoxy replaced Chinese Marxism: Chinese nationalism. Only one-party rule would guarantee the continuing rise of China and put an end to centuries of national humiliation. The Communist Party represented China’s destiny as a great power."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový výkon polního kuráta, mše svatá, byla sledována všemi s velkou pozorností a netajenými sympatiemi. Jeden se dokonce vsadil pod kazatelnou, že polnímu kurátovi vy­padne monstrance z ruky. Vsadil celou svou porci chleba pro­ti dvěma fackám a vyhrál to. „Cože?” vykřikl hrozivě nadporučík. Mistvieh. Ich bin unglücklich. Při různých pokusech polního kuráta o nějaký žertíček, jako vypadnout z drožky, ulomit sedátko, Švejk dával mu jed­nu pod žebra za druhou, což přijímal polní kurát s neobyčej­nou tupostí. Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo s touto poznámkou: Šel s nedůvěrou, Švejk ho vzal na klín, hladil a ponejprv Max zbytkem svého kupírovaného ohonu zavrtěl přátelsky a jemně chňapl po Švejkově ruce, držel ji v tlamě a podíval se moudře na Švejka, jako by chtěl říci: Zde se nedá nic dělat, já vím, že jsem to prohrál.", "en": "The field chaplain’s latest version of the holy mass resumed. It was being observed by all with great attention and with open sympathy. Under the pulpit, one prisoner bet another that the Field Chaplain would drop the monstrance from his hand. He bet his whole portion of bread against two slaps in the face, and he won. “Why did you do that?” the Senior Lieutenant yelled menacingly. Your servant is a vulgar, dumb beast. I am unhappy. Otto Katz made various attempts to play little games: like falling out of the cab or ripping out the seat. Švejk gave him one stiff punch under the ribs after another. The Field Chaplain accepted them with unusual apathy. The undercover patrolman became silent. His gloomy expression improved only upon the arrival of Švejk, who sauntered into the pub and ordered a dark beer. He came, but with distrust. Švejk took him in his lap and patted him. Max wagged the remnant of his clipped tail in a friendly way. Then, he gently snatched Švejk’s hand, held it in his mouth, and looked at him wisely. It was as if he wanted to say: There is nothing more to be done here. I know that I have lost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Průzkum všech míst provedený MMF stejně jako výzkumy nezávislých akademiků dokladují řadu rébusů a paradoxů. Například lze jen těžko najít důkazy, že země, které kapitálové toky uvolnily, zažily v důsledku toho trvalý hospodářský růst. Ba mnohé vznikající trhy zažily pokles míry investic. Po důkladném zvážení je zřejmé, že liberalizace kapitálových toků ani nestabilizovala spotřebu. Nejpodivnější je to, že zeměmi, jimž se v posledních letech dařilo nejvíc, jsou ty, které na zahraniční financování spoléhaly nejméně. Čína, světová růstová superstar, má obrovský přebytek obchodní bilance, což znamená, že je čistým věřitelem zbytku světa. Mezi dalšími vysoce růstovými zeměmi je obchodní bilance Vietnamu prakticky vyrovnaná a Indie má jen malý schodek. Latinská Amerika, Argentina i Brazílie si poslední dobou udržují pohodlné externí přebytky. Ba jejich nově nalezená odolnost vůči šokům na kapitálových trzích plyne do značné míry z toho, že se po letech v roli čistého dlužníka staly čistými věřiteli okolního světa. Abychom tomuto dění porozuměli, potřebujeme jiné vysvětlení toho, co ve většině chudých zemí drží investice i růst na nízkých úrovních. Zatímco obvyklý výklad – který motivoval úsilí o liberalizaci kapitálových toků – tvrdí, že rozvojové země omezuje nedostatek úspor, skutečnost, že do nejúspěšnějších rozvojových zemí kapitál nepřitéká, ale vychází z nich ven, naznačuje, že omezující faktor se nachází jinde. Skutečné omezení se s největší pravděpodobností nalézá na straně investic. Hlavním problémem se zdá být nedostatek podnikavosti a slabá náklonnost k investicím do strojů a zařízení – potíž, kterou Keynes nazval „chabou vitalitou“ –, a to zejména těch, jež by měly navýšit výstup, který lze obchodovat na světových trzích. Za tímto nedostatkem vězí rozličná institucionální a tržní pokřivení související s činnostmi v průmyslu a moderních sektorech v nízkopříjmových prostředích. Když země trpí nízkou investiční poptávkou, uvolnění kapitálového přílivu nepřinese mnoho dobrého. Co podniky v těchto zemích potřebují, není nezbytně více financí, ale očekávání vyšších zisků pro jejich majitele. Ba příliv kapitálu může situaci zhoršit, neboť má tendenci zhodnocovat domácí měnu a snižovat ziskovost produkce ve vývozních činnostech, což dále oslabuje pobídku k investicím.", "en": "Research at the IMF, of all places, as well as by independent scholars documents a number of puzzles and paradoxes. For example, it is difficult to find evidence that countries that freed up capital flows have experienced sustained economic growth as a result. In fact, many emerging markets experienced declines in investment rates. Nor, on balance, has liberalization of capital flows stabilized consumption. Most intriguingly, the countries that have done the best in recent years are those that relied the least on foreign financing. China, the world’s growth superstar, has a huge current-account surplus, which means that it is a net lender to the rest of the world. Among other high-growth countries, Vietnam’s current account is essentially balanced, and India has only a small deficit. Latin America, Argentina and Brazil have been running comfortable external surpluses recently. In fact, their new-found resilience to capital-market shocks is due in no small part to their becoming net lenders to the rest of the world, after years as net borrowers. To understand what is going on, we need a different explanation of what keeps investment and growth low in most poor nations. Whereas the standard story – the one that motivated the drive to liberalize capital flows – is that developing countries are saving-constrained, the fact that capital is moving outward rather than inward in the most successful developing countries suggests that the constraint lies elsewhere. Most likely, the real constraint lies on the investment side. The main problem seems to be the paucity of entrepreneurship and low propensity to invest in plant and equipment – what Keynes called “low animal spirits” – especially to raise output of products that can be traded on world markets. Behind this shortcoming lay various institutional and market distortions associated with industrial and other modern-sector activities in low-income environments. When countries suffer from low investment demand, freeing up capital inflows does not do much good. What businesses in these countries need is not necessarily more finance, but the expectation of larger profits for their owners. In fact, capital inflows can make things worse, because they tend to appreciate the domestic currency and make production in export activities less profitable, further weakening the incentive to invest."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Starý pán se opět laskavě usmál: „Co byste tomu řekl, kdybychom vás dali prohlédnout soudními lékaři?” „Mám ještě něco podepsat? Nebo mám přijít až ráno?” „Jak to myslíte?” otázal se policejní strážník Švejka. Odplivl si v kuchyni. Jinak byl hodný člověk a nebál se svých představených a pečoval o svou rotu na manévrech, jak se sluší a patří. Našel vždy pro ni pohodlné rozmístění po stodolách a často dal ze své skromné gáže svým vojákům vyvalit sud piva. Když Švejka zavřeli v jedné z četných komor prvého pat­ra, Švejk našel tam společnost šesti lidí. Pět jich sedělo kolem stolu a v rohu na kavalci seděl, jako by se jich stranil, muž v prostředních letech. „Já nic nepil, kamaráde,” odpovídal polní kurát, „já jsem úplně střízlivý.” „Pojďme na Kuklík,” vybízel Švejk, „kvéry si dáte do ku­chyně, hostinský Serabona je sokol, toho se nemusíte bát. — Hrajou tam na housle a na harmoniku,” pokračoval Švejk, „a chodějí tam pouliční holky a různá jiná dobrá společnost, která nesmí do Reprezenťáku.”", "en": "The old man smiled kindly again: “What would you say if we were to send you to be examined by court physicians?” After he signed, he turned to the stern official: “Am I to sign anything else? Or, should I come back in the morning?” “How do you mean that?” the policeman asked Švejk. He spat on the kitchen floor. Otherwise, he was a kind man who didn’t fear his superiors. He took good care of his company during maneuvers, as is decent and proper. He’d always deploy the company comfortably in barns. Often, he’d buy a barrel of beer from his modest pay and have them roll it out for his soldiers. When they locked Švejk in one of the numerous holding rooms on the second floor, he found himself in the company of six people there. Five were sitting around a table, but one, a middle-aged man, was sitting in the corner on a bunk, as if he was staying away from them. “I’ve had nothing to drink, buddy,” Otto Katz answered. “I’m totally sober.” “Let’s go to the Kuklík,” Švejk suggested enticingly. “You can hide your rifles in the kitchen. Serabona, the pubkeeper, is a Sokol, a real Czech patriot. You don’t have to be afraid of him. They have violin and accordion music, and street girls go in there, too. There is all sorts of good company going to the Kuklík that is forbidden to go in proper places like The Representative.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Městská vesnice CAMBRIDGE – „Chci být jeho součástí – New York, New York,“ zpíval Frank Sinatra o městu, které už přilákalo tolik ambiciózních lidí světa, od umělců a interpretů po obchodníky a bankéře. V jistém smyslu není těžké tento jev vysvětlit; metropole jako New York, typická multikulturní populací, nadnárodními korporacemi a zástupy talentovaných jedinců, kypí příležitostmi. Působení velkoměst ale sahá mnohem hlouběji než jen k plodům hospodářství, ba i kultury; města mohou zásadně měnit životy lidí – a dokonce lidi samotné. Geoffrey West s týmem badatelů v roce 2010 zjistil, že několik socioekonomických hodnot – pozitivních i negativních – se s růstem velikosti místní populace zvyšuje. Jinými slovy, čím větší město, tím vyšší průměrná mzda, hladina produktivity, počet patentů na osobu, zločinnost, četnost úzkostných stavů a výskyt HIV. Konkrétně, když se město co do velikosti zdvojnásobí, všechny míry ekonomické aktivity vzrostou asi o 15 % na hlavu. Proto se lidé stěhují do velkoměst; a právě proto města vzkvétají. Tato zákonitost je neměnná napříč velikostmi měst. A není jedinečná. Narůstající soubor důkazů ukazuje, že podobné funkce vystihují ještě víc aspektů urbánního života, než Westův tým naznačil. Jak mohou města tak zřetelně odlišná jako New York se svým výškovým panoramatem a Paříž, charakteristická širokými bulváry, fungovat tak podobně?", "en": "The Urban Village CAMBRIDGE – “I want to be a part of it – New York, New York,” Frank Sinatra sang of the city that has attracted so many of the world’s most ambitious people, from artists and performers to businesspeople and bankers. In a sense, this is not a difficult phenomenon to explain; metropolises like New York City, with their multicultural populations, multinational corporations, and multitude of talented individuals, are rife with opportunities. But the impact of large cities runs deeper than economic or even cultural power; cities can fundamentally change people’s lives – and even the people themselves. In 2010, Geoffrey West, together with a team of researchers, discovered that several socioeconomic measures – both positive and negative – increase with the size of the local population. In other words, the larger the city, the higher the average wage, productivity level, number of patents per person, crime rate, prevalence of anxiety, and incidence of HIV. In fact, when a city doubles in size, every measure of economic activity increases by about 15% per capita. That is why people move to the big city; indeed, it is why cities thrive. This law remains constant across city sizes. And it is not unique. A growing body of evidence suggests that similar functions govern even more aspects of urban life than the research by West’s team indicated. How can cities as ostensibly different as New York, with its towering profile, and Paris, characterized by wide boulevards, function so similarly?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na návrat SARSu se připravme už teď Každou zimu onemocní po celém světě miliony lidí chřipkovitým onemocněním a navstíví svého lékaře. Někteří pacienti jsou skutečně nakaženi chřipkou, jiní trpí nachlazením nebo dalsími respiračními infekcemi, z nichž větsina se také nejčastěji vyskytuje v zimě. Toto nadcházející období chřipek bude znamenat nový obrat: lékaři budou muset mít na paměti, že mezi těmito pacienty se může ukrývat malá skupinka nakažených SARSem, respiračním onemocněním, jež pravděpodobně také bude sezónní a jehož rané příznaky téměř nelze rozeznat od příznaků chřipky. Vyskytne-li se letos na podzim mezi miliony chřipkovitých onemocnění třeba jen několik případů SARSu, bude nezbytné je rozpoznat a izolovat, aby se zabránilo opakování epidemie, která na začátku roku sužovala Čínu. Najít tyto případy mezi tak ohromným počtem výskytů chřipky a jiných onemocnění bude ovsem těžké. Paradoxně nejlepsím způsobem, jak by se zdravotnictví mohlo na možný zimní návrat SARSu připravit, je vyvinout zvlástní úsilí, jehož cílem by bylo omezit síření chřipky a urychlit její diagnózu. To by se mohlo prokázat jako tvrdý politický ořísek. Ačkoliv se to dalo očekávat, je nesťastné, že pozoruhodný úspěch celosvětového úsilí o získání kontroly nad sířením SARSu - zejména na Tchaj-wanu a v pevninské Číně - přivedl některé pozorovatele k pochybnostem, jestli nebezpečnost nemoci nebyla ,,nafouknutá``. Ale luxus se takto tázat si můžeme dovolit jen díky tomu, že se prostřednictvím přísných opatření podařilo zabránit síření infekce. Rychlá a účinná izolace nakažených případů, společně se zdárným zjisťováním a sledováním lidí, s nimiž nakažení přisli do styku, byla tím, co zdravotníkům v Hongkongu, Torontu, Singapuru a Vietnamu umožnilo zastavit síření epidemie. Kontroly cestujících přijíždějících z postižených regionů zamezily vzniku závažných epidemií v dalsích oblastech. Zdravotníci na celém světě by si měli zachovávat bdělost a připravit se na možnost, že bude potřeba obnovit kontrolní aktivity, jestliže se SARS znovu projeví. Zkusenosti se SARSem, jež získalo Toronto, kde některé případy unikly odhalení a to vedlo k druhému propuknutí epidemie, jsou varováním před přehnaným optimismem nad zdánlivým zvládnutím větsích a geograficky rozptýlenějsích ohnisek na Tchaj-wanu a v pevninské Číně. Možná se tyto epidemie skutečně podaří v nadcházejících měsících zcela vymýtit. Je ale přinejmensím stejně pravděpodobné, že jistá míra přenosu bude přetrvávat nebo že se virus na lidi opětovně přenese ze zvířat.", "en": "Prepare Now for the Return of SARS Every winter, millions of people around the world suffering from flu-like illnesses visit their doctor. Some patients actually are infected with flu; others have colds or other respiratory infections, many of which also peak in the winter. This coming flu season there will be a new twist: physicians will have to be aware that hidden among these patients could be a small number with SARS, a respiratory disease that is also likely to be seasonal and whose early symptoms are almost indistinguishable from those of the flu. If even a few SARS cases are present among the millions of flu-like cases that will appear this autumn, it will be critical to identify and isolate them to prevent a repeat of the epidemic that scourged China earlier this year. But among the vast number of flu and other cases, finding these cases will be difficult. Paradoxically, the best way for health authorities to prepare for a possible return of SARS this winter is to make special efforts to reduce the spread of flu and speed its diagnosis. This may be a tough sell politically. Unfortunately, if predictably, the remarkable success of efforts around the world to control the transmission of SARS--particularly in Taiwan and mainland China--has led some to question whether the threat of SARS was ``overblown.'' But the very reason we have the luxury to ask such questions is that the spread of the infection was contained by exceedingly stringent measures. Rapid and effective isolation of infected cases, together with efficient tracing and monitoring of the contacts made by those infected with SARS, allowed public health officials in Hong Kong, Toronto, Singapore, and Vietnam to contain the epidemic. Screening travelers from affected regions may have prevented significant epidemics elsewhere. Health officials around the world should maintain their vigilance and prepare for the possibility that renewed control efforts will be required if SARS resurges. Indeed, the experience with SARS in Toronto, where cases escaped detection and led to a second outbreak, stands as a warning against excessive optimism about the apparent control of the larger and more geographically dispersed outbreaks in Taiwan and mainland China. These epidemics may, in fact, be eliminated entirely in coming months. But it is at least as likely that some transmission will persist, or that the virus will be reintroduced into human populations from animals."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hledání rovnováhy v ekonomickém vztahu USA-Čína CAMBRIDGE – Jak se globální hospodářství stabilizuje, sílí nebezpečí, že Spojené státy a Čína sklouznou ke svým předkrizovým ekonomickým obyčejům, čímž vystaví riziku sebe i zbytek světa. Navzdory oficiální čínské rétorice o nezbytnosti nové globální měny, která by nahradila dolar, a flirtům amerických zákonodárců s klauzulemi podle hesla „kupujte americké zboží“ (což děsí všechny, nejen Číňany), nikdo nebude chtít rozhoupávat loďku, která už se málem převrátila. Čína tedy nadále hospodaří s obřími přebytky obchodu a USA nadále utrácejí a půjčují si. Krátkodobá stabilita se teď zajisté zdá přitažlivá. Pokud ale obchodní a dluhový vztah mezi USA a Čínou pouze naváže, kde se zpřetrhal, co zabrání návratu téže neudržitelné dynamiky, jíž jsme právě byli svědky? Vždyť obrovské zahraniční půjčky USA zřetelně byly klíčovým faktorem vzniku aktuální finanční šlamastyky a nadměrný spoleh Číny na exportem tažený růst zase zapříčinil její mimořádnou zranitelnost nenadálým propadem celosvětové poptávky. V obou zemích pomohl dočasně zabránit další újmě gigantický fiskální stimul, ale kde je nezbytná změna? Nebylo by lepší akceptovat teď adaptaci v podobě pomalejšího postkrizového růstu než se vmanévrovat do ještě většího zhroucení? Pravda, americká administrativa i čínské vedení přednesly několik smysluplných návrhů na změnu. Jdou jim ale ze srdce? Ministr financí USA Timothy Geithner nadnesl dalekosáhlou revizi finanční soustavy a čínští lídři začínají uskutečňovat opatření ke zlepšení sociální sítě v zemi. Obě tato opatření by se měla výrazně přičinit o posun amerického i čínského obchodního deficitu na udržitelnější úrovně. Silnější finanční regulace v USA znamená, že spotřebitelé si nebudou moci tak snadno půjčovat a nadělat ohromné dluhy z hypoték a kreditních karet. Čínští spotřebitelé by naproti tomu mohli skutečně začít utrácet větší díl svých příjmů, jestliže se nebudou muset tolik trápit úsporami na zdravotní péči, vzdělání dětí a vlastní starobní penzi. Existuje nicméně důvod k obavám. Jelikož se zdá, že svět ze současné hrůzné finanční krize vybředává, je v lidské přirozenosti podlehnout nečinné spokojenosti a domácí politika americko-čínského obchodního a finančního vztahu je hluboce zakořeněná.", "en": "Rebalancing the US-China Economic Relationship CAMBRIDGE – As the global economy stabilizes, there is a growing danger that the United States and China will slip back into their pre-crisis economic patterns, placing themselves and the rest of the world at risk. Despite Chinese official rhetoric about the need for a new global currency to replace the dollar, and US lawmakers’ flirtation with “Buy American” clauses (which scares everyone, not just the Chinese), no one will want to rock a boat that has almost capsized. So China continues to run a giant trade surplus, and the US continues to spend and borrow. Short-run stability certainly seems attractive right now. But if the US-China trade and debt relationship merely picks up where it left off, what will prevent recurrence of the same unsustainable dynamic that we just witnessed? After all, huge US foreign borrowing was clearly a key factor in creating the recent financial mess, while China’s excessive reliance on export-driven growth has made it extraordinarily vulnerable to a sudden drop in global demand. A giant fiscal stimulus in both countries has helped prevent further damage temporarily, but where is the needed change? Wouldn’t it be better to accept more adjustment now in the form of slower post-crisis growth than to set ourselves up for an even bigger crash? True, both the US administration and China’s leadership have made some sensible proposals for change. But is their heart in it? US Treasury Secretary Timothy Geithner has floated a far-reaching overhaul of the financial system, and China’s leaders are starting to take steps towards improving the country’s social safety net. Both of these measures should help a lot in bringing the US and Chinese trade balances toward more sustainable levels. Greater financial regulation in the US means consumers will not be able to borrow so easily to rack up huge mortgage and credit card debt. Chinese consumers, on the other hand, might actually start spending more of their income if they can worry a bit less about saving for health care, their children’s education, and their old-age retirement. Nevertheless, there is cause for concern. As the world seems to emerge from its horrific financial crisis, it is human nature for complacency to set it, and the domestic politics of the US-China trade and financial relationship is deeply rooted."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trump zase – kromě toho, že bravurně ovládl kabelovou televizi – používal Twitter, pomocí něhož obcházel vlastní personál i novináře a sám během kampaně určoval veřejnou agendu. K překvapení mnoha lidí pokračuje Trump v této praxi i v Bílém domě. Používání Twitteru není ničím novým – také Obama měl dobře spravovaný účet –, avšak Trumpovo osobní angažmá vyvolalo otázky, jak nakládat s politickými blesky z Bílého domu a jak lze ve 140 znacích formulovat složitá politická témata (jako jsou jaderné zbraně). Trump však bere Twitter jako nástroj ke komunikaci s voličskou základnou a k upoutání pozornosti na svou osobu, a vládnutí přes Twitter mu navíc umožňuje apelovat na občany nad hlavami kongresmanů a novinářů. Politická komunikace se postupem času mění a existuje mnoho způsobů, jak účinně komunikovat. Staří Řekové měli řečnické školy, kde si tříbili umění veřejného projevu. Cicero zanechal v římském Senátu stopu poté, co vystudoval rétoriku. Woodrow Wilson nebyl jako dítě nadaný žák, ale sám se úspěšně naučil řečnickému umění, neboť ho považoval za nezbytný předpoklad vedoucí role. Winston Churchill často přisuzoval svůj úspěch bravurnímu zvládnutí anglické věty. A Martin Luther King mladší těžil z toho, že vyrostl v afroamerické církevní tradici bohaté na rytmy mluveného slova. Některým lidem to jde snáze než jiným. Bývalý guvernér New Yorku Mario Cuomo kdysi porovnal Billa a Hillary Clintonovy: „Ona je spíše metodistka, on je teatrálnější.“ Řečnické umění a rétorika však nejsou jedinými formami účinné politické komunikace. Důležitou složku představují také neverbální signály.", "en": "Trump used Twitter, in addition to his mastery of cable television, to leap over the heads of staff and the press and drive the public agenda during the campaign. To the surprise of many, Trump has continued the practice in the White House. The use of Twitter was not new – Obama had a well-staffed account – but Trump’s personal involvement raised questions of how to manage policy thunderbolts from the White House and express complex policy issues (such as nuclear weapons) in 140 characters. But, as a device to communicate with his base and keep attention focused on himself, government by Twitter has allowed him to appeal over the heads of Congress and the press. Political communication changes over time, and there are many ways to communicate effectively. The ancient Greeks had schools of rhetoric to hone their skills for the assembly. Cicero made his mark in the Roman Senate after studying oratory. Woodrow Wilson was not a gifted student as a child, but he succeeded in teaching himself oratory because he regarded it as essential for leadership. Winston Churchill often attributed his success to his mastery of the English sentence. Martin Luther King, Jr. benefited from growing up in an African-American church tradition rich in the rhythms of the spoken word. For some it comes easier than others. Mario Cuomo, former Governor of New York, once compared Bill and Hillary Clinton: “She is more a Methodist, and he is more theatrical.” Oratory and rhetoric, however, are not the only forms of effective political communication. Non-verbal signals are an important component as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "When France Says No Není to tak dávno, co jeden americký politolog přirovnal ztrátu francouzského vlivu v Evropě po předloňském odmítnutí ústavní smlouvy EU v referendu ke kapitulaci Francie v roce 1940. Je to provokativní analogie, avšak je také příhodná? Kolaps v roce 1940 odhalil křehkost francouzské demokracie a ztrátu důvěry ve schopnost země čelit vnějším hrozbám. Odmítnutím evropské ústavy pak Francie vyjádřila mimo jiné strach z globalizace. Lepší analogii pro francouzské „ne“ představuje odmítnutí smlouvy o založení Evropského obranného společenství (EDC) v roce 1954. V obou případech jsme se dopustili velké historické chyby. Francie obě smlouvy do značné míry iniciovala, prosadila jejich přijetí evropskými partnery, ale nakonec vlastní úsilí vetovala. Proč Francouzi – v jednom případě Národní shromáždění, ve druhém voliči – odmítli v letech 1954 i 2005 návrhy, které koncipovala sama Francie? Oba projekty usilovaly o vytvoření ryze nadnárodní Evropy. Na základě EDC by vznikla evropská armáda, do níž by byly začleněny dokonce i německé jednotky. Navrhovanou obrannou smlouvu měly podepřít také plány na vytvoření evropského politického společenství, jehož hlavní rysy měla definovat ústavní komise složená z poslanců národních parlamentů. Tato komise by se v podstatě bývala stala předchůdkyní Konventu o budoucnosti Evropy z let 2003-2004, který pod předsednictvím někdejšího francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estainga sepsal ústavní smlouvu.", "en": "When France Says No Not long ago, an American political analyst compared France’s loss of influence in Europe following its “No” vote in the 2005 referendum on the EU constitutional treaty with France’s surrender in 1940. A provocative analogy, but is it apt? The collapse in 1940 revealed the fragility of France’s democracy and its loss of confidence in the country’s capacity to face outside threats. In rejecting the European constitution, France expressed its fear of, among other things, globalization. A better analogy for the No vote was the rejection in 1954 of the treaty to establish a European Defense Community (EDC). In both cases, a major historical mistake was made. France had to a large extent initiated both treaties, had managed to get them accepted by its European partners, but in the end vetoed its own undertakings. Why, in both 1954 and 2005, did the French – in one case the National Assembly, in the other the electorate – reject proposals that France itself had conceived? Both projects sought to construct a genuinely supranational Europe. The EDC would have created a European army, in which even German troops would have been included. The proposed defense treaty was also to be buttressed by plans for a European political community whose main features were to be defined by a constitutional commission made up of members of national parliaments. In effect, this commission would have been the precursor to the 2003-2004 Convention for the Future of Europe, which, presided over by former French President Valéry Giscard d’Estaing drafted the constitutional treaty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odpoutejme se od eura SAINT-PIERRE-D’ENTREMONT, FRANCIE – Evropská měnová unie nikdy nebyla dobrý nápad. Vzpomínám si na své překvapení, když jsem si jako mladý odborný asistent uvědomil, že jsem proti Maastrichtské smlouvě. Tehdy jsem věřil – a stále věřím –, že evropská integrace je velmi dobrá věc. Učebnicová ekonomie, kterou jsem vyučoval, však ukazovala, jak škodlivá může být EMU při absenci evropské fiskální a politické unie. Nic, co se od té doby stalo, mě nepřesvědčilo, že tato učebnicová ekonomie byla přehnaně pesimistická. Právě naopak: byla ještě příliš optimistická. Život je posetý banánovými slupkami, a když na jednu šlápnete, musíte být schopni se adaptovat. Ze samotné měnové unie se však vyklubala obrovská banánová slupka vyvolávající kapitálové toky, které zvedaly náklady na evropském okraji. A adaptace – tedy devalvace měny – nebyla možná. Většina učebnic z té doby navíc opomíjela finanční sektor, čímž zároveň opomíjela skutečnost, že kapitálové toky na evropský okraj budou proudit přes banky, a že jakmile kapitál přestane proudit, zatíží bankovní krize veřejné finance v zemích na okraji EU. To dále podkopá účetní bilance bank a omezí tvorbu úvěrů – o této neblahé spirále suverénních bank jsme v posledních letech tolik slyšeli. A žádná učebnice nepředpovídala, že evropská spolupráce vnutí krizovým zemím procyklická úsporná opatření, čímž vzniknou deprese, které se v některých případech mohou měřit s krizemi z 30. let. Už několik let je zřejmé, že „aktuálně existující EMU“ je nákladným neúspěchem, a to ekonomicky i politicky. Důvěra v evropské instituce se propadla a na vzestupu jsou politické strany skeptické nejen vůči euru, ale vůči celému evropskému projektu. Přesto se většina ekonomů – dokonce i ti, kteří nikdy nebyli z EMU příliš nadšení – zdráhá vystoupit s argumentem, že přišel čas opustit neúspěšný experiment. Barry Eichengreen ve svém slavném článku poukázal na fakt, že předpokládaný rozpad EMU by vedl k „matce všech finančních krizí“. Těžko s ním nesouhlasit. Proto ekonomové všeho druhu, ať už zavedení společné měny podporovali či nikoliv, v posledních pěti letech vyvíjejí a prosazují balík institucionálních reforem a změn politiky, které by zmírnily dysfunkčnost eurozóny.", "en": "Moving on From the Euro SAINT-PIERRE-D’ENTREMONT, FRANCE – European Monetary Union was never a good idea. I remember my surprise when, as a young assistant professor, I realized that I was opposed to the Maastricht Treaty. I believed then – and still do – that European integration is a very good thing. But the textbook economics I was teaching showed how damaging EMU could be in the absence of European fiscal and political union. Nothing that has happened since has convinced me that the textbook was excessively pessimistic. On the contrary: it was far too optimistic. Life is strewn with banana skins, and when you step on one you need to be able to adjust. But the monetary union itself turned out to be a gigantic banana skin, inducing capital flows that pushed up costs around the European periphery. And adjustment – that is, currency devaluation – was not an option. Furthermore, most textbooks of the time ignored the financial sector; thus, they ignored the fact that capital flows to the periphery would be channeled via banks, and that when the capital stopped flowing, bank crises would strain peripheral members’ public finances. This, in turn, would further erode banks’ balance sheets and constrain credit creation – the sovereign-bank doom loop that we have heard so much about in recent years. And no textbooks predicted that European cooperation would impose pro-cyclical austerity on crisis-struck countries, creating depressions that in some cases have rivaled those of the 1930s. It has been obvious for some years that the “actually existing EMU” has been a costly failure, both economically and politically. Trust in European institutions has collapsed, and political parties skeptical not just of the euro, but of the entire European project, are on the rise. And yet most economists, even those who were never keen on EMU in the first place, have been reluctant to make the argument that the time has come to abandon a failed experiment. A famous article by Barry Eichengreen pointed out that an anticipated EMU breakup would lead to the “mother of all financial crises.” It is hard to disagree with him. That is why economists of all stripes, whether or not they supported the introduction of the common currency, have spent the last five years developing and promoting a package of institutional reforms and policy changes that would make the eurozone less dysfunctional."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konfederativní řešení pro Palestinu LONDÝN – Když jsem minulý měsíc pobýval v New Yorku, náhodou jsem bydlel ve stejném hotelu jako izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Aby se vyhovělo jeho bezpečnostním potřebám, proměnil se hotel v pevnost, do značné míry stejně jako samotný Izrael. Netanjahu byl ve Spojených státech kvůli dalšímu kolu blízkovýchodních mírových rozhovorů. USA nabídly nejrůznější cukrátka, aby přiměly Izrael zmrazit výstavbu osad na západním břehu Jordánu na dalších 90 dní. Izraelci to odmítli, čímž bylo dosaženo dalšího patu. Jaké by tedy mohly být vyhlídky dojednaného míru mezi dvěma národy vznášejícími nároky na stejné území? Odpověď zní: velmi slabé. Všechna mírová úsilí od dohod z Osla z roku 1993 byla založena na „řešení spočívajícím v existenci dvou států“, podle něhož má Izrael vydat okupovaná území palestinskému státu, Palestinci se mají zříci veškerých nároků na židovský stát a všichni mají šťastně žít až do smrti. Dojednané řešení „území za mír“ nadále zůstává oficiální doktrínou Západu. Jak v nedávném projevu uvedla americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, „spravedlivý, trvalý a všeobecný mír“ musí být založen na „dvou státech pro dva národy“. Dvě hlavní strany sporu, Palestina a Izrael, zatím hledají jednostranné alternativy vůči zablokovanému „mírovému procesu“. Palestinci prosazují mezinárodní uznání své státnosti, zatímco Izraelci využívají své osídlovací politiky k zabránění vzniku palestinského státu. Palestinský prezident Mahmúd Abbás prohlásil, že pokud nejnovější mírové rozhovory zkrachují, bude prosazovat, aby OSN uznala palestinský stát v hranicích z roku 1967. Brazílie a Argentina tento měsíc „Palestinu“ uznaly a očekává se, že je bude následovat celá kaskáda latinskoamerických zemí. Abbás nyní obrací pohled na Evropu a hodlá požádat Turecko, aby působilo jako prostředník. Cílem je využít mezinárodního uznání nezávislého palestinského státu k tlaku na USA, aby ustoupily od své téměř bezpodmínečné podpory izraelské politiky. Hlavním zájmem Izraele je i nadále bezpečnost. Oficiální doktrína Západu říká, že dlouhodobá bezpečnost Izraele závisí na úspěchu „mírového procesu“. V praxi Izrael podniká jiná opatření, aby si zabezpečil budoucnost.", "en": "A Confederal Solution for Palestine LONDON – Last month, while in New York City, I happened to be staying in the same hotel as Israeli Prime Minister Binyamin Netanyahu. To accommodate his security needs, the hotel had been converted into a fortress, much like Israel itself. Netanyahu was in the United States for yet another round of Middle East peace talks. The US offered various sweeteners to induce Israel to freeze its West Bank settlement construction for another 90 days. The Israelis refused; another impasse was reached. What, then, might be the prospects of a negotiated peace between two peoples with claims to the same land? The answer is: very poor. All peace efforts since the Oslo accords of 1993 have been based on the “two-state solution,” according to which Israel is supposed to turn over the occupied territories to a Palestinian state, the Palestinians are supposed to renounce any claims on the Jewish state, and everyone is supposed to live happily ever after. A negotiated “land for peace” solution still remains official Western doctrine. As US Secretary of State Hillary Clinton put it in a recent speech, “a just, lasting, and comprehensive peace” has to be based on “two states for two peoples.” Meanwhile, the two main parties to the dispute, Palestine and Israel, are searching for unilateral alternatives to the stymied “peace process.” The Palestinians are pushing for international recognition of their statehood, while the Israelis are using their settlement policy to preempt a Palestinian state. Palestinian President Mahmoud Abbas has said that, if the latest peace talks collapse, he will press for UN recognition of a Palestinian state based on the 1967 borders. This month, Brazil and Argentina recognized “Palestine,” and a cascade of Latin American countries is expected to follow. Abbas is now setting his sights on Europe, and would ask Turkey to serve as a go-between. The game is to use international recognition of an independent Palestinian state to pressure the US to retreat from its almost unconditional support for Israeli policy. Israel’s main concern continues to be security. The official Western doctrine is that Israel’s long-term security depends on the success of the “peace process.” In practice, Israel has been taking other measures to secure its future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pomsta prekariátu TURÍN – Před pandemií covidu-19 se mělo za to, že úloha pracujících s nízkou kvalifikací v ekonomice upadá. Na digitálně rozrušovaných trzích práce, kde se na vrcholu sluní nóbl profese v oblastech vědy, technologií, techniky a matematiky, se daří jen vysoce kvalifikovaným profesionálům. Ti, jejichž pracovní místa ohrožují nové technologie, jsou odsouzeni k prekérním dohodám, propouštění, společenskému propadu a uvadajícím životním úrovním. Pandemie tento výklad zčásti vyvrátila, když odhalila, kteří pracující jsou skutečně nepostradatelní. Ukazuje se, že stále nemáme dobrou technologickou náhradu za popeláře, prodavače, pracovníky v technických službách či rozvozu jídel a řidiče nákladních vozů a autobusů, kteří během nejtemnějších dní krize drželi hospodářství v chodu. Tito pracující v mnoha případech vykonávají úkony, které vyžadují situační přizpůsobivost a fyzické schopnosti, které nelze snadno naprogramovat do softwaru a napodobit pomocí robota. Skutečnost, že tito nejméně kvalifikovaní pracující odolávají novým technologiím, by neměla překvapovat. Podobný vzorec se uplatnil i v dřívějších průmyslových revolucích. Pracující lidé jsou obvykle dál zapotřebí přinejmenším k dohledu nad stroji, k jejich údržbě či k doplňujícím úkonům. V mnoha případech přitom sehrávají klíčovou úlohu v disruptivních modelech podnikání dané éry. Výzvou odjakživa bylo zacelit trhlinu mezi společenskou hodnotou, již tito pracující vytvářejí, a mzdami, které pobírají. Pracovní místa vyžadující nízkou kvalifikaci se obvykle považují za ta, jež nové technologie časem převezmou. Většina těchto míst je ale sama vedlejším produktem technického pokroku.", "en": "The Revenge of the Precariat TURIN – Before the COVID-19 pandemic, the role of low-skilled labor in the economy was assumed to be in decline. In digitally disrupted labor markets, where fancy STEM (science, technology, engineering, mathematics) professions enjoy pride of place, only highly qualified professionals can thrive. Those whose jobs are threatened by new technologies are condemned to precariousness, redundancy, downward mobility, and declining standards of living. The pandemic has partly debunked this narrative, by revealing which workers truly are essential. It turns out that there still are no good technological substitutes for the street cleaners, shopkeepers, utility workers, food deliverers, truckers, or bus drivers who have kept the economy running through the darkest days of the crisis. In many cases, these workers perform tasks that require situational adaptability and physical abilities of a kind that cannot easily be coded into software and replicated by a robot. The fact that these least-skilled workers are resilient to new technologies should not come as a surprise. Previous industrial revolutions followed a similar pattern. At a minimum, human workers are usually still needed to supervise, maintain, or complement the machines. And in many cases, they play a key role in the new disruptive business models of any given era. The challenge has always been to close the gap between the social value these workers create and the wages they receive. Low-skilled jobs are usually regarded as those that new technologies will co-opt over time. But most of these jobs are themselves by-products of technological progress."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle nich je soukromá poptávka po investicích autonomní a řídí se silami, jimž Keynes přezdíval „živočišné pudy“. Také spotřebitelská poptávka je v zásadě autonomní, protože takzvaná vyvolaná část je skrze „tíhnutí ke spotřebě“ spjata s autonomními investicemi. Když tedy autonomní poptávka zaostává a chybí pracovní místa, jedinou cestou k povzbuzení zaměstnanosti a růstu jsou vládní opatření. Tato koncepce nerozumí ani růstu, ani oživení. Ve zdravých ekonomikách kontrakční poptávkový šok spouští dva typy reakcí vyvolávajících zotavení. Jednou takovou reakcí jsou adaptace na vznikající příležitosti. Když firmy zasažené nižší poptávkou uzavírají provozní smlouvy, jimi uvolněný prostor je k dispozici podnikatelům, kteří podnik lépe provozují – anebo mají lepší podnik. Část zaměstnanců, které propustí, založí vlastní firmy (a najme si zaměstnance). S každou recesí sice na hlavní třídě zmizí řada obchodů, ale časem ale objeví nové – a povětšinou úspěšnější. Další reakcí je domácí novátorství – nové nápady z hlav různých podnikatelů. Když firmy zasažené sníženou poptávkou přestanou na čas přibírat zaměstnance, část lidí, kteří by vstoupili do zavedených firem, využije situaci a vysní si nové produkty nebo postupy a založí nové firmy, které je vyvinou. Rostoucí počet snaživých novátorů lopotících se v domácích dílnách si vlastními silami dokáže zajistit část kapitálových statků. Ještě důležitější je, že přibývání nových startupů postupně vyústí v sílící poptávku po investicích – vyvolaná poptávka! – a také růst. Někdo bude možná pochybovat. Může se na trhu dařit novým produktům a postupům, je-li poptávka nedostatečná?", "en": "For them, private investment demand is autonomous, governed by forces that Keynes dubbed “animal spirits.” Consumer demand is essentially autonomous, too, because the so-called induced part is yoked to autonomous investment through the “propensity to consume.” Thus, government measures are the sole way to boost employment and growth when autonomous demand falls short and jobs are lost. This conception grasps neither growth nor recovery. In healthy economies, a contractionary demand shock sets off two types of responses fueling recovery. Adaptations to emerging opportunities are one such response. When firms hit by reduced demand contract operations, the space they give up becomes available for use by entrepreneurs with better ways of running the business – or with better businesses. Some of the employees they let go will start firms (and hire employees) of their own. With every recession, many shops on Main Street disappear; and, over time, new shops – generally more successful – appear. The other response is indigenous innovation – new ideas springing from the brows of various businesspeople. When firms hit by reduced demand stop hiring for a time, some people who would have joined established firms use their situation to dream up new products or methods and organize startups to develop them. The growing number of aspiring innovators toiling in home garages may self-produce some of their capital goods. More important, the accumulation of new startups will gradually generate rising investment demand – induced demand! – and growth, too. Some may doubt this. Can new products and methods fare well in the market if demand is deficient?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kromě toho Rusové nedávno odepsali velkou část iráckého dluhu a uzavřeli lukrativní smlouvy na těžbu ropy. Jednou z obětí amerického unilateralismu po studené válce se stalo transatlantické spojenectví. Americkou touhu rozšiřovat NATO nesdílejí všichni spojenci a Evropa nemá náladu kráčet ve šlépějích impulzivního gruzínského prezidenta a nechat se zatáhnout druhdy sovětskými pobaltskými republikami a Polskem do konfrontace s Rusy. Vzhledem ke své závislosti na dodávkách ruské energie není Evropa na novou studenou válku připravena a její alternativa k ruské ropě – Írán – není pro změnu stravitelná pro Američany. Návrat ke strategii studené války zjevně není v zájmu Západu. Hrozby vyloučením Ruska ze skupiny G8 nebo jeho nevpuštěním do Světové obchodní organizace pouze zvýší jeho pocit izolace, posílí jeho autoritativní sklony a dotlačí ho do role revolučního vzbouřence proti statu quo v bývalé sféře vlivu Sovětského svazu i jinde. Ruské menšiny na Ukrajině, v pobaltských zemích a v Moldavsku, které stále čekají na „spásu“, představují potenciální spouštěcí mechanismy ruského neoimperialismu. Jako mocnost zatížená příliš mnoha domácími neduhy a chronickým pocitem nejistoty na svých obrovských a nebezpečně málo osídlených hranicích však ani Rusko nemůže mít na druhé studené válce žádný zájem. Nehledě na nedávnou dohodu s Čínou o vymezení hranic si Rusko nikdy nemůže být jisté skutečnými záměry Číny coby kolosální mocnosti hladové po surovinách pro svou prudce rostoucí ekonomiku a po životním prostoru pro své početné obyvatelstvo. Jak ukázala válka na Kavkaze, ani globální ekonomika neskýtá stoprocentní záruku před válkou. Jedna věc je však podstoupit předem vykalkulované riziko, což Rusové učinili, když správně předpokládali, že Západ nevstoupí kvůli Gruzii do války, a druhá věc je ohrozit kolosální ekonomické zisky z posledních let, což by Rusko učinilo, kdyby přistoupilo na otevřenou konfrontaci se Západem. Válka v Gruzii ostatně již dnes uvrhla Rusko do nejtěžší finanční krize od faktického bankrotu v roce 1998; za jediný týden byl zaznamenán odliv kapitálu ve výši 17 miliard dolarů. Moskevská akciová burza ztratila v srpnu 15 procent hodnoty a ruská centrální banka předpovídá pro letošní rok pětadvacetiprocentní pokles zahraničních investic.", "en": "Likewise, the Russians have just erased much of Iraq’s debt and agreed lucrative oil drilling deals. One victim of American post-Cold War unilateralism has been the transatlantic alliance. The US drive to expand NATO is not shared by all its allies, and Europe is in no mood to follow in the footsteps of Georgia’s impulsive president and be dragged by the ex-Soviet Baltic states and Poland into a confrontation with Russia. Europe, dependent as it is on Russian energy supplies, is not prepared for a new Cold War, and its alternative to Russian oil – Iran – is not palatable to the Americans. A return to a Cold War strategy is clearly not in the West’s interest. Threats to expel Russia from the G-8 or keep it out of the World Trade Organization will only increase its sense of isolation, strengthen its authoritarianism, and push it into the role of a revolutionary anti-status quo power in the Soviet Union’s old sphere of influence and beyond. Russian minorities still waiting to be “redeemed” in Ukraine, the Baltic states, and Moldova are potential triggers for Russia’s neo-imperialism. But, as a power burdened with too many domestic ills and a chronic sense of insecurity along its vast and dangerously depopulated borders, Russia cannot be interested in a Cold War II, either. Its recent agreement with China on border demarcation notwithstanding, Russia can never be assured of China’s ultimate intentions as a colossal power hungry for raw materials for its booming economy and living space for its massive population. As the war in the Caucasus has shown, the global economy does not offer a foolproof guarantee against war. But it is one thing to take a calculated risk, as the Russians did in rightly assuming that the West would not go to war over Georgia; it is another thing for Russia to jeopardize its colossal economic gains of recent years in an all-out confrontation with the West. Indeed, the war in Georgia already has thrown Russia into the most severe financial crisis since its virtual bankruptcy in 1998; $17 billion were lost in capital flight in just one week. The Moscow stock exchange lost 15% of its value in August, and Russia’s central bank forecasts a 25% decline in foreign investment this year."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kromě toho neznám jediného předsedu představenstva banky, který by se domníval, že návrat k pákovému poměru nad 40 a kapitálu Tier 1 ve výši 2 % by měl vůbec nějaký smysl. Kdo jsou tedy ve Fischerově výroku „všichni“? Vyjádření mi připomíná častou poznámku mé matky, že si „někdo“, bez uvedení jména, neuklidil v ložnici (byl jsem jedináček). Tady však podezřelý není tak zjevný. Jediné konkrétní návrhy vzešlé z administrativy jsou zatím v promyšlené zprávě, již v červnu vydalo ministerstvo financí USA. Je pravda, že název zprávy, „Finanční soustava vytvářející ekonomické příležitosti“, má politickou příchuť, ale konkrétní představy, jež předkládá, nepatří právě k těm, které nalézáme na divočejších březích, kde se potulují zastánci „volného bankovnictví“. Autoři zprávy, podepsané samotným Mnuchinem, chtějí reformovat spletitý, nesoudržný a překrývající se mišmaš regulačních agentur, který od krize přetrvává. Stejně už nějaký čas argumentuje bývalý předseda Fedu Paul Volcker, sotva lobbista investičních bank. Zpráva také doporučuje určitou racionalizaci mimořádně složitých psaných pravidel, osvobození některých jednodušších bank od nejtíživějších a nejnákladnějších postupů a snížení počtu vyžadovaných regulačních podání a úkonů při zátěžových testech. O podrobnostech se lze přít, ale celkově to nepůsobí dojmem návratu k předkrizové neřízené přetahované.", "en": "Furthermore, I do not know a single bank chairman who thinks that going back to leverage ratios above 40, and tier 1 capital of 2%, would make any sense at all. So who is “everybody” in this formulation? The phrase reminds me of my mother’s frequent observation that “somebody,” unnamed, had not tidied his bedroom (I was an only child). But here the suspect is not so obvious. The only concrete proposals to emerge from the administration so far are in a thoughtful paper published in June by the US Treasury. It is true that the paper’s title, “A Financial System that Creates Economic Opportunities,” has a political flavor; but the specific ideas it floats are not exactly those found on the wilder shores where “free banking” advocates roam. The authors of the paper – which was signed by Mnuchin himself – want to reform the complex, incoherent, and overlapping patchwork of regulatory agencies left in place since the crisis. Former Fed Chair Paul Volcker, hardly a lobbyist for investment banks, has been making the same argument for some time. The paper also recommends some rationalization of the extremely complex rule books, relieving some simpler banks of the most burdensome and costly processes, and reducing the number of required regulatory submissions and stress test exercises. One can argue about the details, but, overall, this does not look like a return to a pre-crisis free-for-all."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Riziko evropské centralizace FRANKFURT – Pro mnoho evropských představitelů je krize v eurozóně důkazem, že je zapotřebí „více Evropy“, přičemž konečným cílem je vytvoření plnohodnotné politické unie. Vzhledem k historii válek a ideologických štěpení na kontinentu i vzhledem k dnešním výzvám v důsledku globalizace je mírumilovná, prosperující a sjednocená Evropa mající vliv v zahraničí dozajista žádoucím cílem. Přetrvávají však značné neshody v otázce, jak tohoto cíle dosáhnout. Měnová unie byla historicky pokládána za cestu k unii politické. Francouzský ekonom Jacques Rueff, blízký poradce Charlese de Gaullea, v 50. letech tvrdil, že „L’Europe se fera par la monnaie, ou ne se fera pas“ („Evropa bude vytvořena skrz měnu, nebo nebude vytvořena vůbec.“) Německý prezident Richard von Weizsäcker se téměř o půl století později s tímto názorem ztotožnil, když deklaroval, že společné zahraniční politiky dosáhnou Evropané pouze prostřednictvím jednotné měny. A německá kancléřka Angela Merkelová nedávno prohlásila, že „ztroskotá-li euro, ztroskotá i Evropa“. Krize, jíž dnes „Evropa“ čelí, se však týká spíše Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) než unie politické. Snaha udržet EMU pohromadě nás dokonce možná vzdálila od cíle společné zahraniční politiky, neboť rozdmýchala uvnitř členských států (bez ohledu na to, zda finanční pomoc poskytují nebo přijímají) nacionalistické resentimenty, o nichž jsme doufali, že jsou dávno mrtvé. Politici zavedli měnovou unii v roce 1999 navzdory varováním, že ekonomiky jednotlivých členských států jsou příliš různorodé.", "en": "The Risk of European Centralization FRANKFURT – For many European leaders, the eurozone crisis demonstrates the need for “more Europe,” the final aim being to create a full-fledged political union. Given the continent’s history of war and ideological division, and today’s challenges posed by globalization, a peaceful, prosperous, and united Europe that wields influence abroad is surely a desirable goal. But major disagreements about how to achieve that goal remain. Historically, monetary union was regarded as the route to political union. In the 1950’s, the French economist Jacques Rueff, a close adviser to Charles de Gaulle, argued that “L’Europe se fera par la monnaie, ou ne se fera pas” (Europe will be made through the currency, or it will not be made). Germany’s President Richard von Weizsäcker echoed this view almost a half-century later, declaring that only via a single currency would Europeans achieve a common foreign policy. More recently, German Chancellor Angela Merkel asserted that “if the euro fails, Europe will fail.” But the crisis confronting “Europe” is not so much about political union as it is about European Economic and Monetary Union. If anything, efforts to hold EMU together may have taken us further from the goal of a common foreign policy by re-igniting within member states (regardless of whether they give or receive financial aid) nationalist resentments that we hoped had died long ago. Politicians launched monetary union in 1999, despite warnings that the constituent economies were too diverse."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obamův vietnamský syndrom NEW HAVEN – Válku v Afghánistánu nelze vyřešit vojensky, ale jedině politicky. Když tuhle větu píšu, skoro u toho omdlévám nudou. Zatímco americký prezident Barack Obama uvažuje jak s válkou dál, komu by se chtělo opakovat tvrzení, které zaznělo už tisíckrát? Je ještě na této planetě někdo, kdo neví, že gerilovou válku nelze vyhrát, aniž bychom si získali „srdce a myšlení“ lidí? Americké veřejné mínění si tento poznatek nese už od porážky ve Vietnamu. Američané si uvykli na myšlenku, že trpká zkušenost jejich vlasti ve Vietnamu jim přinesla jistá ponaučení, která se přetavila ve varovné zásady. Nedávno zpřístupněné historické dokumenty ale odhalují něco mnohem podivnějšího. Většina z těchto ponaučení byla ve skutečnosti známá – ač se to veřejně nepřiznávalo – už před tím, než USA válku ve Vietnamu vystupňovaly. Jedná se o významný rozdíl. Pokud se vietnamská katastrofa rozehrávala s plným vědomím těchto „ponaučení“, proč by tyto lekce měly být tentokrát účinnější? Zdá se, jako bychom potřebovali jiná ponaučení. Proč vláda prezidenta Lyndona Johnsona zavlekla USA do války, která se i jejím vlastním představitelům jevila jako předem prohraná věc? Jedním možným vysvětlením je to, že Johnsona naprosto děsila americká pravice. Na naléhání senátora Mikea Mansfielda, aby se z Vietnamu stáhl, odpověděl, že nechce další „Čínu ve Vietnamu“. Johnsonovy obavy rozdmýchával jeho poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy. V roce 1964 v interním sdělení napsal, že „Trumanova a Achesonova politická újma z pádu Číny vzešla z toho, že většina Američanů dospěla k přesvědčení, že jsme pro zabránění tomuto výsledku mohli a měli udělat víc, než jsme udělali. Přesně totéž by se stalo teď, kdybychom byli viděni, jak jako první opouštíme Saigon.“ V dalším sdělení Bundy tvrdil, že všichni „antikomunističtí Vietnamci“ by neutralitu pokládali za „zradu“, což by domácí americké voliče pohněvalo natolik, že „bychom kvůli tomu mohli prohrát volby“. Vehnali Johnsonovi poradci zemi do katastrofální války proto, aby vyhráli volby – či přesněji aby předešli volební prohře? Johnson, Bundy a další samozřejmě věřili „dominové“ teorii, která tvrdí, že země, která „propadne“ komunismu, zapříčiní sklouznutí dalších zemí.", "en": "Obama’s Vietnam Syndrome NEW HAVEN – There can be no military resolution to the war in Afghanistan, only a political one. Writing that sentence almost makes me faint with boredom. As US President Barack Obama ponders what to do about the war, who wants to repeat a point that’s been made thousands of times? Is there anyone on earth who does not know that a guerilla war cannot be won without winning the “hearts and minds” of the people? The American public has known this since its defeat in Vietnam. Americans are accustomed to thinking that their country’s bitter experience in Vietnam taught certain lessons that became cautionary principles. But historical documents recently made available reveal something much stranger. Most of those lessons were in fact known – though not publicly admitted – before the US escalated the war in Vietnam. That difference is important. If the Vietnam disaster was launched in full awareness of the “lessons,” why should those lessons be any more effective this time? It would seem that some other lessons are needed. Why did President Lyndon Johnson’s administration steer the US into a war that looked like a lost cause even to its own officials? One possible explanation is that Johnson was thoroughly frightened by America’s right wing. Urged by Senator Mike Mansfield to withdraw from Vietnam, he replied that he did not want another “China in Vietnam.” His national security adviser, McGeorge Bundy, fueled Johnson’s fears. In a memo of 1964, he wrote that “the political damage to Truman and Acheson from the fall of China arose because most Americans came to believe that we could and should have done more than we did to prevent it. This is exactly what would happen now if we should be seen to be the first to quit in Saigon.” In another memo, Bundy argued that neutrality would be viewed by “all anti-communist Vietnamese” as a “betrayal,” thus angering a US domestic constituency powerful enough “to lose us an election.” Did Johnson’s advisers push the country into a disastrous war in order to win an election – or, to be more exact, to avoid losing one? Johnson, Bundy, and the others of course believed the “domino” theory, which says that one country “falling” to communism would cause others to fall."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To nevěští nic dobrého pro globalizační poražené; ti potřebují lídry – z obou stran, v kongresu i exekutivě – schopné spolupráce s cílem ochránit jejich zájmy. Britský volební systém až donedávna budil dojem obdivuhodně vyváženého přístupu. Dvě největší strany fungovaly pod kompetentním a konzistentním veden��m a zastupovaly poměrně dobře definované politické postoje – středopravé u konzervativců a středolevé u labouristů. V takovém prostředí se voliči mohli rozhodovat podle aktuálních témat. V parlamentním systému pak vítězní ministerští předsedové mohli pracovat na uskutečňování politik, na nichž založili svou kampaň. I britští „kompetentní“ lídři ale občas udělali osudově mylná rozhodnutí. Od zavedení daně z hlavy za Margaret Thatcherové přes podporu Američany vedené invaze do Iráku za Tonyho Blaira po rozhodnutí Davida Camerona uskutečnit referendum o odchodu země z EU, tyto kroky britský systém podkopaly. To, co teď zůstává, po Cameronovi, je pěkná šlamastyka. Nová úroda politiků projevuje málo srozumitelnosti a důslednosti. Během příštích voleb se může snadno stát, že voliči budou stát před výzvou, aby si vybrali mezi stranami, které nijak jasně neodpovídají podstatným politickým otázkám, s nimiž si Británie musí poradit – hlavně jestli se pokusit dojednat relativně úzké spojení s EU, anebo se oddělit úplně. V tomto smyslu jsou na tom američtí voliči možná přece jen lépe než jejich britští kolegové.", "en": "None of this bodes well for the losers of globalization; they need leaders – of both parties, in Congress and the executive branch – who can come together to protect their interests. Until recently, the British electoral system seemed to represent an admirably balanced approach. The two largest parties largely operated under competent and consistent leadership and represented relatively well-defined policy stances – center-right for the Conservatives, and center-left for Labour. In this environment, voters could base their choices on the issues at hand. And, under the parliamentary system, victorious prime ministers could work to carry out the policies on which they had campaigned. Yet even Britain’s “competent” leaders sometimes made fatefully ill-advised decisions. From Margaret Thatcher’s introduction of a poll tax to Tony Blair’s support for the US-led invasion of Iraq, to David Cameron’s decision to hold the Brexit referendum, such decisions have undermined the British system. What is left now, after Cameron, is a mess. The new crop of politicians shows little clarity or consistency. When the next election is held, voters could well be asked to choose between parties that do not correspond in any clear way to the relevant policy decisions that Britain must make – mainly, whether to seek to negotiate a relatively close association with the EU or to separate completely. In this sense, American voters might still be better off than their British counterparts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakmile byly Flynnovy lži odhaleny, Trump vcelku charakteristicky zareagoval tím, že neodsoudil lži, nýbrž únik informací. Hlavním ponaučením z Washingtonu – a z politiky tvrdé ruky obecně – je tedy zjištění, že lež představuje první, nikoliv poslední možnost. Má-li Kongres dostatek poctivých členů, pak většina z nich – u vědomí, že republikáni nebudou dozírat na republikány – bude požadovat nezávislé prošetření Trumpových vazeb na Rusko. Republikánský senátor Rand Paul se v této věci vyjádřil jasně, když prohlásil, že „nemá logiku“, aby republikáni vyšetřovali republikány. Zdá se, že Trump je odhodlaný vystupňovat tlak na FBI, zpravodajské agentury, soudy i sdělovací prostředky, aby se stáhly. Demagogové přežívají díky podpoře veřejnosti, kterou si snaží předcházet apelováním na hamižnost, nacionalismus, vlastenectví, rasismus a strach. Zahrnují své přívržence krátkodobými finančními přilepšeními ve formě daňových škrtů a příjmových transferů, které se financují hromaděním veřejného dluhu a přenecháváním účtu budoucím generacím. Američtí plutokraté jsou zatím s Trumpem spokojeni, protože jim slibuje daňové škrty, na které země nemá, a uchvacuje své stoupence z řad bílých dělnických vrstev exekutivními příkazy, jež deportují nezákonné přistěhovalce a zakazují vstup na americkou půdu občanům zemí s muslimskou většinou. Ani tím si však Trump příliš velkou popularitu nezískal. Podporuje ho kolem 40% občanů, což je na nově zvoleného prezidenta historicky málo, a zhruba 55% občanů vyjadřuje s jeho politikou nesouhlas.", "en": "When Flynn’s lies were exposed, Trump’s reaction, characteristically, was to attack the leak, not the lies. The main lesson of Washington, and indeed of strongman politics in general, is that lying is the first, not last, resort. If Congress has enough honest members, a majority, knowing that Republicans will not police Republicans, will demand an independent investigation of Trump’s Russia ties. Republican Senator Rand Paul was explicit on this point, declaring that it “makes no sense” for Republicans to investigate Republicans. Trump seems intent on turning up the pressure on the FBI, the intelligence agencies, the courts, and the media to back off. Demagogues survive because of public support, which they try to maintain through appeals to greed, nationalism, patriotism, racism, and fear. They shower their supporters with short-lived cash, in the form of tax cuts and income transfers, paid for by running up the public debt and leaving the bill to future generations. Trump has so far kept America’s plutocrats happy, through promises of unaffordable tax cuts, while mesmerizing his white working-class followers with executive orders to deport illegal immigrants and bar arrivals from Muslim-majority countries. None of this has made Trump very popular. His approval ratings are historically low for a new president, around 40%, with roughly 55% of respondents disapproving."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Věříte v konec světa?” Dbal o to, aby ten, který vzdává čest, zasalutoval podle předpisu do nejjemnějších podrobností, přesně a důstojně. „To prosím, vašnosti pane rado, vypukne co nejdřív.”", "en": "“Do you believe in the end of the world?” He cared deeply about receiving the honor of a salute from those of lower rank. Consequently, he executed this gesture according to army regulations, down to the subtlest detail, exactly and solemnly. “If it please your eminence, I said that it will break out as soon as possible.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čínská vláda sice bude přímo poskytovat méně hmotných veřejných statků a služeb, ale zároveň bude muset zajišťovat více nehmotných veřejných statků a služeb, jako jsou pravidla, normy a politiky. Takové politiky a institucionální zdokonalení zvyšují produktivitu, posilují soutěživost, napomáhají specializaci, zlepšují efektivitu alokace zdrojů, chrání životní prostředí a snižují rizika a nejistoty. Vamp podnikovém sektoru bude potřeba se soustředit na zvyšování konkurence ve všech sektorech, snižování bariér pro příchod a odchod soukromých firem a upevňování konkurenční schopnosti státních podniků. Ve finančním sektoru se musí komercializovat bankovní soustava, což postupně umožní, aby úrokové sazby určovaly tržní síly, a zároveň se musí prohloubit kapitálové trhy společně samp rozvojem zákonné a kontrolní infrastruktury potřebné kamp zajištění finanční stability. Na trhu práce Čína potřebuje urychlit reformy systému chu-kchou (registrace domácností), aby se zajistilo, že do roku 2030 se pracující budou moci volně stěhovat vamp reakci na tržní signály. Kdo vamp současnosti bez chu-kchou přesídlí do jiné části země, riskuje ztrátu přístupu ke vzdělání, sociálním službám a na trh samp bydlením. Čínští tvůrci politik musí rovněž zavést opatření ke zvýšení míry zapojení pracovních sil, revidovat mzdovou politiku a zajistit celostátní přenositelnost programů sociálního pojištění. Konečně je třeba chránit práva zemědělců, zvýšit efektivitu využití půdy a přepracovat politiky upravující nabývání zemědělské půdy kamp městskému využití. Střednědobý úspěch Číny bude také vyžadovat vytvoření otevřeného systému, vamp němž konkurenční tlaky povzbudí čínské společnosti kamp účasti na inovaci produktů a procesů, a to nejen prostřednictvím vlastních snah, ale také účastí vamp globálních sítích výzkumu a vývoje. Prioritou je zvýšit kvalitu výzkumu a vývoje, nejen jeho kvantitu. Tvůrci politik se budou muset zaměřit na zvýšení odborných a kognitivních dovedností absolventů vysokých škol aamp na vytvoření několika výzkumných univerzit na světové úrovni se silnými vazbami na průmysl. Osvícená strategie musí Čínu povzbudit k „zezelenání“, vamp protikladu kamp překotnému růstu dnes a nárazu na rozsáhlé environmentální výdaje později. Pobídky kamp novým investicím do odvětví, která výrazněji neznečišťují životní prostředí a účinně využívají energie a suroviny, by vedly kamp zelenějšímu rozvoji, vyvolaly investice do související výroby a služeb vamp předcházejících i navazujících částech řetězce a vytvořily mezinárodní konkurenční výhodu ve stoupající globální branži budoucnosti.", "en": "While providing relatively fewer tangible public goods and services directly, the Chinese government will need to provide more intangible public goods and services like rules, standards, and policies. Such policies and institutional improvements increase productivity, promote competition, facilitate specialization, enhance the efficiency of resource allocation, protect the environment, and reduce risks and uncertainties. In the enterprise sector, the focus will need to be on increasing competition in all sectors, reducing barriers to entry and exit for private companies, and strengthening state-owned enterprises’ competitiveness. In the financial sector, the banking system must be commercialized, thereby gradually allowing interest rates to be set by market forces, while capital markets must be deepened in tandem with the development of the legal and supervisory infrastructure needed to ensure financial stability. In the labor market, China needs to accelerate reforms of the hukou (household registration) system to ensure that, by 2030, workers can move more freely in response to market signals. Currently, anyone who moves to another part of the country without a hukou risks losing access to education, social services, and the housing market. China’s policymakers also need to introduce measures to increase labor-force participation rates, rethink wage policy, and make social-insurance programs portable nationwide. Finally, farmers’ rights need to be protected, the efficiency of land use must be increased, and policies for acquisition of rural land for urban use should be overhauled. China’s medium-term success will also require creating an open system in which competitive pressures encourage Chinesecompanies to engage in product and processinnovation, not only through their ownresearch-and-development efforts, but also through participationin global Rampamp;Dnetworks. The priority is to increase the quality of Rampamp;D, rather than just its quantity. Policymakers will need to focus on increasing the technical and cognitive skills of university graduates, and on building a few world-class research universities with strong links to industry. An enlightened strategy must encourage China to “grow green,” as opposed to growing rapidly now and facing massive environmental costs later. Encouraging new investments in low-pollution, energy- and resource-efficient industries would lead to greener development, spur investments in related upstream and downstream manufacturing and services, and build an international competitive advantage in a global sunrise industry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "EU hlavně nesmí trestat britské voliče a ignorovat přitom jejich legitimní obavy z unijních nedostatků. Vedoucí evropští představitelé by měli přiznat své chyby a připustit demokratický deficit v současném institucionálním uspořádání. Místo aby brexit pokládali za rozvodové řízení, měli by využít příležitosti a nově koncipovat EU – učinit z ní klub, k němuž se budou chtít Velká Británie i další země ohrožené exitem připojit. Pokud nespokojení voliči ve Francii, Německu, Švédsku, Itálii, Polsku i jinde uvidí, že EU prospívá jejich životům, pak unie vyjde ze současných problémů silnější. Jinak se rozpadne rychleji, než dnes její lídři i občané tuší. Příštím problémovým místem je Itálie, která čelí bankovní krizi a říjnovému referendu. Premiér Matteo Renzi se ocitl v situaci připomínající „Hlavu 22“: nedokáže-li včas vyřešit bankovní krizi, prohraje v referendu. To by mohlo vynést k moci Hnutí pěti hvězd, partnera „probrexitovské“ Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) v Evropském parlamentu. K tomu, aby nalezl řešení, potřebuje Renzi pomoc evropských institucí, jenže ty jsou příliš pomalé a neohebné. Evropští lídři si musí uvědomit, že EU stojí na pokraji kolapsu. Místo aby se navzájem obviňovali, měli by táhnout za jeden provaz a podniknout výjimečná opatření. Za prvé je nutné jasně odlišit členství v EU a členství v eurozóně. Ty šťastné země, které nejsou členy eurozóny, by neměly čelit diskriminaci. Chce-li být eurozóna provázanější, což by měla, potřebuje vlastní ministerstvo financí a vlastní rozpočet, jež by fungovaly jako její fiskální autorita po boku autority měnové, totiž Evropské centrální banky. Za druhé by EU měla využít svůj jedinečný a do značné míry zahálející kredit. Její vedoucí představitelé by se chovali nezodpovědně, kdyby nevyužili úvěrovou bonitu EU v době, kdy je v sázce samotná její existence. Za třetí musí EU posílit své obranné mechanismy, aby se chránila před vnějšími nepřáteli, kteří snadno využívají její současné slabosti. Největším aktivem EU je Ukrajina, jejíž občané jsou pro obranu své země ochotni umírat. Tím, že brání sami sebe, zároveň brání EU – což je v dnešní Evropě vzácné.", "en": "What the EU must not do is penalize British voters while ignoring their legitimate concerns about the deficiencies of the Union. European leaders should recognize their own mistakes and acknowledge the democratic deficit in the current institutional arrangements. Rather than treating Brexit as the negotiation of a divorce, they should seize the opportunity to reinvent the EU – making it the kind of club that the UK and others at risk of exit want to join. If disaffected voters in France, Germany, Sweden, Italy, Poland and everywhere else see the EU benefitting their lives, the EU will emerge stronger. If not, it will fall apart faster than leaders and citizens currently realize. The next trouble spot is Italy, which is facing a banking crisis and a referendum in October. Prime Minister Matteo Renzi is caught in a “Catch-22” situation: if he cannot resolve the banking crisis in time, he will lose the referendum. That could bring to power the Five Star Movement, a partner of the pro-Brexit UK Independence Party in the European Parliament. To find a solution, Renzi needs the assistance of the European authorities, but they are too slow and inflexible. Europe’s leaders must recognize that the EU is on the verge of collapse. Instead of blaming one another, they should pull together and adopt exceptional measures. First, a clear distinction must be drawn between membership of the EU and of the eurozone. Those fortunate countries that are not members of the eurozone should not face discrimination. If the eurozone wants to be more closely integrated, as it should be, it needs to have its own treasury and budget, to serve as a fiscal authority alongside its monetary authority, the European Central Bank. Second, the EU should put its excellent and largely untapped credit to use. Leaders would be acting irresponsibly if they failed to employ the EU’s borrowing capacity when its very existence is at stake. Third, the EU must strengthen its defenses to protect itself from its external enemies, who are liable to take advantage of its current weakness. The EU’s greatest asset is Ukraine, whose citizens are willing to die in defense of their country. By defending themselves, they are also defending the EU – rare in Europe nowadays."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Znalci výmarského Německa vědí, že náhlé přesuny a šoky – překotná urbanizace, narušení tradiční rodiny a společenských vazeb, uvolnění sexuálních norem a hospodářský kolaps – přichystaly v myšlení mnoha Němců půdu pro setbu zjednodušujících teorií, které zdánlivě pojmenovaly jejich nejasnosti a nabízely větší smysl jejich trápení. Podobně „Hnutí pravdy o 11. září“ tvrdí, že v útoku al-Káidy na newyorská dvojčata má prsty někdo „z blízkých“. V muslimském světě existuje konspirační teorie, že za těmito útoky byli Izraelci a že všichni Židé, kteří v mrakodrapech pracovali, zůstali toho dne doma. Konspirační teorie obvykle vyplouvají na povrch, když jsou lidé špatně vzdělaní a schází pečlivý nezávislý tisk. Tak proč si dnes takové teorie získávají příznivce v USA a dalších movitých demokraciích? Dnešní explozi konspiračních teorií vyvolaly stejné okolnosti, které vedly k jejich přijímání už v minulosti: prudké sociální změny a hluboká ekonomická nejistota. Zřetelně vymezený „nepřítel“ s neomylným „plánem“ je psychologicky konejšivější než chaotická evoluce společenských norem a kvas – anebo nezdary – nespoutaného kapitalismu. A třebaže jsou konspirační teorie často zjevně iracionální, otázky, jimiž se zabývají, jsou nezřídka prospěšné, ačkoliv odpovědi jsou obvykle nedoložené nebo jednoduše zcela pomýlené. Při hledání odpovědí tito občané reagují racionálně na iracionální skutečnosti. Mnozí občané jsou přesvědčeni, a právem, že hromadné sdělovací prostředky nevyšetřují a nedokladují případy zneužívání pravomocí. Noviny ve většině vyspělých zemí se potýkají s problémy nebo krachují a investigativní žurnalistika je často první, co osekají. Koncentrace vlastnictví médií a kontroly nad nimi dále rozdmýchává všeobecnou nedůvěru, což připravuje půdu pro to, aby vakuum vyplnilo investigativní úsilí občanů. Obdobně platí, že ve věku, kdy firemní lobbisté mají volnou ruku při formování – ne-li formulování – veřejných politik, jsou mnozí lidé přesvědčeni, a opět právem, že jejich volení zástupci je už nereprezentují. Odtud to nutkání věřit na neviditelné síly. Konečně i racionální lidé začali být přístupnější určitým konspiračním teoriím, protože v posledních osmi letech jsme skutečně měli možnost řádku důmyslných konspirací sledovat. Bushova vláda kula pikle, aby přivedla Američany a další do nezákonné války, k čemuž využila smyšlených důkazů. Je potom s podivem, že se tolik racionálních lidí snaží najít smysl politické skutečnosti, která začala být opravdu nezvykle neprůhledná?", "en": "Students of Weimar Germany know that sudden dislocations and shocks – rapid urbanization, disruption of traditional family and social ties, loosening of sexual restrictions, and economic collapse – primed many Germans to become receptive to simplistic theories that seemed to address their confusion and offer a larger meaning to their suffering. Similarly, the “9/11 Truth Movement” asserts that al-Qaeda’s attack on the Twin Towers was an “inside job.” In the Muslim world, there is a widespread conspiracy theory that the Israelis were behind those attacks, and that all Jews who worked in the buildings stayed home that day. Usually, conspiracy theories surface where people are poorly educated and a rigorous independent press is lacking. So why are such theories gaining adherents in the US and other affluent democracies nowadays? Today’s explosion of conspiracy theories has been stoked by the same conditions that drove their acceptance in the past: rapid social change and profound economic uncertainty. A clearly designated “enemy” with an unmistakable “plan” is psychologically more comforting than the chaotic evolution of social norms and the workings – or failures – of unfettered capitalism. And, while conspiracy theories are often patently irrational, the questions they address are often healthy, even if the answers are frequently unsourced or just plain wrong. In seeking answers, these citizens are reacting rationally to irrational realities. Many citizens believe, rightly, that their mass media are failing to investigate and document abuses. Newspapers in most advanced countries are struggling or folding, and investigative reporting is often the first thing they cut. Concentration of media ownership and control further fuels popular mistrust, setting the stage for citizen investigation to enter the vacuum. Likewise, in an age when corporate lobbyists have a free hand in shaping – if not drafting – public policies, many people believe, again rightly, that their elected officials no longer represent them. Hence their impulse to believe in unseen forces. Finally, even rational people have become more receptive to certain conspiracy theories because, in the last eight years, we actually have seen some sophisticated conspiracies. The Bush administration conspired to lead Americans and others into an illegal war, using fabricated evidence to do so. Is it any wonder, then, that so many rational people are trying to make sense of a political reality that really has become unusually opaque?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ovšemže, taková půda nemusí dnes být atraktivní lokalitou, ale přitažlivé lokality lze urbanistickým plánováním vytvořit. Hodně lidí se zřejmě domnívá, že americkou zkušenost nelze zevšeobecnit, protože USA mají v poměru k počtu obyvatel mnoho půdy. V roce 2005 žilo v USA 31 obyvatel na kilometr čtvereční, ale naproti tomu 53 v Mexiku, 138 v Číně, 246 ve Velké Británii, 337 v Japonsku a 344 v Indii. Avšak vzhledem k rozsahu, v jakém se produkty půdy (potraviny, dřevo, etanol) obchodují na světových trzích, cena konkrétních druhů půdy by měla být všude zhruba stejná. Zemědělci působící v určité zemi, kde je půda velice drahá, by nemohli být ziskoví, a tak by v takové zemi upustili od své činnosti, dokud by cena půdy neklesla zhruba na světové úrovně, byť by bylo třeba udělat jisté korekce kvůli odlišným cenám pracovní síly a dalším faktorům. Ani nedostatek stavebních materiálů se nejeví jako důvod k očekávání vysokých cen domů. Tak například v USA se Index stavebních nákladů časopisu Engineering News Record (založený na cenách práce, betonu, oceli a dřeva) za posledních 30 let v poměru ke spotřebitelským cenám ve skutečnosti snížil . Vzhledem k existenci celosvětového trhu s těmito výrobními faktory by situace v ostatních zemích neměla být naprosto odlišná. Ještě problematičtější omyl tkví v tom, že si lidé často pletou cenové hladiny s tempy změn v cenách.", "en": "Of course, such land may not be in desirable locations today, but desirable locations can be created by urban planning. Many people seem to think that the US experience is not generalizable, because the US has so much land relative to its population. Population per square kilometer in 2005 was 31 in the US, compared with 53 in Mexico, 138 in China, 246 in the United Kingdom, 337 in Japan, and 344 in India. But, to the extent that the products of land (food, timber, ethanol) are traded on world markets, the price of any particular kind of land should be roughly the same everywhere. Farmers will not be able to make a profit operating in some country where land is very expensive, and farmers would give up in those countries unless the price of land fell roughly to world levels, though corrections would have to be made for differing labor costs and other factors. Shortages of construction materials do not seem to be a reason to expect high home prices, either. For example, in the US, the Engineering News Record Building Cost Index (which is based on prices of labor, concrete, steel, and lumber) has actually fallen relative to consumer prices over the past 30 years. To the extent that there is a world market for these factors of production, the situation should not be entirely different in other countries. An even more troublesome fallacy is that people tend to confuse price levels with rates of price change."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Představte si fitnesscentrum, které vás nezastrašuje, ale raději vám pošle vzkaz: „Juan a Alice na vás dnes v 16 hodin budou čekat u činek.“ Nebo: „Váš tým ztrácí jen čtyři body na Modrý tým. Přijďte, prosím, a pomozte nám vyhrát.“ Existující služba www.GetUpandMove.me, do které plánuji investovat, dává člověku možnost vyzvat svého přítele: „Budu 50 minut plavat, pokud Alice čtyřikrát oběhne blok.“ Výzva se zveřejňuje na Facebooku nebo Twitteru, což je ideální forma povzbuzení přátel. Momentálně je tento trh nesoudržný, podobně jako v raných dobách osobních počítačů. Různé aplikace spolu navzájem nekomunikují, je obtížné uvést cvičení do souladu se spánkem nebo sdílet data s jinými lidmi. V tom je však právě to vzrušení: v raných fázích existuje mnoho společností, které vesměs hledají peníze a partnery. Ne všechny přežijí; při troše štěstí se některé mohou sloučit. Firmy se skvělou technologií a mizerným marketingem si najdou jiné firmy s mizernou technologií a skvělým marketingem. Společnosti vlastnící koncové standardy vytvoří interface pro několik čelních aplikací a ostatní aplikace se pak k těmto standardům připojí. Jak se to všechno bude platit? První uživatelé budou zpočátku platit za většinu těchto nástrojů a služeb přímo; jiné budou sponzorovat zadavatelé reklamy. Bylo by hezké věřit, že budou efektivní, ale zatím pro to máme jen málo důkazů.", "en": "Imagine a health club that does not threaten you, but rather sends a message: “Juan and Alice will be waiting for you to join them lifting weights today at 4 p.m.” Or “Your team is only four points behind the Blue team. An existing service in which I plan to invest, www.GetUpandMove.me, allows you to challenge a friend: “I will swim for 50 minutes if Alice runs around the block four times.” The challenge is posted on Facebook or Twitter, ideally soliciting encouragement from your friends. Right now, this market is incoherent, much like the early days of the personal computer. The different applications do not talk to one another; it is difficult to match your exercise against your sleeping patterns, or to share data with other people. But that is the excitement: there are many companies at early stages, all looking for money and partners. Not all of them will survive; with luck, some of them may merge. Those with great technology and lousy marketing will find others with lousy technology and great marketing. The companies with back-end standards will create interfaces to a couple of the leading applications; then other applications will tie themselves into those back-ends. How will all this be paid for? In the beginning, early adopters will pay for most of these tools and services directly; others will be sponsored by advertisers. It would be good to believe that they will be effective, but so far we have little proof."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Činnost badatelů, jako jsou Jane Goodallová, Diane Fosseyová, Birute Galdikasová, Frans de Waal a řada dalších, bohatě demonstruje, že lidoopi jsou inteligentní bytosti se silnými emocemi, jež se v mnoha ohledech podobají našim. Šimpanzi a gorily udržují dlouhodobé vztahy nejen mezi matkou a dítětem, ale i mezi nepříbuznými jedinci. Když jim zemře někdo milovaný, dlouhou dobu truchlí. Dokážou řešit složité hádanky, které vyvádějí z míry většinu dvouletých dětí. Jsou s to naučit se stovky znaků a skládat je do vět, které dodržují gramatická pravidla. Projevují smysl pro spravedlnost a protiví se jim ti, kdo nedokážou oplatit prokázanou laskavost. Pokud zahrneme šimpanzy a například hady do jedné skupiny s názvem „zvířata“, dáváme tím mimoděk najevo, že propast mezi námi a šimpanzy je větší než propast mezi šimpanzy a hady. Z evolučního hlediska je to však nesmysl. Šimpanzi jsou našimi nejbližšími příbuznými a jejich nejbližšími příbuznými nejsou gorily ani orangutani, nýbrž my. Před třemi lety dokonce skupina vědců pod vedením Dereka Wildmana ve své Zprávě Národní akademie věd navrhla, aby byli šimpanzi pro svou genetickou blízkost k člověku zařazeni do rodu Homo. Jako každá významná a novátorská myšlenka vyvolal i Garridův návrh ve Španělsku značnou diskusi. Někteří lidé se obávají, že bude překážet lékařskému výzkumu. Jediným biomedicínským výzkumným pracovištěm, které v poslední době pracovalo s lidoopy, je však Biomedicínské centrum pro výzkum primátů v nizozemském Rijswijku. Zpráva Nizozemské královské akademie věd z roku 2002 přitom shledala, že tamní šimpanzí kolonie neslouží žádným životně důležitým výzkumným účelům, a nizozemská vláda následně biomedicínský výzkum na šimpanzech zakázala. V současné době se tedy v Evropě na lidoopech neprovádí žádný lékařský výzkum, čímž padl další důvod, proč jim nepřiznat některá základní práva. Odpor částečně pramení i z nepochopení. Přiznání práv lidoopům neznamená, že všichni musí být osvobozeni – včetně těch, kteří se narodili a byli vychováni v zoo a ve volné přírodě by nepřežili. Stejně tak to nevylučuje eutanazii, pokud bude v zájmu jedinců, jejichž utrpení již nelze zmírnit. Podobně jako se o sebe nedokážou postarat někteří lidé a potřebují mít kolem sebe pečovatele, budou je mít kolem sebe také lidoopi žijící v lidských komunitách.", "en": "The work of researchers like Jane Goodall, Diane Fossey, Birute Galdikas, Frans de Waal, and many others amply demonstrates that the great apes are intelligent beings with strong emotions that in many ways resemble our own. Chimpanzees, bonobos, and gorillas have long-term relationships, not only between mothers and children, but also between unrelated apes. When a loved one dies, they grieve for a long time. They can solve complex puzzles that stump most two-year-old humans. They can learn hundreds of signs, and put them together in sentences that obey grammatical rules. They display a sense of justice, resenting others who do not reciprocate a favor. When we group chimpanzees together with, say, snakes, as “animals,” we imply that the gap between us and chimpanzees is greater than the gap between chimpanzees and snakes. But in evolutionary terms this is nonsense. Chimpanzees and bonobos are our closest relatives, and we humans, not gorillas or orangutans, are their closest relatives. Indeed, three years ago, a group of scientists led by Derek Wildman proposed, in the Proceedings of the National Academy of Sciences, that chimpanzees have been shown to be so close to humans genetically that they should be included in the genus Homo. Like any important and novel idea, Garrido’s proposal has aroused considerable debate in Spain. Some are concerned that it will interfere with medical research. But the only European biomedical research that has used great apes recently is the Biomedical Primate Research Centre at Rijswijk, in the Netherlands. In 2002, a review by the Dutch Royal Academy of Science found that the chimpanzee colony there was not serving any vital research purposes. The Dutch government subsequently banned biomedical research on chimpanzees. Thus, there is no European medical research currently being conducted on great apes, and one barrier to granting them some basic rights has collapsed. Some of the opposition stems from misunderstandings. Recognizing the rights of great apes does not mean that they all must be set free, even those born and bred in zoos, who would be unable to survive in the wild. Nor does it rule out euthanasia if that is in the interest of individual apes whose suffering cannot be relieved. Just as some humans are unable to fend for themselves and need others to act as their guardians, so, too, will great apes living in the midst of human communities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rasistická past labouristů NEW YORK – Když pravice obviňuje levici z antisemitismu, musí se dít něco zvláštního. Nenávist vůči Židům je přece odjakživa pravicovou úchylkou. Ve Velké Británii se však dnes konzervativní politici a pravicové listy, jako je Daily Telegraph, nesmírně pohoršují nad údajným antisemitismem některých labouristických poslanců. Ani samotní konzervativci přitom nejsou imunní vůči xenofobii, zejména pokud jde o muslimy nebo i jiné Evropany. Toto pokrytectví však má svůj důvod a ten plně souvisí s vnímáním Izraele. Antisemitismus na levici bývá často formou přehnaně zapáleného odporu k izraelské politice vůči Palestincům. Když kritikové izraelské vlády hovoří o „sionistech“, a nikoliv o Izraelcích, můžete si být poměrně jistí, že jsou to fanatici. Ukázkovým příkladem je bývalý starosta Londýna Ken Livingstone. Jeho tvrzení, že Hitler byl jistým typem protosionisty, není ani tak nepovedeným pokusem o provokativní historický argument, jako spíše promyšlenou pomluvou, která má zdiskreditovat samotnou existenci Izraele. Když lídr Labouristické strany Jeremy Corbyn, což je sám zavilý antisionista, nevidí nic zvlášť špatného na obrázku na jedné londýnské zdi, který zachycuje zlé plutokraty s orlími nosy, jak hrají monopoly na nahých zádech trpících dělníků, pak se člověku nelze divit, že spatřuje spojitost mezi Corbynovou chválou Hamásu a staromódnějším typem antisemitismu. Možná je to nefér. Možná je Corbyn jen natvrdlý. Není však pochyb o tom, že fanatický antikapitalismus na levici občas sklouzává k antisemitismu. Platilo to ve Francii koncem devatenáctého století, kdy Georges Sorel a revoluční syndikalisté viděli Židy stejně jako autor oné londýnské malby. A dnes to platí o těch, kdo pokládají George Sorose za nejničemnějšího nepřítele těžce pracujících mas. Když hovoříme o levici, musíme rozlišovat. Ve Spojených státech bývá za levičáka často označován jakýkoliv demokrat, který se domnívá, že vláda by měla pomáhat těm, kdo jsou na tom nejhůře. V Evropě i jinde však z třídně pojaté ideologie, která byla kdysi spojovaná se socialismem, mnoho nezbylo. Mezi umírněnými sociálními demokraty a mainstreamovými konzervativci je už dnes pramalý rozdíl. Corbyn s Livingstonem představují sektářskou tvrdou levici, jejímž nejsilnějším hnacím motorem je vyhraněné nepřátelství vůči tomu, co vnímají jako západní imperialismus (nebo „neokolonialismus“) a rasismus vůči nebělochům.", "en": "Labour’s Racism Trap NEW YORK – When the right accuses the left of anti-Semitism, there must be something curious going on. After all, Jew-hatred historically has been a right-wing pathology. But in Britain, Conservative politicians and right-wing papers like the Daily Telegraph are now in high dudgeon about the alleged anti-Semitism of some Labour MPs. Conservatives themselves are not immune to xenophobia, especially when it comes to Muslims or even fellow Europeans. But there is a reason for this hypocrisy, which has everything to do with perceptions of Israel. Anti-Semitism on the left is often a form of excessive zeal in opposing Israeli policies toward the Palestinians. When critics of the Israeli government speak of “the Zionists” instead of Israelis, you can be reasonably sure that they are zealots. The former mayor of London, Ken Livingstone, is a case in point. His assertion that Hitler was a kind of proto-Zionist is less a failed attempt to make a provocative historical point than a deliberate slur to discredit the very existence of Israel. When the Labour Party leader, Jeremy Corbyn, himself a fierce anti-Zionist, fails to see much wrong with a mural in London depicting evil, hook-nosed plutocrats playing Monopoly over the naked backs of suffering workers, one might be forgiven for seeing a link between Corbyn’s praise of Hamas and a more old-fashioned type of anti-Semitism. Perhaps this is unfair. It may be that Corbyn was just being obtuse. But there is no doubt that zealous anti-capitalism has sometimes veered into anti-Semitism on the left. This was true in late-nineteenth-century France, when Georges Sorel and the revolutionary Syndicalists saw Jews in the same terms as the muralist in London. It is still true of those who regard George Soros as the most villainous enemy of the toiling masses today. When speaking of the left, one has to make distinctions. In the United States, any Democrat who believes that the government should help the worst off is often called a leftist. But in Europe and elsewhere, not much remains of the class-based ideology that was once associated with socialism. There is little difference any longer between moderate social democrats and mainstream conservatives. What Corbyn and Livingstone represent is a sectarian hard left, driven largely by a fierce hostility to what they perceive as Western imperialism (or “neo-colonialism”), and racism against non-white people."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokáže sestavit fungující vládní orgán, který bude spravovat pásmo Gazy, nebo se oblast promění v dějiště krvavých bitev mezi palestinskými frakcemi a v přípravný prostor pro útoky proti Izraeli, které vyvolají odvetné údery? Klíčovou otázkou v této věci je rozdělení moci mezi nacionalistické uskupení Fatah a islamistickou organizaci Hamas. Místní funkcionáři Fatah žádají svého lídra Jásira Arafata, aby je podpořil při převzetí pevné vlády nad územím. Arafat však prokázal ochotu nechat skupiny jednat, jak se jim zachce, očividně přesvědčen, že pokračující nepokoje mu vynesou mezinárodní pochopení a zásah. Přesto sám Arafat za několik měsíců oslaví své 75 narozeniny a zřetelně se blíží ke konci své kariéry. Je jediným lídrem, kterého jeho hnutí kdy mělo - Fatah vede už 40 let a Palestince jako celek 35 let. Nemá žádného zřejmého nástupce, a jeho odchod ze scény tudíž způsobí rozsáhlou a nepředvídatelnou rošádu v palestinské politice. Izraelská vláda předpokládá, že do konce roku 2005 bude stažení dokončeno a bezpečnostní plot hotov. Během dalších dvanácti měsíců nejspíš odejde Šaron do penze, přičemž bude zapotřebí zvolit i nového lídra opozice. Ačkoliv se tedy zdá, že referendum ve straně Likud zavedlo izraelsko-palestinský spor do další slepé uličky, obě strany směřují k ohromným změnám.", "en": "Will it be able to put together an effective governmental authority to rule the Gaza Strip, or will that area dissolve into bloody battles among Palestinian factions and a staging area for attacks into Israel that will bring reprisal raids? A key issue in this mix is the division of power between the nationalist Fatah group and the Islamist Hamas organization. Local Fatah officials want support from their leader, Yassir Arafat, to take firm control of the territory. But Arafat has shown a willingness to let groups act as they please, apparently believing that continuing unrest will bring international sympathy and intervention on his behalf. Yet Arafat himself will be 75 in a few months and is clearly reaching the end of his career. He has been the only leader his movement has ever known, having led Fatah for 40 years and the Palestinians as a whole for 35 years. With no apparent successor, his departure from the scene will bring a massive and unpredictable shake-up in Palestinian politics. The Israeli government's projection has been that both the withdrawal and the security fence will be completed by the end of 2005. Sharon's retirement is likely to come within another twelve months, with a new opposition leader having to be chosen as well. Thus, while the Likud referendum seems to have left the Israeli-Palestinian dispute at yet another impasse, both sides are on the verge of enormous changes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mír se každopádně podařilo udržet. Bylo to však jen proto, že ho garantovaly Spojené státy, které stále lpěly na předválečném pojetí národní a mezinárodní bezpečnosti. V USA byly dozvuky Mnichova diametrálně odlišné. Přiživily tam churchillovské iluze mnoha „válečných prezidentů“, kteří snili o tom, že vstoupí do dějin jako hrdinní obránci svobody. Mnichov tam byl znovu a znovu vzýván – ve jménu boje proti komunismu, svržení Saddáma Husajna, zastavení Íránu nebo vedení „války proti terorismu“. Tyto odlišné perspektivy vyvolávají zvláštní napětí mezi USA a jejich demokratickými spojenci. Evropané a Japonci jsou při zajišťování své bezpečnosti závislí na americké vojenské síle, ale často se jim nelíbí, jakým způsobem ji USA používají. Příliš mnoho závislosti má navíc infantilizující efekt. Stejně jako permanentní adolescenti touží i Evropané a Japonci po bezpečí velkého amerického otce a současně k němu cítí hlubokou zášť. Lze jen těžko pochybovat, že USA stejně jako všechny velké mocnosti svedly v minulosti hloupé války a chovaly se jako tyran, zejména vůči státům na jejich polokouli. I bez vzývání duchů Mnichova však existují příležitosti, kdy je vojenská síla jediným způsobem, jak se vypořádat s tyranem. Evropané nebyli ochotni postavit se srbským masovým vrahům. Tuto špinavou práci museli (po počáteční zdráhavosti) udělat Američané. A když se USA rozhodly vytlačit zabijáky ve službách Saddáma Husajna z Kuvajtu, křičeli němečtí demonstranti, že nikdy „neprolijí krev za ropu“.", "en": "To be sure, the peace was kept. But only because it was guaranteed by the United States, which still stuck to pre-World War II notions of national and international security. In the US, Munich has had a very different resonance. There, it fed the Churchillian illusions of many a “war president” who dreamed of going down in history as freedom’s heroic defender. Munich has been invoked over and over – to fight Communism, to topple Saddam Hussein, to stop Iran, and to wage a “war on terror.” These different perspectives have caused peculiar tensions between the US and its democratic allies. Europeans and Japanese depend on American military power for their security, but often don’t like the way the US uses it. Too much dependence has also had an infantilizing effect. Like permanent adolescents, Europeans and Japanese crave the security of the great American father, and deeply resent him at the same time. There is little doubt that the US, like all great powers, has embarked on foolish wars and acted like a bully, especially toward nations in its own hemisphere. But, even without invoking the ghosts of Munich, there are occasions when military force is the only way to deal with a tyrant. Europeans were unwilling to stand up to Serbian mass murderers. The Americans (after initial reluctance) had to do the dirty work. When the US decided to push Saddam Hussein’s killers out of Kuwait, German protesters screamed that they would never “shed blood for oil.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lidé jsou zvyklí na rizika spojená s řízením auta nebo lety letadlem. Vlády však podle nich nemají lidi zabíjet. Tím nechci naznačit, že soukromým firmám by mělo být zabíjení umožněno, ale mohou podstupovat taková rizika, jaká vlády podstupovat nemohou (s lidmi, kteří chápou, jaká rizika podstupují). I ony jsou samozřejmě podněcovány k tomu, aby rizika nepodstupovaly; jakákoliv začínající firma, která někoho lehkovážně zabije, pravděpodobně zabije i sama sebe. Daný obor však přežije a bude prosperovat. Co tedy dělá nový rozpočet NASA? A jak je to důležité pro jiné obory a jiné vlády? Nový rozpočet dělá dvě věci. Za prvé připouští, že takzvaný projekt Constellation, který se soustředil na návrat na Měsíc, má zpoždění, překročil rozpočet a není dostatečně ambiciózní. V rozpočtu jsou tedy prostředky na tento projekt zrušeny – i když mnoho konkrétních podprojektů a zaměstnanců, kteří ho tvořili, bude žít dál. Nový rozpočet věnuje uvolněné prostředky a zdroje na zatím nedefinovaný program, jehož cílem bude mise k asteroidům za Měsícem, k takzvaným „objektům blízkým Zemi“ a nakonec i k Marsu. Obama však striktně nedefinoval nové cíle a ponechal je na NASA – je to rozumný a střízlivý přístup, ale bohužel také politická chyba. Nikdy není dobré nahrazovat konkrétní mlhavým. Politici a lobbisté, kterým jde jen o teplá místečka letos a o hlasy příští rok, už začali tuto absenci plánu cupovat.", "en": "People are accustomed to the risks of driving cars or taking planes. But governments are not supposed to kill people. I'm not suggesting that private companies should be allowed to kill people, but they can take risks (with people who understand the risks they are taking), which governments cannot. Of course, they are also incentivized not to take risks; any start-up space company that carelessly kills someone will probably also kill itself. But the industry will survive and prosper. So, what does the new NASA budget do? And how is it relevant to other industries and other governments? The new budget does two things. First, it acknowledges that the so-called Constellation project, which was focused on returning to the Moon, is behind schedule, over budget, and unambitious. So the budget cancels Constellation – though many of the specific projects and employees that comprised it will live on. The new budget will apply the freed-up funds and resources towards a still-to-be-defined program aimed at going beyond the Moon to asteroids, so-called “near-Earth objects,” and, eventually, Mars. Obama did not, however, define the new goals tightly, leaving that up to NASA – a sensible and modest approach, but unfortunately a political mistake. It is never a good idea to replace something with vagueness. Politicians and lobbyists who care only about this year's jobs and next year's votes have jumped all over this lack of a plan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropská zpátečka BERLÍN – Legendární americký investor Warren Buffet kdysi prohlásil: „Kdo plaval nahý, zjistíte, až když za odlivu opadne voda.“ Tato konkrétní moudrost se sice týkala�situace firem za hospodářské krize, ale lze ji uplatnit i u států a ekonomik. V�Evropě tato situace vyvolává narůstající znepokojení, protože světová hospodářská krize neúprosně odhaluje chyby a meze Evropské unie. Ostatně právě teď je zřejmé, o co Evropa v�prvé řadě přišla odmítnutím ústavní smlouvy: o víru v�sebe samotnou a ve společnou budoucnost. Amerika se za současné krize, nejhorší od roku 1929, volbou Baracka Obamy rozhodla pro skutečně nový začátek a teď prochází jistým přerodem. Naproti tomu mezi členy EU jako by se s�každým dalším dnem zvětšovaly vzdálenosti. Evropa na svém přerodu nepracuje a namísto toho pod náporem krize a vnitřních rozporů hrozí, že se obrátí k�národnímu egoismu a protekcionismu minulosti. Evropa má dnes společnou měnu a Evropskou centrální banku (ECB) a ty už se během nynější finanční krize projevily jako bašty ochraňující měnovou stabilitu. Jakékoli oslabení těchto dvou institucí by způsobilo vážnou újmu společným evropským zájmům. Chování vlád členských zemí EU za posledních několik měsíců ale vyvolává vážné pochybnosti, zda na věc pohlížejí také tak. Čím déle krize trvá, tím zřetelněji vychází na povrch, že společná měna a ECB samy na ochranu společného trhu a evropské integrace nestačí.", "en": "Europe in Reverse BERLIN – The legendary American investor Warren Buffet once said, “It’s when the tide goes out that you find out who has been swimming naked.” That particular piece of wisdom referred to the situation of companies in an economic crisis. In Europe, the situation is cause for growing concern, because the global economic crisis is relentlessly laying bare the European Union’s flaws and limitations. Indeed, what Europe lost, first and foremost, with the rejection of the constitutional treaty is now obvious: its faith in itself and its common future. Amid this worst crisis since 1929, America has opted for a truly new beginning with the election of Barack Obama, and is now in the process of reinventing itself. By contrast, each passing day seems to drive EU members further apart. Rather than reinventing itself, Europe, under the pressure of the crisis and its own internal contradictions, threatens to revert to the national egoism and protectionism of the past. Europe today has a common currency and the European Central Bank (ECB), which have proven to be bulwarks in defending monetary stability during the financial crisis. Any weakening of these two institutions would cause severe damage to common European interests. But EU member governments’ behavior during the past few months raises grave doubts about whether they see things this way. The longer the crisis continues, the more obvious it becomes that the common currency and the ECB alone are not enough to defend the Common Market and European integration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jsou tedy technologické ambice Číny a její současný růst v souvislosti s euforií kolem nové hospodářské politiky udržitelné? V Číně, podobně jako v jiných asijských ekonomikách, jsme během první poloviny roku 2000 sledovali silný hospodářský růst. HDP vzrostl o 8,2 %, což je více než loňských 7,4 % za totéž období. Navíc tři roky cenové deflace – které začaly v době finanční krize v roce 1997 – mohou být u konce. Ale tak jako v Americe v počátcích jejího rozmachu i zde platí, že klíčem k pokračujícímu růstu jsou udržitelné investice a zvyšující se produktivita. Investice v Číně od počátku tohoto roku vytrvale rostou. Potěšující je také skutečnost, že soukromé (nevládní) investice se vzpamatovaly z loňského úbytku a vzrostly na umírněných 6,7 % v reálných hodnotách. Tento růst je prvním zlepšením investičního klimatu za poslední tři roky. Ačkoli zásluhy za tento pokrok jsou někdy připisovány nové ekonomice, pravé důvody jsou mnohem prozaičtější, a právě proto lze dnes tuto hnací sílu udržovat. Během posledních čtyř až šesti let došlo ke skutečným strukturálním změnám: v městských a venkovských průmyslových závodech bylo propuštěno 16 milionů státních zaměstnanců a 11 milionů dalších pracujících. Mnoho podniků bylo zavřeno; a to nejen malé státem vlastněné podniky, ale rovněž četné soukromé a polosoukromé firmy, které jsou vystaveny ekonomickým nesnázím mnohem více než státní podniky. V některých hospodářských oblastech byla snížena výrobní kapacita, aby byl vytvořen prostor pro nové investice. Pokud budou soukromé investice pokračovat dosavadním tempem, bude vláda moci odročit své plány na povzbuzení investic prostřednictvím rozsáhlého dluhového financování, což z dlouhodobějšího pohledu přispěje k udržení růstu. Také zvyšující se domácí spotřeba přispívá k pokroku čínské ekonomiky. Ačkoli index spotřebitelských cen je stále negativní, maloobchodní prodej se v druhém čtvrtletí zvýšil o 13,8 %. Nejvýznačnějším trendem v této oblasti je stupňující se poptávka po bydlení. Hlavními hybnými silami tohoto trendu jsou reforma zákonů o bydlení, otevření sekundárního trhu s byty a především obrovský rozmach hypotéčních úvěrů. Tento trend bude v dalších deseti letech pravděpodobně hrát nezanedbatelnou roli s tím, jak poroste zájem čínské střední třídy, čítající 200 milionů obyvatel, o vlastnictví nemovitostí. Kromě bydlení mohutně vzrostl export a import, pro tento rok zatím o 38,3 % a 36,2 %, což lze přičíst expanzi země do světové ekonomiky a hospodářskému zotavení celého regionu.", "en": "So, in the wake of New Economy euphoria, are China’s technological ambitions and current growth rates sustainable? Like some other Asian economies, China saw strong growth in the first half of 2000. GDP grew by 8.2%, higher than last year’s 7.4% for the same period. Moreover, three years of price deflation - which began during the financial crisis of 1997 - may be at an end. As in America at the beginning of its boom, however, the key to continuing growth is sustained investment and improved productivity. Investment in China has been growing steadily since the beginning of this year. Even more hopeful is the fact that private (non-governmental) investment has recovered from last years’ decline to a moderate 6.7% growth in real term. This growth is the first improvement in the investment climate for 3 years. Although the New Economy is sometimes credited with these improvements, the real causes are more prosaic, which is why today’s momentum can be maintained. Real structural adjustment occurred over the past 3-4 years: 16 millions state workers and 11 million others were laid off in urban and rural industries. Many enterprises were closed, not only small State owned enterprises (SOEs), but also countless private and semi-private companies that were even more vulnerable than the SOEs to an economic slow-down. Manufacturing capacity has been slashed in some industries, making room for new investment. If private investment continues at its present pace, the government may be able to shelve its plans to stimulate investment through large-scale debt-financing, which will help sustain growth over the long run. Increased domestic consumption is also pushing China’s economy ahead. Although the retail price index remains negative, retail sales increased 13.8% in the second quarter. The most notable trend is an escalating demand for housing. Reform of housing laws, the opening of a secondary housing market, and in particular, the rapid expansion in the use of home mortgages are the main forces behind this growth. This trend will likely continue to play a big role over the next decade as China’s 200million strong middle class sets out to become real property owners. Beyond housing, exports and imports grew powerfully, by 38.3% and 36.2% respectively so far this year, thanks to expansion in the world economy and Asia’s recovery."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak čelit rostoucímu riziku sucha BONN – Sucho je sice odvěkou metlou lidstva, ale v současné době se zhoršuje. Žádná oblast ani země dnes nejsou vůči jeho následkům imunní. Silné sucho zasáhlo například jižní Evropu – v Itálii je nejhorší za posledních 70 let. Na západě Spojených států byla poslední dvě desetiletí nejsušší za 1200 let. Chile trpí suchem 13. rok po sobě a třetí největší mexické město Monterrey muselo zavést vodu na příděl. V Africkém rohu, Etiopii, Keni a Somálsku zakoušejí čtvrtý rok bez dešťů za sebou a pro lidi, dobytek i ekosystémy, které je podporují, je situace stále svízelnější. Vzhledem k nedostatku vhodné výživy umírají děti na nemoci, které by jinak přežily. Dokonce i velbloudi – kteří obvykle přežívají déle než lidé nebo jiné zvířecí druhy – v tomto regionu ve velkých počtech hynou. Toto utrpení ve mně vyvolává traumatické vzpomínky na mé první setkání se suchem v Mauritánii. Bylo mi sotva 12 let, když všechny domácnosti v naší komunitě přišly o vše – o jídlo, o dobytek i o živobytí. Mnozí dospělí, kteří nedokázali zaopatřit rodinu, si vzali život. Tato zkušenost mi zůstala ve vzpomínkách a motivuje mé úsilí zajistit, aby už žádné děti nemusely prožívat totéž co já. Bohužel mnohé z nich sucho stále trápí a řadu dalších už brzy trápit bude: vědci předpovídají, že klimatické změny zvýší četnost, délku a zeměpisné rozšíření sucha a že do roku 2050 jím budou zasaženy tři čtvrtiny lidí.", "en": "Confronting the Growing Drought Risk BONN – Drought may be an ancient scourge, but it is getting worse. No region or country today is immune to its effects. Southern Europe is in the grip of a severe drought – the worst in 70 years for Italy. In the western United States, the past two decades have been the driest in 1,200 years. Chile is in its 13th consecutive year of drought, and Monterrey, Mexico’s third-largest city, is now being forced to ration water. In the Horn of Africa, Ethiopia, Kenya, and Somalia are recording their fourth consecutive year without rains, and the situation has grown increasingly dire for people, livestock, and the ecosystems that support them. Owing to a lack of adequate nutrition, children are dying from diseases they would ordinarily survive. Even camels – which typically survive longer than people or other animal species – are dropping dead in large numbers across this region. This suffering evokes traumatic memories of my own first encounter with drought in Mauritania. I was barely 12 years old when every household in our community lost everything – food, livestock, and their livelihoods. Unable to provide for their families, many adults took their own lives. The experience has stayed with me, motivating my efforts to ensure that no more children have to live through what I did. Sadly, many still are being traumatized by drought, and many more soon will be: Scientists project that climate change will increase the frequency, duration, and geographic spread of droughts, with three out of four people affected by 2050."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nejchudsí z chudých zemí v subsaharské Africe a v odlehlých oblastech Latinské Ameriky a střední Asie se takovými úspěchy bohužel pochlubit nemohou. Přinejmensím jedna miliarda lidí, a dost možná i dvojnásobek, zde žije v těch nejchmurnějsích podmínkách: hlad, nemoci, bída. V mnoha těchto zemích znamenalo posledních dvacet let ústup zpět, nikoli postup vpřed. Afriku ochromují nemoci: pandemie AIDS, recidivy malárie a tuberkulózy. Měnící se charakter globálního klimatu a dlouhodobé změny podnebí mají za následek větsí počet nepředvídatelných povodní a období such, díky nimž stovky milionů lidí trpí hladem. Každý rok padnou chudobě za oběť miliony lidí - jejich životy přitom mohly být zachráněny, kdyby chudí měli přístup k lepsí zdravotní péči, výživě a dalsím základním lidským potřebám. Extrémní chudoba nejspodnějsí miliardy lidí je sokující, mravně nepřípustná a nebezpečná - je totiž semenistěm nemocí, terorismu a násilí. Avsak dnes, kdy jsou nejbohatsí země světa bohatsí než kdy jindy a kdy se větsině chudých zemí daří unikat hrůzám té nejkrajnějsí chudoby, přesouvá se jazýček světových vah na stranu skoncování s globální chudobou. Pomoci nejchudsím z nejchudsích uniknout od bídy a strádání mohou bohaté země snadno: stačí dát jim byť i drobný zlomek jejich ročního národního důchodu - anebo výdajů na zbrojení -, aby chudé země měly jak přemoci hlad, nedostatky ve vzdělávání a skolství a kritickou nemocnost. Taková pomoc by spolu s tržně založeným hospodářským růstem mohla extrémní chudobě zasadit zničující ránu. Důležité je, že bohaté země se zavázaly s chudými zeměmi na těchto cílech spolupracovat. Ale jak už to tak se sliby chodí, Amerika a dalsí dárcovské země je zatím nesplnily. Na summitu OSN při příležitosti nového tisíciletí v září roku 2000 se světoví vůdci slavnostně zavázali, že problém chudoby budou řesit. Vydali deklaraci, v níž vyzvali k okamžité akci s cílem do roku 2015 dramaticky snížit chudobu. Zavázali se dokonce, že zmobilizují finanční pomoc. Součástí siroce pojaté Deklarace tisíciletí je soubor konkrétních úkolů, jejichž cílem je omezit či snížit chudobu, nemocnost, negramotnost a zhorsování životního prostředí. Jsou to jednoznačné a konkrétní závazky. Bohaté a chudé země se například společně zavázaly snížit do roku 2015 dětskou úmrtnost o celé dvě třetiny ve srovnání se stavem v roce 1990.", "en": "The poorest of the poor in sub-Saharan Africa and in remote areas of Latin America and Central Asia have not shared these successes. At least 1 billion people, perhaps nearly twice that number, live in squalid conditions of hunger, disease, and impoverishment. In many of these countries, the past twenty years have marked a time of regress, not progress. Disease has swept Africa, with the AIDS pandemic and the resurgence of malaria and tuberculosis. Hunger afflicts hundreds of millions, as world weather patterns seem to become more erratic, with more dangerous droughts and floods associated perhaps with long-term changes in the climate. Millions die each year of poverty - lives that could be saved if the poor had access to better health care, nutrition, and other essential needs. The extreme poverty of the bottom billion people is shocking, morally intolerable, and dangerous - a breeding ground of disease, terrorism, and violence. Yet with the richest countries richer than ever before, and with much of the developing world already escaped from the horrors of extreme poverty, the balance has shifted in favor of ending global poverty. Rich countries could enable the poorest of the poor to escape from misery by providing just a tiny fraction of their yearly national income - or, indeed, of their military spending - to overcome the crises of hunger, education, and disease. That aid, combined with the market-based economic growth, could end extreme poverty. Importantly, rich countries are committed to working with the poorest countries to meet these objectives. But as with many promises, America and other donor countries have so far failed to live up to their pledges. At the UN's Millennium Summit in September 2000, the world's leaders made solemn pledges to tackle global poverty. They issued a declaration calling for action now, so that extreme poverty can be dramatically reduced by the year 2015. They even pledged to mobilize financial assistance. Within the broad Millennium Declaration is a set of specific targets for reducing poverty, disease, hunger, illiteracy, and environmental degradation. They provide explicit, detailed commitments. For example, rich and poor countries together have committed to reducing infant mortality rates by two-thirds as of 2015, compared with the levels in countries as of 1990."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozvíjející se země v raných fázích rozjezdu ekonomiky obvykle profitují z importovaných technologií, ale jakmile dosáhnou vyšší úrovně rozvoje, tempo jejich růstu obyčejně zpomaluje. Nadto čínská ekonomika naráží na vážné překážky udržitelnosti svižného růstu, plynoucí z neefektivity státních podniků, sílící nerovnosti, rozsáhlé vnitřní migrace, nedostatečného sociálního zabezpečení, korupce a neadekvátnosti institucí, což jsou do jednoho faktory, které mohou zesilovat politickou nestabilitu. Sever a východ Číny svým tempem překovává jih a západ. Čína jako téměř jediná mezi rozvojovými zeměmi nesmírně rychle stárne. Do roku 2030 tu bude víc lidí ve starobní závislosti než dětí. Někteří čínští demografové se obávají, že země zestárne dřív, než zbohatne. Během uplynulé dekády se Čína vyhoupla z pozice devátého největšího vývozce světa na první příčku, odkud vytlačila Německo. Čínský model exportem taženého rozvoje ale bude nutné korigovat, neboť globální obchodní a finanční rovnováhy jsou čím dál silněji předmětem sporů. Ostatně 12. pětiletka Číny se zaměřuje právě na snižování závislosti na vývozech a na zesílení domácí poptávky. Uspěje? Autoritářský politický systém Číny prozatím prokázal působivou schopnost dosahovat konkrétních cílů, například uspořádání úspěšných olympijských her, uskutečnění projektů vysokorychlostní železnice či stimulace ekonomiky za účelem zotavení z globální finanční krize. Zda si Čína dokáže tuto schopnost zachovat na delší dobu je hádankou pro pozorovatele zvenčí i pro samotné čínské lídry.", "en": "Emerging countries tend to benefit from imported technologies in the early stages of economic takeoff, but their growth rates generally slow as they reach higher levels of development. And the Chinese economy faces serious obstacles to sustainable rapid growth, owing to inefficient state-owned enterprises, growing inequality, massive internal migration, an inadequate social safety net, corruption, and inadequate institutions, all of which could foster political instability. China’s north and east have outpaced its south and west. Almost alone among developing countries, China is aging extraordinarily fast. By 2030, China will have more elderly dependents than children. Some Chinese demographers worry that the country will get old before getting rich. During the past decade, China moved from being the world’s ninth largest exporter to its leader, displacing Germany at the top. But China’s export-led development model will need to be adjusted as global trade and financial balances become more contentious. Indeed, China’s 12th Five-Year Plan is aimed at reducing dependence on exports and boosting domestic demand. Will it work? China’s authoritarian political system has thus far shown an impressive capacity to achieve specific targets, for example, staging a successful Olympic Games, building high-speed rail projects, or even stimulating the economy to recover from the global financial crisis. Whether China can maintain this capability over the longer term is a mystery to outsiders and Chinese leaders themselves."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Probíhala jistá spolupráce ohledně společných problémů, jako jsou drogy a nelegální přistěhovalectví. Úspěch Barcelonského procesu coby zásadní složky politiky Evropy vůči svým nejvýznamnějším sousedům byl však hubený: skvělý nápad se na odpalovací rampě stěží dokázal odlepit od země. Sarkozy si tedy zaslouží, abychom mu alespoň dvaapůlkrát provolali slávu za to, že se jej snaží oživit. Má-li ale Středomořská unie dokázat víc, než čeho se podařilo dosáhnout při jejím prvním zhmotnění, bude se muset stát celá řada věcí. Zaprvé, Evropa dokáže lépe o oblastech volného obchodu hovořit než volný obchod zajistit. Stále například existuje příliš mnoho bariér brzdících zemědělský obchod mezi Severem a Jihem. A hádejte, kterápak země stojí v čele opozice vůči jakémukoli zřetelnějšímu otevření evropského zemědělství. Předstup, Francie, a hrdě se přihlas. Zadruhé, ač jsme s otevíráním skutečného středomořského trhu byli dosud velice pomalí, překážky volnějšího obchodu mezi státy Arabské ligy nejsou o nic menší. Zatřetí, je výborné, že Sarkozy v Paříži zahájil vyprošťování Sýrie z diplomatického vakua. Musíme také doufat, že úspěchem budou požehnány i jeho snahy působit jako zprostředkovatel míru mezi Palestinci na Západním břehu a Izraelem. Je ale pravda, že Evropa navzdory všem odvážným snahám Javiera Solany v seriózní politice na Středním východě chybí. Neodvážili jsme se zkřížit cestu Americe. Prakticky neexistující politiku Evropy vůči tomuto regionu si diktují absentující političtí monopolisté ve Washingtonu. Evropa by se měla seriózněji angažovat, i navzdory riziku, že občas podráždí Ameriku, což bude ostatně méně pravděpodobné, jakmile se Bushova vláda odebere do dějin. Pro začátek bychom si měli připustit, že v Palestině nedojde k politickému urovnání, nebude-li součástí Hamás. Událost, která zcela neuvěřitelně měla být první návštěvou bývalého britského premiéra Tonyho Blaira v Gaze během prvního roku jeho mírotvorného působení, musela být kvůli bezpečnostním obavám zrušena. Víc netřeba říkat. Konečně, Evropa se musí rozhodnout, jak vážně vlastně bere veškeré obdivuhodné výroky v Barcelonském procesu o pluralismu, občanské společnosti, právním řádu a demokracii. Míní Evropa vážně to, že jedním ze základů našeho středomořského partnerství by mělo být sdílené pojetí lidských práv? Pokud ano, jaké kroky v této věci my v Evropě navrhujeme? Pokud je to ale jen žvást, je lepší si jej odpustit.", "en": "There was some co-operation on common problems like drugs and illegal immigration. But, as a significant component of Europe’s policy toward its most crucial neighbors, the successes of the Barcelona Process were modest: a great idea on the launch pad had difficulty getting off the ground. So Sarkozy deserves at least two and a half cheers for trying to revitalize it. But if the Mediterranean Union is to achieve more than was managed in its first manifestation, a number of things will need to happen. First, Europe is better at talking about free-trade areas than delivering free trade. For example, there are still too many barriers to agricultural trade between the North and the South. And guess which country leads the opposition to any significant opening up of European agriculture. Step forward, France, and take a bow. Second, however slow we have been in opening up a real Mediterranean market, the barriers to freer trade between Arab League countries are just as great. Third, it was excellent that in Paris Sarkozy began the process of bringing Syria in out of the diplomatic cold. We must also hope that his attempts to act as a peace-broker between West Bank Palestinians and Israel are blessed with success. But the truth is that Europe, for all the gallant efforts of Javier Solana, has been absent from serious politics in the Middle East. We have not dared to cross America. A largely non-existent European policy toward the region has been dictated by the absentee monopolists of policy in Washington. Europe should get more seriously involved, even at the risk of occasionally irritating America, which may be less likely to happen once the Bush administration is history. For a start, we should recognize that there will be no political settlement in Palestine without including Hamas. What would incredibly have been former British Prime Minister Tony Blair’s first visit to Gaza in his first year of peace-making had to be canceled recently because of security concerns. Enough said. Finally, Europe has to decide how serious it is about all the admirable stuff in the Barcelona Process on pluralism, civil society, the rule of law, and democracy. Is Europe serious that a shared concept of human rights should be one of the foundations of our Mediterranean partnership? If so, what are we in Europe proposing to do about it? If this is just blah-blah, better not say it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V postkomunistických společnostech však většina společnosti tato nepsaná společenská pravidla a hodnoty vůbec nevnímá. V rozvinutých zemích jsou tyto hodnoty tříbeny v prostředí dlouhodobě fungujícího „ústavního liberalismu“, a dokonce i v zemích s režimem tzv. „liberální autokracie“, například v Rakousku-Uhersku, jak píše Fareed Zakaria. V tomto směru je dědictví historie v zemích střední Evropy obzvláště spletité. Na území dnešní Slovenské republiky žili lidé jen v průběhu dvacátého století v sedmi různých státech s pěti různými politickými systémy, počínaje liberální autokracií rakouskouherské monarchie (1901-1918), pokračuje liberální demokracií meziválečné Československé republiky (1918-1939), fašistickým Slovenským Štátem (1939-1945), opět liberální demokracií (1945-1948), potom komunistickou Československou socialistickou republikou (1948-1989) a dále Československou federativní republikou (1989-1992). Od „sametového rozvodu“, který oddělil Slovensko od českých zemí, zažili lidé na tomto území období jak liberální, tak neliberální demokracie režimu Vladimíra Mečiara v letech 1994-1998. Modely této oscilující minulosti se nepochybně odrazily na současnosti. Vladimír Krivý, přední slovenský sociolog, který zkoumá volební preference v různých regionech Slovenska v letech 1918-1939 a 1990-1998, zjistil, že ve městech a oblastech, jež v meziválečné době inklinovaly k liberálním stranám, existuje i dnes, po znovunabytí svobody, podobná tendence. V jiných oblastech a městech většina voličů podporovala autoritářské strany a odmítala klasické liberální principy v období jak liberálního, tak neliberálního režimu. Existuje způsob jak rozbít cyklus, v němž se neliberální demokracie střídá s kapitalistickým bratříčkováním? Ano, a Slovensko je toho pozitivním příkladem. Volby v roce 1998, v nichž byl poražen Vladimír Mečiar, jasně ukázaly, že možnost zlomu existuje. V tomto případě hrálo roli pět faktorů:  generační změna  vyšší vzdělanost  dostupnost informací  sjednocená opozice respektující klasické liberální hodnoty  nárůst vlivu občanské společnosti. Většina z těchto sil vznikla z přímé opozice k Mečiarově destruktivní politice. Věřím, že tyto faktory jsou nezbytné pro úspěch skutečně liberální demokracie a moderní tržní ekonomiky i v zemích, jako je Rusko, Ukrajina, Bělorusko či v balkánských zemích.", "en": "In the postcommunist democracies, however, these informal societal values and principles are only dimly perceived, if they are perceived at all, by a majority of the population. In developed countries, such values have been nurtured by decades of functioning \"constitutional liberalism,\" including, as the author Fareed Zakaria noted, regimes that can be called \"liberal autocracies,\" such as the Austro-Hungarian Empire. In this regard, history's heritage in Central Europe is extraordinarily tangled. People in the territory of what is now Slovakia have lived in seven different states and under five different political systems in the 20th century, from the liberal autocracy of the Austro-Hungarian Empire (1901-1918), through the liberal democracy of the inter-war Czechoslovak Republic (1918-1939), to the fascist wartime Slovak state (1939-1945), back to a Czechoslovak liberal democracy (1945-1948), then to the communist Czechoslovak Socialist Republic (1948-1989), the liberal democracy of the Czechoslovak Federative Republic (1989-1992). Since the \"Velvet Divorce\" which separated Slovakia and the Czech Republic, there have been liberal democratic periods as well as the illiberal democracy of Vladimir Meciar's regime of 1994-1998. Patterns from that seesawing past inevitably influence the present. By examining the voting patterns of people in individual regions of Slovakia in the 1918-1939 and 1990-1998 periods, the Slovak sociologist Vladimir Krivy revealed that municipalities and regions that inclined towards liberal parties in the inter-war period continued to be so disposed when freedom was restored after 1989-1998. In other municipalities and regions the majority continued to support authoritarian parties and reject classic liberal principles, under both liberal and illiberal regimes. Is it possible to break the cycle of illiberal democracy and crony capitalism? Slovakia offers a positive example of such a rupture. The 1998 elections that saw the defeat of Vladimir Meciar's regime clearly demonstrated that a break can be made. Six factors played a key role here: -- a change of generations; -- improved education; -- availability of information; -- a unified opposition respecting classic liberal values; -- growth in the influence of civil society. Many of these forces for change grew in direct opposition to Meciar's misrule. I believe that they are necessary factors for the success of truly liberal democracies and modern market economies to take root even in countries such as Russia, Ukraine, Belarus, and the Balkan States."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zločin a trest na uprchlický způsob Otřesná vražda Giovanny Reggianniové, která se stala nedaleko rumunského uprchlického tábora na římském předměstí Tor di Quinto, šokovala Itálii i Rumunsko. Případ získal na významu tím, že přilil olej do ohně vášnivých veřejných diskusí o postavení uprchlíků a zahraničních občanů, které v současnosti probíhají nejen v Itálii, ale po celé Evropě. Někteří Italové reagovali násilně; někteří italští a rumunští politici se pak v dychtivé snaze nabídnout rychlá a tvrdá řešení dopustili skandálních prohlášení, v nichž se ozývaly xenofobní a totalitní slogany minulosti. Není bez ironie, že jsme dnes svědky jakéhosi groteskního protipólu „národní hrdosti“, kterou vídáme v případech, kdy si stát přisvojí kulturní a sportovní hvězdy a vydává je za součást společného dědictví. Ačkoliv byla vražda individuálním zločinem, řešit tragédii zločinu opatřeními, která si berou na mušku celou minoritu, je nezodpovědné a bude to mít vážné morální a společenské důsledky nejen pro nespravedlivě potrestané, ale i pro ty, kdo je potrestali. Žádná menšina totiž není homogenní, což dokládá i skutečnost, že policii v tomto konkrétním případě uvědomil vrahův krajan z téhož uprchlického tábora. Kolektivní trest zároveň znamená jistou formu ztráty paměti Italů a Rumunů, a to nejen ve vztahu k tomu, co se dělo za fašismu, nacismu a komunismu, ale i ve vztahu k vlastním národním dějinám. Italové se koneckonců při hledání lepšího života nestěhovali pouze z jihu Itálie na sever, ale i do jiných zemí. I oni vědí, jaké to je být uprchlíkem, exulantem, cizákem. Rumunsko se zase nemůže pyšnit dějinami svého vztahu k romské menšině, jejíž nedostatky a počínání na sebe vždy přitahují vinu, avšak stát nikdy nepodnikl žádné skutečné kroky, aby její podmínky zlepšil. Romská menšina se v Rumunsku objevila ve 14. století, ale teprve v roce 1856 bylo zrušeno její otroctví! Rumunská společnost se dnes vyrovnává s důsledky několika desetiletí teroru a lží, demagogie a chudoby, která poznamenala několik generací. Tyto rány nelze okamžitě vyléčit. Pád komunismu uvolnil obrovskou vlnu lidské energie, která však započala bizarním a cynickým přesunem privilegií a majetku uvnitř staré nomenklatury a také novým všeobecným darwinovským bojem.", "en": "Crime and Punishment, Refugee Style The horrible murder of Giovanna Reggiani that took place near a Romanian refugee camp in the suburb of Tor di Quinto in Rome shocked both Italy and Romania. The case gained significance by adding fuel to the fiery public debates now underway not only in Italy but across Europe on the status of refugees and foreign residents. Some Italians responded violently; some Italian and Romanian politicians, eager to offer quick and tough solutions, made scandalous statements that echoed the xenophobic and totalitarian slogans of the past. We are encountering, not without irony, a kind of grotesque reverse of the “national pride” seen when cultural and sporting stars are appropriated by the state and presented as part of the collective patrimony. Although the murder was an individual crime, to compound the tragedy of a crime through measures that target an entire minority is irresponsible, and will have grave moral and social consequences not only for the unjustly punished but also for the punishers. No minority is, after all, homogenous, which was demonstrated by the fact that the person who alerted the police was a compatriot of the killer and from the same camp of refugees. Collective punishment also means not only a type of amnesia by Italians and Romanians about what happened under fascism, nazism, communism, but also for their own national histories. Italians, after all, migrated not only from Italy’s south to its north, but also to other countries looking for a better life. They, too, know what it is like to be a refugee, an exile, a stranger. Romania, for its part, has a history not at all admirable in regard to it its “Roma” minority, whose shortcomings and deeds always attract blame but never any real action by the state to improve their condition. The Roma minority first appeared in Romania in the 14th century, but only in 1856 was its slavery abolished! Romanian society nowadays is dealing with the consequences of decades of terror and lies, of demagogy and poverty that scarred several generations. These wounds cannot be instantly healed. Communism’s fall unleashed a huge surge of human energy, but this started with a bizarre and cynical transfer of privileges and assets within the old “nomenklatura,” and with a new general Darwinian struggle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Brexit, Trump a globalizací postižení CAMBRIDGE – Dvě politické události přitahující v těchto dnech světovou pozornost – rozhodnutí voličů ve Spojeném království opustit Evropskou unii a prezidentská kampaň Donalda Trumpa ve Spojených státech – mají mnoho společného. Pro „brexit“ hlasovala v britském referendu těsná většina, což je výsledek vrhající dlouhý stín na politický systém a ekonomické vyhlídky země. Americkým voličům snad pochopení paralel mezi oběma kampaněmi pomůže vyhnout se v listopadu podobnému směřování. Jedna paralela tkví v tom, že se obě kampaně silně podceňovaly, zejména v řadách expertů a osobností establishmentu. Tak jako byla zprvu odmítána možnost brexitu, málokdo z politických elit, republikánských i demokratických, bral vážně Trumpův zájem o republikánskou nominaci. Další podobnost je v tom, že obě kampaně z velké části vyrostly na nevěrohodných, až absurdních slibech. Britští zastánci odchodu ujišťovali voliče, že po vystoupení z EU si země může zachovat přístup na jednotný trh a zároveň omezit přístup evropských pracujících do Británie. Prohlašovali také, že 350 milionů liber, které se údajně každý týden posílají EU, se přesměruje do finančně vyčerpané soustavy veřejného zdravotnictví. Už během prvních hodin po vyhlášení výsledků referenda lídři kampaně za odchod začali couvat, čímž vyvolali zlost mezi mnoha voliči, zejména těmi, jejichž podpora brexitu vycházela z touhy potlačit přistěhovalectví.", "en": "Brexit, Trump, and Globalization’s Have-Nots CAMBRIDGE – Two political events that are attracting global attention these days – the vote in the United Kingdom to leave the European Union and Donald Trump’s presidential campaign in the United States – have much in common. Just over half of UK voters chose “Brexit,” a result that has cast a long shadow over their country’s political system and economic prospects. Perhaps understanding the parallels between the two campaigns will help US voters avoid taking a similar path in November. One parallel is that both campaigns were thoroughly underestimated, especially by experts and establishment figures. Just as the possibility of Brexit was initially dismissed, few political elites, Republican and Democratic alike, took seriously Trump’s bid for the Republican nomination. Another similarity is that both campaigns have been based largely on implausible, even absurd, promises. In the UK, “Leave” campaigners assured voters that the UK could maintain access to the single market after withdrawing from the EU, while limiting the entry of European workers to the UK. They also declared that the £350 million ($465 million) supposedly sent to the EU each week would be reallocated to the cash-strapped National Health Service. Within hours of the referendum result, the “Leave” campaign’s leaders began to backtrack, spurring anger among many voters, particularly those whose support for Brexit had been driven by the desire to cut immigration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdyby ale rusko-ukrajinská válka eskalovala a proměnila se ve válku Rusko-NATO, hrozilo by vážné riziko jaderného konfliktu. Jistou cestou k takové eskalaci by bylo, kdyby NATO nad Ukrajinou vyhlásilo bezletovou zónu, jak naléhavě žádá ukrajinská vláda. Ač NATO a západní vlády uvalily na Rusko hospodářské a finanční sankce a poskytly Ukrajině protitankové zbraně, drony, přenosné rakety země-vzduch a munici, tyto formy podpory nepředstavují akt války. Vymáhání bezletové zóny by však znamenalo sestřelování ruských cílů. Kdyby NATO podniklo takový krok, začala by být širší válka neodvratná. I kdyby širší konflikt zůstal konvenční, vyústil by v regionální lidskou a ekonomickou kalamitu. Riziko nukleární konfrontace – za použití taktických i strategických jaderných zbraní – by bylo vyšší než kdykoli jindy od studené války. Území i občané všech členských států NATO by byli v existenčním ohrožení. NATO prozatím výzvy ke zřízení bezletové zóny rovnou odmítlo. Také v reakci na Putinovo řinčení jaderným arzenálem dosud projevuje zdrženlivost. Putin 27. února 2022 uvedl ruské nukleární síly do vysoké pohotovosti v reakci na západní sankce a na to, co označil za „agresivní výroky“ mocností NATO. Bělorusko téhož dne odstoupilo od svého nejaderného statusu – čímž připustilo ruské jaderné zbraně na svém území. Tato eskalace následovala krátce po rozsáhlých ruských strategických jaderných manévrech z 19. února a po Putinově televizním projevu, v němž 24. února oznámil invazi a zdůraznil, že Rusko je stále jedním z nejmocnějších jaderně vyzbrojených států. Přestože jsou takové výroky pravděpodobně jen zuřivé štěkání, nelze je jednoduše přehlížet. Vždyť dochází k nehodám, a kdykoli se nukleárním arzenálem máchá, riziko neúmyslného jaderného neštěstí roste. Navíc třebaže racionální aktér by se tváří v tvář vzájemně zaručenému zničení nikdy k jaderné síle neuchýlil, o spolehlivosti této záruky lze pochybovat. Kromě toho se racionality může nedostávat právě tam, kde by jí bylo nejvíc zapotřebí. Někteří pozorovatelézpochybnili, zdali Putin zůstává plně způsobilý, a spekulují, že izolace během pandemie u něj posílila paranoi.", "en": "But if the Russia-Ukraine war escalated to become a Russia-NATO war, there would be a serious risk of nuclear conflict. One sure way to achieve such an escalation would be for NATO to establish a no-fly zone over Ukraine, as the Ukrainian government has urged. While NATO and Western governments have imposed economic and financial sanctions on Russia and furnished Ukraine with anti-tank weapons, drones, portable surface-to-air missiles, and ammunition, these forms of support do not amount to an act of war. Enforcing a no-fly zone, however, would mean shooting down Russian targets. Were NATO to take this step, a wider war would become inevitable. Even if a wider conflict remained conventional, it would result in a regional human and economic calamity. The risk of a nuclear confrontation – with the use of both tactical and strategic nuclear weapons – would be higher than at any other point since the Cold War. Every NATO member state’s territory and citizenry would be at existential risk. So far, NATO has forthrightly rejected calls for a no-fly zone. It has also shown restraint in response to Putin’s nuclear saber-rattling. On February 27, 2022, Putin put Russia’s nuclear forces on high alert in response to Western sanctions and what he referred to as “aggressive statements” from NATO powers. On the same day, Belarus abandoned its non-nuclear status – thereby permitting Russia’s nuclear weapons on its territory. This escalation came on the heels of Russia’s extensive strategic nuclear exercises on February 19, and Putin’s televised speech announcing the invasion on February 24, when he emphasized that Russia is still one of the world’s most powerful nuclear-weapons states. Although such statements are probably bluster, they cannot simply be dismissed. After all, accidents happen, and the risk of a nuclear mishap grows whenever a nuclear arsenal is being brandished. Moreover, even if no rational agent would resort to nuclear force in the face of credible mutual assured destruction, the reliability of MAD may be in doubt. In addition, rationality may be in short supply where it matters most. Some observers have questioned whether Putin remains fully competent, speculating that his isolation during the pandemic has added to his paranoia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ačkoliv je americký trh práce stále napjatější a nová šéfka Fedu energicky zdůraznila význam maximální zaměstnanosti, riziko vysoké inflace v dohledné budoucnosti zůstává malé. Z dlouhodobějšího hlediska nicméně neexistuje žádná záruka, že jakákoliv centrální banka bude schopna držet linii i v případě nepříznivých šoků, jako jsou přetrvávající pomalý růst produktivity, vysoká úroveň dluhu nebo tlak na snížení nerovnosti prostřednictvím vládních transferů. Riziko by bylo obzvláště vysoké v případě jiných velkých šoků – například všeobecného zvýšení globálních reálných úrokových sazeb. U vědomí, že inflace pouze spí, působí dosti hloupě často uváděné tvrzení, že žádná země s plovoucím směnným kurzem se nemusí obávat vysokého zadlužení, pokud je dluh vydán v její měně. Zkusme si znovu představit, že by Itálie měla místo eura stále původní měnu. Je nepochybné, že by se musela mnohem méně obávat okamžitého runu na dluh. Vzhledem k obrovským problémům s vládnutím, s nimiž se Itálie stále potýká, je však velmi pravděpodobné, že by se její míra inflace podobala brazilské či turecké, přičemž jakékoliv dluhové problémy by se promítly do rychlejšího růstu cen. Moderní centrální bankovnictví vykonalo při snižování inflace zázraky. V konečném důsledku však protiinflační politika centrální banky může fungovat pouze v kontextu makroekonomického a politického rámce, jenž odpovídá cenové stabilitě. Inflace možná spí, ale rozhodně není mrtvá.", "en": "Though US labor markets are tightening, and the new Fed chair has emphatically emphasized the importance of maximum employment, there is still little risk of high inflation in the near future. Still, over the longer run, there is no guarantee that any central bank will be able to hold the line in the face of adverse shocks such as continuing slow productivity growth, high debt levels, and pressure to reduce inequality through government transfers. The risk would be particularly high in the event of other major shocks – say, a general rise in global real interest rates. Recognizing that inflation is only dormant renders foolish the oft-stated claim that any country with a flexible exchange rate has nothing to fear from high debt, as long as debt is issued in its own currency. Imagine again that Italy had its own currency instead of the euro. Certainly, the country would have much less to fear from an overnight run on debt. Nevertheless, given the huge governance problems that Italy still faces, there is every chance that its inflation rate would look more like Brazil’s or Turkey’s, with any debt problems spilling over faster price growth. Modern central banking has worked wonders to bring down inflation. Ultimately, however, a central bank’s anti-inflation policies can work only within the context of a macroeconomic and political framework that is consistent with price stability. Inflation may be dormant, but it is certainly not dead."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obamův vztah ke světu CAMBRIDGE – Stanovit prezidentu Baracku Obamovi priority se jistě pokusí mnoho lidí, avšak jeden zampnbsp;nich na něj bezpochyby bude mít značný vliv. George W. Bush po sobě zanechal nezáviděníhodný odkaz: hospodářskou krizi, dvě války, boj proti terorismu a problémy po celém Blízkém východě i jinde. Nepodaří-li se je Obamovi úspěšně uhasit, spálí tyto požáry jeho politický kapitál, ovšem pokud prezident nebude dělat nic jiného než sampnbsp;nimi bojovat, bezděky tím převezme Bushovy priority. Nový prezident se tedy musí vyrovnat sampnbsp;minulostí a současně narýsovat novou budoucnost. Hlavním bodem Obamovy agendy bude hospodářská krize, kde se protínají jeho domácí a mezinárodní priority. Bude muset stimulovat ekonomiku, vyhnout se protekcionistickým tlakům doma a zároveň se postavit do čela restrukturalizace globálního finančního systému. Spolupráce sampnbsp;ostatními bude nezbytností. Skutečnost, že Bush svolal vampnbsp;listopadu schůzku představitelů skupiny G-20, je užitečným precedentem kampnbsp;překročení rámce G-8 a zapojení rozvíjejících se ekonomik, jako jsou Čína, Indie a Brazílie. Na druhém místě musí figurovat dvě války, které Amerika vampnbsp;současnosti vede. Obama postavil kampaň na slibu, že do poloviny roku 2010 stáhne zampnbsp;Iráku americké bojové prapory (nikoliv však jednotky zapojené do výcviku a boje proti terorismu). Bushova administrativa a irácká vláda nyní podepsaly dohodu o stažení jednotek do konce roku 2011. Účinnost tohoto harmonogramu bude záviset na vývoji událostí vampnbsp;Iráku, včetně politických kompromisů uvnitř země a dialogu sampnbsp;iráckými sousedy, avšak alespoň byl vytyčen jasný směr. Afghánistán se zdá složitější vzhledem kampnbsp;posilování Talibanu s pomocí různých pákistánských skupin. Obama požádal o další jednotky Organizace spojených národů a NATO, které by měly stabilizovat situaci, avšak příliš mnoho zahraničních vojáků pouze zesílí afghánské nacionalistické reakce. Zampnbsp;tohoto problému se nemůžeme jednoduše prostřílet ven. Důležitými složkami jakéhokoliv řešení budou intenzivnější výcvik afghánské armády i policie a politický dialog uvnitř země a se sousedy. Třetí prioritou bude to, co Bush zavádějícím způsobem nazýval „globální válkou sampnbsp;terorismem“. Obamova administrativa bude muset vést boj proti al-Káidě, ale měla by se zbavit válečnické rétoriky. Vyhlašovat válku taktice nedává valný smysl a zkušenosti ukázaly, že tato terminologie pouze posiluje výklad, o jehož šíření se snaží bin Ládin – proto se dnes Velká Británie této frázi vyhýbá.", "en": "Obama Meets the World CAMBRIDGE – Many people will try to set President Barack Obama’s priorities, but one person is sure to have a major effect. George W. Bush has bequeathed an unenviable legacy: an economic crisis, two wars, a struggle against terrorism, and problems across the Middle East and elsewhere. If Obama fails to fight these fires successfully, they will consume his political capital, but if all he does is fight them, he will inherit Bush’s priorities. The new president must deal with the past and chart a new future at the same time. Foremost on Obama’s agenda will be the economic crisis, where his domestic and international priorities intersect. He will need to stimulate the economy and avoid protectionist pressures at home, while also taking the lead in restructuring the global financial system. Cooperation with others will be essential. That Bush convened a G-20 meeting in November sets a useful precedent of going beyond the G-7 to include emerging economies such as China, India, and Brazil. In second place must be America’s two current wars. Obama campaigned on a promise to withdraw American combat brigades (but not troops engaged in training and counterterrorism) from Iraq by mid-2010. Now the Bush administration and the Iraq government have signed an agreement for troop withdrawal by late 2011. These timetables’ effectiveness will depend on events on the ground, including political compromises inside Iraq and dialogue with Iraq’s neighbors, but a clear sense of direction has been established. Afghanistan looks more difficult, given the Taliban’s reinvigoration with help from groups in Pakistan. Obama has called for additional United States and NATO troops to stabilize the situation, but too many foreign troops will only increase Afghan nationalist reactions. We cannot simply shoot our way out of the problem. Increased training of the Afghan army and police, and a political dialogue inside the country and with neighbors will be important components of any solution. The third priority will be what Bush misleadingly called a “global war on terrorism.” The Obama administration will have to pursue the struggle against Al Qaeda, but should drop the war rhetoric. It makes little sense to declare war on a tactic, and experience has proven that the terminology merely reinforces the narrative that bin Laden seeks to promote, which is why Britain now avoids the phrase."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jeho příkazy ruší směrnice Plánu čisté energetiky Agentury USA pro ochranu životního prostředí (EPA), oslabí normy pro dohled nad úniky metanu při těžbě a distribuci ropy a plynu a skoncují s regulačním využitím „společenských nákladů uhlíku“, zavedených EPA k přesnému nastavení peněžní hodnoty změny klimatu způsobené emisí čerstvé tuny oxidu uhličitého. Podle Trumpa tato nová opatření vytvoří pracovní místa v uhelném sektoru, zajistí „energetickou nezávislost“ USA a posílí hospodářský růst. Nadto Trump nedávno schválil vybudování ropovodu Keystone XL z kanadské provincie Alberta do amerického státu Nebraska, za účelem napojení kanadských ropných písků na rafinerie v USA. Obama projekt odmítl s odůvodněním, že by zhoršil globální oteplování. Trumpovou prvořadou motivací je posloužit ekonomickým zájmům amerického uhelného, ropného, a plynařského průmyslu. Republikánům v Kongresu a ve vládách států napříč zemí poskytují tato odvětví štědré příspěvky na kampaň a mediální podporu. Zkrátka jedná se o politickou korupci: vládní politiky výměnou za financování kampaní. K velkým hráčům patří ExxonMobil, Chevron, Obchodní komora USA i Koch Industries a zapleteni do tohoto hanebného konání jsou téměř všichni republikánští kongresmani. Jsou ochotni se veřejně ztrapňovat – popírat klimatologii a globální oteplování –, jestliže to zajistí další tok peněz na kampaně. Ať už je samotný Trump natolik hloupý, že věří tomu, co říká, nebo není, ví, že jeho exekutivní příkazy jsou sladkou přihrávkou republikánské moci. Tak jak u mnoha Trumpových rozhodnutí je to ale spíš štěkot než kousání, spíš chvástání než realita. Zaprvé, Trump nemůže zastavit vlny ani – co se týče globálního oteplování – stoupající hladiny oceánů. Vědecké poznatky ukazují realitu, ačkoliv Trump dává rád na odiv jejich neznalost. Zadruhé, svět ví, že ukazují realitu. Pařížskou klimatickou dohodu podepsaly v roce 2015 všechny členské státy OSN. Planeta právě zažila tři nejteplejší roky v zaznamenané historii. Dramaticky se oteplují oceány (v poslední době při tom došlo k poškození 93 % australského Velkého bariérového útesu). Trumpův cynizmus a nevědomost nikoho na globální úrovni nepřimějí ke změně názoru ani mu nepřilákají stoupence.", "en": "His orders would rescind the Clean Power Plan regulations of the US Environmental Protection Agency; roll back standards to control methane releases from oil and gas production and distribution; and end the regulatory use of a “social cost of carbon,” introduced by the EPA to calibrate the dollar value of climate damage caused by the emission of an additional ton of carbon dioxide. According to Trump, these new measures will create new jobs in the coal sector, achieve US “energy independence,” and boost economic growth. In addition, Trump recently authorized the building of the Keystone XL pipeline from Alberta, Canada to the US state of Nebraska, with the purpose of linking Canada’s oil sands to oil refineries in the US. Obama had rejected that project on the grounds that it would aggravate global warming. Trump’s overriding motivation is to serve the economic interests of the US coal, oil, and gas industries, which provide ample campaign financing and media backing for the Republicans in Congress and in state governments across the country. In short, this is political corruption: government policies in exchange for campaign funds. ExxonMobil, Chevron, the US Chamber of Commerce, and Koch Industries are all major players, and almost all of the Republican members of Congress are implicated in this disgraceful behavior. They are prepared to look like fools in public – denying climate science and global warming – as long as it keeps the campaign money flowing. Whether or not Trump himself is foolish enough to believe what he says, he knows that his executive orders play into the sweet spot of Republican power. But, as with so many of Trump’s decisions, there is more bark than bite, more bluster than reality. First, Trump can’t stop the waves, or the rising ocean levels in the case of global warming. The science is real, even if Trump is happy to show off his scientific ignorance. Second, the world knows it’s real. Every UN member state signed the Paris climate agreement in 2015. The planet has just experienced the hottest three years on record. The oceans are warming dramatically (recently damaging 93% of Australia’s Great Barrier Reef in the process). Trump’s cynicism and ignorance will change no minds and will attract no followers globally."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Práce jako konstanta LONDÝN – Jak se svět vzpamatovává z Velké recese, začíná být čím dál těžší rozlišovat skutečné trendy událostí. Na jedné straně poměřujeme oživení podle úspěchu při obnovování úrovní růstu, výstupu a zaměstnanosti z doby před nástupem recese. Na druhé straně existuje znepokojivý pocit, že dnešním „novým normálem“ je možná pomalejší růst a vyšší míry nezaměstnanosti. Úkolem je teď tedy sestavit politické přístupy, které zajistí práci pro všechny, kdo pracovat chtějí, v ekonomikách, které toho při své současné organizaci nemusejí být schopny. Toto téma je mnohem akutnější ve vyspělých než v rozvojových zemích, přestože vzhledem ke vzájemné závislosti jde do jisté míry o společnou věc. Problém má dva aspekty. Jak roste prosperita zemí, člověk by očekával zpomalování jejich temp růstu. V dřívějších dobách růst poháněl nedostatek kapitálu: kapitálové investice lákaly vysokou míru návratnosti, což vytvářelo pozitivní koloběh úspor a investic. Dnes je kapitálu ve vyspělém světě hojně, míra úspor klesá, protože lidé více spotřebovávají, a produkce se rostoucí měrou přesouvá ke službám, kde jsou nárůsty produktivity omezené. Hospodářský růst – růst reálných příjmů – tedy zpomaluje. K tomu docházelo už před Velkou recesí, takže tvorba pracovních míst na plný úvazek nabízejících slušné mzdy byla čím dál těžší už tehdy. Přibývá proto příležitostných a občasných pracovních příležitostí na částečný úvazek. Druhým aspektem problému je dlouhodobý růst technologiemi způsobované nezaměstnanosti, velkou měrou v důsledku automatizace. V jistém smyslu se jedná o příznak hospodářského pokroku: výstup jednotky práce neustále stoupá. Jenže to také znamená, že k produkci téže kvantity zboží je zapotřebí méně jednotek práce. Tržím řešením je uvolněné pracovní síly nov�� umisťovat do služeb. Řada odvětví v sektoru služeb je ale stoka pracovních míst bez budoucnosti a bez naděje. Oba aspekty problému zjitřuje přistěhovalectví. Značná část migrace, zejména uvnitř Evropské unie, je příležitostná – pobýt dnes, zítra odejít, bez nákladů vázaných na najímání pracovníků na plný úvazek. To je sice atraktivní pro zaměstnavatele, ale jedná se o práci s nízkou produktivitou a komplikuje se tak hledání stálého zaměstnání pro většinu pracovních sil země. Jsme tedy odsouzeni k oživení bez pracovních míst?", "en": "Lumpy Labor LONDON – As the world recovers from the Great Recession, it has become increasingly difficult to discern the true trend of events. On the one hand, we measure recovery by our success in regaining pre-recession levels of growth, output, and employment. On the other hand, there is a disquieting sense that today’s “new normal” may be slower growth and higher levels of unemployment. So the challenge now is to formulate policies to provide work for all who want it in economies that, as currently organized, may not be able to do so. This issue is much more acute in developed than in developing countries, though interdependence makes it, to some extent, a common problem. The problem has two aspects. As countries become more prosperous, one would expect their growth rates to slow. In earlier times, growth was fueled by capital scarcity: capital investment attracted a high rate of return, and this created a virtuous circle of saving and investment. Today, capital in the developed world is abundant; the saving ratio declines as people consume more; and production shifts increasingly to services, where productivity gains are limited. So economic growth – the rise in real incomes – slows. This was already happening before the Great Recession, so generating full-time jobs that pay decent wages was becoming ever more difficult. Hence the growth of casual, discontinuous, part-time jobs. The other aspect of the problem is the long-term increase in technology-driven unemployment, largely owing to automation. In one way, this is a sign of economic progress: the output of each unit of labor is constantly rising. But it also means that fewer units of labor are needed to produce the same quantity of goods. The market’s solution is to re-deploy displaced labor to services. But many branches of the service sector are a sink of dead-end, no-hope jobs. Immigration exacerbates both aspects of the problem. A large part of migration, especially within the European Union, is casual – here today, gone tomorrow, with none of the costs associated with full-time hiring. This makes it attractive to employers, but it is low-productivity work, and it increases the difficulty of finding steady employment for the majority of a country’s workforce. So, are we doomed to a jobless recovery?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V době, kdy globální zdravotnická komunita pracuje na implementaci cílů trvale udržitelného rozvoje OSN včetně SDG 3 – který si klade za cíl zajistit do roku 2030 kvalitu života pro všechny –, nabízí Kostarika model, jehož napodobení stojí za úvahu. Jelikož se počet chronických onemocnění na celém světě zvyšuje a populace stárnou, stává se všeobecný přístup k dostupné péči nejvyšší prioritou. Mnozí pacienti se bohužel setkávají s mnohem horšími zdravotnickými výstupy než Valeria – jednoduše proto, že nemají přístup ke kvalitním službám primární zdravotní péče. Dobře organizované systémy primární péče – které kladou důraz na podpůrnou, preventivní a chronickou péči, kdy všeobecní lékaři fungují jako první kontaktní bod – zvyšují kvalitu a snižují fragmentaci služeb. Z výzkumů vyplývá, že oblasti s větším počtem lékařů primární péče vykazují nižší úmrtnost a lepší zdravotnické výsledky než oblasti s nižším počtem těchto lékařů. Primární zdravotní péče je rovněž klíčovou cestou k dosažení všeobecného zdravotního pojištění, což je vytčený cíl mezinárodního společenství. Kostarické ministerstvo sociálních věcí vybudovalo v posledních 20 letech systém primární péče, který dnes podchycuje téměř každého člověka v zemi. Primární poskytovatelé jsou prvními, na něž se Kostaričané obracejí se zdravotními problémy, neboť všeobecní lékaři nabízejí akutní, chronické i preventivní služby. Podobný systém byl úspěšně použit i v dalších zemích, jako je Nový Zéland, a umožňuje pacientům a jejich rodinám vybudovat si s všeobecnými lékaři dlouhodobý vztah. Kostarický přístup začal reformami v 90. letech, kdy se země odhodlala k několika jednoduchým změnám s cílem zvýšit kvalitu svých zdravotnických služeb. Některé z nich by mohly ostatní státy napodobit i dnes.", "en": "As the global health community works to implement the United Nations Sustainable Development Goals, including SDG 3 – which targets achievement of wellbeing for all by 2030 – Costa Rica offers a model to consider emulating. Around the world, chronic diseases are increasing and populations are aging, making universal access to affordable care a top priority. Unfortunately, many patients will suffer far worse health outcomes than Valeria, simply because they are unable to access quality primary health-care services. Well-organized primary health systems – which emphasize promotive, preventive, and chronic care, with general practitioners serving as the first point of contact – increase quality and reduce service fragmentation. Studies show that areas with more primary-care physicians have lower mortality and better health outcomes than those with fewer primary-care physicians. Primary health care is also a key pathway to achieving universal health coverage, a stated goal of the international community. Over the past 20 years, Costa Rica’s Department of Social Security has built a primary health-care system that today reaches nearly every person in the country. Primary providers are the first place Costa Ricans turn when they have a health problem, as practitioners offer acute, chronic, and preventive services. A similar system has been used successfully in other countries, such as New Zealand, and allows patients and their families to build long-term relationships with providers. Costa Rica’s approach began with reforms in the 1990s, when the country committed to a few simple changes designed to upgrade its health-care services. Some of these could be emulated by countries today."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Absolventy nastupující do sféry hypotečního bankovnictví čeká odlišný, ale neméně stěžejní úkol: vymyslet koncept nových a flexibilnějších půjček, které účinněji pomohou majitelům domů přestát i takové ekonomické turbulence, jaké dnes uvrhly miliony lidí do dluhů. Mladí investiční bankéři zase mají skvělou příležitost vymyslet formy rizikového kapitálu s vyšší úrovní participace – jejichž ztělesněním jsou nové webové stránky pro hromadné financování („crowd-funding“) – tak, aby podněcovaly růst inovativních nových malých firem. Bezpočet příležitostí se najde i pro začínající profesionály v pojišťovnictví, kteří budou muset vymyslet nové způsoby zajišťování rizik, jichž se obávají skuteční lidé a která mají skutečný význam – tedy rizik dotýkajících se jejich pracovních míst, živobytí a hodnoty jejich domů. Vedle investičních bank a makléřských firem mají moderní finance také veřejný a vládní rozměr, který po nedávné finanční krizi evidentně potřebuje novou koncepci. Stanovení pravidel hry pro robustní a společensky užitečný finanční sektor nikdy nebylo důležitější. Čerství absolventi jsou zapotřebí v zákonodárných a administrativních agenturách, kde budou analyzovat právní infrastrukturu financí a regulovat ji tak, aby společnosti přinášela největší výsledky. Nová generace politických lídrů musí pochopit důležitost finanční gramotnosti a nalézt způsoby, jak poskytovat občanům právní a finanční rady, které potřebují. Na tvůrce hospodářské politiky zase čeká obrovský úkol navrhnout nové finanční instituce, jako jsou penzijní systémy a systémy vyplácení státních dávek, založené na pevných základech mezigeneračního sdílení rizik. Ti z vás, kteří se rozhodujete usilovat o kariéru ekonomů a finančních akademiků, se musí naučit lépe chápat bubliny aktiv – a najít způsoby, jak účinněji tlumočit toto pochopení finanční branži a veřejnosti. Ačkoliv měl v současné krizi prsty Wall Street, prvotní příčinou byl rozšířený názor, že ceny nemovitostí nemohou spadnout – a tento názor pak rozdmýchal všeobecnou společenskou nákazu. Naučit se takové bubliny rozpoznat a vyrovnat se s nimi dříve, než zamoří celé ekonomiky, to bude velký úkol pro příští generaci finančně vzdělaných lidí. Protože jste vybaveni důmyslnými finančními poznatky, od modelu oceňování kapitálových aktiv až po rafinované vzorce oceňování opcí, máte zajisté a právem zájem vybudovat si takovou kariéru, která se vám bude materiálně vyplácet. Na tom není nic ostudného a váš finanční úspěch bude do značné míry odrážet vaši efektivitu při dosahování přesvědčivých výsledků pro firmy, které vás zaměstnají.", "en": "Graduates going into mortgage banking are faced with a different, but equally vital, challenge: to design new, more flexible loans that will better help homeowners to weather the kind of economic turbulence that has buried millions of people today in debt. Young investment bankers, for their part, have a great opportunity to devise more participatory forms of venture capital – embodied in the new crowd-funding Web sites – to spur the growth of innovative new small businesses. Meanwhile, opportunities will abound for rookie insurance professionals to devise new ways to hedge risks that real people worry about, and that really matter – those involving their jobs, livelihoods, and home values. Beyond investment banks and brokerage houses, modern finance has a public and governmental dimension, which clearly needs reinventing in the wake of the recent financial crisis. Setting the rules of the game for a robust, socially useful financial sector has never been more important. Recent graduates are needed in legislative and administrative agencies to analyze the legal infrastructure of finance, and regulate it so that it produces the greatest results for society. A new generation of political leaders needs to understand the importance of financial literacy and find ways to supply citizens with the legal and financial advice that they need. Meanwhile, economic policymakers face the great challenge of designing new financial institutions, such as pension systems and public entitlements based on the solid grounding of intergenerational risk-sharing. Those of you deciding to pursue careers as economists and finance scholars need to develop a better understanding of asset bubbles – and better ways to communicate this understanding to the finance profession and to the public. As much as Wall Street had a hand in the current crisis, it began as a broadly held belief that housing prices could not fall – a belief that fueled a full-blown social contagion. Learning how to spot such bubbles and deal with them before they infect entire economies will be a major challenge for the next generation of finance scholars. Equipped with sophisticated financial ideas ranging from the capital asset pricing model to intricate options-pricing formulas, you are certainly and justifiably interested in building materially rewarding careers. There is no shame in this, and your financial success will reflect to a large degree your effectiveness in producing strong results for the firms that employ you."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakkoliv mohly být oba tyto Bushovy kroky pochybné, úrokové sazby amerického veřejného dluhu skutečně poklesly. Ještě zásadnější je, že americká role v centru globálního finančního systému propůjčuje americkým soudům, regulačním orgánům a politikům obrovskou moc nad globálními investicemi po celém světě. Právě proto přispěla trvalá nefunkčnost amerického finančního systému k rozdmýchání tak hluboké globální recese. Jakou má na druhé straně Geithnerova vize alternativu? Existuje pro globální finanční systém nějaké jiné paradigma? Čínský přístup představuje obrovské skryté zdanění spořitelů, kterým je vyplácena pouze titěrná část úroku z vkladů. To umožňuje státem kontrolovaným bankám půjčovat na dotovaný úrok upřednostňovaným firmám a sektorům. V Indii se finanční represe používá jako prostředek k mobilizaci vázaných úspor, které mají pomáhat financovat mohutné vládní dluhy za mnohem nižší úrokové sazby, než jaké by převládaly na liberalizovaném trhu. Velká část současných problémů Ruska pramení ze špatně fungujícího bankovního systému. Řada půjčovatelů, kteří nedokázali získat prostředky za rozumných podmínek doma, byla nucena vzít si půjčky v tvrdé měně v zahraničí, což po kolapsu rublu vytvořilo katastrofální zátěž. Evropa chce zachovat svůj model univerzálních bank, v němž banky plní širokou řadu funkcí, od přijímání vkladů přes poskytování malých komerčních úvěrů až po aktivity v oblasti investičního bankovnictví na vysoké úrovni. Americké návrhy by univerzální bankovnictví naopak značně ztížily, a to částečně i proto, že se snaží omezit působnost depozitních institucí, které představují „systémové riziko“ pro finanční systém. Takové změny vyvíjejí na univerzální banky tlak, aby se vzdaly riskantnějších investičních aktivit výměnou za možnost volněji operovat. To se pochopitelně dotkne i amerických kolosů, jako jsou Citigroup, Bank of America a JP Morgan. Model univerzálních bank však má v americkém finančním systému mnohem méně stěžejní postavení než v Evropě a některých částech Asie a Latinské Ameriky. Odhlédneme-li od důsledků pro různé národní systémy, má budoucí podoba bankovnictví klíčový význam i pro širší finanční systém včetně rizikového kapitálu, soukromého kapitálu a hedgeových fondů. Geithnerův návrh si klade za cíl utáhnout všem těmto sektorům do určité míry otěže. Strach z krizí je pochopitelný, avšak bez těchto nových, kreativních přístupů k financím by se možná nikdy nezrodilo Silicon Valley. Kde leží hranice mezi rizikem a kreativitou?", "en": "However dubious Bush’s actions may have been on both counts, interest rates on US public debt actually fell. More fundamentally, the US role at the center of the global financial system gives tremendous power to US courts, regulators, and politicians over global investment throughout the world. That is why ongoing dysfunction in the US financial system has helped to fuel such a deep global recession. On the other hand, what is the alternative to Geithner’s vision? Is there another paradigm for the global financial system? China’s approach represents a huge disguised tax on savers, who are paid only a pittance in interest on their deposits. This allows state-controlled banks to lend at subsidized interest rates to favored firms and sectors. In India, financial repression is used as a means to marshal captive savings to help finance massive government debts at far lower interest rates than would prevail in a liberalized market. A big part of Russia’s current problems stems from its ill-functioning banking system. Many borrowers, unable to get funding on reasonable terms domestically, were forced to take hard-currency loans from abroad, creating disastrous burdens when the ruble collapsed. Europe wants to preserve its universal banking model, with banks that serve a broad range of functions, ranging from taking deposits to making small commercial loans to high-level investment-banking activities. The US proposals, on the other hand, would make universal banking far harder, in part because they aim to ring-fence depository institutions that pose a “systemic risk” to the financial system. Such changes put pressure on universal banks to abandon riskier investment-bank activities in order to operate more freely. Of course, US behemoths such as Citigroup, Bank of America, and JP Morgan will also be affected. But the universal banking model is far less central to the US financial system than it is in Europe and parts of Asia and Latin America. Aside from its implications for different national systems, the future shape of banking is critical to the broader financial system, including venture capital, private equity, and hedge funds. The Geithner proposal aims to rein in all of them to some degree. Fear of crises is understandable, yet without these new, creative approaches to financing, Silicon Valley might never have been born. Where does the balance between risk and creativity lie?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pohlédneme-li na dekádu před námi, tato analýza naznačuje, že relativní tempa růstu bohatých zemí lze předvídat na základě struktury jejich populací v produktivním věku, které známe už dnes, poněvadž všichni, kdo v následujících dvou desetiletích nastoupí do práce, jsou už na světě. Na tomto základě bude relativní úpadek Japonska coby přední hospodářské mocnosti pokračovat, neboť počet jeho obyvatel v produktivním věku bude nadále klesat asi o 1 % ročně. Německo a Itálie se rostoucí měrou blíží japonským vzorcům úbytku populace v produktivním věku, takže zřejmě také málo porostou. V případě Německa vidíme v jeho demografickém vývoji zajímavou zvláštnost: v letech 2005 až 2015 je jeho populace v produktivním věku dočasně stabilizovaná. Poté však bude následovat akcelerující propad, jelikož obyvatelstvo v produktivním věku bude ubývat ještě rychleji než v Japonsku. Současná síla německého hospodářství plyne zčásti také z této přechodné demografické stabilizace. Po roce 2015 se však jako nevyhnutelný jeví japonský scénář. Naproti tomu USA, Velká Británie a Francie pravděpodobně porostou rychleji, a to z toho prostého důvodu, že tamní populace v produktivním věku se budou nadále rozrůstat, byť jen relativně pomalým tempem. Toto zohledňování vlivu demografických faktorů na hospodářský růst přináší dvě ponaučení. Zaprvé, představa „ztracené dekády“ v japonském stylu je zavádějící – a to i vůči Japonsku. Pomalý růst v Japonsku nevyvolávaly v průběhu uplynulé dekády nedostatečně agresivní makroekonomické politiky, nýbrž nepříznivý demografický trend.", "en": "Looking to the decade ahead, this analysis suggests that one can predict the rich countries’ relative growth rates based on the growth pattern of their working-age populations, which one already knows today, given that anybody starting to work over the next two decades has already been born. On this basis, Japan’s relative decline as a major economic power will continue, as its working-age population will continue to shrink by about 1% per year. Germany and Italy increasingly show Japanese patterns of decline in their working-age populations, and are thus likely to grow very little as well. In the case of Germany, one observes an interesting kink in its demography: from 2005-2015, the working-age population is temporarily stabilized. But this will be followed by accelerating decline, as the working age population declines even faster than in Japan. The current strength of the German economy is also partly due to this temporary demographic stabilization. But a Japanese-style scenario seems inevitable after 2015. By contrast, the US, the United Kingdom, and France are likely to grow faster for the simple reason that their working-age populations are continuing to grow, even if at a relatively slow pace. Two lessons emerge from this consideration of the influence of demographic factors on economic growth. First, the idea of a Japanese-style “lost decade” is misleading – even when applied to Japan. Slow growth in Japan over the last decade was due not to insufficiently aggressive macroeconomic policies, but to an unfavorable demographic trend."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kromě toho se snažil přesunout vnímání krize z ekonomiky na politiku (kde si zachoval pevnou ruku) tím, že odstranil svého určeného nástupce Anvara Ibrahíma, jenž působil jako místopředseda vlády a ministr financí. Anvarovo zatčení a proces zanechalo zemi v úžasu, ale Mahathír naopak překvapil jen pramálo Malajsijců - spojenců i odpůrců -, když po skončení krize obnovil svou autoritu tak důkladně, že mohl zvolit za svého následníka Abdulláha Badávího. Počátek války s terorismem poskytl Mahathírovi další příležitost k politickému vzpamatování. Tváří v tvář světu, který se děsí islámu, se Mahathírovi podařilo zdůraznit do té doby zanedbávanou stránku svého vedení, když opakovaně připomínal, že stojí v čele jediné země na světě, v níž žijí v míru muslimská většina a početné nemuslimské menšiny. Tento úspěch má několik důvodů a velkou část zásluh je třeba připsat právě Mahathírovi. Přestože nosí v rukávu malajsijský nacionalismus, nakonec se Mahathírovi podařilo většinu Nemalajsijců přesvědčit, že není pouhým komunálním vůdcem, ale člověkem, jemuž záleží na všech malajsijských komunitách. Přitom zavčas přesvědčil lid, aby zapomněl, že se on sám kdysi stavěl proti Rahmánovi Tengku Abdulovi, neboť prý nebyl dostatečně ,,malajsijský\" a příliš ustupoval čínským a indickým koaličním partnerům ve svých prvních vládách po získání nezávislosti. Mahathír, první muž z lidu ve funkci malajsijského premiéra, se stal předním asijským modernizátorem také v dalším podstatném smyslu. Záhy se totiž vmísil do rozvratné ústavní bitvy proti dědičným malajsijským vládcům, devíti sultánům, a podařilo se mu okleštit jejich výsady a moc. Jakmile překonal liknavost danou podezíravostí komunit a dynastickými tradicemi, podařilo se mu nasměrovat zemi na dráhu rychlé industrializace. Zpočátku se jeho ambiciózní plán učinit z Malajsie ekonomický model pro rozvojové země setkával s posměchem i obdivem. Mnozí lidé si mysleli, že Mahathír zachází příliš rychle příliš daleko a že od Malajsijců očekává příliš mnoho, když je žádá, aby během jediné generace učinili obrovský kulturní skok z vesnice do zasedací síně. Mahathír však byl odhodlán rozbít tradiční malajsijské uvažování a podařilo se mu vybudovat novou - byť stále malou - městskou střední třídu. Zdá se, že ho vpřed ženou úspěchy sousedního ostrovního státu Singapur, který byl na krátkou dobu součástí Malajsie a jenž nyní hbitě kráčí vstříc statusu země prvního světa. Svůj lékařský diplom získal Mahathír právě v Singapuru, takže mohl ocenit směřování této země k modernosti. Jistě nebude chtít, aby Malajsie zůstala příliš pozadu.", "en": "He also sought to shift the sense of crisis away from economics to politics (where he retained an iron grip) by removing his designated heir, Anwar Ibrahim, who was Deputy Prime Minister and Minister of Finance. Anwar's arrest and trial stunned the country, but Mahathir surprised few Malays--either allies or opponents--by restoring his authority so thoroughly following the crisis that he was able to handpick Abdullah Badawi as his successor. The launch of the war on terror provided Mahathir with another opportunity to recover politically. In the face of a world frightened by Islam, Mahathir was able to affirm a neglected facet of his leadership, repeatedly reminding the world that he presided over the one country in the world where a Muslim majority and large non-Muslim minorities live in peace. There are several reasons for this success, and Mahathir deserves much of the credit. Despite wearing his Malay nationalism on his sleeve, Mahathir ultimately persuaded most non-Malays that he was not simply a communal leader but someone who cared for all Malaysia's communities. In time, he made people forget that he had opposed Tunku Abdul Rahman for not being sufficiently \"Malay\" and for conceding too much to the Chinese and Indian coalition partners in Tunku's early post-independence governments. Mahathir, the first commoner to be Malaysian prime minister, became a leading Asian modernizer in another fundamental way, as well. He quickly took up a divisive constitutional battle against the hereditary Malay rulers, the nine sultans, and succeeded in curtailing their privileges and powers. Having overcome the inertia of communal suspicions and dynastic traditions, Mahathir was able to drive the country onto a course of rapid industrialization. Initially, his ambitious plans to make Malaysia an economic model for developing nations exposed him to both ridicule and admiration. Many thought that he was moving too far, too fast; that he was expecting too much from Malays asked to make the cultural quantum leap from village to boardroom in a generation. But he was determined to break the traditional Malay mold and succeeded in building a new--albeit still small--urban middle class. Mahathir appears to have been spurred on by the successes of the neighboring island-state of Singapore, briefly a part of Malaysia, on its swift march to First World status. Having studied for his medical degree in Singapore, he appreciated the country's commitment to modernity. He will not want Malaysia to fall far behind."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oranžové Vánoce na Ukrajině To, že Ukrajinci budou volit svobodu v čase Vánoc, je skutečně dokonalá shoda okolností. Neboť naše hnutí je triumfem radostných zástupů, nikoliv lůzy; protestů, nikoliv rabování; jasného smyslu, nikoliv chaosu. Cosi nového tak prosytí zvyky těch, kdo odteď budou vládnout Ukrajině: respekt k jednotlivcům, což je fundamentální pojistka proti zneužívání moci. Nic už nikdy nesníží, co bylo v ulicích Kyjeva v sázce – a co jsme si vydobyli. Ukrajinský lid skrze odvahu a odhodlání oživil svou sebeúctu. Ukrajinci mají důvod k hrdosti. Sebedůvěra těch, kdo jsou řízeni, a opatrnost těch, kdo je řídí: právě to jsou psychologické prameny demokracie a skutečné svobody a v naší vlasti už nebude možné je odklonit. Nikdy nebylo pochyb o tom, že za dvanáct let své nezávislosti se Ukrajina obrovsky změnila. Přesto pod hlavněmi střelných zbraní nikdo – ani stateční muži a ženy, již ve statisících stanovali ve sněhu před ukrajinským parlamentem, – s jistotou nevěděl, zda tyto změny vytrhly Ukrajince ze spárů strachu a lhostejnosti. Úspěch jejich vzdoru dokazuje moc myšlenky, jež odcházejícího prezidenta Leonida Kučmu a jeho pomahače vyvádí z míry: totiž že demokracie znamená vzít zodpovědnost za svůj osud do vlastních rukou. Režim zjevně očekával, že se zástupy, které protestovaly proti podvodným volbám z 21. listopadu, s lhostejností rozptýlí. To se nestalo.", "en": "Ukraine’s Orange Christmas That Ukrainians will vote for their freedom this Christmas season is a coincidence of true perfection. For our movement is a triumph, not of mobs but of joyous crowds; of protests, not of looting; of clear purpose, not confusion. As a result, something new will color the habits of those who govern Ukraine from now on: respect for individuals, which is the ultimate check on the abuse of power. Nothing can ever diminish what was at stake – and the victory that has been won – on the streets of Kyiv. Ukraine’s people have renewed their self-respect through courage and resolution. They have reason to be proud. Self-confidence among the governed and caution among the rulers: these are the psychological springs of democracy and true freedom, and they can never again be diverted in our homeland. Nobody ever doubted that Ukraine had changed vastly in its twelve years of independence. Yet, caught in the sights of a gun barrel, nobody – not even the brave men and women who camped in their hundreds of thousands in the snow before Ukraine’s parliament – knew with certainty whether those changes had wrenched Ukrainians from the grip of fear and apathy. The success of their defiance shows the power of the idea that bewilders outgoing President Leonid Kuchma and his acolytes: that democracy means taking responsibility for one’s fate into one’s own hands. The regime clearly expected the crowds that protested the fraudulent election of November 21 to scatter in apathy. They did not."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pouze Čína a Turecko zavírají víc novinářů než Egypt a Saúdská Arábie, kde počet vězněných žurnalistů a disidentů od roku 2011 setrvale stoupá. Korunní princ Mohamed bin Salmán dohlíží od nástupu k moci v roce 2017 na nelítostnou kampaň proti lidem zastávajícím jiný názor; jejím ztělesněním se stala v roce 2018 vražda opozičního saúdského novináře Džamála Chášukdžího, trvale žijícího ve Spojených státech, na saúdském konzulátu v Istanbulu. Mohamed bin Salmán se však u novinářů nezastavil; na mušce je každý, kdo je vnímán jako politický odpůrce. Loni v listopadu zatkla policie osm publicistů a podnikatelů, z nichž většina nepatřila k aktivním disidentům. Dva z nich, spisovatelé Abdulmadžíd Bulúví a Badr Rašíd, dokonce ve snaze odčinit svou předchozí kritiku veřejně podpořili Salmánovu agendu hospodářských reforem. Stejně jako v Egyptě přitom saúdské úřady tvrdily, že zatčené osoby pracovaly na destabilizaci vlády v zájmu zahraniční mocnosti. Na stejném principu byly založené i kampaně na sociálních sítích, které organizoval Salmánův mediální poradce Saúd Katání, aby zdiskreditoval novináře a disidenty. Země jako Saúdská Arábie, Egypt a Turecko nečelily tvrdým důsledkům ani nemusely snášet mezinárodní reakci za útlak a manipulaci médií. To nejen osmělilo jejich represivní režimy, ale zároveň to přesvědčilo další vlády potýkající se v současnosti s protesty, aby použily podobné metody. V Iráku obvinila vláda média z posilování frustrace občanů, která vedla až k rozsáhlým demonstracím proti rozšířené korupci, vysoké nezaměstnanosti, neuspokojivým veřejným službám a vměšování se ze strany Íránu. Mediální regulační úřad v listopadu 2019 zablokoval vysílání Dijlah TV, irácké televize se sídlem v Jordánsku, a dočasně uzavřel její bagdádskou redakci spolu s redakcemi jedenácti dalších mediálních organizací kvůli údajnému porušování licenčních pravidel. Zároveň adresoval pěti dalším organizacím varování, aby „přizpůsobily svůj přístup k protestům“ vysílacím pravidlům. Novináři jsou zadržováni také bezpečnostními službami a stávající se terčem polovojenských organizací, které jsou na ně napojené. Neoznačení ozbrojení útočníci například loni zaútočili na bagdádské redakce čtyř vysílatelů, vyplenili jim studia a kanceláře, ukradli vybavení a napadli zaměstnance. A vláda během protestů nesčetněkrát přerušila internetové služby, čímž značně poškodila iráckou ekonomiku. V Libanonu, který je často pokládán za oázu mediální otevřenosti v regionu, vláda stále častěji zastrašuje a zatýká kritiky ve snaze potlačit demonstrace, jež započaly v říjnu 2019.", "en": "Indeed, only China and Turkey lock up more journalists than Egypt and Saudi Arabia, where the number of jailed journalists and dissidents has risen steadily since 2011. Since coming to power in 2017, Crown Prince Mohammed bin Salman (MBS) has overseen a ruthless campaign against dissenters, epitomized by the 2018 murder of dissident Saudi journalist Jamal Khashoggi, a permanent resident of the United States, at the Kingdom’s consulate in Istanbul. MBS has not stopped at journalists; anyone perceived as a political opponent is fair game. Last November, police arrested eight writers and entrepreneurs, most of whom were not active dissidents. Two of them, the writers Abdulmajeed al-Buluwi and Badr al-Rashed, had even publicly supported MBS’s economic-reform agenda in an effort to atone for past criticism. As in Egypt, the Saudi authorities have claimed that those arrested were working to destabilize the government on behalf of a foreign power. This was the gist of social media campaigns run by MBS’s media adviser, Saud al Qatani, to discredit journalists and dissidents. Countries like Saudi Arabia, Egypt, and Turkey have not faced major consequences and nor have they weathered international backlash for their repression and manipulation of the media. This has not only emboldened their repressive regimes; it has convinced other governments currently facing protests to use similar methods. In Iraq, the government has blamed the media for promoting the popular frustration driving large-scale demonstrations against widespread corruption, high unemployment, poor public services, and Iranian interference. In November 2019, the media regulator blocked transmissions from Dijlah TV, a Jordan-based Iraqi broadcaster, and temporarily shut down its Baghdad offices, along with those of 11 other media outlets, over alleged violations of licensing rules. It also issued warnings to five other organizations to “adapt their discourse” about the protests to broadcasting rules. Journalists have also been detained by security services and targeted by associated militias. Last year, unidentified armed assailants invaded the Baghdad offices of four broadcasters, ransacking studios and offices, stealing equipment, and assaulting employees. The government has cut Internet service numerous times during the protests, at significant cost to the Iraqi economy. In Lebanon, often viewed as an oasis of media openness in the region, the government has increasingly been intimidating and arresting its critics in an effort to subdue the demonstrations that began in October 2019."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V dnešní ekonomice je těžké najít nějaký zárodek růstu podobné velikosti – ať už inovaci nebo veřejnou politiku. Na obzoru se nerýsuje žádná nová technologická revoluce. Světová obchodní organizace dospěla v prosinci na Bali jen k omezené dohodě, vzdor 12 letům vyjednávání, přičemž četné bilaterální a regionální dohody o volném obchodu mohou dokonce celkový světový obchod oslabit. Ještě horší je, že hlemýždí růst a vysoká nezaměstnanost ve vyspělých zemích v důsledku finanční krize roku 2008 podněcuje požadavky na posílení protekcionismu. Ohrožena je tudíž i finanční liberalizace 90. let a počátku let nultých. Dalekosáhlé makroekonomické a politické reformy po skončení studené války už také podle všeho doběhly. Snadné zisky už jsou vyčerpány; dohoda na dalších strukturálních změnách bude časově náročnější a jejich realizace bude těžší. Jestliže tedy globální růst nepohánějí faktory na straně nabídky, musíme revidovat očekávání, čeho mohou dosáhnout měnové a fiskální politiky. Pokud už se skutečný růst blíží růstu potenciálnímu, pokračování současné fiskální a měnové stimulace bude jen vytvářet další bubliny, zhoršovat problémy suverénní zadluženosti a ztenčováním objemu globálních úspor dostupných k financování soukromých investic podlamovat dlouhodobé růstové vyhlídky. Tvůrci politik by se raději měli soustředit na odstraňování strukturálních a institucionálních úzkých hrdel ekonomik. Ta na vyspělých trzích vyplývají především z ubývání a stárnutí populace, rigidit na trhu práce, příliš nákladného sociálního státu, vysokých a pokřivujících daní a zadluženosti vlád. Výčet překážek růstu na rozvíjejících se trzích je ještě delší: korupce a slabá vláda práva, uchvacování státu, organizovaný zločin, chatrná infrastruktura, nekvalifikované pracovní síly, omezený přístup k financím a přílišné státní vlastnictví. Nadto trhy všech velikostí a úrovní rozvoje nadále poškozuje protekcionismus, restrikce toků zahraničního kapitálu, sílící ekonomický populismus a marnotratné a špatně zacílené sociální programy. Dokážeme-li tyto problémy vyřešit, globálně i na národní úrovni, budeme schopni ukončit nebezpečný fiskální a měnový expansionismus, na nějž světová ekonomika začala spoléhat, a umožnit dlouhodobou udržitelnost růstu – ač na nižších hladinách než v nedávných letech.", "en": "It is difficult to point to any growth impetus of similar magnitude – whether innovation or public policy – in today’s economy. No new technological revolution appears to be on the horizon. The World Trade Organization produced only a limited agreement in Bali in December, despite 12 years of negotiations, while numerous bilateral and regional free-trade agreements might even reduce world trade overall. Worse, in the wake of the 2008 financial crisis, sluggish growth and high unemployment in developed countries have fueled demands for more protectionism. Thus, the financial liberalization of the 1990’s and early 2000’s is also under threat. The far-reaching macroeconomic and political reforms of the post-Cold War era also seem to have run their course. The easy gains have already been banked; any further structural change will take longer to agree and be tougher to implement. Thus, with supply-side factors no longer driving global growth, we must reassess our expectations of what monetary and fiscal policies can achieve. If actual growth is already close to potential growth, then continuing the current fiscal and monetary stimulus will only create more bubbles, exacerbate sovereign-debt problems, and, by reducing the pool of global savings available to finance private investment, undercut long-term growth prospects. Instead, policymakers should focus on removing their economies’ structural and institutional bottlenecks. In advanced markets, these stem largely from a declining and aging population, labor-market rigidities, an unaffordable welfare state, high and distorting taxes, and government indebtedness. The list of growth obstacles in emerging markets is even longer: corruption and weak rule of law, state capture, organized crime, poor infrastructure, an unskilled workforce, limited access to finance, and too much state ownership. In addition, markets of all sizes and levels of development continue to suffer from protectionism, restrictions on foreign capital flows, rising economic populism, and profligate or poorly targeted welfare programs. If these problems can be addressed, both globally and at the national level, we can end the dangerous fiscal and monetary expansionism on which the world economy has come to rely and allow growth to be sustained over the long term – though at lower rates than in recent years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Po levej straně u dveří kanceláře je plivátko, tam házejí špačky,” poučoval Švejka jeden. „Potom v prvním poschodí jdeš také kolem jednoho. Metou chodby až v devět, tak tam něco bude.” „Není doma,” řekl tvrdě Švejk, ale mladá dáma byla již v předsíni a kategoricky přikázala Švejkovi: „Odneste kufry do pokoje!” Několika slovy vysvětlil mu, jak se hrozně mýlí, že je polit. Polní kurát, který měl hlavu neobyčejně těžkou, byl ve stís­něné náladě. Tím byl na hodnou chvíli rozhovor přetržen, až opět bylo v něm pokračováno otázkou mladé dámy: Kdosi zabručel: „Dejte mu deku,” ale byli všichni tak ze­sláblí po té nezdařené hostině, že se nikdo nehýbal. „My to flákáme všelijak,” řekl Švejk k drožkáři. „Proč myslíte dvanáct?” otázal se Bretschneider. Uděšená paní Müllerová pod dojmem strašného válečného zpěvu zapomněla na kávu a třesouc se na celém těle uděšeně naslouchala, jak dobrý voják Švejk dál zpívá na posteli:", "en": "His fellow inmates instructed him: “By the office door, on the left side, there is a spittoon. They often throw butts in there. Then, on the second floor, you go past another one. They wait until nine to sweep the corridors, so there should be something there, too.” “He’s not home,” Švejk said toughly. But, the young lady was already in the hallway and categorically ordered: “Carry the suitcases into the bedroom!” With but a few words, he explained to Katz how terribly mistaken he was in thinking that he’d been doused with glue. The Field Chaplain, whose head felt unusually heavy, was in a depressed mood. Again, there was a lull in the conversation for a considerable time. It was reestablished with a question posed by the young lady: Somebody growled: “Give him the blanket treatment.” They were all so weak after their ill-fated banquet that nobody moved. “We do it any which way we can,” Švejk explained to the cabman. “Why do you think 12?” asked Bretschneider. Frightened by the dreadful battle song, Mrs. Müller forgot all about the coffee and began to shake all over. The good soldier Švejk kept singing from his bed:"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problém špatného pojištění rozvíjejících se ekonomik LONDÝN – Expanzivní monetární politika Ameriky a rychlý růst Číny byly v posledních deseti letech dvěma klíčovými tahouny globálních finančních toků. Dnes se obojí dynamika obrací, což vytváří nová rizika pro globální ekonomiku – zejména pro země s rozvíjejícími se trhy. Otázka, zda se dokážou s těmito změnami vyrovnat, závisí na tom, jestli se dostatečně pojistily proti správným rizikům. Po asijské finanční krizi na konci 90. let začaly rozvíjející se ekonomiky hromadit masivní rezervy v zahraniční měně, aby se ochránily před riziky vnější předluženosti. Nakonec nashromáždily mnohem víc, než potřebovaly – podle posledního sčítání 6,5 bilionu dolarů –, čímž se v podstatě staly přepojištěnými vůči vnějším šokům platební bilance. Zároveň však zůstaly podpojištěné vůči domácím úvěrovým rizikům – což je dnes pro rozvíjející se ekonomiky největší hrozba. Po vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 došlo ke zhroucení úrokových sazeb, což na mnoha největších rozvíjejících se trzích, jako jsou Brazílie, Indie, Indonésie nebo Turecko, přiživilo boom úvěrů soukromému sektoru. Ačkoliv tyto boomy zpočátku financoval domácí kapitál, brzy začaly být závislé na kapitálu zahraničním, který do zmíněných ekonomik proudil, jelikož centrální banky rozvinutých zemí pumpovaly na finanční trhy obrovské objemy likvidity. Dnes, kdy americký Federální rezervní systém zvažuje odchod od svých nekonvenčních měnových politik, pozice běžných účtů rozvíjejících se ekonomik oslabují, takže jejich odkázanost na přílivy kapitálu je stále zjevnější – a stále nebezpečnější. Dnešní neduhy rozvíjejících se ekonomik paradoxně pramení z jednoho z největších úspěchů, jehož tyto ekonomiky dosáhly: ze snížení financování zahraničními měnami ve prospěch dluhu v místní měně. Jak se centrální banky v zemích s rozvíjejícími se trhy silně opíraly o vydatné přílivy kapitálu, aby zmírnily zhodnocování směnného kurzu, začaly být jejich měny méně volatilní. Výsledný pocit, že se měnové riziko snižuje, podpořil kapitálové přílivy ještě víc. Tato příznivá spirála se dnes změnila ve škodlivou, neboť příliv kapitálu představuje pouhý zlomek odlivu. Vzhledem k tomu bude pravděpodobným výsledkem měnového utahování opasků v rozvinutých ekonomikách dlouhé znehodnocování měn rozvíjejících se trhů a potažmo značné zvyšování úrokových sazeb – tento trend přitom vystavuje rozvíjející se ekonomiky riziku právě těch typů úvěrových krizí, které v posledních šesti letech sužují ekonomiky rozvinuté. Čím výše se úrokové sazby vyšplhají, aby stabilizovaly měny rozvíjejících se ekonomik, tím tvrdší budou jejich hospodářské krize. V konečném důsledku platí, že i když se rozvíjejícím se ekonomikám podaří diverzifikovat financování směrem od zahraničních měn, zůstanou rukojmími amerických cyklů měnové politiky.", "en": "Emerging Economies’ Misinsurance Problem LONDON – Over the last decade, America’s expansionary monetary policy and China’s rapid growth have been the two key drivers of global financial flows. Now, both dynamics are being reversed, generating new risks for the global economy – particularly for emerging countries. Whether they can cope with these changes will depend on whether they have taken out enough insurance against the right risks. Following the Asian financial crisis of the late 1990’s, emerging economies began to accumulate massive foreign-exchange reserves to protect themselves against the risks of external over-indebtedness. In fact, they amassed far more than they needed – $6.5 trillion, at last count – effectively becoming over-insured against external balance-of-payments shocks. But they remained underinsured against domestic credit risks ­– the leading threat to emerging economies today. After the global financial crisis erupted in 2008, interest rates plummeted, fueling private-sector credit booms in many of the largest emerging markets, including Brazil, India, Indonesia, and Turkey. Although these booms were initially financed by domestic capital, they soon became dependent on foreign capital, which flowed into their economies as advanced-country central banks pumped huge amounts of liquidity into financial markets. Now, just as the US Federal Reserve contemplates an exit from its unconventional monetary policies, emerging economies’ current-account positions are weakening, making their reliance on capital inflows increasingly apparent – and increasingly dangerous. Ironically, today’s pain stems from one of the great successes that emerging economies have achieved: the reduction of foreign-currency funding in favor of local-currency debt. As emerging-market central banks leaned against heavy capital inflows in order to mitigate exchange-rate appreciation, their currencies became less volatile. The resulting perception that currency risk was declining bolstered capital inflows further. This virtuous feedback loop has now turned vicious, with capital inflows amounting to only a fraction of outflows. Given this, the likely upshot of monetary tightening in the advanced economies will be a long depreciation of emerging-market currencies and, in turn, a significant interest-rate hike – a trend that puts emerging economies at risk for the kinds of credit crises that have bedeviled developed economies over the last six years. The higher interest rates rise to stabilize emerging markets’ currencies, the more severe their crises will be. Ultimately, even if emerging economies manage to diversify their funding away from foreign currencies, they will remain hostages to US monetary-policy cycles."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vytáhl zápisník z kapsy a pokračoval: „Mám to všechno zapsáno. Nadporučík Janata dluhoval mně 700 korun, a odvá­žil se padnout na Drině. Poručík Prášek upadl na ruské fron­tě do zajetí, a je mně dlužen na dva tisíce korun. Hejtman Wichterle, dluhující mně stejný obnos, dal se zabít pod Rus­kou Rávou vlastními vojáky. Nadporučík Machek zajat v Srbsku, dluhuje mně 1500 korun. Je zde víc takových lidí. Ten padne v Karpatech s mou nezaplacenou směnkou, ten jde do zajetí, ten se mně utopí v Srbsku, ten umře v Uhrách ve špitále. Chápete nyní mé obavy, že mne tato válka zahubí, nebudu-li energickým a neúprosným. Vy můžete mně namít­nout, že u vás nehrozí žádného přímého nebezpečí. Podívejte se.”", "en": "He pulled a notebook from his pocket and continued: “I have it all written down. Senior Lieutenant Janata owed me 700 crowns. Then, he had the audacity to fall in battle at the Drina River. First Lieutenant Prášek was captured on the Russian front. He owes me around 2,000 crowns. Captain Wichterle owed me the same amount and was killed by his own soldiers near the Russian Ráva railway junction. Senior Lieutenant Machek was taken prisoner in Serbia. He owes me 1,500 crowns. “There are lots more people like that. This one falls in the Carpathians with my debt unpaid, while that one is taken into captivity. Another drowns on me in Serbia, someone else dies in a hospital in Hungary. Now, I hope you can understand my fears. This war will ruin me if I am not energetic and inexorable. You might raise the objection that, in your case, no direct danger looms. Well, look at this entry.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zemědělce a rolníky v celé Evrop�� zneklidňuje budoucnost zemědělství v globalizovaném světě. Američané včetně zemědělců jsou mnohem více zvyklí platit za nové technologie a inovované produkty - tuto jejich vlastnost lze vysledovat i v nedávném rozhodnutí nejvyššího soudu USA, které rozšířilo možnosti patentů u rostlin. V Evropě jsou zemědělství a duševní vlastnictví naopak spíše na kordy. Evropští spotřebitelé si stále více uvědomují svá práva, zemědělci se stále více obávají závislosti na nadnárodních společnostech. Jsou to symptomy hlubšího zájmu o hodnoty a priority: o životního prostředí, jaké chceme, o biodiverzitu a její roli, o toleranci k riziku či o cenu, jakou jsme ochotni zaplatit za regulaci. Mimo Evropu má zelená revoluce v oblasti genetické modifikace mnohem věcnější dopady. Na celém světě žije osm set milionů chronicky podvyživených lidí. Jsou geneticky modifikované produkty pro tyto lidi - a zemědělce, kteří jsou mezi nimi - požehnáním, nebo prokletím? Já osobně se přikláním k názoru, že v problému podvýživy v chudých zemích nejde ani tak o technologie či vývoj jako takový. Jak přesvědčivě argumentuje ekonom Amartya Sen, nositel Nobelovy ceny, hlad není důsledkem nedostatku jídla, ale nedostatku demokracie. Jakmile by však byly politické příčiny hladovění a podvýživy v rozvojových zemích vyřešeny, mohlo by samozřejmě využití moderních biotechnologií v zemědělství a potravinářském průmyslu výraznou měrou pomoci k rozvoji tamních ekonomik i společností. Nejprve ale musíme vyřešit politické faktory, které stojí za většinou nedorozumění mezi Amerikou a Evropou. Především musíme brát v úvahu vzestup ekologického povědomí, které se v Evropě projevuje v rostoucí síle zelených stran a které živí antiglobalizační smýšlení.", "en": "Farmers across Europe are anxious about the future of agriculture in a globalized world. Americans, including farmers, are more accustomed to paying for innovative technologies and products--a disposition reflected in a recent US Supreme Court decision that extended the scope of patents on plants. In Europe, agriculture and intellectual property are more often at odds. Europeans consumers' growing awareness of their rights and farmers' increasing fear of dependence on multinational companies are symptoms of a deeper concern about values and priorities: the type of environment we want, the role of biodiversity, our tolerance for risk, and the price we are prepared to pay for regulation. Outside Europe, the GM green revolution holds more stark implications. Eight hundred million people worldwide are chronically malnourished. Are GMOs a blessing or a curse for these people and the farmers among them? I am inclined to believe that the problem of malnutrition in poor countries has little to do with technology or development as such. As the Nobel laureate economist Amartya Sen compellingly argues, hunger is not caused by a scarcity of food, but by a scarcity of democracy. Even so, once the political causes of famine and malnutrition in developing countries are resolved, the use of modern biotechnology in agriculture and food production could potentially make an immense contribution to social welfare and economic advancement. However, we must first address the political factors that underlie most misunderstandings between America and Europe. Above all, we must reckon with the rise of ecological awareness, which in Europe is reflected in the formation and strength of Green parties, and which nurtures anti-globalization sentiments."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hodnota evropských hodnot Evropští představitelé obnovili rozhovory o ústavě, které loni v prosinci zkrachovaly kvůli sporům ohledně hlasovacích práv. Podobné spory samozřejmě podléhají kompromisům, které pravděpodobně budou nalezeny. Stále je však zapotřebí jasného pochopení, čeho má ústava vlastně dosáhnout. Evropskou integraci podepírají dva základní principy: solidarita a subsidiarita. Oba principy leží na křižovatce filozofie, politiky, ekonomiky, sociologie a práva. Po celá léta byly přítomny v právním a institucionálním rámci Evropské unie - ve smlouvách, v Chartě základních práv (která je cituje v preambuli) i v nedávném návrhu ústavy. Stručně řečeno jsou vepsány do dějin a ideálů EU. Co však solidarita a subsidiarita opravdu znamenají? Věnujme se nejprve solidaritě, která je otevřená nejméně dvěma interpretacím: statická solidarita spočívá pouze v přerozdělování příjmů a bohatství, zatímco širší koncept dynamické solidarity zahrnuje i jejich tvorbu. V poválečných dějinách evropské integrace byla dynamická solidarita silná v prvním období - v éře Evropského společenství uhlí a oceli -, a to jak ve strategii hospodářského rozvoje (obnovy), tak i ve smlouvách, zejména ve smlouvě Římské. To ovšem neznamená, že později byla dynamická solidarita potlačována: jejím výrazem je například Evropská měnová unie.", "en": "The Value of European Values Europe's leaders have revived the constitutional talks that broke down last December in a dispute about voting rights. Such disputes are, of course, subject to compromises, which are likely to be found. What still needs to be settled is a clear understanding of what the constitution is meant to achieve. Two fundamental principles have underpinned European integration: solidarity and subsidiarity. Both principles lie at the crossroads of philosophy, politics, economics, sociology, and law. For years they have been present in the legal and institutional framework of the European Union - in treaties, in the Charter of Fundamental Rights (which quotes them in the Preamble), in the recent draft Constitution. They are, in short, inscribed in the EU's history and ideals. But what do solidarity and subsidiarity really mean? Consider solidarity, which is open to at least two interpretations: static solidarity, which concerns only the distribution of income and wealth, and the broader concept of dynamic solidarity, which concerns the production of income and wealth as well. In the postwar history of European integration, dynamic solidarity was strong in the first period - that of the European Coal and Steel Community - both in its economic development strategy (reconstruction) and in the Treaties, particularly the Treaty of Rome. This does not mean that dynamic solidarity was subsequently suppressed: European Monetary Union, for example, is an expression of it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pravděpodobnou kompenzací očekávaného úbytku zahraničních dělníků na globální scéně je nárůst outsourcingu, který ve chvíli, kdy globalizaci pošpiní terorismus, nabízí alternativní a potenciálně přitažlivější způsob dovozu služeb pracovní síly. Stejně jako v případě gastarbeitrů, outsourcing je importem služeb pracovní síly, ale cizí dělníci zůstávají na své půdě. Buď se požadovaná služba provede ze zahraničí, například u telemarketingu, nebo se dílo pošle do zahraničí ke zpracování a později se importuje do země původu (v Evropě se stále více průmyslové práce přesouvá ze Západu na Východ). Outsourcing udržuje teroristy – a další cizince, kteří by pobírali nákladné sociální příspěvky – v bezpečné vzdálenosti, aniž by za oběť padly přínosy globalizace. Bush sice může mít pravdu ohledně zahraničních dělníků, ale jeho kontroverzní návrh, aby přístavy USA provozovala společnost se sídlem v Dubaji, je obrovskou chybou. V bezpečnějším světě by dohodě nikdo nevěnoval pozornost – a právem. Americké veřejné mínění, znepokojené hrozbou terorismu, se však, zdá se, staví proti takovému převzetí. Fanoušci volného obchodu jsou zdrceni. Všeobecný odpor vůči takovému obchodu si vykládají jako náznak, že věrnost Ameriky otevřené ekonomice zřejmě ochabuje. Je však po teroristických útocích ze září 2001 skutečně „frenetické“, když Američané od svých volených úředníků žádají více veřejného bezpečí a národní bezpečnosti? V současném věku terorismu je třeba doktríny jako volný obchod nově definovat tak, aby veřejný zájem na „zboží“, jako je bezpečnost, zahrnovaly stejně jako zájem na zboží konvenčním, třeba na televizích a autech. Jinak tyto doktríny ztratí svůj význam. Přenos potenciálně strategických informací o přístavech do cizích a snad nepřátelských rukou s sebou zřetelně nese rizika pro národní bezpečnost. Je marné, aby to Bushova administrativa popírala. Ani Pobřežní stráž USA nedokázala vyloučit, že by aktiva společnosti bylo možné využít pro teroristické činy. Zákaz převzetí by na druhou stranu znamenal méně efektivní správu přístavů, neboť právě tato dubajská společnost se považuje za lepšího správce, než je ten současný. To by pro USA znamenalo ztrátu, protože přírůstky efektivity zajištěné dubajskou firmou by dříve či později přešly na přístavy USA v podobě vyšších plateb za pronájem. To vyžaduje nalezení rovnováhy mezi riziky pro národní bezpečnost a výnosy z efektivity zajištěné lepším managementem. Experti dokládají, že pravděpodobnost teroristického útoku kvůli převzetí je nízká.", "en": "Compensating for the expected diminution of guest workers on the global stage is a likely increase in outsourcing, which provides an alternative and potentially more attractive way to import labor services when globalization is tainted by terrorism. Like guest workers, outsourcing imports labor services, but the foreign workers stay in their own backyards. Either the desired service is performed from abroad – telemarketing, for example – or the work is sent abroad for processing and later imported to the home country (in Europe, more and more industrial work is being outsourced from West to East). Outsourcing keeps terrorists – and other foreigners who would get expensive welfare subsidies – at bay without sacrificing the benefits of globalization. Bush may be right on guest workers, but his controversial proposal to have a Dubai-based company run six US ports is a big mistake. In a safer world, the deal would go unnoticed – and rightfully so. But American public opinion, worried about the threat of terrorism, seems set against the takeover. Free traders are dismayed. They take popular opposition to the deal as a sign that America’s commitment to an open economy may be waning. But, after the terrorist attacks of September 2001, is it “frenzy” for Americans to demand greater public safety and national security from their elected officials? In this age of terrorism, doctrines like free trade must be re-defined to include the public’s interest in “goods” like safety as well as more conventional goods like televisions and autos. Otherwise, such doctrines lose their relevance. The transfer of potentially strategic information about ports into foreign and perhaps unfriendly hands clearly carries with it national security risks. It is futile for the Bush administration to deny it. Even the US Coast Guard could not rule out that the company’s assets could be used for terrorist operations. Banning the takeover, on the other hand, would mean less efficient management of the ports, since the Dubai-based company is considered a better manager than the current one. This would mean a loss for the US, because, sooner or later, some of the efficiency gains achieved by the Dubai firm would be passed on to US ports in the form of higher lease payments. This case requires balancing national security risks with the efficiency gains from better management. Experts argue that the probability of a terrorist attack because of the Dubai takeover is small."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kliknutí myší, která zařvala CAMBRIDGE – Kybernetická bezpečnost až donedávna zajímala hlavně počítačové nadšence a milovníky špionážních románů. Tvůrcům internetu, kteří představovali součást malé a uzavřené komunity, velmi vyhovoval otevřený systém, v němž bezpečnost není prvořadým zájmem. Když se však dnes na webu pohybují zhruba tři miliardy uživatelů, stala se samotná jeho otevřenost vážnou slabinou ohrožující obrovské ekonomické příležitosti, které internet otevřel světu. „Kybernetický útok“ může mít řadu podob, od obyčejného sondování přes prznění webových stránek až po útoky typu „odepření služby“, špionáž a ničení dat. A také termín „kybernetická válka“, který lze nejlépe definovat jako jakoukoliv nepřátelskou akci v kybernetickém prostoru, jež zesiluje velké fyzické násilí nebo se mu rovná, má velmi proměnlivý charakter – je to odraz různých definic „války“, jež může označovat nejen ozbrojený konflikt, ale i jakékoliv společné úsilí o vyřešení určitého problému (například „válka s chudobou“). Kybernetická válka a kybernetická špionáž jsou spojovány převážně se státy, zatímco kybernetická zločinnost a kybernetický terorismus bývají většinou dávány do souvislosti s nestátními aktéry. Nejnákladnější je dnes řešení špionáže a zločinnosti, avšak v příštích zhruba deseti letech může narůst i hrozba kybernetické války a kybernetického terorismu. S vývojem spojenectví a taktiky se navíc jednotlivé kategorie mohou stále více překrývat. Teroristé mohou nakupovat od zločinců škodlivý software a pro vlády může být užitečné schovat se za obě skupiny. Někteří lidé tvrdí, že v kybernetickém prostoru nefunguje metoda odstrašení, protože se příslušným aktivitám těžko připisuje autorství. To je však příliš velké zjednodušení: nedostatečně průkazné připisování autorství postihuje i prostředky mezistátního odstrašení, a přesto tato metoda stále funguje. A i když lze zdroj útoku úspěšně skrýt pod „falešnou vlajku“, vlády mohou být natolik zapletené do sítě symetrických vzájemných vztahů, že by byl jakýkoliv velký útok kontraproduktivní. Například Čína by prodělala na útoku, který by vážně poškodil americkou ekonomiku, a obráceně to platí také. Neznámého útočníka mohou odradit také kybernetická bezpečnostní opatření. Existují-li silné firewally, redundantní a odolná řešení umožňující rychlé zotavení nebo možnost samočinně se aktivující reakce („elektrický plot“), stává se útok méně atraktivním. Přesné určení původního zdroje kybernetického útoku je sice někdy obtížné, avšak jeho stanovení nemusí být „neprůstřelné“.", "en": "The Mouse Click that Roared CAMBRIDGE – Until recently, cyber security has primarily interested computer geeks and cloak-and-dagger types. The Internet’s creators, part of a small, enclosed community, were very comfortable with an open system in which security was not a primary concern. But, with some three billion or so users on the Web nowadays, that very openness has become a serious vulnerability; indeed, it is endangering the vast economic opportunities that the Internet has opened for the world. A “cyber attack” can take any number of forms, including simple probes, defacement of Web sites, denial-of-service attacks, espionage, and destruction of data. And the term “cyber war,” though best defined as any hostile action in cyberspace that amplifies or is equivalent to major physical violence, remains equally protean, reflecting definitions of “war” that range from armed conflict to any concerted effort to solve a problem (for example, “war on poverty”). Cyber war and cyber espionage are largely associated with states, while cyber crime and cyber terrorism are mostly associated with non-state actors. The highest costs currently stem from espionage and crime; but, over the next decade or so, cyber war and cyber terrorism may become greater threats than they are today. Moreover, as alliances and tactics evolve, the categories may increasingly overlap. Terrorists might buy malware from criminals, and governments might find it useful to hide behind both. Some people argue that deterrence does not work in cyberspace, owing to the difficulties of attribution. But that is facile: inadequate attribution affects inter-state deterrence as well, yet it still operates. Even when the source of an attack can be successfully disguised under a “false flag,” governments may find themselves sufficiently enmeshed in symmetrically interdependent relationships such that a major attack would be counterproductive. China, for example, would lose from an attack that severely damaged the American economy, and vice versa. An unknown attacker may also be deterred by cyber-security measures. If firewalls are strong, or redundancy and resilience allow quick recovery, or the prospect of a self-enforcing response (“an electric fence”) seems possible, an attack becomes less attractive. While accurate attribution of the ultimate source of a cyber attack is sometimes difficult, the determination does not have to be airtight."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svým způsobem je to však poutavý a zdvořilý muž, který zná současné kulturní ikony, a při několika veřejných příležitostech se dokonce uvolil ke zpěvu poťouchlých textů a veršů. Přesto je Pan Ki-mun někdy kritizován, že nedělá více, že dostatečně neposlouchá nebo že se příliš podvoluje státům „velké pětky“ v Radě bezpečnosti. Jedna z hlavních výtek zní, že se s ním těžko komunikuje. Pan totiž bez výjimky zdvořile pokyvuje hlavou, aniž protistraně vyšle jasné sdělení. Podle jiných lidí musí Pan teprve dokázat, že je dobrý manažer, a rázněji prosazovat reformy vnitřního chodu OSN. Pan zase otevřeně plísní členské státy, že mu neposkytují dostatek prostředků. Ať už je však pravda kdekoliv, jen málo kritiků bere v úvahu, že se Pan Ki-mun stejně jako všichni předchozí šéfové OSN musí vyrovnat s tím, že disponuje pouze morální mocí, nikoliv mocí ekonomickou, vojenskou či politickou. Během svého funkčního období nicméně Pan vytrvale prokazuje v řadě otázek zdravé instinkty, a to navzdory faktu, že jeho kandidaturu původně prosazovala autoritativní čínská vláda a pravicový kritik OSN, americký vyslanec u této organizace John Bolton. V konečném důsledku by měl být generální tajemník hodnocen podle toho, čeho dosáhl, nikoliv podle svých osobních slabin či suchopárného stylu.", "en": "In his own way, though, he is an engaging, polite man, hip to contemporary cultural icons, and even given to singing at public occasions with wry lyrics and verses. Nonetheless Ban is sometimes criticized for not doing more, not listening enough, or deferring too much to the Big Five countries on the Security Council. One of the main complaints is that communicating with him can be difficult. Ban invariably nods his head in polite agreement without giving clear guidance. Others say he has yet to prove he is a good manager and must push harder for internal management reforms at the UN. Ban, in turn, has openly chastised member states for not giving him sufficient resources. But, wherever the truth may lie, few critics take into account that he, like all former UN chief executives, has to deal with the reality that he possesses only moral power, not economic, military, or political power. Still throughout his tenure, Ban has consistently displayed progressive instincts on issues, despite the fact that his candidacy was originally championed by an authoritarian Chinese government and a right-wing, UN-bashing American envoy to the organization, John Bolton. In the end he should be measured by what he has accomplished rather than by personal foibles or flatness of style."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dekontaminační činnost vede k hromadění obrovského množství odpadu, s nímž se musí na místní, regionální i celostátní úrovni správně nakládat – sbírat ho, dopravovat, třídit, snižovat jeho objem, připravovat ho k likvidaci a nakonec ho umísťovat do trvalých úložišť. Vzhledem k tlaku na umožnění rychlého návratu evakuovaných občanů však demonstrační projekty JAEA proběhly pouze do fáze zřízení dočasných úložišť, která mají sloužit jako „přestupní stanice“ do doby, než bude dostupná centralizovaná úprava odpadu, jeho dočasné uskladnění a kapacity k jeho likvidaci. Objem odpadu je tak velký – odhaduje se na 30 milionů krychlových metrů (což by stačilo na zaplnění více než dvaceti tokijských baseballových stadionů Tokyo Dome s kapacitou 55 000 míst) – a jeho charakter tak složitý, že poslední fázi nakládání s ním je zapotřebí pečlivě optimalizovat, i kdyby bylo hlavní kontaminační látkou relativně krátkodobé radiocesium. Protože hory odpadu čekají na jednoduchých skládkách v pytlích, které se budou zákonitě rozpadat, staly se plánování a rozvoj centralizovaných likvidačních kapacit otázkou klíčového významu. Vážným problémem je skutečnost, že před zahájením regionální očisty neproběhla žádná debata o otázce, jaká míra vyčištění bude dostatečná. Pro odhady nákladů a požadavků na další zdroje – a z toho vyplývajících objemů odpadu – u předem definovaných úrovní snížení obsahu kontaminačních látek lze využít demonstrační projekty JAEA, avšak ty již nelze využívat ke specifikaci nebo odůvodnění číselně vyjádřených cílů regionální očisty. Máme sice potřebné nástroje i vědomostní základnu k tomu, abychom vyvinuli celostnější přístup k sanaci evakuované zóny, avšak při formulaci vhodné politiky jsou politická omezení a souhlas veřejnosti stejně důležité jako technické otázky.", "en": "Decontamination work leads to a huge amount of waste, which needs to be managed – collected, transported, sorted, stored, reduced in volume, prepared for disposal, and, eventually, placed in permanent disposal facilities – at the local, regional, and national levels. Due to pressure to allow the rapid return of displaced residents, however, the JAEA demonstration projects proceeded only as far as establishing temporary storage facilities, intended as stopgaps until centralized waste conditioning, interim storage, and disposal facilities are available. The waste volumes are so large – estimated to be 30 million cubic meters (enough to fill the 55,000-seat Tokyo Dome more than 20 times) – and the material so complex that the final steps of management need to be carefully optimized, even if the main contaminant is relatively short-lived radiocesium. With mountains of waste sitting in bags in simple stores that will inevitably degrade, planning and developing centralized disposal facilities has become a critical issue. A serious problem is that no debate about how clean is clean enough occurred before the regional cleanup was initiated. The JAEA demonstration projects can be used to develop estimates of cost and other resource requirements – and resulting waste volumes – for defined levels of contaminant reduction, but they cannot be used to specify or justify the numerical goals of the regional cleanup. While we have the tools and knowledge base to develop a more holistic approach to recovery of the evacuated zone, political constraints and public acceptance are as important as technical issues in formulating policy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Náš virtuální středověk Wikipedie , otevřená encyklopedie dostupná na internetu, je nejúžasnějším kolektivním intelektuálním projektem, do jehož realizace se lidé pustili – a snad uspěli. Vyžaduje jednak pozornost, jednak přispění těch, komu leží na srdci budoucnost vědění. Kvůli rychlosti, s níž se Wikipedie stala pevnou součástí kyberprostoru, prošel její skutečný význam do velké míry bez povšimnutí. Od svých šestých narozenin v roce 2007 Wikipedie nepřetržitě patří mezi deset nejčastěji navštěvovaných webových lokalit na světě. Každý den do ní nahlíží 7% všech 1,2 miliard uživatelů internetu a míra jejího využití roste rychleji než míra využití internetu jako celku. Wikipedie je encyklopedie, do níž může přispět každý s troškou času, výřečnosti a schopnosti práce na počítači. Každý může změnit kterékoli heslo nebo vytvořit nové a výsledek bude okamžitě zveřejněn, takže jej všichni uvidí – a případně zpochybní. „Wiki“ je havajský slovní základ, který byl v roce 2007 oficiálně přidán do angličtiny a vyjadřuje něco vykonaného v rychlosti – v našem případě jde o změny v kolektivním souboru vědění. Nějakých 4,7 milionu „wikipedistů“ už přispělo k 5,3 milionu hesel, z nichž třetina je v angličtině a zbytek ve více než 250 jazycích. Navíc existuje poměrně velká skupina skalních přispěvatelů: zhruba 75 tisíc wikipedistů se přičinilo zápisem alespoň do pěti hesel v kterémkoli 30denním období. Kvalita článků je nestejná, jak lze u sebeorganizovaného procesu očekávat, ale není výlučně špatná. Pravda, témata vyhledávaná sexuálně neukojenými počítačovými maniaky jsou rozvedena do znepokojivě propracovaných podrobností, zatímco méně přitažlivá problematika často leží ladem. Nicméně podle profesora práva na Chicagské univerzitě Casse Sunsteina je dnes Wikipedie citována v amerických soudních rozhodnutích čtyřikrát častěji než Encyclopedia Britannica . Navíc hodnocení obou encyklopedií opřené o srovnatelně rozpracované vědecké články, jež bylo otištěno roku 2005 v časopise Nature , zjistilo, že Wikipedie obsahovala průměrně čtyři chyby, zatímco Britannica tři. Tento rozdíl se od té doby pravděpodobně zmenšil. Propagátoři Wikipedie o ní rozhlašují, že zvěstuje příchod „webu 2.0“. Zatímco „web 1.0“ usnadňoval hromadění a přenos obrovských množství rozličných informací v kyberprostoru, „web 2.0“ údajně celý proces zinteraktivňuje a odstraňuje poslední hranici oddělující šiřitele a příjemce informace. To už tu ale bylo – ve skutečnosti po většinu dějin člověka.", "en": "Our Virtual Middle Ages Wikipedia , the online encyclopedia, is the most impressive collective intellectual project ever attempted – and perhaps achieved. It demands both the attention and the contribution of anyone concerned with the future of knowledge. Because of the speed with which it has become a fixture in cyberspace, Wikipedia ’s true significance has gone largely unremarked. Since its sixth anniversary in 2007, Wikipedia has consistently ranked in the top ten most frequently viewed Web sites worldwide. Everyday it is consulted by 7% of all 1.2 billion Internet users, and its rate of usage is growing faster than that of Internet usage as a whole. Wikipedia is an encyclopedia to which anyone with a modicum of time, articulateness, and computer skills can contribute. Anyone can change any entry or add a new entry, and the results will immediately appear for all to see – and potentially contest. “Wiki” is a Hawaiian root that was officially added to English in 2007 to signify something done quickly – in this case, changes in the collective body of knowledge. Some 4.7 million “Wikipedians” have now contributed to 5.3 million entries, one-third of which are in English, with the rest in more than 250 other languages. Moreover, there is a relatively large group of hardcore contributors: roughly 75,000 Wikipedians have made at least five contributions in any given 30-day period. The quality of articles is uneven, as might be expected of a self-organizing process, but it is not uniformly bad. True, topics favored by sex-starved male geeks have been elaborated in disturbingly exquisite detail, while less alluring matters often lie fallow. Nevertheless, according to University of Chicago Law professor Cass Sunstein, Wikipedia is now cited four times more often than the Encyclopedia Britannica in US judicial decisions. Moreover, Nature ’s 2005 evaluation of the two encyclopedias in terms of comparably developed scientific articles found that Wikipedia averaged four errors to the Britannica ’s three. That difference probably has been narrowed since then. Wikipedia’s boosters trumpet it as heralding the arrival of “Web 2.0.” Whereas “Web 1.0” facilitated the storage and transmission of vast amounts of different kinds of information in cyberspace, “Web 2.0” supposedly renders the whole process interactive, removing the final frontier separating the transmitter and receiver of information. But we have been here before – in fact, for most of human history."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozsáhlá studie 170 případů uvalení sankcí z 20. století dospěla k závěru, že pouze třetina jich dosáhla stanoveného cíle. Další studie odhaduje, že míra úspěšnosti sankčních režimů je nižší než 5%. Tak vysoké procento neúspěchu naznačuje, že vlády často používají k ospravedlnění sankcí pomýlené argumenty a pokřivují naše chápání jejich důvodnosti a efektivnosti. Nabízí se sedm hlavních nepochopení či omylů, přičemž každý z nich je zapotřebí vyvrátit. Za prvé jsou prý sankce ospravedlnitelné jako jemnější a humánnější alternativa války. To je ovšem podcenění potenciálu mezinárodní diplomacie k řešení konfliktů. A ve skutečnosti mnohdy sankce spíše vydláždí cestu k válce, než aby ji odvrátily: například invaze do Iráku pod vedením USA v roce 2003 následovala po 13 letech mezinárodních sankcí vůči této zemi. Druhý argument zní, že „pokud sankce bolí, pak jistě fungují“. Toto kritérium účinnosti však nedefinuje, co pokládáme za úspěch. Ještě horší je, že neodpovídá důkazům, ze kterých vyplývá, že sankce ubližují rozsáhlým segmentům civilního obyvatelstva – a to i v případě, že se z nich vyjmou základní potřeby, jako jsou potraviny nebo léčiva. Omezují hospodářský růst, podkopávají produkci a způsobují krachy firem, což má za následek vyšší nezaměstnanost. Sankce mohou také podněcovat inflaci tím, že omezují dovoz a přiživují měnové krize. Za třetí se často tvrdí, že sankce jsou „chytré“ a „cílené“. V praxi jsou ovšem všeobecné hospodářské sankce kolektivním trestem. Ždímají střední vrstvy a nepřiměřeně zatěžují nejchudší a nejzranitelnější občany, kteří přitom bývají největšími oběťmi režimů, k jejichž potrestání jsou sankce určené. Za čtvrté některé vlády ospravedlňují sankce jako způsob, jak podporovat a prosazovat lidská práva. Důkazy však naznačují, že mezi těmi, kdo sankcemi trpí nejvíce, obvykle figurují skupiny občanské společnosti a nevládní organizace. Autoritářské režimy vykreslují sankce jako akt zahraniční agrese a ekonomické války proti své zemi a často obviňují lidskoprávní aktivisty, že se spolčují s nepřítelem. Odtud je už jen malý krůček k zásahům proti těmto organizacím pod záminkou zajištění národní bezpečnosti. Írán se tohoto scénáře drží. Trumpem nařízené květnové odstoupení USA od jaderné dohody s Teheránem z roku 2015 v kombinaci se zavedením nového kola sankcí osmělilo zastánce tvrdé linie v Íránu, kteří dnes tvrdí, že jejich nedůvěra v USA byla oprávněná, a tlačí Rúháního středovou administrativu do kouta.", "en": "A comprehensive study of 170 twentieth-century cases in which sanctions were imposed concluded that only one-third of them attained their stated objectives. Another study estimates the success rate of sanctions regimes to be lower than 5%. Such a high failure rate suggests that governments often use flawed arguments to justify imposing sanctions, tainting our understanding of their rationale and effectiveness. Seven misconceptions or fallacies stand out. Each needs to be debunked. First, sanctions are justified as a gentler and more humane alternative to war. But this underestimates the potential for international diplomacy to resolve conflicts. And in reality, sanctions often pave the way for wars rather than averting them: 13 years of international sanctions against Iraq were followed by the 2003 US-led invasion, for example. A second argument is that “if sanctions are hurting, they must be working.” But this criterion of effectiveness fails to define what would constitute success. Worse, it flies in the face of evidence suggesting that – even when essentials such as food and medicine are excluded – sanctions hurt large swaths of the civilian population. They stymie economic growth, undermine production, and cause businesses to fail, resulting in higher unemployment. Sanctions can also fuel inflation by restricting imports and fueling currency crises. Third, sanctions are often said to be “smart” and “targeted.” In practice, however, comprehensive economic sanctions are collective punishment. They squeeze the middle classes and impose a disproportionate burden on the poorest and most vulnerable, who are arguably the biggest victims of the very regimes that sanctions are designed to punish. Fourth, some governments justify sanctions as a way to uphold and promote human rights. But evidence suggests that civil-society entities and NGOs are generally among the biggest losers under sanctions. By portraying sanctions as foreign aggression and economic warfare against their country, authoritarian regimes often accuse human-rights activists of being allied with the enemy. From there, it’s a short step to a national-security crackdown on such organizations. Iran is following that pattern. Trump’s withdrawal of the US from the 2015 Iran nuclear deal last May, coupled with the imposition of a new round of sanctions, has emboldened Iran’s hardliners, who now claim that their distrust of the US was justified and are pushing back against Rouhani’s centrist administration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Summit plutokratů BRISBANE – Na oficiální večeři ve Washingtonu před listopadovým summitem skupiny G-20 v Brisbane poučoval mediální magnát a australský rodák Rupert Murdoch ministry o nebezpečích socialismu a rozbujelé vlády. Tento horoucí odpůrce australské ceny uhlíku a ostřílený oponent amerického prezidenta Baracka Obamy velebil ctnosti úsporných programů a minimální regulace a brojil proti rozkladným vlivům sociálních záchranných sítí. Ministři se ve Washingtonu účastnili výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kde se snažili překonat vzájemné rozdíly a nalézt před nadcházejícím summitem společnou řeč. Murdochův tón však naznačuje, že konsensus v otázce trvale udržitelného a začleňujícího růstu bude těžko dosažitelný. Murdochovy poznámky jsou v souladu s názory, které vyjadřuje jeho přítel, australský premiér Tony Abbott, a jeho současná administrativa. Například v lednu informoval Abbott zděšené účastníky davoské konference, že globální finanční krizi nezpůsobily neregulované globální trhy, ale spíše příliš rozbujelé vlády. Pro ministry financí, kteří předchozích několik let zápasili s toxickými důsledky marnotratnosti finančního sektoru, to byla rozhodně novinka. V kontextu těchto poznámek lze lépe pochopit, proč Austrálie odmítla zařadit otázku klimatických změn a začleňující prosperity do brisbaneské agendy. Stimulace globálního růstu je samozřejmě dosti náročným úkolem sama o sobě, i bez úvah o začleňování nebo o trvalé ekologické udržitelnosti. Svědčí o tom i chmurné prognózy růstu MMF. Mnoho politiků přitom pokládá australské předsednictví G-20 za příležitost získat novou energii a vytříbit poslání skupiny v podobě podpory globálního růstu, tvorby pracovních míst a zvýšení životní úrovně. Ministři financí G-20 již rozhodli o dvouprocentním cíli ročního růstu do roku 2018 a probírají více než 900 návrhů strukturálních reforem, aby toho dosáhli Teprve uvidíme, jaké reformy členové G-20 v Brisbane navrhnou a nakolik vážně je budou chtít zavádět. Větším úkolem je však splnění zmíněných růstových cílů trvale udržitelným a začleňujícím způsobem. Neprovedou-li se strukturální reformy správně, bude se summit v Brisbane pokládat za neúspěšný. Strukturální reformy, při nichž se určité zájmy obětují ve prospěch obecnějšího dobra, budou vždy kontroverzní a jejich zavádění složité.", "en": "A Plutocrats Summit? BRISBANE – At an official dinner in Washington, DC, ahead of November’s G-20 Summit in Brisbane, Australia-born media mogul Rupert Murdoch lectured ministers on the dangers of socialism and big government. A fervent opponent of Australia’s carbon price, and a battle-hardened opponent of US President Barack Obama, Murdoch lauded the virtues of austerity and minimal regulation, and railed against the corrosive effects of social safety nets. The ministers were in Washington to attend the Annual Meetings of the International Monetary Fund and the World Bank, where they attempted to thrash out differences and establish common ground before the upcoming summit. The tone set by Murdoch, however, suggests that a consensus on sustainable, inclusive growth will be hard to achieve. Murdoch’s comments are in keeping with views expressed by his friend, Australian Prime Minister Tony Abbott, and Abbott’s current administration. In January, for example, Abbott informed a startled Davos conference that the global financial crisis was caused not by unregulated global markets, but rather by too much governance. This was certainly news to the finance ministers who had spent the past few years struggling with the toxic fallout from financial-sector excess. Viewed in the context of such comments, one can better understand Australia’s refusal to put issues of climate change and inclusive prosperity on the Brisbane agenda. Of course, stimulating global growth is a big enough challenge in itself, even without considering inclusiveness or environmental sustainability. The IMF’s gloomy growth forecasts attest to that. And many policymakers view Australia’s G-20 chairmanship as an opportunity to re-energize and refine the group’s mission to boost global growth, create jobs, and raise living standards. G-20 finance ministers have already decided on a 2% target for annual growth through 2018, and are sifting through more than 900 proposals for structural reforms in order to achieve this. What reforms G-20 members propose in Brisbane, and how serious they will be about implementing them, remains to be seen. The bigger challenge, though, is hitting those growth targets in a sustainable and inclusive way. If structural reforms are not done right, the Brisbane Summit will come to be regarded as a failure. Structural reforms, in which certain interests are sacrificed for the greater good, will always be controversial and difficult to execute."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konec chudoby v Číně? PEKING – Jedním z nejčastěji citovaných statistických údajů týkajících se Číny je zřejmě počet Číňanů, které se v posledních 35 letech podařilo pozvednout z chudoby. Jedná se o víc než 800 milionů osob, tedy obrovský počet – a mimořádný úspěch. Žádná jiná země v tak krátkém čase nedosáhla takového snížení úrovně chudoby. Co ale miliony Číňanů, kteří nadále zůstávají pod čarou? Čínská vláda je odhodlaná úkol dokončit; jejím cílem je snížit venkovskou chudobu v zásadě na nulu do roku 2020. Čínské orgány se takto poprvé zavázaly na půdě OSN v roce 2015 a při dalších oficiálních příležitostech závazek zopakovaly. Splnění slibu – dnes by znamenalo zlepšit blahobyt asi 45 milionů lidí, což je zhruba ekvivalent celé populace Súdánu – si však vyžádá podstatné výdaje. Omezování chudoby podléhá podobně jako tolik důležitých snah zákonitosti ubývající návratnosti: čím víc se něčemu věnujete, tím méně je vaše úsilí produktivní. Je to jako natahovat hodinky: čím víc natáčíte, tím větší odpor vzniká v hnacím peru a tím víc energie potřebujete k otočení natahovací hřídelky o tutéž vzdálenost. Co se týče snižování chudoby, jako první z takové snahy profitují nejspíše ti, kdo jsou k takovému vzestupu nejlépe vybaveni, třeba díky původu či geografickým okolnostem. Jakmile už chudých zbývá jen nemnoho, počítáno i v milionech, je třeba očekávat, že dosáhnout k nim bude mnohem těžší. Čínská zkušenost tento jev dokonale ilustruje.", "en": "The End of Poverty in China? BEIJING – One of the most cited statistics about China may well be the number of Chinese who have been lifted out of poverty over the last 35 years. At over 800 million, it is a huge number – and an extraordinary feat. Indeed, no other country has achieved such a level of poverty reduction in such a short period. But what about the millions of Chinese who have remained behind? China’s government is committed to finishing the task, with the aim of reducing rural poverty essentially to zero by 2020. The authorities first made the pledge at the United Nations in 2015, and have reiterated it in subsequent official settings. But fulfilling that promise – which would now entail improving the wellbeing of about 45 million people, roughly equivalent to Sudan’s entire population – will carry significant costs. Poverty reduction, like so many important endeavors, is subject to the law of diminishing returns: the more you do something, the less productive your efforts become. Think of winding a watch: the more you wind, the more resistance builds up in the mainspring, and the more energy it takes to move the stem the same distance. When it comes to poverty reduction, the people who benefit first are most likely those who were best equipped to do so, owing to, say, their background or geography. By the time there are only a few – or even a few million – left, one can expect reaching them to be much harder. China’s experience illustrates this phenomenon perfectly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pojištění proti recesi NEW HAVEN – Hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard spolu s několika ekonomy MMF v nedávném pojednání navrhl, aby vlády nabídly nástroj, který autoři označili za „pojištění proti recesi“. Firmy i jednotlivci by si mohli sjednat pojistku, platit za ni pravidelné pojistné a za to získat odškodnění v případě, že některý ekonomický ukazatel, například růst HDP, klesne pod určitou úroveň. Takové pojištění by podle nich pomohlo firmám i jednotlivcům vyrovnat se s „extrémní nejistotou“ současného ekonomického prostředí. Pojištění proti recesi by opravdu mohlo přispět ke zmírnění hospodářské krize tím, že by snížilo nejistotu. Skutečným problémem, jemuž momentálně čelíme, je koneckonců paralýza: nejistota pozastavila řadu rozhodnutí o výdajích, a to jak ze strany firem (v oblasti zvyšování výkonnosti), tak i spotřebitelů (v oblasti zboží, které firmy vyrábějí). Snížení nejistoty by mohlo fiskální stimulační programy rozšířit nebo je dokonce předčit, poněvadž by řešilo základní příčinu neochoty k utrácení. Navíc by pojištění proti recesi nemuselo na rozdíl od fiskální politiky zatížit vládu dodatečnými náklady, poněvadž pokud stimuluje důvěru, pak předchází riziku, proti němuž se pojištění sjednává. Schopnost vlády nabídnout takové pojištění v natolik širokém měřítku, aby neznamenalo žádné náklady, je jedním z důvodů, proč dát veřejnému programu přednost před soukromými pojistiteli. Blanchard a jeho kolegové poukazují na to, že banky by podmiňovaly úvěry firmám nákupem pojištění proti recesi, což by mohlo napomoci k lepšímu fungování úvěrových trhů a vyřešit vážný problém v pozadí současné krize.", "en": "Recession Insurance NEW HAVEN – The Chief Economist of the International Monetary Fund, Olivier Blanchard, and several IMF economists have proposed in a recent paper that governments should offer what they call “recession insurance.” Companies and/or individuals would buy insurance policies, pay a regular premium for them, and receive a benefit if some measure of the economy, such as GDP growth, dropped below a specified level. Such insurance, they argue, would help firms and people deal with the “extreme uncertainty” of the current economic environment. Recession insurance might, indeed, help alleviate the economic crisis by reducing uncertainty. After all, the real problem that we are currently facing is one of paralysis: uncertainty has placed many spending decisions – by businesses (on higher output) and by consumers (on the items that businesses produce) – on hold. Reducing uncertainty might augment, or even be superior to, fiscal stimulus programs, for it would address the root cause of the unwillingness to spend. Moreover, recession insurance might, in contrast to fiscal policy, impose no costs on the government, for if it stimulates confidence, then the risk being insured against is prevented. The government’s ability to offer such insurance on a scale sufficient to make it costless is one reason to favor a public scheme over private insurers. Blanchard and his colleagues point out that banks might condition loans to firms on their purchase of recession insurance, which might help credit markets function better, addressing a serious problem underlying the current crisis."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Amerika konfrontuje starou a novou Evropu Loňská nedůtklivá poznámka amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda o „staré a nové Evropě\" byla správná, byť z nesprávných důvodů. Rumsfeld měl na mysli evropské rozpory, ale v květnu vstoupilo do Evropské unie dalších deset států. Rozšířená Evropa tak skutečně představuje Evropu novou. Mělo by to Ameriku znervózňovat? Padesát čtyři let po vyhlášení Schumanova plánu, který začal provazovat francouzskou a německou ekonomiku, čítá EU celkem 25 zemí, v nichž žije více obyvatel než ve Spojených státech. Osm z nových členských zemí představuje někdejší komunistické státy, které byly téměř po půlstoletí uzamčeny za železnou oponou. Jejich přimykání se k unii svědčí o přitažlivosti - „měkké síle\" - myšlenky evropského sjednocení. Tato nová Evropa se samozřejmě potýká s mnoha problémy. Příjem nových členů na hlavu činí necelou polovinu průměru v patnácti dosavadních členských zemích. Panují obavy z přílivu levné pracovní síly. Průměrný růst HDP v nových členských zemích nicméně dvojnásobně přesahuje růst v původních členských státech, což může představovat vítaný stimul pro stagnující pracovní trhy a liknavé ekonomiky. Politické uspořádání je poněkud problematičtější. V současné době probíhají jednání o přepracování návrhu evropské ústavy. Někteří Evropané se obávají, že ústava umožní soudům dovést integrační proces dále a rychleji, než bude veřejné mínění ve členských státech tolerovat.", "en": "America Confronts Old and New Europe US Secretary of Defense Donald Rumsfeld's petulant remark of last year about \"old and new Europe\" was right for the wrong reasons. He meant it to refer to Europe's divisions, but in May, ten additional states joined the European Union. The expanded Europe truly forms a new Europe. Should America be nervous? Fifty-four years after the announcement of the Schuman Plan that began to knit together the economies of France and Germany, the EU now has 25 countries and a population larger than that of the United States. Eight of the new members are former Communist countries that were locked behind the Iron Curtain for nearly half a century. Their attraction to the Union is a sign of the appeal - the \"soft power\" - of the idea of European unification. Of course, this new Europe faces many problems. The per capita income of the new countries is less than half of that of the fifteen members they are joining. Concerns have been raised about the influx of cheap labor. But average GDP growth rates in the new members are twice as high as in the original members, and this can provide a welcome stimulus to stagnant labor markets and sluggish economies. Political arrangements are somewhat more problematic. Negotiations are underway to revise a draft EU constitution. Some Europeans worry that the constitution will enable courts to carry the integration process further and faster than public opinion in member states will tolerate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chtějí-li kritikové tvrdit, že centrální banky dělají chyby, pak by bylo na místě poukázat především na to, že v eurozóně bylo chybou dopustit, aby inflace klesla přehnaně nízko. ECB dnes reaguje silově, ale jak zjistili japonští politici, únik z deflace zdaleka není snadný. Prezidentovi ECB Mario Draghimu se nemusí podařit vrátit inflaci zpět na 2%. Případně může přestřelit. To nikdo neví. Je však zvláštní tvrdit, že potenciální nebezpečí by mělo bránit ECB v boji proti nebezpečí, které je až příliš reálné. A pak je zde tvrzení, že QE je nezákonné. Hlavní zodpovědností ECB je však dosažení a udržení cenové stability. A když se konvenční úroková politika stane neúčinnou, je povinností ECB opřít se o jiné nástroje. Smlouvy o EU přitom nákup vládních dluhopisů výslovně povolují. Tím nechci říci, že QE nemá žádné nedostatky. Pravděpodobně nafoukne bubliny cen aktiv. Ultranízké úrokové sazby zvyšují ceny aktiv dvěma způsoby: zvedají současnou hodnotu budoucího příjmového toku akcií nebo dluhopisů s fixním výnosem a zvyšují dostupnost úvěrů a koupě nemovitosti. Inflace cen aktiv je tedy pravděpodobná a politici ji budou muset udržet v rozumných mezích regulačními nástroji, jako jsou úvěrové limity. QE navíc pravděpodobně zvýší nerovnost. Vzestup cen akcií, dluhopisů a pozemků zvýší bohatství jejich majitelů. Nemajetní lidé očividně žádný prospěch mít nebudou. Měnová iniciativa ECB však zároveň opětovně zažehne růst a vytvoří pracovní místa, z čehož budou mít chudí lidé prospěch.", "en": "If the critics’ point is that central banks make mistakes, it seems worth pointing out that the mistake made in the eurozone was to let inflation reach excessively low levels. Now the ECB is reacting with force, but, as Japanese policymakers have found, exiting from deflation is far from easy. ECB President Mario Draghi may fail to bring inflation back to 2%. Or he may overshoot. Nobody knows. But it is odd to claim that a speculative danger should prevent the ECB from fighting one that is all too real. Then comes the claim that QE is illegal. But the ECB’s primary responsibility is to achieve and maintain price stability. When conventional interest-rate policy becomes impotent, its duty is to rely on other instruments. The purchase of government bonds is explicitly authorized by the EU Treaty. This is not to say that QE has no downside. It probably will create asset-price bubbles. Ultra-low interest rates lift asset prices in two ways: they increase the present value of the future income stream of a stock or a fixed-income bond; and they make credit and property purchases more affordable. So asset-price inflation is likely, and policymakers will have to contain it through regulatory tools, such as credit limits. Moreover, QE probably will increase inequality. The rise in the price of stocks, bonds, and land will increase their owners’ wealth. Obviously, those without property will not benefit. But the ECB’s monetary initiative will also help reignite growth and create jobs, thereby benefiting the poor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Amnestie pro Saddáma? Vysocí představitelé USA, včetně ministra obrany Donalda Rumsfelda, v poslední době zmiňují návrh, že by Saddám Husajn a jeho nejvýše postavení stoupenci mohli být prostřednictvím amnestie osvobozeni od zločinů, které spáchali v minulosti, výměnou za to, že opustí Irák a zabrání tak válce. Je to dobrý návrh? Jak by se k němu měli stavět ti, kdo se snaží skoncovat s praxí, kdy jsou vládní představitelé, kteří se provinili obludnými zločiny, zprošťováni trestů? To jsou závažné otázky. Zdá se, že při hledání odpovědí je zásadní zvážit dvě věci. Zaprvé bychom měli vzít v úvahu závažnost zločinů, jež spáchali ti, kdo by unikli trestu. Zadruhé je třeba vzít v potaz, kolik lidí uchráníme smrti a utrpení, když necháme takového vládce a jeho pomahače vyváznout bez trestu. Třetím faktorem, který bychom také měli uvážit, je otázka, k jaké újmě by přišel vznikající mezinárodní právní systém zaměřený na vypořádání se s beztrestností, jíž dlouho požívali státní přestavitelé, kteří zneužívají svou moc k páchání zvěrstev. Co se týče závažnosti zločinů Saddáma Husajna, není dnes asi nikde na světě u moci jiný státní činitel, který má na rukou tolik krve. Neúplný výčet jeho zločinů obsahuje: použití chemických zbraní proti íránským jednotkám během osmileté íránsko-irácké války, jež začala roku 1980; vyvraždění asi pěti tisíc obyvatel převážně kurdského města Halabdža v březnu roku 1988 za použití chemických zbraní poté, co byly tyto zbraně v předcházejících měsících používány proti kurdským vesnicím v okolí města;", "en": "Amnesty for Saddam? Senior US officials, including Secretary of Defense Donald Rumsfeld, have recently suggested that Saddam Hussein and his top henchmen might be given an amnesty for their past crimes in exchange for leaving Iraq and averting war. Is such an amnesty a good idea? How should it be judged by those attempting to end the practice of exempting from punishment government officials guilty of monstrous crimes? These are weighty questions. In trying to answer them, two considerations seem fundamental. First, one should consider the severity of the crimes committed by those who would escape punishment. Second, we should consider how much death and suffering would be avoided by letting such a ruler and his henchmen go free. A third factor that should also be taken into account is what damage would be done to the emerging international legal system for ending the impunity long enjoyed by state officials who use their power to commit atrocities. As for the severity of Saddam Hussein's criminal behavior, there is probably no official now in power anywhere in the world with as much blood on his hands. An incomplete list of his crimes includes: using chemical weapons against Iranian troops during the eight-year Iran-Iraq war that he started in 1980; murdering about 5,000 residents of the predominantly Kurdish town of Halabja in March 1988 through the use of chemical weapons, after using these weapons in previous months against Kurdish villages in the vicinity;"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Válka s radikálním islámem NEW YORK – Francouzský premiér Manuel Valls nemluvil obrazně, když prohlásil, že Francie je ve válce s radikálním islámem. Otevřená válka skutečně probíhá a ohavné teroristické útoky v Paříži byly její součástí. V této válce stejně jako ve většině jiných válek však nejde jen o náboženství, fanatismus a ideologii. Jde rovněž o geopolitiku a také konečně řešení této války se ukrývá v geopolitice. Zločiny podobné těm v Paříži, New Yorku, Londýně a Madridu – útoky na bezpočet kaváren, nákupních center, autobusů, vlaků a nočních klubů – jsou urážkou našich nejzákladnějších lidských hodnot, poněvadž obnášejí záměrné vraždění nevinných lidí a snahu šířit ve společnosti strach. Jsme zvyklí prohlašovat je za dílo šílenců a sociopatů a cítíme zhnusenost ze samotné představy, že kromě šílenství pachatelů mohou mít tyto činy i jiné vysvětlení. Ve většině případů však terorismus nemá kořeny v šílenství. Častěji jde o válečný akt, byť jde spíše o válku slabých než o válku organizovaných států a jejich armád. Islamistický terorismus je odrazem, či dokonce prodloužením dnešních válek na Blízkém východě. A vzhledem k vměšování se vnějších mocností se z těchto válek stává jediná regionální válka – konflikt, jenž se ustavičně proměňuje a rozšiřuje a je stále násilnější. Z pohledu džihádistů – tedy z pohledu, který například americkým či francouzským muslimům mohou vštěpovat ve výcvikových táborech v Afghánistánu, Sýrii a Jemenu – je každodenní život ultranásilný.", "en": "The War with Radical Islam NEW YORK – French Prime Minister Manuel Valls was not speaking metaphorically when he said that France is at war with radical Islam. There is, indeed, a full-fledged war underway, and the heinous terrorist attacks in Paris were part of it. Yet, like most wars, this one is about more than religion, fanaticism, and ideology. It is also about geopolitics, and its ultimate solution lies in geopolitics as well. Crimes like those in Paris, New York, London, and Madrid – attacks on countless cafes, malls, buses, trains, and nightclubs – affront our most basic human values, because they involve the deliberate murder of innocents and seek to spread fear throughout society. We are wont to declare them the work of lunatics and sociopaths, and we feel repulsed by the very idea that they may have an explanation beyond the insanity of their perpetrators. Yet, in most cases, terrorism is not rooted in insanity. It is more often an act of war, albeit war by the weak rather than by organized states and their armies. Islamist terrorism is a reflection, indeed an extension, of today’s wars in the Middle East. And with the meddling of outside powers, those wars are becoming a single regional war – one that is continually morphing, expanding, and becoming increasingly violent. From the jihadist perspective – the one that American or French Muslims, for example, may pick up in training camps in Afghanistan, Syria, and Yemen – daily life is ultra-violent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jsou lidská práva univerzální? Ani v našem globalizujícím se světě nedokážeme odpovědět na otázku, jsou-li ,,lidská práva\" opravdu konceptem výhradně západní kultury, který ignoruje rozdílnou kulturní, ekonomickou a politickou realitu Jihu. Lze hodnoty konzumní společnosti aplikovat na společnosti, kde není co konzumovat? Bude to možná znít pohrdavě, ale když zabráníte muži v tradičním oděvu, aby bil svou manželku, obhajujete její lidská práva, anebo porušujete jeho? Faktem je, že proti konceptu univerzálních lidských práv existuje celá řada závažných námitek, jež si jejich zastánci musí otevřeně přiznat, byť jen proto, aby je vyvrátili. První námitka se týká toho, že všechna práva a všechny hodnoty jsou vymezeny kulturním vnímáním; neexistuje žádná univerzální kultura, a tudíž ani univerzální lidská práva. Někteří filozofové namítají, že myšlenka lidských práv je založena na individualistickém pohledu na člověka jako na autonomní bytost, jejíž největší potřebou je nezávislost na zásazích státu, která je jaksi prostoupena právem mít ode všech a ode všeho klid. Nezápadní společnosti se naopak řídí etikou komunitarianismu, která společnost nevidí jen jako součet jejích jednotlivých členů a pro kterou jsou povinnosti důležitější než práva. Pak je zde onen již tradiční severojižní argument, podle nějž jsou ,,lidská práva\" jen rouškou, pod níž Západ zasahuje do věcí rozvojového světa. Podle některých tvrzení si rozvojový svět lidská práva nemůže dovolit, neboť budování státu a národního hospodářství zde v mnoha případech není zdaleka u konce. Některá lidská práva jsou tu pak obětována, aby jiná mohla být dodržována. Další mají námitky vůči konkrétním právům, která jsou podle nich odrazem západního kulturního předsudku. V tomto ohledu jsou nejproblematičtějšími práva žen. Jak mohou být práva žen univerzální, když mnohé společnosti nevnímají svatbu jako smlouvu mezi dvěma jedinci, ale jako spojenectví rodů, a když přípustnost chování žen je rozhodujícím faktorem toho, jak společnost vnímá čest rodiny? Někteří náboženští představitelé navíc tvrdí, že přijatelná jsou jen ta lidská práva, která vycházejí z transcendentních hodnot víry a která jsou tudíž posvěcena Bohem. Mezi univerzalitou lidských práv a daností náboženských názorů je neodmyslitelný konflikt. Jak na všechny tyto námitky reagovat?", "en": "Are Human Rights Universal? Even in our globalizing world, the question as to whether \"human rights\" is an essentially Western concept, which ignores the very different cultural, economic, and political realities of the South, persists. Can the values of a consumer society be applied to societies with nothing to consume? At the risk of sounding frivolous: When you stop a man in traditional dress from beating his wife, are you upholding her human rights or violating his? The fact is that a number of serious objections exist to the concept of universal human rights, which its defenders need to acknowledge - honestly - if only to refute them. The first objection argues that all rights and values are defined and limited by cultural perceptions; there is no universal culture, therefore there are no universal human rights. Some philosophers object that the concept of human rights is founded on an individualistic view of man as an autonomous being whose greatest need is to be free from interference by the state, imbued, as it were, with the right to be left alone. Non-Western societies often espouse a communitarian ethic that sees society as more than the sum of its individual members, and considers duties to be more important than rights. Then there is the usual North/South argument, with \"human rights\" cast as a cover for Western intervention in the developing world. Developing countries, some also argue, cannot afford human rights, since the tasks of nation-building and economic development remain unfinished; suspending or limiting human rights thus sacrifices the few to benefit the many. Others object to specific rights which they say reflect Western cultural bias, the most troublesome here being women's rights. How can women's rights be universal when, in some societies, marriage is seen not as a contract between two individuals but as an alliance between lineages, and when the permissible behavior of women is central to a society's perception of familial honor? In addition, some religious leaders argue that human rights can be acceptable only if they are founded on the transcendent values of faith and are thus sanctioned by God. There is a built-in conflict between the universality of human rights and the particularity of religious perspectives. How to respond to these objections?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A summit v Abú Dhabí poskytl jasný plán, jak tohoto cíle do roku 2018 dosáhnout – jde o strategii, která doplňuje jiné snahy o zlepšení pokrytí imunizací u nemocí, jako jsou spalničky, zápal plic nebo rotavirus. Posílení běžné imunizace ochrání naše výdobytky v boji proti obrně a umožní nám dostat se i k nejzranitelnějším dětem v nejhůře dostupných a nejnevlídnějších komunitách. Protože jsem vyrostl v zemi, kde téměř každé čtvrté dítě nakažené obrnou na tuto nemoc zemřelo, plesá mi srdce při představě světa, v němž budou mít všechny rodiny přístup k život zachraňujícím vakcínám, které je zbaví břemene spojeného se zbytečnými úmrtími a nemocemi. Nyní potřebujeme prostředky, závazky a odhodlání zavést plán představený v Abú Dhabí do praxe. Když je v sázce zdraví našich dětí, nesmí existovat žádný rozdíl mezi bohatými a chudými a žádné rozlišování mezi komunitami. Pokračující mýcení obrny rozšířením přístupu k vakcínám na všechny děti, které je potřebují, představuje pro nás všechny příležitost postavit se v zájmu naší globální společnosti do jednoho šiku. Musíme to udělat. A až se nám to podaří, bude to triumf pro celé lidstvo.", "en": "And the summit in Abu Dhabi has provided a clear plan to get there by 2018 – a strategy that complements other efforts to raise immunization coverage for diseases such as measles, pneumonia, and rotavirus. Strengthening routine immunization will protect our gains against polio and enable us to reach the most vulnerable children in the hardest-to-reach and most underserved communities. Having grown up in a country where nearly one in four children infected with polio died from the disease, my heart soars when I imagine a world in which all families have access to lifesaving vaccines, freeing them from the burden of preventable death and disease. Now we need funds, commitment, and the resolve to implement the plan presented in Abu Dhabi. When it comes to the health of our children, there must be no distance between rich and poor, and no distinctions among communities. Following through on polio eradication by extending the reach of vaccines to all children who need them is an opportunity for all of us to stand together on behalf of our global community. We must do it. And when we succeed, it will be a triumph for humanity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "MacFarquharová proplétá tyto profily s diskuzemi o přístupu k altruismu, který vyjádřili, mimo jiné, Bernard Mandeville, Adam Smith, Immanuel Kant, Charles Darwin, a Sigmund Freud. Mnozí z těchto myslitelů nebyli altruismu naklonění, nebo dokonce popírali, že existuje. Když MacFarquharová řekla svým známým, že píše knihu o “dobrodincích,“ zjistila, že se necítili dobře s myšlenkou, že někteří lidé nejen mluví, ale také žijí podle extrémně náročných morálních principů. MacFarquharové přišel nesouhlas matoucí – proč zkrátka neobdivujeme lidi, co dělají tolik pro ostatní, místo abychom je zavrhli jako “divné“? Odpovědí možná bude, že sami také cítíme, že bychom měli žít více eticky, a lidé popsaní v Strangers drowning jsou živoucí výtkou k našemu způsobu života. Pokud mohou žít podle vyšších morálních principů, tak bychom mohli i my. Pokud bychom věřili, že všichni altruisté jsou pokrytci, nemuseli bychom se cítit tak špatně; ale Strangers drowning demonstruje, že tento komfortní dojem je chybný. Existují lidé, kteří své životy zasvěcují druhým, bez jakékoliv jiné odměny než vědomí, že pomáhají druhým a jednají podle vlastních hodnot. Mnoho z nich shledává své životy neuvěřitelně obohacující a naplňující. Ale proto to nedělají.", "en": "MacFarquhar interweaves these profiles with discussions of attitudes to altruism expressed by, among others, Bernard Mandeville, Adam Smith, Immanuel Kant, Charles Darwin, and Sigmund Freud. Many of these thinkers were hostile to altruism, or even denied that it exists. When MacFarquhar told her friends that she was writing a book about “do-gooders,” she found that they became uncomfortable with the idea that some people not only profess, but also live by, extremely demanding moral principles. MacFarquhar found the hostility puzzling – why don’t we just admire people who do so much for others, rather than dismiss them as “weird”? The answer may be that we, too, feel that we ought to live much more ethically, and the people described in Strangers Drowning are a standing reproach to our own way of life. If they can live by higher moral standards, then so could we. If we could believe that all altruists are hypocrites, we would not feel so bad; but Strangers Drowning demonstrates that this comfortable belief is false. There are people who devote their lives to others, for no reward other than the knowledge that they are helping others and acting in accord with their own values. Many of them find their lives immensely rewarding and fulfilling. But that is not why they do it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ruské neliberální „liberální impérium“ Řada lidí po celém Západě si klade otázku, zda bude Rusko i nadále používat zemní plyn jako prostředek k vyvíjení hospodářského a politického tlaku na Ukrajinu, Gruzii a další země v oblasti, kterou Kreml pokládá za své „blízké zahraničí“. Tasení „energetické zbraně“ však není pouhou taktikou: stojí v samém jádru převládající doktríny, jíž se řídí ruská zahraniční politika. Ruská politika vůči postsovětským státům je založena na doktríně „liberálního impéria“, podle něhož by měly velké ruské státní i soukromé firmy přebírat kontrolu nad klíčovými hospodářskými komplexy na území někdejších sovětských republik tím, že získají jejich aktiva. V tomto kontextu by měl být výraz „liberální“ chápán jako náznak, že impérium „nového ruského snu“ má být vybudováno ryze hospodářskými prostředky, s vyloučením jakýchkoliv násilných akcí vůči jiným státům. Klíčová role v tomto modelu přirozeně připadá na dodávku energie do postsovětských zemí. Zejména ruský energetický gigant Gazprom používá zvyšování cen zemního plynu jako prostředek k trestání „neposlušných“ sousedů. Ukrajina byla takto potrestána za horlivost, s níž se po „oranžové revoluci“ snažila integrovat se Západem. Po návratu proruského Viktora Janukovyče do funkce ukrajinského premiéra však orientace Ukrajiny na Západ podstatně zeslábla. Nemělo by tedy být překvapením, že za Janukovyče již neměla Ukrajina s dodávkami ruského plynu žádné další problémy. Gruzie však na mušce Kremlu a Gazpromu zůstává i nadále.", "en": "Russia’s Illiberal “Liberal Empire” Across the West, many people are questioning whether Russia will continue using natural gas as a means of putting economic and political pressure on Ukraine, Georgia, and other countries in what the Kremlin regards as its “near abroad.” Using the “energy weapon,” however, is not just a tactic: it is at the heart of the prevailing doctrine guiding Russian foreign policy. Russia’s policy toward the post-Soviet countries is based on the doctrine of a “liberal empire,” according to which Russia’s major government-owned and private companies should assume control of key economic entities across the territories of the former Soviet republics by acquiring their assets. In this context, the word “liberal” should be understood to suggest that the empire of the “new Russian dream” should be built by purely economic means, excluding all forcible action against other nations. Naturally, the key role in this model is given to the supply of energy to the post-Soviet countries. In particular, the Russian utility giant Gazprom uses increases in gas prices as a means to punish “disobedient” neighbors. Ukraine was punished in this way for its eagerness to integrate with the West following the Orange Revolution. However, after the return of the pro-Russian Victor Yanukovych to the position of Ukrainian prime minister, the country’s pro-Western orientation has been significantly weakened. So it should be no surprise that Ukraine under Yanukovych has faced no further problems with the supply of Russian gas. But Georgia remains a major Kremlin-Gazprom target."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navíc existuje hned několik způsobů, jak počítat HDP, a tyto způsoby mohou vést k diametrálně odlišným výsledkům. Jerven zmiňuje tři metody: Světové rozvojové ukazatele, které zveřejňuje Světová banka (jde o zdaleka nejčastěji používaný soubor dat), dále Pensylvánskou světovou tabulku (Penn World Table), již zveřejňuje Pensylvánská univerzita, a Maddisonův projekt při Groningenské univerzitě, který je založen na díle zesnulého ekonoma Anguse Maddisona. Tyto zdroje vycházejí ze stejných základních dat, ale modifikují je odlišnými způsoby, aby zohlednily inflaci a další faktory. V důsledku toho se u nich pořadí ekonomik různých zemí může velmi lišit. Libérie je z hlediska HDP druhou nejchudší, sedmou nejchudší nebo také dvaadvacátou nejchudší zemí subsaharské Afriky – podle toho, které autoritě dáte přednost. A neliší se jen relativní pořadí jednotlivých ekonomik. Někdy jeden zdroj ukáže, že určitá ekonomika vzrostla o několik procentních bodů, zatímco podle jiného zdroje zaznamenala ekonomika téhož státu ve stejném časovém období pokles. Jerven na základě těchto nesrovnalostí tvrdí, že nemůžeme s jistotou vědět, zda je HDP jedné chudé země vyšší než HDP jiné země a že bychom neměli pouze z HDP vyvozovat, jaká hospodářská politika povede k růstu. Znamená to, že opravdu nevíme nic o tom, co v rozvojové oblasti funguje (a co nefunguje)? Vůbec ne. Vědci už dlouho používají ke sběru dat metody typu periodických průzkumů v domácnostech. Například demografický a zdravotnický průzkum v pravidelných intervalech zjišťuje údaje typu míry úmrtnosti dětí a matek. Ekonomové kromě toho používají zcela nové metody, jako je satelitní mapování světelných zdrojů, a poté z nich vyvozují odhady hospodářského růstu. Tyto metody sice nejsou dokonalé, ale zároveň nejsou náchylné ke stejným problémům jako HDP. Další metody měření celkové životní úrovně v určité zemi jsou podobně nedokonalé; i tak představují dodatečné způsoby, jak získat představu o míře chudoby. Jedna z nich nese název Index lidského rozvoje a využívá kromě HDP také statistických údajů o zdraví a vzdělání. Jiná se jmenuje Multidimenzionální index chudoby a používá deset ukazatelů včetně výživy, kanalizace nebo přístupu k palivu pro vaření a k vodě. A používáním takzvané parity kupní síly, která měří cenu totožného koše zboží a služeb v různých zemích, mohou ekonomové upravovat HDP tak, aby získali výstižnější obrázek o životní úrovni. Přesto je mi jasné, že potřebujeme vyčlenit větší prostředky na zajišťování správných základních údajů o HDP.", "en": "In addition, there are several ways to calculate GDP, and they can produce wildly different results. Jerven mentions three: the World Development Indicators, published by the World Bank (by far the most commonly used dataset); the Penn World Table, released by the University of Pennsylvania; and the Maddison Project at the University of Groningen, which is based on work by the late economist Angus Maddison. These sources rely on the same basic data, but they modify it in different ways to account for inflation and other factors. As a result, their rankings of different countries’ economies can vary widely. Liberia is Sub-Saharan Africa’s second-poorest, seventh-poorest, or 22nd-poorest country in terms of GDP, depending on which authority you consult. It is not only the relative rankings that differ. Sometimes, one source will show a country growing by several percentage points, and another source will show it shrinking over the same time period. Jerven cites these discrepancies to argue that we cannot be certain whether one poor country’s GDP is higher than another’s, and that we should not use GDP alone to make judgments about which economic policies lead to growth. Does that mean that we really don’t know anything about what works (and what doesn’t) in development? Not at all. Researchers have long used techniques like periodic household surveys to collect data. For example, the Demographic and Health Survey is conducted regularly to determine things like childhood and maternal death rates. Moreover, economists are using new techniques like satellite mapping of light sources to inform their estimates of economic growth. Although such methods are not perfect, they also are not susceptible to the same problems as GDP. Other ways to measure overall living standards in a country are similarly imperfect; but they nonetheless provide additional ways to understand poverty. One, called the Human Development Index, uses health and education statistics in addition to GDP. Another, the Multidimensional Poverty Index, uses ten indicators, including nutrition, sanitation, and access to cooking fuel and water. And, by using purchasing power parity, which measures the cost of the same basket of goods and services in different countries, economists can adjust GDP to gain better insight into living standards. Yet it is clear to me that we need to devote greater resources to getting basic GDP numbers right."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Model rozvoje pod vedením mulláhů ISLÁMÁBÁD – Jedna dlouhotrvající debata v ekonomii – a obecněji ve společenských vědách – se zabývá tím, jak rozvojovým zemím nejlépe poskytovat mezinárodní pomoc. Měly by vlády těchto zemí spoléhat na moudra přicházející shora od dárcovských zemí? Nebo by se dárci měli víc zaměřit na financování zdola vyrůstajících řešení, která si diktují příjemci? Jelikož Trumpova administrativa navrhuje seškrtání rozpočtu ministerstva zahraničí USA a snížení objemu peněz, jež různé agentury USA přidělují nejchudším lidem světa, nabývá tato debata nové naléhavosti. Poznatky důležité pro určení nejlepší cesty vpřed možná nabízí odpověď z islámského světa – příjemce značné části americké pomoci posledních let. Řečeno jednoduše, současný přístup západních zemí nefunguje. Nejzřetelněji je to vidět v mé vlasti, Pákistánu. Vzdor masivním nárůstům sumy dolarů vyčleněných v posledních letech na pomoc, včetně miliard schválených bývalým prezidentem Barackem Obamou, my v terénu jsme z velké části od distribuce těchto peněz odstřiženi. Na poskytování pomoci Pákistáncům se podílí zhruba 70 samostatných místních úřadů a 40 mezinárodních nestátních organizací. Většina rozhodnutí o způsobu použití peněz, které dostanou, vzniká ovšem v zahraničí. Země, které jako Pákistán přijímají zahraniční pomoc, jsou až vespod potravního řetězce mezinárodního rozvoje. Rozpočty se připravují v kancelářích daleko od zamýšleného místa dodání a dvojstranné a mnohostranné programy často stanovují priority (například zdravotní péči, školní vzdělávání či potlačování chudoby) bez valných informací z recipientské země.", "en": "The Mullah-Led Development Model ISLAMABAD – A longstanding debate in economics – and among social scientists more broadly – centers on how best to deliver international aid to developing countries. Should these countries’ governments rely on top-down wisdom from donor capitals? Or should they focus more on funding bottom-up solutions dictated by recipients? With the Trump administration proposing to cut the US State Department’s budget and reduce the amount of money various US agencies allocate to the world’s poorest, this debate is taking on a new urgency. And a response from the Islamic world – the recipient of much of America’s aid in recent years – may hold important lessons for devising the best way forward. Simply put, Western countries’ current approach is not working. This can be seen most clearly in my country, Pakistan. Despite massive increases in aid dollars in recent years, including billions authorized by former President Barack Obama, those of us on the ground are largely cut out of the delivery process. There are roughly 70 separate local aid offices and 40 international NGOs involved in providing aid to Pakistanis. But most decisions about how to spend the money they receive are made outside the country. Aid recipient countries like Pakistan are at the bottom of the international development food chain. Budgets are prepared in offices far from the intended site of delivery, and bilateral and multilateral programs often establish priorities (like health care, schooling, or poverty reduction) without much input from the receiving country."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kolumbijští politici současně dbají na to, zdůrazňuje Cárdenas, aby upozorňovali, v čem jsou tyto snahy – v oblastech od zdravotní péče a vzdělávání po zaměstnanost – výhodné pro veřejnost. Uvědomují si, že přístup shora dolů se neosvědčí: aby bylo CUR dosaženo, přináležitost ke stanoveným metám musí dík porozumění konkrétním účinkům jejich dosažení pociťovat všechny úrovně veřejné správy, hospodářství a společnosti. Obchodní komora v Bogotě, již vede Monica de Greiff, ve snaze vtáhnout na palubu podnikatele zvyšuje mezi svými 640 000 členy povědomí o CUR a poskytuje průpravu zaměřenou na dovednosti v odvětvích, jako je stavebnictví a zdravotnictví. Cílem je splnit CUR a zároveň posílit celkovou konkurenceschopnost ekonomiky. Dobrou zprávou je, jak poznamenal Bruce MacMaster z bogotského sdružení ANDI, které se věnuje podpoře podnikání, že firmy mají silnou motivaci upevňovat přínosy mírového procesu, zejména v odlehlých oblastech, které byly doposud tradičně odříznuté od veřejných služeb. A opravdu, v Medellínu, kdysi hlavním drogovém městě světa, už přední představitelé malých i velkých firem, s nimiž jsem se setkal, integrují CUR do svých podnikatelských plánů a dodavatelských řetězců. ANDI vyvíjí úsilí na podporu této snahy, mimo jiné tím, že v různých odvětvích, od těžby po výrobu nápojů, posiluje povědomí o zájmu firem na tom, aby se jejich zdroje vody zachovaly čisté a vydatné. Výsledkem bude robustnější ochrana povodí, zásadní mimo jiné pro splnění 6. cíle, zaměřeného na vodu a hygienu. Ovšemže v postupu budovaném ryze zdola má zásadní význam silné zapojení obcí a občanské společnosti. Kolumbijská mládež už je do propagace a realizace CUR intenzivně zapojena. Během mé návštěvy předáci mládeže v medellínské čtvrti Comuna 13 hrdě předváděli pokrok ve svém chudinském sousedství. V 90. letech, kdy Medellín charakterizovala nejvyšší míra vražd na světě, patřila Comuna 13 k nejnebezpečnějším místům ve městě. Dnes je to živá oblast využívající strategických investic do veřejné dopravy (včetně lanovek a nových stanic metra), vzdělávání (knihoven a škol) a bezpečnosti. Podobné strategické investice budou zapotřebí po celé zemi, aby se zajistilo, že nikdo nezůstane pozadu; jedním ze stěžejních cílů je přitom posílit postavení žen a dívek. Mimořádně důležitá je vůdčí aktivita obecních a regionálních samospráv, která takovému pokroku na místní úrovni pomůže.", "en": "Meanwhile, Cárdenas points out, Colombia’s policymakers are taking care to highlight the benefits of these efforts – in areas ranging from health care and education to employment – for the public. They recognize that a top-down approach will not work: to achieve the SDGs, all levels of the government, economy, and society must feel connected to the goals, understanding the concrete impact that achieving them will have. To get business on board, the Bogotá Chamber of Commerce, led by Monica de Greiff, is raising awareness of the SDGs among its 640,000 members and providing skills training in sectors like construction and health care. The aim is to achieve the SDGs’ targets while increasing the economy’s overall competitiveness. The good news is that, as Bruce MacMaster of the Bogotá-based business advocacy and think tank ANDI noted, businesses have a strong incentive to consolidate the gains of the peace process, especially in remote areas that have traditionally been cut off from government services. And, indeed, in Medellín, once the illicit drug capital of the world, the leaders of small and large businesses with whom I met are already integrating the SDGs into their business plans and supply chains. ANDI is working to support that effort, including by raising awareness among diverse industries, from mining to beverages, regarding their interest in keeping their water resources clean and abundant. The result will be more robust protection of watersheds – crucial to meet Goal 6, on water and sanitation, among others. Of course, in a truly bottom-up process, strong engagement with local communities and civil society is vital. And Colombian youth are already deeply involved in promoting and implementing the SDGs. On my visit, youth leaders in Medellín’s Comuna 13 proudly showed off the progress in their low-income neighborhood. In the 1990s, when Medellín had the world’s highest homicide rate, Comuna 13 was among the city’s most dangerous areas. Today, it is a vibrant area benefiting from strategic investments in public transportation (including cable cars and new metro stations), education (libraries and schools), and security. Similar strategic investments will be needed throughout the country to ensure that nobody is left behind; the empowerment of women and girls being one crucial objective. Leadership by municipal and regional governments to facilitate such local-level progress is particularly important."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neúspěch volného pohybu osob LONDÝN – Ohavný útok Francouze tuniského původu na dav, který v Nice oslavoval Den dobytí Bastilly, výrazně zvýší podporu vůdkyně Národní fronty Marine Le Penové v jarních prezidentských volbách. Nezáleží na tom, zda měl Mohamed Lahouaiej Bouhlel, který při útoku zabil 84 lidí a dalších několik set jich zranil, nějaké vazby na radikální islamismus. V celém západním světě vzniká toxická směs fyzické, ekonomické a kulturní nejistoty, která přiživuje protipřistěhovalecké sentimenty a politiku právě v době, kdy rozpad postkoloniálních států v celé oblasti takzvaného islámského půlměsíce vytváří uprchlický problém v rozsahu, jaký jsme od druhé světové války nezažili. V posledních zhruba 30 letech byla klíčovým měřítkem liberálně-demokratických společností jejich otevřenost vůči nově příchozím. Jen fanatici mohli nevidět, že imigrace prospívá hostitelům i migrantům; úkolem politického vedení proto bylo držet fanatické názory stranou převládající veřejné rozpravy a usnadňovat integraci či asimilaci. Většina západních elit bohužel nedokázala správně vyhodnotit podmínky úspěchu. Ačkoliv pohyby národů představují trvalou součást lidských dějin, relativně nekrvavě probíhaly pouze v případě, že se národy stěhovaly na řídce osídlená či rozvíjející se území. Klasickým případem byla emigrace z Evropy do Nového světa v devatenáctém století. V letech 1840 až 1914 odešlo z Evropy do Ameriky 55 milionů lidí – v poměru k počtu obyvatel byla tato migrace mnohem větší než celková migrace od druhé světové války. Téměř všichni přistěhovalci přitom byli ekonomickými migranty, které z jejich vlasti vyhnal hlad a zemědělská krize a do Nového světa je lákal příslib bezplatné půdy a lepšího života. Jak se svět industrializoval a zaplňoval, tok lidí z rozvinutých do rozvíjejících se oblastí se obrátil. Chudoba a hlad stále vyháněly migranty z chudých zemí, avšak dnes není největším magnetem bezplatná půda, nýbrž lepší pracovní místa v rozvinutých státech. To vyvolalo dnešní napětí. Po druhé světové válce přišly západní vlády s politickými přístupy, jejichž cílem bylo nalézt rovnováhu mezi hospodářskými přínosy imigrace (levnou pracovní silou) a ochranou domácích pracovních míst a domácího způsobu života. Například tehdejší Německá spolková republika přijala v letech 1955 až 1973 celkem 14 milionů gastarbeiterů, převážně z Turecka. Přestože se však očekávalo, že se tito pracovníci po dvou letech vrátí domů, jejich kontroly postupně slábly v souladu s obecným přechodem na volný obchod a volný pohyb kapitálu.", "en": "The Failure of Free Migration LONDON – The horrendous attack by a French-Tunisian man on a crowd in Nice celebrating Bastille Day, which killed 84 and injured hundreds more, will give National Front leader Marine Le Pen a massive boost in next spring’s presidential election. It doesn’t matter whether the murderer, Mohamed Lahouaiej Bouhlel, had any links to radical Islamism. Throughout the Western world, a toxic mix of physical, economic, and cultural insecurity has been fueling anti-immigration sentiment and politics precisely at the moment when the disintegration of post-colonial states across the Islamic crescent is producing a refugee problem on a scale not seen since World War II. In the last 30 years or so, a key benchmark for liberal-democratic societies has been their openness to newcomers. Only bigots could not see that immigration benefits both hosts and migrants; so the task of political leadership was to keep such views out of the dominant discourse, and to facilitate integration or assimilation. Unfortunately, most Western elites failed to appreciate the conditions of success. Although the movement of peoples has been a constant feature of human history, it has been relatively bloodless only when it was into scantily settled or developing territories. A classic case was the nineteenth-century emigrations from Europe to the New World. Between 1840 and 1914, 55 million people left Europe for the Americas – much larger, relative to population, than migration since WWII. Nearly all the movers were economic migrants, pushed out of their countries by famine and agricultural depression and pulled to the New World by the promise of free land and a better life. As the world industrialized and filled up with people, the flow of people from developed to developing areas reversed. Poverty and starvation still pushed migrants off the land in poor countries; now, however, the pull factor was not free land, but better jobs in developed countries. This set up today’s tension. After WWII, Western governments devised policies that aimed to balance the economic benefits of immigration (cheap labor) with protection of domestic jobs and ways of life. For example, between 1955 and 1973, West Germany admitted 14 million “guest workers,” largely from Turkey. But, though the guests were expected to return home after two years, these controls gradually weakened as part of the general movement toward free trade and free capital movements."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokroková strategie směřující k rozsiřování veřejných prostranství prohlubuje demokracii, neboť chodci a cyklisté, kteří z ní mají největsí přímý prospěch, se obvykle řadí mezi občany s nižsími příjmy. Tato poučka platí zejména v rozvojových zemích, kde se počet obyvatel ve městech během přístích 30 let zvýsí o více než dvě miliardy lidí. Nově vytvořené městské části by mohly být jiné - více rovnostářské a ekologicky udržitelnějsí než města vystavěná v posledních sto letech. Sítě veřejných prostranství, tvořené zatravněnými stezkami, parky, náměstími a bulváry určenými výhradně chodcům, by se mohly stát páteří nového města pro třetí svět. Pokud jde o mobilitu v takovýchto ,,pěsích městech``, lze vybudovat dopravní systémy založené na levných autobusech a silně omezit používání automobilů během spičky. Města v rozvojových zemích si vseobecně nemohou dovolit architektonické klenoty, jako je Notre Dame, avsak mohou mít úchvatné pěsí aleje zastíněné obrovskými tropickými stromy. Ekologická a sociální udržitelnost na celém světě zavisí do značné míry na vývoji ve městech v rozvojových zemích během přístích několika desetiletí. Zatím není mnoho důvodů k optimismu. Avsak mohlo by být: pokud si třetí svět ,,uvolní nohy``, hlava už půjde sama.", "en": "A progressive strategy towards public space deepens democracy, since the pedestrians and bicyclists who benefit most directly are lower-income citizens. This is especially true in developing countries, where the population of cities will increase by more than two billion inhabitants over the next 30 years. The new urban areas to be created could be different, more egalitarian, and environmentally more sustainable than those built over the last 100 years. Public space networks of greenways, parks, plazas, exclusively pedestrian avenues, and streets could be the backbone of the new Third World city. As for mobility in a pedestrian city, it is possible to structure low-cost bus-based transit systems and to severely restrict car use during peak hours. Generally, cities in developing countries cannot afford architectural jewels such as Notre Dame; but they can have formidable pedestrian avenues shaded by enormous tropical trees. Environmental and social sustainability worldwide depends to a large degree on what happens in developing countries' cities over the next few decades. There is not much reason for optimism now. But there could be: if the Third World frees its feet, its mind will follow."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mnozí Američané dnes žijí déle, ale mají obavy, protože si nedokázali odložit stranou tolik prostředků, aby jim penze umožnila pohodlný život ve stáří. A kvůli ustanovením reformy zavedené za Obamovy vlády platí někteří z nich zdravotní pojištění, které dříve neplatili. Je zde i otázka nerovnosti. Ta vyvolává nefalšovaný hněv, avšak problémem není ani tak sama nerovnost (která je dnes sice hlubší, ale jinak není ničím novým) jako spíše pokles příležitostí. Americký sen ustupuje třídnímu vědomí – pro zemi stojící na ideálu, že každý může zlepšit svůj osud tvrdou prací, je to významná změna. Důvody k úzkosti a hněvu však přesahují ekonomickou realitu a obavy. Projevuje se i fyzická nejistota, ať už kvůli zločinnosti nebo ze strachu z terorismu. V mnoha komunitách rovněž panují obavy, kam vlastně kultura a společnost míří. Moderní média situaci ještě zhoršují. Z éry „hromadných sdělovacích prostředků“ jsme přešli k prostředkům „skupinovým“. Lidé si stále častěji vybírají ty televizní stanice nebo webové stránky, které je utvrzují v jejich názorech a ideologických postojích. To nejsou příliš povzbudivé zprávy. Národní nálada totiž přesahuje hranice předvolební kampaně a pro nového prezidenta a Kongres bude představovat skutečnou výzvu. Štěpení uvnitř Demokratické a Republikánské strany i mezi nimi téměř znemožní uzavírání kompromisů a vytváření koalic, které jsou k vládnutí nezbytné. Obavy o dostupnost penzí a zdravotního pojištění výrazně ztíží reformu nárokových dávek, přestože jejich rozšiřování vyžene státní dluh na rekordní úroveň. Úbytek pracovních míst se přičítá volnému obchodu, který tak ztrácí podporu, ačkoliv je zároveň zdrojem nových pracovních míst a dává spotřebitelům větší možnost výběru – a také posílil strategické postavení Ameriky ve světě. Imigrace, která dlouho tvořila součást dědictví země a zdroj drahocenných talentů, je dnes předmětem takových sporů, že vyhlídky na její reformu nejsou valné. Převládající nálada v USA může zesílit rovněž důraz politických představitelů na domácí záležitosti. Američany odradila zahraniční angažmá po intervencích v Iráku a Afghánistánu, které stály mnohem víc, než přinesly, a mnozí z nich se stavějí skepticky k otázce, čeho mohou USA v zahraničí dosáhnout.", "en": "A large number of Americans are living longer, but are anxious, as they have failed to set aside the funds needed to ensure that their retirement will allow them to live comfortably into old age. Some are paying health-insurance premiums that they previously had avoided because of mandates in the reform enacted under Obama. There is also the issue of inequality. This causes real anger, but the problem is not so much inequality (which, though worse, is nothing inherently new) as it is the decline in opportunity. The American Dream is giving way to class consciousness – a profound change for a country founded on the ideal that anyone can improve his or her lot through hard work. But the reasons for anxiety and anger transcend economic realities and worries. There is also physical insecurity, whether because of crime or the fear of terrorism. In many communities, there is concern, too, about where the culture and the society are heading. Modern media tend to make things worse. Ours is an age of “narrowcasting,” not broadcasting. People increasingly tune in to cable channels or websites that reinforce their views and ideologies. Little of this is reassuring. The national mood transcends the election campaign and will pose a real challenge to the new president and Congress. The divisions within and between the Democratic and Republican parties will make compromise and the formation of coalitions that are essential for governing all but impossible. Concerns over retirement and health-care affordability will make it that much more difficult to reform entitlements, even though their expansion will drive up the national debt to record levels. Free trade is blamed for job losses and is losing support, even though it has also been a source of new jobs and greater consumer choice – and has strengthened America’s strategic position around the world. Immigration, long part of the country’s heritage and a source of valuable talent, is now the object of so much controversy that prospects for reform are dim. The mood of the US may also intensify officials’ domestic focus. Already turned off by foreign involvement in the wake of the Iraq and Afghanistan interventions, which cost much more than they achieved, many Americans are skeptical of what the US can accomplish abroad."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakou budoucnost si napíšeme ADDIS ABEBA – Co má budoucnost nachystáno pro globální ekonomiku? Budou se celosvětově zvyšovat životní úrovně, až dnešní chudé země udělají skok k moderním technologiím s cílem přiblížit se bohatším zemím? Anebo nám prosperita proteče mezi prsty, protože chamtivost a korupce nás povedou k vyčerpání životně důležitých zdrojů a ničení přírodního prostředí, na němž blahobyt lidí závisí? Před lidstvem nestojí větší výzva než zajistit, aby svět neležel v troskách, nýbrž vzkvétal. Podoben románu se dvěma alternativními konci, náš příběh se v tomto novém století teprve bude psát. Na vzestupu ani krachu prosperity není nic nevyhnutelného. Budoucnost není pouhá prognóza, ale záležitost lidské volby, a to víc než si myslíme (nebo si chceme připustit). Vzdor pokračující ekonomické krizi v Evropě a Spojených státech si rozvojový svět udržel svižný hospodářský růst. Zatímco vyspělé ekonomiky mají v roce 2013 podle prognóz Mezinárodního měnového fondu růst o pouhé 1,5 %, růst rozvíjejících se zemí se odhaduje na 5,6 %. V asijských rozvojových ekonomikách, které dnes ve světě udávají tempo, se očekává 7,2% růst a výstup v subsaharské Africe je na cestě ke zdravým 5,7 %. Směřování vývoje je významné a zřetelné. Technologie, které se dříve vyskytovaly jen v bohatých zemích, teď patří celému světu. Například rozšíření mobilních telefonů v subsaharské Africe se změnilo od téměř nulového využití před 20 lety na zhruba 700 milionů uživatelů dnes.", "en": "Writing the Future ADDIS ABABA – What does the future hold for the global economy? Will living standards rise worldwide, as today’s poor countries leapfrog technologies to catch up with richer countries? Or will prosperity slip through our fingers as greed and corruption lead us to deplete vital resources and degrade the natural environment on which human well-being depends? Humanity faces no greater challenge than to ensure a world of prosperity rather than a world that lies in ruins. Like a novel with two possible endings, ours is a story yet to be written in this new century. There is nothing inevitable about the spread – or the collapse – of prosperity. More than we know (or perhaps care to admit), the future is a matter of human choice, not mere prediction. Despite the ongoing economic crisis in Europe and the United States, the developing world has sustained rapid economic growth. While the International Monetary Fund forecasts that the advanced economies will grow by just 1.5% in 2013, developing-country growth is projected to reach 5.6%. Asia’s developing economies, now the world’s pacesetters, are expected to grow by 7.2%, with output in Sub-Saharan Africa set to rise by a healthy 5.7%. What is happening is both powerful and clear. Technologies that were once found only in rich countries now belong to the entire world. Mobile phone coverage in Sub-Saharan Africa, for example, has gone from nearly zero subscribers 20 years ago to around 700 million today."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za prvé, kontakty mezi Maschadovem a několika ruskými politiky neovlivnily - alespoň zatím - postoj Kremlu. Za druhé, předmět vyjednávání není zřejmý, neboť Putin vyloučil nezávislost Čečenska a kapitulace separatistů je neméně nepravděpodobná. A za třetí, i kdyby se jednání s méně radikálními Čečeny uskutečnila a byla úspěšná, terorismus bude pokračovat pod vedením náboženského fanatika Šamila Basajeva. Výsledkem toho všeho je šířící se beznaděj. Touha po pomstě v souvislosti s masakrem v beslanské škole zvyšuje pravděpodobnost střetu mezi Čečeny a Inguši. Dagestán, který sousedí s Čečenskem, je svědkem rostoucího počtu konfrontací mezi radikálními a tradičními islámskými skupinami a podobná situace nyní panuje i v Kabardinsko-balkarské republice. Pokud ruský stát rychle nezformuluje životaschopnou politiku, pak hrozí riziko, že se všechny tyto oblasti stanou bezpečným útočištěm teroristů. Rusko potřebuje politickou reakci na teror, která bude zohledňovat jeho mezinárodní rozměr. V posledních čtyřech letech se v severním Kavkazu usadil radikální islám. To ještě neznamená, že se ze všech místních muslimů stali stoupenci džihádu. Těch je naopak nepočetná menšina. Vesměs jsou to ovšem energičtí, zmobilizovaní a zkušení bojovníci. Tito lidé se stále více ztotožňují s celosvětovým džihádem a navázali pevné svazky s muslimskými radikály na Blízkém východě, v jižní Asii i v Evropě. Rusko dnes musí v boji proti terorismu následovat amerického příkladu. Po útocích z 11. září 2001 se Spojeným státům podařilo zabránit dalším útokům na svém území. Zprávy přicházející z Iráku jsou jistě hrozné, ale USA v této zemi svádějí otevřenou válku; neangažují se zde v nějaké protiteroristické operaci. Ruské mocenské struktury podobné těm americkým se nyní musí připravit na vedení velmi dlouhého boje, jenž se bude diametrálně lišit od způsobu, jakým stará sovětská KGB potlačovala disent. Ruské bezpečnostní složky se musí naučit jednat proaktivně, protože teroristé se důsledně snaží o zdokonalení svých vražedných metod. Boj proti terorismu se redukuje na otázku, kdo udeří jako první; prozatím byli teroristé rychlejší a profesionálnější než ruský stát. Má-li Rusko tento boj efektivně vést, musí opustit dva otřepané stereotypy: že všichni teroristé jsou bandity a že jednají pod dohledem západních zpravodajských služeb, aby oslabili Rusko. Základnu světového terorismu totiž ve skutečnosti tvoří troufalí fanatici, jež věří v jakýsi posvátný, horoucí osud.", "en": "First, contacts between Maskhadov and a few Russian politicians haven't - at least as of yet - influenced the Kremlin's position. Second, the subject for negotiations is unclear, because Putin has ruled out Chechen independence, and surrender by the separatists is just as unlikely. Third, even if negotiations with less militant Chechens occur and succeed, terrorism will continue under the leadership of the religious fanatic Shamil Basaev. The result of all this is spreading hopelessness. The thirst for vengeance after the Beslan school massacre makes confrontation between Chechens and Ingushis increasingly possible. Chechnya's neighboring republic, Dagestan, is witnessing increasing confrontations between radical and traditional Islamic groups, something now also seen in Kabardino-Balkaria. Unless the Russian state develops a viable policy, fast, all of these areas threaten to become safe havens for terrorists. What Russia needs is a political response to terror that takes into account its international dimension. In the last four years, radical Islam has established itself in the Northern Caucasus. This doesn't mean that all local Muslims have become jihadis. In fact, the latter are a tiny minority. But they are energetic, mobilized, and experienced fighters. These people increasingly identify themselves with the global jihad, and have forged firm links with Muslim radicals in the Middle East, Southern Asia and Europe. Russia must now follow America's lead in how to fight terror. Since the attacks of September 2001, the United States has managed to avoid further attacks on its land. True, the news coming from Iraq is horrible, but the US is fighting a full-blown war in Iraq; it is not engaged in a counterterrorist operation. Russia's power structures, like those of America, must now be readied to conduct a very long struggle, entirely different from the old Soviet KGB way of suppressing dissent. Russia's security forces need to learn to be pro-active, because the terrorists consistently seek to perfect their deadly methods. The fight against terror turns on who will strike first; so far, the terrorists have been faster and more professional than the Russian state. To conduct this struggle effectively, Russia must abandon two hoary stereotypes: that all terrorists are bandits, and that they somehow are acting under some Western intelligence supervision to weaken Russia. The base of world terrorism consists of daring fanatics who believe in a sacred, fiery destiny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mediální válka proti teroru „Víc než polovina této bitvy se odehrává na mediálním bojišti, [neboť] jsme se ocitli v mediální bitvě a zápasíme o srdce a smýšlení [muslimů].“ To nejsou slova nějakého činitele pro styk s veřejností, ale hlavního pobočníka Usámy bin Ládina Ajmána Zavahrího. Teroristé se obratně přizpůsobili způsobu vedení válek v dnešním mediálním věku, Amerika a vlády ostatních demokracií však nikoli. Uvažme, že násilní extremisté mají své „komise pro vztahy se sdělovacími prostředky“, jejichž cílem je manipulovat názorem elit. Plánují a cizelují útoky, jež se proderou na přední stránky novin, a využívají všech prostředků komunikace, aby zastrašili a podlomili kolektivní vůli svobodných lidí. Vědí, že komunikace překračuje hranice a že jediná zpráva, pokud se s ní umně naloží, dokáže naší věci způsobit takovou újmu – a jejich věci natolik prospět – jako ozbrojený útok. A ve srovnání s ohromnými a nákladnými byrokratickými aparáty demokratických vlád jsou schopni s poměrně malým počtem lidí a skromnými zdroji jednat rychle. V současnosti vedeme první válku v éře elektronické pošty, blogů, laptopů, textových zpráv, digitálních kamer, internetu, mobilních telefonů, diskusních rádií a nepřetržitého zpravodajství. V Tunisku, zemi s 10 miliony obyvatel, vychází největší deník v nákladu zhruba 50 tisíc výtisků. I vnejchudších čtvrtích ale uvidíte talíře satelitů téměř na každém balkonu a na každé střeše.", "en": "The Media War on Terror “More than half of this battle is taking place on the battlefield of the media, [for] we are in a media battle in a race for the hearts and minds of [Muslims].” The speaker was not some public relations executive, but Osama bin Laden’s chief lieutenant, Ayman al-Zawahiri. Terrorists have skillfully adapted to fighting wars in today’s media age, but, for the most part, America and the governments of the other democracies have not. Consider that the violent extremists have their own “media relations committees” aimed at manipulating elite opinion. They plan and design headline-grabbing attacks using every means of communications to intimidate and break the collective will of free people. They know that communications transcend borders, and that a single news story, handled skillfully, can be as damaging to our cause – and as helpful to theirs – as any military attack. And they are able to act quickly with relatively few people, and with modest resources compared to the vast, expensive bureaucracies of democratic governments. Today we are fighting the first war in the era of e-mail, blogs, blackberries, instant messaging, digital cameras, the Internet, mobile phones, talk radio, and 24-hour news. In Tunisia, the largest newspaper has a circulation of roughly 50,000 in a country of 10 million people. But even in the poorest neighborhoods, you see satellite dishes on nearly every balcony or rooftop."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Částečné potlačení bakteriálního bujení a vznik rezistentních organismů může vyplynout z nedbalého dodržování terapeutického režimu, nevhodného předepisování léků klinickými lékaři a interakce či nedostatečného vstřebávání léčiv. Jakmile tato rezistence vznikne, komplikuje se léčba, může se vyvinout další rezistence a odolné organismy se mohou šířit na další osoby, což vede k rezistenci na léky první volby a případné ztrátě reakce na běžnou terapii. Účinná terapie a vyléčení MDR-TB vyžaduje dlouhodobější užívání (obvykle dva roky) kombinace léčiv, včetně léků druhé volby, které jsou oproti látkám první volby povětšinou méně efektivní, toxičtější anebo obojí. V uplynulých šesti letech celosvětové úsilí nazvané DOTS-Plus, jehož cílem je léčit osoby s MDR-TB za přísných podmínek, dosáhlo k tisícům pacientů s dříve nevyléčitelnou TBC. Neblahým důsledkem léčby MDR-TB pomocí léků druhé volby je však nevyhnutelný vznik další lékové rezistence. Zůstanou-li ve hře tytéž faktory, které vedou k MDR-TB, pak se MDR-TB mění v XDR-TB. Neexistuje žádný kouzelný lék k potírání XDR-TB. Přístup k lékově rezistentní TBC nelze oddělovat od celkových snah o kontrolu TBC. Kriticky důležité jsou navíc strategie kontroly TBC u populací s vysokým zatížením HIV. Tyto strategie zahrnují širokou realizaci prevence TBC pomocí isoniazidu, který se navzdory své nenákladnosti a ověřené účinnosti používá velice málo, a zkvalitnění detekce u lidí infikovaných HIV, z nichž mnozí zemřou na TBC, aniž by u nich byla diagnostikována. Je třeba věnovat pozornost kontrole infekce v nemocnicích a na klinikách: mnohé z případů XDR-TB v Jižní Africe měly původ na klinikách a odděleních pro nakažené HIV. Naléhavě potřebná je rovněž dostupnost péče o pacienty s HIV včetně antiretrovirální terapie (ART). Snižování četnosti infekce HIV by v delším časovém výhledu zásadním způsobem snížilo TBC zátěž. Kromě toho je nezbytné posílit schopnost rychlé a přesné laboratorní detekce TBC a lékové rezistence. To si vyžádá rozvoj infrastruktury a dále spolehlivé systémy k obstarávání materiálu, údržbě zařízení a školení a udržení personálu. Nezbytné je rovněž zdokonalené sledování. Celosvětový projekt sledování rezistence u léků proti tuberkulóze shromáždil informace o četnosti, vzorcích výskytu a trendech lékové rezistence od roku 1994, přičemž se zaměřoval na rezistenci vůči lékům první volby a významně přispěl k porozumění MDR-TB. U XDR-TB je však sledování mnohem omezenější, neboť testování citlivosti na léky druhé volby není dobře standardizované, u některých léků je těžko reprodukovatelné a jen málo zemí toto testování provádí v rámci svých národních programů zaměřených na TBC.", "en": "Poor adherence to the therapeutic regimen, improper prescribing by clinicians, and drug interactions or malabsorption can result in partial suppression of bacterial growth and the emergence of resistant organisms. Once this resistance develops, treatment is compromised, further resistance can evolve, and resistant organisms can be transmitted to other people, leading to primary drug resistance that may fail to respond to standard therapy. Effective treatment and cure of MDR-TB requires prolonged use (typically two years) of a combination of drugs, including second-line drugs that for the most part are less potent than first-line agents, more toxic, or both. For the past six years, a global effort (called DOTS-Plus) to treat people with MDR-TB under strict conditions has been underway, reaching thousands with previously untreatable TB. An unfortunate consequence of treating MDR-TB with second-line drugs, however, is the inevitable emergence of further drug resistance. If the same factors that produce MDR-TB remain in play, then MDR-TB becomes XDR-TB. There is no magic bullet for controlling XDR-TB. Addressing drug-resistant TB cannot be divorced from overall TB control efforts. Moreover, TB control strategies targeted at populations with high HIV burdens are critically important. Such strategies include widespread implementation of TB preventive therapy with isoniazid – which is vastly underused, despite its low cost and known efficacy – and improved detection in HIV-infected people, many of whom die of TB without a diagnosis. Attention must also be paid to infection control in hospitals and clinics: many of the XDR-TB cases in South Africa were acquired in HIV clinics or wards. Access to HIV care, including ART, is also urgently needed, and reducing HIV incidence would substantially reduce the TB burden over the longer term. Moreover, the capacity for prompt, accurate laboratory-based diagnosis of TB and drug resistance must be strengthened. This will require infrastructure development, as well as reliable systems for procuring supplies, maintaining equipment, and training and retaining personnel. Enhanced surveillance also is needed. The Global Project on Anti-Tuberculosis Drug Resistance Surveillance has collected information on prevalence, patterns, and trends of drug resistance since 1994, focusing on resistance to first-line drugs and contributing much to our understanding of MDR-TB. But surveillance for XDR-TB has been more limited, as drug susceptibility testing for second-line drugs is not well-standardized and for some drugs is poorly reproducible, while few countries perform such testing within the context of their national TB programs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud nám poslední dva roky něco ukázaly, pak je to skutečnost, že v bouřlivých dobách má vedoucí role žen klíčový význam. Podle nedávné studie provedené v 194 zemích byly bezprostřední reakce na pandemii covid-19 systémově lepší v zemích, v jejichž čele stály ženy. Výzkumy také zjistily, že „zastoupení žen vede země k přijímání přísnějších klimatických politik“ a že vysoká míra zastoupení žen v parlamentu zvyšuje pravděpodobnost, že země ratifikuje mezinárodní ekologické úmluvy. Ženy vnášejí do problému nejen ambice, ale i odlišné pohledy a zkušenosti. V důsledku toho jejich příspěvek nakonec vede k odstíněnějším a inkluzivnějším ekologickým politikám. V Africe je význam vedoucí role žen tváří v tvář klimatickým změnám a ztrátě biodiverzity evidentní každému, kdo je ochoten se dívat. V Nigérii státní ministryně pro životní prostředí Sharon Ikeazorová prosazuje Vysoce ambiciózní koalici pro přírodu a lidi a prosazuje, aby se dotace fosilních paliv nahradily investicemi do trvale udržitelného nízkouhlíkového rozvoje. Ve Rwandě si ministryně životního prostředí Jeanne d’Arc Mujawamariyaová vysloužila chválu za inkluzivní úsilí o ochranu deštných pralesů. Čadská ekologická aktivistka Hindou Oumarou Ibrahimová dál podporuje místní africké komunity a domorodé národy v nejvyšších patrech OSN. A zde ve Freetownu zasazujeme během tří období dešťů jeden milion stromů, abychom podpořili klimatickou odolnost a tvorbu zelených pracovních míst. Všechny zmíněné ženy včetně mě podpořily globální kampaň „30x30“, která má do roku 2030 ochránit 30% zemského povrchu. Splnění tohoto cíle by zamezilo dalšímu ničení ekosystému a mohlo by vést k vůbec první celosvětové dohodě o zastavení destrukce přírody. Se ztrátou biodiverzity a klimatickými změnami se potýká i mnoho dalších žen včetně příslušnic původních kmenů, které využívají jedinečných znalostí místní krajiny k trvale udržitelnějšímu farmaření a k ochraně křehkých ekosystémů, a včetně aspirujících političek kandidujících na společných politických platformách, jež spojují reprodukční zdraví se vzděláním a ochranou životního prostředí. Ženy, které už působí na vedoucích pozicích, se musí zasadit o to, aby i tyto jejich kolegyně dostaly šanci přispět svým dílem. Od roku 2004, kdy Maathaiová získala Nobelovu cenu míru za svůj příspěvek k trvale udržitelnému rozvoji, demokracii a míru, se toho hodně změnilo. Emise se prudce zvýšily a extrémní meteorologické jevy získaly na četnosti i intenzitě. Řada jiných věcí však zůstala při starém: ženy jsou dál vyřazovány z vedoucích pozic a svět za to dál platí daň.", "en": "If the last two years have shown us anything, it is that women’s leadership is critical in tumultuous times. According to a recent study of 194 countries, the immediate responses to the COVID-19 pandemic were systematically better in countries with women leaders. Similarly, research has found that “female representation leads countries to adopt more stringent climate-change policies,” and that a high degree of female representation in parliament makes it more likely that a country will ratify international environmental treaties. Women bring not just ambition but also different perspectives and experiences to the table. As a result, their contributions ultimately lead to more nuanced and inclusive environmental policies. In Africa, the importance of women’s leadership in the face of climate change and biodiversity loss is evident to anyone who looks. In Nigeria, Minister of State for Environment Sharon Ikeazor has advocated for the High Ambition Coalition for Nature and People and pushed for fossil-fuel subsidies to be replaced by investments in sustainable, low-carbon development. In Rwanda, Minister of Environment Jeanne d’Arc Mujawamariya has won praise for her inclusive rainforest conservation efforts. In Chad, the environmental activist Hindou Oumarou Ibrahim continues to champion Africa’s local communities and indigenous peoples at the highest levels of the UN. And here in Freetown, we are planting one million trees over three rainy seasons to promote climate resilience and green job creation. All these women, including me, have championed “30x30,” the global campaign to protect 30% of the world’s surface by 2030. Meeting this objective would prevent further ecosystem destruction, and the effort could lead to the first-ever global agreement to halt the destruction of nature. Many more women are tackling biodiversity loss and climate change, including indigenous women who are using their unique knowledge of the land to farm more sustainably and protect fragile ecosystems, and aspiring politicians running on integrated policy platforms linking reproductive health, education, and environmental protection. Those who are already in leadership positions must ensure that these women are given a chance to contribute. Much has changed since 2004, when Maathai won the Nobel Peace Prize for her contributions to sustainable development, democracy, and peace. Emissions have surged, and extreme weather events have increased in frequency and intensity. But much has also stayed the same: women continue to be excluded from leadership positions, and the world continues to pay the price for it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zavedenou a příznivou realitou je v Evropě i volná cirkulace pracujících a osob: v jiné než své rodné členské zemi Unie bydlí 2% občanů EU – víc než 10 milionů lidí. Navíc 57% evropských občanů v roce 2006 prohlásilo, že jsou ochotni se z profesních důvodů stěhovat do zahraničí. Nejsilněji motivovaní jsou mezi nimi mladí Evropané (půl milionu mladých občanů EU už studuje v jiné zemi). Krize se rovněž nesmí stát výmluvou ke zřizování nových institucionálních formátů, které by ohrožovaly choulostivou rovnováhu mezi různými institucemi EU, rovnováhu, kterou už za pomoci vhodných korekcí prověřil čas. Samozřejmě, krize podtrhuje fakt, že evropské instituce a nástroje společného jednání a koordinace je zapotřebí posilovat. Potřebujeme definitivní a úplnou ratifikaci Lisabonské smlouvy, abychom měli institucionálně a mezinárodně silnější Evropskou unii, již potřebujeme. Stejně tak by se dnešní nejistoty neměly stát výmluvou ke zpochybňování potřeby pokračovat v procesu rozšiřování EU a dokončit jej. Růst unijního prostoru svobody a demokracie, míru, stability a prosperity, obzvlášť napříč jihovýchodní Evropou, je v zájmu každého evropského občana. Našim sousedům na západním Balkáně musíme vyslat jasný signál, že jejich evropské vyhlídky stále žijí, jak potvrdily evropské hlavy států v roce 2008. A jsme stále přesvědčeni o strategických a ekonomických přínosech uvedení Turecka do Unie. Jistěže, přístupový proces závisí na připravenosti zemí se zájmem o členství, ale není dobré jej přerušovat ani brzdit. Globálně Evropa musí prosazovat otevřený, inkluzivní a efektivní systém mezinárodního řízení. Díky své rozsáhlé zkušenosti se sbližováním národních zájmů a hodnot se EU vyvinula ve vzor multilateralismu a v nejmocnějšího normativního aktéra ve všech oblastech správy věcí veřejných. EU je s to plnit významnou úlohu v budování nového systému celosvětové správy. To vyžaduje další rozvoj a prohlubování strategických vztahů s nastupujícími mocnostmi, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, a dále s regionálními organizacemi. Právě to Itálie prosazuje během svého současného předsednictví ve skupině G-8. Musíme dnešní nastupující mocnosti integrovat do nového systému globální správy.", "en": "Even the free circulation of workers and people in Europe is a well-established and positive reality: 2% of EU citizens – more than 10 million people – reside in a Union member country other than their native one. Moreover, in 2006, 57% of European citizens declared themselves ready to move abroad for professional reasons. Among these, young Europeans are the most motivated (a half-million EU young people are already studying in another country). The crisis must also not become an excuse to create new institutional formats that jeopardize the delicate balance between the different EU institutions, a balance that – through appropriate adjustments – has been proven by the test of time. Of course, the crisis does highlight the need to strengthen the EU’s institutions and instruments for common action and coordination. We need final and complete ratification of the Lisbon Treaty in order to have the institutionally and internationally stronger European Union we need. Nor should today’s uncertainties become an excuse to call into question the need to continue and complete the process of EU enlargement. Extending the EU’s area of freedom and democracy, peace, stability, and prosperity, especially throughout south-eastern Europe, is in the interest of every European citizen. Indeed, we need to send a strong signal to our neighbors in the Western Balkans that their European perspective is still alive, as reaffirmed by the European Heads of State in 2008. And we remain convinced of the strategic and economic benefits of bringing Turkey into the Union. Of course, the process of accession depends on the readiness of the adhering countries, but it should not be halted or slowed down. Globally, Europe needs to promote an open, inclusive, and effective system of international governance. Through its wide-ranging experience of convergence of national interests and values, the EU has emerged as a model of multilateralism and as the most powerful normative actor in all areas of governance. The EU is ready to play a major role in building a new system of global governance. This requires further development and deepening of strategic relations with emerging powers, such as China, India, and Brazil, as well as with regional organizations. This is precisely what Italy has been promoting during its current presidency of the G-8. We need to integrate today’s emerging powers into a new system of global governance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jistěže, veškerý tento CO2 byl v předchozím roce odčerpán z atmosféry; kdybychom ale na poli nechali ječmen, i ten by nasál dost CO2, čímž se úbytek oproti uhlí snižuje na 20 tun. Nadto se v tržním systému téměř veškerá produkce ječmene jednoduše přesune na dříve neobdělávanou půdu. Odstraněním stávající biomasy se tam uvolní v průměru dalších 16 tun CO2 ročně (jde nejspíš o podhodnocený odhad). Namísto 30 tun tedy ušetříme nanejvýš čtyři. Jedná se přitom o nejlepší možný scénář. Ze dvanácti různých pěstebních režimů, jež byly analyzovány, by dva snížily roční emise CO2 o pouhé dvě tuny, zatímco dalších deset by celkové emise ve skutečnosti zvýšilo – až o 14 tun ročně. Za biomasu přitom platíme majlant. Jen samotné Německo utratí přes tři miliardy dolarů ročně, čili 167 dolarů za tunu nevypuštěné tuny emisí CO2, což víc než 37násobně převyšuje cenu úbytků uhlíku v systému Evropské unie pro obchodování s emisními povolenkami. Odhad objemu emisí, jimž se předešlo, přitom přehlíží nepřímé změny využívání půdy, takže skutečná cena je přinejmenším osminásobně vyšší. Před deseti lety se EU a USA přiklonily k biopalivům jako způsobu boje proti globálnímu oteplování. Dnes USA zpracovávají 40 % své produkce kukuřice na etanol, který se spálí v automobilech.", "en": "Of course, all of that CO2 was soaked up from the atmosphere the year before; but, had we just left the barley where it was, it, too, would have soaked up quite a bit, lowering the reduction relative to coal to 20 tons. And, in a market system, almost all of the barley production simply moves to a previously unfarmed area. Clearing the existing biomass there emits an extra 16 tons of CO2 per year on average (and this is likely an underestimate). So, instead of saving 30 tons, we save four tons at most. And this is the best-case scenario. Of the 12 production modes analyzed, two would reduce annual CO2 emissions by only two tons, while the other ten actually increase total emissions – up to 14 tons per year. At the same time, we are paying a king’s ransom for biomass. Germany alone spends more than $3 billion annually, or $167 per ton of avoided CO2 emissions, which is more than 37 times the cost of carbon reductions in the European Union Emissions Trading System. And the estimate of avoided emissions ignores indirect land-use changes, making the likely real cost at least eight times higher. Ten years ago, the EU and the US embraced biofuels as a way to combat global warming. Today, the US turns 40% of its maize output into ethanol to be burned in cars."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bitva o burkini LONDÝN – V poslední době bylo mnoho povyku kvůli několika muslimským ženám, které se ve Francii rozhodly na plážích koupat ve speciálním svršku, který zakrývá hlavu (ne obličej) a většinu těla. Svršek – takzvané burkini – byl navržen v roce 2004 australsko-libanonskou ženou jménem Aheda Zanetti, s cílem umožnit i těm nejpřísnějším muslimkám koupat se na veřejnosti. Vůbec nevěděla, že její výtvor vyvolá národní spor. Komplikovaná situace nastala, když starostové některých přímořských měst na jihu Francie zakázali na plážích burkini. V novinách na celém světě se brzy objevila groteskní fotografie tří francouzských policistů, jak nutí ženu na pláži v Nice, aby se svlékla. Ačkoliv byl tento zákaz v současnosti zrušen nejvyšším soudem, je stále v několika přímořských rezortech vyžadován. A tato kontroverze opravdu ještě nekončí. Bývalý prezident Nicolas Sarkozy, který se nyní uchází o nové volební období, nedávno nazval burkini “provokací,“ zatímco Lionnel Luca, starosta Villeneuve-Loubet, mluvil o “bující islamizaci.“ Obdobně rozhořčený premiér Manuel Valls nazval odhalená ňadra symbolem francouzské republikánské svobody. Koneckonců shrnul to otázkou, zda náhodou nebyla Marianne, ženský symbol francouzské republiky, obvykle zobrazována s odhaleným poprsím. Není pochyb, že Sarkozyho odpor k burkinám je výhradně prospěchářský. Kontroverze však představuje také další příležitost, jak podněcovat předsudky proti nepopulární menšině, v naději, že se tak odčerpají hlasy krajně pravicové Národní frontě Marine Le Penové v nadcházejících volbách v roce 2017. Nicméně na základě tradice, která vychází ze staletí evropského misionářského zápalu, je jeho prospěchářství skryto za morální rouškou: “Nevězníme ženy za látkou.“ Sarkozy by nás chtěl přesvědčit, že zákaz burkini měl ve skutečnosti osvobodit muslimky od primitivních omezení, která na ně kladou autoritářští muslimové, stejně jako kdysi britští koloniální vládci osvobodili hinduistické vdovy v Indii od upalování se zaživa s cílem následovat své druhy za smrtí. Zrcadlí to širší tendenci, která nabývá na síle od konce minulého století: stylizovat protimuslimskou rétoriku do jazyka lidských práv, jako kdyby stejná práva pro ženy a gaye byl starověký západní zvyk, který musí být chráněn před cizí náboženskou zaslepeností.", "en": "The Battle of the Burkini LONDON – There has been a lot of fuss lately about the handful of Muslim women who choose to bathe on French beaches wearing a special garment that covers the head (not the face), and much of the body. That garment – the so-called burkini – was invented in 2004 by an Australian-Lebanese woman named Aheda Zanetti, with the goal of enabling even the strictest Muslim women to swim or play sports in public. Little did Zanetti know that her creation would generate a national controversy. The imbroglio started when mayors in several southern French seaside towns banned burkinis on their beaches. A grotesque photograph soon appeared in newspapers around the world of three armed French policemen forcing a woman to undress on a beach in Nice. Though the ban has now been invalidated by France’s highest court, it is still enforced in several seaside resorts. And, indeed, the controversy is far from over. Former French President Nicolas Sarkozy, who is now running for a new term, recently called the burkini a “provocation,” while Lionnel Luca, the mayor of Villeneuve-Loubet, spoke of “rampant Islamization.” The equally outraged Prime Minister Manuel Valls has called bare breasts a symbol of French republican liberty. After all, he concluded, wasn’t Marianne, the female symbol of the French Republic, usually depicted with her breasts exposed? There is little doubt that Sarkozy’s opposition to the burkini is entirely opportunistic. The controversy represents yet another opportunity to stoke prejudice against an unpopular minority, in the hope of siphoning votes from the far-right National Front’s Marine Le Pen in the 2017 election. But, in a tradition that spans centuries of European missionary zeal, his opportunism has been cloaked in moral terms: “We don’t imprison women behind fabric.” Sarkozy would have us believe that the ban on burkinis is really meant to liberate Muslim women from primitive restrictions imposed by authoritarian Muslim men, just as British colonial rulers once liberated Indian Hindu widows from being burned alive to accompany their spouses in death. This reflects a broader tendency, which has been gaining traction since the end of the last century, to couch anti-Muslim rhetoric in the language of human rights, as though equal rights for women or gays were ancient Western customs that must be defended against alien religious bigotry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Reakcí na asymetrické šoky a rozdíly v produktivitě měly být úpravy reálného (o inflaci očištěného) měnového kurzu, což znamená, že ceny na okraji eurozóny měly oproti Německu a severní Evropě klesnout. Vzhledem k neoblomnému postoji Německa k inflaci – jeho ceny stagnovaly – však mohlo k úpravám dojít pouze za cenu dusivé deflace jinde. V obvyklém případě to znamenalo bolestnou nezaměstnanost a oslabení odborů; největší zátěž úprav nesly na svých bedrech nejchudší země a zejména zaměstnanci v těchto zemích. Plán na podnícení konvergence jednotlivých členských států eurozóny tedy ošklivě ztroskotal a rozdíly mezi zeměmi i uvnitř nich se prohlubují. Tento systém nemůže a ani nebude dlouhodobě fungovat: demokratická politika zajistí jeho krach. Euro lze probudit k životu pouze změnou pravidel a institucí eurozóny. To si vyžádá sedm změn: · zrušení konvergenčních kritérií, která vyžadují, aby byly schodky nižší než 3% HDP; · nahrazení úsporných opatření růstovou strategií podpořenou fondem solidarity za účelem stabilizace; · demontáž systému náchylného ke krizím, v jehož rámci si země musí půjčovat v měně, kterou nemají pod kontrolou, a jeho nahrazení eurobondy nebo podobným mechanismem; · lepší sdílení zátěže během úprav, kdy se země vykazující přebytky běžného účtu zavážou ke zvýšení mezd a fiskálních výdajů, čímž zajistí, že jejich ceny porostou rychleji než ceny v zemích se schodky běžného účtu; · změna mandátu Evropské centrální banky, která se zaměřuje pouze na inflaci – na rozdíl od amerického Federálního rezervního systému, jenž bere v potaz také zaměstnanost, růst a stabilitu; · zavedení společného pojištění vkladů, které by bránilo odlivu peněz ze zemí s horším hospodářským výkonem, a dalších prvků „bankovní unie“; · podněcování, nikoliv potírání průmyslových politik snažících se zajistit, aby opozdilci v eurozóně dohnali špičku. Z ekonomického hlediska jsou tyto změny drobné, avšak dnešní vedení eurozóny možná postrádá politickou vůli je uskutečnit. To však nic nemění na základním faktu, že současný stav na půli cesty je neudržitelný. Systém vytvořený s cílem podporovat prosperitu a další integraci má právě opačný efekt. Přátelský rozvod by byl lepší než současný pat. Každý rozvod je samozřejmě nákladný, ale současné klopýtání stojí ještě víc.", "en": "In response to asymmetric shocks and divergences in productivity, there would have to be adjustments in the real (inflation-adjusted) exchange rate, meaning that prices in the eurozone periphery would have to fall relative to Germany and northern Europe. But, with Germany adamant about inflation – its prices have been stagnant – the adjustment could be accomplished only through wrenching deflation elsewhere. Typically, this meant painful unemployment and weakening unions; the eurozone’s poorest countries, and especially the workers within them, bore the brunt of the adjustment burden. So the plan to spur convergence among eurozone countries failed miserably, with disparities between and within countries growing. This system cannot and will not work in the long run: democratic politics ensures its failure. Only by changing the eurozone’s rules and institutions can the euro be made to work. This will require seven changes: · abandoning the convergence criteria, which require deficits to be less than 3% of GDP; · replacing austerity with a growth strategy, supported by a solidarity fund for stabilization; · dismantling a crisis-prone system whereby countries must borrow in a currency not under their control, and relying instead on Eurobonds or some similar mechanism; · better burden-sharing during adjustment, with countries running current -account surpluses committing to raise wages and increase fiscal spending, thereby ensuring that their prices increase faster than those in the countries with current-account deficits; · changing the mandate of the European Central Bank, which focuses only on inflation, unlike the US Federal Reserve, which takes into account employment, growth, and stability as well; · establishing common deposit insurance, which would prevent money from fleeing poorly performing countries, and other elements of a “banking union”; · and encouraging, rather than forbidding, industrial policies designed to ensure that the eurozone’s laggards can catch up with its leaders. From an economic perspective, these changes are small; but today’s eurozone leadership may lack the political will to carry them out. That doesn’t change the basic fact that the current halfway house is untenable. A system intended to promote prosperity and further integration has been having just the opposite effect. An amicable divorce would be better than the current stalemate. Of course, every divorce is costly; but muddling through would be even more costly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čína by se navíc měla začlenit do Transpacifického partnerství – všeasijské zóny volného obchodu, o jejímž vytvoření dnes USA vyjednávají s Austrálií, Brunejí, Chile, Malajsií, Novým Zélandem, Peru, Singapurem a Vietnamem. Rozdělení asijsko-pacifického regionu do dvou ekonomických bloků – jednoho soustředěného kolem Číny a druhého kolem USA – zvýší nedůvěru a prohloubí hospodářské třenice. Jak na pekingském Fóru za světový mír uvedl letos v červnu bývalý americký poradce pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski, tím, co svět opravdu potřebuje, je rozsáhlé hospodářské partnerství mezi USA a Čínou. Taková spolupráce však nebude možná, dokud USA neuznají Čínu coby rovnocenného partnera – a to nejen rétoricky. Vzhledem k tomu, že si USA udržují nad Čínou značnou vojenskou výhodu, mohly by takové partnerství podpořit, aniž by se vystavily závažným bezpečnostním rizikům. Paradoxem je, že právě vojenská převaha by mohla oslabit ochotu amerických činitelů k takovému typu ústupků – zejména v bezpečnostních otázkách –, jaký by rovnocenné partnerství vyžadovalo. I v takovém případě by se však potřebné úpravy daly učinit bez narušení amerických bezpečnostních zájmů. Vezměme si prodej amerických zbraní na Tchaj-wan. S ohledem na míru dnešní spolupráce mezi Čínou a Tchaj-wanem by omezení jejich prodeje pravděpodobně Tchaj-wan neohrozilo, a přitom by značně přispělo k budování důvěry mezi USA a Čínou. Otázka zní, zda by byl jakýkoliv americký prezident, republikán či demokrat, ochoten riskovat, že si znepřátelí ty, kdo stále hledí na Tchaj-wan prizmatem jeho konfliktu s Čínskou lidovou republikou. Výměnou za tyto změny politiky by USA získaly závazek Číny, že bude respektovat a hájit řadu mezinárodních norem, principů a institucí, které vznikly do značné míry bez její účasti. Vzhledem k tomu, že rychlý růst čínského HDP od roku 1979 by nebyl možný bez amerického úsilí o vytvoření otevřeného světového uspořádání, by to vedoucí představitelé Číny neměli pokládat za nestravitelné sousto. Stále asertivnější zahraniční politika Číny od roku 2009 by samozřejmě mohla naznačovat, že navzdory všeobecným výhodám, které by čínsko-americká vedoucí dvojrole přinesla, nejsou její představitelé stále ochotni zapojit se do prosazování současného globálního uspořádání. Vzhledem k sílícímu pocitu, že se tato nová asertivita setkala s neúspěchem, rostoucí úzkosti čínských sousedů a přesvědčení USA, že je třeba vystupňovat strategické angažmá v Asii, by se Čína pravděpodobně dala přesvědčit k resetování svého vztahu k USA.", "en": "Moreover, China should be included in the Trans-Pacific Partnership – the pan-Asian free-trade area that the US is now negotiating with Australia, Brunei Darussalam, Chile, Malaysia, New Zealand, Peru, Singapore, and Vietnam. Dividing the Asia-Pacific region into two economic blocs – one centered around China and the other around the US – will increase mistrust and encourage economic friction. In fact, as former US National Security Adviser Zbigniew Brzezinski argued at the World Peace Forum in Beijing in June, what the world really needs is a comprehensive economic partnership between the US and China. But such cooperation will be impossible unless the US recognizes China as an equal partner – and not just rhetorically. Given that the US retains a significant military advantage over China, America could support such a partnership without incurring significant security risks. The irony is that military superiority could weaken US leaders’ willingness to make the kinds of concessions, particularly with regard to security matters, that an equal partnership would require. But, even then, the needed adjustments could be made without compromising US security interests. Consider US arms sales to Taiwan. Given the degree of China-Taiwan cooperation nowadays, reducing such sales would be unlikely to endanger Taiwan, and doing so would contribute substantially to confidence-building between the US and China. The question is whether any US president, Republican or Democrat, would be willing to risk alienating those who still view Taiwan through the lens of its conflict with the People’s Republic. The quid quo pro for these changes to US policy would be a commitment by China to respect and defend a set of international norms, principles, and institutions that was created largely without its involvement. Given that China’s rapid GDP growth since 1979 would have been impossible without America’s efforts to create an open world order, Chinese leaders should not consider this too difficult a pill to swallow. To be sure, China’s increasingly assertive foreign policy since 2009 could indicate that, despite the universal advantages that a Sino-American leadership condominium would bring, its leaders will remain unwilling to commit to enforcing the existing global order. But the growing sense that this new assertiveness has backfired, increasing anxiety among China’s neighbors and compelling the US to ramp up its strategic involvement in Asia, means that China could probably be convinced to reset its relationship with the US."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Afghánistán potřebuje soudní vyšetření každého úmrtí a také zákony, podle nichž by bylo trestným činem odepírat přístup k lékařské pomoci – pokud je dostupná – ženám a dětem (nebo přesněji dětem a jejich dětem vzhledem k tomu, že se dívky často provdávají ve 14 letech). Obávám se, že vězení by pak byla plná tyranských manželů, a byť to nerada říkám, také mstivých tchyní. Zdravotnická osvěta prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, která by dosáhla i do vzdálených koutů země, je naléhavou prioritou, avšak zároveň byla a je zcela ignorována ve prospěch priorit komerčních. Zpochybňování celé kultury je samozřejmě politicky nekorektní přístup. Musíme však odmítnout klanět se před oltářem tolerance, pokud jde o věci, které jsou naprosto nepřijatelné, a�� už k nim dochází kdekoliv – a právě takovým věcem dnes svět v Afghánistánu nečinně přihlíží. Posvěcuje však diverzita podobně brutální úmrtí a nesmyslné násilí na ženách jen proto, že nějaká údajně tradiční praxe umožňuje, aby se vdávaly dříve, než je jejich tělo připraveno, a odepírá jim zdravotní péči při porodu? Boj s úmrtností matek v Afghánistánu se musí stát globální prioritou. Společnost umožňující brutální zacházení se ženami totiž v konečném důsledku zůstane živnou půdou obecného násilí.", "en": "What Afghanistan needs is an inquest after each death and laws making it a criminal offense to forbid access to medical aid, when available, to women and children (or, more correctly, to children and their children, given that girls are often married by age 14). Prisons, I fear, would be full of abusive husbands and, I regret to say, vengeful mothers-in-law. Health education through public media, reaching distant areas of the country, is an urgent priority, but has been utterly ignored in favor of commercial priorities. Questioning culture is, of course, a politically incorrect approach. But we must refuse to bow before the altar of tolerance when it comes to what is truly unacceptable, wherever it occurs, and this is what the world is witnessing passively in Afghanistan. Does diversity authorize such brutal deaths and senseless violence against women simply because some supposedly traditional practice allows them to be married before their bodies are ready and denies them health care when they give birth? The fight against maternal mortality in Afghanistan must become a global priority. Ultimately, a society that allows women to be brutalized will remain a breeding ground of generalized violence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Planeta v reflexní vestě CAMBRIDGE – Tolik oxidu uhličitého jako dnes bylo v atmosféře naposledy asi před třemi miliony let – v době, kdy hladiny moří byly o 10-30 metrů výš než v současnosti. Klimatické modely dlouho zápolily se snahou tyto výkyvy mořských hladin replikovat – až doposud. Vůbec poprvé se vysoce kvalitnímu modelu antarktického ledu a klimatu podařilo tyto velké výkyvy simulovat. Je to projev vědeckého důmyslu, ale přináší drtivé poznání. Nový model ukazuje, že jen tání v Antarktidě by do konce přítomného století mohlo globální hladiny moří zvýšit až o metr – což výrazně převyšuje dřívější odhady. Ještě horší je, že naznačuje, že západoantarktický ledovcový štít, zadržující eventuální vzestup mořských hladin o víc než pět metrů, nezachrání ani mimořádně úspěšné snižování emisí. Už pouhý metr by přitom mohl ohrozit celá města, od Miami po Mumbaí, a zapříčinit obrovské poruchy hospodářství. Musíme jít s teplotou dolů – a rychle. V tomto ohledu je ohromným příslibem modifikace albeda – geoinženýrská technika, jejímž cílem je ochladit planetu zvýšením odrazivosti atmosféry Země. Pomoci zvrátit oteplování způsobené skleníkovými plyny by mohlo například pumpování syntetických aerosolů, které odrážejí sluneční svit, do stratosféry. Použít tento mechanismus je podobné jako nosit v létě bílé tričko: bílá odráží sluneční paprsky a ochlazuje, co je pod ní, kdežto tmavší barvy sluneční světlo a teplo pohlcují. Jistěže, ani při vývoji podle ideálního scénáře nedokáže samotné solární geoinženýrství světové klima stabilizovat. K tomu je zapotřebí, abychom do atmosféry přestali hustit uhlíkové znečištění a naučili se odstraňovat to, které tam už je. Právě proto by lví podíl prostředků vyčleněných na boj proti změně klimatu měl připadat na snižování emisí. Jak ale dokládá nedávná studie, samotné snižování emisí nedokáže zachránit západoantarktický ledovcový štít a zabránit drastickému zvýšení mořských hladin. Bude-li se však uskutečňovat ve spojení s mírnou modifikací albeda, máme naději stoupající teploty zastavit a pomoci udržet svět do 1,5° Celsia nad předprůmyslovými úrovněmi, což je ambicióznější z cílů dohodnutých loni v prosinci během klimatických rozhovorů v Paříži.", "en": "Toward a More Reflective Planet CAMBRIDGE – The last time the atmosphere held as much carbon dioxide as it does today was about three million years ago – a time when sea levels were 10-30 meters higher than they are now. Climate models have long struggled to duplicate those large fluctuations in sea levels – until now. Indeed, for the first time, a high-quality model of Antarctic ice and climate has been able to simulate these large swings. That is smart science, but it brings devastating news. The new model shows that melting in Antarctica alone could increase global sea levels by as much as one meter (3.2 feet) by the end of this century – well above prior estimates. Worse, it suggests that even extraordinary success at cutting emissions would not save the West Antarctic Ice Sheet, locking in eventual sea-level increases of more than five meters. As little as one meter could put at risk entire cities, from Miami to Mumbai, and cause enormous economic disruption. We need to turn down the heat – and fast. To this end, albedo modification – a kind of geoengineering intended to cool the planet by increasing the reflectivity of the earth’s atmosphere – holds tremendous promise. Injecting synthetic aerosols that reflect sunlight into the stratosphere, for example, could help counter the warming caused by greenhouse gases. The mechanism is similar to wearing a white shirt in the summer: white reflects sunlight and cools what is underneath, whereas darker colors absorb sunlight and heat. To be sure, even in the best-case scenario, solar geoengineering alone could not stabilize the world’s climate. For that, we must both stop pumping carbon pollution into the atmosphere and learn how to remove what is already there. That is why emissions cuts should receive the lion’s share of resources devoted to combating climate change. But, as the recent study shows, emissions cuts alone cannot save the West Antarctic Ice Sheet and prevent a drastic sea-level rise. If they are pursued in conjunction with moderate albedo modification, however, there is a chance of halting rising temperatures, helping to keep the world under 1.5° Celsius above pre-industrial levels, the more ambitious target agreed at the Paris climate talks last December."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Špatná společnost LONDÝN – Jaká míra nerovnosti je přijatelná? Značná, soudě podle standardů z doby před nástupem recese, zejména ve Spojených státech a Británii. Peter Mandelson z okruhu „nových labouristů“ vystihl ducha posledních 30 let, když poznamenal, že se cítí nesmírně „uvolněně“ při pohledu na lidi, kteří „odporně“ bohatnou. Právě bohatnutí bylo veškerou podstatou „nové ekonomiky“. A novým boháčům zůstával rostoucí díl toho, co získali, protože se snižovaly daně, aby byli motivováni dále bohatnout, a ustoupilo se od snah rozdělit koláč zisků spravedlivěji. Výsledky byly předvídatelné. V roce 1970 byl plat před zdaněním u vrcholného amerického manažera asi 30krát vyšší než u průměrného pracujícího; dnes je vyšší 263krát. V Británii základní plat (bez bonusů) vrcholného manažera v roce 1970 převyšoval základní plat průměrného pracujícího 47krát; v roce 2010 už to bylo 81krát. Od konce 70. let se zdaněný příjem nejbohatší pětiny obyvatel oproti té nejchudší zvyšoval v USA pětkrát rychleji a ve Spojeném království čtyřikrát rychleji. Ještě významnější je narůstající mezera mezi průměrným a mediánním příjmem: v USA a Británii narůstá podíl obyvatelstva žijícího za nanejvýš polovinu průměrného příjmu. Některé země se tomuto trendu sice ubránily, ale ve světě jako celku nerovnost posledních 30-40 let sílí.", "en": "The Bad Society LONDON – How much inequality is acceptable? Judging by pre-recession standards, a great deal of it, especially in the United States and Britain. New Labour's Peter Mandelson voiced the spirit of the past 30 years when he remarked that he felt intensely “relaxed” about people getting “filthy” rich. Getting rich was what the “new economy” was all about. And the newly rich kept an increasing part of what they got, as taxes were slashed to encourage them to get still richer, and efforts to divide up the pie more fairly were abandoned. The results were predictable. In 1970, the pre-tax pay of a top American CEO was about 30 times higher than that of the average worker; today it is 263 times higher. In Britain, the basic pay (without bonuses) of a top CEO was 47 times the average worker’s in 1970; in 2010, it was 81 times more. Since the late 1970s, the post-tax income of the richest fifth has increased five times as fast as the poorest fifth in the US, and four times as fast in the UK. Even more important has been the growing gap between average (mean) and median income: that is, the proportion of the population living on half or less of the average income in the US and Britain has been growing. Although some countries have resisted the trend, inequality has been increasing over the last 30-40 years in the world as a whole."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Deset let poté, co zařvala myš CAMBRIDGE – Útok al-Káidy na Spojené státy před deseti lety byl hlubokým šokem pro americké i mezinárodní veřejné mínění. Jaká ponaučení si z něj můžeme o deset let později vzít? Každému, kdo letí do Washingtonu nebo se pokouší navštívit některou tamní kancelářskou budovu, se dostane připomínky, jak 11. září 2001 změnilo americkou bezpečnost. Zatímco jsou však obavy z terorismu větší a omezení přistěhovalectví přísnější, hysterie prvních dnů po 11. září opadla. Nové agentury, jako jsou ministerstvo vnitřní bezpečnosti, Ředitelství národního zpravodajství nebo zmodernizované Kontrateroristické centrum, neproměnily zásadně americkou vládu a osobní svobody většiny Američanů byly dotčeny jen málo. K žádným dalším rozsáhlým útokům na území USA nedošlo a každodenní život se docela snadno vrátil do normálu. Tento zdánlivý návrat k normálnosti by nás však neměl mást v otázce dlouhodobějšího významu 11. září. Jak uvádím ve své knize Budoucnost síly, jedním z velkých mocenských přesunů současné globální informační éry je posílení nestátních aktérů. Al-Káida zabila 11. září 2001 více Američanů, než kolik jich přišlo z rozhodnutí japonské vlády o život v Pearl Harboru v roce 1941. Dalo by se to také nazvat „privatizací války“. Během studené války byly USA z technologického hlediska zranitelnější vůči jadernému útoku z Ruska, avšak princip „vzájemně zaručeného zničení“ bránil nejhoršímu, neboť udržoval víceméně symetrickou zranitelnost obou stran. Rusko disponovalo obrovskou silou, ale jeho arzenál mu nedokázal zajistit moc nad USA. V září 2001 však Al-Káidě hrály do karet hned dvě asymetrie. První byla asymetrie informací. Teroristé měli dobré informace o svých cílech, zatímco USA měly před 11. zářím jen chabé informace o identitě a místě působení teroristických sítí. Některé vládní zprávy sice předpovídaly, v jakém rozsahu by nestátní aktéři mohli poškozovat velké státy, avšak jejich závěry nebyly začleněny do oficiálních plánů. Za druhé existovala asymetrie pozornosti. Mnoho zájmů a cílů většího aktéra často rozředí jeho pozornost věnovanou menšímu aktérovi, který naproti tomu snáze soustředí svou pozornost a vůli. V americkém zpravodajském systému existovalo velké množství informací o al-Káidě, avšak USA nedokázaly informace nashromážděné svými různými agenturami smysluplně zpracovat.", "en": "Ten Years after the Mouse Roared CAMBRIDGE – Al Qaeda’s attack on the United States ten years ago was a profound shock to both American and international public opinion. What lessons can we learn a decade later? Anyone who flies or tries to visit a Washington office building gets a reminder of how American security was changed by 9/11. But, while concern about terrorism is greater, and immigration restrictions are tighter, the hysteria of the early days after 9/11 has abated. New agencies such as the Department of Homeland Security, the Director of National Intelligence, and an upgraded Counter Terrorism Center have not transformed American government, and, for most Americans, personal freedoms have been little affected. No more large-scale attacks have occurred inside the US, and everyday life has recovered well. But this apparent return to normality should not mislead us about the longer-term importance of 9/11. As I argue in my book The Future of Power, one of the great power shifts of this global information age is the strengthening of non-state actors. Al Qaeda killed more Americans on 9/11 than the attack by the government of Japan did at Pearl Harbor in 1941. This might be called the “privatization of war.” During the Cold War, the US had been even more vulnerable, in technological terms, to a nuclear attack from Russia, but “mutual assured destruction” prevented the worst by keeping vulnerability more or less symmetrical. Russia controlled great force, but it could not acquire power over the US from its arsenal. Two asymmetries, however, favored Al Qaeda in September 2001. First, there was an asymmetry of information. The terrorists had good information about their targets, while the US before September 11 had poor information about the identity and location of terrorist networks. Some government reports had anticipated the extent to which non-state actors could hurt large states, but their conclusions were not incorporated into official plans. Second, there was an asymmetry in attention. A larger actor’s many interests and objectives often dilute its attention to a smaller actor, which, by contrast, can focus its attention and will more easily. There was a good deal of information about Al Qaeda in the American intelligence system, but the US was unable to process coherently the information that its various agencies had gathered."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jiní byli informováni, že jejich psi se chovali dobře a nechali sušenku na pokoji. Pokud se pes choval špatně, dostal majitel k dispozici trochu času, aby svého miláčka pokáral za neposlušnost. Poté byl dotázán, zda se jeho pes tvářil provinile. Zápletka v tomto příběhu spočívá v tom, že pouze polovina majitelů byla informována správně. V polovině případů sdělila Horowitzová majiteli psa, který ve skutečnosti nechal sušenku na pokoji, že jeho pes pamlsek sežral. A v polovině případů bylo majiteli neposlušného psa řečeno, že se jeho svěřenec choval dobře. Pointa tohoto klamu spočívala v tom, že když se Horowitzová každého z majitelů dotázala, zda se jeho pes tvářil provinile, mohla posoudit, zda majitelův referát o „provinilém výrazu“ skutečně odpovídá skutečnosti – totiž že pes pozřel zakázanou laskominu –, nebo zda neodráží nic jiného, než že majitel svého psa vyplísnil. Výsledky velmi zřetelně ukázaly, že „provinilé vzezření“ psa pramení výlučně z faktu, že je peskován: psí výraz neměl nic společného s otázkou, zda se zvíře skutečně dopustilo nějakého prohřešku. To neznamená, že bychom své psy neměli kárat (nebo chválit). A také to neznamená, že bychom své psy neměli milovat – nebo z nich být někdy sklíčení. To všechno znamená, že chceme-li harmonicky žít s jiným živočišným druhem na našich nejdůvěrnějších místech, musíme vzít v úvahu, že námi preferovaná argumentační schémata neodpovídají schématům jejich.", "en": "Others were told their dog had been good and left the biscuit alone. If the dog had misbehaved, the owner was given a moment to berate his pet for its misdeed. The owners were then asked whether their dog looked guilty. The twist in this tale is that only half of the owners were correctly informed. Half of the time, Horowitz told the owner of a dog that had actually left the biscuit alone that his dog had taken the treat. And half the time the owner of a naughty dog was told that his dog had been good. The point of this deception was that when Horowitz asked each owner whether his dog looked guilty, she could consider whether the owner’s report of “guilty looks” actually had to do with the facts of the matter – whether the dog had taken the forbidden treat – or whether it reflected nothing more than whether the owner had chastised his hound. The results showed very clearly that a dog’s “guilty looks” came about solely because it was being scolded: the look had nothing to do with whether the dog had really committed an offense. This does not mean that we should not chastise our dogs (or praise them). Nor does it mean that we should not love our dogs – or sometimes be frustrated by them. All it means is that, if we want to live harmoniously with another species in our most intimate places, we must recognize that some of the time our preferred modes of reasoning are not theirs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová pravidla měnové hry DILLÍ – Náš svět se potýká se stále nebezpečnější situací. Rozvinuté i rozvíjející se ekonomiky potřebují růst, aby zmírnily domácí politická napětí. Přesto jich roste jen málo. Zareagují-li na to vlády tím, že uzákoní politické recepty, které připraví o růst jiné země, pak tato taktika „ožebrač bližního svého“ jen prohloubí nestabilitu jinde. Proto potřebujeme nová pravidla hry. Proč je tak těžké obnovit tempa růstu z období před velkou recesí? Bezprostřední odpověď zní, že boom, jenž předcházel globální finanční krizi z roku 2008, zanechal v rozvinutých ekonomikách přebytek dluhu brzdícího růst. Odpis dluhu za účelem oživení poptávky je možná řešením, avšak není jisté, zda jsou tyto odpisy politicky průchodné nebo zda by byla výsledná poptávka udržitelná. Zotavení navíc mohou brzdit strukturální faktory typu stárnutí populace nebo nízkého růstu produktivity – které dříve maskovala poptávka tažená dluhem. Politici vědí, že strukturální reformy – s cílem zvýšit konkurenci, podpořit inovace a podnítit institucionální změny – jsou cestou, jak strukturální brzdy růstu odstranit. Také ovšem vědí, že zatímco bolestné dopady reforem působí okamžitě, jejich přínos bývá obvykle opožděný a příjemci nejistí. Jak na vrcholu krize eura prohlásil tehdejší lucemburský premiér Jean-Claude Juncker: „Všichni víme, co dělat; jen nevíme, jak si zajistit opětovné zvolení, jakmile to uděláme!“ Centrální bankéři řeší jiný problém: inflaci, která rozverně krouží kolem spodní hranice jejich cílového rozmezí.", "en": "New Rules for the Monetary Game NEW DELHI – Our world is facing an increasingly dangerous situation. Both advanced and emerging economies need to grow in order to ease domestic political tensions. And yet few are. If governments respond by enacting policies that divert growth from other countries, this “beggar my neighbor” tactic will simply foster instability elsewhere. What we need, therefore, are new rules of the game. Why is it proving to be so hard to restore pre-Great Recession growth rates? The immediate answer is that the boom preceding the global financial crisis of 2008 left advanced economies with an overhang of growth-inhibiting debt. While the remedy may be to write down debt to revive demand, it is uncertain whether write-downs are politically feasible or the resulting demand sustainable. Moreover, structural factors like population aging and low productivity growth – which were previously masked by debt-fueled demand – may be hampering the recovery. Politicians know that structural reforms – to increase competition, foster innovation, and drive institutional change – are the way to tackle structural impediments to growth. But they know that, while the pain from reform is immediate, gains are typically delayed and their beneficiaries uncertain. As Jean-Claude Juncker, then Luxembourg’s prime minister, said at the height of the euro crisis, “We all know what to do; we just don't know how to get re-elected after we’ve done it!” Central bankers face a different problem: inflation that is flirting with the lower bound of their mandate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová naděje pro Haiti NEW YORK – Během nedávné návštěvy venkovské komunity Los Palmas na Haiti se mi naskytla příležitost hovořit s rodinami přímo zasaženými epidemií cholery, která zemi sužuje od zemětřesení v roce 2010. Jeden muž mi vysvětlil, že mu nemoc nejen zabila sestru, ale že během mnohahodinové chůze do nejbližší nemocnice zemřela také jeho tchyně. On a jeho manželka dnes pečují o pět osiřelých neteří a synovců. Tyto příběhy dnes na Haiti nejsou neobvyklé. Podobné zkoušky a tragédie zakusily tisíce lidí po celé zemi. Existují však i jiskřičky naděje. Zvýšené zapojení komunit a změny v hygienických zvyklostech osvobodily ženy, muže a děti z Los Palmas a sousední vesnice Jacob od cholery – což je oproti posledním několika letům dramatický obrat – a snížily riziko jejich nákazy jinými nemocemi přenášenými vodou. Jedna rodina, se kterou jsem se setkal, mi například hrdě ukázala nový vodní filtr. Tento přístup založený na komunitách bude klíčový pro úspěch „totální sanitační kampaně“, kterou jsme s haitským premiérem Laurentem Lamothem zahájili během mé návštěvy v Los Palmas. Iniciativa bude podněcovat domácnosti, aby investovaly do trvanlivých hygienických latrín, poskytovat dokonalejší hygienické produkty a služby za dostupné ceny a zajišťovat, aby školy a zdravotnická centra měly dostatečnou vodní a sanitační infrastrukturu, čímž během pěti let zlepší zdravotní podmínky pro tři miliony lidí ve vysoce rizikových oblastech. Těsně před odjezdem z vesnice jsme položili symbolický základní kámen nového bezpečného vodního zdroje. Tato kampaň je zatím posledním krokem ve všeobecn��m úsilí vymýtit choleru na Haiti, které Organizace spojených národů podporuje. OSN a haitská vláda nedávno založily vysoký výbor pověřený úkolem zavést do praxe rozsáhlou strategii, která pokryje všechny aspekty prevence cholery a reakce na ni, včetně rozšířené pomoci rodinám a komunitám. Haitské ministerstvo zdravotnictví a Panamerická zdravotnická organizace/Světová zdravotnická organizace navíc zahajují druhou fázi vakcinační iniciativy financované OSN, jejímiž adresáty je 600 000 lidí v oblastech, kde přetrvává cholera; 200 000 lidí má dostat vakcínu v nejbližších dvou měsících a dalších 300 000 osob je má následovat do konce tohoto roku. Během loňské první fáze dostalo vakcínu 100 000 lidí. Toto úsilí již významně snížilo počet obětí epidemie.", "en": "New Hope for Haiti NEW YORK – During a recent visit to the rural community of Los Palmas, Haiti, I had the opportunity to talk with families directly affected by the cholera epidemic that has been afflicting the country since the 2010 earthquake. One man explained that not only had the disease killed his sister, but his mother-in-law had also perished as she undertook the hours-long walk to the nearest hospital. He and his wife are now caring for five orphaned nieces and nephews. In Haiti today, stories like this are not uncommon. Indeed, thousands of people across the country have endured similar trials and tragedies. But there are also signs of hope. Increased community engagement and changes in hygiene practices have freed the women, men, and children of Los Palmas and the neighboring village of Jacob of cholera – a dramatic reversal from the last few years – and reduced their risk of contracting other water-borne diseases. One family I met, for example, proudly showed me a new water filter. This community-led approach will be critical to the success of the “total sanitation campaign,” which Haitian Prime Minister Laurent Lamothe and I launched in Los Palmas during my visit. By encouraging household investment in durable, hygienic latrines, providing improved sanitation products and services at affordable prices, and ensuring that schools and health centers have adequate water and sanitation infrastructures, the initiative will improve health conditions for three million people in high-risk areas over the next five years. Just before leaving the village, we laid the symbolic first stone of a new secure water source. The campaign is the latest step in a comprehensive United Nations-supported operation to eliminate cholera from Haiti. The UN and the Haitian government recently created a high-level committee tasked with implementing a comprehensive strategy that covers all aspects of cholera prevention and response, including scaled-up assistance for families and communities. Moreover, Haiti’s Ministry of Health and the Pan-American Health Organization/World Health Organization are beginning the second phase of a UN-financed vaccination initiative that is targeting 600,000 people in areas where cholera persists; 200,000 people are set to be vaccinated in the next couple of months, with another 300,000 to follow by the end of this year. During the first phase last year, 100,000 people were vaccinated. These efforts have already reduced the toll of the epidemic significantly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dekarbonizací globální ekonomiky a omezením klimatických změn mohou vedoucí světoví představitelé podnítit vlnu inovací, podpořit vznik nových průmyslových oborů i pracovních míst a vytvořit obrovské ekonomické příležitosti. Je na každém z nás, abychom vybízeli politické představitele ke krokům, které jsou pro zajištění takového výsledku potřebné. Stejně jako požadujeme, aby naše vlády řešily rizika spojená s terorismem či epidemiemi, měli bychom na ně vyvíjet společný tlak, aby podnikly okamžité kroky na ochranu našeho přírodního prostředí a omezení klimatických změn. Vědecká komunita zde nese zvláštní zodpovědnost za to, aby sdílela výsledky svého výzkumu a jeho potenciální důsledky. Proto jsem spolu se 16 dalšími vědci z Ligy Země – organizace zastupující čelní světové akademické instituce typu Postupimského institutu pro výzkum klimatických dopadů, Institutu Země, Univerzity Tsinghua nebo Stockholmského centra pro odolnost – zveřejnil „Prohlášení o Zemi“, které formuluje osm základních prvků úspěšné dohody o globálním klimatu, jež má být v prosinci uzavřena v Paříži. · Za prvé musí dohoda posílit závazek států omezit globální oteplování na méně než 2°C. · Za druhé je zapotřebí, aby dohoda uznala zbývající globální rozpočet na emise CO2. · Za třetí by dohoda měla položit základy zásadní transformace ekonomiky včetně hluboké dekarbonizace, která začne ihned, aby přibližně do roku 2050 vznikla bezuhlíková společnost. · Za čtvrté musí všech 196 zemí podepsaných pod Klimatickou úmluvou Organizace spojených národů formulovat emisní cestu obsahující hlubokou dekarbonizaci, přičemž bohatší země musí hrát prim. · Za páté musí státy podporovat inovace v oblasti čistých technologií a zajistit všeobecný přístup ke stávajícím technologickým řešením. · Za šesté se vlády musí dohodnout na podpoře adaptace na klimatické změny a řešit ztráty a škody s ní spojené. · Za sedmé musí dohoda obsahovat ustanovení, která ochrání zásobárny uhlíku a životně důležité ekosystémy. · Za osmé je v zájmu pomoci rozvojovým zemím v boji proti klimatickým změnám zapotřebí, aby dárci poskytli dodatečnou podporu, která bude přinejmenším srovnatelná se současnou globální rozvojovou pomocí. Dobré na tom je, že těchto osm cílů je realistických a dosažitelných; k určitému pokroku už ostatně dochází. Loni zůstaly celkové emise CO2 z energetického sektoru vůbec poprvé meziročně beze změny (při absenci hospodářského poklesu). A nedávná zpráva ukazuje, že se v letech 2013 až 2014 nezvýšily ani emise v Číně, která je největším emitentem skleníkových plynů na světě. Karta se obrací.", "en": "By decarbonizing the global economy and limiting climate change, world leaders can unleash a wave of innovation, support the emergence of new industries and jobs, and generate vast economic opportunities. It is up to all of us to encourage political leaders to do what is needed to secure such an outcome. Just as we demand that our governments address risks associated with terrorism or epidemics, we should put concerted pressure on them to act now to preserve our natural environment and curb climate change. Here, the scientific community has a special responsibility to share their research and its potential implications. That is why I and the 16 other scientists of the Earth League – representing world-leading academic institutions like the Potsdam Institute on Climate Impact Research, the Earth Institute, Tsinghua University, and the Stockholm Resilience Centre – have released the “Earth Statement,” which sets out the eight essential elements of a successful global climate deal, to be reached in Paris in December. · First, the agreement must reinforce countries’ commitment to limit global warming to below 2°C. · Second, the agreement needs to recognize the remaining global budget for CO2 emissions. · Third, the agreement should lay the foundation for a fundamental transformation of the economy, with deep decarbonization beginning immediately, in order to create a zero-carbon society by around 2050. · Fourth, all 196 countries in the United Nations Climate Convention must formulate an emissions pathway consistent with deep decarbonization, with richer countries taking the lead. · Fifth, countries must promote innovation in clean technologies and ensure universal access to existing technological solutions. · Sixth, governments must agree to support adaptation to climate change and to address the loss and damage associated with it. · Seventh, the agreement must include provisions to safeguard carbon sinks and vital ecosystems. · Eighth, to help developing countries fight climate change, donors need to provide additional support at a level at least comparable to current global development aid. The good news is that these eight objectives are realistic and achievable; indeed, some progress is already being made. Last year, total CO2 emissions from the energy sector remained unchanged year on year for the first time (in the absence of an economic downturn). And recent reports show that emissions in China, the world’s largest emitter of greenhouse gases, also did not increase from 2013 to 2014. The tide is turning."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Datová revoluce může pomoci zajistit, aby široká veřejnost a zamýšlení adresáti veřejných a soukromých služeb měli k dispozici ověřitelná data. Když nebudou služby zajištěny podle plánu (třeba kvůli úzkému místu ve struktuře či korupci v dodavatelském řetězci), datový systém umožní veřejnosti problémy odhalit a vést vlády či firmy k zodpovědnosti. Konečně by datová revoluce měla veřejnosti dát možnost sledovat, zdali už bylo dosaženo určitého globálního cíle či nikoliv. Rozvojové cíle tisíciletí (RCT), vzniklé v roce 2000, stanovily kvantitativní cíle pro rok 2015. Avšak přestože jsme v posledním roce RCT, stále nám chybí přesné poznatky o tom, zda jsou některé RCT splněny, vzhledem k absenci kvalitních a včasných dat. O stavu části nejdůležitějších RCT se referuje s několikaletým zpožděním. Podrobné údaje o chudobě například Světová banka zveřejnila naposledy roku 2010. Datová revoluce dokáže takové dlouhé prodlevy ukončit a dramaticky zlepšit kvalitu dat. Tak například místo aby se úmrtnost počítala na základě průzkumů v domácnostech, které se uskuteční jednou za několik let, matriční úřady a základní statistiky mohou údaje o úmrtnosti shromažďovat v reálném čase, navíc s výhodou záznamu informace o příčině úmrtí. Také údaje o chudobě by bylo možné shromažďovat za poměrně nízkých nákladů a s mnohem vyšší četností než dnes, pokud by papírové dotazníky nahradily mobilní telefony. Někteří analytici nadnesli, že využití mobilních telefonů by během deseti let mohlo srazit náklady dotazníkových průzkumů ve východoafrických zemích až o 60 %. Pro uspíšení sběru dat by po boku tradičních veřejnoprávních statistických úřadů mohly pracovat soukromé společnosti jako Gallup International. Datová revoluce nabízí průlomové příležitosti pro poskytování služeb, management, vymáhání zodpovědnosti a ověřování údajů díky hustému ekosystému technologií, které různými způsoby shromažďují informace: dálkový průzkum a satelitní snímkování, biometrická data, sledování pomocí GIS, údaje od poskytovatelů služeb, průzkumy v domácnostech, sociální média, davový sběr informací a další. Kvůli podpoře CUR by se taková data měla ve všech zemích zveřejňovat s vysokou četností – u klíčových cílů přinejmenším jednou ročně a u sektorů, kde má poskytování služeb zásadní význam (zdravotnictví, školství a podobně), v reálném čase.", "en": "The data revolution can help to ensure that verifiable data are accessible to the general public and the intended recipients of public and private services. When services do not arrive on schedule (owing to, say, a bottleneck in construction or corruption in the supply chain), the data system will enable the public to pinpoint problems and hold governments and businesses to account. Finally, the data revolution should enable the public to know whether or not a global goal or target has actually been achieved. The Millennium Development Goals, which were set in the year 2000, established quantitative targets for the year 2015. But, although we are now in the MDGs’ final year, we still lack precise knowledge of whether certain MDG targets have been achieved, owing to the absence of high-quality, timely data. Some of the most important MDG targets are reported with a lag of several years. The World Bank, for example, has not published detailed poverty data since 2010. The data revolution can end the long lags and dramatically improve the quality of the data. For example, rather than relying on household surveys every few years to calculate the mortality rate, systems of civil registration and vital statistics can collect mortality data in real time, with the added benefit of information on cause of death. Likewise, poverty data could be collected at relatively low cost and with much higher frequency than today, by using smart phones to replace paper-based surveys. Some analysts have suggested that the use of mobile phones could bring down the cost of surveys by up to 60% in some East African countries over a ten-year period. Private companies, such as Gallup International, could work alongside the more traditional public-sector statistical offices to accelerate data collection. The data revolution offers a breakthrough opportunity for service delivery, management, accountability, and validation, thanks to a dense ecosystem of technologies that collect information in multiple ways: remote sensing and satellite imagery, biometric data, GIS tracking, facilities-based data, household surveys, social media, crowd-sourcing, and other channels. To support the SDGs, such data should be publicly available for all countries at high frequency – at least within one year for key targets, and in real time in sectors where service delivery is vital (health, education, and the like)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak bude po úsporách NEW YORK – Letošní schůzka Mezinárodního měnového fondu jasně ukázala, že co se týče hospodářské politiky, Evropa i mezinárodní společenství zůstávají bez vedení. Finanční lídři, od ministrů financí po šéfy soukromých finančních ústavů, opakovali současnou mantru: země v krizi si musí doma zjednat pořádek, srazit schodky, snížit národní zadlužení, provést strukturální reformy a podpořit růst. Je zapotřebí obnovit důvěru, říkali znovu a znovu. Je poněkud strojené slyšet taková kázání od těch, kdo u kormidel centrálních bank, ministerstev financí a soukromých bank dovedli globální finanční soustavu až na pokraj zhroucení – a zapříčinili následnou šlamastyku. Ještě horší je, že se zřídka vysvětluje, jak provést kvadraturu kruhu. Jak obnovit důvěru, když se ekonomiky v krizi potápějí do recese? Jak oživit růst, když úspory téměř s jistotou způsobí další pokles agregátní poptávky, takže dál stlačí výstup a zaměstnanost? Dnes už bychom to měli vědět: trhy samy o sobě nejsou stabilní. Nejenže opakovaně vytvářejí destabilizační bubliny aktiv, ale když ochabne poptávka, vstupují do hry síly, které pokles ještě prohlubují. Nezaměstnanost a strach z jejího šíření stlačuje mzdy, příjmy a spotřebu – a tedy celkovou poptávku. Nižší tempa vzniku domácností – mladí Američané se například čím dál častěji stěhují zpět k rodičům – snižují ceny obytných nemovitostí, což vede k dalšímu zabavování domů pro nesplácení hypoték.", "en": "After Austerity NEW YORK – This year’s annual meeting of the International Monetary Fund made clear that Europe and the international community remain rudderless when it comes to economic policy. Financial leaders, from finance ministers to leaders of private financial institutions, reiterated the current mantra: the crisis countries have to get their houses in order, reduce their deficits, bring down their national debts, undertake structural reforms, and promote growth. Confidence, it was repeatedly said, needs to be restored. It is a little precious to hear such pontifications from those who, at the helm of central banks, finance ministries, and private banks, steered the global financial system to the brink of ruin – and created the ongoing mess. Worse, seldom is it explained how to square the circle. How can confidence be restored as the crisis economies plunge into recession? How can growth be revived when austerity will almost surely mean a further decrease in aggregate demand, sending output and employment even lower? This we should know by now: markets on their own are not stable. Not only do they repeatedly generate destabilizing asset bubbles, but, when demand weakens, forces that exacerbate the downturn come into play. Unemployment, and fear that it will spread, drives down wages, incomes, and consumption – and thus total demand. Decreased rates of household formation – young Americans, for example, are increasingly moving back in with their parents – depress housing prices, leading to still more foreclosures."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Právě proto lze nedávný nedostatek pokroku v tureckém reformním procesu z velké části vysvětlit chováním EU. To nás staví před třetí otázku: jaké Turecko vlastně chce EU mít? S odpovědí by se nemělo nijak váhat: je zřetelně v zájmu EU být svědkem dalšího zpevňování turecké demokracie a ekonomiky. Už před více než čtyřiceti lety bylo přislíbeno, že jakmile Turecko splní předpoklady pro členství, bude v EU vítáno. Je nejvyšší čas, aby evropští lídři začali tento slib brát vážně. Je smutnou skutečností, že značná většina voličů EU je proti tureckému členství. Reagují ovšem na současnou situaci. Když jsou dotázáni, zda by chtěli za společníka reformované Turecko – Turecko, které plně dostojí podmínkám členství stanoveným v Kodaňských kritériích (demokracie, právní řád, úcta k lidským právům a efektivní tržní hospodářství) – ke kladné odpovědi se kloní mnohem víc lidí. Evropští lídři se proto musí věnovat dvěma vážným úkolům. Zaprvé, měli by jasně říci svým voličům, že EU musí dodržet sliby dané Turecku a že je to ve vyšším zájmu všech Evropanů. Zadruhé, měli by při jednáních zacházet s Tureckem férově. První zkouška ohněm pro evropské vedení se týká praktického problému přístupu do přístavů.", "en": "Therefore, the recent lack of progress in Turkey’s reform process can to a large extent be explained by the EU’s behavior. This leaves us with the third question: what kind of Turkey does the EU want? There should be no doubt about the answer: it is clearly in the EU’s interest to see Turkey’s democracy and economy continue to strengthen. More than 40 years ago, it was promised that once Turkey lives up to the preconditions for membership, it will be welcome in the EU. It is high time that European leaders take this promise seriously. It is a sad fact that a large majority of voters in the EU are against Turkish membership. But they are reacting to the current situation. When they are asked if they would like a reformed Turkey as a partner – a Turkey that lives up fully to the conditions for membership described in the Copenhagen Criteria (democracy, rule of law, respect for human rights, and an effective market economy) – many more are inclined to say yes. European leaders must therefore take up two challenges. First, they should say clearly to their own voters that the EU must live up to its promises to Turkey, and that this is in the larger interest of all Europeans. Second, they should give Turkey a fair deal in the negotiations. The first litmus test on European leadership concerns the practical problem of access to harbors."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzestup Číny posiluje obavy v Indii, Japonsku, Vietnamu a dalších zemích. Řízení globálního rozmachu Číny představuje jeden z velkých zahraničně-politických úkolů tohoto století a dvoustranická a dvoukolejná politika Spojených států „integrovat, ale jistit se“ – v jejímž rámci USA vyzvaly Čínu, ať se přičlení k liberálnímu světovému řádu, ale zároveň potvrdily svou bezpečnostní dohodu s Japonskem – zůstává i nadále správným přístupem. Na rozdíl od situace před sto lety, kdy rostoucí Německo (které do roku 1900 předstihlo Velkou Británii) vyvolávalo obavy, jež pomohly urychlit katastrofu z roku 1914, nemá Čína nakročeno k tomu, aby překonala celkovou moc USA. I když velikost čínské ekonomiky převýší zhruba v letech 2030 až 2040 ekonomiku Spojených států, její příjem na obyvatele (což je věrnější ukazatel hospodářské vyspělosti) bude zaostávat. Čína se navíc nevyrovná tvrdé vojenské síle Ameriky ani její měkké síle atraktivity. Jak kdysi prohlásil Li Kuang-jao, dokud USA zůstanou otevřené a budou přitahovat talenty z celého světa, Čína „vám bude pěkně zatápět“, ale USA nenahradí. Z těchto důvodů tedy USA politiku zapouzdřování Číny nepotřebují. Jedinou zemí, která je schopna vůči Číně takovou politiku vést, je sama Čína. Tím, že stupňuje své územní konflikty se sousedy, zapouzdřuje sama sebe. USA musí hrát roli země, která bude zahajovat ekonomické iniciativy v jihovýchodní Asii, potvrzovat své svazky s Japonskem a Koreou a pokračovat ve zlepšování vztahů s Indií. A konečně je zde Rusko, země v úpadku, ale stále disponující natolik rozsáhlým jaderným arzenálem, že dokáže zničit USA – a tudíž stále představuje potenciální hrozbu pro Ameriku a další státy. Rusko, které je téměř zcela závislé na příjmech z prodeje energetických zdrojů, je „ekonomikou jedné plodiny“ se zkorumpovanými institucemi a téměř nepřekonatelnými demografickými a zdravotními problémy. Intervence prezidenta Vladimira Putina v sousedních zemích a na Blízkém východě i kybernetické útoky Ruska na USA a další státy měly vyvolat zdání, že Rusko je opět velké, avšak ve skutečnosti jen zhoršují dlouhodobé vyhlídky země. Krátkodobě ovšem platí, že státy v úpadku často podstupují větší rizika, a jsou proto nebezpečnější – viz Rakousko-Uhersko v roce 1914. Tím vzniká politické dilema.", "en": "The rise of China has fueled concern in India, Japan, Vietnam, and other countries. Managing China’s global rise is one of this century’s great foreign-policy challenges, and America’s bipartisan dual-track strategy of “integrate but insure” – under which the US invited China to join the liberal world order, while reaffirming its security treaty with Japan – remains the right approach. Unlike a century ago, when a rising Germany (which had surpassed Britain by 1900) stoked fears that helped precipitate the disaster of 1914, China is not about to pass us in overall power. Even if China’s economy surpasses America’s in total size by 2030 or 2040, its per capita income (a better measure of an economy’s sophistication) will lag. Moreover, China will not equal US military “hard power” or its “soft power” of attraction. As Lee Kuan Yew once said, so long as the US remains open and attracts the talents of the world, China will “give you a run for your money,” but will not replace the US. For these reasons, the US does not need a policy of containment of China. The only country that can contain China is China. As it presses its territorial conflicts with neighbors, China contains itself. The US needs to launch economic initiatives in Southeast Asia, reaffirm its alliances with Japan and Korea, and continue to improve relations with India. Finally, there is Russia, a country in decline, but with a nuclear arsenal sufficient to destroy the US – and thus still a potential threat to America and others. Russia, almost entirely dependent on revenues from its energy resources, is a “one crop economy” with corrupt institutions and insurmountable demographic and health problems. President Vladimir Putin’s interventions in neighboring countries and the Middle East, and his cyber attacks on the US and others, though intended to make Russia look great again, merely worsen the country’s long-term prospects. In the short run, however, declining countries often take more risks and are thus more dangerous – witness the Austro-Hungarian Empire in 1914. This has created a policy dilemma."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak ovšem příslušníci současné mise OSN v Libanonu (UNIFIL) dobře vědí, vlastní obrana není totéž jako chránit se před nepřátelskou palbou vůbec. V tomto kontextu si Francouzi pochopitelně dělají starosti o osud svých vojáků – vojáků pověřených podporou libanonské vlády v jejím úsilí získat kontrolu nad jihem země ovládaným Hizballáhem. Strašlivá francouzská zkušenost s mírovými jednotkami v Bosně počátkem 90. let, kdy Francie ztratila 84 vojáků sloužících v humanitární misi s restriktivními pravidly zásahu, tyto obavy opodstatňuje. Pravidla zásahu jsou však jen příznakem hlubšího problému. Skutečným zádrhelem je zející propast mezi papírem a praxí. V žáru mezinárodní krize schvaluje Rada bezpečnosti s obrovskou veřejnou pompou rezoluce, které vytvářejí nějaký oficiální „mandát“ OSN. Poté však musí generální tajemník OSN s rezolucí v ruce obcházet členské státy a žádat je o faktické, hmatatelné prostředky nezbytné k prosazení toho, co se nařídilo. V drtivé většině případů tyto prostředky zdaleka nedosahují toho, co je pro úspěšnou intervenci v dané krizi zapotřebí. Průzkum mandátů OSN z roku 2006 dospěl ke zjištění, že členské státy OSN každý rok přijímají stovky mandátů, které jim propůjčují „dodatečnou zodpovědnost bez odpovídajících prostředků nebo směrnic“, jak by se s těmito prostředky mělo nakládat. V domácí politice USA se tomuto druhu kongresových nařízení jednotlivým americkým státům říká „nefinancované mandáty“; nařizují se výsledky, aniž se poskytnou prostředky nezbytné k jejich dosažení. Je to politické divadlo – velké titulky, malé výsledky. Zkušenost OSN v Libanonu není povzbudivá.", "en": "But as the current UN mission in Lebanon (UNIFIL) well knows, defending yourself is not the same as protecting yourself from hostile fire in the first place. In this context, the French are understandably worried about the fate of their soldiers – soldiers charged with supporting the Lebanese government in its efforts to establish control over the Hezbollah-controlled south. The terrible French peacekeeping experience in Bosnia in the early 1990s, in which France lost 84 soldiers serving in a humanitarian capacity under restrictive ROEs, justifies their fears. But ROEs are only the symptom of a deeper problem. The real issue is a yawning gap between paper and practice. In the heat of an international crisis, the Security Council passes resolutions to great public fanfare, establishing an official UN “mandate.” But then the UN Secretary General is left, resolution in hand, to ask UN member states for the actual, tangible resources necessary to implement what has been commanded. In the overwhelming majority of cases, those resources fall far short of what is required to successfully intervene in a crisis. A 2006 UN mandate review finds that UN member states adopt hundreds of mandates each year, conferring “additional responsibilities with neither corresponding funds nor guidance” on how resources should be used. In American domestic politics, these kinds of commands from the US Congress to states are known as “unfunded mandates;” ordering results without providing the resources necessary to achieve them. It’s political theater - big headlines, small results. The UN’s experience in Lebanon is not encouraging."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Státy s rámcem vyžadujícím vyrovnaný rozpočet jsou nuceny při klesajících příjmech z daní seškrtávat výdaje – což je automatický destabilizátor, který podle všeho bezhlavě hodlá zavést Evropa. Existují alternativní strategie. Některé země, kupříkladu Německo, mají prostor k fiskálnímu manévrování. Kdyby jej využily k investicím, posílilo by to dlouhodobý růst, s pozitivními přesahy do okolní Evropy. Už dlouho se uznává princip, že ekonomiku stimuluje vyvážená expanze daní a výdajů; je-li program dobře koncipován (zdanění bohatých kombinované s výdaji za vzdělávání), vzestup HDP a zaměstnanosti může být značný. Jako celek Evropa není ve špatném fiskálním stavu; její poměr zadlužení k HDP je ve srovnání se Spojenými státy příznivější. Kdyby byl každý stát USA plně zodpovědný za vlastní rozpočet, včetně výplat všech dávek v nezaměstnanosti, i Amerika by byla ve fiskální krizi. Ponaučení je jasné: celek je víc než součet jeho částí. Kdyby Evropa – zejména Evropská centrální banka – čerpala úvěry a získané finance dále půjčovala, náklady na splácení evropského dluhu by se snížily, což by vytvořilo prostor pro takové výdaje, které by podpořily růst a zaměstnanost. Existují v Evropě instituce, například Evropská investiční banka, které by mohly pomoci financovat potřebné investice v ekonomikách, jimž se nedostává peněz. EIB by měla rozšířit svou věřitelskou činnost. Je zapotřebí, aby se zvýšil objem prostředků použitelných k podpoře malých a středních podniků, které jsou ve všech ekonomikách hlavním zdrojem tvorby pracovních míst, což je obzvlášť důležit�� vzhledem k tomu, že útlum úvěrů ze strany bank postihuje velmi silně právě tyto podniky.", "en": "States with balanced-budget frameworks are forced to cut spending as tax revenues fall – an automatic destabilizer that Europe seems mindlessly bent on adopting. There are alternative strategies. Some countries, like Germany, have room for fiscal maneuver. Using it for investment would enhance long-term growth, with positive spillovers to the rest of Europe. A long-recognized principle is that balanced expansion of taxes and spending stimulates the economy; if the program is well designed (taxes at the top, combined with spending on education), the increase in GDP and employment can be significant. Europe as a whole is not in bad fiscal shape; its debt-to-GDP ratio compares favorably with that of the United States. If each US state were totally responsible for its own budget, including paying all unemployment benefits, America, too, would be in fiscal crisis. The lesson is obvious: the whole is more than the sum of its parts. If Europe – particularly the European Central Bank – were to borrow, and re-lend the proceeds, the costs of servicing Europe’s debt would fall, creating room for the kinds of expenditure that would promote growth and employment. There are already institutions within Europe, such as the European Investment Bank, that could help finance needed investments in the cash-starved economies. The EIB should expand its lending. There need to be increased funds available to support small and medium-size enterprises – the main source of job creation in all economies – which is especially important, given that credit contraction by banks hits these enterprises especially hard."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "I předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke ve svém nedávném projevu v Jackson Hole v americkém Wyomingu varoval, že takové škrty výrazně potlačují tvorbu pracovních míst. Aniž by prozradil, které programy omezí, Romney slibuje, že do roku 2016 ořeže federální výdaje o víc než 500 miliard dolarů a pak nad nimi stanoví strop ve výši 20 % HDP. Slibuje také okamžitý 5% řez do diskrečních výdajů mimo obranu v roce 2013, nad rámec škrtů, které plánovaně vejdou v účinnost. Nadto vyloučil další přechodná fiskální opatření zaměřená na tvorbu pracovních míst, jako jsou například návrhy prezidenta Baracka Obamy na další dotace státům a další infrastrukturní výdaje. Romney přiznává, že velké škrty ve výdajích, společně s plánovaným vypršením daňových úlev na konci letošního roku, by mohly v roce 2013 uvrhnout ekonomiku zpět do recese. Zavazuje se ale, že hospodářství vyvede od fiskální propasti tím, že rozšíří daňové škrty uzákoněné za George W. Bushe, zavede další 20% plošné snížení sazeb daně z příjmu a srazí firemní sazbu z 35 na 25 %. Snad kromě prodloužení daňových škrtů z Bushovy éry by zavedení těchto změn trvalo dost dlouho. I po uzákonění by krátkodobé účinky na tvorbu pracovních míst byly minimální. Plošné snížení daňových sazeb má chabý přínos pro efektivitu rozpočtu (počet pracovních míst vytvořených na dolar obětovaných příjmů). Úlevy na dani ze mzdy a výdaje za programy, jako jsou stravenky a pomoc v nezaměstnanosti, jsou mnohem účinnější. Dlouhodobé růstové účinky svých daňových návrhů Romney také zveličuje. Snižování jednotlivých daňových sazeb a daní z úspor a investic přinejlepším přispívá k mírným zvýšením zaměstnanosti, pracovního úsilí a příjmu. Navzdory daňovým škrtům Bushovy éry byla expanze let 2001-2007 nejhorší v poválečném období co do investic, zaměstnanosti, mezd a růstu HDP. Tvorba pracovních míst a růst byly mnohem silnější po zvýšení daní, uskutečněném v 90. letech prezidentem Billem Clintonem. Navíc pokud by se všechny Romneyho dodatečné daňové škrty financovaly příjmově neutrálním způsobem, jak slibuje, změnila by se pouze skladba daní; celkový podíl daní na HDP nikoliv. Neexistují důkazy, že by to výrazně podpořilo růst, jak tvrdí Romney. Na základě toho, co nám Romney řekl, lze rovněž soudit, že jeho plán by zhoršil i deficit veřejných investic.", "en": "Indeed, in his recent speech in Jackson Hole, Wyoming, US Federal Reserve Chairman Ben Bernanke warned that such cuts significantly inhibit job creation. Without revealing which programs he would reduce, Romney promises to slash federal spending by more than $500 billion in 2016, capping it at 20% of GDP thereafter. He also promises an immediate 5% cut in non-defense discretionary spending in 2013, on top of the huge cuts already scheduled to take effect. And he has ruled out additional temporary fiscal measures aimed at job creation, like President Barack Obama’s proposals for additional grants to states and additional infrastructure spending. Romney acknowledges that large spending cuts, along with the scheduled expiration of tax cuts at the end of this year, could throw the economy back into recession in 2013. But he vows to steer the economy from the fiscal cliff by extending the tax cuts enacted under George W. Bush, doubling down with a further 20% across-the-board cut in income-tax rates and cutting the corporate rate from 35% to 25%. With the possible exception of the extension of the Bush-era tax cuts, these changes would take considerable time to implement. Even when enacted, their near-term effects on job creation would be minimal. An across-the-board reduction in tax rates performs poorly in terms of budgetary effectiveness (the number of jobs created per dollar of foregone revenue). Payroll-tax relief and spending on programs like food stamps and unemployment compensation are much more effective. Romney overstates his tax proposals’ long-term growth effects as well. Reducing individual tax rates and taxes on savings and investment at best fosters modest increases in employment, work effort, and income. Despite the Bush-era tax cuts, the 2001-2007 expansion was the worst of the post-war period in terms of investment, employment, wage, and GDP growth. Job creation and growth were much stronger following President Bill Clinton’s tax increases in the 1990’s. Moreover, if all of Romney’s additional tax cuts were financed in a revenue-neutral way, as he promises, only the composition of taxes would change; the overall tax share of GDP would not. There is no evidence that this would significantly boost growth, as Romney claims. Based on what Romney has told us, we can conclude that his plan would exacerbate the public-investment deficit as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Druhým krokem, který musí učinit samotný sektor mikrofinancí, je vytvoření účinných mechanismů pro hodnocení vlivu tohoto odvětví. Některým vládám a akademikům není v současné době po chuti, že MFI, které mají poskytovat veřejné dobro prosazováním finanční vstřícnosti, sledují vlastní zisk. Skutečnost, že některé MFI nedokážou rozlišovat mezi přiměřeným ziskem a ziskuchtivostí, však ještě neznamená, že trvale udržitelné mikrofinance by neměly generovat výnosy přesahující náklady. Poskytování finančních služeb chudým klientům vyžaduje zaujetí. Bez zisků nebudou MFI schopny investovat do talentů a vývoje produktů, které jsou potřebné k tomu, aby dlouhodobě sloužily lidem. Mnoho vlád již zavedlo úrokové stropy a maximální marže, aby omezily přemrštěné zisky MFI, přičemž však ignorují marže neorganizovaných alternativ na trhu, jako jsou zastavárny. Má-li existovat vyváženější pohled na sektor mikrofinancí oproti jiným typům poskytovatelů finančních služeb, je zapotřebí, aby MFI více měřily a vysvětlovaly svou společenskou a ekonomickou hodnotu. Dobré je, že oborové organizace, investoři a vlády už zavedli metriku pro různé faktory, od cenotvorby po kodex chování. Výsledkem je sice poněkud nesourodá sada ukazatelů, které se musí standardizovat, ale přesto je toto úsilí povzbudivým signálem snahy oboru mikrofinancí zajistit si stálou roli v ekosystému finančních služeb. Třetí krok se týká technologií. Mobilní konektivita přetváří globální finanční soustavu tím, že vůbec poprvé umožňuje přístup k finančním službám i odlehlým venkovským populacím. Systémy mobilních plateb, jako je M-Pesa, mění způsob, jakým lidé převádějí, inkasují a spoří peníze v mnoha rozvojových zemích, například v Keni, Pákistánu a na Filipínách. Pro obor mikrofinancí představují takové systémy významnou příležitost, neboť umožňují vypůjčovatelům žádat, získávat a splácet úvěry přes mobilní telefony s využitím sítě místních agentů pro hotovostní vklady a výběry. Bez robustní regulace však MFI nemohou těchto výdobytků maximálně využívat. V čele revoluce mobilních plateb navíc prozatím stojí především telefonní operátoři. Má-li tato technologie přinést opravdový užitek finančně vyloučeným lidem, musí hrát sektor finančních služeb mnohem aktivnější roli. Samotné mikrofinance pochopitelně nevymýtí chudobu ani finanční vyčleňování, a to bez ohledu na to, jak dobře fungují.", "en": "The second step, to be taken by the microfinance industry itself, is to create effective mechanisms for assessing the industry’s impact. As it stands, some governments and academics are uncomfortable with the fact that MFIs, which are supposed to be providing a public good by advancing financial inclusiveness, are pursuing profits. But the failure of some MFIs to differentiate between profit-seeking and profiteering does not mean that sustainable microfinance should not yield returns above costs. The business of providing financial services to the poor requires commitment. Without profits, MFIs are unable to invest in the talent and product development needed to serve people for the long term. Many governments have now implemented interest-rate ceilings and margin caps to curtail excessive profits for MFIs, while ignoring the margins of the market’s non-organized alternatives, like pawnbrokers. In order to provide a more balanced perspective on the microfinance industry compared to other kinds of financial-services providers, MFIs need to do more to measure and explain their social and economic value. The good news is that industry bodies, investors, and governments have already introduced metrics for factors ranging from pricing to conduct. While this has resulted in a rather disparate set of indicators, which must be standardized, such efforts are an encouraging sign of the microfinance industry’s commitment to securing its role in the financial-services ecosystem. The third step concerns technology. Mobile connectivity is transforming the global financial system by enabling remote, rural populations to access financial services for the first time. Mobile-payment systems like M-Pesa are changing how people transfer, receive, and save money in many developing countries, including Kenya, Pakistan, and the Philippines. For the microfinance industry, such systems represent an important opportunity, as they enable borrowers to apply for, receive, and repay loans on their mobile phones, using a network of local agents to deposit and withdraw cash. But, without robust regulation, MFIs cannot make the most of these developments. Moreover, the mobile-payments revolution has so far been led largely by telecom providers. If it is to deliver real benefits to the financially excluded, the financial-services industry will need to play a much more active role. Of course, microfinance alone will not eliminate poverty, or even financial exclusion, regardless of how well it functions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak skoncovat s divokým rybolovem LONDÝN – Potraviny pocházející z moře představují zdaleka nejobchodovanější globální komoditu, která dokáže nasytit miliardy lidí na celém světě. Tento sektor se bohužel potýká s rozšířeným problémem nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu, jenž podkopává ochranářské úsilí a znevýhodňuje poctivé rybáře a firmy dodržující pravidla. Je nejvyšší čas tento problém řešit. Divoký rybolov představuje až pětinu celkového úlovku ze světových oceánů. A přestože v některých zemích vykazuje průmyslový rybolov povzbudivé známky reforem, problém je stále široce rozšířený, odrazuje ostatní, aby se připojili k reformnímu úsilí, a brzdí reformy malých rybářství, která dodávají potraviny a zajišťují živobytí milionům lidí. Pravidla existují, ale je zapotřebí, aby byla jasnější a konkrétnější, aby se účinně vymáhala a zaváděla se napříč hranicemi států. V opačném případě budou bezskrupulózní provozovatelé dál využívat nedostatečné regulace a monitoringu, což bude mít obrovské důsledky pro ty, jejichž živobytí je závislé na pobřežním rybolovu. Nedávná studie zjistila, že 20-32% mořských produktů dovezených do Spojených států pravděpodobně pochází z nezákonných, nehlášených a neregulovaných zdrojů. To samo o sobě představuje 4-16% z hodnoty celkového objemu nezákonně ulovených ryb, jež dosahuje odhadem 15-23 miliard dolarů ročně. Spolupráce mezi USA, Evropskou unií a Japonskem má potenciál dosáhnout obrovských pokroků při řešení tohoto problému. USA dovážejí přes 90% mořských potravin určených pro tamní trh. Japonsko je po USA druhým největším dovozcem potravin z moře. A EU je největším jednotným trhem mořských potravinářských produktů, přičemž zhruba 60% spotřebovaných ryb dováží. Tyto tři trhy mají obrovský potenciál ke společnému postupu. Koncem roku 2011 se EU a USA dohodly na spolupráci v boji proti nezákonnému rybolovu. O necelý rok později se EU a Japonsko dohodly, že budou bránit dovozu nezákonně ulovených potravin z moře, sdílet informace a spolupracovat v regionálních organizacích zaměřených na řízení rybolovu. A všechny tři strany se dohodly, že budou vybízet jiné země k ratifikaci a implementaci Dohody o opatřeních přístavních států (PSMA), která ztíží činnost nepoctivých rybářství. Organizace provozující nezákonný rybolov se spoléhají na řadu taktických kliček a mezer v mezinárodním právu, aby prosadily své produkty na trh. Hlavní trasu, po které neetičtí rybáři a rybářské firmy dostávají svůj úlovek z lodí na regály, představují přístavy známé laxním vymáháním zákonů nebo omezenou inspekční kapacitou.", "en": "Ending Rogue Fishing LONDON – Seafood is by far the most highly traded commodity globally, feeding billions of people worldwide. Unfortunately, however, the industry is plagued by illegal, unreported, and unregulated fishing, which undermines conservation efforts and handicaps honest fishers and businesses that follow the rules. It is high time to address the problem. Rogue fishing accounts for up to one-fifth of all ocean fish caught globally. And while there have been encouraging signs of reform in some countries’ industrial-scale fisheries, the problem remains widespread, discouraging others from following suit and impeding the reform of small-scale fisheries that supply food and livelihoods for millions of families. Rules do exist, but they need to be clearer and more specific, effectively enforced, and implemented across national borders. If not, unscrupulous operators will continue to take advantage of the lack of regulation and monitoring, with huge implications for those who depend on coastal fisheries for their sustenance and livelihoods. A recent study found that 20-32% of seafood imported into the United States was likely from illegal, unreported, and unregulated sources. This alone accounts for 4-16% of the value of the total illegal fish catch worldwide, which has an estimated value of $15-23 billion a year. Collaboration among the US, the European Union, and Japan has the potential to underpin great strides in addressing the problem. The US imports more than 90% of its seafood. Japan is the second-largest seafood importer after the US. And the EU is the world’s largest single market for seafood products, importing about 60% of the fish it consumes. The potential power of these three markets’ joint action is immense. In late 2011, the EU and the US agreed to collaborate to combat illicit fishing. A little less than a year later, the EU and Japan agreed to prevent imports of illegally caught seafood, share information, and work together at regional fisheries-management organizations. They all agreed to encourage other countries to ratify and implement the Port State Measures Agreement (PSMA), which will make it harder for dishonest fishing operations to operate. Illicit fishing operations rely on a range of tactics and loopholes in international law to get their products to market. Ports known for lax enforcement or limited inspection capacity are a prime pathway for unethical fishermen and companies to move their catch from ship to shelf."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "- snížit rozpočtový deficit v souladu s hlavním směrem ekonomického myšlení anebo zvýšit státní výdaje, jak chtěli mnozí středolevicoví ekonomové? V obou případech pomohly tlaky republikánů i centristických demokratů dostat Clintonovu vládu na správnou trať: k podpoře volného obchodu navzdory silnému odporu protekcionistických spojenců v Demokratické straně a k podpoře snížení rozpočtového deficitu namísto programů obrovských státních výdajů. Podpora Dohody o severoamerickém volném obchodu s Mexikem, završení uruguayského kola jednání o vícestranném obchodu a nedávný souhlas se vstupem Číny do Světové obchodní organizace – všechny tyto úspěchy Clintonovy vlády posilují rozvoj globálního obchodu. Docela nedávno se Clinton postavil za hlavní ekonomický směr v obraně proti útokům konzervativních republikánů, kteří se snažili prosadit snižování daní, což by ovšem vedlo k destabilizaci daňových zásob z posledních let. Stejní konzervativci rovněž žádali zásadní škrty ve vládních výdajích, jež by ale poškodily chudší vrstvy obyvatel. Také proti tomuto požadavku se Clinton tvrdě postavil. Clintonova vláda se ale zasadila o mnohem více než jen o obranu hospodářství před ideologickými radikály. Kousek po kousku sestavila jakousi „hospodářskou politiku“ pro novou, informační ekonomii. Clinton pochopil mnohem dříve než většina politiků, ale i ekonomů, že hospodářská síla USA vychází ze spojení základní vědy, technologických novinek a kvalitního vzdělání. Jeho vláda proto byla předobrazem nového modelu vlády, která podporuje produkci a šíření informací ve všech oblastech tvorby vědomostí. Za prvé, Amerika zvýšila vládní dotace na podporu věd. Pro letošní rozpočet tato částka dosahuje výše přibližně 85 miliard dolarů. Vládou podporovaný výzkum je základem vědeckého pokroku na poli informačních technologií a biotechnologií, dvou významných odvětvích, v nichž Amerika hraje globální prim. Za druhé, kroky Clintonovy vlády přispěly k rozvoji a rozšíření internetu coby rozhodující strategie ekonomického růstu. Clinton se zasazoval a nakonec prosadil období daňových prázdnin pro elektronické obchodování. Jeho vláda vytvořila regulační rámec, který přispěl k rychlému rozšíření aktivit spojených s internetem, a předložila několik vládních programů s cílem připojit k internetu všechny školy a knihovny v zemi. Prosazovala dokonce liberalizaci pracovních povolení pro zahraniční pracovníky se znalostmi internetových technologií. Za třetí, Clinton se zasadil o rozšíření různých programů na podporu vyššího vzdělání. Podíl studentů, kteří po střední škole nastoupí na vysokou školu, dnes činí 67 %, což je o 10 % více než před deseti lety. Vláda si velmi dobře uvědomuje, že vyšší vzdělání je nezbytná podmínka úspěšného hospodářství založeného na špičkových technologiích.", "en": "2. reduce the budget deficit, in line with mainstream economic thinking, or boost government spending, as many left-of-center economists were arguing? In both cases, pressures from the Republicans as well as from centrist Democrats helped to pull the Clinton Administration onto the correct track: supporting free trade despite powerful protectionist allies in the Democratic Party; supporting budget deficit reduction instead of large fiscal spending programs. Clinton Administration support for the North American Free Trade Agreement with Mexico, completion of the Uruguay Round on multilateral trade, and recent agreement to admit China into the World Trade Organization, are all accomplishments in support of global trade. More recently, Clinton defended the economic mainstream against attack by conservative Republicans, who pushed for deep tax cuts that would undermine the fiscal surpluses of recent years. These Conservatives also pressed for sharp cuts in government spending that would hurt the poor. Clinton held the line against these excesses as well. Clinton’s Administration has done much more, however, than defend the economy against ideological extremists. It fashioned, bit by bit, a kind of “industrial policy” for the new Knowledge Economy. Clinton understood earlier than most politicians, and economists as well, that US economic strength derived from a combination of basic science, technological innovation, and high-quality education. His Administration therefore shaped a role for government that supports the generation and diffusion of knowledge in all spheres of knowledge creation. First, America increased the level of government support for science, reaching a sum of around $85 billion in this year’s budget. Government-supported research shaped scientific advances in information technology and biotechnology, two critical fields in which the US has the global scientific lead. Second, Clinton policies fostered development and expansion of the internet as a core strategy of economic growth. Clinton pushed for, and achieved, a period of tax holidays on electronic commerce. His administration shaped the regulatory environment to achieve rapid adoption of internet-based activities and championed government programs to help get schools and libraries connected to the internet. It even advocated liberalization of work permits for foreign workers skilled in internet technologies. Third, Clinton pushed expansion of various programs to support higher education. The share of US students going on to higher education after secondary school is now 67%, up 10% over the preceding decade. The Administration recognized that higher education is the sine qua non for a successful high-technology economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ohavné dluhy v Africe Jednou z průvodních okolností americko-britské okupace Iráku je, že zažehla veřejnou debatu o temném tajemství mezinárodních financí: dluzích, jenž na sebe berou ohavné režimy. Zatímco noví iráčtí vládci debatují, jak naložit s miliardami dolarů zahraničních dluhů, které zdědili po režimu Saddáma Husajna, volají různé hlasy - od dobročinné organizace Oxfam-International po autoritu americké obrany Richarda Perla - po neuznání dluhů na tom základě, že smlouvy, podle nichž je dnes Irák dlužníkem, byly uzavřeny na podporu zkorumpovaného a represivního režimu. Irák není jedinou zemí zatíženou takovými dluhy. V subsaharské Africe mnozí z nejchudších obyvatel světa zápasí s ochromujícím odkazem marnotratného úvěrování zkorumpovaných a tyranských vládců. Během 32 let existence své diktatury nashromáždil bývalý konžský prezident Joseph Mobutu osobní jmění odhadované na 4 miliardy dolarů, zatímco jeho vláda za sebou zanechala zahraniční dluh ve výši 12 miliard dolarů. V zásadě stejné to bylo v Angole, kde loni vyšetřování MMF odhalilo, že za posledních pět let se z angolské pokladny ztratily 4 miliardy dolarů. Došlo k tomu, když si angolská vláda v tomto období půjčila obdobnou částku od soukromých bank a do zástavy dala budoucí ropné příjmy. Většina nečestně získaného afrického bohatství je dnes ukryta v zahraničí. Ve studii třiceti subsaharských afrických zemí odhadujeme, že úhrnný únik kapitálu v období mezi roky 1970 a 1996 dosáhl 187 miliard dolarů. Započteme-li připisované zisky z úroků, objem afrického úniku kapitálu činí 274 miliard dolarů - jde o obnos rovnající se 145% dluhů, jež tyto země mají splatit.", "en": "Africa's Odious Debts One side effect of the American/British occupation of Iraq is that it sparked public debate on a dark secret of international finance: the debts taken on by odious regimes. As Iraq's new rulers debate what to do about the billions of dollars in foreign debts inherited from Saddam Hussein's regime, voices ranging from the charity Oxfam-International to US defence guru Richard Perle are calling for debt repudiation on the grounds that the debts Iraq now bears were contracted to sustain a corrupt, oppressive regime. Iraq is not the only country burdened by such debts. Across sub-Saharan Africa, many of the world's poorest people struggle with the crippling legacy of profligate lending to corrupt, oppressive rulers. During his 32-year dictatorship, Congo's former president Joseph Mobutu accumulated a personal fortune estimated at $4 billion, while his government ran up a $12 billion foreign debt. More of the same in Angola, where last year an IMF investigation revealed that $4 billion disappeared from Angola's treasury over the past five years. It so happens that the Angolan government borrowed a similar sum from private banks in this period, mortgaging future oil revenues as security. Much of Africa's ill-gotten wealth is now stashed abroad. In a study of 30 sub-Saharan African countries, we estimate that total capital flight for the period 1970-1996 amounted to $187 billion. Adding imputed interest earnings, the stock of Africa's capital flight stood at $274 billion - a sum equivalent to 145% of the debts owed by those countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A také to znamená spolupracovat s technologickými firmami a nacházet cesty, jak bránit většímu šíření dezinformací, a to i přes státní hranice. Zároveň by se fact-checkingové organizace neměly zaměřovat na pouhý boj proti falešným informacím, ale měly by také identifikovat zdroje spolehlivých informací a upozorňovat na ně své čtenáře a odběratele. Měli bychom spolupracovat i se školami a dalšími vzdělávacími platformami a pomáhat lidi učit, jak mohou falešné či zavádějící výroky rozpoznat. Naše organizace zaujaly právě takový přístup, a přestože jsou malé a podfinancované, výsledky už jsou patrné. Letos v lednu například Ibrahima Diouf, ekonom pověřený sepsáním programu pro jednu z významných politických stran v Senegalu Parti de l’Unité et du Rassemblement, sdělil výzkumnému pracovníkovi z Dakarské univerzity, že díky činnosti organizace Africa Check věnují autoři programů politických stran větší pozornost přesnosti svých údajů. V Jihoafrické republice zase Febe Potgieterová-Gqubuleová, generální manažerka vládního Afrického národního kongresu, prohlásila na veřejném zasedání, že Africa Check „hraje významnou roli“ v tom, že volá politické strany a jejich lídry k zodpovědnosti. O několik měsíců dříve Jihoafrická policejní služba po intervenci Africa Check oficiálně revidovala národní statistiku zločinnosti a připustila, že údaje jsou ve skutečnosti horší než v původní zprávě. Snižování objemu dezinformací zapojováním mocných funguje. Ve stejné době vytvořila fact-checkingová agentura Chequeado v Argentině první program výuky kritického myšlení a mediální gramotnosti pro mladé lidi. Výsledky této snahy uchránit mladé lidi před škodami způsobenými dezinformacemi jsou podobné jako výsledky studie z roku 2016, které ukázaly obrovský posun vpřed ve schopnosti ugandských školáků rozlišovat mezi dobrými a špatnými zdravotnickými informacemi poté, co prošli podobným kurzem. A konečně efektivní ověřování fakt vyžaduje úsilí o zlepšení přístupu veřejnosti ke spolehlivým informacím. Například ve Velké Británii spolupracuje agentura Full Fact s Národním statistickým úřadem nejen na zpřístupňování dat širšímu okruhu čtenářů, ale i na zajišťování, aby byla tato data předkládána v podobě, které veřejnost porozumí. Jakkoliv bychom neměli podceňovat rozsah hrozby vyplývající z dezinformací a klesající důvěry ani jejich složité příčiny, problém ve skutečnosti není zdaleka tak bezvýchodný, jak se někteří lidé domnívají.", "en": "It also means working with tech companies to find ways to prevent the wider circulation of misinformation, including across international borders. At the same time, fact-checking organizations should not simply focus on tackling false information, but also on identifying sources of reliable information and pointing their readers and followers to them. And we should work with schools and other educational platforms to help teach people to identify false or misleading claims. This is the approach taken by our organizations, and as small and under-resourced as they are, the impact is already apparent. For example, in January, Ibrahima Diouf, the economist in charge of writing the manifesto for one of Senegal’s major political parties, Parti de l’Unité et du Rassemblement, told a University of Dakar researcher that, because of the Africa Check team’s work, writers of political-party manifestos paid more attention to the accuracy of their figures. Similarly, in South Africa, Febe Potgieter-Gqubule, the general manager of the ruling African National Congress, declared in a public meeting that Africa Check “plays an important role” in keeping political parties and their leaders accountable. A few months earlier, the South African Police Service officially revised the national crime statistics, following an Africa Check intervention, admitting that the data were worse than they had initially reported. Reducing the supply of misinformation by engaging with those in power works. At the same time, in Argentina, the fact-checking organization Chequeado has created the country’s first program to teach critical thinking and news literacy skills to young people. The results of this effort to inoculate the young against the harm caused by misinformation mirrored those of a 2016 study, which showed a huge leap in the ability of school-age children in Uganda to distinguish good and bad health information after being taught similar skills. Finally, effective fact-checking requires efforts to improve public access to reliable information. In the United Kingdom, for example, Full Fact has worked with the Office of National Statistics not only to open up its data to a wider audience, but also to ensure that it is delivered in a form the public will understand. While we shouldn’t underestimate the scale of the threat posed by misinformation and declining trust, or the complexity of their causes, the problem is not nearly as intractable as some seem to believe."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Náklady řeckého odchodu PAŘÍŽ – Po několika dnech napjatých diskusí dospěla nová aténská vláda počátkem tohoto týdne k dohodě s věřiteli z eurozóny. Tato dohoda obsahuje balík okamžitých reforem a čtyřměsíční prodloužení programu finanční pomoci. Ačkoliv si však Evropa svorně oddechla, dosažený kompromis neeliminuje potřebu dalších obtížných jednání o novém programu finanční pomoci, který by měl být zaveden na konci června. Při jakémkoliv vyjednávání je klíčovou proměnnou ovlivňující chování účastníků a tím i výsledek otázka, jakou cenu by každý účastník zaplatil za neschopnost dospět k dohodě. V tomto případě se jedná o otázku nákladů „grexitu“ neboli vystoupení Řecka z eurozóny – o této možnosti se během posledních jednání obsáhle diskutovalo v médiích, přičemž se vedly silné spekulace o postoji různých aktérů, zejména řecké a německé vlády. Pro Řecko by byl odchod od eura značně rozvratný, což vysvětluje, proč má tato varianta v zemi velmi nízkou podporu. Jak je to však s náklady grexitu pro zbytek eurozóny? Už od let 2011-2012, kdy tato otázka poprvé začala padat, na ni existují dva odlišné názory. Jeden názor – přezdívaný teorie domina – tvrdí, že kdyby Řecko vystoupilo z eurozóny, trhy by se okamžitě začaly ptát, kdo je další na řadě. Zpochybněn by pak byl i osud jiných zemí, jak se stalo během asijských měnových krizí v letech 1997-1998 nebo během evropské krize suverénních dluhů v letech 2010-2012. Následovat by mohl rozpad eurozóny. Druhý názor – často přezdívaný teorie zátěže – tvrdí, že odchod Řecka by eurozónu ve skutečnosti posílil. Měnová unie by se zbavila stále se navracejícího problému a rozhodnutí eurozóny umožnit Řecku odchod nebo ho k němu přímo vyzvat by posílilo důvěryhodnost jejích pravidel. Žádná země, tvrdí tato teorie, by už si pak nemohla dovolit vydírat své partnery. V roce 2012 se teorie domina zdála natolik realistická, že věřitelské země uložily možnost grexitu k ledu. Německá kancléřka Angela Merkelová se přes léto nad touto variantou zamyslela, načež se vypravila do Atén a vyjádřila tam „naději a přání“, aby Řecko v eurozóně setrvalo. Dnes je však situace jiná. Tržní napětí značně polevilo, Irsko a Portugalsko už nejsou v programu pomoci, finanční soustavu posílilo rozhodnutí přikročit k vytvoření bankovní unie a nástroje krizového řízení jsou k dispozici. Řetězová reakce vyvolaná grexitem by byla podstatně méně pravděpodobná.", "en": "The Costs of Grexit PARIS – Earlier this week, following days of tense discussions, the new government in Athens reached an agreement with its eurozone creditors that includes a package of immediate reforms and a four-month extension of the financial assistance program. But, despite Europe's collective sigh of relief, the compromise does not preclude the need for further tough negotiations on a new financial-assistance program that should be introduced by the end of June. In any negotiation, a key variable influencing the protagonists' behavior, hence the outcome, is what failure to reach an agreement would cost each of them. In this case, the issue is the cost of Greece's exit (“Grexit\") from the eurozone – a prospect that was widely discussed in the media throughout the recent negotiation, with considerable speculation about the stance of the various players, especially the Greek and German governments. From Greece's perspective, leaving the euro would be highly disruptive, which explains why there is very little support for it in the country. But what about Grexit costs for the rest of the eurozone? Ever since the question was first raised in 2011-2012, there have been two opposing views. One view – dubbed the domino theory – claims that if Greece exited, markets would immediately start wondering who is next. Other countries' fate would be called into question, as occurred during the Asian currency crises of 1997-98 or the European sovereign-debt crisis of 2010-2012. Disintegration of the eurozone could follow. The other view – often dubbed the ballast theory – claims that the eurozone would actually be strengthened by Greece's withdrawal. The monetary union would be rid of a recurring problem, and a eurozone decision to allow or invite Greece to leave would bolster the credibility of its rules. No country, it is claimed, could dare to blackmail its partners anymore. Back in 2012, the domino theory looked realistic enough that the creditor countries ditched the Grexit option. Having reflected and pondered over the summer, German Chancellor Angela Merkel went to Athens and expressed her “hopes and wishes\" that Greece remains in. But the situation today is different. Market tension has eased considerably; Ireland and Portugal are not under assistance programs anymore; the eurozone financial system has been strengthened by the decision to move to a banking union; and crisis-management instruments are in place. A Grexit-induced chain reaction would be significantly less likely."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mžouraje očima, otázal se Katze: „Vy nevěříte v neposkvr­něné početí Panny Marie, nevěříte, že palec svatého Jana Křtitele, který se chrání u piaristů, je pravý? Věříte vůbec v pánaboha? A když nevěříte, proč jste polním kurátem?” Ale Švejk zklamal jejich naděje. Nevrátil se více do šest­náctky. Devatenáct podvlékaček kombinovalo a hádalo všeli­jaké věci. Mašíruje Grenevil Prašnou bránou na špacír, Když zastavili před jeho bytem, bylo velice těžké dostat ho z drožky. Celkem však to byl spor mezi civilistou a vojákem.", "en": "The pious catechist squinted his eyes at Katz and asked: “You don’t believe in the Immaculate Conception of the Virgin Mary. You don’t believe that the thumb of John the Baptist, being preserved and protected at the Piarists’ monastery, is genuine. Do you? Do you believe in the Lord God, at all? And if you don’t, why are you a field chaplain?” But Švejk was destined to dash their hopes. He returned no more to the 16. The 19 remaining in longjohns were left to speculate and guess about his fate. Grenevil is marching through the Powder Gate to take a stroll, When they stopped in front of his apartment, it was very hard to get him out of the carriage. And they began to haggle over money. Basically, though, it was a dispute between a civilian and a soldier."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Moje nejlepší investice JAKARTA – Jako chlapec jsem snil o tom, že se stanu lékařem. Narodil jsem se v Indonésii začátkem 50. let, kdy většina rodin v mé vlasti postrádala přístup ke zdravotní péči. V důsledku toho umíraly každoročně tisíce dětí na onemocnění, jimž se dalo předejít, jako byly spalničky, obrna či malárie. Revoluční objevy v medicíně však začínaly obracet kartu v boji proti těmto zabijákům a indonéští lékaři byli oslavováni jako hrdinové. I já jsem chtěl být hrdinou, a tak jsem pilně studoval a zapsal se na lékařskou fakultu. Moje plány se však změnily, když mi onemocněl otec. Byl to tvrdě pracující muž, který vyráběl v Surabayi rikši, a když už nemohl rodinnou firmu vést, odešel jsem z univerzity. Nakonec jsem se stal úspěšným podnikatelem a založil jsem banku, která dnes patří k největším finančním ústavům v jihovýchodní Asii. Při zpětném ohlédnutí ničeho nelituji. Vím, že se mi dostalo neuvěřitelného požehnání. Miliony dětí v rozvojových zemích v Africe, Asii a západním Pacifiku jsou nuceny žít v extrémní chudobě, když jim onemocní nebo zemře rodič. A miliony dalších trpí nemocemi, které jim brání vést zdravý a plodný život. Proto jsem se rozhodl investovat 65 milionů dolarů do Globálního fondu boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii. Když tento fond před deseti lety vznikl, výskyt HIV na celém světě stoupal a léky používané k jeho léčbě byly stále nedostupně drahé. Malárie zabíjela milion lidí ročně, přičemž těžiště úmrtnosti se nacházelo mezi těhotnými ženami a dětmi do pěti let. Na tuberkulózu pak umíraly více než dva miliony lidí ročně, protože postrádali přístup k levné primární léčbě. Od té doby hraje Globální fond klíčovou roli při obracení trendu vývoje těchto epidemií. Výskyt HIV celosvětově klesl o jednu třetinu a cena léků proti tomuto viru klesla o více než 99%. Podíl afrických domácností, jejichž členové spí pod síťovými lůžky ošetřenými insekticidem, vzrostl z 3% na 53% a počet úmrtí na malárii klesl o třetinu. A úmrtnost na TBC se snížila o více než 40%. Celkem bylo díky podpoře Globálního fondu zachráněno více než devět milionů životů – to je pozoruhodný úspěch. Vliv Globálního fondu však dalece přesahuje samotný počet zachráněných životů.", "en": "My Best Investment JAKARTA – When I was boy, I dreamed of becoming a doctor. I was born in Indonesia in the early 1950’s, a time when most families in my country lacked access to health care. As a result, thousands of children died each year from preventable diseases such as measles, polio, and malaria. But revolutionary breakthroughs in medicine were starting to turn the tide on these killers, and Indonesia’s doctors were celebrated as heroes. I wanted to be a hero, too, so I studied hard and enrolled in medical school. My plans changed, however, when my father got ill. He was a hard-working man who made pedicabs in Surabaya, and I left university when he could no longer manage the family business. Ultimately, I became a successful entrepreneur and established a bank that is now one of Southeast Asia’s largest financial institutions. Looking back, I have no regrets. Indeed, I know that I have been incredibly blessed. Millions of children in developing countries in Africa, Asia, and the Western Pacific are forced into extreme poverty when a parent gets sick or dies. And millions more suffer from diseases that prevent them from leading a healthy and productive life. That is why I have decided to invest $65 million in the Global Fund to Fight AIDS, Tuberculosis, and Malaria. When the Global Fund was created a decade ago, HIV incidence was rising around the world, and the drugs used to treat the virus were still prohibitively expensive. Malaria was killing one million people each year, with mortality concentrated among pregnant women and children under the age of five. More than two million people were dying from tuberculosis, because they lacked access to low-cost, first-line treatment. Since then, the Global Fund has played a key role in reversing the course of these epidemics. Worldwide, HIV incidence has fallen by one-third, and the cost of HIV drugs has dropped more than 99%. The number of African households that sleep under insecticide-treated bed nets has risen from 3% to 53%, and malaria deaths have fallen by one-third. And TB mortality has dropped more than 40%. Altogether, support provided by the Global Fund has saved more than nine million lives – a remarkable achievement. But the impact of the Global Fund extends far beyond lives saved."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální dopad americké debaty o zdravotnictví CAMBRIDGE – Od začátku letošního roku, kdy se Barack Obama ujal prezidentského úřadu, je jeho hlavním legislativním cílem reforma financování amerického zdravotnictví. Jeho návrhy však narážejí na silný odpor fiskálně konzervativních demokratů i republikánů, a to kvůli jejich potenciálnímu dopadu na budoucí fiskální deficity. A protože jsou tyto deficity hlavní příčinou amerického schodku na běžném účtu platební bilance – a tím i globálních nerovnováh –, bude mít výsledek debaty o zdravotnictví dopad na vlády a investory po celém světě. Přibližně 85% Američanů je dnes kryto nějakou formou zdravotního pojištění. Všichni lidé ve věku nad 65 let mají nárok na pojištění federální vládou prostřednictvím programu Medicare. Nízkopříjmové rodiny (a ty, jimž vysoké léčebné výlohy ruinují příjem a aktiva) jsou kryty programem Medicaid, který společně financují státy a federální vláda. Řada nepojištěnců pak dostává bezplatnou péči na pohotovostech veřejných i soukromých nemocnic, kde se jim dostává také bezplatné léčby chronických onemocnění. V posledním návrhu rozpočtu se předpokládá, že výdaje federální vlády na program Medicare přesáhnou v roce 2010 částku 500 miliard dolarů, zatímco Medicaid bude stát daňové poplatníky více než 250 miliard. Soukromé zdravotní pojištění všeobecně poskytují zaměstnavatelé, což stát podporuje tím, že platby zaměstnavatele za zdravotní pojištění považuje za daňově odečitatelný výdaj a hodnotu tohoto pojištění nezahrnuje zaměstnancům do zdanitelných příjmů. Toto pravidlo snižuje daně z příjmu a z objemu mezd o více než 200 miliard dolarů.", "en": "The Global Impact of America’s Health Care Debate CAMBRIDGE – Since assuming the presidency earlier this year, Barack Obama’s primary legislative focus has been on reforming the financing of American health care. Yet his proposals are meeting strong opposition from fiscally conservative Democrats as well as from Republicans, owing to their potential impact on future fiscal deficits. Because those deficits are the primary cause of America’s current-account deficit – and thus of global imbalances – the health-care debate’s outcome will affect governments and investors around the world. About 85% of all Americans are now covered by some form of health insurance. All individuals over the age of 65 are eligible to be insured by the federal government through the Medicare program. Low-income families (and those whose income and assets are depleted by high medical costs) are covered by the Medicaid program, which is financed jointly by the states and federal government. Many uninsured get free care in emergency rooms of public and private hospitals and receive free care for chronic conditions in those same institutions. In the most recent budget, the federal government’s outlays for Medicare in 2010 are projected to be over $500 billion, while Medicaid will cost taxpayers over $250 billion. Private health insurance is generally provided by employers, which is encouraged by treating employer payments for health insurance as a tax-deductible business expense while not including the value of that insurance as taxable income to employees. That rule reduces income and payroll taxes by more than $200 billion."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co však moc často není zmiňováno je rozsah, v jakém by míra globálně rostoucí populace zhatila vliv jakékoliv snahy bohatých zemí o snížení emisí. Úroveň emisí ovlivňují čtyři faktory: výkon ekonomiky per capita; jednotky energie využité pro každou jednotku výkonu ekonomiky; vypuštěné skleníkové plyny na jednotku energie; a celková populace. Snížení jakéhokoliv ze tří faktorů by bylo vyrovnáno zvýšením čtvrtého. Mezivládní panel na změnu klimatu ve své páté zprávě o posouzení z roku 2014 v \"Summary for Policymakers\" uvedl, že globálně zůstává ekonomický a populační růst „nejdůležitějším hnacím mechanizmem“ pro zvyšování CO2 emisí ze spalování fosilních paliv. Podle Světové zdravotnické organizace nechce mít odhadem 222 milionů žen v rozvojových zemích děti teď, ale chybí jim způsoby, které by zajistily, že neotěhotní. Poskytnutí přístupu k antikoncepci by jim pomohlo naplánovat si životy tak, jak si přejí, oslabilo poptávku po potratech, snížilo mateřská úmrtí, dalo dětem lepší start do života a přispělo ke zpomalení populačního růstu a emisi skleníkových plynů, tudíž by z toho měli užitek všichni. Kdo by mohl oponovat takovému scénáři, kde jsou jasnými vítězi všichni? Jediní, o kom si můžeme myslet, že by hlasoval proti, jsou ti, kdo drží v ruce náboženskou ideologii a usilují o její vnucení jiným, bez ohledu na následky pro ženy, děti a zbytek celého světa, nyní i pro další století.", "en": "What is not so often mentioned, however, is the extent to which continuing global population growth would undermine the impact of whatever emission reductions affluent countries can be persuaded to make. Four factors influence the level of emissions: economic output per capita; the units of energy used to generate each unit of economic output; greenhouse gases emitted per unit of energy; and total population. A reduction in any three of these factors will be offset by an increase in the fourth. In the “Summary for Policymakers\" of its 2014 Fifth Assessment Report, the Intergovernmental Panel on Climate Change stated that, globally, economic and population growth continue to be “the most important drivers\" of increases in CO2 emissions from fossil-fuel combustion. According to the World Health Organization, an estimated 222 million women in developing countries do not want to have children now, but lack the means to ensure that they do not conceive. Providing them with access to contraception would help them plan their lives as they wish, weaken demand for abortion, reduce maternal deaths, give children a better start in life, and contribute to slowing population growth and greenhouse-gas emissions, thus benefiting us all. Who could oppose such an obvious win-win proposition? The only naysayers, we may suspect, are those in the grip of a religious ideology that they seek to impose on others, no matter what the consequences for women, children, and the rest of the world, now and for centuries to come."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento jev je důvěrně známý městským plánovačům, kteří už dávno zjistili, že výstavba dalších silnic nezmírní dopravní zácpy – pouze podnítí více lidí k tomu, aby nasedli do auta a jeli. Princip, který se ukrývá v pozadí tohoto jevu, je veskrze kontraintuitivním životním faktem. Člověk by si možná myslel, že když se naučí něco spotřebovávat úsporněji, ve výsledku toho spotřebuje méně, avšak opak je pravdou: čím úsporněji dokážeme něco spotřebovávat, tím více toho pravděpodobně spotřebujeme. Úspornost spotřebu nesnižuje, nýbrž zvyšuje. Breakthrough Institute nedávno na svém blogu vyzdvihl některé znepokojivé – a důležité – výzkumné závěry v tomto smyslu, které v srpnu publikovali v časopise Journal of Physics energetický ekonom Harry Saunders a čtyři jeho kolegové ze Sandijských národních laboratoří při americkém ministerstvu energetiky. Jak Saunders uvedl v souhrnu zveřejněném na zmíněném blogu, on a jeho kolegové čerpající z „300 let důkazů“ zjistili, že „jak se osvětlení stává energeticky úspornějším a tím i levnějším, spotřebováváme ho stále více“. Z tohoto důvodu se podíl prostředků vynakládaných na osvětlení za poslední tři staletí prakticky nezměnil a stále představuje asi 0,72% hrubého domácího produktu. Jak Saunders a jeho kolegové poznamenávají ve svém článku ve zmíněném časopise, „tak tomu bylo ve Velké Británii v roce 1700, je tomu tak v nerozvinutém světě nepřipojeném v moderní době na elektrické sítě a je tomu tak i v moderním rozvinutém světě využívajícím nejvyspělejší světelné technologie“.", "en": "It’s a phenomenon familiar to urban planners, who long ago discovered that building more roads doesn’t ease traffic jams – it merely encourages more people to get in their cars and drive. The underlying principle is a decidedly counterintuitive fact of life. You might think that learning to use something more efficiently will result in your using less of it, but the opposite is true: the more efficient we get at using something, the more of it we are likely to use. Efficiency doesn’t reduce consumption; it increases it. The Breakthrough Institute recently highlighted on its blog some startling – and important – research findings along these lines, published in August in The Journal of Physics by energy economist Harry Saunders and four colleagues from the US Department of Energy’s Sandia National Laboratories. As Saunders noted in a summary on the blog, he and his colleagues, drawing on “300 years of evidence,” found that, “as lighting becomes more energy efficient, and thus cheaper, we use ever-more of it.” For this reason, the proportion of resources that we expend on lighting has remained virtually unchanged for the past three centuries, at about 0.72% of gross domestic product. As Saunders and his colleagues observe in their journal article, “This was the case in the UK in 1700, is the case in the undeveloped world not on grid electricity in modern times, and is the case for the developed world in modern times using the most advanced lighting technologies.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jestliže se v současnosti příliš mnoho inteligenčního potenciálu a prostředků věnuje hledání drobných cenových podhodnocení či nadhodnocení akcií, Clintonové program by mohl být prospěšný, neboť by pomohl změnit alokaci těchto zdrojů. Jestliže však menší míra obchodování zvýší volatilitu a nepředvídatelnost trhů, zdanění krátkodobého uvažování by se mohlo ukázat jako lék horší než samotná nemoc. Každopádně Clintonové program nedosáhne svého cíle, spočívajícího v motivaci aktérů na burze, tedy nastavení cen akcií tak, aby byly zohledněny dlouhodobé vyhlídky. Nezmírní ani starost ředitelů firem o výsledky v dalším čtvrtletí. Ceny budou dál stoupat a klesat. Návrh nebude účinný ještě z další příčiny: mnozí největší akcionáři jsou instituce, které daně stejně neplatí, jako například penzijní fondy či nadace. Řada jiných akcionářů zase nakupuje a prodává během roku, třebaže to znamená úplnou sazbu daně. Pomalé nabíhání výhodnější daňové sazby časový horizont jejich rozhodování neovlivní. Skutečnost, že Clintonové plán nedosáhne svého cíle, není ovšem konec světa. Oproti všeobecnému názoru platí, že akciovým trhem zapříčiněný krátkodobismus pravděpodobně není žádný velký ekonomický hendikep. Existují pádné (byť ne nezvratné) důkazy, že není vůbec tak široce rozšířený ani problematický, jak se mnozí domnívají. Vezměme si, že čtyři z deseti největších společností ve Spojených státech, měřeno podle kapitalizace na akciovém trhu, jsou dnes Amazon, Apple, Alphabet (Google) a Microsoft. Žádnou z nich nelze vinit z pomíjení investic do výzkumu a vývoje či jiných dlouhodobých projektů, někdy až vizionářských. Akciový trh je přitom všechny slušně podporuje. Jestliže to dokážou tyto společnosti, uspět mohou i další – a jistě se jim to daří. Jednoduše řečeno, krátkodobismus se stal větším politickým tématem, než si zasluhuje. Jde o záležitost, která se zeširoka neřeší proto, že soustředěnost na krátkodobé výsledky brzdí ekonomiku, nýbrž proto, tvrzení, že se tak děje, ospravedlňuje ochranu těch, kdo mají zájem na zachování statu quo (dobře placených zaměstnanců, výkonných ředitelů a vysokých manažerů a členů představenstev), před rychlými změnami. Nejpodstatnější je, že existují větší, naléhavější problémy, jimž je třeba se věnovat. A i kdyby krátkodobismus představoval zásadní problém, Clintonové daňový návrh by jej nevyřešil.", "en": "If too many resources and too much brainpower are now devoted to finding slight underpricing or overpricing of stock, Clinton’s program might be a good thing, as it would help to reallocate those resources. If, however, less trading makes markets more volatile and unpredictable, taxing short-termism could turn out to be a cure worse than the disease. In any case, Clinton’s program will not achieve its stated goal of inducing those doing the trading, and thus setting stock prices, to take a longer-term perspective. Nor will it make corporate executives less concerned about the next quarter’s results. Prices will, after all, still be going up and down. There is another reason the proposal will not be effective: many of the largest shareowners are institutions that don’t pay tax anyway, such as pension funds and foundations. And many other stockholders buy and sell within a year, even though it means paying the full tax rate. Their decision-making time horizon will not be affected by a long phase-in of the more advantageous tax rate. But the fact that Clinton’s plan will not achieve its goal is not exactly the end of the world. Contrary to widespead belief, stock-market-induced short-termism is probably not much of an economic handicap anyway. There is considerable (though not conclusive) evidence that it is not nearly as widespread – or as problematic – as many think. Consider this: four of the ten biggest companies in the United States today, measured by stock-market capitalization, are Amazon, Apple, Alphabet (Google), and Microsoft. None of them can be accused of failing to invest in R&D or other long-term, sometimes even visionary, projects. And the stock market supports all of them well. If they can do it, others can – and surely do. Simply put, ending short-termism has turned into a bigger political issue than it deserves to be. It is a cause that resonates widely not because short-termism is hampering the economy, but because saying that it is justifies protecting those with a stake in the status quo – well-paid employees; CEOs and senior managers; and board directors – from rapid change. The bottom line is that there are bigger, more pressing problems to address. And, even if short-termism were a major problem, Clinton’s tax proposal would not resolve it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přivést Sýrii k obratu Arabsko-izraelský mír vyžaduje komplexní přístup, neboť problémy, které jsou ve hře, jsou vzájemně provázané. Nejenže klíčové otázky jako Jeruzalém a palestinští uprchlíci jsou bez celoarabského konsenzu neřešitelné, ale každá země, jež bude z mírového procesu vyloučena, nutně vytrvá v úloze revoluční mocnosti usilující o regionální destabilizaci. Izraelské vládě se zjevně nikdy nelíbila myšlenka dojednávání míru se všemi nepřáteli zároveň, i kdyby jen proto, že politická cena nezbytných ústupků by byla neúnosná. Izraelská strategie usilování o mír tedy osciluje mezi dvěma vizemi: zatímco izraelská levice vidí prioritu v palestinském problému, izraelská pravice upřednostňuje snahu o urovnání s velkými arabskými mocnostmi. Současné izraelsko-palestinské mírové rozhovory a americké veto na vyjednávání se Sýrií naznačují, že jsme se vrátili ke koncepci „nejprve Palestina“. Vyhlídky na úspěch jsou ale zoufale ponuré. Vzhledem k tomu, že Američané se nadále vyhýbají té úrovni odhodlaného zprostředkování, již předvedl Bill Clinton, zúčastněné strany zřejmě nejsou schopné splnit vzájemné minimální požadavky na urovnání. Neúspěch by měl katastrofální důsledky pro celý region. Osu Sýrie-Írán-Hamás-Hizballáh by povzbudil v napadání americké vůdčí úlohy v regionu a poněvadž palestinský prezident Mahmúd Abbás by byl pokořen a poražen, pravděpodobným scénářem by byla třetí intifáda. Je tedy nesmírně důležité z válečné rovnice odebrat Sýrii, spojence Íránu a podporovatele záškodníků, jako jsou Hamás a Hizballáh. To ale vyžaduje, aby Izrael i Spojené státy změnily kurz.", "en": "Converting Syria An Arab-Israeli peace requires a comprehensive approach, because the problems at stake are intertwined. Not only are key issues such as Jerusalem and Palestinian refugees insoluble without an all-Arab consensus, but any country that is left out of the peace process is bound to persist in its role as a revolutionary power bent on regional destabilization. Admittedly, Israeli governments have never liked the idea of negotiating peace with all enemies simultaneously, if only because the political costs of the required concessions would be unbearable. The Israeli strategy of peacemaking therefore oscillates between two visions: while the Israeli left gives priority to the Palestinian problem, the Israeli right prefers pursuing a settlement with the big Arab powers. The current Israeli-Palestinian peace talks and the American veto on negotiations with Syria indicate that we have returned to the “Palestine first” concept. But the prospects of success are desperately dim. With the Americans still refraining from engaging in a Clinton-like level of committed mediation, the parties look to be incapable of meeting each other’s minimal requirements for a settlement. Their failure would have dire consequences for the entire region. The Syria-Iran-Hamas-Hezbollah axis would be emboldened in its challenge to American leadership in the region, and, with Palestinian President Mahmoud Abbas humbled and defeated, a third Intifada would be a likely scenario. It is therefore vitally important to take Syria, an ally of Iran and the patron of spoilers such as Hamas and Hezbollah, out of the war equation. But this requires that both Israel and the United States change course."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nemožná poptávka ve světové ekonomice VARŠAVA – Zlaté časy globální ekonomiky jsou bezesporu za námi. Tvůrci politik se přesto nadále soustředí na řízení krátkodobé poptávky v naději, že vzkřísí opojná tempa růstu, která jim před finanční krizí let 2008-09 lahodila. To je chyba. Když člověk analyzuje neoklasické růstové faktory – pracovní sílu, kapitál a souhrnnou produktivitu faktorů, vzniknou pochyby, jestli stimulace poptávky může být dlouhodobě udržitelná nebo aspoň posloužit jako účinná krátkodobá politika. Zamysleme se nad každým z těchto růstových faktorů. Demografické změny během příštích 15 let všude kromě Afriky, Středního východu a jižní střední Asie zvrátí nebo přinejmenším zpomalí růst nabídky pracovní síly. Evropa, Japonsko, Spojené státy a nakonec i Čína a východní Asie se budou potýkat s nedostatkem pracovních sil. Přestože rozsáhlá migrace z regionů s přebytkem pracovních sil do regionů s jejich nedostatkem by přijímajícím ekonomikám prospěla, téměř určitě by vyvolala všeobecný odpor, zejména v Evropě a východní Asii, takže by nebylo snadné ji podporovat. Zvýšení účasti v pracovních silách, zejména u žen a seniorů, by napjatým trhům práce mohlo přinést úlevu, ale samo o sobě by jako řešení úbytku populace v produktivním věku nestačilo. Světová ekonomika nemůže spoléhat ani na vyšší hladiny investic. Celosvětový poměr investic k HDP, zejména ve vyspělých ekonomikách, v posledních 30 letech postupně klesá a neexistuje žádný zřetelný důvod, proč by se ve střednědobém až dlouhodobém výhledu měl začít zvedat. Ještě donedávna ubývající investice ve vyspělém světě kompenzovaly prudké nárůsty investic na rozvíjejících se trzích, hlavně v Asii. Jenže ani tam nejsou vysoká tempa investic udržitelná. Až v Číně vzroste příjem na hlavu, tempo investic (od roku 2009 na bezmála 50 % HDP) poklesne, podobně jako v Japonsku. Ani třetí motor růstu, souhrnná produktivita faktorů, si nedokáže udržet neúnavné přírůstky, jichž jsme byli svědky od konce 90. let do poloviny první dekády nového století. Během tohoto období globálnímu hospodářství prospěl souběh několika ojedinělých dějů: informační a komunikační revoluce, „mírové dividendy“ po skončení studené války a zavádění tržních reforem v mnoha bývalých komunistických a dalších rozvojových ekonomikách. Navíc globální růst povzbudilo dokončení uruguayského kola vyjednávání o volném obchodu v roce 1994 a celková liberalizace kapitálových toků.", "en": "The World Economy’s Impossible Demand WARSAW – The global economy’s glory days are surely over. Yet policymakers continue to focus on short-term demand management in the hope of resurrecting the heady growth rates enjoyed before the 2008-09 financial crisis. This is a mistake. When one analyzes the neo-classical growth factors – labor, capital, and total factor productivity – it is doubtful whether stimulating demand can be sustainable over the longer term, or even serve as an effective short-term policy. Consider each of those growth factors. Over the next 15 years, demographic changes will reverse, or at least slow, labor-supply growth everywhere except Africa, the Middle East, and South Central Asia. Europe, Japan, the United States, and eventually China and East Asia will face labor shortages. Although large-scale migration from labor-surplus regions to deficit regions would benefit recipient economies, it would almost certainly trigger popular resistance, especially in Europe and East Asia, making it difficult to support. Increasing the labor-force participation rate, especially among women and the elderly, might ease tight labor markets, but this alone would be insufficient to counter the decline in working-age populations. The world economy cannot count on higher investment levels either. The global investment/GDP ratio, especially in advanced economies, has been gradually declining over the past 30 years, and there is no obvious reason why it would pick up again in the medium to long-term. Until recently, falling investment in the developed world had been offset by rapid increases in investment in emerging markets, mostly in Asia. But high rates of investment there are also unsustainable. As in Japan, China’s investment rate (running at almost 50% of GDP since 2009) will decline as its per capita income rises. The third engine of growth, total factor productivity, will also be unable to maintain the relentless gains witnessed from the late 1990’s to the mid-2000’s. During this time, the global economy benefited from the confluence of several unique developments: an information and communications revolution; a “peace dividend” resulting from the end of the Cold War; and the implementation of market reforms in many former communist and other developing economies. Moreover, global growth received a further boost from the completion of the Uruguay Round of free-trade negotiations in 1994 and the overall liberalization of capital flows."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Budoucnost Západního břehu je neméně ponurá. Obzvlášť problematickou je izraelská výstavba obrovských betonových zdí v obydlených místech a vysokých plotů ve venkovských oblastech – umístěných zcela na palestinském území a často s hlubokými průniky, aby bylo obsaženo více území a osad. Zeď je navržena tak, aby zcela obklopila ořezanou Palestinu, a to, co z Palestiny zbude, protne síť exkluzivních dálnic, jež spojí Izrael s údolím Jordánu. To nebude nikdy přijatelné ani pro Palestince, ani pro mezinárodní společenství a nevyhnutelně to vyvolá větší napětí a násilí uvnitř Palestiny a silnější zášť a nepřátelství arabského světa vůči Americe, která bude za neutěšenou situaci Palestinců volána k zodpovědnosti. Úřadující ministerský předseda Ehud Olmert a další už před lety poukázali na to, že nepřetržitá izraelská okupace bude čím dál složitější, neboť poměrný počet židovských občanů se demograficky snižuje jak v Izraeli, tak v Palestině. To je jasné většině Izraelců, kteří tuto dominantní úlohu rovněž považují za pokřivení svých prastarých mravních a náboženských hodnot. V průběhu let průzkumy veřejného mínění vytrvale ukazují, že kolem 60% Izraelců je nakloněno stažení ze Západního břehu výměnou za trvalý mír. Obdobně platí, že převážná většina Izraelců i Palestinců si přeje trvalé řešení založené na dvou státech. Ztrát na životech v posledních několika letech přibylo, když okupační síly zavedly přísnější kontroly. Od září 2000 do března 2006 bylo v konfliktu zabito 3982 Palestinců a 1084 Izraelců a tyto počty zahrnují mnoho dětí: 708 palestinských a 123 izraelských. Není pochyb, že dohoda s Palestinci může přinést úplné arabské uznání Izraele a jeho práva na život v míru. Všechny odmítavé politiky Hamasu nebo kterékoli teroristické skupiny překoná celkové arabské odhodlání zadržet další násilí a prosadit blaho palestinského lidu. Jak plynuly roky, viděl jsem, jak se zoufalství a frustrace vyvíjely v optimismus a pokrok, a ani dnes se nesmíme vzdávat naděje na trvalý mír pro Izraelce a svobodu a spravedlnost pro Palestince, budou-li respektovány tři základní premisy: 1. Je třeba, aby Palestinci a všichni ostatní sousedé uznali a akceptovali právo Izraele na existenci a na život v míru. 2. Nelze tolerovat zabíjení nevinných lidí sebevražednými atentáty ani jinými násilnými činy. 3.", "en": "The future of the West Bank is equally dismal. Especially troublesome is Israel’s construction of huge concrete dividing walls in populated areas and high fences in rural areas – located entirely on Palestinian territory and often with deep intrusions to encompass more land and settlements. The wall is designed to surround a truncated Palestine completely, and a network of exclusive highways will cut across what is left of Palestine to connect Israel with the Jordan River Valley. This will never be acceptable either to Palestinians or to the international community, and will inevitably precipitate increased tension and violence within Palestine and stronger resentment and animosity from the Arab world against America, which will be held accountable for the plight of the Palestinians. Acting prime minister Ehud Olmert and others pointed out years ago that Israel’s permanent occupation will be increasingly difficult as the relative number of Jewish citizens decreases demographically both within Israel and in Palestine. This is obvious to most Israelis, who also view this dominant role as a distortion of their ancient moral and religious values. Over the years, opinion polls have consistently shown that about 60% of Israelis favor withdrawing from the West Bank in exchange for permanent peace. Similarly, an overwhelming number of both Israelis and Palestinians want a durable two-state solution. Casualties have increased during the past few years as the occupying forces imposed tighter controls. From September 2000 until March 2006, 3982 Palestinians and 1084 Israelis were killed in the conflict, and this includes many children: 708 Palestinians and 123 Israelis. There is little doubt that accommodation with Palestinians can bring full Arab recognition of Israel and its right to live in peace. Any rejectionist policies of Hamas or any terrorist group will be overcome by an overall Arab commitment to restrain further violence and to promote the well-being of the Palestinian people. Down through the years, I have seen despair and frustration evolve into optimism and progress and, even now, we need not give up hope for permanent peace for Israelis and freedom and justice for Palestinians if three basic premises are honored: 1. Israel’s right to exist – and to live in peace – must be recognized and accepted by Palestinians and all other neighbors; 2. The killing of innocent people by suicide bombs or other acts of violence cannot be condoned; and 3."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Izraelská mise JERUZALÉM – Izrael je jedním z nejúspěšnějších příběhů novověku. Z těch, kdo přežili holocaust, a z vykořeněných židovských komunit se znovuzrodil národ a především díky kvalitě svého lidského kapitálu vybudoval prosperující ekonomiku, vytvořil jedno z nejmodernějších zemědělství a oživil mrtvý jazyk. Navzdory vší nepřízni si rovněž zachoval demokracii, která je sice nedokonalá a dysfunkční, ale také úžasně vitální. Přesto Izrael při svém 60. výročí stojí na rozcestí. Izraelský ministerský předseda Ehud Olmert dokonce varoval před „koncem židovského státu“, bude-li země nadále zabředávat na okupovaných územích a nebude-li ustaven palestinský stát. Vnitřní izraelské výzvy nejsou o nic méně náročné. Relativně homogenní společnost, již zakladatelé Izraele předpokládali, se roztříštila do napjaté multietnické mozaiky složené ze sekulárních Židů, odcizené arabské menšiny, plodné, krajně ortodoxní komunity žijící ze státních dávek, náboženských nacionalistů horlivě vyznávajících mesianistickou odrůdu sionismu, přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, přehlížených Etiopanů a orientálních Židů, stále zápasících o vstup do střední třídy. Izrael navíc dosud nedokázal napravit nebezpečnou nevyváženost: ač je jeho ekonomika velice tvořivá, přítěž vojenských výdajů podrývá investice do vzdělávání a vědeckého výzkumu. Metaforicky vyjádřeno, izraelská národní duše se pohybuje mezi „Tel Avivem“ a „Jeruzalémem“. „Tel Aviv“ se hlásí k sekularismu, hédonismu a hospodářskému růstu a Stát Izrael považuje za právní subjekt, na rozdíl od nebezpečné, vírou motivované „jeruzalémské“ koncepce „Erec Jisrael“. Raný průkopnický étos Izraele vyměnil za svody modernity, liberalismu a „normality“. Jeho ctižádostí je být součástí „globální vesnice“, ne odříznutou, provinční židovskou výspou. Naproti tomu „Jeruzalém“ pokládá „telavivský“ elán usilující o „normalitu“ za plytkou záležitost, která je téměř zločinně lhostejná vůči židovské paměti a ponaučením z židovských dějin. „Jeruzalémský“ Izrael je vlastí touhy po židovských kořenech, hluboce zakořeněného strachu z „Arabů“ a neoblomné nedůvěry vůči „Nežidům“ a jejich „mezinárodnímu společenství“. Izrael je plodem války a od svého zrodu žije mečem.", "en": "Israel’s Mission JERUSALEM – Israel is one of the biggest success stories of modern times. A nation was reborn out of Holocaust survivors and uprooted Jewish communities who, mostly through the quality of their human capital, built a booming economy, created one of the world’s most innovative agricultures, and revived a dead language. They also sustained, against all odds, a democracy that, however imperfect and dysfunctional, is nonetheless amazingly vibrant. And yet, at its 60th anniversary, Israel stands at a crossroads. Indeed, Israeli Prime Minister Ehud Olmert has warned of “the end of the Jewish state” if the country remains bogged down in the occupied territories and a Palestinian state is not established. Israel’s internal challenges are no less demanding. The relatively homogeneous society envisaged by its founders has fragmented into a tense multi-ethnic tapestry comprising secular Jews, an alienated Arab minority, a prolific ultra-orthodox community living on state allowances, religious nationalists bent on a Messianic brand of Zionism, immigrants from the former Soviet Union, marginalized Ethiopians, and Oriental Jews still struggling to join the middle class. Moreover, Israel has failed to redress a dangerous imbalance: however creative its economy may be, the burden of military expenditure is undermining its investment in education and scientific research. Metaphorically, Israel’s national psyche oscillates between “Tel Aviv” and “Jerusalem.” “Tel Aviv” embraces secularism, hedonism, and economic growth, and views the State of Israel as a legal entity, in contrast to the dangerous, faith-driven “Jerusalemite” concept of “Eretz Israel.” It has replaced Israel’s early pioneering ethos with the temptations of modernity, liberalism, and “normalcy.” It aspires to be part of the “global village,” not an isolated, parochial Jewish outpost. By contrast, “Jerusalem” regards “Tel Aviv’s” drive for “normalcy” as a shallow affair, one that is almost criminally indifferent to Jewish memory and the lessons of Jewish history. The Israel of “Jerusalem” is one of yearning for Jewish roots, a deep-seated fear of “the Arabs,” and an unyielding distrust of “Gentiles” and their “international community.” Israel was born in war and has lived by the sword ever since."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Historici si mohou dovolit luxus debat nad tím, zda terorismus mohl být za určitých okolností v dějinách ospravedlnitelný. My však ne. Moderní terorismus je příliš zhoubný, než abychom ho mohli tolerovat, natož podporovat. Zbraně hromadného ničení – jaderné, biologické a chemické – jsou věrné svému názvu a jejich použití nemůže omlouvat žádný důvod. Jak navíc v roce 2001 prokázaly teroristické útoky na Ameriku, zbraněmi hromadného ničení se mohou stát tak všední nástroje, jako je nůž na rozřezávání krabic, jestliže s jejich pomocí útočník využije slabostí moderního, globalizovaného života. Terorismus je ještě méně ospravedlnitelný proto, že v současnosti existují politické způsoby prosazování politických cílů. Palestinci mohou o svém budoucím vztahu k Izraeli vyjednávat a spolehnout se na pomoc ze strany Ameriky, Ruska, Evropy i OSN. Iráčané si zvolili své vlastní zástupce a brzy si napíší ústavu. Nikdo, kdo prosazuje rozumné cíle a je ochoten ke kompromisu, nemůže tvrdit, že jedinou volbou, která jemu nebo jeho skupině zbývá, je terorismus. Svět už proti terorismu podnikl některé významné kroky. Dvanáct mezinárodních úmluv a bezpočet rezolucí OSN zavazuje vlády k tomu, aby odporovaly braní rukojmích, unášení civilních letadel a obecněji terorismu. Obdobně platí, že mandát Pracovní skupiny pro finanční činnost (FATF), vytvořené v roce 1989 pro potírání praní peněz, se rozrostl a zaměřil se zejména na potlačování financování terorismu. Rezoluce č. 1373 Rady bezpečnosti OSN, přijatá po útocích z 11. září, vyzývá státy k tomu, aby neposkytovaly teroristům útočiště, předaly spravedlnosti každého, kdo má nějaké vazby na terorismus, potíraly nábor nových členů do teroristických skupin, blokovaly snahu teroristů o získání zbraní a spolupracovaly s dalšími vládami a mezinárodními organizacemi při sledování podezřelých a posilování bezpečnosti. Co však chybí, je třináctá úmluva, jež by zaplnila mezeru, která vládám umožňuje rozhodovat se, co představuje terorismus a co ne. Je potřeba dosáhnout široké shody na tom, že záměrné zabíjení civilistů a lidí nezúčastněných bojů je nepřijatelné a že ten, kdo dohodu poruší nebo její porušování podporuje, musí být potrestán. Samozřejmě že taková úmluva nezabrání budoucím teroristickým činům. Jde však o ideje. Terorismus je potřeba zbavit legitimity, jako se stalo v případě otroctví. Až k tomu dojde, vlády i jednotlivci si dobře rozmyslí, zda se budou na terorismu podílet; taktéž by to mělo usnadnit shromažďování podpory pro mezinárodní opatření proti těm, kdo všemu navzdory teroristické činy provádějí.", "en": "Historians have the luxury of debating whether terrorism may have been justified in certain situations in the past. We do not. Modern terrorism is too destructive to be tolerated, much less supported. Weapons of mass destruction – nuclear, biological, and chemical weapons – are just that, and no cause can excuse their use. Moreover, as the terrorist attacks on America of 2001 showed, weapons as basic as box-cutters can become weapons of mass destruction if they are used to exploit the vulnerabilities of modern, global life. Terrorism is even less justified given that political avenues exist nowadays for pursuing political aims. Palestinians can negotiate their future relationship with Israel and can count on American, Russian, European, and UN assistance. Iraqis have elected their own representatives and are poised to write their constitution. No one pursuing reasonable goals and who is prepared to compromise can argue that terrorism is his or his group’s only option. The world has already taken some important steps against terrorism. A dozen international conventions and numerous UN resolutions commit governments to oppose hostage taking, the hijacking of civilian aircraft, and terrorism more broadly. Similarly, the mandate of the Financial Action Task Force, created in 1989 to curb money laundering, has grown and become focused mainly on curbing terrorist financing. UN Security Council Resolution 1373, passed after the September 11 attacks, calls on states to deny safe haven to terrorists, bring to justice anyone associated with terrorism, suppress recruitment by terrorist groups, block terrorists’ efforts to acquire weapons, and cooperate with other governments and international organizations in tracking suspects and boosting security. What is missing is a new, 13th convention that closes the loophole that seems to permit governments to decide what constitutes terrorism and what does not. Broad agreement is needed that any intentional killing of civilians and noncombatants is unacceptable, and that its perpetrators and supporters must be punished. Of course, such a convention will not prevent all future acts of terrorism. But ideas matter. Terrorism needs to be de-legitimized in the way that slavery has been. Doing so will make governments and individuals think twice before becoming a party to terrorism; it should also make it less difficult to garner support for international action against those who nevertheless carry it out."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Inflace zůstává menším zlem CAMBRIDGE – Centrální banky velkých států dál vyjadřují obavy, že jejich boj proti recesi bude mít inflační dopady. To je chyba. Vezmeme-li v úvahu politická, sociální a ekonomická rizika pokračujícího pomalého růstu po finanční krizi, jaká se vyskytne jednou za století, nepředstavuje náhlý výtrysk mírné inflace důvod k obavám. Právě naopak: většina regionů by ho měla přijmout za svůj. Argumenty ve prospěch mírné inflace (řekněme 4-6% ročně) možná nejsou tak přesvědčivé jako na počátku krize, kdy jsem toto téma poprvé nadnesl. Tehdy – na pozadí zdráhavosti vlád vynutit odepisování dluhů v kombinaci s nesmírně nadhodnocenými cenami nemovitostí a přemrštěnými reálnými mzdami v některých sektorech – by mírná inflace bývala mimořádně prospěšná. V té době ovšem panovala všeobecná shoda, že robustní zotavení „ve tvaru písmene V“ již klepe na dveře a že je bláhové přijímat inflační heterodoxii. Já jsem si myslel něco jiného a svůj názor jsem zakládal na výzkumu podkladů pro knihu Tentokrát to bude jinak, kterou jsme v roce 2009 vydali s Carmen M. Reinhartovou. Studiem předchozích velkých finančních krizí jsme zjistili, že existují všechny důvody k obavám, že pokles zaměstnanosti bude katastrofálně hluboký a zotavení mimořádně pomalé. Řádné vyhodnocení střednědobých rizik by bývalo pomohlo opodstatnit můj závěr z prosince 2008, podle něhož „bude zapotřebí všech dostupných nástrojů, abychom dnešní finanční krizi, jaká se vyskytne jednou za století, překonali“. O pět let později je veřejný, soukromý i vnější dluh v mnoha zemích rekordně vysoký. Stále existuje potřeba obrovských relativních mzdových úprav mezi evropským okrajem a jádrem. Velké světové centrální banky jako by si toho však nevšimly. Ve Spojených státech vyvolal Federální rezervní systém (Fed) na trzích dluhopisů poprask, když naznačil, že kvantitativní uvolňování (QE) se možná chýlí ke konci. Jeho navrhované ukončení zřejmě odráží příměří uzavřené mezi jestřáby a holubicemi uvnitř Fedu. Holubice dostaly mohutnou likviditu, ale protože ekonomika posiluje, trvají jestřábi na ukončení QE. Je to jakási novodobá varianta klasického receptu začít utahovat kohouty dříve, než inflace pronikne příliš hluboko, přestože ještě nedošlo k plné obnově zaměstnanosti.", "en": "Inflation Is Still the Lesser Evil CAMBRIDGE – The world’s major central banks continue to express concern about inflationary spillover from their recession-fighting efforts. That is a mistake. Weighed against the political, social, and economic risks of continued slow growth after a once-in-a-century financial crisis, a sustained burst of moderate inflation is not something to worry about. On the contrary, in most regions, it should be embraced. Perhaps the case for moderate inflation (say, 4-6% annually) is not so compelling as it was at the outset of the crisis, when I first raised the issue. Back then, against a backdrop of government reluctance to force debt write-downs, along with massively over-valued real housing prices and excessive real wages in some sectors, moderate inflation would have been extremely helpful. The consensus at the time, of course, was that a robust “V-shaped” recovery was around the corner, and it was foolish to embrace inflation heterodoxy. I thought otherwise, based on research underlying my 2009 book with Carmen M. Reinhart, This Time is Different. Examining previous deep financial crises, there was every reason to be concerned that the employment decline would be catastrophically deep and the recovery extraordinarily slow. A proper assessment of the medium-term risks would have helped to justify my conclusion in December 2008 that “It will take every tool in the box to fix today’s once-in-a-century financial crisis.” Five years on, public, private, and external debt are at record levels in many countries. There is still a need for huge relative wage adjustments between Europe’s periphery and its core. But the world’s major central banks seem not to have noticed. In the United States, the Federal Reserve has sent bond markets into a tizzy by signaling that quantitative easing (QE) might be coming to an end. The proposed exit seems to reflect a truce accord among the Fed’s hawks and doves. The doves got massive liquidity, but, with the economy now strengthening, the hawks are insisting on bringing QE to an end. This is a modern-day variant of the classic prescription to start tightening before inflation sets in too deeply, even if employment has not fully recovered."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Fígl bude v tom, aby se zajistilo, že migranti dostanou příležitost osvojit si dovednosti požadované evropskými zaměstnavateli a přesídlit bezpečným, zákonným a spořádaným způsobem. Politiky, které pomohou vyškolit příští generaci Severoafričanů a umožní jim volněji pendlovat mezi Evropou a jejich domovskými státy, jsou mnohem chytřejším řešením než současný přístup, který zachovává nelegální migraci, aniž by uspokojoval potřeby Evropy ohledně pracovních sil. Nejedná se o argument pro rozsáhlejší migraci, nýbrž migraci kvalitnější – promyšlenou a plánovanou. Samozřejmě že vůbec nejlepší dlouhodobou brzdou nelegální migrace bude, pokud Evropa pomůže severní Africe vybudovat udržitelné, prosperující demokracie. Stojí za připomenutí, že před 50 lety nejpočetnější zástupy přistěhovalců do severní Evropy pocházely z Itálie, Řecka, Portugalska a Španělska. Jak tyto země vzkvétaly, emigranti se vraceli domů: jejich domoviny se nakonec staly motorem evropského růstu a významnými exportními trhy pro Německo, Francii a další členské státy EU. Tentýž oblouk rozvoje je možné a vhodné načrtnout i pro jižní Středomoří. Výzkum věnovaný migraci a rozvoji naštěstí v posledních letech přispěl k rozvoji škály politických nástrojů, o nichž by teď Evropa měla uvažovat. Experti a tvůrci politik sestavují novátorské programy, mimo jiné laciné peněžní převody migrantů do zemí jejich původu, snahy o zpevnění vazeb mezi diasporami a jejich domovskými zeměmi a iniciativy pomáhající kvalifikovaným migrantům najít odpovídající zaměstnání, aby se aprobovaný chirurg neživil jako řidič taxíku.", "en": "The trick will be to ensure that migrants are given the chance to acquire the skills that European employers need, and that they have the chance to move in a safe, legal, and orderly fashion. Policies that help train the next generation of North Africans, and allow them to circulate more freely between Europe and their home countries, are a much smarter solution than the current approach, which sustains illegal migration without meeting Europe's labor needs. This is an argument not for more migration, but for better migration – well thought out and planned. Of course, if Europe helps North Africa build sustainable, prosperous democracies, this would be the greatest long-term deterrent to illegal migration of all. It is worth recalling that 50 years ago, the largest immigrant populations in northern Europe hailed from Italy, Greece, Portugal, and Spain. As those countries prospered, the émigrés returned home: their countries eventually became engines of European growth, and major export markets for Germany, France, and other EU member states. The same arc of development can and should be limned for the southern Mediterranean. Fortunately, research on migration and development in recent years has helped foster a range of policy tools that Europe should be considering. Experts and policymakers have been devising many innovative programs, including low-cost remittances from migrants to their home countries, efforts to strengthen ties between diasporas and their homelands, and initiatives that help skilled migrants find proper employment, so that qualified surgeons are not driving taxis."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Berme bezpečnost léčiv vážně Zdravotní rizika – jaderné reaktory, zbraně, kontaminované potraviny – se vyskytují kolem nás všech, a tak se vlády aktivně ujímají své úlohy a tato rizika omezují prostřednictvím nařízení, jež jsou v mnoha případech velice úspěšná. Situace je ovšem naprosto odlišná v oblasti bezpečnosti léků na předpis. Vskutku, co se ochrany veřejnosti týče, bezpečnost léčiv je zanedbaným nevlastním dítětem regulátorů. Rozsah problému je obrovský. Odhaduje se, že jen v samotných Spojených státech každý rok v důsledku vážných nežádoucích účinků léčiv zemře až 100 tisíc pacientů. Je-li to pravda, pak by léky zapříčiněná úmrtí představovala čtvrtou nebo pátou hlavní příčinu úmrtí (závisí na tom, jaké odhady úmrtnosti použijeme). Navíc přímé roční nemocniční výdaje, jež lze přičíst na vrub nežádoucím účinkům léků, se pohybují v miliardách dolarů a to nezahrnuje strádání, jež tyto účinky vyvolají, nevede-li toto strádání k hospitalizaci (nebo smrti). Je třeba přiznat nesnadnost určování příčin a následků. Může být těžké určit, zda k pacientovu úmrtí nebo hospitalizaci došlo kvůli určitému léku, samotnému onemocnění nebo kombinaci obou faktorů. Ale právě tím je bezpečnost léčiv důležitější. Neodmyslitelnou skutečností bezpečnosti léčiv je fakt, že všechny léky vedle svých přínosů mohou také u některých pacientů způsobit újmu. Schvalování a používání léčiv vyžaduje pečlivé zvážení žádoucích a nežádoucích důsledků. Úsudky se liší podle toho, zda jde o úvahu výrobce léčiv, jemuž kyne výdělek z prodeje, nebo pacienta ohroženého tím, že utrpí vážné nežádoucí účinky. Tuto úvahu komplikují neúplné znalosti. Chvatné uvolňování nových léčiv na trh často ústí v nedostatečnost bezpečnostní dokumentace. Více než polovina schválených léčiv vyvolává vážné negativní reakce, o nichž se během regulačního schvalování neví. Když byla například uvolněna nová třída léků proti bolesti nazývaná inhibitory Cox-2, regulační úřady, lékaři ani pacienti nevěděli, že tyto léky mohou způsobovat infarkty a mozkové příhody. Tyto nežádoucí účinky poškodily desítky tisíc nevinných pacientů – ba možná víc –, než byly první dva léky této třídy staženy. Řádná a vyčerpávající dokumentace škodlivých účinků léčiv je nesnadná. Míra spontánního nahlašování případů regulačním úřadům je nízká – přibližně 1% – a průběžné sledování situace je v mnoha zemích pasivní.", "en": "Taking Drug Safety Seriously Health hazards – nuclear reactors, guns, and contaminated foods – surround all of us, so governments take an active role in limiting these hazards through regulations, which, in many cases, are very successful. But the situation is far different concerning the safety of prescription drugs. Indeed, as far as protecting the public is concerned, drug safety is the regulator’s neglected stepchild. The magnitude of the problem is huge. In the United States alone, it is estimated that every year up to 100,000 patients die due to serious adverse drug reactions (ADR’s). If true, drug-induced death would qualify as the fourth or fifth leading cause of death (depending on which mortality estimates are used). Moreover, the direct annual hospital costs attributable to ADR’s run into the billions of dollars, and this does not include all the suffering that ADR’s cause that does not lead to hospitalization (or death). The difficulties in determining cause and effect must be acknowledged. Whether a patient’s death or hospitalization is due to a particular drug, the underlying illness, or a combination of the two can be hard to determine. But this makes drug safety all the more important. Inherent to drug safety is the fact that all drugs, in addition to their benefits, cause harm in certain patients. Drug approval and use requires a careful weighing of desirable and undesirable effects. These judgments vary, depending on whether they are made by a drug company, which stands to benefit from sales, or a patient at risk of suffering a serious adverse effect. Incomplete knowledge complicates this assessment. The rush to get new drugs to market often leads to inadequate safety documentation. More than half of all approved drugs produce a serious adverse reaction that is not known at the time of regulatory approval. For example, when the new class of painkillers called Cox-2 inhibitors was introduced, regulators, physicians, and patients were unaware that these drugs could cause heart attacks and strokes. Tens of thousands of innocent patients – perhaps more – suffered such ADR’s before the first two drugs of this class were withdrawn. Proper and complete documentation of harmful drug effects is difficult. Spontaneous reporting rates to regulatory agencies are low – approximately 1% – and ongoing monitoring is passive in many countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Feťáci a dealeři sociálních médií NEW YORK – Byli jsme varováni. Spekulativní investor a zakladatel Netscape Marc Andreessen napsal v roce 2011 hojně čtený esej nazvaný „Proč software požírá svět“ (Why Software Is Eating the World). Nebrali jsme ale Andreessena vážně; mysleli jsme si, že to byla jen metafora. Teď stojíme před úkolem vytáhnout svět z čelistí monopolů internetových platforem. Býval jsem technologickým optimistou. Během 35 let kariéry investora do těch nejlepších a nejchytřejších v Silicon Valley jsem měl to štěstí být součástí odvětví osobních počítačů, mobilních komunikací, internetu a sociálních sítí. K vrcholům mé kariéry patřily rané investice do Googlu a Amazonu a působení v úloze rádce zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga v letech 2006 až 2010. Každá nová vlna technologií zvýšila produktivitu a dostupnost znalostí. Každá nová platforma byla pro uživatele jednodušší a pohodlnější. Technologie poháněly globalizaci a hospodářský růst. Desítky let měnily svět k lepšímu. Předpokládali jsme, že to tak bude napořád. Pak přišel rok 2016, kdy internet odhalil dvě temné stránky. Jedna se týká jednotlivých uživatelů. Chytré telefony s mobilní infrastrukturou LTE vytvořily první platformu pro poskytování obsahu, která je po ruce v každém bdělém okamžiku, čímž proměnily technologickou branži i životy dvou miliard uživatelů. Za slabého či žádného regulačního dohledu ve většině světa společnosti jako Facebook, Google, Amazon, Alibaba a Tencent nasadily techniky běžné v propagandě a hráčském hazardu, například neustálá oznámení a proměnlivé odměny, aby pěstovaly psychickou závislost. Druhá temná stránka je geopolitická. Internetové platformy, zejména Facebook, umožňují mocným ve Spojených státech, západní Evropě a Asii působit bezmocným v politice, zahraniční politice a obchodu újmu. Volby napříč Evropou a USA opakovaně ukázaly, že automatizované sociální sítě lze zneužít k podkopávání demokracie. Referendum o brexitu a americké prezidentské volby v roce 2016 rovněž odhalily, že Facebook dává významné relativní zvýhodnění negativním zprávám oproti těm pozitivním. Autoritářské vlády mohou Facebook využívat k propagaci podpory represivních politik u veřejnosti, jak se možná právě děje v Myanmaru, Kambodži, na Filipínách a jinde. V některých případech Facebook dokonce takovým vládám poskytuje podporu, tak jako všem velkým klientům.", "en": "Social Media’s Junkies and Dealers NEW YORK – We were warned. The venture capitalist and Netscape founder Marc Andreessen wrote a widely read essay in 2011 entitled, “Why Software Is Eating the World.” But we didn’t take Andreessen seriously; we thought it was only a metaphor. Now we face the challenge of extracting the world from the jaws of Internet platform monopolies. I used to be a technology optimist. During a 35-year career investing in the best and brightest of Silicon Valley, I was lucky enough to be part of the personal computer, mobile communications, Internet, and social networking industries. Among the highlights of my career were early investments in Google and Amazon, and being a mentor to Facebook founder Mark Zuckerberg from 2006 to 2010. Each new wave of technology increased productivity and access to knowledge. Each new platform was easier to use and more convenient. Technology powered globalization and economic growth. For decades, it made the world a better place. We assumed it always would. Then came 2016, when the Internet revealed two dark sides. One is related to individual users. Smartphones with LTE mobile infrastructure created the first content-delivery platform that was available every waking moment, transforming the technology industry and the lives of two billion users. With little or no regulatory supervision in most of the world, companies like Facebook, Google, Amazon, Alibaba, and Tencent used techniques common in propaganda and casino gambling, such as constant notifications and variable rewards, to foster psychological addiction. The other dark side is geopolitical. In the United States, Western Europe, and Asia, Internet platforms, especially Facebook, enable the powerful to inflict harm on the powerless in politics, foreign policy, and commerce. Elections across Europe and in the US have repeatedly demonstrated that automated social networks can be exploited to undermine democracy. The Brexit referendum and the US presidential election in 2016 also revealed that Facebook provides significant relative advantages to negative messages over positive ones. Authoritarian governments can use Facebook to promote public support for repressive policies, as may be occurring now in Myanmar, Cambodia, the Philippines, and elsewhere. In some cases, Facebook actually provides support to such governments, as it does to all large clients."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Takový demokratický prostor ale nahlodávají dvě dění poslední doby. Prvním jsou technologické inovace jako rozpoznávání obličejů, jež státy mohou využívat ke sledování a ovládání obyvatel a skutečně tak činí. Právě proto kupříkladu prodemokratičtí demonstranti v Hongkongu nečekali se zahalováním obličejů až na pandemii. Zadruhé, v důsledku rouškových nařízení, jež mnohé západní země v reakci na COVID-19 zavedly, je těžké dosáhnout oné transparentnosti, již měl na mysli Rousseau. Když v červnu propukly protesty Black Lives Matter, účastníci, kteří by jako dobří demokraté normálně demonstrovali s „odhalenou tváří“, si často jako dobří občané obličej zakryli. Demonstrujícím, kteří zjišťují, že nedokážou rozpoznat své přátele či kamarády, může tato absence průhlednosti a přehlednosti přinášet pobavení i frustraci. Jakmile k ní však dojde na druhé straně – když si bezpečnostní složky sundají nebo zakryjí oficiální označení, což jim vlastně poskytuje beztrestnost za násilí na pokojných demonstrantech –, hrozba pro demokratický veřejný prostor je zásadní. Tyto obavy se vyostřily, když Trump vyslal federální polovojenské jednotky, aby potlačily noční protesty v oregonském Portlandu, a dal najevo ochotu postupovat tak i v dalších městech. V posledku by nám pandemie a protesty měly připomenout jednoduchou pravdu: maska je vždy jen maska. Pro demokracii není podstatné to, zda si lidé na veřejnosti zakrývají tvář, nýbrž to, kteří lidé tak činí a proč.", "en": "But two recent developments have challenged that democratic space. The first is technological innovations such as facial recognition, which states can and do use to monitor and control their populations. This is why pro-democracy protesters in Hong Kong, for example, didn’t wait until the pandemic to cover their faces. Second, the mask mandates that many Western countries have introduced in response to COVID-19 make the kind of transparency Rousseau had in mind difficult to achieve. When the Black Lives Matter protests erupted in June, participants who, as good democrats, normally would have demonstrated “open faced” often, as good citizens, covered their faces. This lack of transparency can be amusing or frustrating for demonstrators who find themselves unable to recognize friends and comrades. But when it happens on the other side – when security forces remove or obscure their official insignia, effectively giving them impunity for violence against peaceful protesters – the threat to democratic public space is fundamental. These concerns have since come to a head with Trump’s deployment of federal paramilitaries to repress nightly protests in Portland, Oregon, and his willingness to do the same in other cities. At the end of the day, the pandemic and the protests should remind us of a simple truth: a mask is always just a mask. What matters for democracy is not whether people cover their faces in public, but which people do so, and why."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Správný čas pro Joea Bidena NEW YORK – Podceňovat Joea Bidena je snadné. Někteří lidé na levici odmítají nového amerického prezidenta coby partajního šíbra, oportunistu, relikt zkorumpovaného a nefunkčního establishmentu. Článek v konzervativním časopise National Review nesl titulek: „Joe Biden: zosobnění průměrnosti“. Napsal ho pravicový obdivovatel velkých mužů Conrad Black, bývalý vydavatel novin a usvědčený podvodník. Biden zatím není velký muž. Avšak člověka, který se čtyři desetiletí pohyboval v jámě lvové v podobě washingtonské politiky a ve věku 78 let byl zvolen prezidentem, nelze brát na lehkou váhu. Přinejmenším je to nesmírně protřelý politik. Biden není geniální myslitel či heroick�� lídr. Nemá ani příliš velké charisma, což je po čtyřech letech okázale špatného vládnutí Donalda Trumpa osvěžující. Pokud někdy Bidena napadla originální myšlenka, umně ji skryl. V prezidentské kampani v roce 1988 dokonce vykradl myšlenky z projevu britského politika Neila Kinnocka. Alespoň však nesvaloval vinu na autora svých projevů, jak to činili Trump a jeho manželka Melania, když se jim přihodily podobné kiksy. Otázka zní, zda geniální či heroičtí vůdci nejlépe prospívají liberálním demokraciím. Zdálo by se, že takové osobnosti jsou v obtížných časech mimořádně žádoucí. Jak ovšem kdysi prohlásil americký spisovatel Gore Vidal: „Velcí lídři rozpoutávají velké války.“ Intelektuálové s velkolepými myšlenkami se navíc mohou ošklivě mýlit. Mnozí z nich nelibě nesou kritiku lidí, kteří odmítají vidět věci stejně jako oni. Na intelektuálně slabší jedince vůbec nemají čas. Úspěšný politik však musí hlupáky snášet s radostí. Patří to k jeho práci. Lidé se zálibou k revolucionářství často opovrhují liberální demokracií kvůli tomu, že podle nich vyzdvihuje průměrnost. Zesnulý francouzský právník Jacques Vergès, který hájil levicové politické teroristy, shrnul tento postoj slovy: „Už od dětství,“ prohlásil, „jsem tíhl ke všemu velkolepému… k ideji Osudu, nikoliv štěstí. V Evropě štěstí pošpinila sociální demokracie.“ Lze snadno pochopit, jak to myslel.", "en": "The Right Time for Joe Biden NEW YORK – It is easy to underestimate Joe Biden. The new US president has been dismissed by some people on the left as a party hack, a trimmer, a holdover from a corrupt and broken establishment. An article in the conservative journal National Review bore the headline: “Joe Biden: Mediocrity Personified.” It was written by that right-wing admirer of great men, Conrad Black, the former newspaper owner and convicted fraudster. Biden, so far, is not a great man. Still, a figure who has operated for four decades in the snake pit of Washington politics, and was elected president at the age of 78, cannot be so easily dismissed. He is at the very least a highly skilled politician. Biden is neither a brilliant thinker nor a heroic leader. He doesn’t have much charisma either, which is refreshing after four years of spectacular misrule under Donald Trump. If Biden has ever had an original idea, he has disguised it well. In his 1988 presidential campaign, he even cribbed from a speech by the British politician Neil Kinnock. But at least Biden didn’t shift the blame to his speechwriter, as Trump and his wife Melania have done when similar lapses occurred. The question is whether liberal democracies are best served by brilliant or heroic leaders. Such figures would seem especially desirable in difficult times. But as the American writer Gore Vidal once said, “Great leaders make great wars.” Intellectuals with great ideas can go badly wrong as well. Many don’t take kindly to criticism from people who refuse to see things their way. In fact, they have little time at all for their intellectual inferiors. But successful politicians must suffer fools gladly. That is part of their job. People with a taste for revolution often disdain liberal democracy because of its perceived mediocrity. The late French lawyer Jacques Vergès, who defended left-wing political terrorists, summed up this attitude. “Ever since I was a child,” Vergès said. “I felt drawn to grandeur…[t]o the idea of Destiny, not happiness. Happiness in Europe has been tarnished by social democracy.” One can see what he means."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Murdochové slévají tyto kategorie v jedinou nezodpovědnou moc, která – jak dnes vidíme v Británii – postrádá jakoukoliv zdrženlivost či skrupule. Toto úsilí by nás mělo přimět k tomu, abychom se postavili tváří v tvář nepříjemné realitě tvořící pozadí jak britského skandálu s telefonními odposlechy, včetně průvodních jevů v podobě otřesné krutosti a rozbujelé korupce, tak i fungování stanice Fox News, která je nejpopulárnějším zpravodajským kanálem ve Spojených státech: až příliš mnoho lidí chce to, co News Corporation nabízí. A co chce příliš mnoho lidí, to může být pro civilizovanou společnost postavenou na zákonech nebezpečné. Abychom zjistili, jak moc to může být nebezpečné, podívejme se do Itálie, kde si konglomerát MediaSet premiéra Silvia Berlusconiho podmaňuje od 80. let široké vrstvy voličů kombinací tupých estrádních pořadů a stranického politického divadla na způsob Murdochových. Když se italský poválečný partajní systém počátkem 90. let zhroutil, podařilo se Berlusconimu založit vlastní politickou stranu, získat moc a během fungování tří vlád ohnout zákony a vládní instituce tak, aby sloužily jeho podnikatelským a osobním zájmům. Zdá se, že News Corporation je odhodlána vést Velkou Británii a USA podobnou cestou. Politická garnitura se však nyní přinejmenším v Británii vzbouřila. Premiér David Cameron – který dříve s vedoucími osobnostmi News Corporation pěstoval úzké styky, a dokonce zaměstnával jako svého tiskového tajemníka bývalého šéfredaktora News of the World, jenž byl nedávno zatčen za svou roli ve skandálu – označil telefonní odposlechy za „nechutné“.", "en": "The Murdochs are fusing these entities into a single unaccountable power that, as we see in Britain today, lacks any restraint or scruple. That effort should compel us to confront an uncomfortable reality underlying both the British phone-hacking scandal, with its penumbra of appalling cruelty and wanton corruption, and Fox News, America’s most popular news channel: too many people want what the News Corporation has been offering. And what too many people want can be dangerous to a civilized, law-based society. To glimpse just how dangerous, consider Italy, where Prime Minister Silvio Berlusconi’s MediaSet conglomerate has seduced broad swathes of the electorate since the 1980’s with a Murdoch-like combination of insipid variety shows and partisan political theater. When Italy’s postwar party system collapsed in the early 1990’s, Berlusconi was able to establish his own political party, win power, and, over the course of three governments, bend laws and government institutions to serve his business and personal interests. The News Corporation seems determined to take Britain and the US down a similar path. But now, at least in Britain, the political class is in revolt. Prime Minister David Cameron – who previously cultivated close ties with News Corporation leaders, even employing as his press secretary The News of the World’s former editor, who was recently arrested for his role in the scandal – called the phone hacking “disgusting.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stroj na léčbu VIRGINIA BEACH – Nobelova cena za medicínu byla loni udělena za objev, který trval 44 let a pracovaly na něm dva různé výzkumné týmy. Tento revoluční objev slibuje nové druhy diagnózy a terapie, ale co kdyby k podobným průlomům dokázaly počítače dospívat nikoliv za desítky let, nýbrž za jednotky minut? Nedávný výskyt nového koronaviru, který ve Velké Británii a na Blízkém východě zabil devět lidí, nám připomíná, že novátorskou léčbu je někdy zapotřebí vyvinout urychleně. Při různých modelovacích abstrakcích by snad bylo možné sestrojit systém umělé inteligence (AI), který by dokázal vyvíjet nové léčebné postupy. Tento systém by navrhoval překvapivé a účinné terapie, protože by chápal onemocnění způsoby, které jsou pro lidi těžko představitelné. Na první pohled vypadá tato idea jako science fiction: každý přece ví, že umělá inteligence není nijak chytrá. K tomu, aby „stroj na léčbu“ tohoto typu vůbec mohl vzniknout, je zapotřebí nejméně jedna dalekosáhlá inovace: lepší způsob modelování celých systémů, který by poskytl nové koncepční nástroje biologii i počítačovým technologiím. V obou těchto oborech je konvenční přístup redukcionistický: problémy se modelují na úrovni jejich nejzákladnějších složek. Díky tomu je sice možné budovat „expertní systémy“, které objevují logické souvislosti v úzkých sférách, nebo navrhovat vyhledávací motory schopné nacházet samostatná fakta, ale nijak nás to neposouvá k umělé inteligenci, která dokáže logicky přemýšlet tak jako my – v mnoha různých kontextech včetně času a napříč nimi. AI neumí integrovat informace o zdánlivě odlišných procesech, jako jsou chemické, fyziologické a psychologické jevy, ani anticipovat nečekané výsledky.", "en": "The Curing Machine VIRGINIA BEACH – Last year, the Nobel Prize in Medicine was awarded for a discovery that took 44 years to develop, and involved two different research teams. The breakthrough promises new kinds of diagnosis and therapy, but what if such insights could be developed by computers in minutes, rather than decades? The recent appearance of a new coronavirus, which has killed nine people in the United Kingdom and the Middle East, is a reminder that novel treatments are sometimes needed in a hurry. With different modeling abstractions, it might be possible to build an artificial-intelligence system (AI) that could design new treatments. That system would suggest surprising, effective therapies, because it would understand disease in ways that are difficult for humans to imagine. The notion seems like science fiction: everyone knows that AI is not particularly clever. In order to build a “curing machine” of this kind, at least one far-reaching innovation is needed: a better way of modeling entire systems, which would deliver new conceptual tools to both biology and computer science. In both fields, the conventional approach has been reductionist, with problems modeled at the level of their most basic components. While this makes it possible to build “expert systems” that reason in narrow domains, or to design search engines that can find discrete facts, we are no closer to AI that reasons the way that we do – in and across multiple contexts, including time. AI cannot integrate information about seemingly distinct processes, such as chemical, physiological, and psychological events, or anticipate novel outcomes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekonomické zákony budou koneckonců vždy nutit hýřivé zadlužené země, aby přijaly úsporná opatření. Pokud země, která si doposud půjčovala jako opilá, uvidí, že její úvěr vysychá, pak si utáhne opasek – zvýší daně, seškrtá výdaje nebo obojí –, a to i bez mezinárodního věřitele poslední záchrany. Možná se přístup MMF k „pacientům“ zlepší, možná ne. Každopádně by větší politická legitimita zřejmě učinila krizové vedení fondu průchodnějším a hodnověrnějším, což by mohlo potenciálně umenšovat krize a minimalizovat jejich bolestivost. Velkou otázkou zůstává, zda by se bohaté země, které byly ve fondu dlouho hlavou rodiny, skutečně vzdaly části své moci. Mohly by a měly by, a to i v případě, že globálním finančním trhům chvíli potrvá, než se přizpůsobí poněkud méně významné roli dolaru. Mohou na tom opravdu jen málo ztratit a mnoho získat. Dnešní mohutný fiskální deficit a deficit běžného účtu USA mají tedy i svou světlou stránku. Struktura celosvětových nerovnováh, kdy jsou USA velkým dlužníkem a nové ekonomiky věřiteli, představuje vzácnou příležitost financovat změnu způsobu řízení v MMF. Udělejme to hned, než se tato příležitost s nástupem další vlny krizí rozplyne.", "en": "After all, the laws of economics are always going to force prodigal debtor countries into adopting austerity measures. If a country that has been borrowing like a drunk suddenly sees its credit dry up, it will tighten its belt – raise taxes, cut spending, or do both – with or without an international lender of last resort. Perhaps the IMF’s bedside manners would improve, perhaps not. In any case, greater political legitimacy would likely make the Fund’s crisis leadership smoother and more credible, potentially shortening crises and minimizing their pain. The big question is whether the rich countries that have long ruled the roost at the Fund would actually surrender some of their power. They might, and they should, even if global financial markets take time to adjust to a slightly smaller role for the dollar. They really have little to lose and much to gain. So there is an upside to today’s massive US fiscal and current account deficits. The structure of global imbalances, with the US the big borrower and emerging markets the creditors, presents a rare opportunity to finance a change in governance at the IMF. Let’s do it now before the chance slips away when the next round of crises hits."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americká zahraniční politika po kongresových volbách NEW YORK – Jen málo Američanů se v nedávných kongresových volbách rozhodovalo při hlasování na základě zahraniční politiky své země. Lidem z celého světa se to sice vzhledem ke globálnímu vlivu Spojených států těžko chápe, ale je to nepopiratelný fakt. Většinu Američanů koneckonců znepokojuje loudavý růst americké ekonomiky a přetrvávající vysoká nezaměstnanost. Problémy světa se zdají značně odtržené od jejich každodenních životů. Studená válka skončila před generací a od teroristických útoků z 11. září 2001 už uplynulo téměř deset let. Většina Američanů nepociťuje oběti spojené s rozsáhlou vojenskou přítomností a probíhajícími konflikty v Afghánistánu a Iráku. Skutečnost, že zahraniční politika neměla na listopadové volby hmatatelný dopad, však ještě neznamená, že jejich výsledek nebude mít dopad na americkou zahraniční politiku. Dopad mít bude, ale ten bude v různých směrech rozporuplný, ba dokonce i překvapivý. Jedním ze vztahů, které budou republikánskými zisky dozajista ovlivněny, je vztah mezi USA a Ruskem. Rychlé či snadné schválení nové smlouvy START o kontrole zbraní americkým Senátem je vysoce nepravděpodobné vzhledem k vyjádřeným obavám o ověřování a ochranu amerických programů raketové obrany; místo toho můžeme očekávat otálení a možná i snahu pozměnit to, na čem se již vlády obou zemí dohodly. Kongres také může jevit menší ochotu k odstraňování překážek v přijetí Ruska do Světové obchodní organizace vzhledem k chování jeho nejvyšších představitelů, které je všeobecně posuzováno jako antidemokratické. Rovněž Čína pocítí důsledky nové rovnováhy sil v americkém Kongresu.", "en": "American Foreign Policy After the Mid-Term Elections NEW YORK – Few Americans cast their ballot in the recent mid-term elections on the basis of foreign policy. While it may be difficult for people around the world to comprehend this, given the global reach of the United States, it is an undeniable fact. Most Americans are, after all, preoccupied with the US economy’s sluggish growth and persistent high unemployment. The world’s challenges seem far removed from their day-to-day lives. The Cold War ended a generation ago; the terror attacks of September 11, 2001, are nearly a decade in the past. Most Americans do not feel the sacrifices associated with the large troop presence and ongoing conflicts in Afghanistan and Iraq. But the fact that foreign policy did not materially affect the November elections does not mean that the results will not affect US foreign policy. They will, but in ways that are inconsistent and even surprising. One relationship sure to be influenced by Republican gains will be that between the US and Russia. Quick or easy Senate approval of the New START arms-control treaty is highly unlikely, given stated concerns about verification and the protection of US missile-defense programs; instead, we can expect delays and, possibly, attempts to amend what the two governments already agreed upon. Congress may also prove less willing to remove hurdles to Russia’s admission to the World Trade Organization, given what is widely judged to be its leaders’ anti-democratic behavior. China, too, will feel the results of the new balance in Congress."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Není divu, že z& krizí postižených zemí eurozóny odcházejí pracující, leč nesměřují nutně do silnější oblasti na severu. Namísto toho portugalští pracující prchají do vzkvétajících dřívějších kolonií, například Brazílie a Macau. Irští pracující se houfně stěhují do Kanady, Austrálie a Spojených států. Španělští pracující proudí do Rumunska, které bylo donedávna významným zdrojem zemědělských dělníků pro Španělsko. Přesto platí, že kdyby se mobilita uvnitř eurozóny podobala Mundellovu ideálu, nemohli bychom dnes být ve Španělsku svědky 25% nezaměstnanosti, když německá míra nezaměstnanosti dosahuje necelých 7& %. Později si autoři začali všímat, že existují další podstatná kritéria pro úspěšnou měnovou unii, jichž bez hluboké politické integrace není snadné dosáhnout. Peter Kenen koncem 60.& let prohlásil, že bez kurzovních pohybů fungujících jako tlumiče šoků vyžaduje měnová unie fiskální transfery, aby dokázala sdílet rizika. U normální země představuje národní soustava daně z& příjmu mohutný stabilizační prvek napříč regiony. V& USA platí, že když se zvýší ceny ropy, příjmy v& Texasu a Montaně vzrostou, takže pak tyto státy přispívají vyššími daňovými odvody do federálního rozpočtu, čímž pomáhají zbytku země. Evropa samozřejmě žádný významný centralizovaný daňový orgán nemá, a tak jí tento automatický stabilizační mechanismus v& zásadě chybí. Někteří evropští akademici se snažili doložit, že fiskální transfery ve stylu USA nejsou zapotřebí, protože žádoucího stupně sdílení rizika lze teoreticky dosáhnout prostřednictvím finančních trhů. Jednalo se o silně zavádějící tvrzení. Finanční trhy mohou být křehké a zajišťují slabou kapacitu pro sdílení rizik ve vztahu k& příjmu z& práce, který ve všech vyspělých ekonomikách představuje největší díl důchodu. Kenen se zabýval především krátkodobými transfery s& cílem vyhladit cyklické nerovnosti. Jenže v& měnové unii s& obrovskými rozdíly v& hladinách příjmů a vyspělosti se krátkodobost může protáhnout na velmi dlouhou dobu. Mnozí Němci dnes mají oprávněný pocit, že jakýkoli systém fiskálních transferů se promění v& permanentní penězovod, podobně jako severní Itálie už celé století vypomáhá jižní Itálii. Ostatně po více než 20 letech západní Němci stále nedohlédnou na konec účtu za sjednocení Německa. Maurice Obstfeld později poukázal na to, že kromě fiskálních transferů měnová unie potřebuje jasně definovaná pravidla pro půjčky poslední záchrany.", "en": "Not surprisingly, workers are leaving the eurozone’s crisis countries, but not necessarily for its stronger northern region. Instead, Portuguese workers are fleeing to booming former colonies such as Brazil and Macau. Irish workers are leaving in droves to Canada, Australia, and the United States. Spanish workers are streaming into Romania, which until recently had been a major source of agricultural labor in Spain. Still, if intra-eurozone mobility were anything like Mundell’s ideal, today we would not be seeing 25% unemployment in Spain while Germany’s unemployment rate is below 7%. Later writers came to recognize that there are other essential criteria for a successful currency union, which are difficult to achieve without deep political integration. Peter Kenen argued in the late 1960’s that without exchange-rate movements as a shock absorber, a currency union requires fiscal transfers as a way to share risk. For a normal country, the national income-tax system constitutes a huge automatic stabilizer across regions. In the US, when oil prices go up, incomes in Texas and Montana rise, which means that these states then contribute more tax revenue to the federal budget, thereby helping out the rest of the country. Europe, of course, has no significant centralized tax authority, so this key automatic stabilizer is essentially absent. Some European academics tried to argue that there was no need for US-like fiscal transfers, because any desired degree of risk sharing can, in theory, be achieved through financial markets. This claim was hugely misguided. Financial markets can be fragile, and they provide little capacity for sharing risk related to labor income, which constitutes the largest part of income in any advanced economy. Kenen was mainly concerned with short-term transfers to smooth out cyclical bumpiness. But, in a currency union with huge differences in income and development levels, the short term can stretch out for a very long time. Many Germans today rightly feel that any system of fiscal transfers will morph into a permanent feeding tube, much the way that northern Italy has been propping up southern Italy for the last century. Indeed, more than 20 years on, Western Germans still see no end in sight for the bills from German unification. Later, Maurice Obstfeld pointed out that, in addition to fiscal transfers, a currency union needs clearly defined rules for the lender of last resort."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příkladem tohoto přístupu jsou nové tržní mechanismy, například obchod se zůstatky na účtu biodiverzity. Nic z toho nebrání ničení přírody; pouze to destrukci nově strukturuje tak, aby vyhovovala tržním modelům. V důsledku tohoto zúženého přístupu mají současné koncepce zelené ekonomiky tolik slepých míst, že by se celý podnik měl považovat z velké části za otázku víry. Nejmocnějším talismanem jsou technologické inovace ospravedlňující prosté čekání na vynález všeléku. Avšak třebaže jsou nové nápady a inovace pro řešení spletitých problémů pochopitelně podstatné, ať už v oblasti životního prostředí či jakékoli jiné, nepřijdou ani automaticky, ani neodvratně. Novátorství, obzvlášť technologické, vždy formují zájmy a činnosti jeho protagonistů, takže se musí posuzovat v sociálních, kulturních a environmentálních souvislostech. Pokud příslušní aktéři neusilují o prosazení transformativních technologií, výsledky novátorství mohou upevňovat status quo, často prodlužováním využitelnosti produktů a systémů, které se k řešení společenských potřeb nehodí. Vezměme si automobilový průmysl. Přestože vyrábí čím dál palivově účinnější motory, montuje je do větších, výkonnějších a těžších vozidel než dřív, takže přírůstky efektivity umazává takzvaný „efekt odrazu“. Čelí rovněž pokušení vydávat víc energie na hledání způsobů jak manipulovat měření emisí jako Volkswagen než na vývoj opravdu „zelených“ vozů. Odpovědí nejsou ani biopaliva. Využívání biomasy působí v rozvojových zemích ekologickou a sociální spoušť a zároveň fakticky prodlužuje životnost zastaralé spalovací techniky.", "en": "New market-based mechanisms, such as the trading of biodiversity credits, exemplify this approach. None of this prevents the destruction of nature; it simply reorganizes that destruction along market lines. As a result of this narrow approach, current conceptions of the green economy have so many blind spots that the entire enterprise should be regarded as largely a matter of faith. The most powerful talisman is technological innovation, which justifies simply waiting for a cure-all invention to come along. But, though new ideas and innovations are obviously vital to address complex challenges, environmental or otherwise, they are neither automatic nor inevitable. Innovation, particularly technological innovation, is always shaped by its protagonists’ interests and activities, so it must be judged in its social, cultural, and environmental context. If the relevant actors are not working to champion transformative technologies, the results of innovation can reinforce the status quo, often by extending the life of products and systems that are not fit to address society’s needs. Consider the automotive industry. Though it produces increasingly fuel-efficient engines, it puts them in larger, more powerful, and heavier vehicles than ever before, eating up efficiency gains through the so-called “rebound effect.” And it faces the temptation to spend more energy learning to manipulate emissions readings, as Volkswagen did, than on developing genuinely “green” vehicles. Biofuels are not the answer, either. In fact, the use of biomass wreaks ecological and social havoc in developing economies, while de facto extending the lifetime of an obsolete combustion technology."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Beyond the Death Penalty Debate Rozhodnutí Číny popravit šéfa tamního úřadu pro regulaci léčiv znovu rozdmýchalo mezinárodní debatu o trestu smrti. Jde o prastarou otázku, kterou lze vystopovat až k Platónovi – ten ve svých „Zákonech“ viděl potřebu trestat smrtí ty, kdo páchají neslýchané zločiny. Zastánci hrdelního trestu obvykle na obranu státem posvěceného zabíjení lidí, kteří vezmou život jinému člověku, předkládají tři argumenty. Za prvé je zde staré pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Řečeno slovy Immanuela Kanta, nikoliv nějakého texaského guvernéra, žádný jiný „trest není schopen uspokojit spravedlnost“. Poté je zde utilitární argument: trest smrti odrazuje řadu zločinců od vraždy. Navíc se zabíjením vrahů předchází recidivě: jsou-li vrahové propouštěni z vězení, mohli by zabíjet znovu. Třetí argument je rovněž utilitární, byť má nižší kvalitu: stát šetří peníze, když vrahy zabíjí, místo aby je držel do konce života ve vězení na náklady společnosti. Zastánci zrušení trestu smrti reagují dvěma etickými argumenty. Za prvé nesmí být trest v moderní demokracii pouze aktem odplaty, ale měl by se také snažit zločince napravit, aby mu umožnil žít ve společnosti po boku jiných lidí. To je sice přesvědčivý argument, avšak ti, kdo znají moderní věznice, uznávají, že mnozí vězni nejeví sklon ke zlepšení – a že tento fakt nelze přisoudit výlučně podmínkám jejich zadržování. Druhý etický argument je založen na přikázání „nezabiješ“, které současně zapovídá státu usmrcování.", "en": "Beyond the Death Penalty Debate China’s decision to execute the head of its drug regulatory agency has rekindled international debate about capital punishment. It is an age-old question, one that harks back to Plato, who in his “Laws” saw the need to punish by death those who commit egregious crimes. Supporters of capital punishment usually put forward three arguments to justify state-sanctioned killing of those who take the life of another. First, there is the old law of “an eye for an eye, a tooth for a tooth.” In the words of Immanuel Kant, not some Texas governor, no other “penalty is capable of satisfying justice.” Then there is a utilitarian argument: capital punishment deters many criminals from murder. Furthermore, killing murderers prevents recidivism: if released from prison, they might kill again. The third argument is also utilitarian, although of a lower quality: the state saves money by killing murderers instead of keeping them in prison for life at the expense of the community. Abolitionists respond with two ethical arguments. First, in a modern democracy, punishment must be not only retributive, but should also try to rehabilitate the criminal in order to enable him to live in society with other human beings. But, while this is a compelling argument, those who know modern prisons recognize that many inmates are not susceptible to improvement – a fact that cannot be attributed only to conditions of detention. The second ethical argument is based on the commandment “thou shalt not kill” which also enjoins the state from killing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kradl ze zásady jen čistokrevné psy a mohl být soudním znalcem. Dodával do všech psinců i soukromým osobám, jak se to dalo, a šel-li po ulici, tu na něho vrčeli psi, které kdysi ukradl, a když stál někde u výkladní skříně, často nějaký mstivý pes vyzdvihl u něho za zády nožičku a pokropil mu kalhoty. „Játra, vařená játra.” „Já mám revma,” odpověděl Švejk, načež následoval upří­mný smích všech kolem. Smál se i umírající souchotinář si­mulující tuberkulózu. „Ano, u mě musí být pořádek, čistota a nesmí se mně lhát. Miluji poctivost. Nenávi­dím lež a trestám ji bez milosti, rozumíte mi dobře?”", "en": "As a matter of principle, he stole only pure-blooded dogs. He knew his dogs and could easily serve as an expert witness in court. He supplied kennels and private persons in any way he could. When he was walking down a street, most of the dogs would growl at him. After all, he had stolen most of them, at least once. Often, if he were to stand by a shop window, some vengeful dog would raise its little leg and sprinkle on his pants. * “Liver, cooked liver.” “I’ve got rheumatism,” Švejk answered. Hearty laughter erupted all around him. Even the guy who was supposed to have consumption was laughing. “Yes, I’ve got to have order and cleanliness. And I must not be lied to. I love honesty. I hate a lie and I punish it mercilessly. Do you understand me?”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nadějná jihoafrická bitva s AIDS ERFURT – V boji proti HIV/AIDS byla Jihoafrická republika mnoho let dokonalým příkladem toho, co nedělat. Reakce vlády na epidemii, která ohrožovala samotnou mízu země, byla až donedávna chabá a pošetilá. Stupňující se tlak v posledních dvou desetiletích – ze strany skupin občanské společnosti, sdělovacích prostředků a osvícenějších politiků – však konečně přináší výsledky. Zdá se, že nemoc, která působí hluboké sociální a ekonomické strádání a dramaticky snižuje průměrnou délku života, je již na ústupu. Nová zpráva OSN však naznačuje, že jihoafrický boj proti tomuto viru zdaleka neskončil. Jihoafrická republika má s HIV větší problém než kterákoliv jiná země na světě – s virem dnes žije přibližně 5,6 milionu občanů, což je více než 10% populace. Každý rok je zaznamenáno přibližně 300 000 nových infekcí a 270 000 úmrtí souvisejících s AIDS. Pacienti s HIV/AIDS jsou navíc náchylní k dalším infekcím: odhadem 70% Jihoafričanů trpících AIDS onemocní také tuberkulózou a očekává se, že totéž během života postihne polovinu pacientů nakažených HIV. A co je ještě horší, virus, který lze během porodu přenést na dítě, bývá diagnostikován u třetiny těhotných žen – tedy u demografické skupiny vysoce náchylné k AIDS. Zuřivost této nemoci a rychlost, s jakou se ��íří, mnoho Jihoafričanů překvapila. Stejně jako v rozvinutých zemích se také zde infekce HIV zpočátku vyskytovala především mezi hemofiliky, sexuálně aktivními homosexuálními muži a uživateli nitrožilních drog. Během 90. let však virus z důvodů, které dosud nebyly plně pochopeny, explozivně přeskočil i na běžnou populaci. Počet nakažených Jihoafričanů (který se rovná počtu obyvatel Dánska) převyšuje počty v sousedním Mosambiku, Lesothu, Botswaně, Namibii, Svazijsku a Zimbabwe dohromady. Neuvěřitelné ovšem je, že ani rychlé šíření HIV a rostoucí počet úmrtí souvisejících s AIDS nevyburcovaly ke smysluplné akci vedoucí představitele z období po apartheidu, zejména bývalého prezidenta Thaba Mbekiho. Nejvyšší hodnostáři Afrického národního kongresu jako by celá léta popírali pronikavou schopnost HIV/AIDS i nejlepší metody, jak proti této nákaze bojovat. Organizace občanské společnosti nepodlehly takovému sebeuspokojení a prostřednictvím soudů, sdělovacích prostředků i občanské společnosti lobbovaly za změnu.", "en": "South Africa’s Winnable AIDS Battle ERFURT – In the battle against HIV/AIDS, South Africa was for many years the perfect example of what not to do. Until recently, the government’s response to the epidemic, which threatened the country’s very lifeblood, was lackluster and foolish. But rising pressure over the past two decades – from civil-society groups, the media, and more enlightened politicians – is finally showing results. A disease that has inflicted profound social and economic pain, and dramatically reduced life expectancy, appears to be in retreat. But a new UN report suggests that South Africa’s battle against the virus is far from over. The country has the world’s most severe HIV problem, with some 5.6 million citizens – more than 10% of the population – currently living with the virus. Every year, around 300,000 new infections, and 270,000 AIDS-related deaths, are recorded. HIV/AIDS patients are also prone to other infections: an estimated 70% of South Africans with AIDS also contract tuberculosis, while half of those carrying the HIV virus are expected to do so during their lifetime. Worse, a third of pregnant women – a highly AIDS-prone demographic – have been diagnosed with the virus, which can be passed on to their babies during childbirth. The ferociousness of the disease, and the speed at which it spread, took many South Africans by surprise. As in developed countries, HIV infections initially were concentrated among hemophiliacs, sexually active gay men, and intravenous drug users. But, during the 1990’s, and for reasons that are still not fully understood, the virus exploded into the general population. The number of infected South Africans (equivalent to the population of Denmark) outstrips that of neighboring Mozambique, Lesotho, Botswana, Namibia, Swaziland, and Zimbabwe combined. Yet, incredibly, the rapid spread of HIV and the rising toll of AIDS-related deaths failed to galvanize the country’s post-apartheid leaders, especially former President Thabo Mbeki, into meaningful action. For years, the top ranks of the governing Africa National Congress seemed to be in denial over the pervasiveness of HIV/AIDS and how best to combat it. Civil-society organizations were not so complacent, using the courts, the media, and civil disobedience to lobby for change."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Úspěch sociální demokracie v poválečné éře oslabil schopnost trhu působit na stát jako zmírňující síla. Podle Rajana nebyli tito oslabení aktéři v Evropě ani v Americe v takovém postavení, aby se mohli vyrovnat s revolucí v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT), které měli brzy čelit, a nechali na občanech, ať se s úskalími vyrovnají sami. Korporace pak nepomáhaly svým pracovníkům překonat disrupci, ale ještě ji zhoršovaly, když zneužívaly zranitelného postavení zaměstnanců k obohacování vlastních akcionářů a manažerů. A jak se tito lidé obohatili! Střední příjmy domácností v podstatě stagnovaly, bohatí hromadili stále větší podíl z celkového bohatství a celý kapitalismus se stal tak křiklavě nespravedlivým, že ztratil podporu obyvatel. Ve snaze zvládnout své protivníky se Behemot obrátil na Leviatana se žádostí o ochranu, přičemž nechápal, že pravicově populistický Leviatan nakonec Behemota sežere. Na Rajanově interpretaci je zapotřebí zdůraznit dva body. Za prvé je stěžejní příčinou dnešního společenského a ekonomického napětí klesající růst, byť nepříliš výrazně. Za druhé nejsou nešťastné důsledky revoluce ICT zákonitými vlastnostmi technologických změn. Podle Rajana spíše odrážejí „neschopnost státu a trhů tyto trhy modulovat“. Ačkoliv to Rajan nezdůrazňuje, tento druhý bod nám dává důvod k naději. Znamená totiž, že nás ICT nemusí odsuzovat k budoucnosti bez zaměstnání; osvícená politika stále hraje určitou roli. Rajanovo líčení neutěšeného chování firem je velmi přesvědčivé a od profesora prominentní obchodní fakulty zní ještě pádněji. Téměř absolutistická doktrína „akcionář na prvním místě“ slouží manažerům od počátku jako výmluva na úkor zaměstnanců a její neblahé následky ještě zhoršuje praxe vyplácet manažery formou akcií. V knize Budoucnost kapitalismu uvádí Collier paralelní svědectví z Británie, když vypráví příběh nejobdivovanější britské firmy svého (i mého) dětství, totiž Imperial Chemical Industries (ICI). V době dospívání jsme všichni doufali, že jednou budeme pracovat v ICI, jejíž poslání znělo „být nejlepší chemičkou na světě“. V 90. letech však ICI svůj hlavní cíl pozměnila a předsevzala si zvyšovat hodnotu podílníkům. A podle Collierova svědectví tato jediná změna firmu zničila. A co komunita?", "en": "The success of social democracy in the postwar era weakened the market’s power to act as a moderating influence on the state. According to Rajan, these weakened actors, in both Europe and America, were in no position to deal with the revolution in information and communication technology (ICT) that they were about to face, leaving ordinary people to face the threats on their own. Rather than helping their workers manage the disruption, corporations made it worse by using their employees’ vulnerability to enrich their shareholders and managers. And how they enriched themselves! With median household incomes largely stagnant and a growing share of wealth accruing to the rich, capitalism became manifestly unfair, losing its popular support. To manage its opponents, Behemoth called on Leviathan for protection, not understanding that a right-wing populist Leviathan eats Behemoth in the end. Two points of Rajan’s story need to be emphasized. First, declining growth is a key, albeit low-frequency, cause of today’s social and economic distress. Second, the unfortunate consequences of the ICT revolution are not inherent properties of technological change. Rather, as Rajan notes, they reflect a “failure of the state and markets to modulate markets.” Though Rajan does not emphasize it, this second point gives us cause for hope. It means that ICT need not doom us to a jobless future; enlightened policymaking still has a role to play. Rajan’s account of corporate misbehavior is very well told, and it is all the more effective coming from a professor at a prominent business school. From the start, the near-absolutist doctrine of shareholder primacy has served to protect managers at the expense of employees, and its malign effects have been exacerbated by the practice of paying managers in stock. In The Future of Capitalism, Collier gives a parallel account from Britain, telling the story of the most admired British company of his (and my) childhood, Imperial Chemical Industries. Growing up, we all hoped someday to work at ICI, whose mission was “to be the finest chemical company in the world.” But in the 1990s, ICI amended its primary objective by embracing shareholder value. And in Collier’s telling, that single change destroyed the company. What of community?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hodina technokratů CAMBRIDGE – Řecko a Itálie, země, které se ocitly v zoufalé situaci, když kvůli bezvýchodným politickým systémům zabředly do bažiny dluhů a krize, si do čela nových vlád nezvolily politiky, nýbrž technokratické ekonomy – Lucase Papademose a Maria Montiho. Oba lze označit za akademiky: Monti působil jako prezident milánské Bocconiho univerzity a také jako evropský komisař, zatímco Papademos byl poté, co mu vypršelo funkční období viceguvernéra Evropské centrální banky, rok mým kolegou na Kennedyho škole státní správy při Harvardově univerzitě. Nepotrvá dlouho a oba muži si pravděpodobně vyslouží titulky jako „Profesoři mají jedničku z ekonomie, ale z politiky propadají“. Bude to nefér. Nebude je totiž brzdit absence politických schopností, nýbrž absence politické moci. Monti sice získal pro svou technokratickou vládu silnou podporu veřejnosti, ale nedisponuje parlamentní většinou, o kterou by se mohl opřít. Bývalý premiér Silvio Berlusconi dal navíc jasně najevo, že neobětuje své osobní politické zájmy pro dobro země. Papademosovi rozdali ještě slabší karty. Přestože se maximálně snažil podmínit svůj nástup do premiérské funkce prosazením delšího než tříměsíčního funkčního období a možností jmenovat některé členy svého kabinetu, nakonec ani s jedním požadavkem nepochodil. Vzestup těchto dvou význačných veřejných osobností navíc přichází po období, kdy byli jiní univerzitní profesoři z politického procesu vytěsněni. V červnu bylo při volbě nástupce Dominiqua Strausse-Kahna ve funkci výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu opomenuto několik velmi kvalifikovaných ekonomů ze zemí s rozvíjejícími se trhy. V Německu odstoupil v lednu Axel Weber z funkce prezidenta Bundesbanky a člena rady guvernérů ECB – údajně proto, že jeho výroky proti nákupu dluhopisů krizových zemí eurozóny bankou odrážely jeho politickou naivitu. Novináři si nedokázali představit, že by se technokrat mohl dobrovolně vzdát jasné kandidatury na post s obrovskou mocí – totiž jako nástupce Jeana-Claudea Tricheta ve funkci prezidenta ECB – pouze z principiálních důvodů. Přesně to však Weber učinil. Ochota zřeknout se moci, pokud je to nezbytné, je jednou z výhod, kterou si akademikové na takové pozice přinášejí. (Funkce prezidenta ECB poté připadla dalšímu ekonomovi a technokratovi Mario Draghimu, který je mimochodem pro tuto práci ideální kandidát.)", "en": "The Hour of the Technocrats CAMBRIDGE – Greece and Italy, desperate after their gridlocked political systems left them mired in debt and crisis, have both chosen technocratic economists – Lucas Papademos and Mario Monti, respectively – rather than politicians to lead new governments. Both can be described as professors: Monti has been president of Milan’s Bocconi University as well as a European Commissioner, and Papademos has been my colleague at Harvard’s Kennedy School of Government in the year since he finished his term as Deputy Governor of the European Central Bank. Not long from now, both men will most likely provoke headlines such as the following: “Professors Earn ‘A’ in Economics, but Flunk Politics.” That will be unfair. It is not a lack of political ability which will stymie them, but rather a lack of political power. Monti, despite strong popular support for his technocratic government, does not have a parliamentary majority upon which he can rely. Meanwhile, former Prime Minister Silvio Berlusconi has made it clear that he will not set aside his personal political interests for the good of the country. Papademos has been dealt an even weaker hand. Despite his best efforts to insist on a term longer than three months and the ability to appoint some members of his cabinet as conditions for accepting the premiership, in the end he won neither demand. The elevation of these two outstanding civil servants comes after a period when other professors have been squeezed out by the political process. In June, several well-qualified economists from emerging-market countries were passed over in the selection of a successor to Dominique Strauss-Kahn as Managing Director of the International Monetary Fund. In Germany, Axel Weber resigned as President of the Bundesbank and member of the Governing Council of the ECB last January, reportedly because his statements opposing the Banks’ purchases of troubled eurozone countries’ bonds reflected his political naivety. The press could not imagine that a technocrat might voluntarily relinquish a sure shot at a position of great power – successor to Jean-Claude Trichet as ECB President – on a matter of principle. But that is precisely what Weber did. The willingness to give up power if necessary is one of the advantages that professors bring to such positions. (The ECB presidency then went to another economist and technocrat, Mario Draghi, who is, in fact, the perfect man for the job.)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ačkoliv však účastníci tehdejšího setkání WEF manifest jednomyslně schválili, firemní občanství zůstalo radikální myšlenkou – konceptem, který se teprve dnes, po téměř půl století, stává součástí hlavního proudu. Jako katalyzátor posloužila čtvrtá průmyslová revoluce charakterizovaná expanzí byznysu do sféry dat a algoritmů. V jistém smyslu mohou v čele této nové fáze podnikatelské činnosti stát menší firmy. Jak účastníkům letošního Davosu sdělil Jack Ma, zakladatel čínského technologického gigantu Alibaba: „V posledních 20 letech kontrolovalo globalizaci 60 000 firem z celého světa. Představte si, že bychom toto číslo mohli rozšířit na 60 milionů firem.“ Nebyl by to však návrat k minulosti, kdy ekonomiku táhly jednotlivé malé a střední firmy. Ve skutečnosti Ma nabídl vlastní platformu, která by těmto firmám umožnila vybudovat globalizované podniky. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl mezi moderními trhy a trhy, které v roce 1776 předvídal Adam Smith: chtějí-li se dnešní malé a střední firmy prosadit v konkurenci, musí být schopny přechovávat, zpracovávat a analyzovat obrovská množství dat – a tyto služby jim poskytují giganti typu Alibaby, Amazonu, Facebooku a Googlu. Stejně tak platí, že díky vzestupu „ekonomiky zakázek“ dnes stále více lidí funguje jako jednočlenné firmy a spoléhají se na nadnárodní platformy, na nichž tyto zakázky získávají. Právě toto napětí mezi nevídanou velikostí – Apple a Amazon se nedávno staly prvními soukromými firmami s hodnotou přes bilion dolarů – a titěrností jako z předindustriální éry představuje základ dnešního paradoxu důvěry. V důsledku toho jsou velké firmy více než pouhými akcionáři; často spravují platformy, na nichž se protínají aktivity všech zúčastněných stran. Chtějí-li se vyhnout dalšímu veřejnému odporu, musí se zasadit o to, aby nám tyto platformy sloužily nejen jako spotřebitelům, ale i jako podnikatelům, zaměstnancům a občanům. V době bezpříkladných globálních výzev – včetně klimatických změn a vysoké úrovně nerovnosti – to musí zahrnovat i využívání nevídané síly vyplývající z ovládání platformy k nacházení rychlejších řešení v globálním měřítku. Počátkem letošního roku zaznamenal výrobce umělého masa Beyond Meat úchvatný vstup na akciovou burzu. Firma se nezaměřuje na uspokojování rostoucí poptávky po mase rozšiřováním provozů, jak to dělaly firmy v minulosti, ale spolu s dalšími společnostmi typu Impossible Foods napomáhá snižovat celkovou spotřebu masa, které je významným motorem klimatických změn.", "en": "But, though participants at that year’s WEF meeting unanimously endorsed the manifesto, corporate citizenship has remained a radical idea – one that is only now, nearly a half-century later, becoming mainstream. The catalyst is the Fourth Industrial Revolution, characterized by business expansion into the domain of data and algorithms. In a sense, smaller firms may lead this new phase of business activity. As Jack Ma, the founder of the Chinese tech giant Alibaba, told Davos attendees this year, “In the last 20 years, globalization was controlled by 60,000 companies worldwide. Imagine if we could expand that to 60 million businesses.” But this would not be a return to the past, with individual small and medium-size enterprises driving the economy. In fact, Ma was touting a platform he has built to allow SMEs to build globalized businesses. Therein lies the fundamental difference between modern markets and those Adam Smith envisioned back in 1776: to compete today, SMEs need to be able to store, process, and analyze massive amounts of data – capabilities that are provided by giants like Alibaba, Amazon, Facebook, and Google. Similarly, while the rise of the “gig economy” means that more people are operating as one-person firms, these workers rely on multinational platforms to get “gigs.” It is this tension between unprecedented bigness – Apple and Amazon recently became the first privately owned trillion-dollar companies – and pre-industrial smallness that lies at the heart of the trust paradox today. As a result, large corporations are more than stakeholders; they often govern the platforms upon which all stakeholders intersect. To avoid another public backlash, they must make these platforms serve us not only as consumers, but also as entrepreneurs, workers, and citizens. At a time of unprecedented global challenges – including climate change and high levels of inequality – this must include using the unprecedented power of platform leadership to catalyze global-scale solutions. Earlier this year, the artificial-meat producer Beyond Meat celebrated a rapturous stock-market debut. Rather than focus on meeting rising demand for meat by scaling up factory-farming operations, as companies did in the past, it – and similar companies, such as Impossible Foods – is working to help reduce overall meat consumption, a major driver of climate change."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Teorie chaosu v matematice takovou závislost na vzdálených a zdánlivě banálních vstupních podmínkách vysvětluje a objasňuje, proč je při vyhlídce dost daleko do budoucna nemožná extrapolace třeba i jen zdánlivě přesného pohybu planet. Ani meteorologové nedokážou předpovídat počasí daleko do budoucnosti, ale mají alespoň jemné matematické modely. Výkonné paralelní počítače jsou naprogramované tak, aby přinášely početní řešení diferenciálních rovnic odvozených z teorie hydrodynamiky a termodynamiky. Vědci podle všeho znají mechanismus, který určuje počasí, třebaže je z podstaty nesnadné extrapolovat do vzdálenější budoucnosti. Problém makroekonomiky tkví v tom, že typy příčin zmiňovaných u současné krize, je těžké systematizovat. Matematické modely, jež makroekonomové mají, se v některých ohledech mohou podobat modelům meteorologickým, ale jejich strukturální ucelenost nezaručuje žádná pevná, neměnná teorie. Nejvýznamnější nová kniha o původech hospodářské krize, This Time Is Different od Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa, je v zásadě souborem ponaučení, která jsme získali prakticky ze všech finančních krizí ve všech zemích během zaznamenaných dějin. Kniha ale téměř úplně postrádá teorii. Pouze zaznamenává opakující se vzorce. V průběhu 800 let finančních dějin bohužel nacházíme jediný příklad skutečně těžké celosvětové kontrakce, totiž Velkou hospodářskou krizi 30. let 20. století. Není tudíž snadné vědět, co přesně za současné krize na základě analýzy od Reinhartové a Rogoffa očekávat. Ocitáme se tak v situaci, kdy se pokoušíme využít vzorců minulých, nestejných krizí k vyvození pravděpodobné prognózy pro krizi současnou. Ve výsledku jednoduše nevíme, zda oživení bude rázné anebo neuspokojivé.", "en": "Chaos theory in mathematics explains such dependency on remote and seemingly trivial initial conditions, and explains why even the extrapolation of apparently precise planetary motion becomes impossible when taken far enough into the future. Weather forecasters cannot forecast far into the future, either, but at least they have precise mathematical models. Massive parallel computers are programmed to yield numerical solutions of differential equations derived from the theory of fluid dynamics and thermodynamics. Scientists appear to know the mechanism that generates weather, even if it is inherently difficult to extrapolate very far. The problem for macroeconomics is that the types of causes mentioned for the current crisis are difficult to systematize. The mathematical models that macroeconomists have may resemble weather models in some respects, but their structural integrity is not guaranteed by anything like a solid, immutable theory. The most important new book about the origins of the economic crisis, Carmen Reinhart’s and Kenneth Rogoff’s This Time Is Different, is essentially a summary of lessons learned from virtually every financial crisis in every country in recorded history. But the book is almost entirely non-theoretical. It merely documents recurrent patterns. Unfortunately, in 800 years of financial history, there is only one example of a really massive worldwide contraction, namely the Great Depression of the 1930’s. So it is hard to know exactly what to expect in the current contraction based on the Reinhart-Rogoff analysis. This leaves us trying to use patterns from past, dissimilar crises to try to infer the likely prognosis for the current crisis. As a result, we simply do not know if the recovery will be solid or disappointing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle nedávných prognóz Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) by se už teď vysoké ceny potravin a krmiv mohly během letošního a příštího roku zvednout o 8-22 %, vlivem destrukce ukrajinských produkčních, skladovacích a přepravních zařízení, doprovázené možnými výpadky v ruském exportu obilí a hnojiv v souvislosti se sankcemi, zvýšenými světovými cenami energií a vyššími náklady na přepravu a pojištění. Počet podvyživených lidí by se v důsledku toho mohl celosvětově zvýšit o 8-13 milionů. Stejně jako při předchozích šocích v cenách potravin klade dnešní krize velký důraz na mezinárodní koordinaci politik. Nejdůležitější je, jak naléhavě vyzvaly FAO a Světová obchodní organizace, že G20 musí kolektivně odmítnout politiky ožebračování sousedů využívající zdanění a regulaci vývozu potravin. Taková opatření už se začala šířit, třebaže v minulosti vyústila v obrovské vzestupy globálních cen potravin. Tím to ale pro G20 nesmí skončit. Výzvy ke zmírňujícím opatřením mohou pomoci, ale nebudou-li provázeny upřímnou diskusí o stěžejních příčinách a řešeních, hrozí, že umožní špatné chování. Současné ohrožení globálních zásob potravin zhoršuje agresivní válka a další porušení mezinárodního práva ze strany jediného člena G20. Rusko by mohlo snadno a jednostranně krizi zmírnit ukončením krvavého výpadu, především útoků na civilisty a civilní infrastrukturu. Pravda, část globálního ekonomického šoku z války způsobují sankce, ale ty by byly potlačeny, kdyby Rusko stáhlo své síly a ukončilo bombardování.", "en": "According to the UN Food and Agriculture Organization’s recent projections, already-high food and feed prices could increase by 8-22% over the course of this year and next, owing to the destruction of Ukraine’s production, storage, and transport facilities, coupled with possible sanctions-related disruptions to Russia’s grain and fertilizer exports, elevated world energy prices, and higher shipping and insurance fees. As a result, the number of undernourished people worldwide could rise by 8-13 million. As with previous food-price shocks, today’s crisis puts a premium on international policy coordination. Most importantly, as the FAO and the World Trade Organization have urged, the G20 must collectively reject beggar-thy-neighbor food export taxes or controls. These measures have already begun to proliferate, even though they produced massive increases in global food prices in the past. But the G20 must not stop there. Calls for palliative measures can help, but unless they are accompanied by a frank discussion of root causes and remedies, they risk enabling bad behavior. The current threat to global food supplies has been exacerbated by a single G20 member’s aggressive war and other violations of international law. Russia could easily and unilaterally mitigate the crisis by ending its bloody assault, particularly its targeting of civilians and civilian infrastructure. True, part of the global economic shock from the war is due to sanctions; but these would be scaled back were Russia to withdraw its forces and cease its bombardments."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A také na posteli blaženě usnul. Pak ho probudili, aby mu předložili hrnek mléka a housku. Houska byla již rozřezána na malé kousky, a zatímco jeden z ošetřovatelů držel Švejka za obě ruce, druhý namáčel kousky housky do mléka a krmil ho, jako krmí se husa šiškami. Když ho nakrmili, vzali ho pod paždí a odvedli na záchod, kde ho poprosili, aby vykonal ma­lou i velkou tělesnou potřebu. „Ráno vás odvezou k trestnímu soudu,” dostal za odpověď. Poněvadž přísný pán se již tak dalece vyčerpal, že mu na mysl nepřišla již žádná hodnotná nadávka, a proto se zaml­čel, považoval to Švejk za to, že by čekal marně doplňků. Švejk sňal z věšáku nějaké noviny a prohlížeje zadní stra­nu inzerátů ozval se: Švejk zaplatil útratu a vrátil se ku své staré posluhovačce paní Müllerové, která se velice lekla, když viděla, že muž, který si otvírá klíčem dveře do bytu, je Švejk. Švejk udělal jich deset. „Zde!”", "en": "Once on the bed, he also blissfully fell asleep. Later, they woke him up and gave him a cup of milk and a braided bun. The bun was already cut into little pieces. While one of the attendants held both Švejk’s hands, the other dunked the pieces of bun in the milk. They fed him, just like they might feed a goose with fattening balls. After they had fed him, they supported him under his arms and brought him to the bathroom, where they asked him to please satisfy both number one and number two physical needs. “In the morning, they will drive you to the criminal court,” was the answer he received. The stern gentleman had exhausted himself to such an extent that no valuable epithet came to his mind. He therefore fell silent. Švejk decided that waiting for further addenda would be in vain. Švejk lifted a newspaper from the rack and scanned through the back pages of classifieds, then exclaimed: Švejk paid his tab and left. When he returned to his old apartment, his cleaning woman, old Mrs. Müller, was startled to hear a key turn in the lock, and then see Mr. Švejk come striding through the door. Švejk took ten. “Here!”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jde ale MMF ve své revizi názoru na finanční globalizaci dostatečně daleko? Nezávislá hodnotící komise MMF tento měsíc zveřejnila posudek politiky MMF vůči kumulaci rezerv, z něhož plyne, že v organizaci stále převládá paušalizující přístup k hromadění rezerv. Během první dekády současného století řada tvůrců politik na rozvíjejících se trzích pokládala kumulaci devizových rezerv za pojistku své země proti kurzovní volatilitě a ztrátě exportní konkurenceschopnosti. MMF však značnou část viny za globální finanční nestabilitu přičetl na vrub právě této politice. Není divu, že tvůrci politik na rozvíjejících se trzích, vzhledem k desítkám let zkušenosti s přínosným i ničivým řízením kapitálových toků, sledují „korekci názoru“ MMF u těchto otázek velmi bedlivě. V letech 2009 až 2011, kdy vyspělé ekonomiky uskutečňovaly politiku téměř nulových úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování, investoři hladoví po výnosech zaplavili penězi země, jako je Jižní Korea a Brazílie, čímž vyvolali zhodnocování tamních měn a nafukování bublin aktiv. Když v červenci 2011 následovala panika kolem eurozóny, přílivy ustaly a prchaly do „bezpečí“ Spojených států, Švýcarska a dalších zemí. Na rozdíl od minulosti však rozvíjející se a rozvojové země předešly nejhoršímu, a to právě proto, že se naučily kumulovat zahraniční rezervy, regulovat přeshraniční kapitálové toky a uvolňovat tato opatření s cílem znemožňovat nebo zmírňovat náhlé výpadky. Přesto MMF, navzdory hojným akademickým důkazům a zkušenostem zemí, které svědčí o opaku, tvrdohlavě lpí na myšlence, že nakonec má dojít k liberalizaci kapitálových účtů.", "en": "But has the IMF’s reconsideration of financial globalization gone far enough? This month, the IMF’s Independent Evaluation Office released an assessment of the Fund’s policy on reserve accumulation that implies that a “one size fits all” approach to reserve accumulation continues to prevail within the organization. Many emerging-market policymakers view accumulation of foreign-exchange reserves during the 2000’s as having insured their countries against exchange-rate volatility and loss of export competitiveness. Yet the IMF pinned significant blame for global financial instability on this policy. Not surprisingly, given their decades of experience with the management and mismanagement of capital flows, emerging-market policymakers have been watching the IMF’s “rethink” on these issues very closely. From 2009 to 2011, with advanced economies pursuing near-zero interest rates and quantitative easing, yield-hungry investors flooded countries like South Korea and Brazil with hot money, fueling currency appreciation and inflating asset bubbles. When the eurozone panic ensued in July 2011, inflows came to a halt and fled to the “safety” of the United States, Switzerland, and beyond. Unlike in the past, however, emerging and developing countries avoided the worst, precisely because they had learned to accumulate foreign reserves and regulate cross-border capital flows, and to ease such measures to prevent or mitigate sudden stops. And yet, despite abundant academic evidence and country experience to the contrary, the IMF remains stubbornly wedded to the idea of eventual capital-account liberalization."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jako dluh je zaúčtováno 15,6 bilionu dolarů, držených veřejností ve formě dluhopisů ministerstva financí USA. Mezi dluhy, které nejsou zaúčtované, patří odložené výdaje na údržbu silnic, vodohospodářských soustav a 54 560 konstrukčně narušených mostů, jakož i na dosud nevybudované soustavy nízkouhlíkové energetiky nezbytné ke zmírnění katastrofálních účinků změny klimatu. A to jsou jen dva obecné příklady. Jak vysoký skrytý dluh USA tedy existuje? Prozatím musíme spoléhat na hrubé odhady. Třeba podle zprávy Americké společnosti stavebních inženýrů (ASCE) z roku 2016 by rekonstrukce rozpadající se americké infrastruktury vyšla na 5,2 bilionu dolarů. Podle zprávy Mezinárodní energetické agentury (IEA) z roku 2014 a našich vlastních výpočtů založených na podílu USA na celosvětových emisích CO2 by přechod k systému čisté energie stál dalších 6,6 bilionu dolarů. Dohromady se jedná o 11,8 bilionu dolarů inflačně neočištěných nezaúčtovaných závazků. Jistěže, tyto dluhy nejsou výlučně federálními pasivy. V minulosti za většinu infrastrukturních a klimatických výdajů zodpovídaly státní a místní orgány. Vlády států USA, už teď zatížené více než třemi biliony dolarů komunálních dluhů, však drtí rozsah jejich závazků plynoucích z odložené údržby a až nedávno zdokumentovaných nákladů na zmírňování změny klimatu. Jelikož však změna klimatu a infrastrukturní bezpečnost jsou spíš celostátní než lokální témata, zodpovědnost za tyto dluhy ve výši 11,8 bilionu dolarů v oblasti infrastruktury a životního prostředí nese v posledku federální vláda. Právě ony jsou „děravou střechou“ USA. Cifra z roku na rok stoupá, protože jak dál chátrají mosty, náklady na jejich opravy rostou, a jak se zvedají hladiny moří, šplhají teploty a lesní požáry jsou čím dál horší, zmírňování škod vyjde dráž. Ostatně ASCE svůj odhad chybějících amerických ročních investic do infrastruktury zvýšila v letech 2012 až 2016 o 221 miliard dolarů – zhruba 55 miliard dolarů ročně. IEA zase v letech 2012 až 2014 zvýšila odhadované náklady na přechod k systému čisté energie o zhruba 270 miliard dolarů ročně. Dohromady inflačně očištěný nezaúčtovaný schodek dosáhl 345 miliard dolarů – jen v důsledku odkládání potřebných výdajů do infrastruktury a klimatického zmírňování. Federální schodek USA v roce 2017 činil 665 miliard dolarů, uvažujeme-li částku, o niž se zvýšil dluh, který se promítá do účetnictví.", "en": "The debt that has been accounted for is the $15.6 trillion held by the public in the form of US Treasury bonds. The debts that have not been accounted for include the deferred costs of maintenance on roads, water systems, and 54,560 structurally deficient bridges, as well as the yet-to-be-built low-carbon energy systems necessary to mitigate the catastrophic effects of climate change. And these are just two broad examples. So, just how much hidden US debt is there? At this point, we must rely on rough estimates. For example, according to a 2016 report from the American Society of Civil Engineers (ASCE), upgrading the country’s crumbling infrastructure would cost $5.2 trillion. And, according to a 2014 International Energy Agency (IEA) report and our own calculations based on the US share of global CO2 emissions, transitioning to a clean-energy system will cost an additional $6.6 trillion. All told, that is $11.8 trillion in unaccounted-for non-inflation-adjusted liabilities. To be sure, these debts are not solely federal liabilities. In the past, state and local governments were responsible for most infrastructure and climate costs. However, already burdened with more than $3 trillion of municipal debt, state governments are overwhelmed by the scale of their deferred-maintenance liabilities and the only recently documented costs of climate change abatement. However, because climate change and infrastructure security are national issues, rather than local, the federal government is ultimately responsible for that $11.8 trillion in infrastructure- and environment-related debts. They are America’s national “leaky roof.” That figure increases every year, because as bridges continue to weaken, it costs even more to fix them; and as sea levels and temperatures continue to rise, and as forest fires become more severe, it costs more to mitigate the damage. In fact, between 2012 and 2016, the ASCE increased its estimate of America’s annual infrastructure-investment gap by $221 billion – about $55 billion per year. And between 2012 and 2014, the IEA increased its estimated cost of moving to a clean-energy system by roughly $270 billion per year. Together, the unaccounted-for inflation-adjusted deficit amounted to $345 billion – just from delaying needed infrastructure and climate abatement spending. The 2017 US federal deficit was $665 billion, reflecting the amount by which debt that is actually accounted for increased."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V květnu roku 1997 jsem byl u toho, když byla dobyta Kinshasa a Mobutu zbaven moci. ,,Osvobodil\" jsem už třetí zemi, a to mi bylo pouhých sedmadvacet let. Vyčerpaný válkami jsem se příštího roku stal politikem. Dostal jsem se do parlamentu jako člen Museveniho ,,Hnutí\", jediné legální strany v Ugandě. Loni jsem se poprvé začal vážně obávat myšlenky, že se z Museveniho stal další africký diktátor, kterému nejde o princip, ale o moc. Jedna ze stránek rozepře mezi mnou a jím se týkala toho, že nedokázal v zemi nastolit opravdovou pluralitní demokracii; ohrazoval jsem se také proti bytnící korupci. Polovinu rozpočtu mé země dodává Světová banka a další dárci, ale celá třetina peněz je proplýtvána na nesmyslných vojenských operacích, jakou byla například invaze Ugandy do Konga. Největší odpovědnost za tento úpadek nese Museveni. Přestoupil jsem do nové opoziční strany a v loňských prezidentských volbách jsem vedl kampaň Museveniho soupeře. Museveni se sice nemusel obávat prohry, ale nenechal nic na náhodě a dal raději zatknout všechny spolupracovníky a příznivce svého oponenta. I když jsem jako dítě kdysi věrně bojoval v Museveniho armádě, dnes jsem byl dospělý a navíc kritik, a tak mě dal zatknout také. Než mě na nátlak ze strany místních i mezinárodních organizací nakonec pustili, mučil mě ve vězení můj vlastní bratr (šéf Museveniho vnitřní bezpečnosti). Nakonec jsem z Ugandy odjel do Británie. V pokojném Londýně teď přemýšlím nad svým životem dětského vojáka. Nelituji ničeho, za nic se neomlouvám. Chápu ale, proč zastánci lidských práv tolik odsuzují odvádění dětí do afrických válek, které jejich životy obvykle rozdrtí na beznadějný prach. Vzít do ruky pušku nutí děti nespravedlnost. A také chudoba. V některých částech Afriky se mládež na zbraň dívá jako na způsob obživy. Děti - bezmocné politicky i ekonomicky - se domnívají, že se v životě dokáží prosadit jen tehdy, když vstoupí do armády. V Ugandě a mnoha v dalších subsaharských státech je čtyřicet procent obyvatel mladších než patnáct let. Břemeno vzdělávání, zaměstnávání a vstřebávání tolika mladých lidí je pro takové země neúnosné. Jistě - děti nemají ve válce co dělat. Naším odsuzováním ale dětské vojáky z války nedostaneme. To dokáže jen škola. Africká mládež se s demokracií a pacifismem musí seznámit ve školní lavici.", "en": "In May 1997, I even helped to capture Kinshasa and chase Mobutu from power. I had \"liberated\" a third country, and I was only 27 years old. Tired of war, the following year I turned politician, winning a seat in parliament as a member of Museveni's \"Movement\" group, the only legal party in Uganda. Last year, I began to fear that Museveni had become yet another African dictator, more concerned with power than principle. Part of my quarrel with him concerned his failure to establish a genuine multi-party democracy; also, I objected to mounting corruption. The World Bank and other foreign donors supply half of the Ugandan government's budget, but a third of the money is wasted on senseless military actions such as Uganda's invasion of the Congo. Museveni holds ultimate responsibility for this corruption. I defected to a new opposition party and campaigned on behalf of Museveni's opponent in last year's presidential election. Even though Museveni faced no risk of losing, he took no chances, arresting his opponent's aids and supporters. Though I had fought faithfully in Museveni's army as a child, I was now an adult and a critic, so he arrested me too. Tortured by my own brother (Museveni's chief of internal security), I was released after local and international pressure, and I left Uganda for Britain. In tranquil London, I now contemplate my life as a child soldier. I have no regrets, I offer no apologies. Yet I am aware of how human rights advocates deplore the enlistment of youth into Africa's wars, where the lives of many children are ruined. Injustice provokes children to pick up guns. So does poverty. In parts of Africa, poverty means that youth look at guns as a way of earning a living. Powerless politically and economically, some children feel that they can only assert themselves by joining an army. In Uganda, and in most other sub-Saharan countries, more than 40% of the population is under the age of 15. Every country groans under the burden of educating, employing and absorbing so many young people. Of course, no child should go to war. But condemning child soldiers won't make them go away. Only education will. African youth must be introduced to democracy and pacifism in the classroom."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sbohem, Blízký východe? PAŘÍŽ – Už nějakou dobu získává na významu jistá strategická vize: Spojené státy se stávají energeticky nezávislou zemí, což připravuje půdu pro jejich politický ústup z Blízkého východu a ospravedlňuje jejich strategický příklon k Asii. Intuitivně se tento pohled jeví jako správný, ale je tomu skutečně tak? Energeticky hladová Amerika byla dlouho odkázaná na globální trh, aby uspokojila svou domácí poptávku. V roce 2005 USA dovážely 60% energie, kterou doma spotřebovaly. Od té doby se však podíl dovozu snižuje a tento trend by měl pokračovat. Očekává se, že v roce 2020 se USA stanou energeticky soběstačnou zemí a do roku 2030 začnou vyvážet ropu. Takový scénář by USA poskytl tři obrovské výhody. Vzhledem k nižším nákladům spojeným s těžbou břidlicového plynu by zvýšil americkou hospodářskou konkurenceschopnost, zejména ve vztahu k Evropě. Dále by snížil zranitelnost Ameriky vůči rostoucímu neklidu v arabském světě. A konečně by zvýšil relativní zranitelnost hlavního amerického strategického rivala Číny, která je na dodávkách energie z Blízkého východu naopak stále závislejší. Tato fakta je evidentně třeba brát vážně, avšak vyvozování jejich důsledků pro americkou zahraniční politiku na Blízkém východě by se nemělo uspěchat. Především platí, že energetická závislost je sice klíčovým prvkem americké politiky v regionu, ale zdaleka není faktorem jediným. Neméně důležité jsou bezpečnost Izraele a touha udržet na uzdě Írán. Role Blízkého východu v globální energetické geopolitice navíc v nadcházejících desetiletích poroste, takže si lze jen těžko představit, jak by supervelmoc typu USA mohla z tohoto regionu jednoduše odejít. Během příštích 15 let se budou státy OPEC podílet na celosvětové produkci ropy 50 procenty, oproti dnešním pouhým 42 procentům. Státem, který se na tomto zvýšení bude podílet nejvíce, se navíc s největší pravděpodobností stane Irák. Mohou USA ignorovat zemi, která se zhruba za deset let stane druhým největším vývozcem ropy, jejíž ropné příjmy přesáhnou 200 miliard dolarů ročně a kterou stále více ovládá autoritářský šíitský režim, jenž má blízko k Íránu? Stáhly by se USA tváří v tvář souvisejícímu strategickému ohrožení tří svých spojenců v regionu – Saúdské Arábie, Turecka a Izraele?", "en": "Bye-Bye, Middle East? PARIS – For some time now, a certain strategic vision has been gaining traction: the United States is becoming energy-independent, paving the way for its political retreat from the Middle East and justifying its strategic “pivot” toward Asia. This view seems intuitively correct, but is it? Energy-hungry America has long depended on the global market to meet domestic demand. In 2005, the US imported 60% of the energy that it consumed. Since then, however, the share of imports has decreased, and it should continue to do so. The US is expected to become energy self-sufficient in 2020, and to become an oil exporter by 2030. This scenario would grant the US three enormous advantages. It would enhance US economic competitiveness, especially relative to Europe, given the lower costs involved in the extraction of shale gas. It would also reduce America’s exposure to growing unrest in the Arab world. Finally, it would increase the relative vulnerability of America’s main strategic rival, China, which is becoming increasingly dependent on Middle East energy supplies. These facts obviously need to be taken seriously, but their implications for US foreign policy in the Middle East should not be too hastily drawn. Above all, though energy dependence is a key element of US policy in the region, it is far from being the only factor. Israel’s security and the desire to contain Iran are equally important. Moreover, the Middle East’s role in the global geopolitics of energy will grow in the coming decades, making it difficult to see how a superpower like the US could simply walk away from the region. Within the next 15 years, OPEC countries will account for 50% of global oil production, compared to only 42% today. Furthermore, the country on which this increase will most likely hinge is Iraq. Could the US ignore a country that in roughly ten years will become the world’s second-largest oil exporter, generating more than $200 billion annually in revenue, while increasingly being dominated by an authoritarian Shia regime that is close to Iran? Would it withdraw in the face of the consequent strategic threat to its three allies – Saudi Arabia, Turkey, and Israel – in the region?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V té době měla vdova po generálovi pěchoty baronka von Botzenheim velice mnoho starostí, aby vypátrala toho vojáka, o kterém uveřejnila nedávno Bohemie zprávu, jak dal se vo­zit, on, mrzák, na vozíku pro nemocné a křičel „Na Bělehrad!”, kterýž vlastenecký projev dal původ redakci Bohemie k vy­zvání čtenářů, aby konali sbírky ve prospěch loajálního hrdi­ny mrzáka. šavle se mu blejskají, hezký holky plakají… „Nevím:” „Poslušně hlásím, pane feldkurát, že už tady byla s tím pánem malá nepříjemnost kvůli plivání na podlahu.” „Bezevšeho,” řekl Bretschneider, vypláceje peníze, „a teď si dáme každý čtvrtku vína na moje konto.” *1. KAPITOLA Polní kurát pomalu usínal, poněvadž stále budoval nějaké plány. Chtěl podniknout všechno možné, hrát na klavír, jít do tanečních hodin a smažit si rybičky. „Neznáte nejvyšší hloubku v Tichém oceáně?” „Napiš, že je půldruhýho.”", "en": "Baroness von Botzenheim, the widow of an infantry general, had gone through a lot of trouble to search out the soldier who was the subject of a news item recently published in the newspaper Bohemie. The article had described how this loyal soldier, an invalid, was pushed down the streets of Prague in a wheelchair as he shouted, “On against Belgrade!” This patriotic expression prompted the newspaper to call on its readers to donate money for this loyal hero, who was, after all, an invalid. His sabers are flashing on him, pretty girls are weeping . . . “I don’t.” “I dutifully report, Field Chaplain, Sir, that there has already been a slight unpleasantness with this gentleman on account of his spitting on the floor.” “No problem,” said Bretschneider, paying out the money. “Now, let’s each have a quarter-liter of wine on my account.” 1 The Field Chaplain was falling asleep slowly because he was continuously making up some plans. He wanted to undertake all kinds of things: to fry some little fish for himself, to take dancing lessons and to play a piano. “Would you know the greatest depth in the Pacific ocean?” “Write down that he’s one and a half.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokážou USA a Čína uzavřít dohodu? NEW YORK – Oslavy připomínající 70. výročí založení Čínské lidové republiky jsou za námi, a tak je načase znovu zaměřit pozornost na čínsko-americkou obchodní válku. Tento konflikt dost možná co nevidět půjde do finále. Příští kolo vyjednávání by mohlo být poslední reálnou příležitostí najít východisko z tohoto zapeklitého obchodního, technologického a obecněji ekonomického sporu, jenž obě země stravuje. Pokud se řešení nenajde, svět by se měl začít připravovat na nejhlubší výmoly pod koly ekonomiky od globální finanční krize roku 2008. Existuje reálné riziko, že Amerika sklouzne do recese a globální ekonomika zažije širší rozpojení, které napustí čínsko-americké vztahy jedem daleko do budoucnosti. V obou zemích také sílí příležitost nacionalistického voličstva prohlašovat, že konflikt je nevyhnutelný. Obchodní válka doposud prošla čtyřmi fázemi. První začala loni v březnu, když americký prezident Donald Trump oznámil první kolo dovozních cel na čínské zboží. Druhou fázi zahájil „argentinský reset“ loni v prosinci na summitu G20 v Buenos Aires, kde Trump a čínský prezident Si Ťin-pching oznámili, že do 90 dní uzavřou dohodu. Toto příměří se zhroutilo počátkem letošního května, kdy se strany vzájemně obvinily, že ten druhý požadoval na poslední chvíli zásadní změny v návrhu dohody.", "en": "Can the US and China Make a Deal? NEW YORK – Now that the celebrations marking the 70th anniversary of the founding of the People’s Republic of China are over, it is time to direct attention back to the Sino-American trade war. That conflict may well be about to enter its endgame. Indeed, the next round of negotiations could be the last real chance to find a way through the trade, technology, and wider economic imbroglio that has been engulfing both countries. Failing that, the world should start preparing for its rockiest economic ride since the 2008 global financial crisis. There is a real risk that America will slide into recession, and that the global economy will experience a broader decoupling that will poison the well for Sino-American relations far into the future. There is also a widening window of opportunity for nationalist constituencies in both countries to argue that conflict is inevitable. Thus far, the trade war has gone through four phases. Phase one began last March, when US President Donald Trump announced the first round of import tariffs on Chinese goods. Phase two arrived with the “Argentine reset” at the G20 summit in Buenos Aires last December, when Trump and Chinese President Xi Jinping announced that they would conclude an agreement within 90 days. That truce imploded in early May of this year, with each side accusing the other of demanding major last-minute changes to the draft agreement."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Menší domácnosti v bohatých zemích vyplýtvají na osobu více, protože je pro ně těžší všechno spotřebovat, přičemž bohatší domácnosti zvyšují rozsah plýtvání, když si mohou dovolit nakoupit více potravin „pro všechny případy“. Naproti tomu hladovějící chudí lidé ve světě plýtvají jen velmi málo, jednoduše proto, že si to nemohou dovolit. V Africe činí průměrná energetická hodnota vyplýtvaného jídla 500 kalorií na osobu denně – avšak spotřebitelé se na této ztrátě podílejí jen z 5%. K více než třem čtvrtinám ztrát dochází dlouho před kuchyní, konkrétně v neefektivním zemědělství, když například během sklizně požírají úrodu ptáci a potkani nebo když obilné sýpky ničí škůdci. Proti tomuto typu plýtvání existuje řada nástrojů – od konzervace kořenů a hlíz s cílem minimalizovat škody až po dražší chlazení. Proč se tedy tyto technologie – v bohatších státech široce využívané – v rozvojovém světě nezavádějí? Důvodem je absence infrastruktury. Neexistují-li pořádné silnice spojující pole s trhy, nemohou zemědělci své přebytky snadno prodávat a ty se pak mohou zkazit dříve, než je někdo zkonzumuje. Zkvalitnění silničních a železničních kapacit umožní zemědělcům dostat se ke spotřebitelům – a také k hnojivům a dalším zemědělským vstupům. Spolehlivé dodávky elektrické energie zase umožňují sušení obilí a chlazení zeleniny. Ekonomové z Mezinárodního institutu pro výzkum potravinové politiky odhadují, že celkové náklady na snížení posklizňových ztrát v rozvojovém světě na polovinu by v příštích 15 letech dosáhly 239 miliard dolarů – a přinesly prospěch v hodnotě přes 3 biliony, což se rovná 13 dolarům užitku za každý vynaložený dolar. Potraviny pro chudé lidi by pak byly dostupnější. Kvalitnější infrastruktura by do roku 2050 mohla znamenat, že 57 milionům lidí – což je více než počet obyvatel dnešní Jihoafrické republiky – by už nehrozil hlad a že přibližně čtyři miliony dětí by už netrpěly podvýživou. Nejvíce by se toto zlepšení projevilo v subsaharské Africe a jižní Asii, což jsou nejzanedbanější regiony světa. Existuje však ještě lepší investice. Můžeme dosáhnout trojnásobného ekonomického přínosu a ještě vyššího snížení počtu osob ohrožených hladem, pokud se zaměříme na zkvalitnění produkce potravin, nejen na prevenci jejich ztrát.", "en": "Smaller households in rich countries waste more per person, because it is harder to put everything to use, while richer households add waste when they can afford to buy extra “just to be on the safe side.” By contrast, the world’s hungry poor waste very little, simply because they cannot afford to. In Africa, daily food waste averages 500 calories per person – but consumers account for only 5% of this loss. More than three-quarters of the waste occurs well before the kitchen, in inefficient agriculture, because birds and rats eat crops during harvest, for example, or pests spoil grain stores. There are many remedies for this kind of waste – from the “curing” of roots and tubers to minimize damage, to more expensive refrigeration. So why aren’t these technologies – widely used in richer countries – adopted in the developing world? The answer is a lack of infrastructure. If there are no proper roads linking fields to markets, farmers cannot easily sell their surplus produce, which may then spoil before it can be eaten. Improving road and rail capacity enables farmers to reach buyers – and fertilizer and other agricultural inputs to reach farmers. Supplying reliable electricity permits grains to be dried and vegetables to be kept cool. Economists from the International Food Policy Research Institute estimate that the overall cost of approximately halving post-harvest losses in the developing world would be $239 billion over the next 15 years – and would generate benefits worth more than $3 trillion, or $13 of social benefits for every dollar spent. This would make food more affordable for the poor. By 2050, better infrastructure could mean that 57 million people – more than the current population of South Africa – would no longer be at risk of hunger, and that about four million children would no longer suffer from malnutrition. Most of these gains would be in Sub-Saharan Africa and South Asia, the world’s most deprived regions. But there is an even better investment. We can achieve three times the economic benefits, and even larger reductions in the number of people at risk of hunger, if we focus on improving food production rather than just on preventing food losses."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chávezova výzva Nedávné volby do zákonodárných orgánů ve Venezuele potvrdily trendy, které tuto zemi v posledních letech opakovaně dostávají do novinových titulků. Prezident Hugo Chávez znovu ukázal, že se těší široké podpoře chudých a zoufalých vrstev v zemi a že má nad opozicí drtivý náskok co do politické obratnosti, zchytralosti a nelítostnosti. S každými dalšími volbami za Chávezovy vlády však zároveň klesá volební účast a stále více vychází najevo rovněž pochybná spravedlnost volebního procesu. Jistě, odstoupení opozice z voleb pouhých několik dní před hlasováním bylo, jak tvrdil Chávez, spíše příznakem její slabosti než potíží s volebním procesem. Stejně jistý je ovšem fakt, že i samotná slabost opozice je důsledkem postupného dušení mnoha prvků tradičního demokratického uspořádání Venezuely. Přesto se opozice dopustila závažných chyb, počínaje podporou nezdařeného pokusu o převrat proti demokraticky zvolenému Chávezovi v dubnu 2002 a konče neúspěšnou stávkou ve venezuelské národní ropné společnosti PEDEVSA počátkem roku 2003. Nic není v politice smrtelnější než nezdar při přímé konfrontaci. Za takových okolností si Chávez může dovolit být smělý, přestože se mu nedaří prospět svou politikou jádru vlastních voličů: totiž více než padesáti procentům Venezuelanů, kteří žijí v nedostatku a zoufalství.", "en": "The Chávez Challenge Venezuela’s recent legislative elections confirmed trends that have repeatedly brought the country into the headlines in recent years. President Hugo Chávez showed once again that he enjoys broad support among the nation’s poor and desperate, and that he is miles ahead of his opposition in terms of political skill, cunning, and ruthlessness. Yet at the same time voter turnout is declining with each passing election under Chávez, and the questionable fairness of the electoral process has grown increasingly apparent. To be sure, the opposition’s withdrawal from the election just days before the vote was, as Chávez claimed, more a symptom of its own weakness than of problems with the electoral process. And, just as surely, that very weakness is a function of the gradual stifling of many features of Venezuela’s traditional democratic order. Even so, the opposition’s mistakes have been massive, ranging from support for the failed coup against the democratically elected Chávez in April 2002 to the failed strike at PEDEVSA, Venezuela’s national oil company, in early 2003. Nothing is more lethal in politics than failure in direct confrontation. In such circumstances, Chávez can afford to be bold, despite his policies’ failure to benefit his core constituency: the more than 50% of Venezuelans who live in destitution and despair."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cílem skupiny bylo ještě více poškodit izraelsko-egyptské vztahy, které jsou už tak křehčí než kdykoliv předtím, a opravdu se jí to podařilo: příslušníci IDF během incidentu nešťastnou náhodou zabili několik egyptských vojáků. Následná neschopnost egyptských bezpečnostních složek zabránit demonstrantům v útoku na izraelské velvyslanectví v Káhiře dovedla situaci na pokraj katastrofy. Nejistota a chaos, které v posledních 18 měsících zachvátily Egypt, jen přiživují sílící bezpráví v Sinaji. V červenci došlo k pumovému útoku na plynovod dopravující egyptský zemní plyn do Izraele a Jordánska. Od svržení Mubarakova režimu to byl již patnáctý podobný útok a plynovod dodnes není v provozu. V regionu působí čtyři hlavní aktéři: Izrael, Egypt, Hamás a sinajští džihádisté. Izrael si ze všeho nejvíce přeje mír a stabilitu. Vedoucí izraelští představitelé proto očekávají, že egyptská vláda opětovně v Sinaji prosadí svou autoritu, a navzdory ustanovením obsaženým v mírové dohodě přistoupili na požadavek zvýšení egyptské vojenské přítomnosti v regionu. Izrael se navíc prakticky vzdal veškeré naděje, že z Egypta obdrží dohodnuté dodávky plynu, a nenaléhá na svůj požadavek, aby Egypt zablokoval přísun moderních zbraní do Gazy. Kromě toho je odhodlán nezasahovat proti teroristickým skupinám a infrastruktuře na egyptském území. A vzhledem k těsným vazbám Hamásu na egyptské Muslimské bratrstvo, jehož politická strana podpořila Mursího úspěšnou prezidentskou kandidaturu, omezil Izrael i svou reakci na teroristické a raketové útoky z Gazy. Rozpolcená egyptská vláda však nezformulovala obdobně soudržnou politiku. Za vztahy s Izraelem nese zodpovědnost ministr obrany, jímž je dnes generálporučík Abdul Fatáh Sisí, spolu s velením vojenské bezpečnosti, jehož představitelé jsou odhodláni udržet s Izraelem mírový vztah a prosadit egyptskou suverenitu v Sinaji. Beduíni nerespektující zákony, sinajští džihádisté, ale i Hamás a další skupiny v Gaze podle nich ohrožují státní bezpečnost Egypta. Vůle a schopnost egyptských vojenských činitelů přetavit tento názor v konkrétní politiku jsou však omezené. Mursí a Muslimské bratrstvo zatím hrají dvojí hru. Zatímco Mursí odsoudil nedávné násilnosti (zejména svévolné zabití egyptských policistů) a adresoval Hamásu nepřímou hrozbu, Muslimské bratrstvo vydalo prohlášení, v němž ze spáchání útoku obviňuje izraelský Mosad – toto tvrzení poté zopakoval i premiér Gazy Ismáíl Haníja z Hamásu.", "en": "Their objective was to damage further the Israeli-Egyptian relationship, which is already more fragile than ever, and they succeeded: the IDF accidentally killed several Egyptian soldiers during the incident. The Egyptian security forces’ subsequent failure to prevent demonstrators from storming Israel’s embassy in Cairo brought matters to the brink of calamity. The uncertainty and disorder that have plagued Egypt for the last 18 months are fueling increasing lawlessness in Sinai. Last month, a pipeline carrying Egyptian natural gas to Israel and Jordan was bombed – the 15th such attack since Mubarak’s regime was toppled – and remains out of commission. There are four principal actors in this arena: Israel, Egypt, Hamas, and the Sinai jihadis. Israel wants, first and foremost, peace and stability. To this end, Israeli leaders expect Egypt’s government to reestablish its authority in Sinai, and, despite the peace treaty’s provisions, have agreed to Egyptian requests to increase its military presence in the region. Moreover, Israel has practically abandoned any hope of receiving agreed gas supplies from Egypt, and has not pressed its demand that Egypt block the passage of sophisticated weapons to Gaza. Israel is determined not to act against terrorist groups and infrastructure on Egypt’s territory. And, in view of Hamas’s close links with Egypt’s Muslim Brotherhood, whose political party backed Morsi’s successful presidential run, Israel has restrained its response to terrorist and rocket attacks from Gaza. But Egypt’s divided government has not established a correspondingly coherent policy. Relations with Israel are managed by the defense minister, now Lieutenant General Abdul Fattah al-Sisi, and the military security establishment, whose leaders are determined to maintain a peaceful relationship with Israel and to secure Egyptian sovereignty in the Sinai. For them, the lawless Bedouin, the Sinai jihadis, and Hamas and other groups in Gaza threaten Egypt’s national security. But their will and ability to translate this view into policy are limited. Meanwhile, Morsi and the Muslim Brotherhood are playing a double game. While Morsi denounced the recent violence (particularly the deliberate killing of Egyptian policemen) and issued an implicit threat against Hamas, the Brotherhood published a statement accusing Israel’s Mossad of perpetrating the attack – a claim that Hamas’s Prime Minister of Gaza, Ismael Haniyeh, has repeated."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato víra je však naneštěstí – a nebezpečně – mylná. Green a Galiana zkoumají dnešní stav neuhlíkové energetiky – jaderné, větrné, solární, geotermální atd. – a zjišťují, že alternativní zdroje energie nás v úhrnu posunou o necelou polovinu cesty k cíli stabilních uhlíkových emisí v roce 2050 a jen o nepatrný zlomek cesty ke stabilizaci v roce 2100. Potřebujeme mnohonásobně a mnohonásobně víc neuhlíkové energie, než se dnes produkuje. Nezbytná technika ale nebude připravená co do rozšiřitelnosti ani stability. V mnoha případech je stále nutný nejzákladnější výzkum a vývoj. Nejsme ani na prahu zahájení této revoluce. Současná technika je tak neefektivní, že kdybychom to například mysleli vážně s větrnou energií, museli bychom většinu zemí pokrýt větrnými turbinami, abychom vyrobili dostatek energie pro všechny, a přesto by nám zbýval obrovský problém s ukládáním energie: nevíme co dělat, když nefouká vítr. Tvůrci politik by se měli odklonit od napjatého vyjednávání o redukcích uhlíkových emisí a raději se dohodnout, že budou investovat do výzkumu a vývoje, aby techniku pozvedli na potřebnou úroveň. Nejenže by takový postup měl mnohem větší šanci, že si skutečně se změnou klimatu poradí, ale měl by také mnohem větší naději na politický úspěch. Největší producenti emisí jedenadvacátého století, včetně Indie a Číny, nejsou ochotní se upsat k přísným a nákladným emisím cílům. Je mnohem pravděpodobnější, že by přijali levnější, chytřejší a přínosnější cestu inovací. Dnešní politici se úzce zaměřují na to, jak vysoké by měly být uhlíkové daně, aby lidé přestali používat fosilní paliva. To je špatná otázka. Samotný trh je neefektivní způsob jak stimulovat výzkum a vývoj v oblasti nejistých technologií, a nebudou-li alternativy k dispozici, vysoká uhlíková daň jednoduše poškodí růst. Jinými slovy, všichni si pohoršíme. Green a Galiana navrhují zpoplatnění uhlíku zpočátku omezit na nízkou daň (třeba 5 dolarů za tunu) k financování výzkumu a vývoje v oblasti energetiky. Časem by se tato daň měla nechat růst, aby povzbudila zavádění efektivních a cenově dostupných technologických alternativ. Investovat kolem 100 miliard dolarů ročně do výzkumu neuhlíkové energetiky by znamenalo, že bychom v zásadě dokázali změnu klimatu s výhledem na celé století vyřešit.", "en": "This faith is sadly – and dangerously – misplaced. Green and Galiana examine the state of non-carbon-based energy today – nuclear, wind, solar, geothermal, etc. – and find that, taken together, alternative energy sources would get us less than halfway toward a path of stable carbon emissions by 2050, and only a tiny fraction of the way toward stabilization by 2100. We need many, many times more non-carbon-based energy than is currently produced. Yet the needed technology will not be ready in terms of scalability or stability. In many cases, there is still a need for the most basic research and development. We are not even close to getting this revolution started. Current technology is so inefficient that – to take just one example – if we were serious about wind power, we would have to blanket most countries with wind turbines to generate enough energy for everybody, and we would still have the massive problem of storage: we don’t know what to do when the wind doesn’t blow. Policymakers should abandon fraught carbon-reduction negotiations, and instead make agreements to invest in research and development to get this technology to the level where it needs to be. Not only would this have a much greater chance of actually addressing climate change, but it would also have a much greater chance of political success. The biggest emitters of the twenty-first century, including India and China, are unwilling to sign up to tough, costly emission targets. They would be much more likely to embrace a cheaper, smarter, and more beneficial path of innovation. Today’s politicians focus narrowly on how high a carbon tax should be to stop people from using fossil fuels. That is the wrong question. The market alone is an ineffective way to stimulate research and development into uncertain technology, and a high carbon tax will simply hurt growth if alternatives are not ready. In other words, we will all be worse off. Green and Galiana propose limiting carbon pricing initially to a low tax (say, $5.00 a ton) to finance energy research and development. Over time, they argue, the tax should be allowed to rise slowly to encourage the deployment of effective, affordable technology alternatives. Investing about $100 billion annually in non-carbon-based energy research would mean that we could essentially fix climate change on the century scale."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je možné, že při budoucím mírovém soužití a otevřených hranicích by na daných územích mohly existovat i židovské komunity s autonomní správou, tak jako dnes existují arabské komunity v Izraeli: Židé, kteří by zůstali, by se stali zahraničními usedlíky v palestinském státě a podléhali by jeho zákonům. Osadníci motivovaní nacionalisticky náboženskou ideologií, oddaní mýtu ,,velkého Izraele\" a přesvědčení, že naplňují biblický příkaz ke znovuzískání svaté země, se budou vystěhování bránit. Budou se nicméně muset podřídit demokratickým rozhodnutím své vlády. Kolik by taková repatriace stála peněz? Pokusme se o hrubý odhad. Kdyby bylo 60-70% osadníků ochotných se vrátit do Izraele, jednalo by se o 130 až 150 tisíc lidí, tedy přibližně 25 až 30 tisíc rodin. Na základě průměrné ceny domu v Izraeli (asi 280 tisíc euro na jednu rodinu) lze odhadnout celkové náklady na 7 až 9 miliard euro. V rámci celkového řešení konfliktu by na tuto částku mohlo přispět mnoho států: Spojené státy a země Evropské unie a dále Saúdská Arábie a další státy Perského zálivu. Kdyby odkoupily domy osadníků, mohly by je pak předat palestinským uprchlíkům, kteří se budou usazovat v budoucím palestinském státě.", "en": "Perhaps, in a future of peaceful coexistence and open borders, there could even be Jewish communities with autonomous administrations in the territories, just as there are such Arab communities in Israel now: the Jews that stay on would be foreign residents in the Palestinian state and subject to its laws. But the settlers driven by a nationalist-religious ideology, devoted to the myth of a \"Great Israel\" and convinced that they are fulfilling the biblical dictate of repossessing the sacred land, will oppose evacuation. They will nevertheless have to submit to the democratic decisions of their government. How much would such repatriation cost? Let's make a rough estimate. If 60-70% of settlers were willing to return to Israel, this would amount to 130,000-150,000 people or approximately 25,000-30,000 families. On the basis of the average price of a home in Israel (approximately 280,000 euros per family), one could estimate a total cost of 7-9 billion euros. Within the framework of an overall settlement of the conflict, a number of countries could contribute to this sum: the United States and the European Union countries, as well as Saudi Arabia and the other Gulf states. By purchasing the settlers' homes, they could then hand them over to Palestinian refugees settling in the future state of Palestine."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zkušení klimatičtí reportéři pak musí podpořit mladší novináře tím, že jim „předají slovo“, jak to učinil klimatický novinář a aktivista Bill McKibben se svým pravidelným sloupkem v týdeníku New Yorker. A vlivné hlasy na internetu – ať už vyrábějí videa na síti TikTok nebo si získávají publikum prostřednictvím aplikací Substack či Clubhouse – musí svých platforem využívat k šíření informací. Vzhledem k tomu přichází start nové energetické a klimatické mediální platformy Canary Media (www.canarymedia.com) ve správnou dobu. Platforma, která získala počáteční kapitál od institutu RMI a ve svých řadách má zkušené novináře, si klade za cíl stát se čelní nezávislou zpravodajskou skupinou stojící v popředí přechodu na čistou energii. V dnešní mediální krajině je důvěryhodná a nezávislá klimatická žurnalistika den ode dne důležitější. Kontrolní organizace Media Matters for America uvádí, že objem televizních reportáží o klimatických změnách klesl v roce 2020 ve Spojených státech o 53%. V porovnání s jinými obory se sektor čisté energie stále pohybuje v informačním vakuu, přestože se očekává, že do roku 2050 získá investice v objemu 11 bilionů dolarů. Dnes více než kdy jindy potřebujeme, aby veřejnost disponovala základními znalostmi o čisté energii – o jejích obchodních modelech, technologiích i souvisejících politických a regulačních otázkách. S dalším růstem povědomí o naléhavosti klimatické výzvy bude muset růst i podpora klimatické žurnalistiky. Bez přesvědčivých a dostupných informací, které osloví široké globální publikum, si veřejnost včas neuvědomí rozsah tohoto problému – i příležitosti, jež představuje – a potřebná transformace přijde příliš pozdě.", "en": "Veteran climate reporters need to support newer journalists, by “passing the mic,” as the climate journalist and activist Bill McKibben has done with his New Yorker column. And influential voices online – whether they are making videos on TikTok or building audiences through Substack or Clubhouse – need to use their platforms to spread the word. Against this background, the launch of Canary Media (www.canarymedia.com), a new energy and climate media platform, comes right on time. Supported with seed funding from RMI, and featuring experienced journalists, Canary Media aims to be a leading independent newsroom at the forefront of the clean-energy transition. In today’s media landscape, credible independent climate journalism is becoming more important by the day. The watchdog organization Media Matters for America reports that corporate television coverage of climate change in the United States decreased by 53% in 2020. Clean energy, a sector that is expected to receive $11 trillion in investment by 2050, is still an informational void compared to other industries. Now more than ever, we need foundational public knowledge about clean energy – its business models, technologies, and the policy and regulatory issues it entails. As awareness of the climate emergency continues to grow, support for climate journalism will need to grow with it. Without compelling and accessible coverage that reaches a broad global audience, the scale of the challenge – and of the opportunity it represents – will not be recognized in time, and the transformation we need will come too late."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak odpovědět Íránu NEW YORK – O íránském jaderném programu už víme docela hodně a to co víme, není povzbudivé. Írán údajně obohacuje uran na dvou lokalitách – část z toho na úroveň 20%, což je mnohem více, než kolik je zapotřebí pro civilní účely. Mezinárodní agentura pro atomovou energii také uvádí, že Írán provádí výzkum zaměřený na vývoj konstrukce jaderných hlavic. Tvrzení íránských činitelů, že jejich jaderný program se soustředí výlučně na výrobu energie nebo lékařský výzkum, stručně řečeno postrádá veškerou důvěryhodnost. Přesto stále existuje mnoho věcí, které svět neví. Například nevíme, zda Írán provádí tajné aktivity na dosud neodhalených místech nebo kdy by mohl vyvinout hrubou jadernou zbraň – odhady se pohybují od několika měsíců po několik let. Stejně tak nevíme, zda se rozpolcené íránské vedení rozhodlo jaderné zbraně opravdu vyvíjet, nebo se zastavit těsně před cílem a spoléhat na to, že země může získat mnoho výhod spojených s držením jaderných zbraní, aniž jí budou hrozit doprovodná rizika nebo aniž bude muset nést náklady na jejich skutečné držení. Tak či onak, íránské aktivity stavějí svět před obtížná rozhodnutí. Žádné z nich není bez nákladů ani bez rizika. Náklady ani rizika navíc nelze přesně spočítat. Jednou možností by bylo akceptovat jaderný či téměř jaderný Írán a žít vedle něj. To předpokládá, že by bylo možné Írán odstrašit, aby tyto zbraně nepoužíval, podobně jako se během studené války dařilo odstrašit Sovětský svaz. Protiraketová obrana by se dala rozšířit a Spojené státy by mohly zesílit bezpečnostní záruky, aby Írán pochopil, že hrozba jadernými zbraněmi nebo jejich použití by mělo za následek rozhodnou americkou reakci. Dopuštění vzniku jaderného Íránu však má značné nevýhody. Vzhledem k tomu, že tato země používá proti svým nepřátelům taktiku podvracení a terorismu, mohl by být Írán vyzbrojený jadernými zbraněmi ještě asertivnější. Navíc by mohl předávat jaderné materiály, technologie či zbraně spojencům (například Hugo Chávezovi ve Venezuele) nebo radikálním organizacím jako Hizballáh a Hamás. A namísto prosazování zdrženlivosti a stability v regionu by Írán nebo i Izrael mohly cítit pokušení udeřit v krizi jako první. Stejně tak nelze předpokládat, že rozštěpené a radikální íránské vedení se vždy bude chovat racionálně nebo že se šíření jaderných zbraní u této islámské republiky zastaví.", "en": "Answering Iran NEW YORK – We know quite a bit about Iran’s nuclear program, and what we know is not encouraging. Iran is reported to be enriching uranium at two sites – some of it to levels of 20%, far beyond what is required for civilian purposes. The International Atomic Energy Agency also reports that Iran is carrying out research to develop designs for nuclear warheads. In short, Iranian officials’ claims that their nuclear program is aimed solely at power generation or medical research lacks all plausibility. Yet there is still much that the world does not know. For example, we do not know whether Iran is conducting secret activities at undisclosed sites, or when Iran could develop a crude nuclear weapon, with estimates ranging from several months to several years. We also do not know whether Iran’s divided leadership has decided to develop nuclear weapons, or to stop just short, calculating that the country could derive many of the benefits of possessing nuclear weapons without running the risks or incurring the costs of actually doing so. Either way, Iran’s activities confront the world with difficult choices. None is costless or risk-free. Moreover, neither the costs nor the risks are possible to calculate with precision. One option would be to accept and live with a nuclear or near-nuclear Iran. This assumes that Iran could be deterred from using its weapons, much as the Soviet Union was during the Cold War. Missile defenses could be expanded; the United States could extend security guarantees so that Iran would understand that the threat or use of nuclear weapons would be met with a decisive American response. But there are significant drawbacks to acquiescing to a nuclear-armed Iran. Given its use of subversion and terrorism against its adversaries, a nuclear-armed Iran might be even more assertive. It might also transfer nuclear-related material, technology, or weapons to allies (Hugo Chávez’s Venezuela, for example) or radical organizations such as Hezbollah and Hamas. And, rather than promoting caution and stability in the region, Iran or Israel could be tempted to strike first in a crisis. Nor can it be assumed that Iran’s divided and radical leadership would always act rationally, or that proliferation would stop with the Islamic Republic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Aby tvůrci politik porozuměli tomu, co je v otázce dekarbonizace ve hře, a tedy co mají dnes dělat, aby předešli pastem slepých uliček a povrchních řešení, měli by si všechny vlády připravit závazky a plány nejen na dobu do roku 2030, ale přinejmenším do roku 2050. Právě to je hlavním poselstvím Projektu cest k hluboké dekarbonizaci (DDPP), který povolal k práci výzkumné týmy v 16 zemích produkujících nejvíc skleníkových plynů, aby nachystaly národní Cesty k hluboké dekarbonizaci s výhledem do poloviny století. DDPP dokládá, že hluboká dekarbonizace je technicky uskutečnitelná a finančně reálná, a pojmenoval cesty k roku 2050, které se vyhýbají pastem a svodům laciných plodů a povedou přední ekonomiky k úplné dekarbonizaci zhruba do roku 2070. Všechny tyto cesty spoléhají na tři pilíře: významné pokroky v oblasti energetické účinnosti, díky důmyslným materiálům a chytrým (informačně založeným) systémům; bezuhlíkovou elektřinu, vycházející z nejlepších možností každé země, jako jsou větrná, solární, geotermální, vodní a jaderná energetika a zachytávání a ukládání uhlíku; a přechod od spalovacích motorů k elektromobilům a další posuny směrem k elektrifikaci nebo vyspělým biopalivům. Klíčovou otázkou pro Paříž není tedy to, zda vlády dosáhnou do roku 2030 poklesů o 25 % nebo 30 %, nýbrž jak těchto poklesů chtějí dosáhnout. Pařížská dohoda by proto měla stanovit, že každá vláda předloží nejen INDC do roku 2030, ale také nezávazný nástin cesty k hluboké dekarbonizaci do roku 2050. USA a Čína už daly najevo zájem o takový přístup. Svět tímto způsobem dokáže otočit kormidlem k dekarbonizaci – a odvrátit klimatickou katastrofu, která nás čeká, pokud tak neučiníme.", "en": "In order for policymakers to understand what’s really at stake in decarbonization, and therefore what they should do today to avoid dead-end gimmicks and facile solutions, all governments should prepare commitments and plans not only to 2030 but also at least to 2050. This is the main message of the Deep Decarbonization Pathways Project (DDPP), which has mobilized research teams in 16 of the largest greenhouse-gas emitters to prepare national Deep Decarbonization Pathways to mid-century. The DDPP shows that deep decarbonization is technically feasible and affordable, and it has identified pathways to 2050 that avoid the traps and temptations of low-hanging fruit and put the major economies on track to full decarbonization by around 2070. The pathways all rely on three pillars: major advances in energy efficiency, using smart materials and smart (information-based) systems; zero-carbon electricity, drawing upon each country’s best options, such as wind, solar, geothermal, hydro, nuclear, and carbon capture and storage; and fuel-switching from internal combustion engines to electric vehicles and other shifts to electrification or advanced biofuels. A key question for Paris, therefore, is not whether governments achieve 25% or 30% reductions by 2030, but how they intend to do it. For that, the Paris agreement should stipulate that every government will submit not only an INDC for 2030 but also a non-binding Deep Decarbonization Pathway to 2050. The US and China have already signaled their interest in this approach. In this way, the world can set a course toward decarbonization – and head off the climate catastrophe that awaits us if we don’t."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příslib digitálních financí BERKELEY – Revoluce v oblasti hospodářského rozvoje leží doslova na dlani jedné ruky. Mobilní telefony a digitální technologie se rychle šíří po celém světě a my si stále plně neuvědomujeme jejich důsledky pro hospodářský rozvoj, zejména pro oblast financí. Čím dříve se to změní, tím lépe pro lidi z celého světa. V rozvíjejících se ekonomikách dnes dvě miliardy osob – neboli 45% všech dospělých – nemají formální účet v bance, finanční instituci nebo u poskytovatele mobilních peněz. U žen, chudých lidí a osob žijících ve venkovských oblastech je podíl „lidí bez banky“ ještě vyšší. Nejméně 200 milionům malých a středních podniků navíc schází dostatečné úvěry, případně k nim nemají přístup vůbec. Pokud se úspory přechovávají mimo finanční soustavu a úvěry jsou vzácné a drahé, pak tím trpí podnikatelský duch, investice i hospodářský růst. Podle nedávné zprávy vypracované společností McKinsey Global Institute (MGI) mohou naštěstí digitální technologie – počínaje mobilními telefony – tento problém rychle vyřešit a podpořit rychlejší a inkluzivnější růst. Mobilní telefony a internet dokážou snížit potřebu hotovosti a překlenout tradiční „kamenné“ kanály. To dramaticky snižuje náklady poskytovatelů finančních služeb, zlevňuje to jejich služby a zpřístupňuje je uživatelům – zejména nízkopříjmovým uživatelům v odlehlých lokalitách. MGI odhaduje, že pokud se digitální finance rozšíří, mohly by do roku 2025 zvýšit HDP rozvíjejících se států o 3,7 bilionu dolarů. To představuje šestiprocentní zvýšení nad obvyklou úroveň. V nízkopříjmových státech s velmi malým podílem finanční inkluze, jako jsou Nigérie, Etiopie a Indie, by se HDP mohl zvýšit o plných 12%. Digitální finance mohou podporovat HDP několika způsoby. Téměř dvě třetiny očekávaného růstu by pramenily ze zvýšené produktivity, jelikož firmy, poskytovatelé finančních služeb a vládní organizace by mohly fungovat mnohem efektivněji, kdyby se nemusely spoléhat na hotovost a papírové záznamy. Další třetina by plynula ze zvýšených investic v celé ekonomice, neboť osobní a firemní úspory by se přesunuly do formální finanční soustavy a poté se mobilizovaly tak, aby se z nich poskytovalo více úvěrů. Zbylý přínos by pramenil z toho, že by lidé odpracovali větší počet hodin – ušetřili by totiž čas spojený s cestováním na pobočky bank a s čekáním ve frontách. Pokud jde o finanční inkluzi, mají digitální finance dva pozitivní efekty. Za prvé rozšiřují přístup.", "en": "The Promise of Digital Finance BERKELEY – An economic development revolution lies literally in the palm of a single hand. As mobile phones and digital technologies rapidly spread around the world, their implications for economic development, and particularly finance, have yet to be fully realized. The sooner that changes, the better for people worldwide. In emerging economies today, two billion people – 45% of all adults – do not have a formal account at a bank, financial institution, or with a mobile-money provider. The “unbanked” rate is even higher for women, the poor, and people living in rural areas. Moreover, at least 200 million small- and medium-size enterprises lack sufficient credit, or have no access to credit at all. Entrepreneurship, investment, and economic growth suffer when savings are stored outside the financial system, and credit is scarce and expensive. Fortunately, according to a recent report by the McKinsey Global Institute (MGI), digital technologies – starting with mobile phones – can rapidly fix this problem and foster faster, more inclusive growth. Mobile phones and the Internet can reduce the need for cash and bypass traditional brick-and-mortar channels. This dramatically reduces financial-service providers’ costs, and makes their services more convenient and accessible for users – especially low-income users in remote locations. MGI estimates that if digital finance is widely adopted, it could add $3.7 trillion to emerging countries’ GDP by 2025. That amounts to a 6% increase above business as usual. In low-income countries with very low financial inclusion rates, such as Nigeria, Ethiopia, and India, GDP could increase by as much as 12%. Digital finance can boost GDP in several ways. Nearly two-thirds of the expected growth would come from increased productivity, because businesses, financial-service providers, and government organizations would be able to operate much more efficiently if they did not have to rely on cash and paper recordkeeping. Another one-third would come from increased investment throughout the economy, as personal and business savings were moved into the formal financial system, and then mobilized to provide more credit. The remaining gains would come from people working more hours – the time they would have spent traveling to bank branches and waiting in queues. As for financial inclusion, digital finance has two positive effects. First, it expands access."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Buy-down půjčky – šance pro vzdělání WASHINGTON, DC – Loňský rok byl pro rozvojové země důležitý, i kdyby jen proto, že si svět připomněl skutečnou hodnotu tamního vzdělání. Malála Júsufzajová, mladá Pákistánka, která se vyslovila za právo dětí chodit do školy – poté, co přežila pokus o atentát ze strany talibanského ozbrojence –, přednesla pádné argumenty, že neposkytnout dítěti v rozvojovém světě vzdělání je podstatně nákladnější než mu ho poskytnout. V době, kdy se vzdělání opět dostává jednoznačně do popředí, si získávají dynamiku nové trendy, z nichž mnohé splývají s „inovativními financemi“ – konceptem, který si v obtížných ekonomických časech velmi oblíbili politici a praktici orientovaní na rozvoj. Zejména nástup takzvaných buy-down půjček by mohl podpořit financování vzdělání ze strany zdráhavých dárcovských zemí. Buy-down je transakce, při níž třetí strana splatí část půjčky změkčením jejích podmínek nebo snížením nesplacené jistiny, čímž zbaví vypůjčovatelskou zemi všech nebo části budoucích závazků spojených se splácením. Jelikož se buy-down aktivuje po dosažení určitého předem definovaného cíle, podporují tyto transakce financování založené na výsledcích, což podněcuje kvantifikovatelné reformy, které by se jinak možná neuskutečnily. Správně definované aktivační cíle tak řeší jednu z hlavních výtek vůči mezinárodní pomoci. Zároveň podněcují půjčovatele k tomu, aby investovali do projektů s dlouhodobými přínosy, které nemusí být politicky atraktivní, například do výcviku učitelů. Vzdělávací sektor bohužel stále zaostává za jinými v oblasti využívání potenciálu inovativních rozvojových financí – a buy-down půjčky nejsou v tomto ohledu výjimkou. V důsledku toho se několik málo příkladů buy-down půjček zatím vyskytuje hlavně u zdravotnických iniciativ. Projekt partnerství pro vymýcení obrny v Nigérii a Pákistánu – který v roce 2003 zahájily Světová banka, Nadace Billa a Melindy Gatesových, organizace Rotary International a Nadace Organizace spojených národů – je nejlepším příkladem, jak může buy-down program soustředit globální úsilí na jediné téma a přinést užitek všem zúčastněným stranám. Světová banka poskytla dlouhodobé bezúročné půjčky na nákup orálních vakcín proti obrně v Nigérii a Pákistánu, zatímco ostatní tři organizace pokryly veškeré náklady na obsluhu a závazky spojené s těmito půjčkami. Na konci projektu – tedy ve chvíli, kdy nezávislý výkonový audit dospěje k závěru, že vakcíny na kampaň dorazily včas a pokrytí imunizací dosáhlo nejméně 80% – partnerství odkoupí půjčky poskytnuté bankou.", "en": "Education’s Buy-Down Option WASHINGTON, DC – Last year was an important one for developing countries, if only because the world was reminded of the true value of education there. Indeed, Malala Yousafzai, the young Pakistani girl who spoke up for children’s right to go to school – even after surviving an assassination attempt by the Taliban – served poignant notice that not educating a child in the developing world is significantly more costly than doing so. With education squarely in the spotlight, new trends are gaining momentum, many of them merging with “innovative finance” – a concept much beloved by development policymakers and practitioners in difficult economic times. In particular, the emergence of so-called loan buy-downs could encourage financing for education from reluctant donor countries. A loan buy-down is a transaction in which a third party pays down part of a loan by softening its terms or reducing the principal outstanding, thereby releasing the borrowing country from all or some of its future repayment obligations. Because the buy-down is triggered by achievement of a pre-defined target, such transactions promote results-based financing, bringing about quantifiable reforms that otherwise might not have been realized. Appropriately defined triggers thus address one of the main criticisms of international aid. They also encourage borrowers to invest in projects with long-run returns that may not be politically attractive, such as teacher training. Unfortunately, the education sector still lags behind others in harnessing the potential of innovative development finance – and loan buy-downs are no exception. As a result, the few examples of buy-downs so far have mainly been for health initiatives. The Partnership for Polio Eradication Project in Nigeria and Pakistan – launched in 2003 by the World Bank, the Bill and Melinda Gates Foundation, Rotary International, and the United Nations Foundation – is a prime example of how a buy-down program can concentrate global efforts on a single issue and yield benefits for all parties. The Bank provided upfront long-term zero-interest loans for the purchase of oral polio vaccines in Nigeria and Pakistan, while the other three organizations covered all service and commitment charges associated with the loans. At the end of the project – that is, when an independent performance audit determines that the vaccines arrived on time for the campaign, and immunization coverage has reached at least 80% – the partnership will buy down the Bank’s loans."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozporuplnost soucitu NEW YORK – Od začátku ruské invaze prchlo do Polska už téměř 2,5 milionu ukrajinských běženců a do Maďarska přes 350 000. Když ale v roce 2015 tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová umožnila 1,1 milionu žadatelů o azyl – z nichž zhruba 40 % tvořili Syřané – vstup do Německa, Polsko a Maďarsko lidem utíkajícím před krveprolitím na Blízkém východě pevně uzavřely své hranice. Některé lidi, především „progresivisty“, tyto odlišné reakce hodně rozlítily. Je nepochybné, argumentují, že používání slzného plynu a vodních děl k zastavení arabských žadatelů o azyl na maďarské hranici a naproti tomu vítání Ukrajinců s otevřenou náručí se rovná rasové předpojatosti, či dokonce „bělošské nadřazenosti“. Všechny lidské životy jsou stejně vzácné. Z morálního hlediska není rozdíl mezi traumatizovaným mladým mužem z Aleppa a zoufalou matkou z Charkova. Z praktických a psychologických důvodů ale země mezi uprchlíky rozlišují na základě kultury, náboženství, jazyka a politiky. Pro země s relativně homogenní populací, třeba právě dnešní Polsko, to platí obzvlášť. Přestože Thajsko dříve přijalo statisíce uprchlíků z Kambodže, Laosu a Myanmaru, přijmout milion Ukrajinců by pro většinu Thajců bylo podobně nemyslitelné. Vždyť je dost těžké integrovat příchozí už ze sousedních zemí. Pro většinu lidí, Thajců stejně jako Poláků, je snazší ztotožnit se s osudem těch, kdo se jim podobají, nejen fyzicky, ale i co do sociálního a kulturního původu. Utrpení jiných působí vzdáleněji. Férové to není.", "en": "The Contradictions of Compassion NEW YORK – Almost 2.5 million Ukrainian refugees have fled to Poland since the Russian invasion began, and more than 350,000 have entered Hungary. But in 2015, when then-German Chancellor Angela Merkel allowed 1.1 million asylum seekers – about 40% of whom were Syrian – to enter Germany, Poland and Hungary firmly closed their borders to people escaping the carnage in the Middle East. These divergent reactions have made some people, mostly “progressives,” very angry. Surely, they argue, using tear gas and water cannons to hold back Arab asylum seekers at the Hungarian border but welcoming Ukrainians with open arms amounts to racial bias, or even “white supremacy.” All human lives are equally precious. From a moral point of view, there is no difference between a traumatized young man from Aleppo and a desperate mother from Kharkiv. But, for practical and psychological reasons, countries distinguish between refugees on the basis of culture, religion, language, and politics. This is especially true of countries with relatively homogeneous populations, like Poland today. Similarly, while Thailand has previously taken in hundreds of thousands of refugees from Cambodia, Laos, and Myanmar, admitting a million Ukrainians would be unthinkable to most Thais. After all, integrating people from neighboring countries is difficult enough. Most people, Thais as much as Poles, find it easier to identify with the fate of those who resemble them, not just physically, but also in terms of social and cultural background. The suffering of others feels more remote. This is not fair."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vládní investice dláždí cestu investicím ze soukromého sektoru a mohly by se stát průlomovým řešením pro africké farmáře, kteří až příliš dlouho farmaří jen pro vlastní živobytí. Půjčky od finančních institucí má pouze asi 6% venkovských domácností v subsaharské Africe. Téměř dvě třetiny africké zemědělské půdy navíc vykazují nedostatek klíčových živin a mnozí farmáři postrádají technické znalosti a prostředky k tomu, aby obnovili úrodnost své půdy, v důsledku čehož nejsou schopni plně využít nových technologií. Afričtí farmáři, kteří pěstují nové odrůdy plodin, zvyšují svůj výnos o pouhých 28%, oproti 88% v případě asijských farmářů. Moji rodiče dbali na to, aby všech pět jejich dětí vystudovalo univerzitu. Také jiní farmáři všude na světě chtějí svým dětem zajistit zdravý život plný prosperity a také oni si uvědomují význam vzdělání. Farmáři z celého světa, které jsem mohl poznat, si často nepřejí nic jiného než prodat tolik produkce, aby zaplatili zdravotní výdaje a umožnili dětem studium. Využívají příležitostí, kdykoliv se naskytnou, a snaží se zajistit, aby jejich děti vykazovaly v budoucnu větší zisky než oni. Doufejme, že americký příběh o hospodářském pokroku, jehož protagonisty byli členové mé rodiny, se brzy stane i africkým příběhem. V době, kdy máme k dispozici tolik nových inovací, potřebují afričtí rodinní farmáři, aby vlády investovaly do jejich budoucnosti. Pokud k tomu dojde, pak bude budoucnost vypadat mnohem lépe než dnešní prašná a zoufalá realita.", "en": "Government investment paves the way for private-sector investment, and it could be a game-changer for African farmers, who have operated at subsistence levels for far too long. Only about 6% of rural households in Sub-Saharan Africa receive loans from financial institutions. Moreover, almost two-thirds of African farmland soil is missing key nutrients, and many farmers lack the technical knowledge and resources to restore their land’s fertility, leaving them unable to take full advantage of new technologies. African farmers growing new crop varieties are increasing their yields by only 28%, compared to 88% for farmers in Asia. My parents made certain that all five of their children graduated from college. Like them, farmers everywhere want to ensure that their children lead healthy, prosperous lives; and they all recognize the importance of education. The farmers I have met around the world often just want to sell enough extra produce to pay their health bills and put their children through school. They take advantage of opportunities when they arise, and they position their children to reap larger profits in the future. One hopes that an American story of economic progress, like that of my family, will soon be an African story, too. With so many new innovations becoming available, Africa’s family farmers need their governments to invest in their future. If they do, that future will look much better than today’s dusty and desperate reality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Potvrďme Evropu ŘÍM/STOCKHOLM – Probíhající světová hospodářská krize otřásá názory a přístupy, které jsou už dlouho zakotvené v evropských politikách. Ba krize zpochybňuje samotné základy Evropské unie. Je naléhavě zapotřebí potvrdit stěžejní charakter a identitu Evropy. Musíme znovu stvrdit samotnou podstatu našeho evropského modelu – modelu, který je otevřený interně, externě i globálně. Interně by Evropa měla zůstat jak otevřenou společností, tak otevřenou ekonomikou. Je třeba bojovat proti ochranářským svodům, které by rozložily samotné základy evropského projektu, založeného na „čtyřech svobodách“: volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Evropský plán ekonomického oživení, který nedávno potvrdila evropská Rada ministrů, se ale zaměřuje hlavně na národní opatření k podpoře domácí poptávky. Při realizaci tohoto plánu se vlády musí ubránit pokušení proměnit národní opatření v úzké protekcionistické intriky. Takový vývoj by ohrožoval narůstající nezaměstnanost v Evropě i jinde a výrazně by ztížil zápas s krizí. Návrat k ekonomickému, sociálnímu či politickému nacionalismu jednoduše není řešením. Ostatně obchod uvnitř EU tvoří bezmála dvě třetiny celkového obchodu členských států EU. A samotná EU je jednička světového obchodu, neboť tvoří 18%, následována USA a Čínou.", "en": "Reaffirming Europe ROME/STOCKHOLM – The ongoing global economic crisis is shaking beliefs and approaches that have long been enshrined in European policies. Indeed, the crisis is calling into question the very foundations of the European Union. There is thus an urgent need to reassert the core character and identity of Europe. The very nature of our European model – a model that is open internally, externally, and globally – must be reaffirmed. Internally, Europe should remain both an open society and an open economy. We should fight against the protectionist temptations that would unravel the very foundation of the European project, a project based on the “four freedoms”: free movement of goods, people, services, and capital. But the European economic recovery plan that was recently reaffirmed by the European Council of Ministers is mainly focused on national measures to support domestic demand. In implementing this plan, governments must refrain from the temptation to turn national measures into narrow protectionist schemes. Such a development would threaten growing unemployment in Europe and elsewhere, and make fighting the crisis much more difficult. So a return of economic, social, or political nationalism is simply not an option. Indeed, intra-EU trade today accounts for nearly two-thirds of EU member states’ total trade. And the EU itself is the leader in world trade, accounting for 18%, followed by the US and China."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obhajoba Kimovy dynastie vybudované jako symbol korejského odporu vůči zahraničním mocnostem je posvátný úkol. A jakmile posvátno nabude vrchu nad politikou, stává se kompromis téměř nemožným. Lidé mohou jednat o svých protichůdných zájmech, ale ne o otázkách, které pokládají za svaté. Donald Trump, realitní developer, se domnívá, že jednat se dá o všem. V byznysu není svaté nic. Jeho představa uzavírání dohody spočívá v zahlcení protistrany blufy a zastrašováním – právě odtud pramení jeho slib „totálně zničit Severní Koreu“ (jeho naplnění by mimochodem znamenalo více než 20 milionů mrtvých). Lze si jen těžko představit, že by se Kim Čong-un coby svatý obhájce svého lidu dal takovým chvastounstvím přesvědčit k jednání. Nelze vyloučit, že Kim a možná i někteří poddaní jeho despotické vlády by se raději nechali vymazat ze zemského povrchu, než aby se vzdali. Nebylo by to poprvé, kdy by se kult vydal na sebevražednou dráhu. Existuje však i další, o něco pravděpodobnější riziko. Jelikož po Trumpových nepřátelských tweetech a naparovačných veřejných projevech obvykle následují opatrnější prohlášení vysoce postavených členů jeho kabinetu, nemusel by Kim brát Trumpova vyjádření vážně. Docela dobře by si mohl myslet, že Trump jen blufuje a nikdy své hrozby nenaplní. To by mohlo Kima ponouknout k neuváženému kroku – například k namíření rakety na Guam –, na který by USA cítily povinnost reagovat obdobným způsobem. Výsledkem by byla katastrofa nejen pro Korejce, kteří věří v Kimovu posvátnou misi, ale především pro miliony Korejců vzdálených pouhých pětapadesát kilometrů od severokorejské hranice, kteří s Kimovým kultem nemají vůbec nic společného.", "en": "Defending the Kim dynasty, built up as a symbol of Korean resistance to foreign powers, is a sacred task. And when the sacred takes over politics, compromise becomes almost impossible. People can negotiate over conflicting interests, but not over matters that are considered holy. Donald Trump, a real estate developer, believes that everything is negotiable. Nothing is sacred in business. His idea of making a deal is to overwhelm the other party with bluff and intimidation, hence his promise to “totally destroy North Korea” (a promise, by the way, that would mean more than 20 million dead). It is hard to imagine how Kim Jong-un, as the divine defender of his people, could be persuaded by such bluster to negotiate. It is possible that Kim, and perhaps even some subjects of his despotic rule, would rather be obliterated than give in. It would not be the first time that a cult turned suicidal. But there is another, more likely, risk. Because Trump’s hostile tweets and swaggering public utterances are usually followed by more cautious statements from senior members of his cabinet, Kim might not take them seriously. He may well think that Trump is all bluff and will never carry out his threats. This might prod Kim into taking some reckless action – aiming a missile at Guam, for example – to which the US would feel it must respond in kind. The result would be a catastrophe, not only for the Koreans who believe in Kim’s sacred mission, but above all for millions of Koreans, just 35 miles from the North Korean border, who have no part in the Kim cult at all."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přestaňte kopat a začněte přemýšlet Devátý říjen 2006 se stane dnem, který si budeme pamatovat. Severní Korea totiž toho dne pravděpodobně odpálila jadernou bombu. Byla to zkouška, která selhala? Odpověď nám možná poskytne až budoucnost, avšak politické důsledky jsou zřejmé a dopady značné. Za prvé: mezinárodní tlak vedený USA, Čínou, Ruskem a Japonskem nestačil k tomu, aby Severní Koreji v tomto osudovém kroku zabránil. Strašlivá diktatura, režim bez budoucnosti a trpaslík v měřítku mocenské politiky se vzepřel mezinárodním obrům. Výsledkem je oprávněné rozhořčení a ze všech stran se ozývají výzvy k sankcím. Jaký dopad však budou mít sankce proti režimu, jehož cílem je přežití prostřednictvím sebeizolace – režimu, který nebude mít žádné zábrany nelítostně obětovat vlastní lid? Může navíc Čína skutečně připustit přísné sankce vůči svému sousedovi – režimu bojujícímu o přežití, který je vybaven jadernými zbraněmi i raketami – a humanitární katastrofu nejvyššího stupně mezi jeho obyvatelstvem? Jak důvěryhodné a účinné mohou sankce být? Za druhé: Rada bezpečnosti OSN nyní vypadá jako papírový tygr, protože její autoritu úspěšně zpochybnil opotřebovaný režim. Tato skutečnost nezůstane nikde bez povšimnutí, zejména pak v Teheránu. Stane-li se hranice mezi jadernými a nejadernými státy propustnější, nebo pokud se dokonce zcela rozplyne, pak lze vznést otazník nad celým systémem multilaterální bezpečnosti. Devátého října se brána vedoucí k této cestě otevřela. Za třetí: existuje riziko, že režim Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), který byl již před severokorejským činem na pokraji zániku, se nyní rozpadne. Řada malých a středně velkých mocností si teď položí radikálně novou otázku: může-li být jadernou mocností Severní Korea, proč ne my? Pokud lze v dnešní době, kdy je změny režimu dosahováno vojenskými prostředky, zajistit skutečnou suverenitu pouze jadernými zbraněmi, proč se touto cestou nevydat? Zhroucení režimu nešíření nezvýší pouze riziko regionálních závodů v jaderném zbrojení, ale i riziko přenosu jaderného know-how a technologií, což zvýší hrozbu nukleární konfrontace. Za čtvrté: jaderná krize rozpoutaná Severní Koreou dokládá, že USA – poprvé od konce studené války – už nejsou hlavním hráčem na mezinárodní scéně a že její možnosti jsou vyčerpané a současně problematické.", "en": "Stop Digging And Start Thinking October 9, 2006 will become a day to remember. North Korea probably exploded a nuclear bomb on that day. Was it a test that failed? The future may provide answers, but the political fallout is clear and the impact substantial. First, international pressure, led by the US, China, Russia, and Japan was not enough to prevent North Korea from taking this fateful step. A terrible dictatorship, a regime without a future and a dwarf in terms of power-politics defied the international giants. There is now justifiable outrage, and a call for sanctions is heard everywhere. But what will be the effect of sanctions against a regime whose goal is survival through self-isolation – a regime that will have no qualms in ruthlessly sacrificing its people? Also, can China really permit strong sanctions against its neighbor, a regime fighting for survival, one equipped with nuclear arms and missiles, and a humanitarian disaster of the highest order among its population? Just how credible and effective can sanctions be? Second, the Security Council now looks like a paper tiger because its authority was successfully challenged by a worn-out regime. This fact will be noted everywhere, particularly in Teheran. If the boundaries between nuclear haves and have-nots becomes more permeable, or even dissolves altogether, the entire multilateral security system could be called into question. On October 9, the gate leading down this path was thrown open. Third, the Non-Proliferation Treaty (NPT) regime, which was on the brink of toppling even before North Korea’s actions, is threatening to disintegrate. A number of small and mid-sized powers will now ask themselves a radically new question: if North Korea can be a nuclear power, why not us? If in these times of militarily-accomplished regime change real sovereignty can only be guaranteed by nuclear arms, why not go this route? A collapse of the non-proliferation regime will increase not only the risk of regional nuclear arms races, but also of a transfer of nuclear know-how and technology, increasing the risk of nuclear confrontation. Fourth, the nuclear crisis triggered by North Korea demonstrates that the US – for the first time since the Cold War's end – is no longer the main player on the international scene and that its options are both limited and problematic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přetrvávající chaos v eurozóně byl pochopitelně pro miliony britských voličů dostatečným důvodem ke znechucení. Krátkodobé důsledky brexitu už jsou jasné: libra se zřítila na nejnižší hladinu za posledních 31 let. Londýnskou City v nejbližší době čekají zásadní nejistoty, úbytek pracovních míst a krach bonusů. Hodnota nemovitostí v Londýně ochladne. Možné dlouhodobé dominové efekty v Evropě – mimo jiné pravděpodobná skotská nezávislost, případná katalánská nezávislost, zhroucení volného pohybu osob v EU a vzestup protipřistěhovaleckých politik (včetně možného zvolení Trumpa a Marine Le Penové ve Francii) – jsou enormní. Další země mohou vypsat vlastní referenda a některé se mohou rozhodnout odejít. V Evropě už sílí volání po ztrestání Británie pour encourager les autres – na výstrahu těm, kdo by zvažovali totéž. To je jeden z nejhloupějších projevů evropské politiky (ve velkém k vidění také ve vztahu k Řecku). Zbytek EU by se měl naopak zamyslet nad svými zjevnými pochybeními a napravit je. Trestání Británie – třeba tím, že se jí upře přístup na evropský jednotný trh – by vedlo jedině k dalšímu rozkladu EU. Takže jak postupovat? Navrhoval bych několik opatření, jednak ke snížení rizik katastrofálních zpětných vazeb v krátkodobém výhledu, jednak k maximalizaci přínosů reforem v dlouhodobém výhledu. Zaprvé, okamžitým zastavením syrské války zabrzdit uprchlickou vlnu. Toho lze dosáhnout ukončením spojenectví mezi CIA a Saúdy, jehož cílem je svržení Bašára al-Asada; tím by se Asadovi (s podporou Ruska a Íránu) umožnilo porazit Islámský stát a stabilizovat Sýrii (s podobným přístupem v sousedním Iráku). Hlubokou příčinou evropské uprchlické krize je americká vášeň pro změny režimů (v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii). Skoncujme s tímto zlozvykem a uprchlíci z poslední doby se mohou vrátit domů. Zadruhé, zastavit rozšiřování NATO na Ukrajinu a do Gruzie. Nová studená válka s Ruskem je další hrubá chyba režírovaná USA za asistence značné evropské naivity. Upuštění od rozmachu NATO by přineslo možnost uvolnit napětí a normalizovat vztahy s Ruskem, stabilizovat Ukrajinu a oživit pozornost soustředěnou na evropské hospodářství a evropský projekt. Zatřetí, netrestat Británii. Namísto toho je třeba hlídat hranice národních států a EU s cílem zastavit nelegální migranty. To není xenofobie, rasismus ani fanatismus.", "en": "The continuing eurozone turmoil was, understandably, enough to put off millions of UK voters. The short-run consequences of Brexit are already clear: the pound has plummeted to a 31-year low. In the near term, the City of London will face major uncertainties, job losses, and a collapse of bonuses. Property values in London will cool. The possible longer-run knock-on effects in Europe – including likely Scottish independence; possible Catalonian independence; a breakdown of free movement of people in the EU; a surge in anti-immigrant politics (including the possible election of Trump and France’s Marine Le Pen) – are enormous. Other countries might hold referendums of their own, and some may choose to leave. In Europe, the call to punish Britain pour encourager les autres – to warn those contemplating the same – is already rising. This is European politics at its stupidest (also very much on display vis-à-vis Greece). The remaining EU should, instead, reflect on its obvious failings and fix them. Punishing Britain – by, say, denying it access to Europe’s single market – would only lead to the continued unraveling of the EU. So what should be done? I would suggest several measures, both to reduce the risks of catastrophic feedback loops in the short term and to maximize the benefits of reform in the long term. First, stop the refugee surge by ending the Syrian war immediately. This can be accomplished by ending the CIA-Saudi alliance to overthrow Bashar al-Assad, thereby enabling Assad (with Russian and Iranian backing) to defeat the Islamic State and stabilize Syria (with a similar approach in neighboring Iraq). America’s addiction to regime change (in Afghanistan, Iraq, Libya, and Syria) is the deep cause of Europe’s refugee crisis. End the addiction, and the recent refugees could return home. Second, stop NATO’s expansion to Ukraine and Georgia. The new Cold War with Russia is another US-contrived blunder with plenty of European naiveté attached. Closing the door on NATO expansion would make it possible to ease tensions and normalize relations with Russia, stabilize Ukraine, and restore focus on the European economy and the European project. Third, don’t punish Britain. Instead, police national and EU borders to stop illegal migrants. This is not xenophobia, racism, or fanaticism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová jaderná hrozba BERLÍN – Lidé s oblibou potlačují abstraktní hrozby. Zareagují až poté, co si spálí prsty. V případě jaderných rizik nám však takto dětinské chování jen stěží projde. V první řadě platí, že starý systém jaderného odstrašení, který od skončení studené války přežívá zejména ve Spojených státech a v Rusku, stále obsahuje řadu rizik a nebezpečí. Mezinárodní veřejnost sice tento fakt do značné míry ignoruje, avšak rizika přetrvávají. Jistě, USA a Rusko redukovaly v 90. letech své jaderné arzenály ze 65 000 na přibližně 26 000 zbraní. I takové množství je však téměř nepředstavitelné a vymyká se jakékoliv racionální úrovni potřebné pro odstrašení. Dalším tisícem jaderných zbraní navíc disponují ostatní jaderné země. Druhým důvodem ke znepokojení je skutečnost, že svět je na nejlepší cestě vstoupit do nové jaderné éry, která hrozí stát se ještě nebezpečnější a nákladnější, než byla éra studené války se svým vzájemně zaručeným zničením (MAD). Obrysy této nové jaderné éry jsou viditelné již dnes: Významní političtí představitelé zejména ve dvou největších jaderných mocnostech, USA a Rusku, velmi dobře znají jak rizika existující dnes, tak i nástrahy rýsující se do budoucna. Přesto se nic nedělá pro jejich kontrolu, omezení či eliminaci. Situace se naopak zhoršuje.", "en": "The New Nuclear Risk BERLIN – Humans love to suppress abstract dangers. They react only after they get their fingers burned. In handling nuclear risks, however, we can hardly get away with such childlike behavior. To begin with, the old system of nuclear deterrence, which has survived particularly in the United States and Russia since the Cold War’s end, still involves lots of risks and dangers. While the international public largely ignores this fact, the risks remain. To be sure, in the 1990’s the US and Russia reduced their nuclear arsenals from 65,000 to approximately 26,000 weapons. But this number is still almost unimaginable and beyond any rational level needed for deterrence. Moreover, there are another 1,000 nuclear weapons in the hands of other nuclear states. A second cause for worry is that the world is poised to enter a new nuclear age that threatens to be even more dangerous and expensive than the Cold War era of mutually assured destruction (MAD). Indeed, the outlines of this new nuclear age are already visible: Important political leaders, especially in the two biggest nuclear powers, the US and Russia, know today’s existing risks and tomorrow’s emerging ones all too well. Yet nothing is being done to control, contain, or eliminate them. On the contrary, the situation is worsening."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Epocha soudců Alexander Hamilton, proslulý autor mnoha Listů federalistů , které vyložily důvody pro přijetí Ústavy USA, nikterak nepochyboval o relativitě závažnosti tří mocenských pilířů státu. Ve Federalistovi č. 78 píse, že výkonná moc třímá ,,meč``, tedy nástroj legitimního násilí. Zákonodárná moc ovládá ,,měsec`` a dále předepisuje veskerá pravidla. Soudnictví ovsem ,,mečem ani měscem nevládne``, nemá ,,sílu ani vůli, ale pouze úsudek``, a tudíž je ,,ze vsech tří složek moci neporovnatelně nejslabsí``. Hamilton dále zdůvodnil potřebu nezávislosti soudců, která posiluje jejich postavení, a jeho argumenty jsou nenapadnutelné. V dalsích ohledech už ale pozorovatel současné politiky stěží najde obrázek vykreslený velkým americkým ústavním teoretikem. Pro amerického prezidenta je jmenování soudců Nejvyssího soudu velmi závažnou věcí, protože tento soudní dvůr drží pravomoc určovat v důležitých ohledech směr událostí, například v záležitostech rasové rovnoprávnosti. V Německu často mensina, která utrpí porážku v parlamentu, předkládá Ústavnímu soudu ožehavé politické problémy. V Itálii a ve Spanělsku se zdá, že soudci (v obou případech vysetřující soudci) ovlivňují politickou diskusi víc než interakce mezi vládou a opozicí.", "en": "The Age of the Judge Alexander Hamilton, the renowned author of many of the Federalist Papers that set out the rationale for adopting the US Constitution, had no doubt about the relative weight of the three great powers of state. In Federalist No. 78, he wrote that the executive commands ``the power of the sword,'' thus the instrument of legitimate violence. The legislature commands the ``power of the purse'' and so makes all the rules. But the judiciary ``has no influence over either the sword or the purse,'' it has ``neither Force nor Will, but merely judgement,'' making it ``beyond comparison the weakest of the three departments in power.'' Hamilton went on to make the case for the independence of judges in order to strengthen their position, and this case remains unassailable. Beyond that, however, the observer of contemporary politics will hardly recognize the picture drawn by America's great constitutional theorist. For the American President, the appointment of Supreme Court justices is of major importance because the Court has the power to determine the course of affairs in important respects, as in matters of racial equality. In Germany, many controversial political issues are taken to the Constitutional Court by minorities defeated in parliament. In Italy and also in Spain, judges (in both cases, investigating judges) seem to influence political debate more than the interplay of government and opposition."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sám Burgess ale tvrdil, že novela má téměř křesťanské poselství: lidmi nás činí naše svoboda zvolit si jak dobro, tak zlo, a jestliže společnost jedince drtí, aby žil v servilní konformitě, není to o nic méně ohavné než sadismus psychopatů jako Alex, ba možná ještě ohavnější. Mám dojem, že většina lidí se s tímto názorem ztotožní. Budou zajedno s tím, že naše schopnost rozlišovat dobro a zlo není rozbitý strojek, který by vědci měli opravit, ale cosi cenného, co bychom měli ochraňovat. Ovšemže na většinu z nás není třeba nikterak působit, aby v nás znásilnění či mučení vyvolávalo odpor. To však neznamená, že jsme mravně dobří či dostatečně dobří. Zatímco čtete tyto řádky, zcela obyčejní lidé kdesi ve světě páchají na jiných nevyslovitelné věci. I v nejvyspělejších a nejmovitějších společnostech je nutné rozsáhlé a koncentrované úsilí, aby byla zachována i jen minimální slušnost: připomeňme si zámky, bezpečnostní alarmy, policii, soudy, věznice. Nadto není jisté, zda nám na ostatních skutečně sejde nebo zda lidem méně šťastným dáváme dost. Člověk se rodí se schopností být mravný, ale jde o schopnost omezenou, která není připravena na řešení etických spletitostí moderního světa. Tisíce let lidstvo ve snaze přimět lidi ke slušnému chování spoléhá na vzdělávání, přesvědčování, společenské instituce a hrozby reálným (či nadpřirozeným) trestem. Všichni bychom mohli být mravně lepší, ale je jasné, že tradiční přístup nás mnoho neposune.", "en": "But as Burgess himself argued, the novella has an almost Christian message: what makes us human is our freedom to choose both good and evil, and for society to crush individuals into servile conformity is as wicked as, and perhaps even worse than, the sadism of psychopaths like Alex. I suspect that many will agree with this view. They will agree that our ability to distinguish right from wrong is something precious that we should safeguard, not a broken clock that scientists should fix. Of course, most of us don’t need to be conditioned to feel repulsed by rape or torture. But this does not mean that we are morally good, or good enough. As you read this, perfectly ordinary people somewhere in the world are doing unspeakable things to others. Even in the most advanced and affluent societies, a vast concentrated effort is needed to preserve even minimal decency: think of locks, security alarms, police, courts, and prisons. And it is doubtful that we really care enough about others, or give enough to the less fortunate. Humans are born with the capacity to be moral, but it is a limited capacity which is ill equipped to deal with the ethical complexities of the modern world. For thousands of years, humans have relied on education, persuasion, social institutions, and the threat of real (or supernatural) punishment to make people behave decently. We could all be morally better, but it is clear that this traditional approach cannot take us much further."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když zemědělci hladovějí ŽENEVA – Jídlo je mocný vypravěč. Náš jídelníček prozrazuje, zda vaříme doma, nakupujeme u místních producentů, preferujeme levná jídla nebo vůbec přemýšlíme o tom, co jíme. Spotřebitelská stránka však představuje jen jednu z mnoha zápletek spojených s potravinami. I potraviny totiž mají své příběhy, přičemž žádný z nich není nechutnější než tento: u pracovníků v zemědělství – tedy u lidí, díky nimž máme každý den na stole večeři – existuje nejvyšší pravděpodobnost, že půjdou spát hladoví. Do práce na farmách po celém světě dochází každý den přibližně 1,1 miliardy lidí – tedy třetina světové pracovní síly. A každý večer se mnozí z nich – poté, co museli snášet bezpočet porušování lidských práv – vracejí domů s tak málo penězi, že to nestačí ani na nasycení jejich rodiny. Práce v zemědělství patří k několika málo profesím, v nichž se běžně ignorují státní předpisy právní ochrany. Minimální mzdové standardy, které schválila Mezinárodní organizace práce (ILO) a přijaly je mnohé průmyslové sektory po celém světě, se v zemědělském sektoru buď vůbec nevymáhají, nebo se nevztahují na neoficiální pracovníky. Protože však významnou část zemědělské pracovní síly tvoří migranti, stala se z této mezery propast. Ve venkovských částech rozvojových zemí vydělává 80% zemědělců méně než 1,25 dolaru denně, což je stahuje do chudoby. Úkolová mzda navíc pracovníky nutí trávit dlouhé hodiny v extrémním počasí, aby splnili náročné normy. A co je ze všeho nejhorší, lidé pracující na neetických farmách čelí značným rizikům. Podle ILO se práce na farmě vzhledem k nebezpečným strojům, dlouhé pracovní době a působení toxických pesticidů řadí k nejsmrtelnějším na světě; na nebezpečných farmách každoročně zemře více než 170 000 zemědělských pracovníků a míra jejich úmrtnosti je oproti kterémukoliv jinému oboru dvojnásobná. Přesto se na práci v zemědělství ve většině zemí obvykle nevztahují předpisy o ochraně zdraví a bezpečnosti na pracovišti. Ani ve Spojených státech neexistuje žádný federální zákon, který by nařizoval, aby zaměstnavatelé umožňovali zemědělcům přestávky na pití a pobyt ve stínu, přestože úpal a úžeh v USA stále představují hlavní příčinu úmrtí na farmách. Nedávná smrt Fabiána Tomasiho, argentinského zemědělce a kritika agrochemického průmyslu ve své zemi, byla připomínkou rizik spojených s průmyslovým zemědělstvím.", "en": "When Agricultural Workers Go Hungry GENEVA – Food is a powerful storyteller. Our diet signals whether we cook at home, shop locally, prefer inexpensive dishes, or even think about what we eat. But the consumer side of mealtime is just one of food’s many plot lines. Food has backstories, too, none more unsavory than this one: agricultural workers – the people who make dinner possible – are also the most likely to go to bed hungry. Every day, some 1.1 billion people – one-third of the global workforce – go to work at the world’s farms. And, every night, many of them return home – having suffered countless violations of their human rights – without enough money to feed themselves or their families. Farm work is one of the only professions in which national legal protections are regularly ignored. Minimum wage standards endorsed by the International Labor Organization (ILO), and adopted by many industries around the world, remain either unenforced in the agriculture sector or do not extend to informal farm workers. But, because migrant labor makes up the bulk of the agricultural workforce, this gap in coverage has become a canyon. In rural parts of developing countries, 80% of farm workers earn less than $1.25 per day, trapping them in poverty. Additionally, piece-rate pay schemes force workers to spend hours in extreme weather to meet demanding quotas. Worst of all, those working on unethical farms do so at high risk. According to the ILO, dangerous machinery, long working hours, and exposure to toxic pesticides makes farm work one of the world’s deadliest jobs; more than 170,000 agricultural workers are killed every year on unsafe farms, twice the mortality rate of any other industry. And yet, agricultural work is typically excluded from occupational health and safety rules in most countries. Even in the United States, there is no federal law mandating that employers give farm workers breaks for water and shade, even though heatstroke remains a leading cause of work-related farm deaths in the US. The recent death of Fabián Tomasi, an Argentine farm worker and critic of the agrochemical industry in his country, was a reminder of the hazards of industrialized agriculture."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Indická válka s antimikrobiální rezistencí ČENNAÍ – Do mé pohotovostní ambulance si loni pro ošetření přišla třicetiletá učitelka trpící závažnou infekcí krevního řečiště. Prošla už několika místními klinikami s neústupnými záněty v hrudní oblasti a horečkami a v době, kdy jsem ji vyšetřoval, procházela chemoterapií kvůli leukémii. Instinktivně jsem její infekci léčil antibiotikem ze skupiny známé jako „karbapenemy“, což jsou silné léky běžně předepisované hospitalizovaným pacientům. Po dalších testech jsem ale zjistil, že byla nakažena bakteriálním kmenem odolným vůči většině antibiotik, která v arzenálu léčiv máme. Nebyla jiná možnost než podávat jí léky, o nichž jsem věděl, že budou z velké části neúčinné. Měla štěstí, že se uzdravila. Mnozí pacienti bohužel to štěstí nemají. Po celém světě se do nemocnic dostávají lidé s infekcemi, které nereagují na antibiotika, a relativně neškodné bakterie – jako Klebsiella a E. coli – se staly mocnými zabijáky, kteří setřásají léky, jež je v minulosti snadno zneškodňovaly. Antibiotika se v jednom důležitém a nebezpečném ohledu liší od téměř všech ostatních tříd léčiv: č��m víc se používají, tím slabší je jejich účinnost. Když jsou mikroby opakovaně vystaveny antibiotikům, bakterie nakonec vítězí. Každoročně v důsledku antimikrobiálně rezistentních (AMR) infekcí umírá zhruba 750 000 lidí a počet obětí bude stoupat, pokud světová zdravotnická obec rázně nezakročí.", "en": "India’s War on Antimicrobial Resistance CHENNAI – Last year, a 30-year-old teacher suffering from a severe bloodstream infection arrived in my emergency room for treatment. The woman had been in and out of local clinics with a stubborn chest infection and fever, and by the time I examined her, she was receiving chemotherapy for blood cancer. Instinctively, I treated her infection with an antibiotic from a group of drugs known as “carbapenems,” strong medicines commonly prescribed to people who are hospitalized. But after further tests I discovered that she was carrying a strain of bacteria that is resistant to most antibiotics in our therapeutic arsenal. There was no option but to treat her with drugs that I knew would be largely ineffective; she was lucky to recover. Sadly, many patients are not so fortunate. Around the world, people are being admitted to hospitals with infections that do not respond to antibiotics, and relatively benign germs – like Klebsiella and E. coli – have become potent killers, shrugging off medicines that in the past easily contained them. Antibiotics are different from almost every other class of drug in one important and dangerous respect: the more they are used, the less effective they become. When microbes are repeatedly exposed to antibiotics, the bacteria eventually win. Each year, an estimated 750,000 people die from antimicrobial-resistant (AMR) infections, and the death toll will climb unless the global health community acts decisively."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Členské země se budou specializovat na odvětví, u nichž nemají žádnou komparativní výhodu, což v prvé řadě zmaří smysluplnost podpory volného obchodu. Ba ještě hůře, trhy se z politických - nikoliv hospodářských - důvodů rozdrobí a uzavřou se ve své neefektivitě. ,,Politický\" argument - totiž že regionální obchodní orgány posilují mírové zahraniční vztahy - je v postsovětském případě prostě zatvrzelý. Ukrajina dokázala odstranit své jaderné zbraně a dosáhnout dohody ohledně loďstva v Černém moři, aniž by s Ruskem vstupovala do uzavřeného hospodářského bloku. Na druhou stranu, nedlouho poté, co byl ohlášen ,,jednotný hospodářský prostor\", Rusko začalo dychtivě pošilhávat po ukrajinském ostrově Tuzla v Černém moři. Hospodářské hranice se nemohou rozplynout a ani se nerozplynou, dokud se Rusko a Ukrajina nedohodnou na územních hranicích. Vzhledem k tomu, že navrhovaní členové nového ,,jednotného hospodářského prostoru\" sdílí ruštinu jako ligua franca a společnou minulost v rámci SSSR, cizinci mohou až příliš rychle pustit z hlavy jemnější rozdíly v kultuře, názorech, ba dokonce ve slovním rejstříku. Regionu jsou společné některé vnější formy evropské kultury, a proto je jen krůček k přesvědčení, že současný vývoj směrem k volnosti trhů a demokracii bude přímočarý a trvalý. ,,Jednotný hospodářský prostor\" je ale zvrhlý, protože přítomnost Běloruska a Kazachstánu je zárukou, že demokracie se v agendě neprosadí. Další pokřivení demokracie tkví v tom, že nadnárodní orgán, jenž má ,,jednotný hospodářský prostor\" spravovat, přiznává Ukrajině a jejím 49 milionům obyvatel jen 9,9 procent hlasů, zatímco Rusku s jeho 140 miliony obyvatel udílí 83 procent. Tato ohromná nerovnost v zastoupení je ostudnou zradou ukrajinské suverenity. Jde o dohodu, s níž mohl jako s cenou za ruskou podporu souhlasit jedině ukrajinský prezident Leonid Kučma, který se zoufale snaží prodloužit svůj pobyt v úřadu na dobu přesahující limit dvou volebních období, jemuž letos čelí. Můj odpor vůči ,,jednotnému hospodářskému prostoru\" není odporem vůči Rusku. Čím více bude Ukrajina obchodovat se zahraničím, tím lépe - a pokud bude více otevřeného obchodu směřovat do Ruska, budiž. Obchod by ale měl odrážet konkurenční soupeření Ukrajiny se světem, ne být vynucen uzavřenou dohodou, která vylučuje cizince a jejich požadavky na stabilní a předvídatelné právní prostředí a osvědčené obchodní postupy. Nepatřím k těm, kdo si myslí, že Rusko je ze své podstaty natolik kolektivistické, že tu volný obchod a otevřená ekonomika nemohou uspět.", "en": "Members will specialize in industries in which they lack comparative advantage, undercutting the main reason to support free trade in the first place. Worse yet, markets will be carved up for political, not commercial, reasons, locking in inefficiencies. The \"political\" argument - that regional trade bodies promote peaceful foreign relations - is simply wrongheaded in the post-Soviet case. After all, Ukraine managed to eliminate its nuclear weapons and reach accommodation over the Black Sea fleet without joining a private economic bloc with Russia. On the other hand, not long after the \"united economic space\" was announced, Russia began to cast covetous eyes on the Ukrainian Black Sea island of Tuszla. Economic borders cannot and will not disappear until Russia and Ukraine agree on their territorial borders. Because the proposed members of this new \"united economic space\" share Russian as a lingua franca and a common past within the USSR, outsiders may dismiss too readily subtler differences in culture, outlook, and even vocabulary. Because the region shares many outward forms of European culture, it is a short step to assuming that recent moves to free-markets and democracy will be seamless and permanent. But the \"united economic space\" is also a perversion because the presence of Belarus and Kazakstan will ensure that democracy remains low on the agenda. Another perversion of democracy is the fact that the supra-national body that is to administer the \"united economic space\" grants Ukraine and its 49 million people only 9.9% of votes, while it gives Russia and its 140 million people 83%. That gross imbalance in representation is a shameful betrayal of Ukraine's sovereignty. It is a deal that can only have been agreed to as the price of Russian support for Ukraine's President Leonid Kuchma as he desperately seeks to extend his presidency beyond the two-term limit that he faces this year. My opposition to the \"united economic space\" is not opposition to Russia. The more Ukraine trades abroad, the better; if more of that open trade goes Russia's way, so be it. But that trade should reflect Ukraine's competing with the world, unconstrained by a private deal that excludes outsiders and their demands for a stable and predictable legal environment and the best business practices. I am not one of those people who think Russia is so naturally collectivist that free trade and an open economy cannot work there."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč mileniálové odmítnou Trumpa NEW YORK – Klíčová zlomová linie ve Spojených státech nevede mezi stranami či státy, nýbrž mezi generacemi. Takzvaní „mileniálové“ (tedy lidé ve věku 18-35 let) masivně hlasovali proti Donaldu Trumpovi a budou představovat páteř odporu proti jeho politice. Starší Američané jsou rozpolcení, avšak Trumpova voličská základna se nachází mezi lidmi ve věku nad 45 let. Mladší voliči v jedné otázce za druhou Trumpa odmítnou, protože v něm vidí politika minulosti, nikoliv budoucnosti. Samozřejmě se jedná o průměrná čísla, nikoliv absolutní. Přesto potvrzují generační rozkol. Podle průzkumů prováděných před hlasovacími místnostmi získal Trump 53% hlasů voličů ve věku 45 a více let, 42% hlasů lidí ve věku 30-44 let a jen 37% hlasů voličů v rozmezí 18-29 let. V průzkumu z roku 2014 se za liberály označilo 31% mileniálů, oproti 21% takzvaných „baby boomers“ (lidí ve věku 50-68 let) a pouhým 18% příslušníků „tiché generace“ (69 a více let). Pointa netkví v tom, že se z dnešních mladých liberálů stanou postupem času konzervativci. Generace mileniálů je obecně mnohem liberálnější, než byli v mladším věku příslušníci baby boomers a tiché generace. Navíc jsou mileniálové rozhodně méně stranicky vyhranění a podpoří toho politika, který se bude zabývat jejich hodnotami a potřebami, včetně uchazečů z třetích stran. V politickém vnímání starých a mladých existují nejméně tři velké rozdíly. Za prvé jsou mladí lidé sociálně liberálnější než starší generace. Rostoucí rasová, náboženská a sexuální pluralita Ameriky pro ně není ničím světoborným.", "en": "Why Millennials Will Reject Trump NEW YORK – The key political divide in the United States is not between parties or states; it is between generations. The millennial generation (those aged 18-35) voted heavily against Donald Trump and will form the backbone of resistance to his policies. Older Americans are divided, but Trump’s base lies among those above the age of 45. On issue after issue, younger voters will reject Trump, viewing him as a politician of the past, not the future. Of course, these are averages, not absolutes. Yet the numbers confirm the generational divide. According to exit polls, Trump received 53% of the votes of those 45 and older, 42% of those 30-44, and just 37% of voters 18-29. In a 2014 survey, 31% of millennials identified as liberals, compared with 21% of baby boomers (aged 50-68 in the survey) and only 18% of the silent generation (69 and above). The point is not that today’s young liberals will become tomorrow’s older conservatives. The millennial generation is far more liberal than the baby boomers and silent generation were in their younger years. They are also decidedly less partisan, and will support politicians who address their values and needs, including third-party aspirants. There are at least three big differences in the politics of the young and old. First, the young are more socially liberal than the older generations. For them, America’s growing racial, religious, and sexual plurality is no big deal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neexistující problém čínské měnové manipulace CAMBRIDGE – Dvě americké politické strany se mezi sebou zřídka kdy shodnou, co je ale spojuje je vztek na „manipulaci s měnou“ a to zejména ta čínská. Demokraté a Republikáni v Kongresu, možná díky nedávnému zhodnocení dolaru a prvním signálům, že je tak narušován čistý export, znovu zvažují legislativní opatření proti tomu, co sami vidí jako neférové podhodnocení měny. Navrhovaná opatření zahrnují vyrovnávací povinnost proti dovozu z problematických zemí, i když by se jednalo o rozpor s mezinárodními obchodními pravidly. Je to špatný přístup. I když akceptujeme, že je možné identifikovat manipulaci s měnou, tak Čína už pro tuto identifikaci podmínky nesplňuje. Pokud by Čína dovolila renminbi (juanu) volně plout a to bez intervence, tak by bylo, s ohledem na poslední podmínky, pravděpodobnější znehodnocení vzhledem k dolaru, spíše než posílení a pro americké producenty by bylo těžší konkurovat na mezinárodních trzích. Je zde ale mnohem zásadnější problém: z ekonomického úhlu pohledu jsou manipulace či neférové podhodnocování měny koncepčně mimořádně těžko postřehnutelné. Nepatrné zhodnocení renminbi vzhledem k dolaru v roce 2014 toho není důkazem; mnoho dalších měn, jako například yen a euro, oslabily minulý rok mnohem více. Výsledkem je, že celková hodnota renminbi byla ve skutečnosti v průměru nepatrně vyšší. Sine qua non manipulace je intervence měnového trhu: prodej domácí měny a nákup cizích měn k zachování devizové hodnoty nižší, než jaká by jinak byla. Abychom si byli jistí, People’s Bank of China (PBOC) přesně toto dělala ve velkém měřítku posledních deset let.", "en": "The Non-Problem of Chinese Currency Manipulation CAMBRIDGE – America's two political parties rarely agree, but one thing that unites them is their anger about “currency manipulation,\" especially by China. Perhaps spurred by the recent appreciation of the dollar and the first signs that it is eroding net exports, congressional Democrats and Republicans are once again considering legislation to counter what they view as unfair currency undervaluation. The proposed measures include countervailing duties against imports from offending countries, even though this would conflict with international trade rules. This is the wrong approach. Even if one accepts that it is possible to identify currency manipulation, China no longer qualifies. Under recent conditions, if China allowed the renminbi to float freely, without intervention, it would be more likely to depreciate than rise against the dollar, making it harder for US producers to compete in international markets. But there is a more fundamental point: From an economic viewpoint, currency manipulation or unfair undervaluation are exceedingly hard to pin down conceptually. The renminbi's slight depreciation against the dollar in 2014 is not evidence of it; many other currencies, most notably the yen and the euro, depreciated by far more last year. As a result, the overall value of the renminbi was actually up slightly on an average basis. The sine qua non of manipulation is currency-market intervention: selling the domestic currency and buying foreign currencies to keep the foreign-exchange value lower than it would otherwise be. To be sure, the People's Bank of China (PBOC) did a lot of this over the last ten years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnes už je zjevné, že velké ropné společnosti hrají na stejnou notu jako tabákový průmysl. V roce 1997, téměř dvacet let poté, co začaly klimatické změny studovat, zastavily jejich výzkum s tvrzením, že věda o klimatu „zdaleka není zřejmá“, a proto „neopodstatňuje nařízené snižování spotřeby energie“. Kromě utajování vlastních zjištění společnost ExxonMobil (a jí podobné firmy) financovala a propagovala pavědu a útočila na vědce, kteří varovali před blížící se klimatickou katastrofou. Přístup firem těžících fosilní paliva byl tak efektivní, že si sdělovací prostředky teprve dnes začínají uvědomovat, že tento sektor hrál hlavní roli při utváření takzvané „klimatické debaty“ – z jejich strany téměř zcela vycucané z prstu. Snad největším úspěchem velkých ropných firem však bylo oslabení politické vůle k zavádění odpovídající regulace. I po roce 1992, kdy mezinárodní společenství schválilo Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, se sektoru fosilních paliv dařilo blokovat smysluplný pokrok – a to do té míry, že pokud se brzy nepodniknou seriózní kroky, mohl by se celý proces zadrhnout. Lobbing firmy Royal Dutch Shell v Evropě natolik rozředil snahu Evropské unie, že v ní dnes neexistují žádné závazné cíle pro obnovitelné zdroje nebo energetickou účinnost v jednotlivých zemích. Firma dokonce poslala předsedovi Evropské komise dopis, ve kterém tvrdí, že „plyn je pro Evropu dobrý“. Shell a další ropné společnosti dnes slibují, že budou fungovat jako „poradci“ národních vlád v otázce, jak si s klimatickými změnami poradit. Stejně jako však dokumenty o tabáku vytěsnily tabákový průmysl z politického procesu, mělo by vyšetřování společnosti Exxon přesvědčit vedoucí představitele, aby vyloučili sektor fosilních paliv z úsilí o vyřešení klimatické krize. Žádná politika koneckonců nemůže uspět, pokud ti, kdo ji utvářejí, sázejí na její nezdar. Pro veřejnou zdravotnickou politiku v oblasti tabáku nastal bod zlomu ve chvíli, kdy se nemorálnost tabákového průmyslu stala nespornou. Nyní přišla stejná chvíle pro klimatické hnutí. Jednoduše nemůžeme doufat, že průmysl fosilních paliv změní své způsoby. V souladu s již existujícím požadavkem aliance lidskoprávních skupin, ekologických aktivistů a bojovníků za zodpovědnost velkých korporací musíme průmysl fosilních paliv zcela vyloučit z politického procesu. Vědci Exxonu měli pravdu: dopady klimatických změn na mnoho komunit jsou katastrofální. V sázce je tolik životů – a důkazy o hrozbě jsou natolik zjevné –, že by se k velkým ropným společnostem mělo přistupovat stejně jako předtím k velkým tabákovým firmám: jako k velkému problému.", "en": "Big Oil, it is now clear, has been following Big Tobacco’s playbook. In 1997, almost two decades after it began studying climate change, it quashed its research, claiming that climate science was “far from clear” and thus that it did not “support mandated cuts in energy use.” Beyond suppressing its own findings, ExxonMobil (and its peers) funded and promoted junk science and attacked scientists who warned of the impending climate disaster. The fossil-fuel companies’ approach was so effective that the media are only now beginning to recognize the leading role the industry played in creating – almost out of whole cloth – the so-called “climate debate.” But perhaps Big Oil’s biggest success was diminishing the political will to implement appropriate regulation. Even after the international community adopted the United Nations Framework Convention on Climate Change (UNFCCC) in 1992, the fossil-fuel industry managed to block meaningful progress – to the point that, if serious action is not taken soon, the entire process could unravel. In Europe, Royal Dutch Shell’s lobbying so diluted the European Union’s efforts that there are now no binding targets for renewables or energy efficiency for individual countries. The company even sent a letter to the European Commission’s president claiming that “gas is good for Europe.” Shell and other oil companies are now promising to work as “advisers” to national governments on how to deal with climate change. Just as the tobacco files drove the tobacco industry out of policymaking processes, the Exxon investigation should compel world leaders to eliminate the fossil-fuel industry from efforts to solve the climate crisis. After all, no policy can succeed if those who shape it are betting on its failure. The turning point for tobacco-related public-health policy came when the industry’s depravity became indisputable. Now, that moment has come for the climate movement. We cannot simply hope that the fossil-fuel industry will change its ways. As an alliance of human-rights groups, environmental activists, and corporate-accountability advocates already is demanding, we must kick the industry out of the policymaking process altogether. Exxon’s scientists were right: the effects of climate change on many communities are catastrophic. With so many lives at stake – and such clear evidence of the threat – Big Oil, like Big Tobacco before it, should be treated for what it is: Big Trouble."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mezinárodní neliberalismus VARŠAVA – V prvních deseti letech sovětské moci podporoval Stalin myšlenku „socialismu v jediné zemi“, což znamenalo, že dokud nedozrají podmínky, je socialismus určený výhradně pro SSSR. Když maďarský premiér Viktor Orbán deklaroval v červenci 2014 záměr vybudovat „neliberální demokracii“, všeobecně se předpokládalo, že i on vytváří „neliberalismus v jediné zemi“. Dnes Orbán s Jarosławem Kaczyńským, lídrem polské strany Právo a spravedlnost (PiS) a loutk��řem polské vlády (přestože nezastává žádný úřad), vyhlašují kontrarevoluci, jejímž cílem je proměnit Evropskou unii v neliberální projekt. Po dni plném úsměvů, plácání se po zádech a vzájemných lichotek na letošní konferenci v Krynici – která se stylizuje jako jakýsi regionální Davos a jejíž organizátoři jmenovali Orbána „mužem roku“ – ohlásili Kaczyński s Orbánem, že se postaví do čela snahy 100 milionů Evropanů přeuspořádat EU podle národnostních a náboženských linií. Lze si docela dobře představit, jak se předchozí nositel zmíněného titulu Václav Havel obrací při tomto prohlášení v hrobě. A jeho další nositelka, někdejší ukrajinská premiérka Julija Tymošenková, musí být doslova zděšená: její zemi právě pustoší Rusko vedené prezidentem Vladimirem Putinem, papežem neliberalismu a vzorem pro Kaczyńského s Orbánem.", "en": "The Illiberal International WARSAW – Stalin, in the first decade of Soviet power, backed the idea of “socialism in one country,” meaning that, until conditions ripened, socialism was for the USSR alone. When Hungarian Prime Minister Viktor Orbán declared, in July 2014, his intention to build an “illiberal democracy,” it was widely assumed that he was creating “illiberalism in one country.” Now, Orbán and Jarosław Kaczyński, the leader of Poland’s ruling Law and Justice (PiS) party, and puppet-master of the country’s government (though he holds no office), have proclaimed a counter-revolution aimed at turning the European Union into an illiberal project. After a day of grinning, backslapping bonhomie at this year’s Krynica conference, which styles itself a regional Davos, and which named Orbán its Man of the Year, Kaczyński and Orbán announced that they would lead 100 million Europeans in a bid to remake the EU along nationalist/religious lines. One might imagine Václav Havel, a previous honoree, rolling over in his grave at the pronouncement. And former Ukrainian Prime Minister Yuliya Tymoshenko, another previous winner, must be aghast: her country is being ravaged by Russia under President Vladimir Putin, the pope of illiberalism and role model for Kaczyński and Orbán."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poukazování kritiků na selhání vlády – včetně tvrzení, že ji uchvátila elitářská politická garnitura – lze snadno překroutit a interpretovat je jako podněcování sektářství, které je podle ústavy zakázané. Dalším klackem používaným k diskreditaci demonstrantů a novinářů je obviňování z pomluv. Přívrženci vládnoucích stran v zemi mobilizovali síly, aby zastrašili demonstranty a vyvinuli na poskytovatele služeb tlak s cílem smazat účty na sociálních sítích vůdcům protestů a prominentním novinářům. Tyto účty přitom mají klíčový význam, protože mainstreamová libanonská média ovládaná politickými stranami o protestech prakticky neinformují. Politicky kontrolované zpravodajské kanály zároveň šíří dezinformace a tvrdí, že za protesty stojí zahraniční mocnosti, které se snaží oslabit Libanon. Libanonská a irácká vláda jsou však v taktice potlačování informací s cílem udržet občany na uzdě výrazně méně úspěšné než jejich autoritářští sousedé. Zdá se, že demonstranti jsou odhodlaní pokračovat v boji až do doby, kdy vlády na jejich požadavky opravdu zareagují, a potlačování sdělovacích prostředků jen zvyšuje význam alternativních médií a komunikačních kanálů. Autokratické režimy už dlouho chápou, že diskreditace či potlačování tisku jsou pro udržení moci snazší a účinnější než použití násilí, i když je to na úkor otevřenosti a ekonomické dynamiky, kterou tyto země zoufale potřebují. Zkušenosti z Iráku a Libanonu nicméně naznačují, že i tento přístup má svá omezení. Ačkoliv se obě země potýkají s hlubokými strukturálními problémy a novináři, publicisté a intelektuálové jsou i nadále ohroženou skupinou, závislost tamních politických systémů na dohodách o dělbě moci brání tomu, aby byly opoziční hlasy umlčeny úplně.", "en": "Protesters’ complaints about the government’s failings – including its capture by an elite political class – can easily be twisted into charges of fomenting sectarianism, which is illegal under the constitution. Defamation is another charge used to discredit protesters and journalists. Supporters of the country’s ruling parties have marshaled their forces to intimidate protesters and pressure service providers to shut down the social media accounts of protest leaders and prominent journalists. Those accounts are crucial because mainstream Lebanese media, controlled by political parties, have barely covered the protests. Politically controlled news outlets have also spread disinformation and claimed that foreign powers backed the protests in an attempt to weaken Lebanon. Yet both the Lebanese and Iraqi governments have been markedly less successful than their authoritarian neighbors at using information-suppression tactics to keep citizens in line. Demonstrators seem intent on keeping up the fight until their governments genuinely respond to their demands, and media suppression has served only to highlight alternative media and communication channels. Autocratic regimes have long understood that discrediting or suppressing the press is easier and more effective than using violence to maintain power, even if that control comes at the expense of the openness and economic dynamism that these countries desperately need. But the experiences of Iraq and Lebanon suggest that this approach has its limits. Although both countries face deep structural challenges, and journalists, writers, and intellectuals remain at risk, their political systems’ dependence on power-sharing arrangements has prevented dissenting voices from being entirely silenced."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Budování tržní demokracie v Iráku Jedním z cílů nedávné války v Iráku bylo vybudovat trvalou tržní demokracii, která by sloužila jako příklad pro Střední východ. Ačkoliv naplňování tohoto cíle dosud mařila všední rutina obnovování právního stavu, bude na něj koalice muset nakonec navázat. Až k tomu dojde, bude se také muset vyrovnat se skutečností, že současné rozložení ekonomické moci v Iráku není příhodné pro demokracii ani pro trhy a že cizí dočasní správci obvykle věci ještě komplikují. Začněme nejprve rozložením ekonomické moci. Roky diktatury a sankcí zdecimovaly irácký obchod a profesní třídy. Odhady naznačují, že více než 60% Iráčanů závisí svým výdělkem na vládě, která v předvídatelné budoucnosti získá podstatnou část svých příjmů z ropy. Jakmile ovšem značnou část národního výstupu tvoří snadno dobyvatelný zdroj, jenž má pod kontrolou vláda, demokracie může trpět. Uvažme Venezuelu. Vláda Huga Cháveze čelila všeobecné opoziční stávce, jejímž záměrem nebylo pouze dát najevo širokou opozici, ale také zbavit vládu příjmů. Bez příjmů taková vláda nemůže platit armádu ani rváče, kteří by ji udržovali u moci. Přestože se zdálo, že Chávez padne, ropa ho zachránila. K těžbě ropy není potřeba mnoha lidí. S pomocí loajálních (a zahraničních) inženýrů a s dostatkem dělníků, kteří nahradili stávkující, se vláda dokázala vyhnout přerušení dodávek ropy a zabezpečila si prostředky potřebné k udržení oddanosti žoldáků, kteří by jinak přešli k opozici. Stávka už je téměř u konce a Chávezova vláda zasahuje proti jejím předákům. Se Saddámem Husajnem to bylo podobné. Saddám byl sice svržen, ale co zabrání příštímu režimu, aby ropnou moc nezneužíval k utlačování iráckého lidu? Demokracie je stabilní jedině tehdy, když ji provází široké rozptýlení ekonomické moci, které dává občanům schopnost nedovolit vládě, aby se chovala svévolně a tyransky. Podmínky, za nichž vzkvétají demokracie, jsou shodné s těmi, za nichž prosperují volné trhy. Když se lidé neobávají, že jejich bohatství znárodní nenasytná vláda, a když elita, která za svůj úspěch vděčí vládě, neurčuje tržní pravidla, nabízejí se příležitosti všem. Jak tedy s ohledem na stabilní demokracii vybudovat v poválečném Iráku základy hospodářství?", "en": "Building a Market Democracy in Iraq One goal of the recent war in Iraq was to build a lasting market democracy that could serve as an example for the Middle East. While progress towards this goal has been stymied by the mundane practicalities of restoring law and order, the coalition must eventually take it up. When it does, it will also have to face the fact that the current distribution of economic power in Iraq is not conducive to democracy or markets, and that outside interim administrations tend to make matters worse. Start first with the distribution of economic power. Years of dictatorship and sanctions decimated Iraq's business and professional classes. Estimates suggest that over 60% of Iraqis depend for their income on government, which will obtain the bulk of its revenues from oil for the foreseeable future. But when an easily extractable, government-controlled resource accounts for a large share of national output, democracy can suffer. Consider Venezuela. Hugo Chavez's government faced a widespread opposition strike, whose intent was not only to demonstrate popular opposition, but also to starve the government of revenue. Without revenue, such a government cannot pay the army or thugs who keep it in power. Although it seemed that Chavez would fall, oil saved him. Few people are needed to extract oil. With the help of some loyal (and foreign) engineers and enough new workers to replace strikers, the government kept the oil flowing, securing the resources needed to maintain the loyalty of mercenary forces who would otherwise have gone over to the opposition. The strike is all but over, and the Chavez government is now taking action against its leaders. It was the same with Saddam Hussein. Even with Saddam deposed, what is to prevent a successor regime from using oil power to oppress Iraq's people? Democracy is stable only when it is accompanied by a wide diffusion of economic power, which gives the citizenry the ability to keep a government from becoming arbitrary and tyrannical. The conditions under which democracies flourish are also the conditions under which free markets prosper. When people do not fear that a rapacious government will expropriate their wealth, and when an elite that owes its success to the government does not determine market rules, opportunities percolate to everyone. So how to build the economic basis for a stable democracy in post-war Iraq?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle našeho modelu by dlouhodobé sazby ve Spojených státech měly být dokonce nižší, než jsou teď, protože jak inflace, tak krátkodobé skutečné úrokové sazby jsou prakticky nulové, nebo záporné. I s ohledem na vliv kvantitativního uvolňování od roku 2008 jsou dlouhodobé sazby vyšší, než se očekávalo. Nicméně, vysvětlení, se kterým jsme před takovou dobou přišli, stále dostatečně dobře funguje na podpoření názoru, že pokud centrální banky příliš prudce nezpřísní měnovou politiku (skokovým zvýšením krátkodobých úrokových sazeb), nebo pokud prudce nevzroste inflace, tak se krachu na trhu dluhopisů nedočkáme. Krachy na trhu s dluhopisy byly vlastně relativně vzácné a mírné. Ve Spojených státech byl největší meziroční pokles v rozšíření Moodyho “Global Financial Data (GFD)“ Total Return indexu pro 30 leté podnikové dluhopisy (datované zpět do roku 1857) 12,5% během 12 měsíců končících únorem roku 1980. Porovnejme to s burzou cenných papírů: Dle měsíčního S&P 500 total return indexu GFD se v roce 1932 (konec pro květen toho roku) během velké hospodářské krize objevila roční ztráta 67,8% a jednoleté ztráty přesáhly 12,5% ve 23 separátních obdobích od roku 1900. Stojí také za to poznamenat, co za událost je potřeba k vytvoření 12,5% pádu na trhu s dlouhodobými dluhopisy. Jednoletý pokles roku 1980 nastal ihned poté, co se úřadu Federálních Rezerv ujal Paul Volcker v roce 1979.", "en": "According to our model, long-term rates in the US should be even lower than they are now, because both inflation and short-term real interest rates are practically zero or negative. Even taking into account the impact of quantitative easing since 2008, long-term rates are higher than expected. But the explanation that we developed so long ago still fits well enough to encourage the belief that we will not see a crash in the bond market unless central banks tighten monetary policy very sharply (by hiking short-term interest rates) or there is a major spike in inflation. Bond-market crashes have actually been relatively rare and mild. In the US, the biggest one-year drop in the Global Financial Data extension of Moody's monthly total return index for 30-year corporate bonds (going back to 1857) was 12.5% in the 12 months ending in February 1980. Compare that to the stock market: According to the GFD monthly S&P 500 total return index, an annual loss of 67.8% occurred in the year ending in May 1932, during the Great Depression, and one-year losses have exceeded 12.5% in 23 separate episodes since 1900. It is also worth noting what kind of event is needed to produce a 12.5% crash in the long-term bond market. The one-year drop in February 1980 came immediately after Paul Volcker took the helm of the Federal Reserve in 1979."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Na nic jiného nebylo času ani pomyšlení,” řekl škytaje, „může být, že se vám to zdá dosti trpkým. Ale řekněte, eah, eah, co mám dělat, eah? Už mně to musíte odpustit. — Autoterm,” pokračoval, zapomínaje, o čem mluvil před chvílí, „nazývají se nádoby, které udržují nápoje a pokrmy v původní teplotě. Co soudíte, pane kolego, o tom, která hra je spravedlivější: ferbl nebo jedenadvacet? — Opravdu, už jsem tě někde viděl,” zvolal, pokoušeje se obejmout Švejka a políbit uslintanými rty, „my jsme spolu chodili do školy. — Ty dobráku jeden,” říkal něžně, hladě si svou nohu, „jak jsi vyrostl od té doby, co jsem tě neviděl. Ta radost, že tě vidím, vyrovná všechna utrpení.” „Víte, Švejku, že bych měl chuť poslat vás před polní soud,” s povzdechem řekl nadporučík, „ale oni by vás osvobo­dili, neboť něco tak kolosálně pitomého neviděli ve svém ži­votě. Podívejte se na sebe do zrcadla. Není vám špatně nad vaším blbým výrazem? Vy jste nejpitomější hříčka přírody, kterou jsem kdy viděl. Nu, řekněte pravdu, Švejku: líbíte se sám sobě?”", "en": "“There wasn’t the time or opportunity to think about anything else,” he said hiccupping. “Maybe it seems to be a rather bitter pill to you. But say, uh, uh, what am I to do, uh? You just have to forgive me already....... “Autotherm,” he continued, having forgotten what he was talking about before, “is a term that designates vessels which keep drinks and meals at their original temperature. What do you think, dear colleague, about the question of which game is more fair: ferbl or 21? — “Really, I’ve seen you somewhere before!” he exclaimed, trying to hug Švejk and kiss him with his drooling lips. “We used to go to school together. -— You good-natured guy, you,” he said gently, caressing his own leg. “How you’ve grown since last we parted. The joy of seeing you makes up for all the suffering.” “You know, Švejk, I’d like to send you to face a field court,” said the Senior Lieutenant with a sigh. “But, they would acquit you, because you are such a colossal dimwit. They would never have seen anything like you in their lives. Look at yourself in the mirror. Don’t you get sick from the stupid expression on your face? You are the biggest mental freak-of-nature that I have ever seen. Well, tell the truth, Švejk. Do you like the way you look?”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přehnané zprávy o smrti inflace CAMBRIDGE – Je éra vysoké inflace navždy pryč? Ve světě pomalého růstu, vysokých dluhů a obrovských distribučních tlaků je otázka, zda inflace zemřela, anebo pouze spí, důležitá. Ano, výrazná institucionální zlepšení týkající se centrálních bank vytvořila vysoké inflaci působivé bariéry. V konečném důsledku se však kredibilita centrální banky do značné míry odvozuje z širšího makroekonomického prostředí, v němž banka působí. V první polovině 90. let dosahovala roční inflace v Africe v průměru 40%, v Latinské Americe v průměru 230% a v tranzitivních východoevropských ekonomikách 360%. Na počátku 80. let přitom průměrná inflace v rozvinutých zemích činila téměř 10%. Dnes se vysoká inflace zdá tak vzdálená, že k ní řada analytiků přistupuje jako k pouhé teoretické zvláštnosti. To je však omyl. Bez ohledu na to, nakolik si centrální banky přejí vykreslovat úroveň inflace jako pouhé technokratické rozhodnutí, je to vposledku společenská volba. A některé z tlaků, které v posledních dvou desetiletích pomáhaly inflaci krotit, jsou nyní na ústupu. Sílící globalizace a technologický pokrok v letech před finanční krizí velmi usnadňovaly centrálním bankám udržovat solidní růst a současně i nízkou inflaci. V 70. letech tomu tak nebylo, neboť stagnující produktivita a rostoucí ceny komodit dělaly z centrálních bankéřů nikoliv hrdiny, nýbrž obětní beránky. Jistě, měnové instituce tehdy pracovaly se staromódními keynesiánskými makroekonomickými modely, které podporovaly klamnou iluzi, že měnová politika může donekonečna podporovat ekonomiku nízkou inflací a nízkými úrokovými sazbami. Dnešní centrální bankéři už tak naivní nejsou a veřejnost je informovanější. Dlouhodobá míra inflace v určité zemi je však stále výsledkem politické volby, nikoliv technokratických rozhodnutí. A se zvyšující se složitostí této volby roste i ohrožení cenové stability. Rychlý pohled na rozvíjející se trhy odhalí, že inflace zdaleka není mrtvá. Podle Světového ekonomického výhledu Mezinárodního měnového fondu z dubna 2014 dosáhla inflace v roce 2013 v Brazílii 6,2%, v Indonésii 6,4%, ve Vietnamu 6,6%, v Rusku 6,8%, v Turecku 7,5%, v Nigérii 8,5%, v Indii 9,5%, v Argentině 10,6% a ve Venezuele závratných 40,7%. Tyto úrovně možná představují velké zlepšení oproti počátku 90. let, ale rozhodně nedokazují, že inflace zanikla.", "en": "The Exaggerated Death of Inflation CAMBRIDGE – Is the era of high inflation gone forever? In a world of slow growth, high debt, and tremendous distributional pressures, whether inflation is dead or merely dormant is an important question. Yes, massive institutional improvements concerning central banks have created formidable barriers to high inflation. But a significant part of a central bank’s credibility ultimately derives from the broader macroeconomic environment in which it operates. In the first half of the 1990s, annual inflation averaged 40% in Africa, 230% in Latin America, and 360% in the transition economies of Eastern Europe. And, in the early 1980s, advanced-economy inflation averaged nearly 10%. Today, high inflation seems so remote that many analysts treat it as little more than a theoretical curiosity. They are wrong to do so. No matter how much central banks may wish to present the level of inflation as a mere technocratic decision, it is ultimately a social choice. And some of the very pressures that helped to contain inflation for the past two decades have been retreating. In the years preceding the financial crisis, increasing globalization and technological advances made it much easier for central banks to deliver both solid growth and low inflation. This was not the case in the 1970s, when stagnating productivity and rising commodity prices turned central bankers into scapegoats, not heroes. True, back then, monetary authorities were working with old-fashioned Keynesian macroeconomic models, which encouraged the delusion that monetary policy could indefinitely boost the economy with low inflation and low interest rates. Central bankers today are no longer so naive, and the public is better informed. But a country’s long-term inflation rate is still the outcome of political choices not technocratic decisions. As the choices become more difficult, the risk to price stability grows. A quick tour of emerging markets reveals that inflation is far from dead. According to the International Monetary Fund’s April 2014 World Economic Outlook, inflation in 2013 reached 6.2% in Brazil, 6.4% in Indonesia, 6.6% in Vietnam, 6.8% in Russia, 7.5% in Turkey, 8.5% in Nigeria, 9.5% in India, 10.6% in Argentina, and a whopping 40.7% in Venezuela. These levels may be a big improvement from the early 1990s, but they certainly are not evidence of inflation’s demise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Avšak zatímco EKT způsobuje jasné klinické známky poškození mozku zřídka anebo vůbec a při výzkumu na zvířatech se takové známky vůbec neobjevily, u antipsychotik jde o pravidelný jev, vyskytující se ve formě tardivní dyskineze a dalších syndromů. Totéž platí pro antidepresiva. Není sporu o tom, že EKT může způsobit krátkodobou ztrátu paměti. Kritici se ale přesvědčili, že není snadné doložit paměťové nebo jiné kognitivní problémy přetrvávající déle než tři měsíce. Ani dlouhodobá narušení autobiografické paměti a neschopnost zapamatovat si výčty nelze snadno připisovat EKT, protože EKT se zřídka nasazuje samotná. Skutečně jen málo z těch, kdo projdou EKT, nedostává také benzodiazepiny, jež způsobují závažné problémy s autobiografickou pamětí, i když se podávají samotné, a antipsychotika, která vyvolávají potíže s výčty jmen či telefonními čísly a další srovnatelné problémy. Přesto se těmto lékům dávají potíže následující po psychiatrické léčbě za vinu jen zřídka, pokud vůbec někdy. Neschopnost kritiků EKT doložit, co se jim zdá zjevné, naznačuje aktivní konspiraci, jejíž snahou je bagatelizovat problémy vyvolané léčbou a znemožnit těm, koho léčba poškodila, aby usilovali o odškodnění. Nedávných schůzek nad směrnicemi v oblasti EKT ve Velké Británii se neúčastnil žádný zástupce psychiatrie, ale mnoho lidí ze sdružení pacientů. Organizovaná psychiatrie má podle všeho o EKT malý zájem nebo se obává pronásledování obhájci pacientů. V důsledku toho se dokonce i důkaz o tom, že se po EKT výrazně zlepšila nálada i klinický stav pacienta, může proměnit v důkaz o poškození mozku. Když pacienti předstoupí a prohlásí, že jim EKT pomohla, anebo pacientovy lékařské záznamy poukazují na klinické zlepšení léčbou, tyto zřetelné pokroky se vykládají jako doklad ztráty zábran a tuposti doprovázející poškození mozku. V oblasti duševního zdraví je třeba vzít si na mušku něco jiného než EKT. Kde jsou obavy o miliony lidí, u nichž se vyvíjí fyzická závislost na antidepresivech? Kde jsou protesty proti léčbě ročních dětí pomocí antipsychotik? Jak je možné, že – vzhledem k tomu, že žádná z firem, jež mají v současnosti patentované léky, nevede kampaň, která by lékařům a ošetřovatelům pomohla rozpoznat katatonické rysy, které se projevují u každého desátého pacienta, jenž projde oddělením psychiatrie, a které by bylo možné promptně léčit benzodiazepiny nebo EKT, – tyto rysy zcela unikají pozornosti? Proč je téměř nemožné najít na internetu o EKT něco jiného než odsudky a o lékové terapii něco jiného než nadšená svědectví?", "en": "But, while ECT rarely, if ever, causes clear clinical evidence of brain damage and has not been shown to do so in animal studies, antipsychotic drugs regularly do, in the form of tardive dyskinesia and other syndromes. The same is true of antidepressants. There is no dispute that ECT can cause short-term memory loss. But critics have found it difficult to demonstrate memory or other cognitive problems that endure beyond three months. Nor can enduring autobiographical memory disturbances and inability to remember lists be readily attributed to ECT, because ECT is rarely given on its own. Indeed, very few of those who receive ECT do not also receive benzodiazepines, which do cause significant autobiographical memory problems when given alone, and antipsychotic drugs, which cause difficulties with lists of names or telephone numbers, and other comparable problems. Yet these drugs are rarely, if ever, blamed for cognitive disturbances following psychiatric treatment. The failure of ECT’s critics to demonstrate what to them seems obvious indicates an active conspiracy to minimize treatment-induced problems and to block those who have been injured by treatment from seeking redress. In fact, at recent guideline meetings in the United Kingdom on the issue of ECT, there have been no representatives from psychiatry, but many from patient groups. Organized psychiatry appears to have little interest in ECT, or is scared of harassment from patient advocates. As a result, even evidence that a person’s mood and clinical state has been significantly improved after ECT can be transformed into evidence of brain damage. When patients come forward to say they were helped by ECT, or a patient’s medical record points to clinical improvement with treatment, the apparent improvements are read as indicating the disinhibition and vacuousness that accompanies brain damage. There are better targets in mental health than ECT. Where is the concern about the millions who are becoming physically dependent on antidepressants? Where are the protests about the one-year-olds being treated with antipsychotic drugs? How is it possible that, because no company with currently patented drugs is campaigning to help medical and nursing staff recognize the catatonic features displayed by one in ten patients going through a psychiatric unit – features that could be treated rapidly with benzodiazepines or ECT – these features are missed completely? Why is it all but impossible to find anything but vilification of ECT on the Internet, and anything but glowing testimonies about drug treatments?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cožpak se mi nedoneslo, že nástup robotů a rostoucí moc automatizace obecně ničí pracovní místa? Cožpak nevěřím v tržní řešení? Odpověď na všechny tři otázky zní „ano“. Hospodářská politika však musí být šitá na míru existujícím podmínkám a musí odrážet volbu mezi protichůdnými zájmy různých skupin. (V tom tkví koneckonců celý smysl politiky.) A současné podmínky v kombinaci se zájmy „opomíjených vrstev“ naznačují, že to, co bylo kdysi nemyslitelné, se dnes stalo nezbytným, ne-li přímo nevyhnutelným. Hlavním důvodem, proč se vládám nechce zasahovat do tvorby mezd, je vzpomínka na neúspěšnou snahu kontrolovat mzdy a ceny během období vysoké inflace v 70. letech – tato snaha vedla ke vzniku velkých a znepokojivých pokřivení. Druhým a aktuálnějším důvodem je ovšem lobbing ze strany korporací, jež tvrdí, že podmínkou konkurenceschopnosti firem je levná pracovní síla. Vlády mají navíc vlastní zájmy, které musí brát v úvahu: i veřejný sektor často zaměstnává řadu lidí pracujících za minimální mzdu. Je však načase dodat si odvahy. Fiskální politika – snižování daní nebo zvyšování veřejných výdajů – je příliš svázaná vysokým vládním dluhem, takže s její pomocí nelze dost dobře stimulovat poptávku, a snaha využít jí k přerozdělování zdrojů od bohatých k chudým vytváří vlastní problémy. Rovněž měnová politika – zejména programy „kvantitativního uvolňování“ používané v posledních letech centrálními bankami a spočívající v tištění obrovského množství peněz – vyčerpala své možnosti, když se cenová inflace pomalu zvedá a účetní bilance centrálních bank jsou rekordně velké. Mzdové intervence tak představují prakticky jedinou zbývající možnost. Rizika spojená se zvýšením minimální mzdy navíc pravděpodobně nejsou tak vysoká, jak se předpokládalo – alespoň zatím. Jistě, existují případy, kdy podobná mzdová navýšení mohou zničit zaměstnanost. Dnešní situace však takovým případem není: v zemích jako USA, Japonsko, Německo a Velká Británie dnes fakticky existuje plná zaměstnanost. V těchto zemích není rizikem stoupající nezaměstnanost, nýbrž stagnující mzdy, kvůli nimiž zůstává poptávka domácností stlačená nebo roste jen loudavým tempem, a tím odrazuje investice firem. Nízké mzdy na spodním okraji trhu práce v USA způsobují, že miliony občanů v produktivním věku už ani žádné zaměstnání nehledají. To sice může přispět ke snížení oficiální míry nezaměstnanosti, avšak ekonomice to prospěje pramálo.", "en": "Haven’t I heard of the “rise of the robots” and the growing power of automation, more generally, to destroy jobs? Don’t I believe in market solutions? The answer to all three questions is “yes.” But policies need to be tailored to conditions, and they need to reflect choices between the competing interests of different groups. (Indeed, that is the whole point of politics.) And current conditions, together with the interests of the “left behind,” indicate that the once-unthinkable has become essential, if not inevitable. The main reason why governments are leery of intervening in wage setting is the memory of the failed wage and price controls during the period of high inflation in the 1970s – controls that gave rise to large and troublesome distortions. But a second, more current reason relates to lobbying from businesses, which argue that corporate competitiveness depends on cheap labor. Governments also have their own self-interest to consider: the public sector often employs a lot of minimum-wage earners. But it is time to take courage. Fiscal policy – cutting taxes or raising public spending – is too constrained by high government debt to be much use in stimulating demand, and attempts to use it to redistribute resources from rich to poor have created their own problems. Monetary policy – in particular, the vast money-printing “quantitative easing” programs pursued by central banks in recent years – has run out of space, too, with price inflation ticking up and central-bank balance sheets a record size. Wage intervention is virtually the only option left. Moreover, the risks of raising the minimum wage are probably not as great as they have been made out to be – at least not now. To be sure, there are times when such wage increases can risk killing employment. But today is not one of those times: countries like the US, Japan, Germany, and the UK are at virtually full employment. The risk in these countries is not the risk of rising unemployment, but stagnating wages, which has caused household demand to remain depressed or grow only sluggishly, thereby deterring businesses from investing. In the US, low wages at the bottom end of the labor market have discouraged millions of working-age individuals from even seeking employment. That certainly can help to reduce the official unemployment rate, but it does little for the economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svěřenecké povinnosti si navíc nekladou jiný cíl než bránit lidem se zasvěcenými informacemi v rozkrádání. Neovlivňují hlavní břemena, s nimiž se akcionáři musí potýkat, pokud neřídí danou společnost sami, jako například neziskovou expanzi, špatnou pracovní morálku, přerušení volného peněžního toku či budování mocenských sfér. Nenastane-li střet zájmů mezi managementem a správní radou společnosti, vlastníci v zemích založených na zvykovém právu nemají žádnou právní oporu v případě, kdy jsou provozní či strategická rozhodnutí manažerů špatná, hloupá nebo jinak škodlivá akcionářům. V celém bohatém světě hrají při stanovování výstupů silnou roli instituce, které akcionářům zvyšují náklady spojené s předáním kontroly profesionálním manažerům. Tyto instituce však odrážejí politickou moc společenských sil, nikoliv rozdíly mezi systémy založenými na občanském a zvykovém právu. Konkrétně lze říci, že oddělení vlastnictví v bohatých zemích kontinentální Evropy a USA lze přirovnat k roli odborů uvnitř firmy a uvnitř společnosti. V některých zemích odbory silně ovlivňují chod firmy prostřednictvím politiky - tj. odmítáním hromadného propouštění a odporem proti restrukturalizačním plánům, které mění povahu pracovního místa. Představme si jednoduchý scénář: určitý stát zakáže firmám a vlastníkům propouštět zaměstnance z ekonomických důvodů. Tváří v tvář pravidlu nulového propouštění mají akcionáři důvod být velice obezřetní: nebude-li expanze firmy zisková, nemohou snížit mzdové náklady. Například Francie již nechvalně proslula tím, že nutí zahraniční firmy jako britskou Marks and Spencer ponechávat na výplatní listině i nadbytečné pracovníky. Žádný stát pochopitelně nezakazuje propouštění úplně, ale pružnost trhu pracovních sil se v jednotlivých zemích do značné míry liší, a přitom může být klíčovým faktorem ziskovosti. V zemi, jako jsou USA, kde lze zaměstnance snadno propustit, se akcionáři nemusí tolik obávat. V prostředí se silnými odbory však mají dominantní akcionáři - tedy ti, kteří budou nejvíce tratit, pokud expanze skončí neúspěchem - důvod držet manažery více na uzdě. Tento problém dobře ilustruje italský Fiat: dokonce i konzervativní vláda se snaží bránit propouštění. Také druhý faktor by měl u vlastníků vyvolávat snahu udržet si ve firmě pevné slovo, pokud jsou odbory politicky silné. Vyjednávání o hospodářském přebytku je totiž často nejednoznačné, zvláště v případě slabé konkurence. Tam, kde mají zaměstnanci velkou vyjednávací sílu, je koláč firemních zisků neustále objektem přerozdělování, a to jak uvnitř firmy, tak i na celostátní úrovni. Mají-li manažeři k akcionářům pouze volný vztah, mohou se ochotněji vzdávat většího dílu koláče ve prospěch odborů.", "en": "Moreover, fiduciary duties only aspire to prevent insiders from stealing. They do not control the main costs that shareholders face when they do not manage the company themselves, such as unprofitable expansion, shirking, retention of free cash flow, and empire building. Unless there is a conflict of interest between a company's management and its board, owners in common-law countries have no legal recourse when managers' operational or strategic decisions are bad, stupid, or otherwise harmful to shareholders. Throughout the rich world, institutions that raise the costs to shareholders of turning over control to professional managers play a powerful role in determining outcomes. But these institutions reflect the political power of social forces, not the differences between civil-law and common-law systems. In particular, ownership separation in the wealthy continental European nations and the US can be linked with the role of labor inside the firm and within society. In some nations, labor greatly influences the firm through politics-i.e., opposing mass lay-offs and resisting restructuring plans that change the nature of the workplace. Consider a simple scenario: a nation bars firms and owners from laying off employees for economic reasons. Faced with a no-fire rule, shareholders have reason to be very cautious: if expansion is not profitable, they cannot reduce labor costs. France, for example, is notorious for forcing foreign firms like Britain's Marks and Spencer to keep redundant workers on the payroll. Of course, no nation completely bans lay-offs, but flexibility varies greatly and can be central to profitability. In a nation like the US, where employees can be fired easily, shareholders have less to fear. But in a labor-strong society, dominant shareholders-those with the most to lose if expansion goes awry-have reason to keep managers on a short leash. Italy's Fiat illustrates the problem: even a conservative government seeks to impede downsizing. A second factor should also make owners want to stay close to the firm if labor is politically strong. Bargaining over the economic surplus is often open-ended, especially if competition is weak. Where employees have high bargaining power, the profits pie is constantly up for re-division, both within the firm and at the national level. If managers are only loosely tied to shareholders, they could more willingly give up a bigger share of the pie to labor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„A najdete pana nadporučíka?”", "en": "“And, will you be able to find the Lieutenant?”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stíny revoluce VÍDEŇ – Co nastává, když opadne revoluční euforie? Dnešní východní Evropa, zhruba dvě dekády po revolucích roku 1989, může dnešním vzpurným a vítězoslavným mladým Arabům posloužit jako prospěšné upozornění, že musí zůstat bdělí. Od doby, kdy jsem v roce 1986 odešel z Rumunska do exilu, jsou mé návraty řídké a napjaté. Program mé poslední cesty byl sice napěchovaný a nabízel málo skutečného kontaktu s obyčejnými lidmi, přesto jsem z deníků, televizních programů a rozhovorů s přáteli zachytil hlubokou ekonomickou, politickou a mravní krizi, která zemi pohlcuje. Nedůvěru a zlost vůči zkorumpované a nevýkonné politické třídě, doprovázenou skepsí nad demokracií, ba dokonce nostalgií po komunismu, v současnosti najdeme nejen v Rumunsku, ale i v dalších koutech východní Evropy. Asi 70 % Rumunů teď údajně tvrdí, že litují smrti soudruha Nicolae Ceauşeska, jehož sumární poprava v roce 1989 vyvolala všeobecné nadšení. Ovšemže zdroji takto ohromujícího zjištění je těžké věřit, tak jako všemu ostatnímu v rumunské politice, ale vulgární a radikální hrubnutí veřejného diskurzu – aktuálně opepřeného staronovými xenofobními prvky – je dosti zřetelné. Jistá ochutnávka se mi naskytla, když jsem byl hostem respektovaného televizního programu o kultuře. Pobavilo mě, že se debata nesoustředila na mé knihy, ale na témata jako „židovská kulturní mafie“ a „zveličování“ antisemitismu v rumunské minulosti a přítomnosti. Redaktorka, která se mnou rozmlouvala, byla neustále v pohybu a strhávala na sebe dialog narážkami a osobními vpády. Usoudil jsem, že se chce, abych se nechal vyprovokovat k nestřeženým výrokům, což je metoda, již dnes módní novináři používají všude. Nový údiv mě ale čekal hned další týden, kdy moderátorka v témže pořadu vystupovala dosti pasivně vůči svému hostu, militantnímu žurnalistovi proměněnému v námezdního novináře, jenž se vyznával z obdivu ke Corneliu Zeleu Codreanovi, „kapitánovi“ Železné gardy, předválečné krajně pravicové ortodoxní teroristické organizace. Novinář prý Codreana pokládá za „romantického hrdinu“. Skupina rumunských intelektuálů, včetně mě, proti tomuto pokusu rehabilitovat vraha a hlasatele nenávisti a xenofobie protestovala otevřeným dopisem.", "en": "Revolutionary Shadows VIENNA – What happens after the euphoria of revolution fades? Today’s Eastern Europe, some two decades after the revolutions of 1989, may offer a salutary warning for today’s defiant and jubilant Arab youth that they must remain vigilant. Ever since I left Romania for exile in 1986, my returns have been rare and tense. Although the schedule for my most recent trip was overwhelming, and offered little real contact with ordinary people, I could still grasp – from daily newspapers, TV programs, and conversations with friends – the profound economic, political, and moral crisis engulfing the country. Mistrust and anger toward a corrupt and inefficient political class, coupled with skepticism about democracy – even nostalgia for communism – is to be found nowadays not only in Romania, but also in some other parts of Eastern Europe. Some 70% of Romanians reportedly now claim to regret the death of Comrade Nicolae Ceauşescu, whose summary execution in 1989 elicited general enthusiasm. Of course, the source of such an astonishing finding is difficult to trust, like everything else in Romanian politics, but the vulgar and radical coarsening of public discourse – now peppered with old-new xenophobic elements – is clear enough. I was offered a taste of this as a guest on a well-respected TV cultural program. I was amused that the debate focused not on my books, but on issues like the “Jewish cultural mafia” and the “exaggerated” anti-Semitism of past and present Romania. My interviewer was kinetic, taking over the dialogue with insinuations and personal interventions. I assumed that I was supposed to be provoked into unguarded comments, a method that fashionable TV journalists everywhere use nowadays. But I faced a new surprise the following week, when, on the same TV program, the hostess was rather passive towards her guest, a militant journalist turned mercenary journalist, as he confessed his admiration for Corneliu Zelea Codreanu, the “Captain” of the Iron Guard, the far-right Orthodox terrorist organization of the pre-war years. The journalist considered Codreanu a “Romantic hero.” A group of Romanian intellectuals, including me, protested in an Open Letter against this effort to rehabilitate a murderer and propagandist of hate and xenophobia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}